Tu sem někdy pervou cítil radost
Záři Tater spatřiv zardělou,
Tu všem vinšům písní veselou
Každá louka učinila za dost:
Nyní žravou v sardci nosím žádost,
Vlastní žel svůj lkáti nesmělou,
Ach, kdoby mi onnu zmizelou
Mohel ještě navrátiti mladost?
Sardce samo dává věcem barvu,
Smíchy klade na rty starobě,
Na tvář mladi pláč a šedin larvu;
Ono na máj mění nahý leden,
Snáší stohy zlata chudobě,
A má, kde chce, peklo, aneb Eden.