Ha zde lkáti budu! Zde chci, zde kvíliti svého
Volně mohu truchlým sardce bolesti hlasem.
Vám doliny zvláštním sama jež tutě příroda perstem
Svým vyryla, klidné ctného kolébky žele.
Vám skaliny zbledlé, vám též uši přírody jemné
Jeskyně, vám plesa, vám lkát chci pahorky němé.
Ohlase ty však dřív věrolomný vůkol umlukni,
A zvědavým skrý tvůj stín mne tu hájku očim.
Jen mírný lehké leckdys perutinky větříku
Chvěj, a mojích ňáder Jí vzdechy ještě zanes.
Jdi studený prolomiž, vroucnými plápoly, led ten,
Jenž na jejím, volném někdy mi, sardci leží.
Ten já co kdysi sem najvyšší útloty cítil
Pelnost, aj teď obět rozmaru býti musím.
Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné,
Již si na mých složila rtech, skoro lásky mění?
Rci, zdaž bedlivě sem podané Tobě víry nechránil;
Či vroucí k Tobě těž odměny rovně nečil?
Vás za svědky volám, vy tajemstva znáte milenců,
Tě, dni k stráži dané slunce, tě temnu luno,
Ach kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumci,
Buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil.
Ach kolikráte vaše zpěvaví lesníci jazýčky
Jsem v potu tváři její sláviti jméno učil.
A v bělavou všech těchto buků, všech kůru javorců
Lesklým jemně kovem perstene, Mína, voral,
Však neprospěje nic; posavád dle svévole mého
Hned tak, hnedky onak náděje sardce moří.
V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil
Neshoda, tamť jedné dav straně berlu do ruk.
Vraťte se ó časové blažení, v nichž právva milosti
Nezmatená slušným kráčely ještě krokem.
V nichž spanilé tajnou nosily svých tíži kochánků
Na kněžecích, sněžném po dvoře Emmy bedřích. *)
Neb z mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem
Lítaly k vítězným, co z nebe bůžky, hochům.
Ba šťastný! derzou aspoň komu kárati dáno
Krásu, aneb snadným loučiti svazky citem.
Mně zbroje té ubohému nebe hle zapomnělo příti,
Mně k volení vábná žehryně místa nedá.
Příkladem učte se mým mladší: že není ruky těžší,
Jaktě ta, jenž krásné s úsměchy pouta kuje.
Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň,
Lkát budu rád, ó mé Míno žalosti radost!