POSLEDNÍ SLAVATA.

Antonín Bulant

POSLEDNÍ SLAVATA.
„Kde Abelard s Heloisou objímá se, – sejdem’ se zase!“ Jablonský.
[115] I. Na zámku v Telči hlučno bylo z rána. Den sotva svit’ a v ranní zaplál zoři, ven zámku pán již vyjel na svém oři, kde štěkot psí jej vítá po nádvoří a do revíru k honbě uchystána z Čech panstva družina i z okolí. Již hnul se průvod; otevřena brána a trouby lovecké zvuk hlaholí. Ó sladko za jeleny hnát se v lesy, kdy smavá jeseň táhne do polí, kdy jitro podzimní své mlhy věsí jak snubní závoj v lesní údolí, jak do vrkočí lesů stuhy bílé! Dnes Karel Slavata již došel cíle. Kol zámku v skupinách se vlní davy, kde hry a tance, hudby kratochvíle se střídají den po dni bez únavy; tu pěvců potulných je píseň baví, tam šašků rolnička zní v žert a smích, – – Jan Karel Jáchym zasnoubeni slaví a v středu panstva, hodů veselých tvář jeho září sladkou žití změnou, – z Attemsu Klára bude jeho ženou! 117 Ó kouzlo lásky, která v duši klíčí vždy prosta nízkosti a vášní sporů, jíž kdysi Dante za svou Beatričí byl unesen až k výši rajských sborů, jež křídel sněžných blátem nepotřísní, jež bílou dlaní k básníkově písni tká verš a rýmy do snivého čela, – – ty srdcem Slavaty jsi vládlo zcela! Ať za večera seděl při poháru, kdy větry táhly zasněženým krovem, kdy plála síň ve žlutém krbu žáru, ač v lesů loubí spěchal za svým lovem, – vždy v sladké touze myslil na svou Kláru, na sněžnou tvář, snil o rtu korálovém, o zraku blankytném i plavém vlase. Kdes v modré dáli jemu zjevila se, kdy s hradu cimbuří zřel do daleka, ta její dlaň, tak něžná, bílá, měkká. Ve zvuku zvonů znělo jeho štěstí, když naslouchal jich melodii z dáli, ve květu zpozděném je viděl kvésti, když na podzim již stromy opadaly, a píseň lásky dojemná a vřelá ve hloubi lesů zněla jemu vstříc, když nad hlavou mu jedle zašuměla a koruny se chvěly borovic. Jen o ní drozd mu svoje sloky pěl, když konvalinky zavoněly z jarajara, a lesní roh kdy hvozdem zazvučel, zpět ozvěnou mu znělo: Klára! Klára! Ó ideální lásky šťastné chvíle! 118 Teď Karel Slavata již došel cíle; dnes poslední se honba ještě strojí, – pak zváti bude Kláru – na vždy svojí... II. To bylo v říjnu. – Lesů velikáni svůj žlutý list již pochovali z pola; stvol trávy uvadlé se k němu sklání a zimě vstříc již kyne větev holá. Pták zpozděný kdes druhy na jih volá a zvonků květ, jež na pasece zbyly, svým kalichem jak vyzváněl by lesu, že v brzku kraj se v zimy náruč schýlí, že konec vůně, konec písně plesu, že v zápětí má jeseň rubáš bílý. Má kouzlo své i doba resignace. Tím steskem podivným, jejž podzim chová a k duši tklivé mluvívá tak sladce, se pohnula i duše Slavatova. Když lesa šum, chlad ovanul ho stinný, on oddělil se lovců od družiny. Cos vážného se chvělo jemu v oku a jako stesk mu tkvělo ve tváři, když tichem lesním v ohlas jeho kroků zvuk rohů zněl a štěkot ohaří. Ten lesní klid, list padající k zemi, dech jeseně, jenž táhne haluzemi a do javorů babí léto věje, myšlénky vážné tká mu do duše. Zří v budoucnost již bratří bez naděje! 119 V té děsivé se chvějí předtuše, že rodu jejich skončeny jsou děje, kmen Slavatů že k svému konci spěje, by v dějinách se nepovznesl více, – tři jeho bratří zemrou – bez dědice! Na prahu žití, na vrcholu štěstí, ve květu mládí dvaceti dvou let on jediný je rodu ratolestí, k níž v naději dům Slavatů teď zírá. Zlá předtucha však dnes mu srdce svírá... Zda z ratolesti vzejde nový květ? Či velkých činů dovršena míra, jež vykonal kdys Vilém, jeho děd, ta jeho rodu chlouba největší – a celý kmen teď vymře po meči? Kéž kvete dál ta sláva jeho činů za otců víru, drahou domovinu, kéž nevyhyne s ním a bratry třemi! Ó jakou lásku chová k rodné zemi, jež slavného mu odchovala děda! Jak po ní toužil druhdy v Nizozemí, škol vysokých kam vábila ho věda! Kéž rodu jeho nebe zajít nedá! Tak lesem snil a dumal místo lovu ve směsi myšlének spjat vážným citem, jenž z přírody táh’ v duši Slavatovu. Již planou lesy červenavým svitem, stín vrhá dlouhý sosna zelená, vždy níž se chýlí slunce nad blankytem a střelby z daleka zní ozvěna. V tom pohnulo se cosi v houští skrytém – a Karel parohy zřel jelena. 120 To „šestnácterák“ statný byl a smělý, všech laní pán a postrach rodných druhů, o něm si často lovci vyprávěli, jen spatřit jej – měl každý za zásluhu. Jak přimrazen na stezce před Slavatou stál majestátně, jako lesů král, a do parohů zdoby hlavu spjatou nad lesní mlází hrdě pozvedal. Stál zaražen, – leč okamžik jen krátký, – stín zloby zaplál v jeho velkém oku, pak v letu náhle v houšť se vrhl zpátky, – však Slavata již míří k jeho boku. V kraj tichý rána hlučně zahřměla a kule rázem vnikla do těla. Do trávy klesá tělo povalené a za ním smečka ohařův se žene a Karel Slavata jim v zápětí ku raněnému spěchá zvířeti. Však náhle jelen zved’ se na nohy, dál v před se řítí v letu divokém a na zad složiv svoje parohy do lesa houští prchá před sokem. Ať dere oděv ostružiny hrot, po tváři raněné ať krev se řine, – dál Karel pádí do zeleni stinné, v před s ohaři se žene o závod. Ať umdlévá a chábne jeho síla, – v něm vášeň lovecká se probudila, jež za jelenem pohání ho znovu, – – on bez kořisti nevrátí se z lovu! 121 III. Zněl zvonku hlas kdes ku klekání v dáli, na nebi hvězdy listím prokmitaly a lesův šeř vždy temnila se více, když Karel znaven ustal od štvanice. Pot s krví setřev se zarudlé tváře zbraň opět připjal na svých ramenou. Kam zašel? – Neví. – Volá na ohaře, již marně slídí stopu ztracenou. Jich družina se tulí k jeho šatu a pána svého nutí ku návratu. Však těžko cestu volit pro Slavatu ve spleti křovin, kapradin a listí pod kmeny stromů v temný podvečer, kdy v křivolakém honu za kořistí ve hloubi hvozdů ztracen její směr! Les jak by snil. – Ni lístek nepohne se, vše vůkol dřímá v spánku objetí, had ve trávě, pták stromu na sněti. Má jíti dál – či přenocovat v lese? Ach, v zámku zmatek způsobil by plachý! A jeho Klára? – Zmírala by strachy! Když jemu směr se najít nezdaří, snad najdou cestu jeho ohaři. Zved’ pušku k líci. – Rána zaduněla, – pak naslouchal, – dal ránu druhou – třetí, – leč v odpověď jen ozvěna se chvěla a hejno vran dál vyděšeno letí. Za smečkou psů, jež kmitala se v šeru, vždy dál a dál se svými průvodci 122 spěl unaven bez určitého směru – a bloudil dlouho, bloudil do noci. Tu zapad’ v houští schvácen, bez moci, tu o pahýl, tam klopýt’ o kořeny, tam klesl v bařině, tu mezi kmeny, – až v nastražené suché zašed chrastí v ráz pevnou půdu tratí pod nohama – – a padá, klesá, – mizí ve propasti vždy hloub a hloub... To vlčí byla jáma! Pod spletí chvoje na otvoru stmělém hrob ukryt byl, hrob druži lesních šelem; z jich doupěte nad strmý jeho sráz je ovce spoutané sem vábí hlas. Ó běda vlku, běda zvěři divé, jež v tuto léčku spadne uchystanou! Z ní na povrch se nedostane dříve, až ztuhne v jámě pod myslivce ranou! Teď jinou kořisť ve svém jícnu chová ta propasť listem na dně zavátá, – v ní poraněn, bez hnutí, beze slova, ve tmě a hrůze leží Slavata jak ztrnulý ve rovu hlubokém, – jen ránu v těle cítí nad bokem. V tom děsném stavu, v kalu se svou lící, dřev, kamení a listů ve směsici, jíž kryta byla na dně plocha sporá, jak dlouho dlel, sám nedovedl říci, když vytí psů jej probudilo s hora. Jich štěkot žalostný a zvuky táhlé 123 – jak ve svém hoři plakali by sborem – do noci ztemnělé zní nad otvorem, kam jejich pán se propadl tak náhle. Tu jeden z nich, než Slavata se nadál, již nad prohlubeň tlapy napjal k skoku a za svým pánem v temný jícen padal, až klesl na dno Slavatovi k boku. I tulí se a lísá k jeho dlaním, – v tom druhý ohař směle vrh’ se za ním a s výše strmé jemu ve zápětí do vlčí jámy skočil ohař třetí. Zved’ Karel tvář a hlavu opřev zpola svým zrakem zděšeným kol do tmy hledí; vzal roh a troubí, – sténá, – volá, – volá, – leč dutý ohlas jest mu odpovědí... Co nyní počne? – Ohledává stěny, – však bez naděje! Strmé jsou a srázné! Chce volat dál, – však hlas mu v hrdle vázne a v duchu svém to živě Karel cítí, že v hloubi země zhyne opuštěný! V tom vlků z dáli ozvalo se vytí... Sáh’ rychle k boku po loveckém noži, pak ruce spjal a vzýval Matku Boží. Leč prosby vroucnosť přízraky se kalí, jež mimoděk se v nitro jeho draly s tou myšlénkou, že spásy není žádné... Buď vlk či medvěd s hora dolů spadne v ten živý hrob a v zoufalém pak boji pod spárem dravce skončí dráhu svoji, buď s ohaři ve trapné ducha trýzni zde zmírat bude o hladu a žízni! 124 Tak rozjímal, až mezi svými druhy svůj zavřel zrak a klesl v spánek tuhý. IV. Pod hrůzy dojmem, v zoufalství a v hoři sen podivný duch Slavatův si tvoří. Na zámku v Telči vidí po nádvoří v šat smutku oděné a zmlklé davy. Ve květů směsici a světel moři zří katafalk a na něm příkrov tmavý. Tam rodný erb, tu nápis jeho jména a v stínu palem – rakev otevřená. Již spojilo se v chorál více hlasů, zní korridorem píseň tesklivá – a Karel v hrůze naslouchá a v žasu, – – on sám to leží v rakvi – za živa!... Zří vůkol sestry, bratry, přátele. Ó chvíle trapná! Smrti horší muka! Mráz probíhá mu v rakvi po těle a jeho údy – jako z ocele! V tom dotkla se ho lehce něžná ruka a Karel cítí křížek na čele a slyší pláč, jenž do zpěvu se mísí. Ó dobře zná ty pod závojem rysy, jež ubledlé se k němu chýlí plaše, – vždyť o nich snil, je vroucně líbal kdysi, než tělo jeho spjali do rubáše! 125 Ó dobře zná ty zraky blankytové, hlas tlumený, jenž volá jeho jméno, – vždyť pro něho, co jen se štěstím zove, v té hloubi oka bylo utajeno! Chce Karel volati v té děsné chvíli, chce říci té, jež nad ním zraky kloní, by tělo jeho s rakve uvolnili, že nezemřel, že dále žije pro ni, chce hnouti rukou, strhnout rubáš bílý, – však tělo ztrnulé víc nemá síly! Ó děs a hrůza bez konce a meze! Již víko nad ním položili zvolna, v pláč ztlumený a vážné prosby kněze zní zvonů hlas jak melodie bolná a zvuky teskné v jeho sluch se chvějí: De profundis“ a „Miserere mei! Jest obřad ukončen a ztichly zpěvy. Před zámkem průvod seřadil se v dálku a tělo s rakví zvedli z katafalku. Kam bude pochován? – Ach, Karel neví! Jdou řady zmlklé do krajiny šeré, kde v temnu vůkol černají se lesy; z nich vytí táhlé v jeho sluch se dere, zpěv příšerný a jako z dáli kdesi na lesní rohy nápěv „Miserere“. Ó jak ty zvuky v rakvi Karla děsí! Od zámku cestou zabočily davy v les hluboký, v les příšerný a tmavý. 126 Však pojednou proč k zemi rakev staví, jak údivem by náhle byly jaty? Před nimi z houští jelen parohatý v skok divoký k nim napjal svoje nohy, z mar tělo s rakví zvedá na parohy a davem zděšeným se prodrav směle ji rázem vrhá – do propasti stmělé... Té hrůzy Karel nezakusil v žití! Jak bez dechu se v děsnou jámu řítí a jak by klesal v temné pekla mrakymraky, zří v letu dolů v jícen křivolaký a vidí na dně – zraněn do krve – plát sobě vstříc a svítit – vlčí zraky... Z úst jeho výkřik dral se poprve. V. Spjat v pouta hrůz, jež utkal děsný sen, na polo v spánku, v bdění do pola kol sebe zírá v šero vyděšen, kam sřítil se jak živá mrtvolamrtvola, a v tváři jeho, jež se v děsu chvěje, pot studený se pojí ve krůpěje. Jsou přízrakem či pravdou tyto zjevy? Zda bdí či sní, – sám jasně Karel neví. Zář slunce vidí pláti nad otvorem, – to světlý den se v jámu dívá stinnou 127 a v hloubi na dně v jeho svitu sporém tři věrní ohaři se k němu vinou. Den minulý si připomíná s těží, snu hrozný děj i muka jeho sterá a poznává, že pochován tu leží, za živa v hrob že v pravdě klesl včera! Vstal Slavata, vztáh ruku po svém rohu. Hlas jeho mocně chví se v země hloubi, co dech mu stačí, z jámy volá, troubí, – pak naslouchá a v duchu volá k Bohu. Zvuk jeho zaniká, – les klidně mlčí, jen větry táhnou kolem jámy vlčí. Což odnikud již nekyne mu spása? V svých útrapách co počne sobě dále? Les nad ním šumí, jeseň listí střásá, jež nad jamou se točí ve spirále a k Slavatově skráni s výše padá jak z jeho žití upomínek řadařada, a v ratolesti, jež se v otvor dívá, zní píseň kosa, píseň zádumčivá. Již odletěli na jih ptačí druzi, – on věren lesu v každé části roku ve smavé jeseni teď na haluzi nad vlčí jamou skládá svoji sloku. Však nezní víc jak druhdy za jara, kdy první lístek pučel na sněti, kdy kryla lesy zeleň bujará a vonný dech se tajil v poupěti, kdy plna síly, nadšení a citu ve zvuky drozdů zněla za úsvitu, 128 kdy v sladké touze kolem svojí družky stvol trávy snášel hnízda na podušky. Teď jiný cit se pojí do sloky, – jak s resignací smutek hluboký; jak zašlých dnův by sobě vzpomínal, zní v jeho písni touha, stesk i žal – a v hloubi země Slavatovi zdá se, že vlastní život slyší v tomto hlase. V dni minulé duch jeho letí zpět, ve svoje mládí vzpomínkou se vrací a v ratolesti slyší ptáka pět o dětském štěstí, kouzlu mladých let, jež kdysi prožil v Jindřichově Hradci. Na útlý věk se v duchu rozpomíná; zří matku svou, jak jeho ruce spíná, jej svatou Pannu, Boha znáti učí, jak nade všecky nejmladšího syna se vřelým citem tiskne do náručí. Kam prch’ ten čas, věk radostný a blahý? Kam poděly se jeho touhy, snahy, jež k době příští spřádal jako děcko? Jest u konce, jest u konce své dráhy! Teď veta po všem! Ztraceno je všecko! Čím jsou mu nyní jeho rod i statky? Čím Kláry z Attems láska blaživá? Ach opuštěn tu zhyne bez památky, ve vlčí jámě – pohřben za živa, on, chlouba rodu, nejšťastnější z lidí! Co včera miloval, – dnes prchat vidí, co dřív tak cenil, přál si v nadšení, teď zdá se mu jak cetka bezcenná, jak úsměv klamný slunce v jeseni a jako v lesích rohů ozvěna. 129 Teď jasně zří, že zmaří doba krátká, co duše tká si v opojení blahém, jak pavučinu před věčnosti prahem, – dnes lidské štěstí vidí bez pozlátka! Jak šťastni jsou, kdož ve zátiší skrytém lesk marné slávy skryli pod habitem a z vlastní vůle předem oželeli, co nad rovem jim nutně vyrve svět! Když smrti dech se dotkne jejich cely, – ó jak jim lehko život opouštět! Na prahu ráje zrak se nezarosí! – – Tak slyšet bylo s výše ptáka pět, – ten v duši ohlas měla píseň kosí. Kmen Slavatův že zkázy stihne kletba, že zhyne rod, – teď více Karel nedbá, – – jen za svůj život vroucně Boha prosí, jen on, jen on kéž zachován je nyní! Slib na kolenou Bohu Karel činí, lká k Matce Boží, k nebi volá, vzdychá, že všeho vzdá se, zvolí roucho mnicha, že na vždy vstoupí do řehole chudé, když z vlčí jámy vysvobozen bude! Však náhle zmlk’ a zraky upjal k výši. Hlas nad propastí dolů volat slyší a spásy úsvit září v jeho muka, – do jámy vstříc mu kyne lidská ruka..ruka... * * * To z kraje uhlíř, Slavatovi známý, v les ku milíři bral se za poledne; 130 šel pálit uhlí kolem vlčí jámy a z hloubi země zvuky slyšel bědné. Ó pro Slavatu spásy dobo sladká! Co přetrpěl, vše pověděl mu zkrátka, vzdal Bohu dík a k uhlířovu hlasu již spíná provaz kolem svého pasu, jenž pevnou rukou v jámu byl mu vhozenvhozen, a Karel Slavata – byl vysvobozen! VI. Všech zbaven pout, jež pojila ho k světu, prost nádhery, v šat řádu oděn chudě, Slavata vchází v celu pro asketu, v řád Karmelitův na italské půděpůdě, a že ho štěstí provázelo v pádu, on jméno Felix přijal ve svém řádu. Byť odloučení těžká byla doba, byť Kláry vzdech mu svíral jeho duši, – on slibu daného víc neporuší, – – vždyť za hrobem se opět sejdou oba! S ním Klára jeho stejný osud volí. Dnův zašlých kouzlo mění za řeholi, v řád Klarisek, do klášterního ticha, kde Krista Ježíše má za ženicha, své první lásky pochovala boly... V let řadě dlouhé prošla časů změna. Na zámku v Telči meluzina sténá a v temných nocích ve sluch panstva kvílí, 131 že hyne rod i sláva jeho jména. Již bratří stárnou, do hrobů se chýlí a v mužné skráni posledního člena na cizí půdě prokvétá vlas bílý. Kdys panstvo vzácné, rodu jeho bližší, s tou přišlo prosbou k němu do zátiší: by zřek’ se slibů v povolání svatém a znovu světským přioděl se šatem, by v sňatek vstoupil k zachování kmene a převzal opět statky opuštěné; – vždyť pouze v něm svou naději rod chová, v té ratolesti kmene jediné! Jim v odpověď mnich řekl tato slova: „Když vyhyne můj rod, – svět nezhyne!“ 132 OBSAH.
I. Písně.
Z různých dojmů. Strana. Mé písně7 Astry9 Listí padá10 Sedmikrásy12 Chmel14 Sedmihlásek16 Ledňáček19 Doma24 Dolorosa27 Tři přátelé28 Štěstí30 Píseň o Bélovi31 Ještě jedna píseň otroka33 Jubilejní sloky37
Kostelní sonety.
Věčné světlo41 Na Ostrově42 Vzdech svatohorský43 Primice44 Mrzák45 Rorate46 Dva hroby47 Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské“ I.48 II.49
[133] II. Legendy. StranaStrana. Čtyřicet mučeníků53 V areně57 Legenda o sv. Felicitě59 Legenda o kolébce sv. Kristiny62 Smrť sv. Doroty64 Matouš Kramer68 Dítě72 V poušti75 Hrozen80 Makariova rada83 Sen86 Ansgarův sen88 Legenda o vlku91 Šťastný pád96 Lotharovo přijímání99 V kathedrále103 Alvarez105 Bernardův kříž107 Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi109 * * * Poslední Slavata115
E: av; 2004 [134]

Kniha Písně a legendy (1896)
Autor Antonín Bulant