Kralodvorský Rukopis.

Jan Kollár

Kralodvorský Rukopis. (Hankovi)
Takliž si věčnou hned v zniku záhubu Mému přisáhla Štěstěno národu; Časům, by syn spal, zlým dadoucí, Otce drahé za kořist památky! Řek má Homéra, s Bardy si hrá Němec, Kde Hekla soptísoptí, tamť Osian zněje: Jen náš uchem vnuk darmo bystrým Háje němé Slovanů nesléchá. Vy věštci dávní, jimž zvuky Bůh v jazyk Vkládal, by svou vy v ně ste duši vdechli; Hlahol co pervý ste slavenský V šat století vinulivinuli, kde pak ste? Nemáli písní harfa vaše pro nás? Aspoň svých ohlas pošlite nám zpěvů, Labuť v posledním ještě truchlé Úmoru sladce těší sirotky. Aita! co slyším od Dvoru Králové? Perst z oblaků ční, teď vece jsou cosi: Patřím a ve mhle zmizlo heslo: Příteli! příteli! tam se berme. Zde jsou, zde! v krásném viz hle leží hrobě; Smím jichli temné tknouti se zástěry? Aj jak sloní mi truhlu záře, V níž s varitem svazeček zpěvů jest. V chrám jim nevinná, jak z hory Sinai Deskám tajemným, prostota ustlala; Strážné kopí a zbroj stavivši Žižkovu jak cherubíny dle ní. Vzhůru, prociťtež pětstoletí spalí Čestmíre, Oldro, Záboji, Jarslave! Vás, slyšte, vás k padlé měděnný Vlasti jazyk věže této křísí. 514 Sem rýl a jemných cožkoli nástrojů Zniklý vyvábil důvtipu Herkulán: By šťastně křehký poklad útlé Mládeži, co z puku květ, se rozvil. Ať samovraždnou víc do cizé nohou Neskáče, nízké přes ploty, zahrady; Nýberž z domácí, v spolku jarním, Větve si píštaly ke hře kroutí I vy, kdož svých ste, starci, bohů haslé Ohniště uzříc zoufali, vraťte se: Novou založme z těchto dávné Si zbořenin vzdělanosti pevnost.