Poď, o smerti, těcho osiralých!
Sprosť mne strastí těchto žaláře,
Proč dlím ještě, klamu nezmaře?
Zem už nemá pro mne bytů stálých;
Tam Ji uzřím v oněch jasných vzdálích,
Kde Ji slaví jaro po jaře,
Kde Jí hvězdy pějí žaltáře,
Kde z ruk božích pije slastí kalich:
O tu rozkoš! o cit beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
Vzívat budu Její cnost a krásu;
Bratří, komu dáno žíti snáze,
Ten nech při mém hrobě počeká
A rce: Ten žil jen, by zemřel blaze!