Listí padá...

Antonín Bulant

Listí padá...
Píseň na rtu, blaho v líci kráčeli tu milující vesny kouzlem nadšeni. K lásce kde jim ptáci pěli, v holé teď se větvi bělí babí léto v jeseni, větrem letí v pustá lada, – listí padá. Tam, kde spřádal v jejich štěstí pták své hnízdo v ratolesti, sníh teď v brzku zima mrazná sypat bude v hnízda prázdná; tam, kde v listů šelestění hroužila se v tiché snění šťastna obou duše mladá, – listí padá. V stinné loubí háje z dáli, tam, kde spolu chodívali, zabloudil jsem po letech. Zdali v listech, jež tu zbyly, podzimní to vítr kvílí, zdaž to stromů tichý vzdech zašlých plesů píseň spřádá? Listí padá. 10 Tam, kde chodívali spolu, samu zřím ji v tichém bolu... V smutném zraku, v temné řase Pročproč ta slza zamihla se? pročProč ta vráska v bílém čele? Proč v tom oku tolik žele? Kam se děla tváří vnada? Listí padá! Po zemi tu leží všude, jedno jako krví rudé, druhé jako ze zlata, – jak by v něm to bylo psáno, co tu bylo pochováno, štěstí, láska zavátá, co kdy měla duše ráda... Listí padá. 11