Legenda o kolébce sv. Kristiny.
Kde jaká modla ze stříbra či zlata,
v prach v domě svém je povalila všude
a mučenictví touhou rozehřáta
jich střepinami podělila chudé.
Však za to Kristina trest velký trpět bude!
V žár na kolébku ze železa žhavou
již položili pannu s něžnou lící
a nad plameny v muce před popravou
ji kolébali jako dítě spící.
Tak otec pohněván trest vyřkl nad světicí.
Na rudém kovu ve kotouče dusné
kol zahalena v bolu panna sténá:
„Ó kolébejte jen, ať nemluvňátko usne, –
jsem opět dítě a ne více žena:
Vždyť teprv před rokem já tajně byla křtěna!
Kdys u kolébky zřela moje matka,
sen blaživý jak v líci mé se zračí, –
62
leč chvíle blaha byla pouze krátká, – –
já ze snů svých se probudila v pláči.
Dnes na vždy usne duše nemluvňátka, –
však ze sna pravdu zříti bude sladší:
Sbor panen Kristových, jenž za Beránkem kráčí!“
63