Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi.
„ln patientia vestra possidebitis
animas vestras.“
Antifona.
Byl Klement ještě dítětem
a Jan ho tehdy zvali,
kdy v temné rakvi v černou zem’
na poli kříži posetém
mu otce pochovali.
Jej matka tiskla v objetí,
kříž dala v jeho ruce
a hořce štkala k dítěti:
„Ten otcem nyní bude ti,
jenž tuto zmírá v muce!
On ví, co chléb je chudiny,
Syn tesařovy chýše,
ač pán je všeho jediný,
ač nasil perly v hlubiny
a hvězdy v nebes výše!“ –
Když vedle otce druhý rov
kryl její mrtvé tělo,
syn nezapomněl matky slov, –
že otcem sirotků a vdov,
se v Polsce vyprávělo.
109
On zajde lidu do vřavy
i v palác bohatýra,
krok na tržištích zastaví
a po ulicích Varšavy
pro chudé dárky sbírá.
Lne k němu lidu prostý dav,
s ním šlechta úctu sdílí,
sám Polsky vládce, Stanislav,
na řeholníkův černý háv
řád orla připjal bílý.
Kdys hlučný karnevalu den
vše oděl do veselí
a z krčem, ulic, kaváren
zněl hudby zvuk i zpěvy žen
do Klementovy cely.
Kříž vtiskl Klement v pravici,
v šat zahalil se tmavý,
v dav přidruživ se hlučící
za pestrou šašků směsicí
spěl – do hospodské vřavy...
Zmlk’ žert a ustal tance ples,
i hudba rázem ztichá.
Co v šašků reji chce tu kněz?
Což hostit bude krčma dnes,
v den karnevalu, – mnicha?
Kde z venku panstvo za stoly
do přátelského kruhu
110
se v krčmu sešlo z okolí,
kýs’ šlechtic v tiché nevoli
zřel na svatého sluhu.
Byl otylý to venkovan,
žár vína plál mu v čele,
muž hrdý, prchlý dvorce pán,
měl hody rád i plný džbán,
vtip hrubý, žerty smělé.
Plál v oku zpitém hněv a zlost
za řeči řeholníka:
„Ó panstvo! Prosím za milost,
že ve váš rozmar divný host
v den karnevalu vniká!
Z těch míst, kde slyšet bídy hlas,
vzdech, pláč a lidské žaly,
kde smrť si chystá bujný kvas, –
já přišel, panstvo, mezi vás
o dárek prosit malý.
Zde plný stůl a žert a smích, –
tam smutek, prázdné dlaně
a slzy tváří ubledlých, – –
já, jejich otec, chudý mnich,
jsem přišel prosit za ně.
Řek’ Pán, jenž svými rameny
zde rozpjat ve svá muka,
že dojde svojí odměny
i pohár vody studený,
když dá jej štědrá ruka!“
111
Číš ke rtu podav šumící
děl pán: „Zde vezmi, mnichu!“
Vztáh’ Klement svoji pravici, –
leč pán mu naplil do lící
za veselého smíchu...
Stál chvíli mlčky bledý kmet,
pak z tváře uplvané
na smělce upjal vážný hled
a v bolu chvěl se jeho ret:
„To bylo pro mne, pane!
Tvá slina padla v moji skráň
a pro mne darem zbude;
mne, chceš-li, dále tup a haň, –
však prosím, kéž i tvoje dlaň
dá něco pro mé chudé!“
Tvář dvorce pána, jak tu stál,
se rděla hanby citem
a v duši pokoření, žal
– ó divný byl to karneval! –
a slza v oku zpitém...
Cit dobra, láska vítězí,
jež v nitru byla skryta.
Vstal od stolu, šel ku knězi
a měšec plný s penězi
mu v jeho ruce skytá.
A panstvo jako na povel
hned vstalo od svých stolů,
112
a kde kdo jaký dárek měl,
dal knězi, jenž se v blahu chvěl
a v udivení spolu.
Když Klement hojné za dary
zpět v celu bral se s díkem, –
vše k výši zvedlo poháry
a hlučně zněly fanfáry
i chvály potlesk bujarý
za svatým řeholníkem.
* * *
Ó církvi! Nevděk, trud a žal
máš za svá dobrodiní!
Jak bylo, – jest a bude dál!
Svůj život dal tvůj Mistr král, –
však svět ho zranil, uplval
kdys v Kaifášově síni!
113