Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
Kde mně vedou křové klikatí,
Nech se lístek stromu zaklátí,
V útěk perchnu chybným, plachým krokem;
A však opět, jak když po divokém
Vichru slunce horu ozlatí,
V slast se terpkou smutek obrátí,
Stojím, blednu, ňádra vlaže okem:
Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,
Těchou přátel roste břemeno,
Sen mne nezná, jídlo sobě hnusím;
O ty kraji! o ty břehu šťastný!
Vám to v blízku míti souzeno,
Co já v dálce oplakávat musím.