Lotharovo přijímání.

Lotharovo přijímání.
I. Lothara krále postrach jímá, že zbaven trůnu, v klatbu dán! Tu hrozbu nese posel z Říma, již vyřkl papež Hadrian. By dbal své cti a svého rodu, ač list mu napsal varovný, – on souložnici Valderodu přec pojal místo královny. Víc neodolá vášni svojí, byť hrozil jemu papež sám! Však o svůj trůn se Lothar bojí. Co počne? – Zvolí lež a klam! Z řad šlechty volá věrné druhy, jimž souložnictví bylo vhod, by v cestu na italské luhy je přibral sobě za průvod. A v rytířstva i panstva sboru již míjí Franků dědiny, – nechť papežskému svědčí dvoru, že souzen má být – bez viny! 99 II. Dav na kolenou hlavy sklání před nejsvětější svátostí; dnes Lotharovo přijímání jej z klatby trestu vyprostí. Již v moři světel oltář září, král s druhy klečí v popředí, – tu obrátiv se k jeho tváři tak svatý Otec vážně dí: „Ó mníš-li v pravdě o svém činu, že smyšlený to ze msty děj, co zvěst ti klade za tvou vinu, – tož přistup sem a přijímej! Však hoví-li tvá duše hříchu, zlé vášni tělo bujaré, než ruku vztáhnu do kalichu, – ó vzdal se, – vzdal se, Lothare!“ Král zachvěl se... V té vážné chvíli zří vinu svoji neblahou, zří, kterak mnozí odstoupili před Hadriana výstrahou. Zří nad kalichem Tělo svaté, kříž tiskne v zmatku na čelo a „Non sum dignus!“ po třikráte se v nitru jeho zachvělo... 100 Ač svatá bázeň v duši vzrůstá, – zrak Lothar pozved’ nesmělý a Tělo Páně v zrádná ústa se svými přijal přátely. A k zemi hlavu skloniv plaše zpět kráčí v chrámu zášeří, – – vždyť vzpomněl sobě na Jidáše a na poslední večeři!... III. Král jede z Říma v rodné kraje – jeť dosažen již cesty cíl! – a ve tváři mu úsměv hraje, že nad papežem zvítězil. Jej odměna teď hojná čeká, – tu cestu svízelův a běd teď nahradí mu náruč měkká a Valderodin kyprý ret! By skryl svou vášeň zraku světa, dál věru on se postará! – Však ruka Boží metlu splétá nad hlavou krále Lothara. Když vyjet hodlá ze bran Lukky za směrem svého domova, tu četným druhům otěž z ruky v ráz béře – rána morová. 101 A horečka jim jazyk pálí, jenž přijal oběť přesvatou, – smrť bez pokání svědčí králi, co svatokrádců odplatou. Pln bázně král i jeho druzi dál v trysku jede krajinou a bled a zdrcen v dojmu hrůzy žal v nitru cítí nad vinou. Leč v Piacenze klesá k zemi, řeč ztrácí – mrtev do pola – a bez pokání Lothar němý byl k ránu – chladná mrtvola... 102