Lotharovo přijímání.
I.
Lothara krále postrach jímá,
že zbaven trůnu, v klatbu dán!
Tu hrozbu nese posel z Říma,
již vyřkl papež Hadrian.
By dbal své cti a svého rodu,
ač list mu napsal varovný, –
on souložnici Valderodu
přec pojal místo královny.
Víc neodolá vášni svojí,
byť hrozil jemu papež sám!
Však o svůj trůn se Lothar bojí.
Co počne? – Zvolí lež a klam!
Z řad šlechty volá věrné druhy,
jimž souložnictví bylo vhod,
by v cestu na italské luhy
je přibral sobě za průvod.
A v rytířstva i panstva sboru
již míjí Franků dědiny, –
nechť papežskému svědčí dvoru,
že souzen má být – bez viny!
99
II.
Dav na kolenou hlavy sklání
před nejsvětější svátostí;
dnes Lotharovo přijímání
jej z klatby trestu vyprostí.
Již v moři světel oltář září,
král s druhy klečí v popředí, –
tu obrátiv se k jeho tváři
tak svatý Otec vážně dí:
„Ó mníš-li v pravdě o svém činu,
že smyšlený to ze msty děj,
co zvěst ti klade za tvou vinu, –
tož přistup sem a přijímej!
Však hoví-li tvá duše hříchu,
zlé vášni tělo bujaré,
než ruku vztáhnu do kalichu, –
ó vzdal se, – vzdal se, Lothare!“
Král zachvěl se... V té vážné chvíli
zří vinu svoji neblahou,
zří, kterak mnozí odstoupili
před Hadriana výstrahou.
Zří nad kalichem Tělo svaté,
kříž tiskne v zmatku na čelo
a „Non sum dignus!“ po třikráte
se v nitru jeho zachvělo...
100
Ač svatá bázeň v duši vzrůstá, –
zrak Lothar pozved’ nesmělý
a Tělo Páně v zrádná ústa
se svými přijal přátely.
A k zemi hlavu skloniv plaše
zpět kráčí v chrámu zášeří, – –
vždyť vzpomněl sobě na Jidáše
a na poslední večeři!...
III.
Král jede z Říma v rodné kraje
– jeť dosažen již cesty cíl! –
a ve tváři mu úsměv hraje,
že nad papežem zvítězil.
Jej odměna teď hojná čeká, –
tu cestu svízelův a běd
teď nahradí mu náruč měkká
a Valderodin kyprý ret!
By skryl svou vášeň zraku světa,
dál věru on se postará! –
Však ruka Boží metlu splétá
nad hlavou krále Lothara.
Když vyjet hodlá ze bran Lukky
za směrem svého domova,
tu četným druhům otěž z ruky
v ráz béře – rána morová.
101
A horečka jim jazyk pálí,
jenž přijal oběť přesvatou, –
smrť bez pokání svědčí králi,
co svatokrádců odplatou.
Pln bázně král i jeho druzi
dál v trysku jede krajinou
a bled a zdrcen v dojmu hrůzy
žal v nitru cítí nad vinou.
Leč v Piacenze klesá k zemi,
řeč ztrácí – mrtev do pola –
a bez pokání Lothar němý
byl k ránu – chladná mrtvola...
102