V poušti.
„In solitudinibus errantes...
testimonio fidei probati sunt.“
Capitulum.
Kraj smutný byl. – Poušť slunce žárem zprahlá
pod klenbou nebes v širou dál se táhla
jak mořská hladina ve písku zdroji,
jenž jednotvárnou, žlutou barvu svoji
kdes v nedozírnu s modrem nebes pojí.
V tom kraji smutku, tesknoty a bídy,
kde vlastní bídu vidí člověk s žalem,
jen porůznu zřít bylo obrys palem
a v temné dáli vrchol pyramidy. –
Poušť klidná jest a ticho teskné všude.
Jen děsný Samum když svůj příchod věstí
nad obzorem ve mračno oděn rudé,
vždy žhavá země pískem zašelestí
a celá poušť se v mračna halí tmavá,
svůj žlutý šat zas pískem zasypává
a v tichý kraj, když s nocí den se snoubí,
řev krále dravců slyšet v pouště hloubi.
V ten pustý kraj, kam nikdy nedolétá
ruch života, šum davů, vřava světa,
jak plachá zvěř a jako psanec kletý
muž jakýs prchl před dávnými lety,
75
když Decius, svých rádců vášní štvaný,
svůj krutý zákon vydal na křesťany.
Dřív šťastný praefekt Deciovy říše, –
teď jako křesťan trpí za Ježíše.
Co v světě měl, vše vzal mu osud vratký:
caesara přízeň, hodnosti a statky
i lásku ženy, dětí, otce, matky, – –
vše padlo v oběť katanova díla, –
jen víra v Krista ze světa mu zbyla.
Let dlouhou řadu žil zde osamělý.
Pod tíhou stáří již se nohy chvěly,
čas vrásky vetkal na osmahlou líci,
kde v klidu posvátném dvé očí plálo
v ten smutný kraj, kde radosti tak málo;
vlas řídký, dlouhý, k šíji splývající
ve bílé vousy pojí se a vplétá
bez účesu a neholen již léta.
l oděv zvetšel na rameni kmeta;
šat nový v poušti urobil si z lýka,
jenž před úpalem chránil poustevníkapoustevníka,
a chudé stromy, které v poušti stály,
mu poskytly své dřevo na sandály.
Ve stínu palem stála jeho chata.
Pod suchým listem její prosté střechy
zde ducha hroužil v rozjímání svatá,
své tužby, přání, modlitby a vzdechy
slal k nebesům a štíhlé kolem palmy
když dlouhé stíny kladly za večera,
76
kdy světla vzplála na obloze sterá,
pěl písně duchovní a svaté žalmy.
Pak v duchu svém, když ležel na svém loži
a přemítal, jak ztuhlé údy složí
kdys při smrti zde ve klín pouště chudé,
jak opuštěn tu v písku ležet bude, –
vždy vzdechl klidně: „Děj se vůle Boží!“
Jen zeleniny byly jeho stravou;
i stromů haluz skytla mu své plody, –
však nouzi trpěl nedostatkem vody.
Džbán z hlíny pouště urobil si pevný,
v němž vodu nosil sobě do poustevny.
Vždy z rána koná cestu namahavou,
ač slunce žár nad jeho plane hlavou,
ač vetché tělo klesá trýzní žhavou,
ač noha v písku noří se a pálí, –
se džbánem v ruce ke studánce v dáli.
Kdys od pramene s vodou v ruce jedné
jsa opřen o hůl po té cestě bědné
zpět k poustevně se vracel za poledne.
Pod břemenem se nohy jemu chvějí
a s tváře kane krůpěj za krůpějí.
Tu náhle staví krok svůj namahavý
a rozhořčen sám k sobě takto praví:
„Hle, jaký bloud jsem! Tolik dní a roků
proč cestu vážím namahavých kroků
v kraj daleký pro vodu ke prameni?
Jak marnou jest ta chůze moje denní!
77
Svou chatu k studni postavím si blíže –
a vody dosti mám pak bez obtíže!
Ba věru, bloud jsem!“ – vzdechl sobě z nitra
a doložil pak: „Stavět počnu zítra
své obydlí tam u pramene v blízku!“
V tom tiché kroky slyšet bylo v písku.
Muž velebný, šat na rameni bílý,
krok za krokem jde stopou jeho tiše,
nad knihu zlatou svoji hlavu chýlí,
ve stránky její slova jakás píše,
cos vábného mu v zraku jeho plane.
Stál v údivu kmet před ním valnou chvíli,
zřel, něha rajská jak mu z tváře vane,
pak otázal se: „Pověz, kdo jsi, pane?“
– „Jsem anděl tvůj a píšu v tyto stránky
tvůj každý krok, jejž konáš od studánky;
neb každý z nich svou před Bohem má cenu
a zapsán bude tobě za odměnu
do knihy této nebeskou zde řečí.
Čím kroků víc, – tím radost bude větší!“ –
Tak mluví zjev a mizí opět náhle.
Sám poustevník tu v poušti siré, zprahlé
se džbánem v ruce v udivení stojí –
a novou sílu cítí v duši svojí.
Zas klidným okem hledí ve kraj pustý
a v duši zkojen andělskými ústy,
že z kroků svých kdys klidit bude jistě, –
78
svou poustevnu na starém nechal místě
a jako dřív tou cestou namahavou,
ať slunce žár nad jeho plane hlavou,
ať vetché tělo klesá trýzní žhavou,
ať noha v písku noří se a pálí, –
zas pouští chodil ke studánce v dáli.
* * *
Kdy malátnost se v duši loudí skrytě,
kdy radost hříšná vábí ve své sítě,
kdy zklamaná zří duše moje v žalu,
jak všednost boří stavbu ideálů
a břímě prací z lásky ke člověku
kdy lhostejnost jen klidí místo vděku,
kdy mysl klesá, v duši trpkost vniká, –
já v duchu svém zřím v poušti poustevníka,
jak pod svým břemenem jde cestou tiše
a každý krok jak za ním anděl píšepíše,
a mysl kleslá tou se kojí řečí:
„Čím práce víc, – tím radost bude větší!“
79