V průvodu překrásném panošů a v nádheře švárné,
Mistivoj od svého bral se do Sasku lidu;
Vývoda tam sličnou mladici zmužilému rytířstvu
Na hradě hostinském k obdivu chlubně choval.
Dej mi, kníže poví, přízeň tvou k lásce milenky,
Poslední v Slovanech má moc a jméno není.
Však by se dle zvyku sám věna hodným býti dokázal,
Věz, že i meč tento v pěsti nedarmo nosím.
Bernard stiskna ruku snoubencovi, choť jemu slíbí,
Než k boji svého do Vlach zbroj zetě dříve volá.
Šel s družinou a uviv herdinské věnce si vítěz,
Věrný zpět hotové táhne ke svatbě ženich.
Než nadutými Němec Dětrich se k Němcovi ozve
Posměchy: „tak hezké ty psovi dívky nedej!“
Vývoda slib prolomil; s nesmírnou kníže bolestí
Nad potupou v ňádřích v odchodu pomstu vařil.
Sotvy že hrad zanechal k hraničeni svých kráčeje bratrů,
Už se za ním poslů k návratu hejno valí.
Pozdravení vzkazuje, řkoucích, náš pán tobě, vrať se,
A vznešený, nízká kníže zapomni slova.
Dáti milenku hotov, skvostnou chce sláviti svatbu,
I množství všelikých k náhradě příti darů.
„Ať sobě tříme, co má, ublížil mé cti, povězte,
Zví však, co jmenoval zvíře, že kousat umí.“
Bodna koně vranného, rukou k hlavě přílbici tiskna,
K svým Slovanům pelný smutku i hanby běží.
V háj hluboký svolaje vše slavné národu vůdce,
Jim potupu v hněvných přednese krátce slovích.
Hluk se tichý rozlehne kolem, ten šepce druhému,
Každý těm ruhačům horlivě pomstu volá.
V tom se jeden šedivý z prostředku starček ohlásí:
I mně, Milí, mladších trošku darujte uší.
Mistivoji! mnělbych, že co říkáš, stálo se slušně,
Nač si nechal vlastních, čest čině radše cizým?
Dosti rodí spanilých nám krásná Slávie dívek,
Jenž i zlatých trůnů ozdoba býti mohou.
Kdo svých málo šetří, k pyšným se vtíraje háncům,
Nech mzdu, po níž dychtí, vezme pokojně lichou.
Však že celého se ta špatná poškverna dotýká
Národu, že jsme lidé, mužně ukažme nyní.
Řeknul; všickni ženou se za ním odpomstiti křivdu,
A v zmužilém zpupné vyprali Němce boji.