Takliž si věčnou hned v zniku záhubu
Mému přisáhla Štěstěno národu;
Časům, by syn spal, zlým dadoucí,
Otce drahé za kořist památky!
Řek má Homéra, s Bardy si hrá Němec,
Kde Hekla soptí, tamť Osian zněje:
Jen náš uchem vnuk darmo bystrým
Háje němé Slovanů nesléchá.
Vy věštci dávní, jimž zvuky Bůh v jazyk
Vkládal, by svou vy v ně ste duši vdechli;
Hlahol co pervý ste slavenský
V šat století vinuli, kde pak ste?
Nemáli písní harfa vaše pro nás?
Aspoň svých ohlas pošlite nám zpěvů,
Labuť v posledním ještě truchlé
Úmoru sladce těší sirotky.
Aita! co slyším od Dvoru Králové?
Perst z oblaků ční, teď vece jsou cosi:
Patřím a ve mhle zmizlo heslo:
Příteli! příteli! tam se berme.
Zde jsou, zde! v krásném viz hle leží hrobě;
Smím jichli temné tknouti se zástěry?
Aj jak sloní mi truhlu záře,
V níž s varitem svazeček zpěvů jest.
V chrám jim nevinná, jak z hory Sinai
Deskám tajemným, prostota ustlala;
Strážné kopí a zbroj stavivši
Žižkovu jak cherubíny dle ní.
Vzhůru, prociťtež pětstoletí spalí
Čestmíre, Oldro, Záboji, Jarslave!
Vás, slyšte, vás k padlé měděnný
Vlasti jazyk věže této křísí.
Sem rýl a jemných cožkoli nástrojů
Zniklý vyvábil důvtipu Herkulán:
By šťastně křehký poklad útlé
Mládeži, co z puku květ, se rozvil.
Ať samovraždnou víc do cizé nohou
Neskáče, nízké přes ploty, zahrady;
Nýberž z domácí, v spolku jarním,
Větve si píštaly ke hře kroutí
I vy, kdož svých ste, starci, bohů haslé
Ohniště uzříc zoufali, vraťte se:
Novou založme z těchto dávné
Si zbořenin vzdělanosti pevnost.