Chmel.
Kde se k výši pne a vine
kolem tyčí chmel,
do zeleně v loubí stinné
ptáček zaletěl.
V úponků a listů chladu,
v stínu chmelných rév
od rána až do západu
zněl tu jeho zpěv.
Stojí chmele v plodu zralém,
ptáček letí v jih, –
pohroužil se v stínu palem
do snů bláhových.
Snil o libém chmelnic šeru
v známém údolí,
myslil, že to na severu
les byl na poli.
Tam se z jara opět vrátí,
hnízdo bude plést,
až se bude zelenati
chmele ratolest.
14
V snivé touze čeká, čeká, –
k moři dal se v let,
na sever zas do daleka
z jihu letí zpět.
Z dáli vidí známá pole,
hledá chmelný les, –
ale tyče, tyče holé
ční tu do nebes...
* * *
Pěvče, který v touze vřelé
vzlétáš do oblak,
tys ten na zeleni chmele
zabloudilý pták.
V ruchu života den ke dni
svoje sny jsi tkal, –
ale život, život všední
požal ideal!
Naklonil se jako třtina
ke hmotě náš věk, –
víc teď chutná chmelovina
než tvé sloky vděk!
15