Chmel.

Chmel.
Kde se k výši pne a vine kolem tyčí chmel, do zeleně v loubí stinné ptáček zaletěl. V úponků a listů chladu, v stínu chmelných rév od rána až do západu zněl tu jeho zpěv. Stojí chmele v plodu zralém, ptáček letí v jih, – pohroužil se v stínu palem do snů bláhových. Snil o libém chmelnic šeru v známém údolí, myslil, že to na severu les byl na poli. Tam se z jara opět vrátí, hnízdo bude plést, až se bude zelenati chmele ratolest. 14 V snivé touze čeká, čeká, – k moři dal se v let, na sever zas do daleka z jihu letí zpět. Z dáli vidí známá pole, hledá chmelný les, – ale tyče, tyče holé ční tu do nebes... * * * Pěvče, který v touze vřelé vzlétáš do oblak, tys ten na zeleni chmele zabloudilý pták. V ruchu života den ke dni svoje sny jsi tkal, – ale život, život všední požal ideal! Naklonil se jako třtina ke hmotě náš věk, – víc teď chutná chmelovina než tvé sloky vděk! 15