Alvarez.

Alvarez.
V Kordovu z daleka chudina spěchá, kláštera plní se vchody, – hostinná u města vábí je střecha s nápisem: „Do nebe schody“. Nemoc i zármutek, nouze a běda u dveří kupí se v davu, strážného anděla v klášteře hledá, – Alvára ve bílém hávu. Všeliké bolesti slzy on suší, odstraní nesvár i vádu, tělu dá úlevu, útěchu duši, pro všecky dobrou má radu. Almužnu poskytá, chudobu hostí, vyléčí churavce bědné, u něho naleznou bohatí, prostí ochotu v noci i ve dne. Šel kdysi Alvarez v řeholním šatě, – v tom kdosi o pomoc volá, – – nalezl u cesty v kalu a blátě žebráka mrtvého z pola. 105 Ve tváři churavce vyhublé tahy, dech smrti na čele bledém, pod šatem zedraným z pola úd nahý hnusným je obalen vředem. S chuďasem Alvára pravice štědrá v soucitu o plášť se dělí, z bláta ho pozvedá na svoje bedra, do svojí nese ho cely. Ale tu pojednou ruka se třese, udiven kroky své staví, – vidí, jak v náručí cizinci pne se stkvělá zář okolo hlavy. Přemítá řeholník, – bdí-li či sní-li? Kdo je ten ubožák cizí? Žasne a diví se, – – náhle v tu chvíli z rukou mu cizinec mizí. V údivu samoten Alvár tu stojí, ku předu nemůže z místa, – vždyť nesl na rukou do cely svojí samého – Ježíše Krista! 106