Dva hroby.

Dva hroby.
Dva hroby zřím tak často v duši svojí, kde staré lípy šumí u kostela, z let minulých k nim s úctou vděk se pojí a z mého dětství upomínka vřelá. Dva přátelé tam ve úkrytu stmělém, – z nich jeden kněz byl, druhý učitelem. Ač od sebe teď hrob je dělí dvojí, přec jedna země kryje mrtvá těla, týž víry znak nad jejich rovem stojí, jejž druhdy tiskli v naše dětská čelačela, a vím, jak dřív šli spolu v žití celém, že v jednu říš šel přítel za přítelem. Kdy v duchu zřím, jak ruce tiskli sobě kdys před lety ve školní světnicisvětnici, a zadumán na jejich stanu hrobě, – tak šeptají mi lípy šumící: Kde dvojí duch a dvoje vanou směry, tam netvoří se vděk a – charaktery! 47