Příchod Slávie.

Jan Kollár

Příchod Slávie.
Odstiň z uplakaných černomrakou očí Věrným matko synům Slávie záslonu, Ať už perly kanoucí Krotkou z tváři rukou zetrou. Dostis k hanbě věkům hořce opuštěná Už nad své osudem vlasti krutým lkala, Mnohých darmo kropivši Selzami století hroby. I vkroč volně nyní vládkyně pravdivá Do svéhosvého, kde nový chrámu ti dán oblouk, A plaš ve hněvu vážném Metlou modly cizé smělou. Tužbou prahna mladý národu tvého květ Viz jak dychtivě se k tvým obětěm žene: O chop vděčně za hebkou Jej k oltáře prahům ruku; Skvoucí, jejž už i sám ctí vrah, aby spěchal, Otců snažně jarým šlechtit umem poklad, Klekna přísahu věčnou Mateřské řeči své slože. 515 VzhůruVzhůru, kdož si Slavem, (lejte se ó vřelévřelé, Že jsem, proudně z očí selzy vy rozkoše!) A jda klest zervanou viň Smírným v kytku ku zápalům. Neb darmo vzteklený třískaje na svatou Lípu, mdlé si posud křídla ranil vichor, An pní, jizvy nepřízně ZdvihnoucZdvihnouc, by zcelelyzcelely, k nebi.