Šťastný pád.
„Bonum mihi, quia humi-
liasti me, ut discam iustifi-
cationes tuas!“
Ps. 118, 71.
Měl hojně bohatství a muž byl urozený,
měl statnou postavu a sličného byl těla,
ve zraku žár mu plál, že mnohé srdce ženy,
když v snědou jeho tvář se časem zahleděla,
vždy v tužbě ztajené pak mocným bilo vzruchem;
mrav uhlazený měl vždy Petr Gonzalez
a dobrý vkus i vtip a nadaný byl duchem, – –
jen jednu vadu měl, – že nežil jako kněz!
Vždy dlouho do noci hrou krátil sobě spánek,
za stolem bohatým rád míval řadu hostí,
měl v honbě zálibu a v hluku radovánek
svou kojil ctižádost, – blýskat se v společnosti.
Tak Petr Gonzalez v proud rozkoše se vrhal,
ač Kristu zasvětil své práce léta všeckavšecka,
a hřivnu za hřivnou jen kratochvílí mrhal, –
pod rouchem duchovním se kryla mysl světská.
Kdys v době vánocí ve slavný Páně den
ve kruhu přátel svých – mělť lichotníků dosti –
jim Petr oznámil jsa vínem rozjařen,
že právě povýšen byl k velké důstojnosti,
96
že k dalším hodnostem mu připravena cesta,
že hoden tento den, by slavném ve průvodu
ve středu přátel svých jel ulicemi města,
by všichni zvěděli o poctě jeho rodu.
Do ulic Astorgy ve stkvostný oděn šat
se svými soudruhy již vyjel na svém oři
a za ním zástupem lid roste odevšad
a Petr s pýchou zří, jak v úctě se mu koří,
jak rukou kynou mu, své obnažují hlavy.
Tak Petr Gonzalez jel v slávě mezi davy.
Na volném prostoru když jeli po náměstí,
tu hrdě vzpřímil se, vzal uzdu, trhl pěstí
a svojí ostruhou hnal koně v pyšný cval, –
však v citu marnivém se věru nenadál,
že v žal se promění tak záhy jeho štěstí!
Chtěl plnit obdivem, kdož spěli kolem něho,
leč komoň vzepjal se – a shodil pána svého
a zbaven otěží ve trysku dále chvátá –
a Petr Gonzalez – pad’ v jámu, plnou bláta...
A celý ponořen tu Petr v bahně leží,
a vůkol hlučný ryk, smích zvučí vesele,
když Petr na povrch se vzhůru dere s těží, –
i luza směje se i jeho přátelé.
Ach, co by za to dal, ach, co by nevzal za to, –
od hlavy ku patě jen bláto, bláto, bláto!...
Jím tak byl obalen, že v obličeji rudém
znát ani nebylo, jak rdí se zlostí, studem.
Jak dlouhou byla mu ta cesta ulicemi,
kdy s tváří sklopenou se pěšky domů bral,
97
když místo pozdravů zřel všudy úsměv němý,
když za ním hluk a smích mu ve sluch doléhal,
neb místo soudruhů, již byli mu tak drazí,
jej s drzým posměchem jen luza doprovází!
V svém domě unaven v dlaň Petr hlavu kloní,
žal tkví mu na tváři a slzy kanou po ní.
Tak dlouho zadumán dlí v duchu se svým žalem
a všecko se mu zdá teď jako děsný sen, –
leč pravdu hlásá mu tvář poskvrněná kalem.
Pak s tichým povzdechem dí k sobě zasmušen:
„Zde, Petře, tedy máš, co pro tebe svět chová, –
nic víc, než přetvářku, nic víc, než sladká slova!
V tu licoměrnou řeč, v ten úsměv jeho hladký
tys’, Petře bláhový, vždy věříval tak jistě, –
hle, za vše, cos’ mu dal, ti posměch vrací zpátky
před četným zástupem a na veřejném místě!
Ty sám jsi zavinil, co stihlo tebe dnes.
Bůh chtěl ti ukázat, v tom povolání svatém
– ó řekni si to sám! – žes’ nežil jako kněz,
že ne tak tělo tvé pod pošpiněným šatem,
leč více duše tvá jest poskvrněna blátem!
Tak poznals’ bídu svou. Buď, Petře, tomu rád,
byl hořký tento lék, však šťastný byl tvůj pád, –
on zvedl mysl tvou od země nad oblohu!“
Tak Petr Gonzalez zas přiveden byl k Bohu.
98