Listí padá...
Píseň na rtu, blaho v líci
kráčeli tu milující
vesny kouzlem nadšeni.
K lásce kde jim ptáci pěli,
v holé teď se větvi bělí
babí léto v jeseni,
větrem letí v pustá lada, –
listí padá.
Tam, kde spřádal v jejich štěstí
pták své hnízdo v ratolesti,
sníh teď v brzku zima mrazná
sypat bude v hnízda prázdná;
tam, kde v listů šelestění
hroužila se v tiché snění
šťastna obou duše mladá, –
listí padá.
V stinné loubí háje z dáli,
tam, kde spolu chodívali,
zabloudil jsem po letech.
Zdali v listech, jež tu zbyly,
podzimní to vítr kvílí,
zdaž to stromů tichý vzdech
zašlých plesů píseň spřádá?
Listí padá.
10
Tam, kde chodívali spolu,
samu zřím ji v tichém bolu...
V smutném zraku, v temné řase
Pročproč ta slza zamihla se?
pročProč ta vráska v bílém čele?
Proč v tom oku tolik žele?
Kam se děla tváří vnada?
Listí padá!
Po zemi tu leží všude,
jedno jako krví rudé,
druhé jako ze zlata, –
jak by v něm to bylo psáno,
co tu bylo pochováno,
štěstí, láska zavátá,
co kdy měla duše ráda...
Listí padá.
11