Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské.“

Antonín Bulant

Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské.“
I.
Co v noci hrůzy splodilo tvá muka,
Co v noci hrůzy splodilo tvá muka,
to, Kriste, zřím v dnů našich divé směsi a duše má se budoucnosti děsí, když před tvým obrazem se spíná moje ruka.
Zřím Jidáše, jenž zhoubci rady vnuká, zřím Piláty, již chabě hlavy věsí, zřím ortel církvi psáti Herodesy – jak rukou učených, tak pérem nedouka. Zřím, kterak spí a prchá věrných četačeta, a vidím Petry zapírati směle před světa úsudkem, kdy bázeň děsí kletá. Zřím lotry zmírat bez bolu a žele a v stínu kříže na Golgotě světa zřím tvoje miláčky, tvé Jany – osamělé... 48
II.
V té době trudu, v beznaděje chvíli,
V té době trudu, v beznaděje chvíli,
kdy v tobě vidím církev, svoji matku, že utrpení pominulo v krátku, – ta myšlénka jak anděl tvůj mě sílí.
Ač dali stráž a kámen spečetili, dvě noci prošly po velikém pátku, – stráž synagogy v divém prchá zmatku a nad tvůj hrob se v slávě anděl chýlí. Pot krvavý kdes’ ronil ve pokoře, kde v pouta svá moc jímala tě světská, – tys’ na nebesa vstoupil na té hoře. Zřím v duchu svém, za pokoření všecka jak v aureoly ranní plane zoře i mojí církve – hora olivetská! 49