Čtyřicet mučeníků.

Čtyřicet mučeníků.
„Tradiderunt corpora sua in mortem, ne servirent idolis, ideo coronati possident palmam.“ Antifona.
Ve kraji arménském dnes vladař Agrikola dle vůle císařské trest na křesťany chystá. „Do města Sebasty vás Licinius volá, v arménských krajinách kdož vyznávají Krista, by jeho zřekli se a vzdali před mou tváří česť bohům posvátnou a zápal na oltáři!“ Tak Agrikola děl a hlásat káže všude; kdo z Krista ctitelův, ať z okolí či z města, česť bohům odepře, ten před soud pohnán bude a smrti ortelem jej ruka jeho ztrestá. – Byl rozkaz vynesen. Den sotva minul třetí, čtyřicet vojínů zří vladař přicházeti. „Tak jako před soudem kdys apoštolé svatí, víc Boha poslušni než co nám člověk velí, co císařovo jest, my chceme jemu dáti. My vůli císařskou vždy proti nepříteli jsme věrně hájili svou krví a svým tělem, – leč nyní císař sám jest naším nepřítelem!“ 53 Vstal vladař rozzuřen a hněv mu v duší vzrůstá, když řada vojínů lak mluví ústy všemi; i děl: „Nechť kamením všem rozbita jsou ústa, by více nerouhal se jazyk jejich němý!“ Byl ortel vykonán a smělou jejich řečí jsa vladař popuzen trest vyřkl ještě větší. „Císařem pohrdli, – ať cítí přísnost vládce! Své bohy zapřeli, – ať zkusí jejich hněvu! Na rybník zamrzlý odveďte tyto zrádce, kdež vojskem střeženi ať stojí bez oděvu noc celou na ledě, až ztuhnou na mrtvoly!“ Tak stráži vojenské zněl rozkaz Agrikoly. A vladař doložil: „Kdo zkrotiv odpor marný na místě popravním se Krista ještě zříká, nechť z ledu vystoupí do blízké ohřívárny, jež ohněm vyhřáta ať stojí u rybníka!“ – Čtyřicet vojínů jde k poslednímu boji, jich ústa krvavá v té modlitbě se pojí: „Nás, kteří v bolestech se k tobě, Pane, znají, jest počtem čtyřicet. Je svaté číslo naše! V tom počtu Hospodin dal zákon na Sinaji, jest Kristem posvěcen i postem Eliáše; i nás tu čtyřicet jej utrpením světí, – – ó dej nám dosíci všech korun čtyřiceti!“ Noc tichá, mrazivá. Sníh po krajině všudy, jen ledná hladina se leskne na rybníku. Kol ohně ve spánek již složili své údy 54 ti, kteří střežili čtyřicet mučeníků. Jen strážný jeden bdí u popraviště brány a v němém úžase zří tiše na křesťany. l vidí pojednou, jak nahá jejich těla zimou se chvějící a zbavená již síly zář stkvělá, nebeská jim náhle obestřela, jak s nebe andělé se dolů k zemi chýlí a lesklé koruny z těch trpitelů řadou třiceti devíti na hlavy jejich kladou. Děl strážný k sobě sám: „Věc podivná to věru! Vždyť jest jich čtyřicet, – kde jest ta čtyřicátá?“ Leč sotva domyslil, – tu vidí v nočním šeru, jak zradiv ostatní z nich rychle jeden chvátá v tu stranu rybníka, kde ohřívárna stojí, – – neobstál v zápase a ztratil palmu svoji! Sám strážný nevěděl, co nitro jeho ruší, proč ruka klesá mu a zbraň mu k zemi padá, – paprslek milosti to září v jeho duši a na led vábí jej, kde mučeníků řada... Jde k stráži vojenské, jež v spánku sobě hovíhoví, a zbudiv soudruhy k nim praví těmi slovy: „I já jsem křesťanem, – to vladařovi rcete! Bůh pravý křesťanů mě volá s nebes trůnu, bych vrhl od sebe ty vaše bohy kleté a v zápas poslední rád spěchal za korunu!“ A tělo obnaživ již na led kráčí chvatem – a řada vojínův zas byla v počtu svatém. 55 Noc celou na ledě se chvěli mučeníci... Než slunce ranní zář svit prvý vrhla na ně, klid smrti spočinul na ledové jich líci a spjaty k modlitbě již ztuhlé byly dlaně... Jich oko ztrnulé tam k nebes výši zírá, kde všecky spojila jim společná všem víra. 56