Dva hroby.
Dva hroby zřím tak často v duši svojí,
kde staré lípy šumí u kostela,
z let minulých k nim s úctou vděk se pojí
a z mého dětství upomínka vřelá.
Dva přátelé tam ve úkrytu stmělém, –
z nich jeden kněz byl, druhý učitelem.
Ač od sebe teď hrob je dělí dvojí,
přec jedna země kryje mrtvá těla,
týž víry znak nad jejich rovem stojí,
jejž druhdy tiskli v naše dětská čelačela,
a vím, jak dřív šli spolu v žití celém,
že v jednu říš šel přítel za přítelem.
Kdy v duchu zřím, jak ruce tiskli sobě
kdys před lety ve školní světnicisvětnici,
a zadumán na jejich stanu hrobě, –
tak šeptají mi lípy šumící:
Kde dvojí duch a dvoje vanou směry,
tam netvoří se vděk a – charaktery!
47