Sen.

Sen.
„Eleemosyna a morte liberat et ipsa est, quae purgat peccata et facit inve- nire misericordiam et vitam aeternam.“ Tob. 12.
Byl Petr celníkem, měl pole, luka, lesy, dům plný přepychu, kol zahrady a sady, měl hlučný život rád a zábavy a plesy a v kalu neřestí rád hledal hříchů vnady. Den za dnem ubíhal tak život jeho mladý. Po noci probdělé ve spánku pohroužen pod stromem fíkovým měl Petr tento sen: Od světa radostí, od pokladů a zboží kdys v noci krutá smrť jej oddělila v ráz; hle, duši andělé již vedou na soud Boží, v sluch jeho doléhá již přísný Soudce hlas: „Ze svého života ať Petr účet složí!“ Na váhu ukládá již ruka anděla, co v světě vykonal v té dlouhé řadě let, od dětství života až v léta dospělá, až k noci probdělé, kdy hýřil naposled. Zří Petr ku váze svým zrakem bez naděje a hrůzou děsí se a úzkostí se chvěje, – vždyť vidí před sebou zlé pouze skutky všade, jež anděl před Soudcem na levou misku kladeklade, 86 a tíží poklesků a hříchů jeho žití již miska na vahách se v propast pekla řítí, jež kletby zoufalé se chvěje děsnou vřavou... Tu anděl přistoupí a s prosbou ve zraku kus chleba na váhu, na misku klade pravou, jejž kdysi almužnou dal Petr žebráku. I vidí s úžasem, – dech úzkostí se tají, – jak náhle misky tíž, jež hříchy v sobě chová, v svém letu stanula již pekla na pokraji. Vstal Soudce na trůnu, dí k Petrovi ta slova: „Jdi, bídný, vrať se zpět a počni život znova! Čím zhoubný váhy let ti zadrželo nebe, tím obmyj viny své!“ – A Petr probuzen svým zrakem ztrnulým zří dlouho kolem sebe a v duši rozjímá, zda pravda to či sen. I vidí známý kraj, – svá pole, luka, lesy, dům plný přepychu, kol zahrady a sady – – Co dřív ho těšilo, to hrůzou teď ho děsí, když sobě vzpomíná, jak zmrhal život mladý, ve bláto neřesti jak vlákal srdce jiná, jak na tom bohatství, jež vůkol vidí všude, lpí skvrna podvodu a lichvy těžká vina. Šel Petr ve svůj dům – vše rozdat mezi chudé. V šat oděn kající kraj rodný opouští, na temném východě než světlo vzplálo rudé. Kdes jako poustevník prý zemřel na poušti. 87