Výklad (1832)

Přímětky a Vysvětlivky ku Slávy Dceře, Jan Kollár

VÝKLAD
PŘÍDAVEK Drobnějších básní rozličného obsahu.
I. ELEGIE, ODY, ROZPRÁVKY.
1. Počátek lásky.
2. Nářek.
3. Cesta.
4. Mistivoj.
5. Rozpomínka.
Kralodvorský Rukopis.
Příchod Slávie.
Procházka v háji.
SIavenka
Slavové.
PŘÍLEŽITOSTNÉ.
Památka dne narození Alex. Rudnayho Kardinála a Primase království Uherského r. 1824. dne 4. Října.
Přivítání před pervou zkouškou školské slovenské mládeže v Pešti r. 1822.
Poděkování po zkoušce.
NÁPISY.
Spisovatelství slovanské.
Zdvořilost.
Převrácenost.
Návěští.
Daremná práce.
Horlič.
Řečtění.
Úštipečník.
Námítka.
Ledakdo.
Libozvučnost.
Opak.
Národní písně.
Zpěvačnost Slováků.
Turec.
Ty pán, já pán.
Klasičnost.
Hexameter a AIexandrýn.
Podobizny.
Vděky.
Vznešenost.
Vláda nad předmětem.
Kdosi.
Rada.
Dokonalost.
Bezpečnost.
Tragičnost.
Příjemný úkaz.
Květy a ženy.
ÚtuInost.
Chrám osvícenosti.
Náboženstvo a cnost.
Lada.
Čas k lidem.
Strany.
Německá čeština.
Pohrůžka.
Míšeň.
Loužice.
Samskrit.
Chválci řeči.
Slovotepci.
Čtenář.
Řeč Slovanská.
Vtip se sám.
Básnivá řeč.
Homer.
Přítomnost.
Vzdělanost.
Rozličnost chuti.
Okolek literatury.
Určení.
Nesnášelivost.
(Z PERSKÉHO CHOSRU.)
1. Vděcnost.
2. Báseň a hudba.

VÝKLAD čili Přímětky a Vysvětlivky ku Slávy Dceře. S obrazy, s mappou a s Přídavkem drobněíších básní rozličného obsahu, od Jana Kollára.
V Pešti Tiskem Trattnera a Károliho. 1832.
[1]

Předmluva.

Skladatel těchto básní požádán byl najpervé od svých přátelů, potom i ode vzdálenějších čtenářů o výklad a objasnění některých míst ve Slávy Dceře, on žádosti jejich vyhověti se snažil, a tak povstaly pomalu tyto Přímětky a Vysvětlivky, o nichž předkem vyznati musí, že ho aspoň trojnásob více práce a času stály, nežli sám text, jejž vysvětlují. On sám sice takovou báseň za nedokonalou pokládá, která komentáře ptřebuje; mezi tím předce často i tu, ne tak na spisovatele, jako na čítatelstvo a jiné okoličnosti, vina padnouti může. U jiných vzdělaných národů k. p. Anglů, Francouzů, byli by ovšem tyto takovéto výklady zbytečné, a bohdá že někdy i u naších potomků budou. Ale v našem národu, jak nyní jest, potřebné jsou, ne toliko pro pospolité ale i pro učenější čtenáře. Při našem zajisté vychovávání, jak domácím tak školském, neučíme se ani slavským Dějinám a Starotinám, ani slavskému Bájesloví, ani slavskému Zeměpisu, ani slavské Mluvnici a řeči, tak že není divu jestli náš národ sobě samému cele cuzý jest, jsa, co do národní vzdělanosti, jen samému sobě a náhodě zanechán. Proto v našem národu musí býti básníř [3] spolu i vykladačem chceli rozumen býti. Znám, že pro mnohé čtenáře ještě i tyto výklady a vysvětlivky vysvětlovatele potřebovati budou: ale slušná věc jest, aby i čtenář, když se mu cesta trochu proklestí, potom sám vlastních noh svých užíval. Tito zde poznačení spisovatelé, knihy a místa nejsou přivedeni všudy jako studnice, nýberž častěji jen jako pomůcky a pochodně srozumitelnosti, aneb toliko jako svědkové, soudcové, potverzovatelé, ospravedlivitelé aneb obšírnější vyjadřitelé toho, co v básni podotknuto. Samy Znělky zrodily se nazvíce ve mládeneckém věku, pod holým nebem, na cestách, bez knih, ve škole samovidnosti a zkušenosti: tyto výklady v pozdějších rocech a knihovnách. Někde se musela jedna výpověd téhož spisovatele i dvakráte na rozličných místech, v témž sice smyslu, ale v rozličném potahu přivesti. Jestliby se někdo zeptal: proč tak mnoho z cuzých Neslavských pramenů váženo? odpověd jest, poněvádž v naší řeči málo psáno. Pravopis každému vlastní pozanechán, odtud hned Teutsch, hned Deutsch. Zřídka překládáno, původní text přivozován dílem pro věrnost smyslu, dílem pro uvedení do běhu a známosti klassických, našeho národu se týkajících, míst.
[4] Přímětky a Vysvětlivky.

ZPĚV I.

SÁLA.

Znělka 1.

v. 4. „Miliduch.“ Historici toto jmeno rozličně píší, Miliduch, Miliduoch, Miliduchius, Miliduohe, Milidruh, Milidruch. Básníř zde vyvolil to, které se v letopisech najčastěji nachází. O něm píše Naruszewicz w hist. nar. pols. 1. 1. Ks. IV. p. 768. „W roku 816 opisuią. Kroniki Franków i Saskie wyprawę Ludwika przeciwko Syrbom, których królik imieniem Miliduch przed dziesięciu laty v woynie przeciwko Karlowi Wilkiemu zginał.“ Srov. Pelcel, Kron. Čes. D. I. str. 103. „Císař Karel Veliký vida, že sobě Čechů podmaniti nemůže, dokud Serbové jejich sousedé přemoženi nebudou, vypravil vojsko do jejich země. Oniť se ovšem na odpor postavili, ale v bitvě přemoženi byvše i vůdce svého Miliduch řečeného v bitvě ztratili.“ Srov. Annales Lauresh. ad An. 806. „Carolus M. Carolum filium suum in terram Slavorum, qui dicuntur Sorabi et sedent super Albim fluvium cum exercitu misit, in qua expeditione Miliduoch Slavorum dux interfectus est.“ Zmínka se činí o něm ještě i v následujících spisech: Annal. Franc, ad A. 806. Eginhard ad A. 806. Annal. Metenses ad A. 806.
[5]

Znělka 2.

v. 11. „Milovnice Iíbých znění“ t. j. rýmů, o nichž polský básníř Dmochowski, Szt. R. 4. takto zpívá: „Rym największa dzisieyszych wierszóv iest ozdoba, Nie wiem, czy się wiersz komu bez rymu podoba.“ Slavská, obzvláště česká, řeč tak jest šťastná, že se ve všech poetických formách, starých i nových, klasických i romantických svobodně hýbati může: Hexametry i Alexandriny, Pentametry i Ottavyrymy, Safické verše i Sonety, rhythmus i časoměrnost i rymování všecko se v ní výborně zdaří. Slavská řeč převyšuje mnohé europejské jak bohactvím tak i rozmanitostí rýmů; nebo netoliko každý kořen, a každé slovo samo v sobě, ale i každá deklinacie a konjugacie, každý počet, pád, a čas nové rýmy jednoho a téhož slova poskytuje, k. p. jasný – časný, jasného – časného, jasnému – časnému a t.d. Německá řeč, proto že se málo deklinací a pádů v ní nachází, má jednozvučné a nepříjemné rýmy, které se najvíce na en skončují, k. p. leben – heben, werben – sterben. Tak německy překladatel jeden Petrarkův verš takto přeložil: „Deren Augen Heiden machen blühen“ o němž jeho soudce praví, že je to „gräulich, um der fünffachen Endungen in en“ – l najlepší němečtí; básníři Göthe, Schiller, Wieland, mají předce zhusta celé dlouhé básně, ve kterých žádného jiného rýmu na konci veršů nenalezáme, než ustavičné en a en. Bürger píše: „Der Guckuck möge zwey Drittel hohlen von dem E in Deutschen.“ – Francouské a Anglické rýmy urážejí nejen ucho ale často i oko, k. p. Rich. Bently užívá v přeložení Horáce tyto rýmy: explore – soar, rites – nights, rise – decries, he – sea a t. d. – Václ. Písecký, v Dobr. Gesch. d. b. L. S. 355. „Rým latina neráda terpí a prostě nenávidí, ale čeština a řečtina netoliko tím řeč svou ozdobuje a osladčuje, ale i 6 lahodnou činí.“ A protoby u nás Slavů škoda bylo i pole rýmů nevzdělávati. Původcové a učitelé rýmů nejsou ani Arabové, ani Germanové, ani Severničané jak mnozí hádají, ale sama příroda. Viz D. Jenisch Universal-hist. Überblick d. Entw. d. Mensch. Berlin 1801. kde píše: „Der Reim kann in gevisser Rücksicht als ein Product der Tonkunst angesehen werden. Die Arabische Dichtkunst, gewiss eine der ältesten, kennt gewissermassen nur den Reim; und die neuern Reisebeschreiber, z. B. Pallas, fand ihn bey einigen Nomaden-Horden in den asiatischen Steppen: Forster bey den Otahaiten.“ Jak. Grimm, Deutsche Gramm. Götting. 1822. T. I. Vor. p. VII. „Der Reim hat nur schlechte Dichter gezwängt, wahren gedient ihre Gewalt der Sprache und des Gedankens zu enthüllen.“ Co se dotýče přízvuku, skladatel těchto básní pilnějším vyšetřováním věci a srovnáváním československého nářečí s jinými to nalezol, že nejen Čechům, Moravanům, Slovákům, ale i Lužičanům jak horním tak dolním, anoberž i Vindům ve Styrsku, a ještě snad i jiným Slavům, kladení přízvuku na pervou každého slova syllabu vlastní jest, a sice tak, že ve spojených předložkami, aneb jinými částečkami slovích, pervá syllaba přízvuk tratí, předložená pak částečka jej dostává. Tuto nauku a zásadu o přízvuku nenašel, ale jen obnovil a zkřísil náš Dobrovský, nebo už sto roků před ním předkládali ji Jiří Ludovík, Jiří Matthaei, Jan Hauptmann a jiní. Odkud viděti, že tato zásada o přízvukování pervé syllaby, v novějších časech do pochybnosti bránu býti počatá, ovšem není toliko plod mámivé obrazotvornosti, ale hlouběji tkví v podstatě naší řeči. O Horňo-lužickém nářečí takto píše Matthaei, Wend. Gram. – Budišin 1721. str. 7. „Hierher gehöret nach Anweisung des sel. Herrn Georgii Ludovici, (in Rudimentis Grammaticae Sorabicae, MSc.) die Lineola Hyphen h. e. unio, seu figura grammatica, cum duo vocabula υγ εν sub unum 7 velut coguntur, ut uno accentu proferantur: welche wir halten fast für ein Necessarium in dieser Sprache, damit man also die Praeposition von dem Nomine, cui praeponitur, neutiquam vero cum eo componitur, deutlich unterscheiden, und beyde mit einander gebührlich aussprechen könne. Denn obwohl in der Wendischen Sprache eine genauere Verbindung der Praeposition mit ihrem Nomine ist, als in andern Sprachen, sintemal da der Accentus Nominis zurück auf die Praeposition fällt, so sind es doch keine rechte Composita, sondern nur hyphen, sub unum scilicet Accentum redacta. Dahero deutet unsere gebrauchte lineola (–) dieses an, dass zwar die Praepositio et Nomen zwey unterschiedene Wörter seyn und bleiben, doch aber also genau mit einander verbunden seyn, dass sie wie ein Wort müssen ausgesprochen werden, und weil nach dem genuino principio Sorabico der Accent allezeit auf der ersten Sylbe, wenn gleich das Wort sechs- oder sieben-sylbig wäre,ruhet, so lautet es nach der Wendischen Mund- und Schreibart, also: na-bok auf die Seite, do-domu, po-vecžeri, na-poladanj zum Ansehen, ve-Bohabojoscži in der Gottesfrucht.“ Str. 191 „Weil diese Sprache wegen des Accents sonderlich zu dem Genus Trochaicum geneigt, als sind auch solche Verse am leichtesten zu machen e. g. Ex Trochaeis ternariis: — U | — U | — U Pžišol je syn boži, A nam pžines zboži, Je so zjevil tudy, Na zemi tak chudy. Ex genere Heroico, da der Gesang gar prächtig klinget. e. g. — | — U U | — U U | — U U | — U Nietk s-veselom chvaleže tho sviateho nadu Kiž taiku nam s-nebes je pžiposlav radu.“ O Dolňo-lužickém nářečí píše takto Joh. Gottl. Hauptmann, Niederlaus. wend. Gramm. Lübben 1761. 8 str. 30. „ln der Wendischen Sprache stehet der Accent allezeit auf der ersten Sylbe, das Wort habe soviel Sylben, als es immer wolle, z.B. pátawa Gluckhenne, nápšešiwnik Feind, s bóhgabojnoscžu mit Gottesfrucht, s nébohgabojasnoscži aus Gottlosigkeit. Auch in fremden Wörtern sezen die Wenden den Ton auf die erste Sylbe, ob er gleich in der fremden Sprache auf einer andern Sylbe stehet, als: Cáthrina, Chrístina, Márija, pápira, láterna, páršona u. s. w. Auch der Casus wirft seinen Ton auf die Praeposition zurück z. B. zá-togo für den, sé-wšim mit allem, pó-tom nach dem, ná-nebu im Himmel. Nicht aber na nébu, do dómu. Jedoch wirft der Casus seinen Ton nur auf die einsylbigen Praepositiones zurück, nicht aber auf die zwey- und mehrsylbigen e. g. podlä Bohga, bey Gott, da behält Bohga seinen Accent.“ – O vindickém čili slovenském ve Styrsku píše Peter Dainko, Lehrbuch d. wind. Spr. Grätz 1824. str. 37. 38. „Die erste Sylbe eines jeden mehrsylbigen Wortes, sie mag eine Wurzel-, Partikel- oder Ableitungssylbe seyn, spricht der Slovene fast immer mit vorzüglicher Erhebung und besonderem Nachdrucke aus, z.B. délo die Arbeit, déte das Kind, národ die Nation, ódprem ich eröffne, prédgovor die Vorrede u. s. w.“ Srovnej s těmito Pelclovu českou Gram. str.9. §. 75-79. str. 209 kde prosodie od Dobrovského naveržená. Potom Dobrov. Lehrgebäude der böhm. Sp. Prag 1809. str. 10. 11. „Die erste Sylbe eines jeden Wortes spricht der Böhme mit vorzüglicher Erhebung und mit besonderm Nachdrucke aus. Der Ton hat also seinen beständigen und unveränderlichen Sitz auf der ersten Sylbe. Diesem Gesetz müssen sich auch fremde Wörter unterziehen. Wenn aber durch die Verbindung einer Praeposition oder einer andern Partikel am Anfange eines Wortes die erste Sylbe von ihrer Stelle kommt, und nun die zweyte oder dritte einnimmt, dann verliert sie auch den Ton, weil ihn die vorgesetzte Partikel bekommt. – Nach den 9 zweysylbigen Vorwörtern verliert die erste Sylbe des folgenden Wortes den Ton nicht.“ –Žeby toto pervé slabiky přízvukování od Němců pošlo, nikdo neuvěří, kdo zná že tito docela jináče svou řeč přízvukují. A toto všecko spolu ať slouží k ospravedlivení toho, proč skladatel těchto Znělek všudy v nich přízvuk a jeho formu básnickou následoval. Tímto zpátkem béře to, co ve druhém Vydání tohoto díla na poslední stránce v poznamenání v závorkách povědíno. Nedostatek caesury ať nikdo nenadverhuje na oči; že i bez caesury předce rhythmus možný jest, o tom nás přesvědčují jak serbské národní zpěvy tak i staročeské v Libušině soudu a v Kralodvorském Rpisu, kde žádná aneb řídká caesura a rhythmus předce přeutěšený. Caesura, čili rozkrajování slov v prostředku, nepatří ve slavské řeči ku přízvuku ale k časoměře. Neradíme však to, aby sme podle přízvuku hexametry dělali aneb jej vůbec ve klassických metřích užívali. Základy přízvuku a rýmu následujme jen v novějších romantických formách: v Alexandrinu, v Ottavěrymě, v Sonetech, Balladách, Romancech, Madrigalech, Trioletech a t. d. naproti tomu časoměry ve klassických. Znělka bez následovaní přízvuku a s ním spojeného řádného oddělení slov a syllab nedobře zněje; i rým ze slov rozdílný přízvuk majících záležející, nelibě ucho udírá k. p. slovo dvéslabičné s třislabičným nepříjemně se rymuje anť uráží i oko i ucho, nebesa lesa, hojiti niti. Tu jest necaesura zákon a cnost. Nalezá se však předce často i tu caesura, totiž ve všech tři- čtyr- a víceslabičných slovích, k. příkladu: Uvi | děl sem | najspa nilej | šího, aneb kde před slovem předložka stojí, k. p. Znělka 104: Přes o | strovu | háje | přes o | hyby. Buďme rádi že naše řeč měká, hebká a elastická jako zlato, do každé nádoby volně vlíti se dá, a že je tím paní a královna všech básnických forem, časů, krajin a národů. 10 v.14. „Hesperidky.“ Řekové Italii, matku Znělek, nazívali Hesperiou, poněvádž z ohledu Řecké země na straně večerní čili západní leží. Co do Znělky, místo co bychom se my sami vpustili do soudu o ní, klademe zde soudy a hlasy jiných Krásovědců: Jean Paul Richter, Vorschule d. Aesthetik, Programm XII. „Die Poesie komme zu uns wie und wo sie will, sie kleide sich wie der Teufel des Eremiten, oder wie der Jupiter der Heiden in welchen immer prosaischen, engen, dürftigen Leib; so bald sie nur wirklich darin wohnt, so sey uns dieser Maskenball willkommen. So bald ein Geist da ist, soll er auf der Welt, gleich dem Weltgeiste, jede Form annehmen, die er brauchen und tragen kann.“ – Fr. Bouterweck, Aesthetik, Götting, 1815. pod článkem Sonett: „Willkührlich ist diese Versart nicht mehr und nicht weniger, als die sapphische, oder die alcäische und so manche andere, in die der lyrische Gedanke sich doch auch fügen muss. Den schalen Spott Boileaus über die Sonettenform, hat längst die Erfahrung widerlegt. Man muss selbst Sonette gemacht haben, um sich zu überzeugen, dass diese peinlich scheinende Form, so bald sich nur die Phantasie an sie gewöhnt hat, den Gedanken, die ein lyrisches Empfindangsgemählde bilden sollen, auf das natürlichste entgegen kommt. Besonders für zarte und sinnige Gefühle möchte es wohl keine schönere Versart geben.“ – Herder, VII. Band, zur schönen Liter. und Kunst: „Sonett und Canzone. Nun müsste es wohl ein sehr barbarisches Ohr seyn, das nicht, zumal unter jenem Himmel, die Musik dieser Versarten fühlte.“ Fried. Schlegel, über Sonett: „Nur in der tiefsten Charakteristik der Gefühle kann die poetische Bedeutung dieser musikalischen Sylbenspiele und Anklänge der Phantasie gesucht und gefunden werden nur die gesetzmässige Gleichartigkeit der aufeinander folgenden Töne wird das Allgemeine und Beharrliche in dem Wechsel der Gefühle und Leidenschaften aus- 11 drücken und der Reim kann so ein wichtiges Mittel für die charakteristische Tiefe der Gefühle in der Poesie werden.“ – Eugen Baron von Vaerst, Hundert Sonette, Breslau 1825.Vorwort. Poněvádž se tam nejen soud o Znělkách, ale i výborné rady a návěští o jejich stavení nalezají, vytáhneme a položíme zde co najpotřebnější: „Das Sonett – eine Dichtungsart, von der sich noch weit mehr sagen lässt als dass sie seit einem Jahrtausend die Lieblingsform einer grossen poetischen Nation geworden. Das Sonett hat so viel Holdes, Einschmeichelndes, dass ein phantasiereicher Liebhaber es die Vereinigung der schönsten Form mit dem edelsten Inhalte nennen kann. Es gehört durchaus zur Poesie der Liebe, zu deren Dienst es einzig geboren ward: schon sein Gliederbau, sein reicher Reim verkünden diese Bestimmung. Denn wie der einzelne Ton den vorübergehenden Zustand, so bezeichnet jene Wiederkehr die beharrliche Eigenthümlichkeit; der Reim ist hier mehr als ein leeres Echo, wie strebt er immer neu liebend zu umarmen in künstlicher Verschränkung, kommt, wie die Liebe, immer auf das alte Grundthema zurück und scheint wie sie nicht enden zu können. – In und aus dem Sonett haucht der Geist der Liebe, der selbst, wenn er heisse Schmerzen bringt, noch viel von einem milden Blumenduft ausstreut, dessen Einathmen reizendes Vergnügen gewähren wird. Diese Weise ist aber auch keinesweges so abschreckend und so verworren, als man uns glauben machen will: was kann einfacher seyn, als zweyTheile von denen jeder wiederum in zwey obenein ganz gleiche Unterabtheilungen zerfällt: wenn nun noch bemerkt wird, dass der erste Haupttheil aus acht Zeilen (zwey Quartinen) mit zwey Reimen, der andere aus sechs Zeilen (zwey Terzinen) mit zwey, oder nach Gefallen mit drey Reimen besteht, so ist mit wenigen Worten die, als so mühselig verschrieene, Form hinlänglich zur Anschanung gebracht. Das ganze Sonett enthält, wie 12 sich nunmehr von selbst ergiebt Zeilen wozu am schicklichsten lauter weibliche Reime genommen werden, die unbezweyfelt dem fanften und weichen Charakter des Sonetts am angemessensten sind. – Anmuthig und sinnreich folgen den reichtönenden Quartinen, zwey beruhigende, mild hauchende Terzinen. Das Sonett giebt ausser dem Echo des Sylben – und des Reimklanges, die beyde das Ohr fesseln und die Erwartung spannen und befriedigen, eine gefällige Art des reitzenden Wohllautes, ein Zartes, Holdseliges, einen Zauber der Form, ein schönes Verhältniss der Worte zu einander, und eine reine Musik ganz abgesehen von den poetischen Gedanken. Hierber gehört aber ein ainmuthiger Buchstaben- besonders Vokalwechsel; reiche Vokalendungen schmeicheln dem Ohr, nur suche man das ewig dehnende und gedehnte e zu vermeiden. Eben so unangenehm kann ein vielfaches i werden, das ei ist ächzend, das o schon besser, das u ist tief und hat zugleich etwas geheimnissvolles und mystisches; das a ist ein herziger, prächtig tönender Vokal, der recht aus dem Innern kommt und in der Tiefe seinen Grund hat. Dergleichen Schönheiten wollen so gut, wie jede und alle, mit dem innern Sinne empfunden und aufgefasst werden; auch ist alle Theorie darüber, so wenig erschöpfend und bestimmt, wie es seine über den Blumenduft seyn würde, und der besten Erklärung der Art ergeht es wie dem Schmetterling zwischen des Knaben Fingern.“ – Srovnej ještě J. H. Voss, Kritische Blätter, Stutgard 1828, B. I. p. 500. „Ununterbrochenes Gedeihen fand das Sonett in Italiens volltönender und reimreircher Sprache.“ – Vydavatel Sonetů A. Mickewicsza w Lwowie 1827. p. X. „Každe ziawisko iakkolwiek nayszęśliwsze, zawsze przecivników znayduie; sprawdzilo się to i w Niemczech; zacny Voss, nie mogąc się spoufalić z wytwornym tym kształtem, eterycznéy poezyi, mocno przeciw niemu powstal, nazywaiac go pętami i dowolném sciéśnieniem gieniiuszu a uciąžliwém 13 ograniczeniem poety. Zapomniał on, že každa poetycka miara, každa w ogóle forma iest nięciem w kluby i ograniczeniem materyi; nie zwažał, že wielcy poeci tworząc nové kształty niechybnie wažne ku tomu musieli miéć przyczyny.“ A sám Znělce nepříznivý Boileau předce praví: „Un Sonnet sans défaut vaut seul un long poöme.“ – Ve Slavské, rozmanitými samohláskami oplývající, na rýmy bohaté, a v každém potahu zvučné řeči, tuším nikdy neznikne taková hádka o Znělce jako u Němců a Francouzů, aspoň by u nás cele zbytečná byla a nemístná. V české pak řeči obzvláště jen toho šetřiti náleží, aby se zrušená rovnováha vokálů v ní obnovila, nestydaté i se vyměšovalo, a o se ji navrátilo. Ve mnohých slovích mohou se hlasnatější vokály nevinným způsobem, totiž od Slováku půjčeným vyslovováním, ještě retovati, k. p. samohláska a, uřadník (uředník), Jane (Jene), nailepší (najlepší), daj (dej), chovai, (chovej); samohláska o: voz (vůz), loj (lůj), lono (lůno), ostroha (ostruha), obrus (ubrus), nedostatek (nedůstatek). Anoberž i hláska u ještě vzácnější má nám býti než i, už (již) pohrúžiti (pohřížiti), surový (sirový), cuzý (cizí). Viz o tom naše Pojednání o libozvučnosti řečí vůbec obzvláště česko-slov. v Kroku D. I. Č. 3. Forma Znělek zdá se nad to i najpříhodnější ku smíšeným Lyricko-epickým, čili podmětno-předmětným básněm, anť každá Znělka i vlastní samostatnost sama pro sebe, i svazek s jinými, i potah na vyšší celek míti může. Chorus u Řeků nic jiného nebyl než Lyra v Dramatu, čili subjectivnost v objektivnosti: pročže by se nemohla Lyra i s Eposem spojiti?

Znělka 5.

v. 1. „Lípa.“ Strom Slavům všechněm obzvláště milý a svatý. Krasicki, kde dvůr Pana Podstoliho, vzor pravého Poláka, vypisuje, takto mluví na str.2. 14 Vratis. 1825. „Na srzodku cztéry lipy rozłožyste stały.“ A Falib. O. 2. „Chlopek miał lipkię przed swym domem.“ Kterážto vyobrazení jistě z hlubokosti národního slavského života čerpána jsou. – Odkudž se neščíselná jména Slavských měst a vesnic podle tohoto stromu a jemu jakoby na čest nazívají, která všeobecnou lásku našeho národu k němu jako v zeradle živě představují. Skladatel těchto básní našel posud takových jmen, v rozličných slavských krajinách,výše 200. k. p. Lípa česká (lit. kraj), Lípa stará (lit. kraj), Lípa pěkná (lit.kraj), Lípa vysoká (lit. kraj), Lípa krásná (Uhr. Nitr. st.), Lipa (ves v Morei), Lipa (Pomor. Ukraj), Lipa (v. Slez. Münsterb.), Lipa (v. Slez. opol.), Lipy (v. Slez. glog), Lipa (v. hor. Sas.), Lipa (potok, hor. Sas.), Lipa (v. Lužici), Lipa (v. Slavon.), Lipa (v. Slavon. reg. Lic.), Lipa (v. stol. Požeg.), Lipa (v. stol. Salad.), Lipa (m. stol. Temeš.), Lipa (v. Kroat. Zagr.), Lipa (v. Kroat. Zagr.), Lipa (v. Krain.), Lipa (potok, Pols.), Lipa (ves i hrad, Morav.), Lipahócz (v. Uhr. stol. Salad.), Lipan, (v. Čech. ber. kr.), Lipan (v. Čech. křm.), Lipany (m. Uhr. stol. Šar.), Lipar (hora v Serb.), Lipava, (m. Kurland), Lipava (m. Lužic.), Lipavec (v.Krain.), Lipavic (v. Krain.), Lipe (v. Serb. kr. smeder.), Lipe (v. Serb. kr. groč.), Lipec (v. Rus.), Lipec (hor. Sas.), Lipeckaja (v. Rus.), Lipen (v. Pomor.), Lipene (m. hor. Sas.), Lipenca (hor. Krain.), Lipendorf (v. hor. Sas.), Lipenec (v. Čech. ber.), Lipetin (v. Čech. Pelc. G. II. p. 446.), Lipetsk (m. Rus.), Lipča (m. Uhr. stol. Lipt.), Lipča (m. Uhr. stol. Zvol.), Lipča (m. Uhr. Marmar.), Lipča (verch Sedmihrad.), Lipčany (v. Mold.), Lipčice (v. Čech. čsl.), Lipče (v. Krain.), Lipian (v. Mor.), Lipica (v. Dalm.), Lipica (v. Slavon. reg. ogul.), Lipje, Liplje (v. Slavon. Sluin.), Lipje (v.Krain.), Lipik (v. Slavon. pož.), Lipina (v. Mor. hol.), Lipina (v. Mor. přer.), Lipiny (m. Pols.), Lipín (v. Čech.), Lipin (m. 15 Pols.), Lipina (v. čes. chrd.), Lipina (v. čes. čsl.), Lipina (v. mor. hradišt.), Lipinky (v. pols. Prus.), Lipitnica (řeka pols.), Lipke (v. hor. Sas.), Lipka (v. Mor. přer.), Lipka swiata (v.pols. Prus.), Lipka (řeka rus.), Lipkany (v. Serb.), Lipkov (Čech. chrd.), Lipkova (v. čes. plz), Lipky (v. rus. smolens.) Lipkovice (v. čes. lkt.), Lipljan (serb.), Liplje (v. serb.), Lipna neb Lipena (okolí v Uhr. Slovanka Dobr. Lief. II. p. 165.), Lipna (Čech. čsl.), Lipniany (v. Mor. hol.), Lipniany (v. Mor. znoj.), Lipnica (v. Serb.), Lipnica (m. Pols.), Lipnica (dvě vsi v stol. Orav. Uhr.), Lipnička (v. Čes. čsl.), Lipničky (m. Litva.), Lipnice (v. Čes. čsl.), Lipnice (slez.), Lipnice (Mor.), Lipnica (v. Serb. kragui), Lipnica (v. Serb, godrun), Lipnica (m. Serb. turec.), Lipnica (v. tamž), Lipnica (v. Kroat. st. kříž.), Lipnica (v. Kro. stol. varažd.), Lipnica (v. Kro. zagr.), Lipník (m. Mor. přer.), Lipnik (v. Mor. znoj.), Lipnik (v. Mor. jihl.), Lipník (v. Uhr. nitr.), Lipník (v. Uhr. šariš.), Lipník (v. Uhr. spiš.), Lipnik (v. Kro. zagr.), Lipnik (v. reg. ogul.), Lipno (m. Pols.) Lipolist (v. serb.), Lipov (m. Mor. hrad.), Lipov (v. Mor. přer.), Lipov (v. Uhr. satm.), Lipova (v. Serb.), Lipova (kraj, město, pevnost v Uhr. temeš.), Lipova (v.Mor. hol.), Lipova (v. Mor. hrad.), Lipova (v. Uhr. baran.), Lipovaja (udolina rus.), Lipovac (v. Serb. kragu.), Lipovac (v. tamž.), Lipovac (v. Uhr. žel.), Lipovac (v. reg. petrov.), Lipovac (v. reg. požeg.), Lipovac (v. reg. Sluin.), Lipovac (v. tamž.), Lipovac (v. reg. gradisc.), Lipovac (v. tamž.), Lipovac. (v. stol. veröcz.), Lipovac (v. tamž.), Lipovača (hora a studnice v serb.), Lipovacha (v. reg. ogul.), Lipowchani (v. reg. križ.), Lipovchani (v. tamž.), Lipové (m. Litva), Lipovec (m. pols. v Krakow. s vězením pro duchovní), Lipovec (v čes. čsl.), Lipovec (v. Uhr. žel.), Lipovec (v. Uhr. gemer.), Lipovec. (v. Uhr. turč.), Lipovec (v. Uhr.šar.), Lipovec (v. tamž), 16 Lipovec (v. Slez.), Lipove (v. reg. križ.), Lipovec (v. Kroat. varaž.), Lipovec (tři vsi Kro. zagr.), Lipovec (v. Mor. brn.), Lipovica (v Uhr. baran.), Lipovica (v. Serb.), Lipovice (v. čes.), Lipovice (pols.), Lipovja (pols.), Lipovgrad (v. Kro. zagr.), Lipovkut (rus. Saratov.), Lipovoberdo (v. reg. s. Georg.), Lipovopolje (v. reg. Ottoch.), Lipowljane (v. reg. grad.), Lipovník (v. Uhr. nitr.), Lipovnik (v. Kro. varaž.), Lipowschak (v. Kr. zagr.), Lipowskaja (rus. tobol.), Lipsko (m. Sas.), Lipsko (m. Pols. belz.), Lipsko (m. Polsk. sand.), Lipsko (m. Pols. trock.), Lipsk (m. litev. krag. novogrod.), Lipsk (m. litev. kr. grodz.), Lipovka (v. rus.), Lipůvka (v. čes.), Lipůvka (v. mor. brn.). A složené: Nowolipie (předměstí ve Varšavě), Prilip (serb.), Podlipouca (v. Krain.), Tři lípy (v Čechách, ltm) a t. d. Slavové v Pomořanech, byvše S. Ottonem od pohanského ku křesťanskému náboženstvu přivedeni, na památku tohoto skutku a na znak své vděčnosti zasadili čtyry lípy při onné studnici města Pyric, při které roku 1124, dne 15. června po pervýkráte mnoho tisíce z nich pokřestěno bylo. Viz Allg. Kirchen-Zeitung, v. E. Zimmermann. 1829. H. 2. p. 193. – V Polsku se, dle Rozmaitości. Lwowskich, 1831, celí lipoví lesové nalezají, v nichž lípy sedem, osem i více století mající. – Srov. Rozličnosti Praž. Novin, 1832. Čís. 28. „Bialovský les v Polsku jest snad jedinký z prastarých lesů v Europě. Jedle tam jsou 300, duby 600 a lípy 515 leté.“ Srov. F. Trnka, Společník 1831. p. 41. Lípa znamenitá ve Bzenské zahradě v kraji Hradišť. (v Moravě) je tak rozkošatělá, že pod ní celý tém (pluk) kavalerie s koňmi státi může.“ I v národních zpěvích oblibují a zvelebují Slavové tento strom nad jiné; Srov. II. Svazek Písní světských. r. 1827. Předm. XVll. a str. 121.122. Anoberž i ve starých příslovích často zmínku o něm činívají, srov. Časopis mus. 1827. Sv. II. str. 70. „Lepší klín lipový a hospodář, nežli šaffář ocelivý.“ A opět tamž 1829. Sv. 4. 17 str. 58. „Aniť prchají co lipoví klínové.„ Tamž str. 60 „Odřel ho co Iípu.“ str. 62. „Z lipového dřeva neuděláš fládrové Ižíce. A u Slováků: „Otrhaný jako lípa v jeseni.“ Zdá se že Slavové, jakožto velicí milovníci včelařství a dělání medu, tímto zaneprázněním ku zvláštní lásce a uctivosti k tomuto včelám milému stromu, totož lípě, vedeni byli. Proto i najlepší, v měsíci Lipnu z lipového kvítí sbíraný, med nazívají posavad Poláci a Rusové lipec, Serbové lipovac. Srov. Karamzin, 1. Kap. X. str. 245. „Med, drevneje Ijubimoje pitije všech narodov Slavianskich, byl dušeju slavnych pirov jego.“ Linhardt G. v. K.II. S. 327. „Noch ist die Bienenzucht bey den Krainern ausserordentlich stark. Noch vor wenig Jahren wurde ein gemeiner Bauer aus Krain, Anton Janscha, ohne andere Kenntnisse, als die einheimischen der Nation, öffentlicher Lehrer der Bienenzucht in Wien. Sein Lehrbuch von der Bienenzucht hat wiederholte Auflagen erlebt.“ – Csaplovits, Slavonien und Croat. 1. Th. S. 135. „Bienenzucht wird häufig getrieben. Einige halten die Bienenkörbe auch auf dem Boden ihrer Häuser, und man sieht öfters, mit Verwunderung, zu allen Ritzen und Spalten des Frontseite der Dächer Bienen ein und ausfliegen.“

Znělka 7.

v. 9. „V bílé ryze.“ Místo ryza naprav všudy v těchto Znělkách říza (dlouhé roucho), od něhož rozdílné jest slovenské ryza, rydza, česky rez, rze.

Znělka 11.

v. 4. „Zvíře“ t. j. lidé zvířecí, tělesní, samým chlebem žijící, nic duchovního a ideálného do sebe nemající, k ničemu vyššímu se nenesoucí, rozum jen ku pohodlí těla a k pasení břicha potřebující, jakoby jej v břichu nosili. 18 v. 5. „Kovy“ t. j. lidé kteříž přílíš v sebe doufají, své moci a schopnosti přecenívají, mnoho před se berou a málo jsou ve stavu vykonati. v. 7. „Květ“ t. j. lidé pokrytští a lichotní, jen poverchnost ne podstatu milující, kteří pěknou tvárností jiné klamají, jen na oko se skvějí. „Hrobové zbílení, zevniter krásní, vniter pelní kostí umřelčích a vší nečistoty.“

Znělka 12.

v. 2. „Bratrů příchod“ t. j. Čecha a Lecha. „Libuše“ kněžna česká dcera Krokova. „Vlasta“ aneb Vlatislava, dvořanka Libušina, válku sedmiletou vedla s družicemi proti mužům na hradě Děvíně. v. 3. „Bič neb metla boží“ t. j. Attila, pověstný vůdce Hunův, tak se sam nazíval „flagellum Dei.“ v. 5. „Tatry zlaté.“ Hory Tatry nejen vniterně než i zevniterně tak na zlato bohaté byly, že někdy ve střevách zastřelených u banské Kremnice ptáků, zvláště kuroptev a jeřabic, místo písku zlaté zernečka nalezeno. Viz Andr. Engelhart, Prachtwerke d. Unterwelt, Wien 1828 Th. III p. 4.

Znělka 14.

v.11. „Že vše jiné“ totiž zvuky, místo všecky jiné aneb všickni jiní zvukové. Krom Čechů a Poláků užívají slovíčko vše, bez přívěsků cek, cken, chen, keren, všickni Slavové i ve vícném počtu. Ve staroslav. nářečí má Pluralem Nomin. a Accus. in mascul. vsi, in foem. a neutr. vsia, viz Dobrovs. Instit. Ling. Slav. p. 506. – V ruském má ve všech pohlavích Nominativ i Accusativ pluralis rovno, totiž vsie, srov. Puchmajer, rusk. Gram. p. 225. Serbi dle Vukovy a Grimovy mluvnice str. 45. mají plur. Nom. a Acc. mascul. svi, foem. sve. Slováci říkají 19 panstvo mě na vše strany trhá a trápí. Proto té formy i v těchto Znělkách užito, k. pr. Znělka 23 v. 9. Zn. 41 v. 12. Zn. 246 v. 14. Zn. 248 v. 8. a t. d.

Znělka 17.

v. 7. „Kunice“ něm. Kunitzburg, hrad zbořený a ves asi hodina níže Jeny nad Sálou. „Krain“ srov. kraj, kraina, krajní na hranici vystavený hrad, též nad Sálou níže Jeny, něm. Crainberg. „Lobda“ Lobeda městečko i hrad pustý výše Jeny asi půl míle. Srovnej německou báseň: Die Ruinen des Gleisbergs und der Lobdarug vom Professor Löbenstein Löben in fol. Nynější zbořeniny hradu Lobdy a jeho okolí viz na připojeném zde vyobrazení. – Sem patří i Sorbenburg, viz Nota ad Reginonem edit. Struvii ad an. 789. „Rudera arcis Soraborum Salfeldiae ad Salam adhuc conspiciuntur, olim die Sorbenburg dictae, vulgo der hohe Schwarm.“ Vůkol Jeny, a v celém okolí sousedství na obojích břehách Sály, nalezají se posavád mnohé, od Slavů někdy založené i obývané, nyní sice už zněmčené, a však původní slavská jména s maličkou proměnou na sobě nesoucí města, vesnice, hrady, k. p. mimo výš jmenované Gospoda, Velnice, Sorbice, Sorba, Drogunice, Modelvice, Černovice, Kosnice. Kostrice, Priznice (snad Březnice), Radigast, Chotislav, Luža, Vrbice (Fröbitz), Horba, Lidnice, Holice, Horšice, Myslevice, Kvetice a t. d. – Srov. Piscatoris, De Orig. jure ac util. ling. Slav. Witteb. 1697. §. 6. „Slavica nomina pagorum, oppidorum de civitatum in Missnicis terris sunt: Zvikov, Glauchov, Zschopau, Luccov, Zvenkov, Missin (Meissen), Mogelin (Mügeln), Dalin, Luzin (Lützen), Coldiz, Deliz, Oschiz, Groiz, Gruna, Büchin, Zscheila etc.“ Narusz. Hist. T. I. K. 3. st. 406. „Potwierdza Olearyusz na karcie 303 móviac, iž wielu 20 utrzymuie, že stolica sławnego narodu Słowaków, Serbów, było kiedyś Salfeld miasto. Swiadczą i inne okoliczne miasta, które lub zakladcami, lub tež przezywaczami swemi Słowaków miały, te się nazywaią: Balemoda, Koleda, Načeroda, Gotha, Jena, Ilmena, Laucha, Schwartzburg, Tuttigroda, Warbala, Wenorya i inne. A že te miasta z przyswiadczenia dzieiopisów, acz przezwiskami trochę zniemczone, Słowaków być swemi posiadaczami gloszą.“ Srov. J. C. Pfister Gesch. der Deutsch. Hamb. 1829. str. 506. „Die Sorben mit ihren Unterabtheilungen auf beyden Ufern der Elbe haben sich meist an die Böhmen angeschlossen. Die wichtigen Salzwerke an der Saale, über welche vormals die Cherusker mit den Chatten blutige Kriege geführt, sind seit der Auflösung des thüringischen Reiches in ihrer Gewalt. Nach mehreren Unabhängigkeits-Versuchen wurden sie, als K. Arnulph den thüringischen Herzog Poppo, ihnen zu Gefallen, abgesetzt hätte, wieder zu Gehorsam gebracht, dass sie seinem Sohne Ludwig auf dem Reichstage zu Salza 897 huldigten. Bey der Annäherung der Ungarn wollten sie jedoch lieber diesen als den Teutschen gehorchen. Die Haloren werden für ihre Nachkommen gehalten.“ – O Krainburku Srov. Fried. Gottschalk, Die Ritterburgen Deutschl. B. III. S. 314. „In der Mitte des 11 Jahrhunderts beherrschte Thüringen Graf Ludwig der Bärtige. Um sich gegen die nachbarlichen Feinde, die Slaven und Serben zu sichern, erbaute er auf den Gränzen (srov. kraj.) seines Landes Bergvesten. Zu gleichem Zwecke liess er auch im J. 1046 am Ufer der Saale, welche hier sein Land von dem Feinde schied, auf einem Hügel eine Burg erbauen.“ v. 14. „Dervan“ kníže Sorabské. Viz Fredegar. C. 68. ad Ann. 638. „Dervanus dux gentis Surbiorum (sive Soraborum), qui ex genere Slavinorum erant.“ – Aimon IV. C. 23. „Hac victoria Vinidi animosiores redditi, in Thoringam, et circumjacentes 21 Francorum terras, sese effundunt; ita ut Dervanus dux, qui urbibus praeerat Slavorum, quae usque ad id tempus Francis paruerant, desperatis rebus, se ad caeteros transferret Slavos.“ – „Mík“ neb Mike kněz modly Prowe ve Stargradě, viz Helmold L. I. C. 69. Nomen flaminis qui praeerat superstitioni eorum erat Mike. – „Bělbog“ t. j. bílý, dobrý bůh, jemu proti postavený jest Černibog t. j. čert.

Znělka 19.

v. 8. „Česká bílá paní.“ Sr. Ant. Tkany, Mythol. d. Teutschen und Slaven. II. Th. S. 189. „Weisse Frau. Fast in ganz Teutschland, Böhmen und Mähren kennt man die Sage von der weissen Frau, einem weiblichen Geiste in weisser Frauengestalt, mit einem Bunde Schlüssel an der Seite, und einem Wachslichte in der Hand. Die weisse Frau war, nach der Angabe älterer Schriftsteller, die Tochter Ullrichs II. von Rosenberg und Katharinens von Wartemberg, wurde um das Jahr 1420 geboren, und hiesz Perchta. Nach der Tradition hat sie einen Theil des Schlosses zu Neuhaus neu aufgebaut, bey diesem Baue aber die Unterthanen mit Frohndiensten sehr gedrückt: daher muss sie zur Strafe noch nach ihrem Tode unter den Lebenden wandeln. Oft kommt sie Nachts in fürstliche Kinderstuben, um wenn die Ammen oder Wärterinnen in Schlaf gefallen, die Kinder zu wiegen und herumzutragen. Sie erscheint an allen Höfen, die auf irgend eine Art mit dem Rosenbergischen Geschlechte verwandt sind, und lässt sich daher bald in Berlin, bald in London, Stockholm, Kopenhagen und andern Residenzen, vorzüglich aber zu Neuhaus und Krummau in Böhmen, und zu Telsch in Mähren sehen. Übrigens thut sie niemanden was zu Leide, neigt ihr Haupt vor dem sie Begegnenden, und geht ohne ein Wort zu sprechen vorüber.“ – Srov. Hormayrs Taschenb. 1830. S. 441. „Die weisse Frau 22 ist in schlesischen Burgen Kynast und Kynsberg wohlbekanut, überhaupt allen Rosenbergischen Gütern heimisch, am meisten jedoch den Schlössern Teltsch, Neuhaus und Krumau. Sie zählte 19 Jahr als ihr Vater sie Hansen von Lichtenstein aus der Steyermark vermählte. Ein ausschweifender Wandel and wüthende Eifersucht verbitterte ihr Leben. Die bessere Zeit desselben verlebte sie im Lichtensteinschen Hause, in der Herrn-Gasse zu Wien. Sie liegt in der alten Lichtensteinischen Gruft, bey den Schotten. – Das Urbar von Teltsch sagt: Dass diese weisse Frau ein guter und zur ewigen Seligkeit ausserwählter Geist sey; dass sie sich jeder Zeit in einem bis auf die Erde hängenden weissen Talarkleid gezeigt hat. Noch ist ihr Bild auf dem Schlosse Teltsch zu sehen.“

Znělka 22.

v. 1. „Paris“ byl syn krále Trojanského Priama a Hekuby. Ty pak tři bohyně byly: Venus (krása), Juno (moc), Minerva (slovo, moudrost).

Znělka 24.

v. 12. 13. „Ženství slavenského tahy kouzlové.“ Srov. Mauritii Strateg. L. 2. C. 5. „Pudicitiae servantes Slavorum foeminae supra omnem modum erga maritos suos.“ A Lev Moudrý v Taktice C, 105. „Foeminae Slavorum praeter caeteras modestae feruntur. Multae enim virorum suorum mortem tam graviter ferunt, ac si sua esset.“ – Bonifac, v listě králi eng. psaném, N. 19. „Vinedi tam; magno zelo matrimonium amorem mutuum observant, ut mulier viro proprio mortuo vivere recuset. Srov. Lucae de Linda, Descrip. Orbis, Lugduni Batav. 1655. p. 914. „Quod Athenae in Graecia fuerunt, hoc merito Cracovia in Polonia est. Equidem singalari morum elegantia, comitate, affabi- 23 litate, cultissimos alit mortales. Quem hoc solum producit sexum muliebrem, forma corporis amplissima pulcherrimaque est; illae suavitate sua, non incolarum solum, sed et peregrinorum omnia humanitatis officia et amoris desideria in se haud immerito convertunt, adeo, ut mirum videri non debeat; si hic locorum quandoque plus justo liberior amor sibi in praecordia hominum tantum imperium indulgeat.“ Ther. A. L. v. Jacob, Serb. Volkslieder. Einleit. p. 1. „Der zarte demüthige Sinn der Slavin.“ – Srov. Joh. Csaplovits: Croaten u. Wenden in Ungern, Presb. 1829. p. 17. „Als Muster der Schönheit werden die Croatinnen von Szarvkö (Hornstein) in Oedenburger Comitat allgemein gerühmt.“ – Srov. též: Briefe über Russland von einem Teutschen in Moskau, v Dobrov. Slavíně, str. 143. „Unter den Weibern und Mädchen auf dem Lande habe ich allenthalben sehr viele gesehen, die Herodot ohne Bedenken für Amazonen anerkannt haben würde.“ – H. Jos. Rohrer, Versuch über die slavisch. Bew. Wien 1804. T. I. str. 49. „Manche echt slavische Tochter eines Oberförsters, oder eines so genannten Teichmeisters in Böhmen hat eine so sanfte Gesichtsbildung, dass man sie für das alte Jonien nicht schüner träumen könnte.“ Tenže str. 80. „Die Krainerin, vorzüglich in Oberkrain, zeichnet sich unter allen Slavinen durch das blendende Weiss ihrer Kleidungsstücke, und eine Reinlichkeit aus, welche einer Wiener Putzwäscherin Ehre machen könnte.“ – Srov. Slovénsko-Némški Róčni besednik od J. Murko 1832 str. 528. „Od nekdaj Ljubljanke so lépe slovéle. Von jeher standen die Laibacherinnen im Rufe der Schönheit.“ – P. J. Schaffarik, Gesch. d. sl. Lit. Ofen 1826. str. 49. „Das Princip der grösseren Empfänglichkeit oder Subjectivitat, welches dem Slaven durchgängig, physich und psychisch eigen ist, thut sich schon in dem Zurücktreten aller Begränzungslinien, vorzüglich jener des Gesichts, kund, die ungleich runder, sanfter und weicher 24 sind, als bey den mit mehr nach aussen strebender Thatkraft begabten Teutschen.“ – Srov. Conversations-Blatt 1806, Aug. Blatt 41. p. 104, in der Recension des histor. Romans Graf Sobieski von Georg Lotz; kde stojí: „Die schönen Polinnen, die liebreizendsten aller Frauen setzen schnell den Becher weg um den Säbel des Helden, die Feder des Diplomaten zu ergreifen.“ – Srov. Mahlerische Darstellungen aus Sachsen, 1. Bänd. Dresden 1802. „Der dritte Saal (in dem Lustschlosse Pillnitz) enthält eine Sammlung gemalter polnischer Damen, die August, der feine Kenner weiblicher Reitze, mit kluger Auswahl hier aufstellte. Fast kommt man auf die Vermuthung, dass Mahomed in sein fein ausgedachtes gynäceisches Paradies auch sarmatische Weiber aufnimmt. Denn, eigener Erfahrung zu Folge, findet man wider Erwarten an den rauhen Ufern der Weichsel svelte (zerschmelzende), circassische, Wollust athmende Grazie. lch sah die ihren geglätteten Busen hervorpressenden Töchter der Seine schalkhafte Blitze aus kokettirenden Augen schiessen, hörte geistreichen Witz von ihrer geschwätzigen Zunge lispeln; hörte die stolze Sennora, Jahre lang von Serenaden sich nährend, hinter dem Gitter seufzen; wurde von dem unauslöschlichen Feuer der eifersüchtigen Welschen versengt; durch Schwedens Frost erregende Blondine vereiset zum Gletscher; und von dem bezaubernden schlanken Wuchs Albions herrschender Ladi hingerissen: – aber hatte ich auch nur wenig Aepfel, einen der besten würf ich doch der vieles in einem vereinigenden Pohlin, die ihre Sprache zu sanften Accenten modelt, mit attischer Urbanität Witz und Verstand verbindet und würzt, mit minderer Hitze als Reitz zum Genuss lockt, das Mezzo Giusto zwischen einem anatomischen Stadio und einem üppig reichen Contons, und Cypris, Juno und Athenea zugleich, ein hohes Ideal ihres Geschlechts, ist.“
25

Znělka 34.

v. 2. „Hottentoti,“ afrikanský, divý, ošklivý, ve stavu hovadství žijící národ. „Huroni“ též surový národ v severní Americe. v. 3. „Kato“ Říman vyhlášený přílišnou přísností a ostrostí obzvláště proti mravům a šactvu ženského pohlaví. v. 4. „Aristarch“ učený ale tuhý a kousavý kritik čili posuzovatel v Alexandrii, který i v Homerových Zpěvích mnohé věci hanil a přetřásal. v.. „Snům Platonů.“ Platonská láska jest milování ideálu, čisté netělesné cítění krásy a odtud plynoucí blaženost, ne tak skutečné požívání jako raději líbezné považování krásy. v. 11. „Z Rozvodovy knihy.“ Časopis Musea. Třetí roční běh, Sv. 4. str. 53. „Byl pan Rozvoda v Čechách zeman jeden, o kterémž pravívali, že měl „Libros Klevetarum“ t. j. rád zapisoval, když kdo co pravdě nepodobného rozprávěl; byl člověk kratochvilný a šprymovný.“ Odtud povstalo i přísloví: „Hodí se panu Rozvodovi k zapsání.“

Znělka 37.

v. 13. „Perun“ čili Zeus, Jupiter pod způsobem zlatého deště oklamal krásu Danäe, jenž byla dcera Akrisia krále Argického.

Znělka 41.

v. 1. „Dvanácte rtů.“ Viz Skutky Apostol. Kap. 2. v. 5. „Dvě se vznesly ke mně.“ Ladě čili Venuši se přivlastňovalo dvé holoubátek, které v jejím vozíku zapřáhnuté, ji vozily. 26 v. 7. „Peanům.“ Pean byl způsob veršů u Reků ke slavným příležitostem ku chvále bohů a bohyň shotovených, asi to co naše žalmy.

Znělka 43.

v. 2 „Harem“ jest palác pro ženy a ženiny tureckých císařů. v. 4. „Tatra“ plur. Tatry, hory Karpatické. Tatra jest generis foemini, nikoli masc. jako někteří Čechové chtějí, píšíce ten Tatr, těm Tatrům, a t. d. Naproti pak tomu ten Dunaj, nikoli ta Dunaj, jako tiže Čechové chybně píší. Slováci, jsouce najstaršími a najbližšími obyvateli Tater a Dunaje, mají zde právo pohlaví určiti, podle kterého se jiní vzdálenější Slavové zpravovati musejí. Totě znakem že sobě Čech všudy více Němce než Slava všímá. Němec říká die Donau, tedy i Čech za ním ta Dunaj. Než jakžeby se to Čechům líbilo, kdyby Slováci psali k. p. ta Krkonoš, ten Labe, to Vltava a t. d.? v. 5. „Břehy manské“ die Sclaven-Küste, v Africe, kde Europčané otroky kupují. v. 6. „Peru“ krajina v polední Americe na zlato přebohatá.

Znělka 44.

v. 1. „Kunický hrad.“ Srov. Friedrich Gottschalk. Die Ritterburgen und Bergschlösser Deutschlands. Halle 1813. Drey Bände. Pod článkem: Die Kunitzburg. „Nicht weit davon siedelte sich im Jahre 1811 unter einem angenommenen Namen eine schwedische Gräfin an. Von dichtem Wald umgeben, steht ihre kleine ländliche Wohnung, um sie her gewann ihr Fleiss der Erde Gartentand ab, wo sie und ihr kleiner Haushalt Gemüse zieht. Ob Neigung oder Überdruss am Leben unter Menschen sie bestimmten, diese Ein- 27 samkeit zu wählen, bleibt in ihrer Brust verschlossen. Der Landesfürst (Sachsen-Weimar) räumte ihr den Ort ein und ehrte ihr Geheimniss, es ziemt daher dieses nicht erforschen zu wollen.“ v. 11. „Pohostinství slavenského.“ O tomto viz následující spisovatele: Mauric Strat. († 585) L. II. C. 5. „Slavi sunt adversus peregrinos benigni magnoque studio servant incolumes salvosque de uno loco in alium deducunt, quo necesse habent, ut et, si per incuriam ejus, qui servare talem debet, accidat, ut damno peregrinus afficiatur, bellum ipsi inferat vicinus ejus, pietatem arbitraturus, sic ulcisci peregrinum.“ – Leo Sapiens († 911) in Libro Tacticor. in Amoenit. Hist. Adam Franc. Kollarii, Vindob. 1783, pag. 67. „Erant autem Slavorum populi hospitalitatis supra modum studiosissimi; quam negligere neque nunc aequum ducunt, et pari ut ante, studio observant.“ – Adam. Brem. Hist. L. 2. C. 12. „Moribus et hospitalitate nulla gens honestior aut benignior poterit inveniri.“ – Helmold L. I. C. 82. „Experimento didici, quod ante fama vulgante cognovi, quia nulla gens honestior Slavis in hospitalitatis gratia. In colligendis enim hospitibus omnes quasi es sententia alacres sunt, ut nec hospitium quenquam postulare necesse sit. Quicquid enim agricultura, piscationibus seu venatione conquirunt, totum in largitatis opus conferunt. Si quis vero, quod rarissimum est, peregrinum hospitio removisse deprehensus fuerit, hujus domum vel facultates incendio consumere licitum est, atque in id omnium vota pariter conspirant illum inglorium, illum vilem, et ab omnibus exibilandum dicentes, qui hospiti partem negare non timuisset.“ L. II. C. 12. „Erat apud Slavos hospitalitatis plenitudo.“ L. II. C. 42. „Hospitalitatis gratia et parentum cura primum apud Slavos virtutis locum obtinet, nec aliquis egenua aut mendicus apud eos repertus est.“ – Vita S. Otton. L. II. C. 40. „Quod mirum dictu, mensa illorum (Slavorum in Pomerania) nunquam 28 disarmatur, nunquam deferculatur, sed quilibet paterfamilias domum habet seorsum mundam et honestam, tantum refectioni vacantem. Illic mensa cum omnibus quae bibi ac mandi possunt, nunquam vacuatur, sed aliis absumptis alia subrogantur; non sorex, non sorilegus admittitur, sed de mappa mundissima fercula teguntur comesuros excitantia. Quacunque ergo hora reticere placuerit, hospites sint, domestici sint, omnia parata inveniunt, intromissi ad mensam.“ – Vita S. Ott. L. III. C. 6. „Udalricus presbyter et Albinus interpres Ottonis opulentissimam civitatem Hologost dictam, adierunt, ubi a matrefamilias, uxore scilicet praefecti urbis, honorifice suscepti sunt, ita ut pedes eorum summa humilitatis devotione lavaret; statimque mensa apposita, copiosissimis eos dapibus reficeret, mirantibus eis et admodum stupentibus, quod talem in regno diaboli humilitatis et hospitalitatis gratiam meruissent.“ Balbin, Disert. de ling. slav. Pragae 1775. p. 7. 8. „Bohemia tota hospitalis est, et magnum quoddam ut sic loquar Xenodochium et Hospitale. – De Bohemia dicere licet eam esse Hispanis, Gallis, Italis ac praesertim Germanis alteram parentem: ut, si primam illam in qua nati sunt, seu voluntate seu etiam crimine amiserint, ad hanc nostram tutum perfugium ac receptum habere possint.“ – K. G. Anton, Versuch über d. alten Slaven, p. 30. „Sie kannten die Gastfreundschaft und in einem Masse, dem wohl diese gerühmte Tugend der Germanen nachstehen muss. Noch finden wir diese Gastfreundschaft bey den mehresten Stämmen. Bey den Serben in der Oberlausitz findet man fast immer einen gedekten Tisch.“ – Gebhardi, Gesch. d. Wend. 1. p. 7. „Die Schriftsteller aller Zeiten, von Mauritius an bis an die Biographen des h. Otto, gebrauchen die stärksten Ausdrücke, um die Gastfreyheit der Wenden zu beschreiben.“ – Karamzin, Istor. G. R. T. I. str. 60. „Stol že jedinoglasno chvaljat Ijetopisi obščeje gostepriimstvo Slavjan, rjedkoje v drugich zemljach i do nynje vesma 29 obyknovennoje vo vsiech Slavjanskich. Vsjakoi putešestvennik byl dlja nich kak by svjaščennym. Slavjanin, vyehodja iz domu, ostavljal dver otvorennuju i pišču gotovuju dlja strannika.“ – J. Csaplovits, Hesperus 1818. Nr. 59. „Gastfreiheit ist Nationaltugend der Slowaken in Ungarn. Man tritt in kein Haus ohne dass die Hauswirthin nach dem Hausbrod griffe. Krájať chleba. Chlebíka ponoukať“ – Rakowiecki, Pravda Rus. I. p. 6. „Ubogi Słowianin nie będąc w stanie naležycie przyiąc gościa, mógł wszystko, co potrzeba było do iego przyięcia, ukraść u swego bogatszego sasiada. Tak wažny obowiązek gościnności uniewianniał nawet sam występek.“ Naruszewicz, Hist. P. T. I. Ks. 3. „Z tey to podobno cnoty gościnności pochodziło, že Słowianie chcąc ią niby pospolitą w narodzie swoim uczinić, boga nawet samego Radogostem nazwali, iakoby mile przymuiącego zdarzonych gości.“ – Surowiecki, Sledz. Pocz. str. 125. „Trudno było znaleść naród poczciwszy, wiernieyszy, łagodnieyszy, obyczaynieyszy i większéy gościności, od Słowian; že czy z swoim, czy z obcym zwykli się dzielić do ostatka. Opowiadacze wiary Chrześcijanskiéy, którzy się umyślnie naražali u Słowian na koronę moczeńską, z žalem od nich powracali, nie mogąc osiągnąć tego zaszczytu. Kiedy się z gorliwości porywali do podpalenia ich božnic, do podcinania posągów, lud zamiast gniewu lub pomsty z politowaniem tylko, lub z głośnym smiéchem zbywał ich, od siebie. Towarzyskość, zabawy, wesolość, uraczenie sie z gościem, było, jak po większey części jest dotąd, glównem piętnem ich charakteru.“ – Tato hostinnost Slavů dala právě znik a původ pověstné kupecké Hanse. Srov. Gebhard I. p. 24. „Einige christliche Handelsleute wagten es, die unbegränzte Gastfreyheit, auf welche jeder, der freundschaftlich zu den Wenden kam, Anspruch machen konnte, zu nutzen, blieben zu Winterszeit in den Niederlagsörtern, errichteten endlich in selbigen fortdauernde Magazine und 30 Wohnhäuser, reizten einzelne Wenden zur Nachahmung ihres Beyspiels, und legten alsdenn den Grund zu dem Stande der Stadtleute.“

Znělka 47.

v. 1. „Líbé řeči Polku.“ Srov. Christ. Meisner, Silesia loquens, Vitemb. 1705. „Polonorum lingua et eloquentiae apta est, et sententiis proverbiisque abundat, et sua verborum lenocinia ostendit, atque adeo nulli facile cedit linguae.“ Fr. Dmochowski, w Morawie na Krasickiego: „Język polski, ta znakomita i naykształtniey okrzesana gałąz słowiańskiego ięzyka.“ Potocki, Mowy i Rozprawy: „Mowa polska słowiańskiego žródła naybližsza, naywięcey z tylu iego odnog posiada w sobie ozdoby i wspaniałości.“ – Prvotiny pěk. Um. r. 1813. L. 23 str. 87. „Polské nářečí má najvíce sikavých liter, a přichází, jakž i Jean Paul po Schultzovi znamenal, za příčinou mnohých, jen ortographicky shernutých, spoluhlásek tverdý a křiklavý očím, jsa nicméně libý do sluchu.“ Jenisch, Vergleichung von 14 Sprachen Europens, Berlin, 1796, p. 489. „lch wohnte einst mit einigen Deutschen Damen einer polnischen Predigt bey, die alle, so wie ich, von dem Wohlklang dieser Sprache gleichsam bezaubert waren.“ Srov. Conversations-Blatt, Leipz. 1821. Nro 151. „Die Vermehrung der polnischen Schriften deutet auf Erhebung dieses eleganten Dialects der Slavischen Sprache.“ – A však i o jiných slavenských nářečích nestranliví soudcové a svědkové příznivý soud vynášejí, k. p. o Ruském, Angličan John Bowring, Specimens of the Rossian Poets, London 1821. p. XXVIII. „The Russian language is flexible, harmonious, full of rhythmus, rich in compounds, and possesses all the elements of Poetry.“ – O serbském viz: Vialla de Sommiers, Voyage historique et politique au Montenegro, kde tato slova: „La langue 31 illyrienne est, a la fois, rich et laconique, énergique et harmonieuse. Elle sied également dans la bouche de deux sexes, et s’ emploie aussi heureusement a chanter les douceurs de l’amour, que le hauts faits et les sanglans trophées de Mars. Elle réunit le nombre a la mesure: elle est sonore, noble, oratoire, véhémente, c’est, ou fait, de langage des heros.“ Co se k pochvale řeči ještě krásnějšího povědíti může? v. 2. „Vděkem Srbinku,“ toho důkazem jsou vděkupelné, od žen skládané serbské národní písně vydané od Vuka Stefana Karadžiče. I zevniterná tělesná postava, chod, mluva, tvárnost a posunky, obzvláště vzdělanějších a vyobrazenějších Serbinek, má cosi přirozeně gratiosného a milostného. – „Die illyrische (serbische) Nation ist immer werth gewesen, aber jetzt um vieles mehr, da sie auf sich und ihre Cultur denkt,“ píše Dobrovský Bybaymu v jednom psaní, in Commercio Lit. Georgii Rybay Rpis v Knihovně P. Mik. Jankoviče v Pešti. – „Serby blagorodněišii Slovenskii národ, iešče ne sovsiem upadši duchom pod igom inorodcev.“ Konst. Kalaidovič, Joann. Exarch Bulgarskii, Moskva 1824. str. 3. v. 3. „Slováčky zpěvem ust.“ Srow. Jacob Glatz Freymüthige Bemerkungen eines Ungars über sein Vaterland: „Die ausserordentliche Liebe zum Gesang ist ein Haupt- und ein schöner Zug in dem Charakter der Slaven. Es ist eine Freude zur Erndtezeit im Felde zu wandeln. Alles singt dann. Das slavische Frauenzimmer wird man selten stumm antreffen. Es schwatzt oder singt. In deutschen Orten, wo slavische Dienstmägde gehalten werden, ziehen diese, wenn sie des Morgens mit Grasbürden, gewöhnlich in einem Zuge zurückkommen, immer singend ein. Die Slaven haben in diesem Stücke einen entschiedenen Vorzug vor den Teutschen, die Raichard mit Recht sanglose Teutsche heisst.“ – Srov. Gemeinnütziger und erheiternder 32 Hauskalender für das öster. Kaiserthum auf das Jahr 1823, Wien, stránka 69, kde Tokajské vinobraní opisuje, takto mluvě: „Die auffallendsten unter diesen Gruppen der emsigen Arbeiter, sind die der Ungarn. Obwohl sie gewöhnlich wie die übrigen Arbeiter aus Jünglingen und Mädchen bestehen, so lassen sie doch nur äusserst selten ihre Stimme in Volksliedern vernehmen. – Heiterer beleben die Traubenlese auf Hegyallya die deutschen Zipser. – Aber das munterste Leben regt sich in den Gruppen der Slowaken, die aus den gebirgigten Gegenden her zur Weinlese kommen. Keinen Augenblick beschäftigen sich die slowakischen Jünglinge und Mädchen, ohne ihre Volkslieder in den manigfaltigsten Melodien anzustimmen. Auch sind die slowakischen Volkslieder, theils durch ihre eigenthümliche Singart, die oft überaus anmuthig ist, und durch die Biegsamkeit der Sprache geziert wird, theils durch ihren Inhalt recht interessant. Ihre elegischen Volkslieder singen die Slowaken init einem rürenden Pathos, und nur einige lustige Lieder singend schreyen sie aus voller Kehle. Jedoch würden die Volkslieder dem Künstler Stoff genug zu den herrliehsten Variationen geben.“ Srov. P. Čaploviče: Slavonien und Kroatien, I. Theil, Pesth 1819, str. 100 a 101, kde takto píše: „In Croatien sehen die Weiber hübsch aus. Doch aber kommen sic dem reitzenden, muntern, hübsch gebauten und geschmackvoll gekleideten Weibsvolke im Thurotzer-Comitat noch lange nicht nahe, dem ich überhaupt den Vorzug vor allen mir bisher bekannt gewordenen Weiberarten geben möchte. – Hier und in den umliegenden Comitaten ist der wahre Volksgesang zu Hause. Die schönere Hälfte des Volks erscheint auf dem Felde jedes Mal eben so nett und reinlich gekleidet, als wenn sie in die Kirche ginge. Unter unaufhörlichem Singen und Schäkern wird fleissig gearbeitet.“ – Srov. Maďarský Časopis: Tudományos Gyüjtemény, r. 1827. Sv. II. 33 str. 104. „Národ Slavský jest sám v sobě obzvláště veselý, bystrovtipný a rozený básnický lid, takže celý jeho život, jeho radosti, jeho žalosti samá poesie jsou. I sám pospolitý lid básní a zpívá ve všech případnostech svého života, a to sice pronikavé a vznešené písně. U nich každé narození, každá svadba, každá hostina, každá kratochvil, každá práce, každá neřest a nouze, ba právě i smert a pohřeb záležejí z veršů a zpěvů: jak utěšené Anakreontické písně o lásce skládají a zpívají, a to sedlácké dívky!“ v. 5. „V českou skryla holku zmužilost.“ Důkazem toho jest pověstní děvčí boj pod Vlastou, kde Šárka, Častava, Stratka, Militka, Budislavka a jiné ženské herdiny. Zuzana česká holka osvobodila krále Václava. – Na paherbku Vítkov (nyní Žižkov) u Prahy nalezeny jsou mezi zabitými Tabority i dvě ženy a jedna panna, kopím ozbrojené, které s jinými zmužile bojujícími padly. Viz Veleslavínův Kalendář hist. na den 14. Července. J. Lenfant, Gesch. d. Hus. T. I. p. 330. „Die Taboriten gingen nach Prag. Ihre Weiber die eben so kriegerisch wie die Männer waren, fielen über das St. Katharinenkloster in der Neustadt, und rissen es fast gänzlich darnieder; da sie aber mit allzugrosser Hitze zu Werk gingen, so wurden ihrer 27. unter den Ruinen begraben.“ – Srov. Dobner, Ann. Hag. ad A. 736. Qva vero generositate mulieres Czechiae fuerint olim, prodit vetus jus feudale sub Carolo IV. a. 1359. scriptum, quo etiam mulieres lege ad duellum admittuntur.“

Znělka 48.

v. 10. „Svatopluka tetivy, Níž svět ztřásel.“ Císař Konstantin Porphyr. de Adm. Imp. C. 41. 42. takto o něm píše: „Moraviae princeps Svatoplucus fortis, terribilisque populis finitimis fuit.“ Annal. Fulden. ad Ann. 883. „Tanta multitudine in isto itinere 34 (in Pannonia) pollebat Svatoplucus, ut in uno loco ab ortu usque ad vesperam lucis exercitus ejus praeterire cerneretur.“ Opat Regino, na rok 894. „Svatoplucus – vir inter suos prudentissimus et ingenio calidissimus.“ – Christannus, vydání Dobner. 130. „Svatoplucus imperabat universae terrae, ceu magnificus Imperator.“ Pulkava a Eneas Sylvius praví že mimo Moravu i celé Polsko, Rusko, Česko, Uhersko a jiné krajiny Slavů pod žezlo Svatoplukovo náležely. – Schlötzer jej (Nestor III. K. 10.) nazívá „einen der wenigen grossen Männer des 9. Jahrhunderts, den Slaven-Retter, den Befreyer der germanischen Slaven.“ Pelcel. Kron. čes. D. 1. str. 275. „Najmocnějším knížetem aneb králem v Moravě byl Svatopluk. Ten vysokomyslný muž všem národům Slovanským tu radu dal, aby se všickni společně zavázali a v jednu říši pod jedním vládařem vešli, a sobě jako císaře ustanovili, kterýžby jich proti nepřátelům jazyka slovanského hájil, a tak žeby se tím snáze ve svých zemích zachovati a zvláště Němcům na odpor státi mohli. Takové sjednocení se i stalo a nejen Čechové, ale i Serbové Mišenští a jiní Slované při Labi a Odře k tomu svolili, a proto všickni k Svatoplukovi jako k hlavě té jednoty zření měli. Kozmas vypravuje, že nejen zemi českou ale i jiné slovanské krajiny pořád až k řece Odře, a v Uhřích až k řece Hron v své moci měl.“ Divno, proč naproti tomuto pamatnému muži, náš Dobrovský na mnohých místech svých spisů tak nepříznivé, aspoň hyperkritické péro vede, mluvě, aneb opakuje za Němci „der listige, der aufrührerische Svatopluk.“ – Bránění se, není bouření.

Znělka 51.

v. 4. „Rothschildova měna.“ Rothschild, Žid, najvětší boháč v Europě, téměř ve všech hlavních městech má své penězoměny a banky. Holandský spi- 35 sovatel van Geenen vypočítal ve zvláštním spisu, že patero pokolení rodu Rothschildova, 140 millionů franků jmění počítá, a z ohledu jejich svazku a úvěru že 300 mil. vládnou.

Znělka 52.

v. 10. „Jantar,“ slavské, zvláště ruské slovo značí Bernstein, řecky electrum, lat. succinum. v. 14. „Vulkán v Achillově štítu.“ Vypsání jeho viz v Šírově Výboru ze Spis. řeckých. D. II. str. 39-51.

Znělka 56.

v. 10. „Jak Tranovský.“ Tranovský, lat. Tranocius, kněz S. Mikulášský, duchovní básníř a Vydavatel známé knihy Zpěvů čili Citary Sanctorum. Srov. Tablicovy Poezie, D. I. str. LIII. „Tranovského manželka, s nížto 22 roků živ byl, Anna Polancdorfova, byla hněvivá žena a opravdivá Xantipa. Jednou nahněvavši se celý týden nechtěla s nim mluviti, hřemotem však, vřeskem a třeskem, kterýž v domě dělala, sebou i všemi vůkol sebe věcmi házejíc, zřetelněji ještě hněv svůj, než svým mlučením vyjevovala. Což pak Tranovský k tomu? On ji v neděli do veřejných církevních modliteb zavřel, prose Boha, aby ji, ana nastojte! oněměla, řeč opět navrátiti ráčil, při čemž celá církev veliké s ní měla politování. Přijda Tranovský domů, slyšel už ženu hřímající jazykem svým a klející na to: což to její manžel v kostele učinil? On ale výčitky sobě od ní učiněné se vší tichostí přeslyšev, padel na kolena a Bohu se modlil: „Bože, prý, děkuji tobě, žes mou i posluchačův mých modlitbu vyslyšev, mé manželce opět nemluvný její jazyk rozvázal. Dejž Pane Bože, aby ho budoucně neužívala ku proklínání a zlořečení, ale ke cti a slávě jména tvého svatého, Amen! To slyšíc zahanbená žena 36 na krk mu padši, za odpuštění ho, slíbivši polepšení prosila, a od té doby stala se najlepší a najpokornější manželkou.

Znělka 60.

v. 10. „Cyprus“ ostrov středozemního moře, na němž Venuše obzvláště ctěna bývala. „Vesta“ bohyně ohně a čistoty, její Kněžkyně jmenovaly se Vestalky, jenž bílým rouchem oděné, jí ustavičný oheň chovaly; která z nich zákon čistoty přestoupila, za živa pohřbena byla.

Znělka 61.

v. 6. „Carevny“ totiž Velikokněžně, Marii Pavlovně, dceře Pavla I. a Marie Feodorovny, sestře Alexandra, Konstantina, Mikuláše a Michala, vdané dědičnému Velikovojvodovi Waimarskému Karlovi Friedrichovi. v. 11. „Zvuků jež sám Němec chválí s vyteržením.“ Srov. Schlötzer, Nestor III. S. 224. „lch wage zwey Sätze, die ich schon seit 30 Jahren behaupte: I. Unter allen neuen Sprachen ist die slavonische, eine der ausgebildetsten, ihr Reichthum und andere Vorzüge gehen mich hier nicht an. Ihr Vorbild war die griechische Sprache, die ausgebildetste der damaligen Welt, und dieser ihre Eigenthümlichkeiten und Schönheiten aufzunehmen, war die slavonische Sprache, ganz besonders fähig. II. Unter allen neueren Sprachen ist die slavonische am allerfrühesten zur Ausbildung gekommen. Wie sah es im 13, mit dem Deutschen, Französischen, Englischen u. s. w. aus? Wie sehr wir Deutsche namentlich uns verspätet haben (denn wirklich schreiben wir erst seit 70 Jahren gebildetes Deutsch) fühle ich lebhaft, wenn ich eine russich-slavische Legende, etwa aus dem 14. Saec. und dann eine deutsche 37 Postille, gedruckt im J. 1674 hintereinander lese, wobei ich vom Inhalte ganz abstrahire und beide nur im Styl vergleiche. Dort nade ich Ordnung im Vortrag, geschlossene Perioden, lncidentsätze durch zehnerlei Participien an einander gereihet, sonore Kraft- und Prachtwörter: und nun dagegen der ärmliche deutsche Postillant! Lange dauerte es ehe Russen die Pracht des Slavonismus in ihre Neurussische Sprache übertrugen. Jetzt ist der slavonische, grammatisch richtige, hochtönende, Kraft- und Prachtstyl, in allen Ukasen sichtbar.“ – Srov. Phil. Strahl, Professor zu Bonn: Das gelehrte Russland, Leipz. 1828. Einleit. p. V. a IX. „Die Slaven reden in verschiedenen Dialecten eine Sprache, deren Uridiom bey einigen derselben, gleich den alten Egyptiern und den Hindus als besondere heilige Sprache nur bey gottesdienstlichen Handlungen noch heut zu Tage im Gebrauche ist. Gleich den classischen Sprachen des Alterthums enthält die slavonische Sprache eine seltene Kraft des Ausdruckes eine Biegsamkeit im Worte, und einen unerschöpflichen Reichthum nebst grosser Kühnheit an Bildern, die die Gedanken erweitern und der Phantasie einen weiten Spielraum gestatten. Ihrer manichfaltigen und doch natürlichen Inversionen wegen, kann sie nur mit der edlen Sprache der Hellenen verglichen werden, und durch ihre grosse Empfänglichkeit für fremde Wendungen, trug sie am schönsten Kraft und Geist der Griechischen Sprache auf sich über. Wie das weiche Wachs nimmt sie alle Eindrücke auf, wecket bald den Muth des ruhenden Helden und spornt ihn zu grossen Thaten oder treibt ihn in Schlachten und Kriegsgetümmel, um seinen Lorberkranz von neuem grünen zu sehen, oder begeistert den frommen Hirten wenn er mit Sanftmuth und Nachsicht seine verirrten Schaafe zurückruft, oder erleichtert dem Liebenden die Klage, wenn er in süsstönenden, schmelzenden Worten seinem beklemmten Herzen Luft zu machen sucht. So donnert sie also bald 38 wie ein angeschwollener Bergstrom über Felsen und Klippen schäumend in die unergründliche Tiefe herab, bald windet sie sich wieder gleich einem ruhigen Bache zwischen Blumen und schattenden Bäumen, über grüne Matten, und erregt bald Angst und Schrecken, bald Wonne und Freude beym sinnigen Verehrer derselben. Wie rührend schön ist nicht die edle Einfalt, in der die Bücher Moyses im slavonischen Gewande vor uns treten! Wo finden wir anders einen solchen Reichthum, eine so blühende und majestätische Beredsamkeit, eine so grosse Manigfaltigkeit in der Endung der Nenn- und Zahlwörter, als in den slavonischen und griechischen Übersetzungen der Bücher Hiob, David, Salomon, Jeremias, und der übrigen Propheten sich kund thut! Wenn die russische Sprache fliessend, natürlich, erhaben, edel und belehrend genannt werden kann, so verdient ihre Mutter die slavonische den Namen der hinreissenden, begeisterten, bedeatungsvollen und blumenreichen. Durch mehr als tausend eigene Ausdrücke und Worte, die sinnvoll, harmonisch und ganz verschieden von denen sind, die im gemeinen Leben vorkommen, drückt sich noch jetzt der geistliche Redner aus, wenn er erhabene und majestätische Gegenstände schildern will: ihre Kenntniss ist daher jedem unentbehrlich, der mit russischer Literatur sich beschäftigen und solche gehörig würdigen will.“

Znělka 62.

v. 5. „Cairbre“ aneb Kaibre zprávce vojenského vozu, ve znamenité epické básni Osianově. v. 6. „Fingal“ Fionnghal syn Osianův a slavný vítěz. v. 7. „Carn,“ Karn sluly veliké hromady spolu snošených skal u Gálů, předků nynějších Šottů, kterými hroby vítězů a vojvod svých na památku značili a ozdobovali. Pod nimi se často popel nachází. 39 Staroslavské mohyly jsou jim podobné. Srov. Nestor V. 4 „Olgaže priide ku hrobu jego (Igora), i povelje ljudem ssuti mogilu veliku.“ v. 14. „Bard“ Bardové byli zpěváci a básníři u severních národů.

Znělka 64.

v. 4. „Gal“ Jan Josef, narozený 1758 v Tiefenbrunně ve království Virtemberském, potom lékař ve Vídni a v Paříži, původce a učitel tak řečené Craniologie čili Lebovědy, Lebosloví, podle které ze zevniterné budovy a způsoby lebu na vniterné schopnosti ducha zavírati učil. „Lavater“ Jan Kašpar, naroz. 1741, v Curichu, původce a spisovatel Physiognomiky čili Tvářeznanství, podle které z tváře a obličeje člověka jeho charakter poznávati učil. Vydal knihu: Physiognomische Fragmente 4 Svazky. 1775.

Znělka 66.

v. 11. „Medičejský kamen“ t. j. pověstná socha Venušina ve Florencii. Čítej o ní v Polákově cestě do Italie, v Dobrosl. II. str. 56. 57.

Znělka 71.

v. 2. „Xantipa“ manželka řeckého mudřece Sokratesa, velice zlostná a hněvivá žena. – „Hekuba“ manželka Priama, krále Trojanského. Slováci tímto jménem přezívají vůbec každou zlou a ošklivou ženu. v. 8. „Timon“ Athenčan, nenávistník lidí od jejich tovariství a obcování utíkal.

Znělka 72.

v. 5. „Safo“ čili Sappho, slavná řecká lyrická básnířka, nar. v Mitylenech na ostrově Lesbos, asi 40 600 r. před Kristem, založila básnickou školu ve které panny cvičila; od ní dostala jméno lyrická míra veršů. v. 8. „Penelope“ dcera Ikaria a Paribey, manželka Ulysova, vzor domácí pracovitosti, při 20 roční nepřítomnosti manžela zaneprazňovala se předením a vyšíváním. v. 10. „Angelika“ přijmím Kaufmann, nar. 1741, zemr. 1807. slavná malířka, její díla vyznačují se obzvláště líbeznými vděkami a graciemi, které v nich panují. Malovala v Londině královskou rodinu.

Znělka 76.

v. 14. „Pantheon“ jakobys řekol Všebožiště, byl u Řeků a Římanů každý chrám, který všem, aspoň najpřednějším, bohům a bohyním posvěcen byl.

Znělka 80.

v. 9. „Zbroj i zbraň.“ Zbroj od brojiti, jest Slovákům Angriffs-Waffe, k. p. meč, kopí, ručnice a t. d. Zbraň od brániti se, jest Vertheidigungs-Waffe, k. p. pancíř, přílbice a t. d.

Znělka 81.

v. 1. „Oči modré.“ Srov. Surowiecki, Sledz. Pocz. nar. słow. Warszawie 1824. str. 124. „W epoce wystąpienia Słowianie wszyscy do siebie byli podobni, byli rośli a silni, mieli włosy nie czarnie, ani płowe, ale ciemne czyli brunatne, z któremi łączy sie zwyczaynie oko siwe, to iest, niebieskie mieszane z szarem.“ – Str. 181. „Za czasów Romulusa ich (Wenetów Adriatických) kolor niebieski juž był sławiony. Kolor niebieski překládá Šafařík „das Blau ihrer Augen,“ – Herrmanns Reisen durch Österr. Steiern, Kärnten, Krain, B. III, Wien. 1783. „lch habe bemerkt, dass je näher ich Italien kam, desto seltener die Gesichter mit blauen Augen wurden.“
41

Znělka 83.

v. 8. „Že tam“ totiž v jiném vyšším světě, v nebi. v. 11. „Zde“ totiž, tu na zemi.

Znělka 84.

v. 13. „Že jen k Slavce slavský milenek.“ Sr. Helmold, L. I. C. 13. „Mislav patrem (Billugum) frequenter coarguit, quasi qui mente alienatus, supervacuas diligeret adinventiones, nec timeret patriis derogare legibus ducens uxorem Teutonicam.“ – Gebhardi Gesch. d. Wend. I. str. 136. „Die Wagrier glaubten, gleich andern slavischen Nachbaren, dass vermöge eines alten Gesetzes kein Wende eine teutsche Ehegattin haben dürfte.“ Týž D. II. str. 39. 40. „Die Cassuben an der Leba verachten und hassen die Teutschen so sehr, dass sie keine Verehelichung oder andere Vermischung mit selbigen dulden, und wenn diese geschähe, den vermeinten Schimpf mit Blute abwaschen würden. – In verschiedenen Gegenden fehlt es an cassubischen Mädchen, und da die cassubischen Männer keine Ausländerin heirathen dürfen, so nimmt die Zahl der Cassuben ab, und die der teutschen Bauern zu.“ – Tato nedůvěrnost Kašubů má své příčiny! –

Znělka 85.

v. 5. „Tatar.“ Tatarové neb Mongolové potlačovali Rusko celých 250 roků, k veliké škodě národu. Srov. Kopitar, Gram. předm. XVII. „Das eigentliche Unglück für die slavische Nation und ihre schöne Sprache, war und ist wohl diess, dass diese friedlichen Ackerleute, die im Bewusstseyn ihrer Unschuld vergessen hatten auf Kriegsfälle vorzudenken, im Süden von Magyaren und Türken, im Westen von Deutschen, 42 und in Osten von Mongolen, zwar nicht zu gleicher Zeit, aber mit desto gleicherm Erfolge, unterjocht wurden.“ v. 6. „Němec podvodný.“ Příklady takovéhoto podvodu a lestného obcování viz Sam. Timon, Imago Ant. Hung. L. II. C. 9. p. 240. „Recenset Fredegarius novies mille dispalatos ac sparsos e Panonia profugos Slavos cum liberis atque uxoribus ad Dagobertum regem Franciae confugisse. Et assignatas quidem fuisse exulibus in Bavaria sedes, at non multo post, vel ipso rege jubente vel non insciente, de consilio certe Francorum omnes ad unum una nocte per dolum interfectos esse. Scilicet etiam Boji noverant apponere coenam Siculam. Slavorum X millia occisa.“ K. Chr. F. Lützow, Gesch. v. Meklenburg, Berlin 1827. T. I. p. 17. „Karl der Grosse gewann ohne Mühe bey den wendischen Völkem bald mächtigen Einfluss, indem er unter der Maske eines Vermittlers der Streitigkeiten erschien, die die Stämme der mächtigen Wilzen und Obotriten wider eicander erhoben hatten. Von seinem Herrschertone bezaubert, unterwarfen sich beyde Theile seiner Entscheidung und folgten verblendet seinem Panier, nicht ahnend, dass Karls sogenannte Verbündete in der That Unterwürfige seyen. Eginhard, Vita Car. M. C. 12.“ Týž str. 51. „Die Entrichtung eines Zinses wurde von den wendischen Fürsten verweigert, in der Folge jedoch auf dem Reichstage zu Werben in Nordsachsen, zu welchem der Kaiser Heinrich II. sämmtliche wendische Fürsten einlud, durch die Schmeicheleien erreicht, welche der heuchlerische Heinrich, Sederichen von Wagrien und dem Obotriten Fürsten Uto erwies.“ Str. 168, 169. „Der staatskluge Adolf v. Holstein war eifrig bemüht das nenerworbene Wagrien gegen neue Gefahren zu sichern, er machte sich den wendischen Adel durch Ehrengeschenke, die er unter ihnen austheilte geneigt und friedfertig, so dass er von dieser Seite gesichert war.“ Str. 169. 171. „Noch stand Niklot von Obotritien in ungeschwächter Kraft da. 43 Ihm liess daher der staatskluge Adolf durch eine Gesandtschaft ein Freundschaftsbündniss antragen. Mit dem Frühjahre 1147 wurden durch ganz Norddeutschland Zurüstungen gegen die Wenden getroffen. Adolf von Holstein lohnte aller billigen Vorstellung Niklots ungeachtet dessen Freundschaft und Treue jetzt mit Undank und Treulosigkeit, und verweigerte ihm unter nichtigen Ausflüchten seinen beystand. Helmold I. 62.“ – S. 61. „Manche Schmeicheleien sächsischer Grossen hatten Godschalks Verblendung vermehrt.“ Wippo, in Pist. Script, Vol. 3. ad annum 1039. „Imperator (Conradus Salicus) iterum cum copiis usque Albim fluvium venit. Sed cum Pagani (Slavi) transitum prohiberent, Imperator per aliud vadum fluvii partem exercitus latenter transmisit, et ita fugatis hostibus ipse per ripam liberam regionem ingrediens, immensis devastationibus et incendiis ubique, nisi in locis inexpugnabilibus, sic humiliavit eos, ut censum ab antiquis Imperatoribus propositum, et jam auctum Cunrado Imp. postea persolverent.“ Vita S. Ottonis, in Ludev. Scr. C. 13. p. 478. „Cum effigies idolorum ab Ottone destruerentur, profani Sacerdotes auream imaginem Trigelavi cuidam viduae, apud villam modicam degenti, ad custodiendum tradiderunt. Pomeranorum Apostolus quendam ex Comitibus suis, Hermannum nomine barbarae locutionis sciolum, sensuque et ingenio satis acutum, latenter ad viduam illam destinare curavit. Cui etiam praecepit, ut assumto habitu barbarico ad sacriflcandum Trigelawo se pergere fingeret. Hermannus itaque pileolum barbaricum et chlamydem mercatus; viduam illam conveniens asserebat: se nuper de procellosa maris gurgite per invocationem dei sui Trigelawi erutum, ideoque debitum ei pro salvatione sua sacrificium litare desiderantem venisse. At illa: ecce aedes, in qua Deus noster robore cavato inclusus detinetur. Qui alacer aedem illam ingressus dragmam argenti in foramen iactavit, ut sonitu metalli sacrificasse puta- 44 retur. Sed concitus quod iecerat, retraxit, et pro honore contumeliam Triglawo, id est sputacalum ingens, pro saerificio obtulit. Deinde animadvertit imaginem Triglawi tanta cautela et firmitate trunco impressam ut nullo pacto eripi posset.“ Gebhardi, Gesch. d. W. II. str. 321. „Die südlichen Gaue der Wenden und die Länder, welche östlich der Elbe lagen, oder das Land der Nisener, Selpurer, Milziener, Sarower, Lusizen und Daleminzen waren nicht vom kaiserlichen Heere, sondern durch die Marggrafen erobert worden. Die Marggrafen wagten es nicht so strenge als westlich der Elbe mit den Wenden zu verfahren sie befürchteten immer eine gefährliche Verbindung derselben mit den Polen, und Böhmen, und suchten dieser dadurch zuvorzukommen, das sie öfters ihre Gemahlinen aus dem böhmischen regierenden Hanse wählten.“ Dějiny české, objasn. obrazů III. str. 119. 223. „Otto Braniborský českého Kralovice Vaňka s mateří jeho ovdovělou Kralovnou nočním časem vzíti a v stráži vojáků svých na pevnost Bezděz zavesti kázal. Přislíbil Otto Čechům po složení 15 tisíc hříven stříbra Kralovice Vaňka vydati. Peníze ty shrábnul, ale slovo jim nedržel (1281). Na druhý rok prosili stavové čeští o kralovice svého. Peněz lakotný poručník dal se posledně obměkčiti, jestli mu k vyplaceným již 15,000 hříven stříbra ještě 20 tisíc složí.“ Ostatně srovnej Znělku 109. v. 11.

Znělka 86.

v. 1. „Lunkin.“ Vitechind, Ann. Edit. Meibom, L. 1. p. 639. „Traditur exercitus cum praesidio militari Bernhardo additurque collega Thiatmarus, et jubentur urbem obsidere Lunkini. Movent signa urbi praefatae, urbani vero arma deponunt, salutem tantum modo deponunt ac merentur. Inermes igitur urbe egredi jussi; servilis autem conditio et omnis pecunia cum uxoribus et filiis et omni supellectile barbarorum regis 45 captivitatem subibant. Fuere qui dicerent, barbarorum ducenta millia caesa; captivi omnes postera die obtruncati.“ Barbari jsou tu Slavové. v. 3. „Branibor.“ Srov. Ditmar L. 3. p. 345. „Convenerunt e Slavis peditum et equitum plus quam 30 Legiones. Non latuit hoc nostros. Conveniunt Episcopi Gisilerus et Hillibardus cum Marchione Thiedrico aliisque compluribus, qui ut dies Sabbathi illuxit, hostes obvios fiducialiter irrumpentes, paucis in unum collem effugientibus, prosternunt.“ – Sam. Grosser, Lausitzer Merkwürd. Leip. und Budissin, 1714. „In Brandeburg getraute sich Dietrich ihre Ankunft nicht abzuwarten, sondern zog bey Zeiten ab. Inzwischen brachten die Bischöfe zu Magdeburg und Halberstadt die Sachsen, wie auch Graf Riddok von Merseburg, Dedo von Wettin and Dietrich auxiliar-Völker auf und schlugen die Slaven so, dass sie über 30,000 Mann im Stiche liessen.“ To se stalo roku 983. v. 4. „Ve zradě v poli při Děvíně.“ Ve zradě Miloty z Dědic; v poli Moravském, německý Marchfeld, které se mezi řekami Bog a Morava k Děvínu táhne. Porážka Čechů zde byla r. 1278 dne 27. Srpna. v. 5. „Při Demině.“ Srov. Helmold, L. 2. C. 4. Henricus Leo dux congregavit exercitum grandem et vocavit cognatum suum Adalbertum, Marchionem, et omnes fortissimos totius Saxoniae in auxilium. Sed et Waldemarum regem Danorum adduxit cum navali exercitu, ut vexaret eos (Slavos) terra marique. Universus vero Slavorum exercitus considerat in urbe Dimin. – Eo Saxones qui erant in latibulis egressi sunt, et resumta audacia infusi sunt hostibus et percusserunt eos attritione magna nimis, et repletua est campus ille acervis mortuorum. Caedes Slavorum maxima, qui ad duo millia et quingentos connumerati sunt.“ Roku 1164. Srov. Saxo Gramm. L. 14. p. 278. Krantzius L. 5. C. 6. 46 v. 6. „Gana“ Viz Znělku 86. „Mongol v Moskvě.“ R. 1383 dne 26. Srpna, vpadli Mongolové pod Chánem Tochtamyšem do města Moskvy a mordovali ukrutně bez rozdílu měšťany i mnichy, paní i kněze, dítky i starce. Po jejich odchodu rozkázal kníže Dimitry mertvá těla pochovati, i nalezalo se mimo spálené a zatopené 24,000 zabitých. Viz Karamzin, Hist. Díl V. K. 1. v. 9. „Kosovo“ pole, rovina v Serbsku značná mnohými bitvami, ze kterých najpamatnější byla onna 15 Června 1389 mezi Serbským knězem Lazarem a tureckým Žoldanem Muratem I. Oba panovníci ztratili život a Srbsko svou neodvislost. v. 10. „U Kalky.“ Kalka řeka v Rusku. Srov. A. W. Tappe Gesch. Russlands T. 1. Dresd. u. Leip. 1828. p. 276. „Die Schlacht am Flusse Kalka begann am 31. May 1224. Die Mongolen pflegten alle gefangenen Russen immer sogleich niederzuhauen. Drey Fürsten wurden unter Marterbrettern erdrückt, und auf ihren Leichnamen war ein mongolisches Siegesmahl gefeiert. Seit Anbeginnen war in den russischen Landen, wie sich der Annalist ausdrückt, noch kein solcher Jammer gewesen. Ein prachtvolles, starkes und mutherfülltes Heer war ganz und gar aufgerieben. Kiewer allein lagen an 10 tausend Mann auf dem Schlachtfelde. Tatiščev schätzt die Zahl der Russen und Polowzer in jener unglücklichen Schlacht an der Kalka auf etwa 83,000.“ v. 10. „Varšavy“ aneb u Pragy. Viz Convers. Lex. pod článkem Praga. „Den 4. Nov. 1794. Nach vierstündigem Kampfe um 9 Uhr früh war das dreyfach verschanzte Praga mit 33 Batterien von 22,000 Russen erstürmt; 13,000 Polen lagen auf dem Wahlplatze; mehr als 2000 waren in der Weichsel ertrunken.“
47

Znělka 87.

v. 1. „Vy pstré louky“ – Srov. Fried. Gottschalk, die Ritterburgen und Bergschlösser Deutschlands, Halle 1818 B. III. „Wenn die Frage zu beantworten wäre: welcher Theil Thüringens am reichsten sey an Naturschönheiten, so möchte wohl einstimmig nur die Antwort erfolgen: dass es die Gegenden sind, die von der Saale durchftossen werden. Ihr Bett läuft immer in einem Thale entlang von Bergen bald nahe, bald entfernter eingefasst, in welchem Städte und Dörfer, herrliche „Wiesen und Fruchtfelder, Weinberge und zahllose Gärten eine reitzende Abwechselung gewähren und Landschaften bilden, die ungemein schön und lieblich sind. Viel tragen zum Schmucke dieses schönen Saalthales die Rittervesten, die man auf beyden Gebirgswänden, theils noch erhalten und bewohnt, theils in Ruinen zerfallen erblickt.“

Znělka 88.

v. 1. 2. „Ten jehož Muzy řecké mláďky pěly“ t. j. Anakreon Srov. Rožnayho přeložení, píseň 42. Oblibuji také mláďky zpívající a t. d. v. 3. „Ten který barvy potratil při Kampaspě.“ Apelles měl nahý obraz Kampaspy, jedné z milenek Alexandra Velikého, malovati. Byla tě překrásná a Alexander ji velice miloval. Apelles začal malovati, dokonav téměř už celou hlavu chtěl ještě levému oku ten oheň lásky dáti, který na přirozeném oku Kampaspině tak čarodějně hořel, než v tom okamžení chytil se tento plamen samého umělce, tak že v nevymluvné tužbě do omdlení upadol. Kampaspa učinivši lermo mykala ním sem tam chtějíc ho probrati. Když procitnul uzřel se v jejím náručí. V tom právě Alexander přišel: Kampaspa zutíkala a Apelles počal se 48 strachem šáliti. Alexander se tázal: coby mu bylo? on oněměv ubíral se zahanbený odtud. Alexander se nad tím divil nevěda co by měl mysliti. Posléze Kampaspu volati dal. Tato vyrozprávěla celou případnost s takovou prostosardečností a nevinností, že se Alexander smáti musel. Pak pohlédnul na ni, a velikomyselnost a ušlechtilost jeho ducha vyloudila ze sardce selzu lásky na oko jeho. Miluj onoho umělce, Kampaspo! řekol k ní onen vítěz nad světem i náruživostmi; miluj jej a šťastným učiň, on jest milosti tvé hoden; on jest mezi malíři to, co já mezi herdinami. Kampaspa sklopivši oči začerveněla se roníc selzy studu i radosti. Apelles byl povolán a Alexander je spolu spojil. v. 4. „Onen básníř který zpěvem hrůzy, nimiž Dido mřela, ošatil“ t. j. Virgil, jenž Aeneidu sepsal. Dido byla královna Karthaginenská zamilovaná do Aeneáše, a když ji tento opustil, pozbavila se života. v. 7. 8. „Až tam k tomu“ t. j. k Petrarkovi. Petrarka znamenitý vlaský básníř, psal chválu Laury ve Znělkách. Laura byla dcera Audiberta z Noves, vdaná Hugovi ze Sade. „Vokluz“ vlastně Vaucluse, z latinského Vallis clausa, městečko při Avignoně, kde se Petrarka najvíce bavil a zpíval. v. 9. 10. „Záboj a Lumir“ dva staročeští básníři. Čítej o nich ve Kralodvorském Rpse. v Praze 1819. str. 72. a 76. „Ai ty Zaboiu! ty pieješ srdce k srdcu „Piesnu z středa hoře jako Lumir, „Ký slovy i piením bieše pohýbal „Vyšehrad i vsie vlasti.“

Znělka 89.

v. 9. „Leda“ manželka Tyndara krále Lakonského, básníři ji obzvláště krásnorukou nazívají. Viz Wielands Oberon XI. 9. „Ledas Arm.“ 49 v. 10. „Angelo“ Michael Buonarotti narozen 1474. v Chiusi v Toskansku, znamenitý malíř, řezbář i stavitel. Raphael krásou jedné jeho, Bacha představující, statuy podjatý, postavil jej vedle řeckých mistrů Phidiáše a Praxitelesa. Angelo aby i jiných v tomto sobě pochlebném domnění potverdil, dal statuu Amora zakopati, ulomiv ji pervé jednu ruku. Statua tato náhodou nalezená ode všech znatelů za jedno z najstarobylejších a najmistrovnějších děl vyhlášena byla. Michael Angelo, říkali někteří, nemůže nic podobného učiniti. Tu ukázal výborný tento umělec onu ruku kterou byl schoval, a tím zahanbil své nepřátely.

Znělka 90.

v. 4. „Rázu národného.“ Srov. Surowiecki, Sledz. pocz. słow, str. 124. „Przyrodzone té céchy dziś jeszcze odznaczają, w ogóle wszystkie narody Słowiańskie, bez względu na klimata i na odległość, w jakiéy žyją jedne od drugich. Te nawet, które straciły od dawna swoje narodowość i język, nie straciły dotad piętna swego plemienia; kto się pilnie przypatrzy mieszkańcom wielu okolic Austrii, Bawarii, Tyrolu, Frankonii, Fuldy, Saxonii, Brandeburgii a t. d. z oczu, z włosów, niektórych obyczajów i przymiotów pozna w nich łatwo dawnych Słowian.“ v. 7. „Hanbou za řeč.“ Srov. Krantzii Vandal. L. I. C. 4. „Omne genus Vandalicum suam erubescit vernaculam.“ – Ch. A. Hennig v Dobr. Slovance, p. 8. „Jetztiger Zeit reden hier herum (im Lüneburg) nur noch einige von den Alten wendisch, und dürfen es kaum vor ihren Kindern und andern jungen Leuten thun, weil sie damit ausgelacht werden. Gestalt diese, die Jungen, einen solchen Eckel für ihre Mutterprache haben, dass sie sie nicht einmal mehr hören, geschweige denn lernen mögen.“ – Dan. Ad. Veleslavín, v Předml. na Euseb. Pamph. Hist. „Všickni 50 národové vždycky se o to starali, aby jazyk svůj rozšířiti a zvelebiti mohli. Sami toliko my, my pravím Čechové, nevím jakým odporným osudem, tak sme byli nešťastní, že sme o poctivost jazyka svého slovanského žádné péče neměli. A těm ovšem, kteříž s to býti nemohli, nebylo a není tak mnoho co za zlé míti: však jiní proto chváleni býti nemohou, kteřížto mohouce jej oslaviti, a majíce k tomu příčiny a pomoci nejedny, stydí se za svou přirozenou řeč, a naučivše se cizým jazykům, vlastní svůj jako nehodný potupují: kterýž však jest tak starožitný, rozšířený, poctivý a slavný, tak ozdobný, hojný užitečný a libý, jako třebas jeden ve světě. – Odkud to jde, že cizí národové jazyk náš tak sobě zlehčili: vidí Čechy, an ho sami sobě málo váží, a protož myslí že ho nepotřebují.“ – Schaffarik, Gesch. d. sl. Lit. 1826. p. 353. „In den J. 1729-49 hörten die Böhmen beynahe auf, böhmisch zu sprechen, und Personen, die auf Bildung und Ehre Anspruch machten, schämten sich ihrer böhmischen Abkunft, verbargen und verläugneten solche sorgsam: dergleichen elende Zierbengel es leider auch heutzutage noch, nicht nur in Böhmen, sondern auch in Mähren und in der Slowakei in Menge gibt. – Joh. Čaplovič. Gemälde von Ungarn. Pest 1829. T. I. str. 220. „Es ist kein Volk in Ungarn gegen seine Muttersprache so gleichgiltig wie die Slowaken. Gebildetere schämen sich mit einander slowakisch zu sprechen und bedienen sich immer des Lateins oder der deutschen Sprache.“ Pan Čaplovič, rozený Slovák a německý spisovatel, sám sebe tu švihá. –

Znělka 92.

v. 9. „Dary v lidstvu křivou měly míru.“ Srov. Grundzüge aesthet. Vorles. v. H. Luden Jena 1808. §. 38. „Heidenthum: Realität und Objectivität, Natur, Erfüllung, freyer Genuss des Lebens Gewiss- 51 heit, die Zukunft wegen der Gegenwart vergessen Das Princip der Männlichkeit. – Christenthum: Idealität, Subjectivität, Geist, Dulden, Sehnsucht, Erwarten, Glauben, Hoffnung, die Gegenwart an die Zukunft verkauft. Das Princip der Weiblichkeit. Dort das Weib unterdrückt, hier vergöttert; die Kunstwerke der Alten tragen das männliche Gepräge der Kraft und Einfachheit, die christlichen der Zartheit und der Liebe.“

Znělka 95.

v. 3. „Godina“ manželka vojvody z Mercien v Anglické zemi v XI. století, dokázala lásku k svému lidu a kraji obzvláštním skutkem. Byla pro krásu a cnost najslavnější kněžna toho času. Její manžel naložil obyvatelům v Conventri těžkou daň; tato vojvodkyně doléhala na to, aby od té berně upustil; ale divný ten a rozmarný muž nechtěl její prosbě přivoliti, leč tak, jestliže nahá celé město projde. Po dlouhém boji a rozpaku uvolila se naposledy tuto vymínku vypelniti, a zakázavši obyvatelům, pod ztracením života na ni nehleděti, sedla na kůň a zjezdila všecky ulice města, nemajeci žádného jiného zakrytí, mimo své dlouhé vlasy. Jeden všetečník, který se opovážil okno otevříti hned na hardle potrestán byl. Památka této případnosti zachovává se na tomto místě ve způsobě obrazu představujícím osobu po něčem se dívající. Srov. Julius Bilderbeck historische Anekdotem zur Charakteristik d. Nat. in Europa 4. Th. Pesth. 1811. pod článkem, Englländer. – Jméno této kněžny Godina, jest cele slavenské, se kterým srov. jméno Hodika ve Znělce 109. potom Godata, Godava, Godiš, Hoduša, Hodic, hraběcí rod v Moravě, a složená Godislav, Godoljub, Godomysl, Godorad, Častohod, a t. d. V anglické řeči jméno toto i neužívané i bezvýznamné jest. Nebylali ona dcera některého slavského knížete k. p. z Pomoří, aneb jiných, Angli- 52 čanům blízkých, slavských krajů? – čili snad byla potomkyně Serbů do Anglie přišlých a tam se osadivších? – Srov. Walter Scotts Werke von Meyer, Gotha 1826. B. I. Ivanhoe p. 83. 84. „Von diesen unglücklichen, verworfenen Wessen, (von den Sachsen Serfen oder Slaven, von den Normannen Villains genannt), deren Zahl sich in England zu dem übrigen Theil der Bewohner wie 9 zu 1 verhielt, unterschied man wiederum mehrere Unterabtheilungen. Sie stammten und bestanden grösstentheils aus den Trümmern der von den Angelsachsen unterjochten altbrittanischen Völker-Stämme. So gross war ihre Menge, dass ihre Herren einen förmlichen Handel mit ihnen trieben. – In Schottland gab es zu jener Zeit fast kein Haus und keine Hütte, in denen man nicht einen englischen Serf antraf.“ I mnohé kraje, města a vesnice v Anglii mají slavská jména, pravdě podobno že se některá pomorská osada Slavů ve starých časech tam přeplavila. Viz Šaffarik: Über die Abkunft der Slaven, str. 69. Man findet nicht nur längst der südlichen Küste, sondern auch tiefer hinein zahlreiche Ortsnamen, die unzweydeutig für uralte Einwanderungen der serbischen Wenden sprechen. So Sorbiodunum (jetzt Olt-Sarum), Venta Vindobela, Vindogladia, Vindolana, Vindomara, Vindomis Vinovia, u. m. dgl. Die Namen mehrerer Flüsse und Häfen, welche wir bey den Alten lesen, haben gleichfalls ein unzweydeutig slowenisches Gepräge. Diesen uralten serbischen Ansiedelungen in Britannien verdankt die heutige engländische Sprache diejenigen Wörter, die, in nicht geringer Anzahl vorhanden, bis jetzt aus keiner der vier Muttersprachen des Englischen bequem abgeleitet werden können; z. B. to beat (biti), to dap (topiti), meat (maso), merk, mirk, murk (mrk, mrak), much (moc mnoho), mud, mudy (mutný), to screak (škřek), to stoop (stúpiti), sty (staj), to yead (iti) u. s. w.“ – Jméno Vandal ten osud a význam míti se zdá v severu, který Sarmat v polední: 53 to povstalo od Vend, toto od Srb, pod obojím Slavové skryti jsou, ač tytýž obě jména i na jiné sousední, jim poddané aneb s nimi spojené, národy přenášíno.

Znělka 96.

v. 11. „rostí“ činí rosti, od rostiti, činiti aby něco rostlo, v polsk. nářečí.

Znělka 97.

v. 8. „Trubadůrů.“ Trubadůrové byli jisté plemeno básnířů a zpěváků ve středověku, obzvláště v polední časti Francouska. Zpívali krásu, lásku, zdvořilost, rytířstvo romantickým slohem.

Znělka 99.

v. 9. „Věsna“ bobyně jara; u Slováků se posud zaderželo Prvesnja t. jaro, jakoby pervá jeseň, nebo jeseň, oseň, vesna jeden kořen mají.

Znělka 101.

v. 7. „Bohmě!“ serbsky Bogme, nízce slovensky Bahmě, zkrácený vykřikník, znamenající asi Bůh mne potresci, zkárej, jestli pravdu nemluvím.

Znělka 102.

v. 3. „Hetery“ čili přítelkyně sluly u Řeků milenky, souložnice. v. 4. „Praxitel“ vyhlášený řezbář řecký, asi 364. před Kr. On řezbářství na najvyšší stupeň vynesol, mezi jeho sochami stkvěla se zvláště Gnidská Venuše, která dle Plinia za najkrásnější sochu na světě se deržela. Při této práci sloužila hetera Fryna Praxitelovi za vzor. 54 v. 6. „Lesbia“ vůbec, panna neb žena z ostrovu Lesbos, potom obzvláště milenka Catulla římského básnířa. „Neera“ milenka Tibullova. v. 8. „Thais“ Athenčanka, milenka Alexandra V. „Lais“ kráska v Koryntě. „Aspasia,“ ženina Periklesova. v. 9. „Laura“ Viz Zn. 88. v. 9. „Ninon“ de Lenclos, nar. 1615 v Paříži. „Lotta“ Srov. Roman Götheho: Werther.

Znělka 107.

v. 13. „Čelenka“ ozdoba nad čelem, kytka obzvláště u Serbů v obyčeji. „Klok“ staroslavský ženský plášť. „Matrinka“ oděv ruských a polských žen.

Znělka 108.

Srov. M. Cyriacus Spangenberg, Mansfeldische Chronica, 1622, Eisleben, Cap. 282 p. 331. „Im Jahre 1327 ist an der Sala, in der Fürsten zu Anhalt Landen, die enderung geschehen, das die Vntersassen für Gericht alle jhre sachen nur in Deutscher Sprache, und nicht in Slauonischer oder Windischer, wie sich bisher zugetragen, fürbringen solten.“

Znělka 109.

v. 5. „Hodika, Hoďka.“ Srov. Helmold. L. 1. C. 13. „Billug regulus Obotritorum procreavit filiam nomine Hodicam, quam Pontifex avunculus ejus monasterio virginum contraditam, et Sacris literis edoctam, Abbatissam praefecit virginibus, quae degebant Mikilinburg, cum tamen necdum pervenisset ad annos. – Cap. 15. Misislaus Obotritorum Princeps sororem suam Deo dicatam virginem Hodicam, monasterio virginum subtraxit, eamque cuidam Bolislao sociavit conjugio.“ 55 v. 5. „S Bernardovou ženou.“ Srov. Arnoldus Abbas Lubec. Chron. Slavor. L. 4. C. 7. pag. 688. Edit. Leibn. „Bernhardus Comes de Raceburg uxorem nobilem duxit de Slavia, Margaretam nomine, filiam Ratibur, Principis Pomeranorum. Genuit autem ex ea filios Wolradum, Henricum, Bernhardum qui adulti facti sunt strenui.“ v. 6. „Božetěcha“ manželka Kosmasa, letopisce českého. Srov. Pelcel, Kron. čes. D. II. v Praze 1792. str. 143. „To však také oznámiti musím, že ten náš kronikář, kněz a kanovník, potom i Dekan kostela Pražského, řádně ženatý byl. Jeho manželky jméno bylo Božetěcha, žena zajisté ctná a výborná. Umřela mu však ta jeho milá manželka léta 1127 dne 23. Ledna, což on sám v Kronice své vypravuje. Rerum cunctarum comes indimota mearum, Bis Februi quinis obiit Božetěcha Calendis. v. 6. „Šarka a Častava“ tovaryšky a spolubojovnice Vlastislavy po smerti Libušině v Čechách. v. 7. „Svata aneb Svatava.“ Viz: Genealogia Vitechindi, Carolo Eman. Duci Sabaudiae dedicata: „Svatava uxor Vitechindi Magni, Lechi ducis Bohemorum item Soraborum et Daleminciorum Principis filia.“ – Fabricius Orig. Saxon. Libr. 7. „Hic Vitechindus junior lactus est praefectus Soraborum et possessiones maternas (a Svatava haereditate acceptas) Zorbecam et Budseciam inter Salam et Albim (ubi Lechus Svatavae pater imperabat) retinuit, seque Soraborum Landvoitum, Zorbecae Burggravium et Budseciae dominum nuncupavit.“ – Kunschke et Pannach Dis. hist. de Lusat. Sect. 8 §. 2. 3. „A Zecho Lusatiae Dominium ad Saxones transiit. Zechus enim filiam suam Suatam seu Suatauam heredem ducatus Itzizeschorum vel Itzinzechorum et Lusatorum Vittinkindo Saxonum celeberrimo belli Duci in matrimonium dedit.“ Balbin Miscell. L. 2. C. 20. „Est in Bibliotheca domus Pro- 56 fessae Societatis Jesu – Viennae grandis M. S. Codex plenus Genealogiarum auctore Joh. Lud. König J. U. D. in quo Vittikindi Magni Conjux Svatava filia Itzi Cescorum in Bohemia Principis fuisse dicitur.“ Srov. J. Chr. Jordan, De Orig. Slav. C. 29 §. 37. p. 228. Pubitschka Ser. Chr. p. 282. v. 7. „Petrisa“ manželka Pribyslava I. krále Obodritského. Srov. Gebhardi I. str. 155. „Nach einigen neuern, aber nicht verdächtigen Nachrichten liess Pribyslav sich mit seiner Gemahlin Petrissa taufen.“ v. 7. „Vojslava“ manželka Pribyslava II. pervého knížete Meklenburského; dle Hübnerovy Geneal. Tab. 193. dcera krále Norvegského Burevina. I matka pověstného vítěze Skanderbega slula Voislava. v. 8. „Rozvita“ slavná mniška a latinská spisatelkyně ve středověku v klášteře Gandersheimském, žila okolo r. 980. Psala latinským šestiměrem skutky Otta V., Mučenictví S. Dionisia a Pelagia, děje kláštera Gandersheimského a jiné. Její díla vydal najnověji H. L. Schurzfleisch, Wittemb. 1705. Životopis její psali: Meibom, Bustemann, Hamberger a Schröckh. Hádka jest mezi učenými kterému národu přináleží? Angličan Humfred přivlastňuje ji, ovšem velmi omylně, Anglům, Němci Němcům obzvláště Sasům. Fried. Seidel (Icones et Elogia vir. praest.) dovodí obšírně a důkladně že Rozvita z Braniborska pochází a její vlastní jméno že bylo Helena Rosov. Všecka tato jména: Rozvita, Rozvida, Hrozvita, ano i Rosov jsou, jak svými etymologickými živly, a grammatickými formami, tak i smyslem a významem Slavská; vlast její Branibor později Brandeburg nazvaný, jest též slavský kraj, ve kterém i po vedrání se tam Němců, předce mnohé staroslavské rodiny zůstali, a ze kterých nepochybně naše Rozvita pocházela. Mužské jméno jest Rozvit, ženské Rozvita, se kterými srovnej Svatovit, Hostivit, 57 Dragovit, Dobrovit, Ljudovit, Mirovit, Radovit, Privit a t. d. A s pervou sylabou Roz srovnej jména: Rozmir, Rozhon, Rozslav, Rozvad, Rozkochan a t. d. aneb, neníli H toliko přídechem, od Hroz, hrozný, hroziti, srov. Hrozek, Hroznata, Hrozdan, Hrozislav a t. d. I její okrouhlý obličej, jakž ji na obrazech vídáme, ukazuje na Slavský původ, jelikož dle Surowieckého, Šafaříka a jiných národní znak německé tváře podlouhovatost jest. – Srov. i Sam. Grosser, Lausit. Merkw. Leip. u. Budiss. 1714. pod článkem: Von dem Ritterstande und Adel in Lausitz. „Von der slavischen Nation sind bis diese Stunde uralte adeliche Geschlechter vorhanden, die andern sind von fremden Nationen, die in Lausitz festen Fuss gesetzt haben. Alle aber können leicht aus der Endung und Bedeutung ihrer Geschlechts-Namen von einander unterschieden werden. Diejenigen die sich auf die slavischen Terminationen itz oder witz (n. b. srov. wit) endigen (a my přidáváme ještě i ov k. p. Rosov, Karpcov, Basedov), haben von den Sorben ihren Ursprung, z. B. es ist nicht unwahrscheinlich, dass die Lottitze von Lutitiis, die Stutterheime von Stoderaniis, die Dalwitze von Daleminciis, die Milken von Milcieniis herstammen. – So auch Polberitz, Köteritz, Maltiz, Nostitz, Schwanitz, Temeritz, Uichritz, Čedwitz sind Slaven, die von Canitz, Gablenz, Tersky sind Polen. – Dann Leibnitz, Lukowin, Metzrad, Minkwitz, Mužwitz, Planitz, Polenz, Rodewitz u. s. w.“ To nic nového není v německých klášteřích slavské osoby a jména najíti, tak že v klášteře Gernroda nalezáme r. 1199. dceru krále českého Přemysla Ottokara, viz Annal. Vetero-Cellenses apud Menken. T. 2. 390. Pelcel Kron. čes. D. I. str. 385. A v klášteře Bergen nalezáme r. 1333. Opata Slavko jmenovaného, o němž viz Chron. Monast. Bergen apud Meibom, T. III. p. 304. kde pod číslem XXXII. stojí: „Zlauco administravit monasterium per annos 58 12. Nomen peregrinum arguit vel Bohemum vel Polonum fuisse.“

Znělka 111.

v. 13. „Canova“ Antonio, najznamenitější řezbář našeho věku, narozen roku 1760 v Posagno. Jeho díla jsou všecka krásného slohu, zvláště pohledu ženskému uměl on podivnou milost propůjčiti. Jeho hlavnější díla jsou: Apollo, Daphne, Eskulap, Orpheus, Dedalus, Ikarus, Theseus, Venus, Hebe, Hrobka arcikněžny Marie Kristiny ve Vídni a t. d.

Znělka 112.

v. 1. „Babigora,“ Babigura, Babje gory znamená vůbec Tatry čili Karpaty, potom obzvláště jména mnohých jednotlivých verchů jakožto částek Tater, k. p. v Oravské, Spišské stolici a jinde. Nejvyšší chlum Tater, pod názvem „Babia gora“ jest 5,549 vídenských střev. vysoký.

Znělka 115.

v. 7. „Ráj.“ Tu se naráží na krásnou, stromy osaděnou, německy Paradies jmenovanou, procházku při Jeně nad Salou.

Znělka 116.

v. 7. „Jozue“ Kap. 10. v. 12.

Znělka 117.

v. 13. „Charon“ v řecké Mythologii syn Erebu a Noci; jeho úřad byl umřelce přes řeky Acheron, Kocyt a Styx převážeti. Vyobrazen bývá jako zasmušilý starec, se strapatou bradou a oterhaným oděvem.
59

ZPĚV II.

Znělka 121.

v. 3. „Zátoce.“ Zátoka jest tu částka místo celosti, totiž Černé moře, do něhož Dunaj s takovou prudkostí vpadá, že proud jeho ještě mnoho míl dalece v moři se poznati dá, jakoby moře na dvé dělil. v. 5. 6. „Holý Chlumec“ t. j. Říp (čili Hrip, srov. hrb, pahrbek) verch u Roudnice na nějž Čech přišed do té země vstoupil a okolo něho pervé obyvatele usadil.

Znělka 123.

v. 8. „Charybda“ nebezpečný vír a propast; „Scylla“ nebezpečná skalina, oboje v moři Sicilianském. v. 13. „Zefyr“ jarní, teploučký a příjemný větřík od západu vějící.

Znělka 124.

v. 13. „Orkan“ neb vlastně Urakan, značí v řeči Amerikánů tolik co bouře s prudkým vichrem, přívalem, hřímáním, blýskáním a zemětřesením spojená.

Znělka 127.

v. 1. „Labe“ něm. die Elbe, lat. Albis, řeka v Krakonoších znikající, přes Čechy, Míšeň, Sasy tekoucí a u Hamburku do německého moře se vylévající.

Znělka 130.

v. 4. „Kučer – Naturlocke, Kadeř – Kunstlocke.“ Ostatně kučer, kadeř, polsk. kędzier zdají se jeden kořen míti.
60

Znělka 131.

v. 12. „Zbodřen“ bodrým, smělým, silným učiněn. v. 14. „Po-Slavský“ t. j. po Slavech pozůstalý, tak jako Po-jezuitské statky.

Znělka 132.

v. 1. „Sloupsko“ neb Sloup, něm. Stolpen, hrad vysoký při městě téhož jména v kraji Míšeňském, na basaltové skále stojící, jehož vyobrazení zde připojujeme. – Srov. Fried. Gottschalk: Die Ritterburgen und Bergschlösser Deutschlands, III. B. Halle 1813. pod článkem Stolpen: Stolpen im Meissnischen Kreise drey Meilen von Dresden; diese Burg gehörte 1218 dem adeligen wendischen Geschlechte Mocco. Hier befindet sich der St. Johannisthurm, den die Gräfin Kosel (Anna Constantia) merkwürdig gemacht hat. Sie die in der Geschichte der Liebeleyen des Königs Angust von Polen eine Hauptfigur ist, wollte einmal in einem Anfalle von Eifersucht den König erschiessen. Um von dieser Krankheit geheilt zu werden, musste sie in diesem Thurm ihr Verbrechen bereuen lernen. Unter einer humanen Regierung bot man ihr die Freyheit wieder an, allein aus freyer Wahl blieb sie, und konnte sich nicht entschliessen ihren Aufenthalt, den ihr die Gewohnheit angenehm gemacht hat, zu verlassen. Hier hatte sie ihren kleinen Garten, ihr Wohnzimmer und Bibliothek. Als eine Merkwürdigkeit zeigt man noch jetzt ihre damalige häusliche Einrichtung.“ – O rodu Mokovském srov. Universal-Lexicon von Zedlern. Leipzig und Halle 1739. Band XXI. p. 687. „Mockov ein Geschlecht, ein Berg-Castell und Amtsgebiet des alten Sorbischen Fürstenthums Daleminzi oder Lominitsch, zwischen Meisen, Lommitsch und Döbeln. Das Geschlecht hat sich aber von diesem Hause nicht beständig Mockow sondern auch 61 Mockau, Meca, Meggau geschrieben, doch werden sie alle unter einerley Wappen gefunden. Die letztern, so von ihnen noch übrig gewesen, haben sich von hier in Österreich gewendet, woselbst sie baronisirt worden sind. Sie behielten aber ihr altes angebornes Erb-Wappen dabey unverändert. Selbiges zeiget drey gelbe in Gestalt einer Triangel aufwärts gestellte kleine Wurf-Schauflein, mit kurzen Stielen im rothen Schilde: welches Anzeigung giebt, dass sie ihre Fortun dem reichen Korn-Bau hiesiger Pflege gegen Lommitsch zu danken, derowegen auch dieses Zeichen jeder Zeit werth gehalten haben.“ – Nový důkaz lásky k rolnictví u Slavů, srov. Znělku 99. – Místo Kozel položeno tu Kozelská.

Znělka 133.

v. 4. „Gero.“ Srov. Vitichindus Corbeiensis Edit. Meib. L. II. p. 647. „Gero Comes – convivio claro delibutos ac vino sepultos ad 30 fere principum barbarorum (h. e. Slavorum) una nocte exstinxit.“ – Sam. Grosser Lausitzer Merkwürd. und Budissin 1714. „Gero Graf von Stade wurde 931. vom Heinrich Auceps zum Markgrafen in Lausitz ernannt; er ging sehr scharf mit den Slaven um. Einmal liess er 30 vornehme slavische Herrn zur Tafel laden, und als sie erschienen, um eine Spanne kürzer machen. – So liess er auch den slavischen Fürsten zu Brandenburg zu dem slavischen Fürsten Tugumir einladen und beym Trunke unvermerkt ums Leben bringen. Hierdurch brachte er die damalige Festung Brandenburg wieder unter Kaysers Gewalt und machte ihm die slavischen Völker bis an den Oder Strom zinsbar und unterthänig. – H. Meibomius in notis ad Vitichind Ann. p. 702. a 703. „Gero fuit ex nobilitate Saxonica dynasta ad sylvam Harciniam, ubi hoc tempore Gerenroda, designatus praefectus litnitaneus contra orientales Slavos h. e. Lusatios, cum quibus continenter bella gessit, ubi 62 opus leoninae pelli vulpiam assuens. Triginta Slavorum principes ad convivium vocatos, multoque vino depositos, contrucidari jussit omnes. Dolus an virtus quis in hoste requirat.“ (Tak!) – Balbin, Dissert. Apolog. de Ling. Slav. Pragae 1775 p. 20. „Gero Marchio indiguum Saxonico nomine facimis perpetravit, benigne vocatis, sed crudelissime peremtis in convivio triginta Slavicorum populorum principibus, cujus atrocis, certe minime virilis injuriae ipsi Saxoniae Scriptores Cranzius in Vandalia, Dresserus in Isagoge et Fabricius in Origin. Sax. meminerunt.“ Ve Wittemberku v knihovně Knížete Saského Volence Fridricha následujicí staroněmecké verše o Geronovi nalezeny jsou: „Zu Lausnitz erster Fürst was ich Dreissig Wendisch Herrn tödtet ich.“ Někteří z novějších Dějopisců začali tento ohavný skutek ztenčovati, k. p. Hoppendorf in Ann. Gerenrod. apud Meib. T. II. p. 418. a Gebhardi B. I. p. 115. Ale Pauli ve své Allg. Preuss. Staats-Geschichte T. 1. B. 2. §. 87. jejich ztenčování a vymlouvání zahanbuje a tresce. Chytrý Gebhardi celý ten skutek převrátil a sfalšoval říkaje: „Die Slaven sehnten sich insgeheim nach ihrer eingebüssten Freyheit, und einige ihrer Fürsten berathschlagten sich über ein Mittel den Gero durch List hinwegzuschaffen. Allein Gero kam ihnen zuvor, überfiel sie bey einer zu seinem Verderben angestellten Zusammenkunft (kde to psáno stojí?) und tödtete über dreyssig derselben, die der Rausch zur Gegenwehre untüchtig machte.“ – Onno, slavským těmto knížatům proti Geronovi, úkladu připisování, zdá se býti toliko barva, kterou Němci tuto vraždu kolik tolik zalíčiti hleděli. I sám Gero musel sobě vždy nějakou záminku vymysliti.

Znělka 134.

Srov. Dithmar in Leib. Scrip. Bruns. p. 389. „In urbe Jarina (in pago Lusici) capti sunt per Hen- 63 ricum II. anno 1011 duo fratres Slavi ex provincia Hevellun et ex urbe Brandenburgensi. Hi de multis interrogati, et nihil de his omnibus volentes profiteri, in uno colle pariter suspendio periere.“ – K. Ch. Leutsch Markgr. Gero, B. 113. „Im J. 1011 ist König Heinrich II. von Belgem gegen die Polen ausgezogen, hat die in fronte pagi Luzici, an der Grenze des Gaus Luzici gelegene Stadt oder Feste Jarina erreicht, daselbst zwei Slaven aus der Stadt Brandeburg gefangen genommen, die vom Herzog Boleslav kamen (inde digressi), der sich damahls in Glogau aufhielt. Heinrich hat diese beyden hängen lassen, weil solche nichts gestehen wollen. Ursinus, Wagner und Worbs balten dieses Jarina für Gehren (kreis Luckau) – welches unweit der Grenze des Gaus Nice, in dem Gau Lusici lag, auch in der meissner Stiftmatrikel noch Gerin heisst.

Znělka 135.

v. 7. „Chrobrý sloupy železné.“ Boleslav Chrobry, král Polský, dal na památku svých vítězství na hranicech dobytých a Polsku přivtělených krajin železné sloupy stavěti. Viz Boguchval ap. Sommersb. II. p. 25. „Rex Boleslaus metas Poloaiae in Kijov, quod est Russiae Metropolis et Czissawa ac Danubio fluvios Hungariae ac Corinciae et Zolawam fluvium versus partes Duringiae ac mare septentrionale statuit.“ Vita S. Steph. Mscr. p. 354. u Ossolinského Kadlub. od Linde: „Ad littus Danubii ad civitatem Strigoniensem terminabantur, dein Agriensem civitatem ibant, dein in fluvium Tizia nominatum cadentes, regirabant juxta fluvium qui Cepla nuncupatur usque ad castrum Gallis, ibique inter Ungaros, Ruthenos et Polonos finem dabant.“ Viz Niemcewicz, Śpiewy historiczne, w Warsz. 1819. str. 37. „Na pamięć gdzie sie Polacy zagnali, Jakie z Czech, Niemiec odnosili łupy, Biie na Dnieprze i Ossie i w Sali Želazne słupy.“ 64 v. 8. „Zeď Chinská.“ Mezi Chinou a Tatarskou zemí nalezá se tato asi 300 míl dlouhá zeď. Ona běží přes vysoké verchy, hluboké doliny a široké řeky až ke žlutému moři. Na některých místech je dvoj- i trojnásobná. Základové a uhlové jsou z celistvého granitu. Téměř každých 200 kroků jsou čtverohranné věže a bašty. v. 11. „Upotvořil.“ Srov. Herder Ideen zur Phil. d. G. IV. Th. Carlsruhe 1792. str. 39. „Ihre (der Slaven) Reste in Deutschland sind dem ähnlich, was die Spanier aus den Peruanern machten.“ Co Irwing píše o Amerikanech, to platí i o Vendích, srov. Časopis vlast. Museum 1828. Sv. 3. str. 54. „Nešťastní prabydlitelé Amerikanští ten osud měli, že jim bělochové dvojím způsobem příkoří činili. Vojny ze zisku a zlé mysli počaté oblupovaly je ze spravedlivých statků, a zaslepení i rouhaví spisovatelé očerňovali povahy jejich. Noví osadníci s nimi jako s lítou zvěří nakládali a spisatelé té ošemetnosti ospravedlivovati usilovali.“ Str. 59. „Indiani nemohou na to zapomenouti, že bělochové jejich dávné vlasti zahernuli, jejich národ snížili a jejich kmen vyplenili.“ – Krantzii, Wand. Praef. p. 3. Vandali seu Slavi ad magnam raritatem perducti in servitutem ultimam et omnium contemptum pervenerunt. Nam acerrimus quisque, ubi contemptum et servitutem exhorruit se proximis immiscuit nationibus, lingvam gentis perdiscens, ut evaderet gravissimum servitutis jugum.“ Tentýž L. VII. C. 10. Terra quae Slaviae nomen retinet ex latissima Europae totius latitudine redacta in brevem angulum. Rustica plebs effugiens durum jugum imminuta est, transfugio deserens agros et abscondens in externis gentibus originem. Facit hoc contemptus gentis, ut nemo, nisi quem lingva prodit, se fateatur esse origine hujus gentis.“ – Gebhardi Gesch. I. p. 5. „Diese unglücklichen Menschen (die slavischen Leibeigenen in Deutschland) 65 die kein Eigenthum besitzen, die jeden Einfall ohne Widerstreben erfüllen müssen, deren Leiber sogar den Misshandlungen aller Art unterworfen sind, von welchen der Herr schwere und oft für ihre Kräfte zu grosse Arbeiten fordert, und vermittelst Peitschen von besonderer Art zuweilen erpresset, die, wenn sie einen verfallenen Hof verbessert haben, diesen, so bald es der Herr befiehlt, verlassen, und auf einer andern Einöde unbelohnt von neuem sich aufbauen můssen, deren Erbschaft der Herr nach ihrem Tode an sich ziehet, und die sogar ihre Weiber und Töchter dem Herrn überlassen müssen, wenn er ihrer Arbeit an einem andern Orte bedarf.“ – Str. 13. „Die christlichen Sieger entzogen den bezwungenen Wenden ihre ganze Verfassung, versetzten sie in fremde Länder, vertilgten ihre Sprache, baueten vieles von ihrem Lande mit Niederländern und anderen Deutschen an, drückten die zurückbleibenden Wenden mit harten Diensten, belegten sie mit der Leibeigenschaft und sogen sie durch schwere Steuern aller Art völlig aus.“ A předce praví Gebhardi na téže straně pod poznamenáním a) „Dass man bey dieser Gewaltthätigkeit nach gesunden Grundsätzen verfuhr (Gewaltthätigkeit und gesunde Grundsätze!). Allem diesen Unfug (nehmlich nach Gebhardi dem Widerstreben gegen alle Ordnung und Reinlichkeit, der Trägheit und dem Aberglauben) konnte man nicht eher abhelfen, bis man die Einwohner in Deutsche verwandelte.“ Takové řeči jsou uražení jednoho celého národu a jeho národnosti! – B. 1. str. 262. „Die reichen bildeten sich nach den teutschen Edelen, die ihnen zu Anführern gegeben wurden, verwandelten sogar ihre wendischen Stammnamen in teutsche Geschlechtsnamen, und unterdrückten die ihnen angeborne wendische Sprache so sehr, dass auch der Unterthan oder Leibeigene aufhörte sie zu reden. Auf diese Weise entstanden aus wendischen Woiwoden, Knezen, Bojaren und Zupanen, teutsche Schlosshauptleute, Burgvögte, Ritter und Schildknappen.“ Srov. 66 dále Gebhardi B. II. str. 300. „Die Sorben in der Lausitz hassen teutsche Leute und verfahren gegen diese tückisch. Dieser Hass scheint sich nicht auf die ehemaligen Siege der teutschen Eroberer des Sorbenlandes, sondern auf den gegenwärtigen Druck der teutschen Begüterten zu gründen. Diese gebrauchen unaufhörlich den Stab, die Geissel, die Ketten und andere harte Strafen zur Zurechtweisung der wendischen Bauern, nehmen ihnen die durch ihren Fleiss verbesserten Aecker und versetzen sie auf Einöden, bedienen sich ihrer Talente unentgeltlich (daher die wendischen Väter sich hüten, ihre Kinder in Handwerken, schreiben, rechnen und anderen nützlichen Dingen unterrichten zu lassen), spotten über ihre Kleidung und Sprache und geben ihnen schimpfliche Beynamen, welches alles den unglücklichen Wenden wohl zum Groll und zu Tücken verleiten muss.“ – Na tuto námítku „tükisch“ odpovídáme s Antonem a Surowieckim. Viz Anton, Versuch über die Alt. Slaven, Leipz. 1783. str. 35. „Die Serben in der Lausitz hält man für tükisch und boshaft gegen die Teutschen. Allein auch ihre Tücke, die ich lieber Misstrauen nennen wollte, entschuldige ich. Gegen Personen, die ihre Sprache verstehen, sind sie nicht zurückhaltend. Sie wissen zu gut, dass sie die Herren des Landes waren, das jetzt ihre Feinde, die Teutschen besitzen: die gegen sie verübten Grausamkeiten schweben ihnen noch im Gedächtniss, und sie nähren sich mit der Hofnung, dass sie einst wieder ihr Haupt emporheben, und ihre Unterdrücker unterjochen werden.“ – Surowiecki, Sledzenie Początku narodow Słowiánskích, w Warsz. 1824. str. 173. „Gdyby Gebhardi i jemu podobni, chcieli w dziejach Słowiańskich szukać istotnéy prawdy, znależliby ją od razu w zastósowaniu téy prostéy przypowieści: Natrętne szerszenie wciskały się do ulów zjadać miód pszczołom; a že te kąsały swoich łupiežców, stąd poczytano je za złośliwe, i gnieciono na miazgę.“ A str. 171. „Słowianie oprócz samiéy zie- 67 mi niepodgarniali sobie žadnego obcego narodu: obcy podbijając ich i narzucając gwałtem swoje jarzmo, ustawy i zwyczaje, podług słuszności niepowinni byli zkaržyć się na ich niespokoyność.“ v. 14. „Nezhrozí se mléko slavských persů sáti.“ Srov. Aug. Wil. Tappe, Geschichte Russlands. T. I. Dresd. u. Leipz. 2828, str. 35. „Die Wenden in der Lausitz nennen sich Szerbi, und ihre Weiber werden in der Umgegend gern als Ammen gebraucht.“

Znělka 136.

v. 1. „Aganippe, Pimpla, Kastalka“ čili Castalia byly studnice v řecké zemi Apollovi a Muzám posvěcené, a sice pervá v Boeötii, druhá v Thracii čili v nynější Macedonii, třetí na Parnasu v městě Delphi při Orakule Apollově. v. 3. „Z Chomáčů (čili z chlumů) Helikonských co původ brala“ t. j. Hippokrene aneb koňská studnice, která z Helikona v Boeotii vyvírala a pitele ku zpěvu rozhorlovala. Znikla prý kopytem Pegasovým. v. 5. „Studně Glomačů.“ Srov. Dithmarus Merseb. Lib. I. p. 324 in Leibnitz Ser. Bruns. „Provinciam quam nos Teuthonice Dalemenci vocamus, Slavi Glomaci apellant. Sed qualiter pagus iste nomine hoc signetur dicam. Glomazi est fons, non plus ab Albi quam duo milliaria positus et de se paludem generans, mira, ut incolae pro veritate asserunt, occulisque approbatum est a multis, seape operatur. Cum bona pax est indigenis profutura, suumque terra non mentitur fructum, idem tritico et avena et glande refertur, laetos vicinorum ad se crebro confluentium efficit animos. Quando autem saeva belli tempestas ingruit, sangvine et cinere certum futuri exitii indicium praemonstrat. Hune omnis incola, plusquam Ecclesias, spe quamvis dubia veneratur et timet.“ – Jmeno Glomač rozličně 68 psáno nalezáme: Glomaci, Glomozi, Glomuzi, Glomizi, Zlomizi, Zlomekia; z těchto proměnou liter z, s, t, d povstalo Tlomizi, Talmizi, Talemaci, Daleminci, a s vynecháním pervé spoluhlásky Lomač. Viz Markgraf Gero von Ghrist. Leutsch, Leipz. 1828. str. 212. Všecka tato rozličnost původ má z kořene Slav, Slov, Slovák, Slováci, tak jako jiní Dalemincům sousední kmen Serimunti, Sermender, Zarmunde povstal od Serv, Srb, Sarmat. Glomac tak se má ku Dalmat, Taleminz, jako gospod ku despot, glh ku dlh, glup ku tölp a t. d. Možno že byli tito Glomači neb Glomaci osada nynějších v uherské zemi bydlících Slováků, aspoň jejich i ve vzdálenosti zachované porozumění a přátelství s Uhry zdá se to potverzovati, srov. Vitichind L. I. p. 641. „Hungari iter agentes per Dalamantiam ab antiquis opem petunt amicis.“ Christian Leutsch nazívá je str. 234. „die Bundesgenossen der Ungern.“ A Gebhardi D. II. str. 293. „Einige Sorben, und insbesondere die Daleminzier, unterstützten die Ungern, die auf ihren Streifereyen zu ihnen kamen, und zeigten ihnen den Weg nach Sachsen und Thüringen.“ a dále níže „Die Daleminzier sendeten zu den Ungern, und mietheten eine beträchtliche Menge derselben zur Verheerung des sächsischen Landes.“ – Onen od Daleminců Maďarům poslaný pes, neníli jen bájka ze slov Hunne a Hund zniklá, tedy byl nepochybně dílo a návod Němců, jako to už Gebhardi II. str. 301. a Leutsch str. 12. poznamenali, tento poslední výslovně praví: „Hieraus ist die Fabel entstanden, es habe Heinrich den Zins fordernden Ungarn einen räutigen Hund überantwortet.“ Město Daleminců slulo Gana, dle jiných Grana, Grona, viz Annalista Sax. ad A. 927. a Vitichind L. lI. p. 639. neupomínáli toto poslední na řeku a osady v Uhřích téhož jména Gran, Hron, Hronec? – odkud později v německých ustech Gana povstati mohlo.
69

Znělka 137.

v. 2. „Gana.“ Srov. Vitichind, L. I. p. 639. „Henricus auceps signa vertit contra Dalmatiam, et obsidens urbem quae dicitur Grona, vigesima tandem die cepit eam. Praeda urbis militibus tradita, puberes omnes interfecti, pueri ac puellae captivitati servatae.“ – Edmund Pock, Chronik ad Ann. 930. „Heinrich der Vogler griff die Wenden an, in Meissen schleifte er ihre Stadt Janam.“ – Christ. Leutsch, Markgraf Gero str. 8. „Heinrich I. überfiel die Daleminzier, eroberte deren Hauptstadt Gana nach zwanzigtägiger Belagerung. Dass die Hauptstadt der Daleminzier in dem pago Dalenaince zu suchen sein müsse, setzen wir voraus, es wird mithin die Lesart des Ann. S. und des Witich. wo Grona steht, zu verwerfen, dagegen die Lesart des Witich. bey Leiben. T. I. p. 215. Kietni, und p. 224. Gana dergestalt zu billigen seyn, dass beyde denselben verschieden ausgesprochenen Ort bedeuten, und namentlich eines der folgenden vier Dörfer, die alle in den P. Dalemince fallen. 1) Jahna an der Jahne, die bey Riesa in die Elbti fällt. 2) Jahnshaufen an demselben Bach. 3) Ober Jahna. 4) Nieder Jahna beyde westlich von Meissen.

Znělka 138.

v. 11. „Chrámy“ Srov. Joh. Dom. Fiorillo, kleine Schriften artistischen Inhalts. Band II. Göttingen 1806. str. 298. In der Ukermärkischen Stadt Prenzlau (t j. Pribyslava) hat sich noch ein Theil eines Slawischen Tempels erhalten, worin man die Gottheit Triglaw, die Sonne, den Mond, und die Sterne verehrte und den Bischof Otto von Bamberg bey erfolgter Bekehrung der Slaven in eine christliche Kirche umwandelte. Man sieht noch gegenvärtig in dieser Kirche, welche St. Jacobi genannt wird, beym Altar an der 70 Mauer eine vergoldete Sonne, nebst Mond und Sterne, welche man dem gemeinen Manne, der nicht auf einmal vom Aberglauben abzubringen gewesen, hat lassen müssen, solche aber als Abbildung der Dreyeinigkeit erklärte.“ Srov. Sect. Versuch einer Geschichte der Ukermärk. Stadt Prenzlau T. I. str. 20. 1788. in 4.

Znělka 139.

v. 3. „Nahé děti, starci“ Srov. Gebhardi Gesch. d. Wenden B. II. str. 324. „Verschiedene Herren verfuhren gegen die sorbischen Landleute oder Leibeigene sehr gewaltsam und trieben sie nackt aus ihrem Vaterlande und Höfen, gleich geächteten Personen, oder verkauften sie einzeln und Familienweise an herumziehende östliche Menschenhändler.“

Znělka 140.

v. 1. „Zveličovat“ Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 170. „Als gälte es die Vernichtung eines ausgedehnten mächtigen Reiches, so wurden mit dem Jahre 1147 durch ganz Norddeutschland die Zurüstungen gegen die Wenden getroffen. Eine Menge Fürsten und Grafen fuhrten persönlich ihre Banner ins Feld, die sie nach gemeinsamer Übereinkunft und zur Unterscheidung von den südlichen Kreutzherren mit einem veränderten Kreutze bezeichneten. Nicht zahlreich genug konnten die Schaaren seyn, welche der Erzbischof Adalbero von Bremen und Hamburg, sämtliche sächsische Bischöfe, der Herzog Conrad von Zähringen, die Margrafen Albrecht von Brandenburg und Conrad Wettin von Meissen aufstellten. Vor allen ragte Heinrich des Stolzen Sohn, vorzugsweise Heinrich der Löwe genannt durch Heldenmuth und Stärke der Mannschaft hervor. Wirklich rückte im folgenden Frühjahr das Kreutzheer, in zwei Colonnen getheilt in Obotritien ein. Auch die 71 Dänen waren gewonnen und glaubten diese Gelegenheit nicht unbenutzt vorüber gehen lassen zu dürfen.“ v. 14. „Národ holubičí.“ Tohoto slova o našem národu užil už Komenský v Historii o protiv. církve. Kap. 44. §. 4. str. 128. „Kdyby všecky buď lsti a chytrosti, buď ukrutná s lidmi zacházení a jich trápení, vyčítány býti měli, subtýlnějšíhoby k tomu vtipu, nežli holubičího národu našeho sprostnost to se sebou nese, potřebí bylo.“ – Sr. J. B. Rakowiecki, Prawda Ruska w Warsz. 1820 T. I. str. 253. „Upadek Słowian przypisać naležy srogości Gotów, a nadzwyczaynéy, iž tak rzekę, dobroći Słowian.“ – Surowiecki, Sledz. Pocz. str. 5. „Słowianie neistraszni z oręža, łagodni z przyrodzenia.“ – A str. 125. „Opowiadacze wiary Chrześcijańskiéy, którzy się umyślnie naražali u Słowian na korunę męczeńska, z žalem od nich powracali, nie mogąc osiągnąć tego zaszczytu. Zgoła charakter Słowian wszędzie się okazywał litościwy.“ Str. 166. „Mało znaydziemy ich wojen, któreby, pomimo zacieraneý prawdy przez stronnych pisarzów, nie dali się usprawiedliwić, albo potrzebą własnéy obrony, albo sluszną pomstą za wyrządzone krzywdy.“ – Niemcewicz, Śpiewy hist. str. 566. „U nas przy powszechnéy, iž tak rzekę bezkarności nie widziano ani w publicznych zatargach passyy zawzętych, ani zbrodni v žyciu cywilnym. Zawsze dobroć i uprzeymość przemagały nad gniewem. Nigdy tron Polski krwią nie był zbroczonym.“ – Procopius, De Bell. Goth. L. 3. apud Stritt p. 29. „Ingenium ipsis nec malignuin nec fraudulentum.“ Mauritii Strat L. II. „Qui sunt in captivitate apud Slavos, non omni tempore, ut apud gentes alias, in servitute tenentur, sed certum eis definitur tempus, in arbitrio eorum relinquendo, si oblata mercede velit dein reverti ad suos, aut manere apud ipsos liberi et amici.“ Vita S. Ottonis L. II. C. 40. p. 690. „Tanta vero fides et societas est inter eos (Slavos Pomeraniae), ut furtorum et fraudium penitus inexperti 72 cistas et scrinia non habeant serata. Nam seram et clavem ibi non viderunt, sed ipsi admodum mirati sunt, quod clitellas et scrinia Episcopi serata viderent. Vestes suas, pecuniam et omnia pretiosa sua in cuppis et doliis suis simpliciter coopertis recondunt, fraudem nullam metuentes, utpote inexperti.“ – Möhsen, Gesch. d. Wiss. in der Mark Brandenburg. Berlin u. Leipz. 1781. S. 69. A za ním Linhart, Gesch. v. Krain, Laibach, 1791. B. II. S. 234. „Die Slaven kannten das Eigenthum. Um dasselbe zu sichern, brauchten sie keine Strafgesetze wider den Betrug, Ungerechtigkeit und Diebstahl. Sie verschlossen ihr Geräthe vor Niemand, und sie erstaunten über die Christen, dass sie, um ihr Eigenthum zu sichern, Galgen, Bad, Feuer und Tortur nöthig hätten.“ – Joh. Csaplowits, Gemählde v. Ungarn, Pest 1829. T. I. p. 218. „Die Sprache des Ungern ist kühn, scharf, hochtönend, daher ist der Unger stolz; die Sprache der Slaven friedlich, einfach, sanft, ruhig, so auch der Charakter. Der Unger ist entzündbarer in jeder Leidenschaft, heftiger und schneller; der Slave langsamer, ausdauernder. Der Unger wäre daher als Liebhaber, der Slave als Ehemann wünschenswerther. Jener im Angriffskriege unwiderstehlicher, dieser in der Vertheidigung eines festen Bollwerks.“ Týž Croaten u. Wenden. p. 29. – Pozoru hodno jest z ohledu na příznak „holubičí národ“ to, co Karamzin v I. D. Kap. 10. poznamenal, říkaje: „Na dvoře starých Rusů byli holubince, nebo Rusové (ba všickni Slavové) milovali tyto ptáky už od starodávných časů.“

Znělka 144.

v. 1. „Slav i vrahům dobře činit zvyknul.“ Srov. Fredegar C. 48. ad An. 624. „Cum Chuni in exercitum contra gentem quamlibet adgrediebant, Chuni pro castris adunato illorum stabant exercitu, Vinidi vero pugnabant, si ad vincendum praevalebant, si au- 73 tem Vinidi superabantur, Chunorum auxilio fulti vires resumebant.“ Viz Gebhardi, Gesch. der Wenden B. II. str. 300. „Die heutigen Lausitzer sind bey ihrer Dürftigkeit äusserst gastfrey und mildthätig, selbst gegen teutsche Bettler, obgleich sie teutsche Leute hassen.“ – Becker, Gesch. d. Stadt Lübeck. I. p. 23. „Der Wende gestattete dem deutschen Kaufmann nach wie vor ungehinderten Zutritt und Ansiedelung in seinen Seehandelsplätzen, und machte ihm nur die Bedingung keinen öffentlichen Gebrauch von seinem christlichen Glauben zu machen: wogegen der Deutsche den fast für unehrlich hielt, der eine Wendin heirathete, und dem von einem Wenden geleisteten Eide und vor Gericht abgelegten Zeugnisse nicht einmal Glauben gab.“ v. 4. „Před Bichinem.“ Srov. Gebhardi G. d. W. B. 2. str. 301. „Es gelang einem ungarischen Heere den König Heinrich zu schlagen, und dieses würde ihn selbst gefangen bekommen haben, wenn es sich seines Sieges hätte zu bedienen gewusst: denn er entrann kaum vom Schlachtfelde in die Stadt Bichin, und wäre verloren gewesen, wenn die wendischen Einwohner dieser Stadt ihn nicht mit Nachdruck gegen die nacheilenden Sieger vertheidigt hätten. Da er seine Erretung bloss der Treue der Wenden zu Bichin zuschrieb, so bezeugte er sich gegen selbigen sehr dankbar (!), und gab ihnen nicht nur beträchtliche Geschenke, sondern auch einen Vorzug vor ihren übrigen Landsleuten. Bichin lag wahrscheinlich an der Mulda im Gau Netelici, ohnweit Wurzen.“ Srov. Ditmar L. 1. p. 9. „Rex victus in urbem quae Bichin vocatur fugit, ibique mortis periculum evadens, urbanos majori gloria, quam hactenus habuerat, vel comprovinciales hodie teneant.“ Ostatně viz o tomto Jindrichovi Znělku 86.

Znělka 145.

Srov. Tsudálatos Allatok-kabinetje, od Stěpana Kováče podle L. Chimaniho, v Pešti 1826. str. 103. 74 „Roku 1813. ve francouzké vojně, lapil jeden Kozák dva francouzké pěší vojáky. Skočiv z koně začíná jednomu z těch zajatých odbírati peníze, hodinky a všecko co hodného měl; koně mezitím nechav svobodně při sobě státi. Druhý Francouz užiti chtěje času a příležitosti, vyskočiv rychle na onoho Kozákova koně honem odjezdil. I domníval se už že se osvobodí, anť Kozák nadarmo za nim běžel nemoha ho dostihnouti. Tu Kozák své dva persty v usta vlože silně zahvízdnul. Kůň sotva hlas ten uslyšel, hned se zpátkem obrátil, aniž ho sedící na něm Francouz zaderžeti mohel, tak že spolu s nim, ačprávě se mu vší silou na odpor stavěl, k pánu svému přiběhnul. Že bradatý Kozák francouzkého úskoka notně vyčesal, koně pak svého pohladkal, rozumí se samo sebou.“ –

Znělka 146.

v. 4. „Loupežníci z Merseburku.“ Srov. Vitichind L. II. pag. 643. „Bolizlaf timens sibi vicinum subregulam, eo quod paruisset imperiis Saxonum, indixit ei bellum. Qui misit in Saxoniam ad expostulanda sibi auxilia. Mittitur autem ei Aesic cum legione Mersaburiorum. Erat namque illa legio collecta ex latronibus. Rex quippe Henricus, cum esset satis sevprus extraneis, in omnibus causis erat clemens civibus: unde quemcunque videbat furem aut latronem, manu fortem et bellis aptum, a debita poena ei parcebat, collocans in suburbano Mersaburiorum, datis agris atque armis: jussit civibus (Germanis) quidem parcere, in barbaros (h. e. Slavos) autem in quantum auderent, latrocinia, exercerent. Hujuscemodi ergo hominum collecta multitudo, plenam in expeditionem produxit legionem.“ – Surowiecki, Sledz. Pocz. str. 172. „Pomijając liczne przykłady nieludzkiego obchodzenia się z nimi, mianowicie na zachodzie, dosyć będzie spomnić: že między innemi Cesarz Henryk Ptasznik utrzymywał w Merse- 75 burgu calą legija zložoną z samých odwažnych złoczynców i łotrów, których na to jedinie uwalniał od kary śmierci, ažeby ciągle i podług własnego upodobania, naježdžali bałwochwalskich Słowian.“ v. 11. „Hela, Nastrand.“ Nastrand znamenalo ve staroněmecké a skandinávské řeči a mythologii peklo anebo břeh zatracenců. „Hela“ byla bohyně a panovnice v tomto pekle. Srov. Thuiskon von Bielfeld Leipz. 1802. B. I. str. 8. pak: Mythologie der alten Teutschen und Slaven von Anton Tkany, Znaim 1827.

Znělka 147.

v. 4. „Boso“ Srov. Dobrovský, Gesh. d. b. Lit. 1818. S. 43. „Eifrige Geistliche versuchten hier und da das Nöthigste zum Unterrichte des Volkes mit lateinischen Buchstaben zu schreiben. Von dem Merseburger Bischof Boso (vor dem J. 971.) sagt sein Nachfolger Ditmar ausdrücklich: „Slavonica scripserat verba.“ Er lehrte die Slaven in ihrer Sprache das Kyrie eleison singen, die aber darüber spotteten, weil sie es in v kri olša (im Gesträuche die Erle) verdreheten.“

Znělka 148.

v. 2. „Svatibor“ neb Zutiber. Sr. Brottufs Merseb. Chronik. B. II. C 6. pag. 462. „Zuttibero haben die Bürger der Stadt Merseburg einen lucum, das ist, ein Eichwald heiligen lassen, darin hat bey Verlierung seines Lebens niemand einen Baum oder Ast dürfen abhauen, denn sie alle dem Abgott geheiliget, daselbst seind im Jahr zu gewisser bestimmfen Zeit, viel Heyden und abgöttische Wenden von fern zusammen kommen, haben dem Teufel Zuttibero geopfert, und ihn angebetet, es hat auch der Zuttiberus seine eigene Pfaffen gehabt. mit ihren ritibus sacrificiorum.“ – Ant. Jungmann, v Časopisu D. II. Č. 3. str. 378. slušně 76 praví: „Mním však že to jen Svatý bor neb háj, a ne boha samého jméno jest.“ Les ten byl u Sály nedaleko mostu Merseburského. Naruszewicz v Hist. T. I. k. 3. str. 458. praví: „Mersburg u Słowian zwal sie Moybor.“ Najstarší rukopisy Annalisty Saxa a Vitechinda mají Mesabur, snad vlastně Mezibor. v. 5. „Dervan.“ Srov. Fredegar C. 68. „Dervanus dux gentis urbiorum (t. Srbiorum, Soraborum), qui ex genere Sclavinorum erant.“ Srov. Zn. 17. v. 14. „Tungo.“ Srov. Eginhard ad A. 826. „De Slavorum regionibus accusabatur Tunglo unus de Soraborum Primoribus quod dicto audiens non esset.“ – Adelmus, in Freberi Corpore Franc. Hist. T. II. p. 428. Gebhardi Gesch d. W. B. II. str. 290. „Ein gewisser sorabischer Magnat oder Pan Tungo, liess sich im Jahre 826 gelüsten, mit seinen Unterthanen dem Kaiser zu widerstehen, allein er fand keinen Anhang.“ – Pravdě podobno že kraj v Horních Sasích Tangerland, řeka Tanger, město Tangermund, které starší Historici k. p. Dithmar, Tunger, Tungeria píše, od tohoto Tunga pochodí a snad jeho dobra a vlastnictví byli. – Se jménem Tungo srov. Tuga, Tugomir a t. d. od tuhý polsky tegi. „Drako“ vlastně Drago, od drahý. Srov. Appendix ad Chronic. Nibelungi: „Reges Sclavaniorum Dragitus et filius ejus, et alii Reges Vitsan et Draco cum reliquis regibus Vinidorum.“ Srov. Gebh. I. p. 106. „Zwey Volkskönige Witsan und Drogo.“ v. 6. „Mstivoj zhaněný.“ Srov. Adam Bremensis L. II. C. 31. „Eo tempore dux Slaviae petiit filio suo (Mistivoi) neptem Ducis Bernardi dari in conjugium, quod et dux consensit. Tunc princeps Vinulorum misit filium suum cum Duce in Italiam, cum milie equitibus, qui fere omnes ibi sunt interfecti. Posthaec cum filius Ducis Slaviae pollicitam sibi expeteret uxorem, Thiadericus Marchio intercepit consilium, pro- 77 clamans consanguineam Ducis non esse dandam cani. Srov. Helmold L. I. Cap. 16. – Lützow, Gesch. v. Meklenb. Berlin 1827. S. 48. „Wie ein zorniger Löwe wirft der „Riese“ Mistiwoi, wie ihn die Sachsen genannt haben, alles blutig vor sich nieder.“ v. 7. „Dražko“ i Trasco, Trasiko. Srov. Ann. Fuld. ad. An. 808. – H. Meibom. Notae ad Vitich. p. 690. „Principes Abotritorum in annalibus vetustissimis nominantur Vitzan, Ceadrago, Selaomir, Tabamuzil, Trasco.“ Gebhardi B. I. p. 133. „Der Dänische König Gottfried sandte Meuchelmörder aus, um den ihm furchtbaren Trasiko aus der Reihe der Lebendigen hinwegzuschaffen. – Trasico ging nach Rerich, wo ihn Gottfrieds Meuchelmörder überraschten und entleibten. Mit seinem Tode erlosch das neue Königreich.“ v. 8. „Dragovit,“ Drahovit. Srov. Poeta Saxo apud Leibn. S. R. Germ. T. I. p. 138. – – – Rex Dragaviti, quem nobile clarum Prae reliquis fecit genus et maturior aetas. „Nako“ Srov. Vitichind. L. 3. p. 657. „llli (Comes Vicmannus et socii) cum se sensissent Duci (Herimano) resistere non posse, sociaverunt sibi duos subregulos barbarorum, Saxonibus jam olim infestos, Naconem et fratrem ejus.“ – K. Ch. Leutsch, Markgraf Gero, Lpzg. 1828 str. 95. 97. „Graf Wichmann entfloh in seine Besitzungen, erklärte sich öffentlich gegen den König und Herzog Herrmann, wurde zwar ven Letzterm bald aus Sachsen vertrieben, fand aber bey den Slaven im oldenburgischen Sprengel, bey den Fürsten der Obotriten Stoignev und Nako eine freundschaftliche Aufnahme.“ – Se jménem Nako srov. Náček, Načerad; u Srbů se jméno Nako podnes užívá. v. 9. „Gostimil“ Gestimulus, král Rujenský, r. 844 od císaře Lothara zabitý. Viz Dithmar Merseb. L. VII. p. 403. 78 „Grin“ kníže Rujenské; srov. Helmold L. I. C. 15. „Cruco filius Grini“ Gebhardi I. str. 142. „Kruko ein Sohn des rugischen Fürsten Grin, welcher eifrig wendisch war.“ – Se jménem Grin, Grn, srov. Grněga, od hrnu, hrnouti, aneb Hron (z Náchoda u Hájka). „Moimir“ něm. Meinfried. Srov. Chronographus Saxo ad A. 1127. – Gebhardi I. p. 154. „ln Brandenburg hatte 1127. ein gewisser wendischer Woiwode Meinfried geherrscht, der in diesem Jahre sein Leben durch Waffen seiner Feinde einbüssete.“ v. 10. „Mezidruh.“ Srov. Helmold L. I. C. 16. „Principes Vinulorum erant Mistivoi et Mizzudrag, quorum ductu seditio inflanimata est. „Ljut“ Liud, král Vilců. Srov. Annal. Francor. et Bertin. ad An. 823. „Filii Liudi regis Vilzorum, qui ubi commisso cum orientalibus Abotritis praelio cecidisset. –“ „Zvinike“ neb Svinek. Srov. Helmold L. I. C. 48. „Zventepolch interfectus est, dolo cujusdam Dasonis de Holsatia. Remansit filius nomine Zvinike, sed et hic interfectus est apud Ertheneburg.“ Jméno Svinik povstalo snad od Pomorské řeky Svina, Svine, tak jako Dunaiský, Donskoi, Vislavský, Labe (český Spisovatel), Hron z Náchoda a t. d. Čili jest snad tož samo co české Zbinko? v. 11. „Selibur a Mistav.“ Srov. Vitichind L. 3. p. 660. „Erant duo subreguli Herimanno Duci, inimicitiae a patribus vicariae relicti, alter vocabatur Selibur alter Mistav; Selibur praeerat Vaaris, Mistav Abodritis.“ – Selibur – Želibor, Mistav – Msta. „Gněv“ Gneus. Srov. Adam Bremen L. 2. C. 48 „Principes Vinulorum Gneus et Anatrog pagani erant.“ Helmold L. I. C. 19.
79

Znělka 149.

v. 8. „Nárok“ t. j. Anspruch, právo. Viz Hankova Hist. Slov. Nár. dle Rühsa str. 18. „Fridrich II. počal sobě k těmto usedlostem nároky činiti.“ Odřekol se svých nároků. v. 14. „Daphne slavská.“ Srov. Znělku 4. Daphne dcera Peneusova byvši od Apolla láskou pronásledována utíkala, když pak ji tento náručím objati chtěl, rychle zastala, nohy se jí vkořenili v zem, ruky a persty zratolestěly, a Apollo objal místo ní, jemu napotom posvěcený bobkový strom.

Znělka 150.

v. 2. „Raxa“ jméno řeky. Srov. Vitichind L. 3. Edit. Meib. p. 658. „Imperator (Otto I. roku 956) castris positis super Raxam fluvium, ad transmeandum paludibus difficillimum, ab hostibus circumfunditur. – Gero miliari ferme uno a castris discedens, hoste ignorante, tres pontes celeriter construxit: et misso nuncio ad Imperatorem totum exercitum revocavit. Quo viso barbari et ipsi obviare legionibus contendunt. Pedites barbarorum dum longiorem viam currunt, et certamen ineunt, fatigatione dissoluti militibus citius cedunt: nec mora, dum fugae praesidium quaerunt obtruncantur. – Stoinef autem (Ucrorum dux) colle eminentiore cum equitibus eventum rei exspectabat: socios inire fugam cernens, fugit et ipse, lucoque quodam cum duobus satellitibus repertus a viro militari, cujus vocabulum erat Hosed certamine fatigatus, armisque nudatus, capite caesus est. Satellitum alius vivus captus, imperatorique cum capite et spoliis reguli ab eodem milite praesentatus est. Eo die castra hostium invasa et multi mortales interfecti vel capti, caedesque in multam noctem protrahebatur. Postera die caput subreguli in campo positum, circaque illud septuaginta captivorum capite 80 coesi, ejusque consiliarius oculis erutis lingva est privatus, in medioque cadaverum inutilis relictus.“

Znělka 152.

v. 6. „Na oltářích kamenných.“ Srov. Gebhardi I. p. 31. „Die ältesten Wenden, welche nur den höchsten Obergott verehrten, brachten ihre Opfer auf Steinen, und zeichneten auch durch Steine einen Platz ab, innerhalb welchem die Profanen sich nicht aufhalten durften. – Ihre Priester sorgten für ausserordentlich grosse Altäre und ständerten Steine, die bis auf zehn Ellen im Durchmesser hatten, auf andere erhöhete Steine mit solcher Festigkeit auf, dass sie Jahrhunderte ausdauern konnten. Die Verfertigung dieser Gebäude überstieg die Kräfte der Menschen so sehr, dass man selbst jetzt sich nicht zu erklären weiss, wie es die mit allea mechanischen Hilfsmitteln unbekannten Wenden haben bewerkstelliget: können, solche ungeheure und unformliche Massen in die Höhe zu bringen. Daher war es den ehemaligen Priestern leicht, diese grossen Altäre für ein Werk eines Gottes anzugeben, und dadurch ihnen eine gewisse Heiligkeit zu verschaffen. Vermuthlich bestiegen die Priester diese Altäre und gebrauchten sie als einen Altan, um ihre gottesdienstlichen Handlungen einer recht grossen Menge von Menschen sichtbar zu machen. – Abbildungen solcher Otferplätze sind in Beckrnanns histor. Beschreib. d. Mark. Brandenburg, Berlin 1751. II. T. S. 347. Übrigens gebrauchte man jeden dieser Götter- oder Opferplätze (Chram oder Kosciol) auch zu den Beerdigungsfeierlichkeiten, die, weil sie mit Opfern verbunden waren, auch zum Gottesdienste gehörten, und umgab also den Tempel mit Kirchhöfen oder Grabhögeln.“ – Srov. J. C. Pfister, Geschichte d. Teutschen. Hamb. 1829. p 343. „Bei den Slaven wurden ungeheure Steinblöcke zu Altären gebraucht, dabey waren Wohnungen für die 81 Priester und Aeltesten.“ – Karamzin, Hist. 1. K. 3. – Rakowiecki, Praw. rus. T. 1. str. 27. – Sam. Grosser, Lausitser Merkwürdigkeiten. Lpzg. und Budissin 1714, pod článkem: Todtensteine. – Bey Löbau ist ein hoher steiler Berg und voller Steine Bey dem Dorfe Königshayn, eine Meile vor der Stadt Görlitz sind verschiedene Berge, fünf an der Zahl, die wegen der darauf befindlichen von Steinen aufgesetzten Monumenten, und also vermuthlich alter Heidnischer Grabstätten merkwürdig sind. Denn man findet bey denselben viel Osteocollas wie auch Urnas lacrymales mit dergleichen Beylagen, deren sich die Alten bey Verbrennung ihrer Todten und Verwahrung ihrer Asche und Gebeine bedient haben. Der gegen das Dorf zu liegende ist der höchste. Alle haben grosse, von breiten runden Steinen überaus mühsam und künstlich aufgerichtete Monumenta. Die übereinander gelegten Steine ragen zum Theil so weit heraus, dass man meinen sollte, sie müssen herunterstürzen, sind aber gleichwohl von einer solchen Schwere, dass kaum drey starke Männer einen herunter bringen sollten. Dasjenige Monument, so von den Benachbarten gleichsam Katexochen der Todten-Stein genannt wird, ist das allerhöchste und breiteste. Auf der Westseite geht in der Mitte ein sehr grosser breiter Stein heraus, unter dem wohl 12 Personen zu Regenszeit trocken stehen können. Auf diesem ruhet die noch weiter hinauf gebaute Last; man kann aber nicht anders, als südwärts durch einen alten bewachsenen Weg gelangen. Wenn man hinauf geklettert ist, findet man westwärts einen mit Erde bedeckten Boden, und.auf demselben einen oben platten und in der Mitte ausgehöhlten Stein, welchen einige vor einen heidnischen Opfer-Altar halten. Denn wenn man unten etwas in dem Erdreich gräbt, findet man Kohlen und aschenfarbige mit rothem Kies vermischte Erde.“ Viz vyobrazení takového Kameno-oltáře, zde na připojeném Kamenotisku. Srov. Joh. Thunmanns, Unters. ü. 82 d. al. Gesch. Nord. Völker, Berl. 1772. str. 131. „lch kann nicht unbemerkt lassen, dass die erste Spur von den Slaven im nördlichen Deutschland bey dem Beda, der im J. 735 starb, anzutreffen ist. (Hist. Eccl. L. 4. C. 10. p. 400.) Er nennt sie Hunnen und lässt sie in der Nachbarschaft der Dänen, Sachsen und Rugier wohnen. Auch in Deutschland und Dänemark hat man einst die Wenden so genannt. Die Hünengräber im nördlichen Deutschland, die ganz gewiss von den Venden herkommen, und die Stadt Jomsburg oder Julin, die beim Sveno, Agorus (p. 70) Hynnisburg heisst können davon zeugen.“ – Sr. Ant. Tkany, Mythol. d. Teutschen u. Slaven, Znaim 1827. Th. I. 140. Hünenbetten oder Hünengräber. Unter den in Teutschland befindlichen Denkmählern des Heidenthums sind besonders die Hünenbetten oder Hünengräber (in Süddeutschland Riesensteine) merkwürdig. Sie bestehen aus mehreren grossen Felsstücken, über denen noch ein grosser Stein liegt, dem sie zur Grundlage dienen, und werden gewöhnlich für Überreste heidnischer Altäre gehalten. – Die meisten Denkmäler dieser Art findet man in Sachsen, Hessen, im Osnabrückischen, in Frisland und im jetzigen Königreiche Niederland in der Provinz Ober-Yssel, wo sich in dem Bezirke Drenthe bey dem Dorfe Nordlaven der grösste Hauptstein aller Hünenbetten befindet, der 33 Schuh 5 Zoll im Umfange misst.“ – Pozoru hodno, že šlepěje těchto Hünen- čili Vinnen, Venden-Gräber, skutečně se tam, a téměř jen tam nalezají kde někdy Vendové bydleli. Ve Frislandě, Oznabruku a Nizozemsku zdají se ony býti ještě zůstatky Armorických a Belgických Venedů. – Srov. Znělku 127. – Najhodnověrnější důvod a opis těchto staroslavských skalních obětnic nalezáme v Kralodvorském Rpisu, str. 53. kde Čestmír k Voimirovi takto praví: „Tam z cesty skála Bohů zmilená. – Na její verchu obětuj Bohům.“ A opět níže: „I vsedl Voimir na rychlé koně, – Proletěl lesy jelením skokem, 83 – Tamo v doubravu na drabu k skále, – Na verchu skály zanítil obět Bohům svým spasam – Za vítěztví v zadech za vítěztví v předu – Jim obětoval kravici bujnou.“ – Ostatně ve staroslavské řeči slula obět treba, a oltář trebnik, trebišče, odtud snad ona častá jména míst v horních Sasích: Trebač, Trebin, Treben, Trebenov, Treboš, Trebichov, Trebice, Trebnice a t. d. Srov. Linhart, Gesch. v. Krain T. II. p. 272.

Znělka 153.

v. 5. „Viteberku.“ Srov. J. G. Hauptmann, Niederlaus. Wendische Gramm. Lübben 1761. Vorrede S. 5. „Niemand verrathe seinen Hass gegen diese unschuldige Sprache, denn er möchte auch seine Umvissenheit in derselben verrathen. lch denke noch oft an das Wort meines unsterblichen Praeceptoris, des seel. Hrn. D. Wernsdorf in Wittenberg, welcher in seinem Collegio, darinnen er die Kirchen-Historie vorlas, als er auf die Wenden und wendische Sprache kam, zuletzt sagte: ihr Herren, lernet Wendisch, ihr wisset jetzo nicht, worzu es euch einmal dienen könne. lch erinnere mich aber auch zugleich, als einer an das sogenannte schwarze Bret anschlug, Unterricht in dieser Sprache zu geben, wie dessen Zeddul von einigen unverständigen und muthwilligen Studenten gemisshandelt wurde. Wer höret nicht gerne Gottes Wort in seiner Muttersprache?“ –

Znělka 154.

v. 1. „Verbina“ Srov. Vippo, Vita Conradi Sal. in Pistor. Scrip. Vol. 3. ad Annum 1036. „Deinde collatis copiis de Saxoma super eos, qui Luttizi vocantur imperator venit, ibique conflictum implacabilem mirabiliter diremit. Inter Saxones enim et paganos (Slavos) fiebant ea tempestate multae dissensiones; cum- 84 que Caesar veniret, coepit quaerere, ex qua parte pax, quae diu inviolata inter eos fuerat, prius corrumperetur. Dicebant Pagani: a Saxonibus pacem primitus confundi, id per duellum, si Caesar praeciperet, probare. E contra Saxonos, ad refellendos Paganos, similiter singulare certamen, quamvis injuste contenderent, Imperatori spondebant. Imperator consulentibus Principibus suis, hanc rem duello dijudicare inter eos permisit. Statim duo pugiles congressi sunt, uterque a suis electus. Christianus in sola fide, quae sine operibus justitiae mortua est, confidens, audacter pugnare coepit. Paganus autem solam conscientiam veritatis, pro qua dimicabat, prae oculis habens, acriter resistebat. Postremo Christianus a pagano vulneratus cecidit. Ex qua re Pagani in tantam elationem et audaciam venerunt, ut nisi Imperator adesset, continuo irruerent super Christianos: Sed Imperator ad compescendas incursiones eorum construxit castrum Virbinam, in quo praesidia militum locabat, et principes Saxoniae, ut unanimiter resisterent paganis, sacramento et imperiali jussione constringebat.“ Tak hle i spravedlivou žalobu měli i souboj podnikli i zvítězili – a předce nejen výmínku vítěztví nederžáno, ale ještě větší břemeno jim naloženo. Koho okradli, toho věšejí! –

Znělka 155.

v. 2. „Jetze“, řeka při Wustrowě. Srov. Hassel, Erdbeschr. I. Abth. 4. B. S. 507. „Im Jahre 1751 wurde in Wustrow zuletzt Gottesdienst in wendischer Sprache gehalten.

Znělka 156.

v. 4 „Přička“ aneb Příčka, něm. Pirutsch, Wurst, Queerwagen, jest lehký, obzvláště v Polsku užívaný, a tam nepochybně i vynalezený vozík, ve kterém se ne jak obyčejně, ale na přík, čili příčkem 85 seděti musí, totiž ne obličejem ale bokem ku koňům obráceným, anť se deska aneb sedadlo od přední osy ku zadní prostředkem vozu táhne a lidé na obou stranách levé i pravé sedí. v. 6. „Kašuby.“ Srov. Büschings Erdbeschr. Th. VIII. Hamb. 1791. str. 695. „Die Einwohner Pommerns sind vornehmlich wendischer und deutscher Herkunft. Ob nun gleich die Deutschen anfangs in Pommern nur geduldet wurden, so verschlangen sie doch nach und nach die alten Einwohner, indem sie denselben den Zugang zum Bürgerrecht in den deutschen Städten und zu den Handwerkern verschlossen, sich selbst in die wendischen Städte eindrangen, und bisweilen Gewalt gebrauchten. Der harte Tribut, den die Wenden erlegen mussten, half auch den Deutschen auf, und als die deutsche Sprache die Hofsprache wurde, starb endlich die wendische Sprache nach und nach aus. Zwischen der Dewenow und Lupow, sind unter den Landleuten doch noch Nachkommen der alten Wendisch-Deutschen, und zwischen der Lupow und Leba noch ächte Nachkommen der Wenden zu finden.“ – v. 11. „Tryzna.“ Srov. Nestor, Ljetop. od Schlötz. Kap. XII. str. 125. „l ašče kto umiraše, tvorjachu tryznu nad nim“ totiž slavští kmenové: Radimici, Vjatici a Sjeverci. Str. 127. „Trisna heisst ein Gefecht, ein Zweikampf, ein kriegerisches Spiel, eine Feierlichkeit, die dem Verstorbenen zu Ehre bey seinem Grabe angestellt wurde.“ Tryzna od trýzeň, trud, (t. j. smutek, žalost), stradati (pati, certare), strast.

Znělka 157.

v. 1. – 14. Byzantičtí Dějopisci Theophilakt, Anastasius a Theophanes, při roku 590. vypravují tuto příhodu. My ji zde podle Karamzina D. I. K. 1. klademe: „Ku konci šestého věku žili na březích moře Baltického mírní a šťastní Slavené, které Chan Avarský 86 darmo chtěl ozbrojiti proti Grekům. Tuto tak rozkošnou jako i pamatnou příhodu poznamenali Byzantinci. Grekové, vypravují oni, zajali tři cizozemce, kteří místo zbroje Kythary čili husle měli. Císař (Mauric) se tázal, kdo jsou? Jsme Slavové, odpověděli cizozemci, a bydlíme na najvzdálenějším konci západního okeanu (Baltického moře). Chán avarský, poslav dary našim knížatům žádal vojska proti Grekům. Knížata vzaly dary, než odpravili nás k Chánu s výmluvou že nemohou pro velikou vzdálenost dáti jemu pomoci. My sami byli sme 15 měsíců na cestě. Chán nehledě na svatost vyslaneckého povolání, nepustil nás do vlasti. Slyšíce o bohactví a přátelství Grekův užili sme příležitosti ujíti v Thracii. Se zbrojí zacházeti neumíme a toliko hráme na Kythaře. Není železa v kraji našem, neznáme vojny a milujíce hudbu vedeme život tichý a pokojný. – Císař divil se tichému mravu těch lidí, velikému zrostu i síle jich; uhostil posly a dal jim prostředky k navracení se do vlasti. – Taková pokoje milovná vlastnost baltických Slavů, ve strašných časech barbarstva, představuje mysli obraz štěstí, jež sme toliko ve plodech obrazotvornosti hledati navykli. Souhlasnost byzantických Dějopisců v opisu této příhody dokazuje její pravdu, potverzenou i samými tehdejšími okoličnostmi severa, kde Slavové mohli v rozkoši požívati pokoje, když germanští národové událili se k jihu, a když se vláda Hunská rozrušila.“ – Onen nápad Dobrovského, ve Vídenských Jahrbücher d. Lit. B. 27 str. 89: „či tito poslové snad jen špeháři nebyli?“ jako nenávistníkům našeho národu vítaný bude, tak se nám zdá býti nejen směšný a jalový ale i cele nedůvodný.

Znělka 158.

v. 3. „Štětín,“ Stetina, hlavní najstarší město v Pomořanech na kopci u řeky Odry neb Odery ležící. 87 v. 4. „Svatý ořech.“ Srov. Vita S. Ottonis in Ludevigii S. Ep. B. L. III. C. 15. p. 512. „De incisione nuceae arboris. Destructo fano, cum vir Dei Stetinum reverteretur, arborem nuceam praegrandem idolo consecratam, cum fonte, qui subterfluebat, invenit, quam statim succidere suis imperavit. Accedentes vero Stetinenses suppliciter rogabant, ne succideretur, quia paupercullus ille custos arboris ex fructu ejus vitam alebat inopem, se autem jure jurando affirmabant, sacrificia, quae illic daemoniis exhibebantur, generali edicto perpetualiter inhibere! Quorum petitioni doctor piissimus, dictante aequitatis ratione, naviter annuit.“ Srov. tamž Histor. Anonymi L. 3. C. 21. p. 715. „Cum (in civitate Stetina) delendis et exstirpandis fanis idolorum et sacris diligentius insisteret Episcopus etiam arborem nucis mirandae pulchritudinis, odolo dicatam, volebat incidere. Vicini autem qui umbra ejus et amoenitate saepius delectati fuerant, ne incideret eam rogabant. Porro agri possessor vehementius irasci atque indignari coepit. Cap. 22. De arbore ne incideretur, tandem cives multis precibus obtinuerunt, jure jurando affirmantes, nihil unquam divinitatis vel sanctitatir, arbori se adscripturos, neque numinis vel idoli alicujus vice se illam habituros, sed magis pro utilitate fructuum et amoenitate umbrarum.“ – Gebhardi I. p. 30. „Die Pommern verehrten zu Stettin einen beseelten Nussbaum, bey dem ein besonderer Aufseher oder Priester wohnte, der von den demselben gebrachten Opfern lebte.“

Znělka 159.

v. 2. „Volín“ Srov. Saxo Gr. L. 13. p. 204. a Krantzius Vand. L. 3. C. 8. „Ericus rex Daniae bellum intulit Julino (Volin), clarissimo Vandalorum oppido ad mare, quod Daniae regno proscriptos foveret. Arcta cinxit rex obsidione oppidum adegitque habitatores dedere profugos e Dania proscriptos, in quos in- 88 signi jussit saevire supplinio. Nam deligatos ad palum nudari jussit, ventrem in longum novacula scindi, viscera profundi et cor extractum viventibus ostendi.“

Znělka 160.

v. 1. „Kamin,“ polsk. Kamien, česk. Kámen, město v Pomořanech. Srov. Hist. Episcopat. Caminensis in Ludew. Scrip. Vol. II. C. 6. p. 537. „Camini nomen Vandalicum, a Camenica derivari posset, quae significat domum lapideam, aut arcem natura loci munitam.“ v. 4. „Jedna paní.“ Srov. Vita Otton. L. 2. C. 4. pag. 471. „In castro Camin mulier quaedam nobilitate et divitiis praepollens, ipsa in agrum egressa metebat.“ – Tamže Hist. Anonymi cum Hist. Andr. collatae L. 2. C. 22. p. 668. „Vidua quaodam in rure non longe a civitate Caminensi, dives ac nobilis valde, christiana religione contempta, patrios deos se colere velle dicebat. Erat autem multam habens familiam, et non parvae auctoritatis matrona, strenue regens domum suam, et, quod in illa terra magnum videbatur, maritus ejus, dum viveret, in usum satelitii sui triginta equos cum adscensoribus suis habere consueverat. – Factum est ergo in una dominica die tempore messis, populo undique ad ecclesiam properante, praefata matrona nec ipsa veniebat, nec suos permittebat. – Ite, dixit, ad metendas segetes nostras. Ecce ego vobiscum ipsa in campos messura descendam. Cumque in agrum venisset, quod me, inquit, facere videritis, omnes similiter faciatis; moxque rebrachiatis manicis succinctaque veste, falcem dextra corripuit, stantes vero calamos sinistra tenens, secare nisa est.“ – Srov. Surowiecki Sledz. Pocz. str. 163. „Znaydują się zmianky, že od prac rolniczych, mianowicie w czasie žniwa, nie wyłączały się nayzamožnieysze kobiety Słowiańskie.“ Srov. Engelhar. Kultur-Gesch. Pak Piller et Mit- 89 terpacher, Iter per Slavon. Budae 1783 p. 124. „Non alibi negotiosiores esse mulieres arbitramur, quam in Slavonia. Praeterquam enim quod in operum rusticorum partem a viris advocentur, domumque et familiam administrandam habeant, totius praeterea lanei lineique vestitus illarium est procuratio. Idcirco quibusvis gravioribus operibus netrinam interponunt, raro vel in plateas publicas sine colo lateri adhaerente prodeuntes, neque, si forte a puteo reduces laeva urceum portent, dextram a fuso abstinentes.“ v. 9. „Ceres.“ V řecko-římské Mythologii bohyně polních úrod. v. 13. 14. „V rolnictví Slav byl pro Europu mistrem,“ Srov. Surowiecki, Sledz. Pocz. str. 5. „Inne zdobywcze národy wprawione do žycia wojennego, przelatywały z mieysca na mieysce w przeražających tłumach, szukając nieprsyjaciół na to tylko, žeby ich gniębić, i wydzierać gotowe łupy; Słowianie niestraszni z oręža, lagodni z przyrodzenia, przez wolne wedrówki szukali jedynie ziemi, którąby potem własnego czoła upłodniać mogli.“ Str. 161. „Słowianie naleželi zdavna do rzędu narodów stale osiadłych, i róźnych od pastersko-tulaczych. Jak Tacyt powiedział o Wenedach ich przodkach, že „domos figunt,“ tak późnieý Procop, Jornandes i inni zgodnie potwierdzali tož samo. – Z taką właśnie śkłonnościa, i usposobieniem do rolnictwa wyszły narody Słowiańskie z piérwotnych swoich siedlisk; i jeźli niektóre z nich w ciągu wędrówki, bawiły się czas niejaki oręžem, to tylko dla tego, žeby osiągnać pustą ziemię i zamienić ją w płodna.“ – Str. 59. „Téy to panującéy skłonności do prac rolniczych, téy cnocie, jak ją słusznie na owe wieki nazwać možemy, przypisać naležy: že Słowianie i mniéy doświadczali podeźrzliwych zazdrości od swoich sąsiadów, i wszędzie u nich, a nawet u nieprzyjaciół chętne znaydowali przyjęcie. Większa część krajów i okolic, które zajęli w 90 Cesarstwie wschodniem, dobrowolnie im na uprawę odstąpioną została; liczne ich pokolenia, które się głęboko były wcisnęły w granice, i w pośrzód narodów Germańskich, przez wiele wieków nie tylko tam nedoświadczały žadnéy niespokoyności, ale owszem szanując užiteczny ich przemysł, starano się w róźnych epokach sprowadzać więcéy. Między innemi S. Bonifacy w 7 wieku, za nadaniem korzystnych prziwilejów, przynęcił liczne pokolenia Słowiańskie do okolic Fuldy, wyžszego Menu, Würcburga, Bamberga, Beureytu, które wyrudowane z odwiecznych kniei, i zamienione w urodzayne pola, długo zwane były obwodami Wendzkimi.“ – Srov. Eckhard, L. 23. C. 7. apud Chr. Jordan App. Histor. p. 351. „Circa tempus Synodi Saltzburgensis de An. 741. jam in Dioecesi Wirzeburgensi ad excolenda novalia sub certa census annui pensitatione receptae erant diversae familiae Slavorum propinquorum. In Privilegiis Wirzeburgensibus mentio fit Winidorum, Slavorum, Serborum, Mainwinidorum ac Radenz-Winidorum. Mainwinidi erant, qui agros colebant ad Moenum, Radenz-Winidi qui ad Radantiam; colebant quoque ad alios fluvios, Auracham, Wisentam, Aischam, Itscham et Baunacham item in Buchonia silva. In silvestribus locis Radantiam inter et Moenum a S. Burchardi tempore (a. 741) Slavi Winidi ex Sorabis puto et Bohemia sedes fixerunt et terram excoluerunt.“ – Gebhardi, Gesch. d. Wenden B. 1. p. 43. „Der Ackerbau hob sich unter den Wenden so stark empor, dass man sie in Deutschland für die geschicktesten Anbauer sandichter Gegenden zu halten anfing, und die Landesherren der Staaten Fulda, Würzburg, Magdeburg, Lüneburg, Beureuth, Pfalz und Hohenlohe viele wendischen Colonisten in ihre unangebauten Einöden versetzten, oder auch durch mancherley Vorrechte und Unterstützungen in ihre Gebiete zu ziehen trachteten.“ – B. II. p. 324. „Verschiedene Herrn versetzten die sorbischen Landleute in ihre fränkischen und rheinischen 91 Landgüter zum Anbau wüster oder waldigter Gegenden.“ – Herders Ideen z. Phil. d. G. d. Mensch. Carlsruhe 1792. B. 4. S. 37. „Allenthalben liessen sich die Slaven nieder, um das von andern Völkern verlassene Land zu besitzen, es als Colonisten, als Hirten oder Ackerleute zu bauen oder zu nutzen; mithin war nach allen vorhergegangenen Verheerungen, Durch- und Auszügen ihre Geräuschlose, fleissige Gegenwart den Ländern erspriesslich. – sie liebten die Landwirthschaft, einen Vorrath von Heerden und Getreide, verfertigten Leinwand, pflanzten Fruchtbäume.“ – Lützow. Gesch. v. Meckenburg, Berlin 1827. S. 15. „Während die germanischen Völker in blutigen Ausrottungskriegen Knechtschaft, Tod und Länderverderbniss herbeiführten, lohnte unsere fleissigen Wenden der ruhige Besitz ihrer neuerworbenen Länder, deren Anbau und Urbarmachung sie sich angelegen seyn liessen.“ S. 147. „Gross muss die praktische Kenntniss der Wenden in der Behandlung des Grundes und Bodens, und wahrhaft eisern ihr Fleiss in dem Anbau und der eigenen Bewirthschaftung desselben gewesen seyn. Man denke sich die unzähligen Sümpfe und dichten Waldungen, die ausgetrocknet, gelichtet und gerodet werden mussten, ehe der wärmende Sonnenstrahl in den von feuchter Kälte starrenden Boden eindringen und ihn erweichen konnte – und man kann nur mit Verwunderung lesen, wie viel die Wenden als Ackerbauer geleistet haben.“ J. C. Pfister, Geschichte d. Teutschen, Hamb. 1829. B. I. Seite 341. „Wie sich die Germanen als Krieger in die römischen Provinzen getheilt, so sind dagegen die Slaven als friedliche Anbauer in die verlassenen teutschen Länder hereingekommen.“ Seite 349. „In Teutschland ist ihre geräuschlose Niederlassung und ihr stiller Fleiss von den wohlthätigsten Folgen gewesen. Auch später sind noch Kolonisten von ihnen geholt worden, und man hat gewisse Aecker nach ihrer Art zu pflügen windische Beeten genannt. Sie wollten lieber steuer- 92 pflichtig werden, wenn sie nur ihr Land mit Ruhe bauen dürften.“ – Seite 344. „Da die Slaven wegen ihrer Arbeitsamkeit und Erfahrung in der Landwirthschaft gerne als Kolonisten aufgenommen wurden, so sind auch, besonders in diesem Fache manche Wörter aus ihrer Sprache in die teutsche übergangen.“ K takovýmto slovům přičítají se k. p. pluh (od pleji, pleti, latinsky exstirpator, něm. Pflug), bič (od bíti, něm. Peitsche), hřídel (od hriada, něm. Gründel), selo, sídlo (něm. Siedelhof, ansiedeln), tyn, tyniti (něm. Zaun, zäunen), robota (něm. Rabatten), stodola (srov. stádlo, stavadlo, stoh, stáje, stán, něm. Stadel) atd. – Srov. Časopis Isis od Okena r. 1823. B. 5. list. 1. „Es ist geschichtlich erwiesen, dass die Slaven früher als die Deutschen von dem wilden Nomaden leben zum bleibenden Stand der Landwirthschaft übergegangen, und sich darin den Ruf einer Erfahrung erworben. Insonderheit wo es darauf ankam ganze Striche auszureuten und urbar zu machen, suchte man in Franken ganze Slavenstämme als die geschicktesten herbeyzubringen. – sie gaben den neuen Pflanzungen, Waldern, Flüssen, slavische Namen, die in der deutschen Sprache bis an den heutigen Tag wieder zu erkennen sind.“ – Leo Sapiens, Tactior. in Kollarii Amoenit. pag. 69. „Slavi maxime temperantiae in cibis erant studiosi, qui alios agriculturae labores permoleste praeterea ferrent.“ Belii Not. Hung. T. I. p. 53. „Slavi laborum sunt tolerantissimi, rusticationis potissimum, quae passim cultu vineatico et agricolatione absolvitur. Utrumque operarum genus magna procurant industria, si ita ager ferat.“ Steph. Leška, Elenchus Vocab. Eur. Budae 1825. p. 25. „Magyari, vita nomadica relicta, et sede in Panonia fixa, arationem primum apnd Slavos conspexerunt ab iisque eam didicerunt. Inde factum est eos vocabula barázda, borona, eszteke, gereblye, kapa, kasza, villa, boronálni, kapálni, kaszálni, aliaque ab iisdem suscepisse.“ J. Csaplovits, Gemälde von 93 Ungarn, Pest 1829. T. I. p. 38. „Das Klima ist an den Karpaten (kde Slováci bydlejí) rauh und kalt. Es ist nichts neues, dass der Haber mit Schnee überdeckt erst im Frühjahr darauf eingeerntet wird. Und doch ist hier alles mit grossem Fleiss angebaut, indessen an der Theiss der fruchtbarste wärmste Boden grossen Theils brach liegt.“ – H. Jos. Rohrer Vers. über d. slav. Bew. d. öst. M. Wien 1804. T. I. p. 106. „Wenn eines der vielen Völker Ungarns auf den Namem eines industriösen Volkes Anspruch machen darf, so sind es gewiss die Slowaken. Die Slowaken sind es, die selbst den Deutschen im Zipser Comitate meistens ihre Felder bestellen.“ a pag. 113. 114. „Der unwiderlegliche Beweis – dass wir Deutsche nicht Ursache haben auf unser Blut stolz zu seyn und das slavische schwerflüssig zu nennen, sind die Krainer. – Die Oberkrainer geben sich alle erdenkliche Mühe das Fleckchen Erde, welches ihnen von der Vorsicht angewiesen ward, möglichst zu benutzen. Schärfere Augen wollen es den Aeckern ansehen, ob sie von Slaven oder Deutschen bearbeitet wurden. Die schmalen hohen Beete und tiefen Furchen, welche man so häufig in Krainischen Ackergründen findet, haben sich auch hier und da in Deutschland erhalten. Man heisst sie in einigen Orten des fränkischen Kreises die wendischen Ackerbeete.“ – Linhart, Gesch. v. Krain. T. II. p. 330. „Die Slaven waren es, welche die Wildnisse im Süden Deutschlands, das ehemalige Karantanien, in tragbares Ackerland umschufen. Dass dieses sogar in Oberösterreich der Fall war, ist aus einer Urkunde Karls des Grossen zu erschen. Terra illa, quae est infra locum, qui vocatur Forst ad Todicha et Sirnicha, quam illi Slavi colluerunt et cultam fecerunt. Ex dipl. monast Cremif. – Wir beobachten und bewundern noch den eisernen Fleiss und das geduldige Ausharren des Kreinischen Bauers in der Bearbeitung seines oft undankbaren Bodens.“ – Srov. Rakowiecki, Prawda Rus. I. p. 42. „Po wielu róźných Prowincyach 94 Słowiańskich lud pospolitý chleb powszechnie naziwa Swiętym, Darem božym, i w naywiększém ma go poszanowaniu; gdj naymnieysza odrobioa chleba przypadkem spadnie na ziemią i zdeptaną zostanie, uwažaia to bydź wielkim grzecbem; przed wyrzeczeniem w potrzebie iakowych słów mniey przyzwoitych, mowia powszechnie: Szanaiąc słońce i chleb swięty.“ Ant. Jungmann, Krok II. 3. str. 377. „Dosaváde Čechové chléb božím dárkem nazívají, a na ulici kus chleba nalezše jej líbají a na stranu kladou, aby šlapán nebyl.“ Slavové brali knížata a panovníky od pluhu a sázeli rolníky na trůn, k. p. Přemysla v Čechách, Piasta v Polsku. O tomto posledním praví Niemcewicz v Śpievach histor. str. 34. „Niech nas wybor ten (rolnika lemesz prowadzącego) nie zawstydza, zdawał on się bydź wróžbą iakąś, že naród nasz w późnieyszych wiekach rolnictvo szanować, i w niém iedynie rzetelnych bogactw szukać będzie.“ Slavský bůh Prove ve Stargradě radlici v ruce deržel. Všecko toto jsou důkazy v jakové lásce a vážnosti rolnictví od jakživosti u Slávu stálo. – Proto pěkně a slušně píše Kopitar, Jahrbücher d. Lit. Wien, 1830. B. 51. S. 115. „Prof. J. Phil. Fallmerayer bemerkt in seiner Gesch. der Halbinsel Morea, Stuttgard, 1830. S. 202. „dass die Slaven überall schnell zum Ackerbau gegriffen, Handwerke, Handel, auch Schiffahrt za treiben angefangen hatten.“ Sind diess Dicht offenbare Anzeichen eines gerechten Naturells und eines schon tüchtigen Anfangs von Civilisation? – Und doch sind sie wieder (nach. S. 227.) „wilder und unedler als die Germanen!“ Wir wollen hier den Vfr. an das Sprichwort vom Geruche des Eigenlobs nicht mahnen, aber fragen dürfen wir ihn auf sein Gewissen: ob ihm denn im Ernste vom Raube zu leben edler dünckt, als vom Ackerbau und Handel? – Er sollte einsehen, dass man edel seyn könne nur auf Kosten seines eigenen, nicht aber des fremden Rechtes.“
95

Znělka 161.

Srov. Vita S. Otton L. 2. C. 40. „Tanta vero fides et societas est inter eos (Slavos in Pomerania) ut furtorum et fraudium penitus inesperti, cistas et scrinia non habeant serata: admodum mirati sunt quod clitellas episcopi et scrinia serata viderent. Vestes suas, pecimiam et omnia pretiosa sua in cuppis et doliis suis simpliciter coopertis recondunt, fraudem nullam metuentes, utpote inexperti.“ – Linhart, Gesch. v. Krain II. p. 233. „Die Slaven kannten das Eigenthum. Um dasselbe zu sichern, brauchten sie keine Strafgesetze wider den Betrug, Ungerechtigkeit und Diebstahl. Sie verschlossen ihre Geräthe vor Niemand, und sie erstaunten über die Christen, dass sie, um ihr Eigenthum zu sichern, Galgen, Rad, Schwerd, Feuer und Tortur nöthig hatten.“ v. 10, „Žebrač“ Srov. Helmold L. II. C. 12. „Nec aliquis egenus aut mendicus apud eos (Slavos) repertus est.“ Naproti tomu skladatel těchto básní vyznati a žalovati musí, že nikde od tak mnohých, obyčejně sice dobře oděných, ale nezbedných, starých i mladých, žebráků, nejen v městech a vesnicech, ale i v šírém poli, stíhán a pronásledován nebyl, jako na svých cestách po německé krajině. Nejednou běže křičel zdravý a silný žebrák celou čtvert hodiny za nami, aniž se dal odpraviti pokud něco nedostal, a to i v takových místech jako jest k. p. vyhlášený Schnepfentbal a jeho okolí. v. 10. „Přísaha“ Helmold L. I. C. 84. „Jurationes dificillime admittunt, nam jurare apud Slavos quasi perjurare est.“ v. 11. „Rodiče.“ Helm. L. ll. C. 12. „Hospitalitatis gratia et parentum cura primum apud Slavos virtutis locum obtinent.“
96

Znělka 162.

v. 3. „Vineta,“ Srov. Helmold, Chr. Sl. L. 1. C. 2. „Fluvius Odora transit per medios Vinulorum populos, in cujus ostio, qua Balticum alluit pelagus, quondam fait nobilissima civitas Vinneta, praestans celeberrimam stationem Barbaris et Graecis, qui sunt in circuitu. De cujus praeconio urbis quia magna quedam et vix credibilia recitantur, libet aliqua commemorare digna relatu. Fuit sane maxima omnium quas Europa claudit civitatum, quam incolunt Slavi cum aliis geatibus permixtis, Graecis et Barbaris. Nam et advenae Saxones parem cohabitandi licentiam acceperunt, si tantum Christianitatis titulům ibi commorantes non publicassent. – Civitas illa mercibus omnium nationum locuples, nihil non habuit jucundi aut rari. Hanc civitatem opulentissimam quidam Danorum rex maxima classe stipatus, funditus evertisse refertur. Praesto sunt adhuc antiquae illius civitatis monumenta.“ – Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 135. „Das reiche Vineta oder Julin im Pommerschen Wendenlande hatte seinen Untergang in dem Neide der Dänen gefunden.“ – Büsching, Erdbesch. Hamb. 1791. Th. 8. p. 749. „Von Damerow 460 Ruthen nordwärts in der Ostsee auf einer kleinen Insel hat vor alters die grosse und berühmte Handelsstadt Vineta gestanden. Sie ist vermuthlich zwischen 1100 und 1120 untergangen. Man hat nachher von Zeit zu Zeit bey niedrigem Wasser Trümmer derselben gesehen: und 1771 strandeten zwey holländische Schiffe auf denselben.“ – Hauenschild, v přelož. Karam. Hist. D. I. str. 54. 55. „Hr. L. Steckling, welcher seiner Germanischen Edda das Bruchstück eines Heldengedichtes: Der Untergang von Vineta, überschrieben, beyfügt, versichert, sein Vater habe in Swinemünde noch „„von Vineta’s Mauerruinen, vom südlichen Thore, und den darauf ruhenden Löwen““ gehort.“ – 97 Aug. Wil. Tappe, Gesch. Russlands I. Th. Kap. 49. S. 258. „Vineta war der Sage nach eine der grössten und vornehmsten Handelsstädte in Europa, von Slaven bewohnt, auf der Insel Usedom in Pommern, am Ausflusse der Peene in die Ostsee, etwa vier Meilen von Stettin und zwey Meilen von Wollgast. Im Anfange des 12. Jahrhunderts soll sie bey einem Orkane vom festen Lande abgerissen und von der See verschkmgen worden seyn. Micrälius, Professor in Stettin († 1658) erzählt: sie sei zu seiner Zeit noch von Schiffern bey stillem Wetter Damerow gegenüber, etwa eine halbe Meile weit vom Ufer, ganz deutlich mit ihren Kirchthürmen, Häusern und Strassen gesehen worden. Vergl. Allg. hist. Lex. Leipz. 1722. S. 777. Rühs in seiner Geshichte des Mittelalters leugnet das erzählte Factum, jedoch ohne hinlänglichen Grund. – Takové rozvodnění baltického moře Letopisové často zpomínají, k. p. Anonymi Chron. Slav. apud Lindenbrog. Cap. 31. p. 201. „Circa principium suae (fratris Geroldi Epis. Lubec. 1162.) consecrationis tanta inundatio facta est, quod quasi omnis terra Frisiae, Hathelen, Albiae et Wirrae summersa fuisset, nam multa millia hominum aquis perierunt.“ I za našich časů máme příklady takových, zemětřesením a mořem zmizelých, měst. Tak právě píšíce toto, následující zprávu čítáme v Budinských novinách, 1829 d. 26. Ap. Nro. 34. str. 524. „Spanien. Über das Erdbeben wird aus Murcia vom 24. März Folgendes gemeldet: Hier haben seit dem 21. die Erdbeben fortgedauert; gestem hatten wir wieder 5 bis 6 auf einander folgende Erschütterungen, welche Alles in Angst und Schrecken setzten. Die Stadt Guardamar existirt nicht mehr, auch nicht die geringste Spur ist zu entdecken, wo diese Stadt, da sie mit ihren sämmtlichen Bewohnern (2,400) von der Erde verschlungen worden, gestanden hat. Ganz Torevieja ist dem Erdboden gleich. Nachts auf den 24. ist die Stadt San Fulgentio ganz von der Erde verschlungen werden.“ 98 v. 4. „V různobarvé moře toho vodě.“ Helmold L. I. C. 2. „Ibi (Vinetae) cernitur Neptunus triplicis naturae. Tribus enim fretis alluitur illa insula, quorum ajunt unum viridissimae esse speciei, alterum subalbidae, tertium motu furibundo, perpetuis saevit tempestatibus.“ v. 5. 6. „Jehož čest a lodě kryly zemskou planetu.“ Srov. Joh. Dom. Fiorillo, Kleine Schriften artistischen Inhalts. Götting 1806. p. 301. „Zu Vineta war der Hauptsitz der slavischen Cultur. Die Einwohner dieser Stadt, welche nicht allein an die Küsten von England und Frankreich, sondern auch sogar bis nach Griechenland kamen, erwarben sich so viele Reichthumer, dass selbst ihre gemeinsten Geräthschaften vom Silber und Gold gewesen seyn sollen. (Duae Dissertationes de Vineta et Arcona, auctore G. C. Gebhardi in Gesterdings Pommer. Magaz. B. 4. S. 40). Die Thore dieser Stadt waren mit vergoldeter Bronze überzogen und veibreiteten einen grossen Glanz (Joh. Micrälius Chron. Pom, L. 2. C. 25.), jedoch wurden sie mit zahllosen andern Kostbarkeiten von dem Dänischen König Henning im J. 830 zerstört (Kranz Vand. L. 2. C. 20).“ Tenže Fiorillo str. 2. „Ein Theil der morgenländischen Schätze wurde über die Wolga und andere Ströme nach Ladoga und von da nach Vineta geführt, während der andere über Tana nach Italien ging.“ – Anton, über die alt. Slaven II. p. 100. „Die Handlung der teutschen Slaven war ausserordentlich ausgebreitet. Man denke aur die Stadt Vineta. Hier kamen die Waaren aus allen Weltgegenden zusammen.“ – Vůbec jak rolnictvím tak kupectvím Slavové slynuli nad jiné. Pověstná kupecká Hansa vlastně od nich původ vzala. Viz. Znělku 198. v. 8. „Neptun,“ Bůh moře u Řeků a Římanů, nosil v ruce třizubé vidly, odtuď i Vidloň zvaný. 99 v. 11. „Herkulanum“ město v Italii v Neapolsku, pod panováním římského císaře Tita lávou, skálím a popelem z Vezuva vydáveným hluboce zasypané, a tepruv 1711. při kopání nad ním studně náhodou znovu odekryté. Viz, cesta do Italie od M. Z. Poláka, v Dobroslavě D. II. Sv. 4. 1821. str. 11-12. v. 14. „Vtip křivohlavý chce tě zničiti.“ Srov. P. Jos. Schaffarik, Gesch. d. slav. Sprache und Literatur. Ofen 1826. p. 25. Die Existenz der Stadt Vineta auf der Insel Volin, die Herder das slavische Amsterdam nennt, wollten Rumohr 1816, und Levezov 1823 zweifelhaft machen. Helmold, meinen sie, schreibt sie durch Irrthum für Junme, d. i. Julin.“ – Srov. Gebhardi II. p. 47. „Lübechs Bericht vom J. 1587 in Rangonis Pomerania Diplom. p. 297. Dieser Bericht erstreckt sich auch auf die Beschreibung einer angeblichen Stadt Vineta, die vor dem Jahre 830 von der See verschlungen sein, und auf der Insel Usedom gestangen haben soll. Lübech sahe eine halbe Stunde weit vom Ufer ab in der See auf einer Sandbank grosse und kleine Kiesel, die er für Fundamente der Häuser und für gepflasterte Strassen hielt. Aber keine pommerische Stadt hat vor dem 13. Jahrhundert steinerne Häuser (?) und gepflasterte Strassen gehabt. – Der einzige Scheingrund für das Daseyn einer Stadt Vineta ist der, dass 1158 in Lübeck Cives de Julino et Vineta sich aufhielten, zu einer Zeit, da das pommerische Vineta schon lange nicht metr vorhanden gewesen seyn soll. – Übrigens hatte die Stadt Julin mehrere Namen, den der polnische alte Schriftsteller Bogafalus nennt sie Valmieg und Vealmien, Helmold, der ihre Zerstörung erlebte, gibt ihr die Namen Vineta und Jumneta; der vielleicht noch ältere Scholiast des Adams von Bremen heisst sie Jumne, und nach der Einführung des Christenthums erhielt sie den Namen Volin, den sie noch führt.“ – Büsching, Erdbesch. Hamb. 1791. Th. 8. p. 753. 100 „Der ehemalige Praesident der Regierung über Pommern, Julius Fried. v. Keffenbrink hat im 8. und 2. Th. des Magazins v. Büsching zu beweisen gesucht, dass es ehedem zwey Städte unter den Namen Julin gegeben habe, von welchen die alte einerley mit der Stadt Vineta gewesen und eine Burg gehabt, die Jome und Jomsburg genannt worden, die neue aber, nach jener Zerstörung von derselben geflüchteten Einwohnern, nahe bey Wolin auf der Nordseite dieser Stadt, angelegt worden, aber keine lange Dauer gehabt habe.“ Naruszewics s jeho stotožňováním rozličných slavských míst, osob a dějů jest vůbec k nevystání. On stotožňuje čili za jedno derží Vandu a Vlastu, Kraka a Sama, Vinetu a Retru beze všech důvodů. Viz jeho Hist. polsk. T. I. K. 3. str. 439. „Ile do mnie, zdaie mi się, ieśli się nie myłę, že miasto Retre sławne balwochwalstwem Radygosta, mogło być iedno ze sławném miastem Słowianském nazwaném Vineta, a przy morzu i uyściach rzéki Odry ležącém.“ – Ze všeho tohoto vyplývá, že Vineta a Julin, anebo dvě, sice rozličné, ale velmi blízké, města býti musely, asi tak jako Pešt a Budín, Varšava a Praga; anebo jedno a tož město, ale dvé (aneb i tři) rozličná jména mající, totiž slavské Vineta, germanské Jume, (a latinské Julinum), asi tak jako Lutetia a Paris, Budín a Ofen, Ostrihom a Gran, Bystřice a Neusohl, Novgorod a Chunigrad a t. d. – Srov. Gebhardi I. p. 125. „Die Wenden gaben allen deutschen Städten, die sie besuchten, fremde Namen, z B. Luneburg Glein, Salzwedel Losdy, Mikilinburg Rereg, Wippendorf Faldera, Hogerestop Cuzalin (Küszlin).“ Tak mohlo býti i Julin a Vineta. – Ant. Jungmann. Krok II. 3. str. 375. „Po vyvrácení Vinety od Švedů a Dánů za příčinou domácích rezepří a po utonutí jejím, neboť Kantzov ještě zbořeniny zdí z moře stermící a ulice v moři viděl krásné, jakých jen v Bukovci (Lubeck) spatřiti mohel, ku konci 8. století, povstal Julín neb Valměj na blížce, 1170 101 Valdemarem docela vyvrácen, dáleji pak Arkona v Rujensku.“

Znělka 163.

v. 5. „Balt, Blat.“ Divno jak sobě Němci na etymologii tohoto jména hlavy lámou, odvozujíce je hned z nordického Balte Belte co prej pás znamená, poněvádž země mořem jakoby opásána jest (dle Schöninga); hned od letického Baltes co prej bílé čili Bělotu značí (dle Praetoria) a t. d. Najpřirozeněji se jméno odvodí z řeči toho národu, jenž od jakživosti u toho moře bydlel, a podle jehož jména i cizinci je Venedicum Mare, Venedicus Sinus nazívali. Kdo toto jméno srovná s oněmi mnohými slavskými, podobný název nosícími Bláty, jezery, plesy, zálivy, vodami, ten o jeho slavskosti pochybovati nebude. v. 8. „Jantar“ antar, řecky electrum, něm. Bernstein, pochodí také od jména Antů, jako Indich od jména, Indů, Kositer (serbsky cín) graec. κασσιτερος od Kassiterů čili Kassiteridů v Britanii a t. d. v. 9. „Autochtoni,“ řecké slovo, t. prabydlitelé, samozemci.

Znělka 165.

v. 12. „Pharus“, věže na mořském břehu, na níž se v noci oheň klade, aby plavci do přístavu viděli.

Znělka 166.

v. 1. „Argonauti,“ aneb Argoplavci, sluli ti herdinové, kteří na lodi, Argo jmenované, do Kolchis, kraje v Asii na východním břehu červeného moře, se plavili, aby tam, v háji Marsově na dubu pověsené a od nespanlivého draka ostříhané zlaté rouno, čili beraní kůži dobyli a zpátkem do Thessalie přinesli. Najhlavnější mezi nimi byli: Jason syn krále Aesona a 102 vůdce této plavby, Herkules, Kastor, Pollux, Thesens, zpěvec Orpheus a jiní. Srov. F. Šíra, Výbor ze Spisů reckých. Díl I. str. 89. v. 3. „Samothraka“, Samothracia byl ostrov v Aegeickém moři při Thracii, kde Argoplavce bouře napadla. v. 5. „Stymphalidy“ jisté plemeno ptáků obzvláště u jezera Stymphalis se nalezavších, kteří lidí velmi trápili. Argoplavci museli se na ostrově Aretias proti nim brániti. v. 6. „Býky, draky.“ Viz F. Šír, Výbor ze Sp. rec. I. str. 89. „Přistavivše lodi v Kolchidě, přistoupil k Aetu Jason, žádal tu kůži vydati. On pak ji dáti přislíbil, zapřáhneli kovokopytné býky sám. Měl pak divoké tury dva, velikosti výtečné, jenž ocelové měli nohy, z ust oheň soptíce. Tyto ažby zapřáhnul poručil mu ještě rozsívati dračí zuby.“ v. 10. „Arkonská stanice.“ Srov. Saxo Gramm. Dan. Hist. Francof. ad Moen. 1577. L. 14. p. 289 „Interea oppidani (Arcoaenses) portam urbis, quo minor eam (Danis) attentandi facultas pateret, ingenti glebarum acervo perstruxerant, aditumque coacta cespitum compage claudentes, tantum ex eo opere fiduciae contrahebant, ut turrim quae supra portam sita fuerat, signis tantum aquilisque protegerent. Inter quas erat Stanitia magnitudine ac colore insignis, cui tantum venerationis a populo Rugiano tributum est, quantum omnium pene deorum maiestas obtinuit, eam enim prae se ferentes, in humana divinaque grassandi potestatem habebant, nec quicquam eis quod libitum foret illicitum habebatur. Populari urbes, aras demoliri, fas ac nefas in aequo ponere, cunctosque Rugiae penates aut ruinis aut incendiis evertere potuisset: tantumque superstitioni indultum est, exigui panni autoritas potestatis vires transscenderet. Plectentes signo perinde ac divino gestamini honorem habebant, officiis damna, in- 103 jurias obsequio rependentes.“ – Karamzin Ist. Gros. Bos. T. I. str. 94. „Slavjane obožali ješče znamená, i dumali kto v vojennoje vremja oni svjatjeje vsjech idolov. Znamja Baltiiskich Venedov bylo otmjenoi veličiny i pestroje, stojalo obyknovenno v Svjatovi dovom chramje i sčitalos silnoju bogineju, kotoroja voinam, iduščim s neju dávala právo ne tolko narušať zakony, no daže oskorbljat i samych idolov. Datskii Korol Waldemar sžej jego v Arkonje vzjav sei gorod.“ – Anton. Ver. über die Slaven, B. 1. p. 89. „In Arkon hatten die Slaven, wie Saxo erzählt, Kriegeszeichen, und unter andern auch die berühmte schönfarbige und grosse Stanitia. – Es ist wirklich ein slavisches Wort und mag Staniz, Stanice geheissen haben, welches ganz sichter eine Heerfahne anzeigen würde. Es war die Hauptfahne des ganzen Stammes, und diente dem Heerlager, vor oder in welchem diese grosse schöne Standarte aufgerichtet stand, zum Zeichen.“ – Linhart, Gesch. v. Krain B. 2. p. 240. „Die Chrobaten nennen noch jetzt eine Fahne zastava die in Krain in eine Opferfahne Stavnica ausgeartet ist.“ I u Slováků jest zástava posud tolik co korouhev. – Pevnost Arkonská čněla s trojnásobnou zdí ze země, skálí a dřeva do moře, na vysokém červeném krovu (dachu) chrámu Svantovitova chvěla strašná korouhev Stanica.

Znělka 167.

v. 2. „Výspa Rýgenská“ čili ostrov jehož vyobrazení viz na připojené mapě; kdežto místa závorkami poznačená, německá, ostatní slavská jsou. Chobot jináče Mezimořie. v. 4. „Běloň Svantevítů.“ Srov. Saxo Gram. L. 14. p. 288. „Numen Svanteviti trecentos equos descriptos, totidemque satellites in eis militantes habebat. – Praeterea peculiarem albi coloris equum titulo pos- 104 idebat, cujus jubae aut caudae pilos convellere nefarium ducebatur. Hunc soll sacerdoti pascendi insidendique jus erat, ne divini animalis usus quo frequentior hoc vitior haberetur. In hoc equo opinione Rugiae Suantovitus (id simulacro vocabulum erat) adversum sacrorum suorum hostes belle gerere credebatur. Cujus rei praecipuum argumentum extabat, quod is nocturno tempore stabulo insistens, adeo plerumque mane sudore ac luto respersus videbatur tanquam ab exercitatione veniendo magnorum itinerum spacia percurisset. Auspicia quoque per eundem equum hujusmodi sumebantur. Cum bellum adversum aliquam provinciam suscipi placuisset, ante fanum triplex hastarum ordo ministrorum opera disponi solebat: in quorum quolibet binae e transverso iunctae, conversis in terram cuspidibus figebantur, aequali spaciorum magnitudine ordines disparante. Ad quos equus ductandae expeditionis tempore, solenni precatione praemissa, a sacerdote vestibule cum loramentis productus, si propositos ordines ante dextro quam laevo pede transcenderet, faustum gerendi belli omen accipiebatur. Sin laevum vel semel dextro praetulisset, petendae provinciae propositum mutabatur.“ v. 6. „Svila“ serb. – hedbáv, svilný – hedbavný, srov. víti, vil, svil. Sr. ang. silk. v. 10. „Zninoh,“ dle latinského sonipes t. j. kůň herdý, nohami často dupající a tím znění, zvuk způsobující.

Znělka 168.

v. 2. „Mazepa.“ Viz Voltaire, Histoire de Charles XII. p. 196. „Mazepa polský šlechtic ve Wojewodstvě Podołském narozený, byl panošem u krále Jana Kazimira. Porozumení v lásce, které měl za své mladosti s manželkou jednoho polského šlechtice, bylo odekryto; tento dal jej nahého přivázati na divého koně a tohoto preč zahnati. Kůň pošlý z Ukrainy tam 105 zpátkem cválal s Mazepou, od unavení a hladu téměř odpolu mertvým, až mu potom sedláci ku pomoci přispěli. Posléze byl od Cára knížetem Ukrainy jmenovan.“ Srov. Polihymnia polska od J. Jul. Szczepańskiego, we Lwowie, 1827. str. 50. „Dumka Mazepy pazia przy królu Janie Kaźmierzu, przed uyściem do Bohdana Chmielnickiego.“ Kde stojí toto poznamenání: „Panovie polscy, uraženi na miłostki Mazepy, grozili mu, iž przywiązanego do ogonów końskich wyprawia na stepy. Byla to tylko pogróžka, z niey atoli urosła dzika baśń (?), która Wolter w žyciu Karola XII. za prawdziwą przytoczył a za nim Byron v znamym poemacie powtórzył.“–

Znělka 170.

v. 3. „Studence,“ Ant. Tkany, Myth. d. Teutsch. u. Slaven T. II. str. 121. „Studenec nannte man einen heiligen See, der sich auf der Insel Rügen in einem dichten Walde befand, und von den Bewohnern jener Gegend göttlich verehrt wurde. Dieser See wimmelte von Fischen aber mann durfte sie wegen der Heiligkeit seines Wassers nicht fangen.“ v. 13. „Křídohora.“ Na Rujenském půlostrově Jasmund nalezá se vysoké s příkrou sterminou nad mořem čnící předhoří, (jmenované Kamen, v němž stupně vytesány, odtud německé Stubbenkammer) které pouhá bílá křída jest, o niž bijící se velny celé sousední moře na bílo, jako mlékem barvějí.“

Znělka 174.

v. 6. „Němců, Finnů hromady.“ Srov. Briefe des Professor Rask an den Prof. Nyerup zu Koppenhagen, Petersburg im März 1819, in den Wiener Jahrb. d. Lit. 16. B. 1821. S. 16-17. „Die Finnen sind seit der Vereinigung mit Russland, welches sie gewissermassen zu einem eigenen, selbstständigen Staate machte, 106 gleichsam aus einem Schlummer erwacht, und haben einen neuen Zeitraum in ihrer Literatur begonnen. Auch die geringste Vergleichung mit den Esthändlern, die von demselben Stamme, aber durch die Deutschen niedergedrückt sind in die fürchterlichste Knechtschaft, Elendigkeit und Unwissenheit, kann dazu beytragen, diese Sache in ihr verdientes Licht zu setzen. Was insonderheit auf die Finnen gewirkt hat, ist ohne Zweifel die Edelmüthigkeit der gegenwärtigen russischen Regierung; die Inwohner des gesammten Finnlands, gleich bis ein Paar Meilen von Petersburg, wo Ingermanland beginnt, geniessen derselben bürgerlichen Freyheit und milden Behandlung, wie während der Vereinigung mit Schweden, ja sogar noch grössere, da ihre Freyheiten vom Kaiser Alexander erweitert sind.“ – Němci v Petrově bydlící mají nejen vlastní německojazyké chrámy, divadla, kavárny a novinárny, alebrž (jakž to pisatel tohoto od očitého svědka slyšel) i vlastní z Německa tam donesená práva, zákony a soudy, v jejichž užívání se beze vší překážky zanechávají, tak že jsou tam jako status in statu. Srovnejme s těmito Němci u prostřed Slavů, Slavy u prostřed Němců! –

Znělka 175.

v. 1. „Sedmispáči.“ Srov. Universal Lexicon b. Zedlern, pod článkem „Sieben Schläfer. Sieben Brüder, lat. Septemdormientes, werden adeliche Personen, nehmlich: Maximinus, Martinianus, Dionysius, Serapion, Malchus, Joannes und Constantinus genennt, welche dem Kaiser Decius in dem 3. Jahrhunderte als Trabanten gedient. Man sagt, dass sie, als im J. 251 der gedachte Kaiser zu Epheso einen Götzen-Tempel bauen, und darinen zu opfern bey Lebens-Strafe anbefohlen lassen, sie ihr ganzes Vermögen zu Gelde gemacht, selbiges unter die Armen ausgetheilt, und sich in einer Steinkluft auf dem Berge Celion versteckt hat- 107 ten. Sobald aber solches ruchbar worden, habe man sie darinen vermauern müssen, da es denn geschehen, dass sie in einen tiefen Schlaf gefallen und erst zu des Kaisers Theodosius II. Zeiten in dem 5. Jahrhunderte, nehmlich 446 wieder erwacht wären. Und wie Muhamed davon träumt, sollen sie mit offenen Augen geschlafen, und als die Wachenden ausgesehen haben. Ihr Gedächtnisstag ist den 27. Juni, bei den Griechen 4. Aug. und 22. Oct. als an welchen Tage sie in die Höhlen gesperrt und wieder erweckt worden. Die Abysinier halten ihnen 3 Tage zu Ehren, die Coptiten den 25. Feb.“ – Srov. D. Q. Molleri Dis. de Septem Dormientibus. Chr. Reineccii Disp. de Sept. Dor.

Znělka 176.

v. 10. „Vyrostlou z těla vašeho.“ Divno že někteří slavští kmenové při volení svých panovníků tak často se k cizozemcům utíkali, jakoby ve svém vlastním národě neměli mužů k panování způsobných. Tak šli Rusové k Varegům pro Rurika; Čechové k Němcům pro Friedricha Falckrabě; Poláci hned ku Francouzům pro Henrika z Valois, hned k Maďarům pro Batoryho, hned ku Švedům pro Žigmunda a t. d. – Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 83. „Heinrich, König von Slavanien, gab von sich bey Gelegenheit seiner Zusammenkunft mit Kanut Hlavarde (einem danischen Fürsten) öffentlich die feierliche Erklärung: er halte nach seinem dermaleinstigen Hintritt Niemanden zur Übernahme des schwierigen Regiments in Slavanien für fähig, als Kanut Hlavarde, und er bestimmte daher zur Fortdauer der Wohlfahrt seiner Länder und Völker mit Ausschliessung seiner Söhne Zventibold und Kanut, denen er die zum Herrschen erforderten Fähigkeiten und Eigenschaften nicht zutraue, diesen Herzog von Schleswig zu seinem Nachfolger.“ Lenfant, Gesch. des Hussit. Pressb. 1783. aus dem Franz. v. Hirsch. Th. 108 I. z. 365. „Die Prager dachten darauf sich einen König zu wählen, warfen ihre Augen auf den König Jagello. Allein die Taboriten widersetzten sich diesem Vorhaben auf das lebhafteste. Sie sagten, man wäre eines gebornen Böhmen, der seine Güter im Lande hätte, zum Könige benöthigt. Niklas von Hussinetz besonders widersprach diesem Vorhaben öffentlich: kaum haben wir, sagte er, einen ausländischen König aus dem Reiche verjagt, so kommt ihr schon wieder mit einein andern im Vorschlag. Da er sah, dass seine Vorstellungen von keinem Gewicht waren, so verliess er Prag mit allen Taboriten.“ – Než často i smutné toho cítívali následky: viz Znělku 586. O Dunajských však Slavech jináče píše Leo Sapiens, Tact. in Kollarii Amoen. pag. 65. „Slavorum gentes ingenuae atque liberae, quibus servitus et subjectio nulla unquam ratione persuaderi potuit, praesertim tum, cum ultra Danubium in propria regione habitarent: unde etiam huc traductae, et quodammodo servitutem amplecti coactae, nemini alii libentius servire volebant, quam quodammodo suis: melius cnim arbitrabantur, a principibus gentis suae atteri et opprimi quam Romanis parere.

Znělka 177.

v. 1. „Arkona“ město a pevnost trojhradebná na rujenském půlostrově Vítov k půlnoční straně ležící na vysokém předhoří u moře, slavné modlou a chrámem Svantovitovým. Viz jeho opis u Saxa Gram. L. 14. str. 287. jenž byl tajemníkem biskupa Absolona a očitým svědkem těch příběhů na ostrově Rujen, které vypisuje. Chrám tento stál u prostřed města k půlnoční straně ostrova na příkrém 200 střevíců vysokém okřídlí. Do Arkony nosili téměř všickni Slavové roční daně a dary. Jméno města Arkon povstalo nepochybně od nějakého jeho zakladatele a vládaře, jmenovaného Jar, Jarek, Jarko sr. Jaromir král Ru- 109 jenský. Pohled noční na Arkonu a její rumy viz na připojeném zde vyobrazení. v. 2. „Rovinky.“ Saxo Gram. 1. c. „Medium urbis planicies habebat, in qua delubrum materia ligneum Opere elegantissimum visebatur, non solum munificentia cultus, sed etiam simulacri in eo collocati numine reverendum.“ v. 3. „Ožinky.“ Saxo 1. c. „Semel quotanis post lectas fruges promiscua totius insulae frequentia ante aedem simulacri, litatis pecudum hostiis, solenne epulum religionis nomine celebrabat.“ v. 6. „Dobré lidinky.“ Srov. Helmold Chr. Sl. L. 2. C. 12. „Rugiani, quamvis odium christiani nominis apud eos invaluerit, pollebant tamen multis naturalibus bonis.“ v. 7. „Hostinky, hry.“ Saxo 1. c. „Reliquum diei plenis luxuriae epulia exigentes, ipsas convivii dapes in usum convivii et gulae nutrimenta vertere. In quo epulo sobrietatem violare pium aestimatum est, servare nefas habitum. v. 8. „Do trávy se skloně.“ Saxo 1. c. „Populo prae foribus excubante.“ – v. 11. „Obět přinášeli.“ Saxo 1. c. „Sacerdos turbam diutius ad hujus numinis venerationem sedulo sacrificii ritu peragendam hortatus.“ – „Nummus ab unoquoque mare vel foemina annuatim in hujus simulacri cultum, doni nomine, pendebatur.“ v. 12. „Žrec,“ Srov. Dobrovskii lnstit. Ling. Slav. Vindob. 1822. p. 95. „Žertva victima, sacrificium, Žrec sacerdos est a žru, žrieti, immolare, sacrificare. Norunt tamen Slavi et požreti et hujus iterativum požírati (unde žir) deglutire, devorare.“ Žertva tolik jest co krmě, jídlo, a žrec co krmitel. Srov. Rukopis Kralodvor. str. 74. „I nesměchu se biti Včelo 110 před bohy, ni v sumraky jim davati jesti.“ A str. 95. „I dat pokrm bohovom.“ v. 12. „Velkým za koláčem:“ Saxo 1. c. „Placenta mulso confecta, rotundae formae, granditatis vero tantae ut pene hominis staturam aequaret, sacrificio admovebatur. Quam sacerdos sibi ac populo mediam interponens, an a Rugianis cerneretur, percontari solebat. Quibus illum a se videri respondentibus, ne post annum ab iisdem cerni posset, optabat. Quo precationis more non suum aut populi fatum, sed futura messis incrementa poscebat.“ – Až posavád Slováci, zvláště v Turčanské stolici, pekou při svadbách tak veliký koláč „radostník“ nazvaný, že přímo postavený, člověka za ním stojícího, cele zakryje. Těsto takového koláče, klade se do pece velikou, u spodku krutícími se kolečkami opatřenou, lopatou, aby se snadno vsaditi mohlo. Upečený pak ten koláč musejí na sochoře (druku) v plachtě dva i více lidí z komory do jizby k hostům nesti, kde obyčejně od Starejšího na stole rozkrájen bývá na tolik kusů, kolik hostů se při svadbě nalezá. Poverch koláče ozdoben bývá rozličnými z těsta ulepenými kvítky a šperky. v. 13. „Říkal modlitbu.“ Saxo 1. c. „Sacerdos statuam veneratus, tum sibi, tum patriae bona, civibusque opum ac victoriarum incrementa solennium verborum nuncupatione poscebat.“

Znělka 178.

v. 1. „Bože čtverhlavý.“ Saxo L. 14. „Ingens in aede simulacrum omnem humani corporis habitum granditate transcendens, quatuor capitibus, totidemque cervicibus imirandum perstabat, e quibus duo pectus, totidemque tergum respicere videbantur.“ v. 2. „Šedivec.“ Saxo 1. c. „Sacerdos praeter communem patriae ritum barbae comaeque prolixitate spectandus.“ Lützow, Gesch. v. Meckenb. S. 35. „Die 111 Reichthümer, welche in den Tempel des Svantovit flossen, vermehrten den Glanz des Gottesdienstes, hoben die Macht und das Ansehen der Priester desselben und gründeten zu Arkon ein solches Supremat über alle andere Tempel dieses Götzen, dass im 10. Jahrhundert sein Oberpriester zu Arkon nicht unpassend mit dem Oberhaupte der christlichen Kirche desselben Zeitalters zu Rom zu vergleichen ist.“ Gebhardiho vypsání a charakterisování tohoto rujenského kněze, v II. D. jeho Gesch. d. Wenden str. 4-6. kde ho jak zúmyselného šidíře a klamce lidu, jako nenávistníka osvícení, jako uhlavního nepřítele všech Křesťanů (nichts schien ihm gefährlicher zu seyn als die Aufklärung, er unterhielt einen unauslöschlichen Abscheu gegen alle Christen bey seinem Volke, liess jährlich (?) einen derselben zu den Füssen des Götzenbildes hinrichten) a t. d. jest opravdové rouhání, nerozumění časům a nový důkaz toho, jak on rád, kde jen může, slavskému jménu uteržku činí. v. 9. „Náboženstva.“ Srov. Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 232. „Mehrere Schriftsteller erzählen, dass im J. 1171 mehrere Tausend heidnische Wenden durch den Herzog Heinrich den Löwen selbst, auf eine gewaltsame Weise zur Taufe gebracht worden seyen, indem sie schaarenweise von ihm in den Schwerinschen See getrieben wären, und dass davon die Stelle, wo dieses geschehen sey, den Namen der Töpe oder Taufe erhalten habe. B. Latomi hist. epis. Megalopol. S. 21. „Der Priester Anscharius wurde von Ludwig dem Frommen beauftragt das Christenthum den Wenden zu predigen. Sein Wirken fand indessen in den wendischen Ländern nicht den mindesten Eingang, während es dem Griechen Cyrillus in Böhmen noch im Laufe des 9. Jahrhunderts gelang, die dortigen Slaven zu grossen Schaaren zu taufen und das Christenthum auszubreiten.“ S. 116. 117. „Wie mochte es aber doch zugehen, dass 112 nicht des Evangeliums heiliges Licht jene Finsterniss zu erieuchten vermochte? Die Untersuchung dieser Frage ist wichtig: und da niemand wird annehmen wollen, dass innere, in den Wenden liegende, Gründe der Abneigung: gegen das Christenthum, z. B. ein natürlicher unbezwinglicher Widerwille gegen die Annahme eines bessern Glaubens überhaupt, obgewaltet, so forscht man nothwendig ausser ihnen liegenden Gründen nach, aus denen die fortwährende hartnäckige Weigerung das Christenthum anzunehmen und die grausamen Verfolgungen gegen die Christen vielleicht zu erklären seyn möchten. Fragen, die bei dieser Untersuchung nahe liegen, sind folgende: wie war das Verfahren der damaligen sogenannten Bekehrer? wie der Inhalt der christlichen Lere? wie waren Leben und Sitten der Christen? wie ihre Geistlichkeit, und welchen Einfluss übte dies Alles auf die Wenden? S. 119. Es mochte ganz wahr sein, was ein alter Schriftsteller sagt: dass die vielen das Land der Wenden auf allen Seiten umzingelnden Bischofssitze mit ihren Kirchen und Klöstern mehr als Rüst- denn als Gotteshäuser erschienen, und die Bischöfe und Priester eher gewaltige Bezähmer als friedliche Bekehrer zu nennen seien. S. 122. Politische Abhängigkeit der Wenden und Zinspflichtigkeit war der Hauptzweck der Deutschen: das Werk ihrer Bekehrung nur ein eventuelles Mittel dazu. – Die Deutschen liessen dem Slaven, selbst wenn er sich zur schriftlichen Lehre bekannte, dennoch an voller bürgerlichen Ehre nicht Theil nehmen. War es nicht, als wollten sie den Wenden das Christenthum absichtlich hassenswerth machen? Wo fanden also die Wenden hier einen Ersatz für ihren alten Götzencultus, wenn dieser auch noch so roh und abgeschmackt und auf Aberglauben gegründet war? Waren die Christen etwa von solchen frei? Musste Svantevits geweihte Fahne den Wenden nicht eben das sein, was die heilige Lanze von Antiochia den Christen war? Warum also diese gegen jene austauschen? Waren 113 nicht Hexen und Zauberkünste so gut in den Klöstern der Christen, als in Arkonas Tempel, an der Tagesordnung? – Wenn nicht durch Wunderkraft, war es kaum einzusehen, wie eine solche Religionslehre, die der Reinheit des Inhalts und einer anziehenden Ueberzeugungskraft so völlig ermangelte, Heiden zu bekehren vermochte.“ S. 314. „Die Wenden stiessen keinesweges jede fremde Einrichtung blos aus dem Grunde, weil sie eine fremde und bei ihnen nicht herkömmliche war, hartnäckig von sich, obgleich die anmassliche und unredliche Art, mit wellcher sie ihnen von Deutschen und Dänen aufgedrungen zu werden pflegte, hierzu Veranlassung geben konnte: wohl aber leitete sie ein hoher Grad von politischer Klugheit bei der Prüfung und Aneignung des Fremden.“ Gebhardi II. str. 32. „Da wo es die Umstände erlaubten, liessen die Bischöfe die Unterthanen mit Gewalt taufen. Die zwey reichsten Klöster Nienburg und Salfeld beschäftigten sich vorzüglich mit der Bekehrung der Wenden, fanden aber mehrere Vortheile bey gewaltsamen Mitteln, als bey Predigten und Unterweisungen. Die Missionarien scheueten zum Theil die Mühe, die sorbische Sprache zu lernen, redeten mit den Wenden deutsch und überliessen es einem Dolmetscher, ihren Vortrag den Zuhörern verstandlich zu machen. Andere liessen sich Reden und Glaubensartikel in wendischer Sprache aufsetzen, und lasen diese den Zuhörern vor, zuweilen mit so falscher Accentuation, dass ihre Ausdrücke lächerlich und widersinnig wurden, und den Wenden zum Gespötte dienten. Bey dieser Einrichtung war es also wohl kein blosser Eigensinn und keine teuflische Lenkung, wie Schriftsteller damaliger Zeit behaupten, wenn viele Sorben das Vorzügliche der christlichen Religion nicht erkennen wollten.“ – Schlötzer, Nestor, III. p. 180. 181. „Seit Karl dem Grrossen herrschte im fränkischen Staatsrecht der unmenschliche Grundsatz, dass es erlaubt, ja gar verdienstlich sey, ein heidnisches 114 Volk mit Gewalt zum Christenthum zu bringen. Nicht einmal Mohamed (wenn gleich einige seiner Nachfolger) ging von diesem Grundsatz aus. Bekehren hiess damals taufen, d. i. mit Wasser besprengen. Jedes Volk, das sich bekehren liess, ward eben dadurch unterjocht: subacta, gesteht der Erzbischof Thiotmar ganz naiv, regi, papulo, etiam nobis. Nun schickte man den Halbwilden sogenannte Geistliche auf den Hals, die mit dem Volke kein Wörtgen sprechen konnten: ewige Schande für den europäischen Menschenverstand! und noch mehr Schmach, der schönen Christusreligion angethan! – Aber diese unnützen Leute, die nur Ceremonien, d. i. unverständliche Hocuspocus machten, mussten von den Neubekehrten gefüttert werden. Der gescheidte Alcuin hatte Karl dem Grossen ausdrücklich gerathen, den Slaven keine Zehenden aufzuerlegen: nach seinem Tode geschah es allgemein; und es ist notorisch, dass alle sogenannte Rebellionen der Slaven an der Ost-See aus Verzweitlung über jene Zehenden, die die gierigen, unnützen und daher verächtlichen Pfaffen mit Strenge einforderten, hergekommen sezen.“ Co to bylo za náboženstvo které se jim předkládalo a vnucovalo, vidno k. p. Chron. Slav. incerti Auct. apud Lindenb. Cap. 25. „Et vetavit comes Adolphus ne Slavi jurarent in arboribus, fontibus et lapidibus, sed offerrent criminibus pulsatos sacerdoti (christiano) ferro ac vomeribus examinandos.“ – Co jsou vomeres candentes viz Petri Lambec. Rer. Hamb. L. 2. p. 40. Edit. Lindenb. Tak hle jen jedna půvěrčivost za druhou horší změňována. Jináče sobě v rozšiřování křesťanského náboženstva počínal slavský národ, k. p. Rusové: Srov. Karamzin. Istor. Předmluv, str. 13. „Russkij narod otkryl strany nikomu dotolie neizvěstnija, i prosvětil ich Božestvennoja Věroju, bez nasilija, bez zloděistv upotreblenych drugimi revniteljami Christianstva v Europě i v Amerikě, no jedinstvenno priměrom lučšago.“ 115 v. 11. „Lest“ Srov. Znělku 85. v. 6. Němec podvodný. Divno, že dějopisci podrobení Slavů v německých krajech obyčejně samé toliko síle, zmužilosti a chrabrosti Němců připisují, přemnohé příklady lesti a potutelnosti, nízkodušných úkladů a podvodů mlučením pomíjejíce, ba vinu těchto Slavům, jako prý k národnímu charakteru přináležející, přilepujíce. Tak píše nejen stranlivý Gebhardi na mnohých místech svého díla, ale i jiní, pravdy milovnější, stojejí v tomto předsudku, k. p. K. Ch. F. Lützow, Gesch. v. Mecklenburg, Berlin 1827. T. I p. 24. „Die wendischen Slavenstämme in Mecklenburg hatten andere Sprache, andere Verfassung, andere Gewohnheiten und Sitten, andere Charaktereigenheiten, andere Religion mitgebracht; an die Stelle germanischer freien Volksthümlichkeit hatte sich erbliche fürstliche Selbstherrschaft gedrängt, und über den germanischen Edelsinn hatten wilder Jähzorn und schlaue Hinterlist die Oberhand gewonnen.“ A opět str. 27. „Die Schattenseite in dem Nationalcharakter der Slaven ist unverkennbar, dass Ehrsucht und Eigennutz nicht selten sie von dem Wege der Redlichkeit abzog und sie zur Hinterlist und Falschheit verleitete.“ – My zde podáme, ne prázné řeči, ale důkazy a příklady, a to ne ze slavských ale samých německých Spisovatelů vážené, že tato žaloba (Hinterlist, Falschheit) mnohem více na německý národní charakter padá, při čemž jen to připomínáme že Dánové a Frankové též ku germanskému národu náležejí. Srov. Helmold. L. I. C. 19. „Princeps Slavorum Udo a quodam Saxorum transfuga improvise confossus est. Anno 1832.“ Helmold L. I. C. 48. „Sventopolch interfectus et dolo cujusdam Dasonis praedivitis de Holsatia.“ Cap. 38. „Rugiani quatuor millibus et quadringentis marcis pacem idempti sunt. Posuit ergo eis Henricus in Appensione stateram gravissimi ponderis. Cumque exhausissent aerarium publicum et quidquid in privatis suis auri vel argenti habuerant, vix medieta- 116 tem pecuniae persolverunt, puta statera delusi.“ L. I. C. 56. „Henricus Leo vir otii impatiens congregato latenter de Holsatis et Sturmariis exercitu, hyemali tempore intravit Slaviam, aggressusque eos, qui prae manibus erant et quasi sudes defixae in oculis Saxonum percussit eos plaga magna.“ Saxo Gramm. L. 10. p. 169. „Sveno Julinum evertere cupiens, sinum regia classse complevit. Dani quod armis nequibant, insidiis promoverunt.“ L. 14. p. 259. „Rex Daniae diluculo peragratis sylvis, rura ac vicos (Slavorum in Bugia) hoc acrius quo latentius irruit, incolasque adhuc somni securitate torpentes repentina incursione protrivit. E quibus complures perstrepentis equitatus fragore perculsi, patrios duces adventare credebant. Sed hunc eorum errorem adacta repente corporibus jacula discusserunt. Complures eorum exertis per ostia capitibus, Kazimirusne an Bugislaus adventaret rogabant. Quorum percontatio propriis eorum funeribus excepta est.“ Alb. Krantzii Vand. L. 3. C. 19. „Critonem (vel Krukonem maritum Slavinae) multa potione temulentum, quum triclinium i quo sunt convivati, vir statura procerus, iam incurvatus egrederetur, Danus quidam securi percussum stravit, et eodem ictu caput avulsit. Mallem alia oportunitate perdidisset, non deos hospitales violasset.“ Meibom in notis ad Vitich. p. 703. „Gero contra orientales Slavos leoninae pelli vulpinam assuens. – Gebhardi Gesch. d. W. B. I. p. 114. „Die Stadt Brandenburg blieb in der Gewalt der Heveller. Um diese zu erhalten, bestach der Kaiser Otto den Prinzen Tugumir im J. 940.“ – Sam. Crosser, Lausitz. Merkw. „Gero liess den slavischen Fürsten zu Brandenburg zu dem slavischen Fürsten Tugumir einladen, und beym Trunke unvermerlet ums Leben bringen. – F. Rühs, Hist. slov. nar. od Hanky v Praze 1818. str. 186. „Císař Luter propůjčil staré marky hraběti Albrechtovi 1132, který na krajiny slovanské veliké laskominy míval: on dobyl Bramburska a nazíval se Markrabím bram- 117 burským. Nyní počal Slovany nasazováním poněmčovati a později vymyslili sobě k ospravedlnění jeho, že prý mu vendický Král Pribyslav z horlivosti od něho přijatého křesťanství tyto násilnou zbraní vybojované země poručil.“ Srov. Zněl. 154. Pozoru hodno co už Staří o tom psali, k. p. Strabo L. 8. p. 331. „Adversus Germanos plurimum utilitatis est in incredulitate, quibus fides habita est, iis maxima damna intulerunt.“ Velejus L. 3. p. 118. „Germani versutissimi, natumque mendacio genus.“ v. 11. „Ukrutenstva.“ Srov. Vippo, Vita Conradi, Pistor III. An. 1037. „Multum laboravit Conradus Imp. prius et tunc in gente Slavorum. Victis paganis, nimis acriter trucidabat eos.“ – Chron. Slavor. apud Lindenb. Cap. 28. 29. „Henricus dux vastavit omnem terram Slavorum igne et ferro. Capta urbe Verle duxit Vertzlaum regulum in Brunsvik, adstringens eum manicis ferreis, ut cognosceret quid Leo fortissimus esset.“ Tamže Cap. 11. „Slavi quasi omnes defecerunt a Christo, scilicet tempore Bernardi ducis Saxoniae, filii Bennonis, qui populum Slavorum graviter afflixit, cum Theodorico Marchione. Ad. Bremen, Hist. L. 2. C. 32. „Dux Bernardus populum Slavorum graviter afflixit.“ Cap. 33. „Bernardus dux per avaritiam gentem Vinulorum crudeliter opprimens ad necessitatem Paganismi coëgit.“ Libr. 3. C. 25. „Saxones per crudelitatem subjectos in Slavania ad rebellandum coëgerunt. Saxo Gram. L. 5. p. 76. „Slavorum quadraginta capti fuere, qui postea vinculis ac fame coërciti inter varias cruciatus angustias spiritum deposuerunt.“ Helmold L. 1. C. 50. „Surrexerunt insidiae Danorum de latebris suis percussumque Kanutum, regem Obotritorum, interfecerunt, divisoque membratim corpore, crudelitatem etiam in mortuo exsaturare gestiunt.“ Woltmann, Gesch. d. Teutsch. Göttingen 1798. I. Th. „Die Grausamkeit und Verachtung, womit die teutschen 118 Überwinder die Slaven behandelten, reizte sie unaufhörlich, das Joch derselben abzuwerfen.“ Srov. Zněl. 137.

Znělka 179.

v. 6. „Kraj nám heltají.“ Srov. Helmold L. I. C. 88. „Albertus Ursus omnem terram Brizanorum et Stoderanorum, multarumque gentium habitantium juxta Havelam et Albim misit sub jugum. Ad ultimum, deficientibus sensim Slavis, misit Trajectum et ad loca Rheno contigua, insuper ad eos, qui habitant juxta Oceanum et patiebantur vim maris, videlicet Hollandos, Selandos, Flandros, et adduxit ex eis populum magnum nimis, et habitare eos fecit in urbibus et oppidis Slavorum.“ Cap. 91. „Henricus Comes de Racesburg, quae est in terra Polaborum, adduxit multitudinem populorum de Vestfalia ut incolerent terram Polaborum. – Viri Holsati Vagiariensium terram, propulsis Slavis. inhabitabant.“ – Alb. Krantzii Vand. L. 3. C. 40. „Primi Holsati occidua Zegeberg acceperant circa Travenam, campestria Zventifeld et quidquid a rivo Zvalen usque Agrimesen et lacum Plunensem extenditur. Darginensem pagum Vestphali, Utinensem Holandi, Susle Frisii incoluerunt. Aldenborg vero et Lutkenberg et caeteras maritimas terras, permisit Adolphus qui supererant Vandalis incolendas.“ Gebhardi B. 1. p. 181. „Herzog Heinrich von Sachsen vertheilte das eroberte Land des wendischen Fürsten Niklot, unter seine Kriegsmänner, und vertraute die Schlösser Zwerin und Ilow dem braunschweigisehen Edelmanne Günzel v. Hagen; das Schloss Kuszin Ludolfen dem Grossvoigte der Stadt Braunschweig; das Schloss Malchov dem braunschweigisehen Edelen Ludolf von Peine, und das Schloss Meklenburg Heinrichen von Skaten, einem Westfälinger an. Skaten liess Flandrer, von Hagen aber andere Teutsche in sein Gebiet kommen.“ Sr. Ranshofský dekret vojvody bavar. Heinricha 993. 119 „Slavi ejusdem coadunationis districtui subiaceant aut exterminentur.“ v. 7. „Pod křížem nám hlavy stínají.“ Srov. Anton, über die Slaven I. str. 64. „Wenn sich die Wenden nicht vor einem Kreuze demüthigen wollten, so mordete man sie zu Ehren des Gekreuzigten.“ Saxo Gram. L. 5. p. 77. „Frotho III. Slavos a lictoribus abripi jussos in altissimas cruces civium manu subfigendos curavit.“ v. 8. „Desátky a daně.“ Srov. Adam. Brem. L. 3. C. 25. „Audivi cum veracissimus rex Danorum sermocinando replicaret, populos Slavorum jam dudum facile converti posse ad Christianitatem, nisi Saxonum obstitisset avaritia; quibus inquit mens pronior est ad pensiones vectigalium quam ad conversionem gentilium. Nec attendunt miseri, quantum suae cupiditatis luant periculum qui Christianitatem in Slavania primo per avaritiam turbaverunt, dein per crudelitatem subjectos ad rebellandum coëgerunt, et nunc salutem eorum qui credere vellent pecuniam solum exigendo, contemnunt.“ Helmold L. I. C. 15. „Principes Vinulorum ad colloquium evocati sunt, et interrogatione habita quare Pontifici legitimam subtraherent annonam, illi praetendere coeperunt varias exactionum gravedines, expedire sibi egredi terram potius, quam implicari majoribus vectigalium pensionibus. Dux quoque Saxonum Bernardus totus avaritia inrectus, Slavos quos e vicino positos bellis sive pactionibus subegerat, tantis vectigalium pensionibus aggravavit, ut nec memores Dei, nec Sacerdotibus ad quidquam essent benevoli. C. 19. Christiana Religio et cultus Dei parvum recepit incrementum, praepediente avaritia Ducis et Saxonum, qui omnia corradentes, nec Ecclesiis nec Sacerdotibus quidquam passi sunt esse residui. Cap. 21. Ad ultimum Kissini quindecim millibus marcarum pacem mercati sunt. Principes peuniam inter se partiti sunt. De christianitate nulla fuit mentio. Unde cognosci potest Saxo- 120 num insatiabilis avaritia, qui semper proniores sunt tributis augmentatis quam animabus Domino conquirendis. Decor enim Christianitatis jam dudum in Slavia convaluisset, si Saxonum avaritia non praepedisset. – C. 25. Saxonum avaritia auget Slavorum in Christianam Religionem odium. Slavi servitutis jugum armata manu submovetrunt, tantaque animi obstinacia libertatem defendere nisi sunt, ut prius maluerint mori, quam Christianitatis titulum resumere aut tributa solvere Saxonum principibus. Hanc sane contumeliam sibimet parturivit infelix Saxonum avaritia, qui Slavorum gentes tantis vectigalium pensionibus gravaverunt, ut divinis legibus et Principum servituti refragari amara necessitate cogerentur. Cap. 87. Et praecepit dux Slavis qui remanserant in terra Vagirorum, Polaborum, Obotritorum, Kycinorum ut solverent reditus episcopales, h. e. de aratro tres modios siliginis et duodecim nummos monetae publicae. Modius autem Slavorum vocatur lingua eorum Curitze (t. j. Korec).“ Chron. Slavor. ap. Lindenb. C. 12. „Benno Episcopus Aldenburgensis obtinuit curtes Buzov et Nezetina et caeteras in terra Vagiriorum, de qualibet domo paupere et divite 11 denarios i. e. nummos per omnem terram Obotritorum.“ – AI. Krantzius, Vand. L. 3. C. 40. „Tributorum exactio gravissima quam solebant imponere victis Vandalis Saxones, adeo terruit gentem, ut Christianismi inde odium conciperent et Saxonibus subesse morte gravius ducerent.“ – Saxo Gram. L. 14. p. 303. „Valdemarus cum instructa classe Stetinum, veterrimum Pomeraniae oppidum petit, pecuniamque quantam aegre universa Slavia exsolvere posset cum obsidibus pactus.“ – Sam. Grosser, Lausitz. Merkw. „Markgraf Dietrich Melt die Slaven sehr strenge, die schon zum christlichen Glauben getreten waren, und belegte sie mit unerträglichen Abgaben. Die Clerisey war mit ihm eines Sinnes, und that mit ihren geistlichen Gebühren so lieblos, als wenn sie diesen, ohnlängst erst in ihre Heerde getret- 121 tenen Schafen das Fell gar über die Ohren streifen wollte. Daher wurden die Slaven erbittert, das Fabric, Orig. Sax. L. 3. sagt: Slavos mori maluisse quam servitute ejusmodi premi, in qua nec animi essent quieti, nec fortunae tutae, nec corpora periculorum vacua.“ – Gebhardi II p. 8. 9. „Waldemar vereinigte sich mit einigen sächsischen Herren und eilte mit einem Heere noct im Winter nach Rügen. Die Rügier veranlassten den Oberpriester um Frieden zu bitten. Dieser ward gegen eine sehr grosse Summe Silbers ihnen zugestanden. Der Priester schaffte alles Geld, Gold und Silber, was er im Tempel verwahrte, herbey, aber sowenig dieser Götzenschatz als alles was einzelne Einwohner von edlen Metallen besassen und hergeben mussten, reichte zur Tilgung der Schuld zu.“ S. 325. „Die Zehnten gehörten den Bischöfen. Ihre Vorenthaltung ermunterte die Bischöfe die Heiden des ihnen zugetheilten Gebieths zu Christen zu machen. – Vorzüglich aber waren die drückenden Zehnten ein grosses Hinderniss bey dem Bekehrungsgeschäfte. – Auch schreckten einzelne Geistliche, und unter diesen selbst der h. magdeburgische Erzbischof Norbert die heidnischen Sorben vom Christenthume durch sehr drückende Auflagen und Erpressungen ab.“ Ant. Jungmann, Krok. II. 3. str. 371. „Jindřichovi popové (slavští kněží) 4,400 hřiven zlata platili, aby chrám nevydrancoval.“ Herodianus, in Alexandro, ad A. 235. „Sunt Germani pecuniae imprimis avidi.“ v. 10. „Vyřezují jazyky. Gebhardi, Gesch. d. W. B. II. p. 230. „Mittel, wodurch die Sorben vertilgt wurden. Man trieb die Wenden durch teutsche Colonisten aus, unterdrückte die wendische Sprache, Sitten, Gebrauche und Gesetze mit Gewalt. S. 322. Noch bis in das 13. Jahrhundert erlaubte man den Sorben in einigen Gerichtsstühlen in ihrer Sprache ihre Klagen vorzutragen, aber die Richter machten sich bald von der Unbequemlichkeit, eine zweyte Sprache zu lernen, los, nahmen nur deutsche Vorträge an. In einigen Ge- 122 genden untersagten die teutschen Herren den Sorben den Gebrauch der wendischen Sprache schon am Schlusse des 13. Jahrhundertes, und darauf erfolgte nach und nach der Untergang der sorbischcn Sprache fast im ganzen Ober-Sachsen, wie denn die Geschichtsschreiber von Leipzig bemerken, dass schon nach dem Jahre 1327 die wendische Sprache aufgehört habe in dem Meissner Lande herrschend zu seyn. S. 323. So lange die Lausitz unter böhmischer Hoheit stand, ward die wendische Sprache in selbiger geschtitzt, aber später suchte man sie auch hier zu vertilgen. Verschiedene Gutsbesitzer wollten ihren Unterthanen teutsche Schulmeister geben und die Kinder derselben durch diese in teutscher Sprache unterrichten lassen, wurden aber daran durch andere Landeigenthümer gehindert. Dennoch verschwanden durch Veranstaltung solcher Schulmeister seit den letzten anderthalb hundert Jahren allein in den Inspectionen Storkov und Beskov über 40 Kirchen, in welchen zuvor blos wendisch gepredigt worden war. Die Auflösung des Bandes der gemeinschaftlichen Sprache hob die genauere Vereinigung der Leute wendischer Herkunft unter sich auf.“ – Hacquet, Abbild. u. Beschr. d. südwest. und östl. Wenden I. T. 1. H. p. 8. „Ich könnte hundert Beispiele anführen, wie oft Teutsche in meiner Gegenwart wider alle Vernunft mit Worten und Schlägen diese unterjochten Menschen (Slaven) misshandelten, bloss weil sie ihre Sprache nicht verstanden.“ – Gatterer Universalhist: „Der letzte Mensch, welcher auf der Insel Rügen slavisch sprach, starb im Jahre 1404.“ – Karamzin Istor I. str. 354. „Niemci, pokoriv Slavian v Germanii staralis istrebit jazyk ich.“ Str. 106. „V Meisenie, Brandeburgie, Pomeranii, Meklenburgie gdie niekogda Slavjanskii jazyk byl narodnym, on uže zamienen Niemeckim.“ – J. G. Ecchard, hist. stud. Etym. Ling. germ. C. 35. p. 268. „Derisi homines gentis Slavicae quondam cum lingua sua a nostris Saxonibus habiti sunt, ac usu illius 123 a praefectis gravi sub poena interdicto, plerumque ejus se gnaros esse negarunt. Quo factum, ut ea inter seniores duntaxat ruricolas vigeat. Et brevi habuissemus gentem vernaculae suae ignaram, nisi sub Georgii Ludovici, Serenissimi Electoris nostri clementi regimine ad conservationem atque usum illias iterum excitati fuissent nostri hi Slavi, in Ducatus Luneburgici praefecturis Luchov et Danneberg.“ – Ch. H. Henning, Vorred. zu seinem Vocabul. Vened. v Dobr. Slovance, p. 6. „Wenn die Teutschen einen hören wendisch sprechen, haben sie mit Fingern auf ihn gewiesen und ihren Spott mit ihm getrieben.“ Balbin, Diss. de L. Sl. p. 11. „Fatale est genti Teutonum lingvas regionum mutare, aut penitus abolere.“ – Srov. Herders Werke zur schönen Liter. Th. 3. „Kein grösserer Schaden kann einer Nation zugefügt werden, als wenn man ihr den Nationalcharakter, die Eigenheiten ihres Geistes und ihre Sprache raubt.“ Týž, Briefe zur Beförd. d. Human. B. 2. „Hat wohl ein Volk, zumal ein uncultivirtes Volk, etwas Lieberes, als die Sprache seiner Väter? In ihr wolmet sein ganzer Reichthum an Gedanken, Tradition, Geschichte, Religion und Grundsätze des Lebens, alle sein Herz und Seele! Einem solchen Volke seine Sprache nehmen oder herabwürdigen, heisst ihm sein einziges unsterbliches Eigenthum nehmen, das von Eltern auf Kinder fortgeht. Wer mir meine Sprache verdrängt, will mir auch meine Vernunft und Lebensweise, die Ehre und Rechte meines Volkes rauben.“ – Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 13. „Nationalsprache, Nationalverfassung und Nationalreligion waren in den Augen des slavischen Volks die sichersten Schutzwehren gegen der Fremden erheuchelte Freundschaft und eigennützigen Einfluss, jn denen es, nach jener Nationalgüter Einbusse, mit Recht keine so sichern Bürgen seines Nationalglückes sah. Wer möchte wohl die Wenden, von deren Geist, Gesinnung und Thatkraft die Geschichte selbst zeugt, deshalb der Bar- 124 barei zeihen, weil sie, ihrer Sprache, ihren Götzen und Fürsten getreu, die zudringlichen deutschen Priester und Herzoge, deren Mienen Herrschsucht und Heuchelei sprachen, stolz zurückwiesen? Wer war hier eigentlich Barbar? Der zu dem Begrüfe der Heiligkeit seiner höchsten Güter, Religion und Freiheit sich zu erheben und für dieselben zu erglügen fähig war, oder derjenige, dem die Menschenrechte desjenigen, der seine Sprache nicht redete, und seinen Gott nicht erkannte, nicht heilig waren, und der mit frecher Anmasslichkeit solche mit Füssen trat?“

Znělka 180.

v. 2. 3. „Karence“ u Saxa Gram. Karentia městečko a pevnost čili hrad Rujenský. Hrad už 1169 zbořen, než příkopy a valy jeho posud se spatřují, ač pluhem veždy více rozkrájené. Nyní se jmenuje Garz. Možno že Garz aneb s rhinesmem Garenz povstalo ze slova Gradec, jako Grätz, Königin-Grätz. „Rujevit.“ Srov. Saxo Gram L. 14. p. 293. „Insignis hic vicus (Karentia) trium praopolleatium fanorum aedificiis erat, ingenuao artis nitore visendis. – Majus fanum vestibuli sui medio continebatur, sed ambo parietum loco purpura claudebantur, tecti fastigio solis duntaxat columnis imposito. Factum quercu simulacrum quod Rugiaevithum vocabant, spectandum patebat. – In ejus capite septem humanae similitudinis facies considere, quae omnes unius verticis superficie claudebantur. Totidem quoque veros gladios cum vaginis uni cingulo appensos ejus lateri artifex conciliaverat. Octavum in dextra destrictum tenebat. Spissitudo illi supra humani corporis habitum erat; longitudo vero tanta, ut Absolon supra primam pedum partem consistens aegre mentum securicula, quam manu gestare consveverat, aequaret. Hoc numen perinde ac Martis viribus praeditum, bellis praeesse crediderant.“ 125 v. 5. „Vlaštovky.“ Saxo Gr. 1. c. „Hirundines, sub oris ejus lineamentis nidos molitae fuerant.“

Znělka 181.

v. 3. „Porenut.“ Saxo. Gr. 1. c. „Porenutii templum appetitur. Haec statua quatuor facies repraesentans, quintam pectori insertam habebat, cujus frontem laeva, mentum dextera tangebat.“ v. 8. „Knihu zočíme.“ Srov. Fr. Furchau, Arkona Heldengedicht, Berlin 1828 str. 218. „Sucht Jaromar im Schutt das Zauberbuch seit lange dort behütet von Porenutz.“ Str. 432. des in Karenza befindlich gewesenen alten Zauberbuches wird von einhemischen Schriftstellern ausdrücklich erwähnt.“ v. 9. „Veda“ svatá kniha Indů, jakoby Biblie. v. 13. Polské přísloví vlastně takto znějící: Póki świat światem Nie będzie Niemiec Polakowi bratem. v. 14. České přísloví, celé takto znějící: Tenkrát Němec Čechu přeje, Když se hus na ledě hřeje.

Znělka 182.

v. 4. „Chotkov“ ve starých písemnostech i Chozch, Chotzekove, Gucekov, nyní německý Gützkov, někdy hlavní město slavského kmenu Kisinů. Srov. Pontanus Historia Daniae, L. VI. p. 247. „Dani a parte altera felicius rem agentes Cozcoae oppidum quod obsessum ad extrema redegerant, injecto postremum igne, conflagrare permiserunt. P. 248. Cozcovienses trepidatione affectos videns, eorum oppido Henricus dux Saxoniae ignem injecit.“ Srov. Krantzii Vandalia, L. V. p. 125. „Rex Danorum (Waldemarus) urbem Coscouam oppugnans, igne immisso pene consumsit Incolae dilapsi in vicinum nemus paludibus 126 obsitum, omne pecus et omnem supellectilem eo deduxere. Captivum quendam, cum fratre et conjuge ac liberis interceptum, adegere minis pollicitationibusque, ut ad paludem, in qua incolae delitescant, eos perducat. Promittit operam, fratrem illis permittens ducem, navigio illuc ituris. Rex agmen terrestre, agmen ducit Absolon fluviale: cujus ductor spontaneo (ut cernebatur) errore deflectens, diu illos ludificavit. Comperta tergiversatione gladio caput ejus demetunt, ut vel sic ab errore redeat in viam. Palus minoribus tantum navigiis adiri potuit, quorum Absolon Zelandensium manu praedam omnem abegit, in universum tamen exercitum partiendam. Egressis paludem quidam ex remigibus iugulandum clamabat ductorem, qui illis pridem illusisset, et per risum collo ejus funem coniecit. llle vero arbitratus supplicium, praevenire constituit. Nam simulatione hauriendae aquae se aquis immersit, incertum dolo an metu. Semel ac iterum emersit, funem manu tenens novissime tamen suffocatus apparuit.“

Znělka 183.

Srov. Saxo Grammat. L. 14. p. 263. „Communibus sed discretis viribus, alterum Slaviae latus Dani invaserant, alterum Teutones lacerabant, interdumque exercitus alter ab altero inviceni spectari poterat.“

Znělka 184.

v. 9. „Siritha.“ Srov. Chronica Slavica, apud Lindenbrog p. 194. „Vix quinque annis (post mortem Bernardi ducis Sax.) decursis Slavi rebellabant, et Godschalcus occisus est a barbaris in urbe Leontio, quae alio nomine Lentzyn dicitur. IV. Idus Novembr. circa Panym, hoc est, ultra Demmyn, uxor Godeschalci, filia Regis Kanuti, nuda dimissa est, cum aliis mulieribus: apud Mekelenburg.“ Sr. Gebhardi, Gesch. d. Wend. I. S. 141. „Gothschalk war durch seine sächsi- 127 sche Erziehung und englische Hofdienste mit den Regentenkünsten genau bekannt geworden, konnte auf die Hülfe der Dänen um so viel sicherer rechnen, da er des Königs Svend (Sveno) Tochter Sirith sich zur Gemahlin gewählt hatte.“ S. 143. „Der Unmuth der Wenden über den Untergang ihrer Religion und Unabhängigkeit loderte in den Herzen der Wenden, es sammelte sich eine Gesellschaft Verschworner. An die Spitze derselben stellte sich Plusso, ein Schwager des Gothschalks und die Verschwörung brach am 7. Junius 1066. da Gothschalk in Lenzen überfallen und erschlagen wurde. Der dänischen Gemahlin des Königs Gothschalks und ihren Hoffrauen gaben sie zu Meklenburg öffentlich den Staubtesen.“

Znělka 185.

v. 1. „Retra.“ Sr. Adam Bremen. L. 2. C. 11. „Potentissimi omnium sunt Retharii, civitas eorum vulgatissima Rhetre, sedes idololatriae. Templum ibi constructum est daemonibus magnum, quorum princeps Redigast. Simulacrum ejus auro, lectus ostro paratus. Civitas ipsa novem partes habet, undique lacu profundo inclusa, pons ligneus transitum praebet, per quem tantum sacrificantibus aut responsa petentibus via conceditur.“ – Sr. Thunmann ü. nörd. Völk. S. 261. „Die Lage der Stadt Rhetra an der Tollense, ist gewiss die rechte, sie hat im Lande der Rhedarier, und an der Gränze der Tolenser gelegen, dieses ist auch eine völlige Gewissheit.“ – Toto na 9 ostrovech vystavené město spálil císař Otto I. r. 955, potom opět na třech ostrovech staveno bylo, které zase Jindřich Lev r. 1150 zbořil, teď ves Prilvice a veršek Retraberg zbořeniště ukazují. Ant. Wedekind ve spisu: Noten zu einigen Geschichtsschreibern des deutschen Mittelalters, Hamb. 1823. v Pojednání XV. Equus in rheda, vysvětluje jedno, in Chronica Augustensi ap. 128 Freher. T. I. p. 349. se. nalezající místo: „Burcardus Halberstatensis episcopus Luiticiorum provinciam ingressus, incendit, vastavit, avectoque equo, quem pro Deo in rheda colebant, super eum sedens in Saxoniam rediit.“ Výraz rheda byl zde posavád skerze vůz překládán; Wedekind učí, že Rheda zde vlastní jméno jest, a sice sídlo Radegasta Rhetra, které původně prej Reda, Rada slulo.“ v. 4. „Marius v Karthagině.“ Sr. Velleii Paterculi Hist. Rom. L. 2. C. 19. „Marius (pulsus Roma a Sulla) cursum in Africam direxit, inopemque vitam in tugurio ruinarum Carthaginensium toleravit; cum Marius, adspiciens Carthaginem, illa intuens Marium, alter alteri possent esse solatio.“ v. 6. Radohost.“ Čti o tomto Bohu v Kroku II. 3. str. 370. a Naruszevicz, Hist. T. I. K. 3. str. 433. Appendini Notizie Istor. crit. T. I. p. 62. „Radagasto significa il Dio ministro delle guerre dalle voci Tracie o Illiriche Rat, Ratitse, guerra, guerreggiare e Gast o Gost ministro, prefetto, ed anche signore, come lo vedremo altrove. So, che sono stati prodotti infiniti vocaboli Slavi, e Tedeschi per spiegare l’ origine dello Slavo idolo Radagasto; ma il suo vero è Rat-gast, o Rad-gost, presidente alle guerre, come tale lo credtvano i popoli. Ditmaro parlando della città Rjedegast, o Ratgast, secocdo Elmoldo, si adorava un idolo detto Rhetre o Rhaeta, hanc urbem Slavi, dice egli, ad bella properantes sulatant, illam prospere redeuntes muneribus debitis honorant. Racconta altresì, che erano quivi molti stendardi militari, e che tutti i simulacri intorno alla statua di Radagasto erano armati. Godefrido Masio (In Sched. do Diis Obod C. 5.) asserisce pure, chce Radegasto era adorato in luogo di Marte. Ma e il nome della città, in cui era adorato, e quello dei popoli, presso cui si venerava questo Dior ci tolgono ogni dubbio. Post Oderae lentem meatum, dice Elmol- 129 do, – ocurrit Vinulorum provincia, eorum, qui Tholenti, sen Rhedarii dicuntur, civitas eorum vulgatissima Rhetre, sedes idololatriae. Altri in fine li chiamano Rhaetarii, o Ratarii, e Rhaata la città manifestamente dallo Slavo Rattar o Rat, guerriero, guerra cioè popoli, guerrieri per eccellenza, e città del Dio della guerra.“ v. 6. „Řezby.“ Srov. Ditmar Merseb. str. 181. „Est urbs in pago Riedirerum, Riedigost nomine, in eadem est fanum de ligno artificiose compositum. Hujus parietes variae deorum dearumque imagines mirifice insculptae.“ v. 6. „Kontiny.“ Srov. Cramerus. Chron. L. I. C. 21. „Continae sind gemeine Häuser und Wirthschaften, zu dem End verordnet, dass man darin gewisse Zusammenkünfte, Feste und dergleichen Gesellschaften begienge.“ Thumnann, Unter. ü. nord. V. S. 285. „Die Wenden hatten gemeiniglich nur kleine Tempel. Sie waren von Brettern, oder gar von Schindeln zusammengefügt, und führten deswegen bey ihnen den Namen Gontinae oder Continae. Auf Polnisch heisst die Schindel gonta, und was von Schindeln ist Gonciany.“ Surowiecki Sledz. Pocz. str. 139. Słowianie liczne bóstwom swoim vystawiali przybytki zwane kontynami. Zdania wywodzące Kontyny od gąt, gąty, nie warte są spomnienia. Kon, jak dowodzi Prawda Ruska, znaczyło u dawnych Słowian mieysce zgromadzenia sądu i obrad starszyzny, prawa i ustawy zwano zakonem. Imie Kontyna tém pewniéy pochodziło od kon, že jak w gajach poświęconych, tak w bóžnicach odbywały się obrady narodowe. U Polaków siedzieć w kónie zapewne przypomina kare niegdyś ponoszoną przed konem albo kontyną, teraz przed kośćiolem.“ – Rakowiecki, Prawda Rus I. str. 113. „Zgromadzenia i Sądy u dawnych Słowian odbywały się w kościołach, te kościoły nazywano Kontynami; wnosiemy ztąd, iž do takowych kontyn nalezyć musiały pewne obwody, okregi, czyli jak teraz nazywamy pa- 130 rafiie, Konami lub Koncami w owym ćasie zwana od slowa koniec, t. i. zakres, granica, obwód. Ztąd pochodzi kontyna t. i. dom, izba sądowa; kon t. i. sąd: zakon t. i. prawo, ustawa; zakonnik t. i. znaiący prawa.“ – Dobrowsky, Gesch. d. böhm, Sp. Prag 1818. p. 42. 43. „Beim Biographen des Bamberger Bischofs Otto im 12. Jahrhunderte heissen die heidnischen Tempel, die an den Enden (d. i. Quartieren, Vierteln) der Stadt standen, Concinae. Wer da weiss, dass konec im slavischen Ende heisst, dass auch in Russland die Städte in solche Enden konci eingetheilt waren, der kann keinen Augenblick anstehen Concina wie Končina zu lesen.“ v. 9. „Thebský neb Thebanský Amphion.“ Srov. Horat. de Art. poet. v. 394. Přelož. Macháčkovo: „Dí se že Amphion Thebanské ohrady původ Skály valil zvučnou kytarou.“ v. 12. „Deukalion.“ Srov. Apollodora Bajopisné povídky, ve Výboru ze spis. řec. od F. Šíra. D. I. str. 87. „Zevs mnoho dešťů z nebe spustiv, najvětší díl Řecka potopil; tak všickni lidé pošli. Deukalion v korábu po moři plaviv se k Parnasu přistal a jak deště přestaly, vystoupiv obětoval Zevsovi. Tento seslav Merkura k němu, dovolil mu žádati, coby chtěl. On prosil aby lidé od něho zrodili se. A dle slova Zevsova kameny zdvíhaje přes hlavu přehazoval, z těch které házel, povstali mužové, z těch ale co jeho manželka Pyrrha, ženy.“

Znělka 186.

v. 6. „Absolon“ syn Davida krále Israelského. v. 8. „Burkhard.“ Srov. Chronica Augustensis ap. Freher T. I. p. 343. „Burcardus Halberstatensis episcopus Luiticiorum provinciam ingressus, incendit, vastavit, avectoque equo, quem pro Deo in Rheda (Retra) colebant, super eum sedens in Saxoniam rediit.“
131

Znělka 188.

v. 2. „Nové Strelice.“ Zbírka všelikých staroslavských model a nářadí při obětech užívaných od Fr. Sponholza roku 1687. a 1697. v zakopaném kotle ve farní zahradě v Prilvicech, blíže staré Retry, nalezená, od Ond. Boh. Masche popsaná, Vojvodem Meklenbursko-Strelickým koupená a v Museum Novo-Strelickém rozpostavena jest. Srov. Mart. Fried. Arendt: Grosshergoglich-Strelicisches Georgicum nord-slavischer Gottheiten und ihres Dienstes; aus den Urbildern dargestellt. Minden 1820 in 4. – Pak Fr. Hagenov: Beschreibung der auf der Ghersl-Bibliothek zu Neustrelite befindlichen Runensteine, und der dort ebenfalls befindlichen slavischen Gottheiten. Loitz 1826. Srov. Ljetopis serbsky, Godina IV. část. 15. str. 97. „Sobranije slovenskich drevnostej v Neistrelicie po čislu sostavljajuščich onoje pamjatnikov osoblivo idolov prevoschodit kotory nachoditsia vo Ludvigslustie.“ v. 9. „O Lotaru.“ Srov. J. D. Fiorillo über die slavischen Alterthümer, in seinen Kleinen Schriften, Göttingen 1806. S. 398. „Der grosse Tempel zu Rhetra wurde im J. 1121 von dem sächsischen Herzog Lothar ausgeplündert und verbrannt, welches die Slaven zur äussersten Erbitterung brachte.“ – Thunmann, ü. N. Völker. 8. 268. „Der sächsische Herzog Lotharius hatte fast alle Jahre die Wenden mit Krieg heimgesucht; – den Fürsten der Eugianer gezwungen sein Vasall zu werden – das Land der Kessiner hatte er ausgeplündert – die Hauptstadt mit dem darin liegenden Tempel derjenigen Lutizer, welche der Peene gegen Süden wohnten, verbrannt. Diese Lutizen waren die Rhedarier und Tollenser.“ v. 10. „Otto z Bamberku“ byl biskup a blahozvěst Pomoranů. Srov. Cramer, Pommer. Kirch. 132 Hist. L. 1. C. 19. Sam. Groszer, Lausitz. Merkw. pod článkem Kirchen-Sachen: „Der Bambergische Bischof Otto suchte die Slaven durch Geschenke zum Christenthum zu bewegen, indem er immer bey 50 und mehr Wägen mit Tuch und Victualien (fustani, purpurae, brussati, fritsali, optimi generis et coloris pannorum, aliasque species gloriosas et pulchras – praví životopisec Ottův C. 54.) hinter sich her führen liess. – So heuchelten die Wenden äusserlich das Christeuthum, im Herzen blieben sie Heiden.“ Lützow, Gesch. v. Meckl. p. 129. „Die Geschichte des Bischof Otto v. Bamberg liefert den Beweis, dass nur die Form und der Inhalt, worin das damalige Christenthum den zu Bekehrenden dargereicht wurde, ihren Abscheu gegen dasselbe erzeugt hat. Das grosse äussere Gepränge, unter welchem Otto erschien, die kostbaren Geschenke, die er in grosser Menge austheilte, ja selbst die schlaue Anähnlichung des christlichen Gottesdienstes an den heidnischen, wodurch er allerdings viele Wenden äusserlich zum Bekenntnisse des Christenthums verführte – alles dies konnte die Klügern nur überzeugen, dass der stolze Prophet nur sich einen Namen zu machen bemüht, es ihm aber mit der Sorge für das Heil der Bekehrten kein rechter Ernst sey.“ Srov. Historiae Anon. cum Hist. Andreae collatae in Ludev. Scrip. S. I. p. 676. 677. „Munera matri a S. Ottone in civitate Stetina oblata. Episcopus confidenti matronae griseae pelliculae chlamidem preciosam dedit. Pueros duabus camisiis de subtili vestivit, et easdem camisias auriphrigio in ora capicii, et futura humerali atque brachiali, ornari eis fecit; duosque cinculos aureos tradens et calceamenta picturata. – Haec et similia pagana juventus audiens – gregem non modicum adduxere.“ Sotvy že vyšel tento blahozvěst, celý Štětín zase odpadnul od křesťanství, viz tamž str. 707. 708. Tato horlivost Ottova v obracování na křesťanství tak dalece šla, že k tomu cíli i koně ukrad- 133 nul; viz Vita S. Ottonis. p. 442. Caput LIII. „De furto equorum. Episcopus more suo egressus visitare Xenodochium, stabulum transivit oeconomi, vidensque duos equos fortes eleganti corpore, a comitantibus, cujus nam sunt hi, inquirit. Dicunt ei hos esse procuratoris sui. Bene, inquit, magni sunt et fortes. Certe portare habent pretia et redemptiones captivorum in terram Pomeranorum. Sublatis ergo equis, oeconomus, re cognita ad episcopum venit equitaturas repetit.“ – Podobné příklady rozšiřování křesťanského náboženstva skerze Němce nalezáme i jinde k. p. Chron. Slav. Incerti Auct. apud Lindenbr. C. 25. „Episcopus Geroldus adivit ducem in Erthneburg et vocatis regulis Slavorum, scilicet Nicloto regulo Obotritorum et Pribislao, proposuit de fide suscipiendo, sed nihil determinatum est, quia camera ducis vacua fuit.“ v. 11. „Slavských kmenů sváru.“ Srov. Adam. Bremen. I. 3. C. 24. „Multi sunt Vinulorum populi fortitudine celebres, soll quatuor sunt, qui ab illis Vilzi, a nobis vero Leuticii dicuntur, inter quos de nobilitate potentiaque contenditur. Hi sunt scilicet Chizzini et Circipani, Tholosantes et Retheri. Cumque lis ad bellum pervenisset, Tholosantes et Retheri quamvis auxilio Chizzinos haberent, nihilominus a Circipanis victi sunt. Iterumque instauratum est proelium, et contriti sunt Rheteri, tentatum est tertio, et Circipani victores abierunt. Tunc qui victi fuerant, principem Godescalum, ducemque Bernardum et Regem Danorum accitos in auxilium super hostes duxerunt, ingentemque trium principům exercitum per septem hebdomadas suis nutrierunt stipendiis, Circipanis viriliter repugnantibus. Multa itaque millia paganorum hinc inde prostrati, plures abducti sunt in captivitatem. Tandem Circipani 15 millia talenta regibus offerentes pacem indepti sunt.“ Chron. Slav. ap. Lindenbr. C. 17. „Mortuo Henrico, Slaviae regulo, filii ejus scilicet Zuentepolk senior et Kanutus junior bella intestina 134 propter regnum patris habebant.“ – Srov. Rukopis kralod. str. 4. „Za mnu za mnu chrabro na Polany, na Polany vrahy našich, zemí.“ Conv. Lex. B. 6. p. 299. pod článkem Meklenburg: „Zwei der mächtigsten von den Slavischen Stämmen, die Obotriten und Wilzen standen in verjährter Feindschaft.“ Srov. Eginhard ad A. 808. „Nunciabatur Godofredum regem Danorum in Abotritos cum exercita trajecisse. Erant cum Godofredo in expeditione praedicta Slavi, qui dicuntur Vilzi. Qui propter antiquas inimicitias, quas cum Abotritis habere solebant, sponte se ejus copiis conjunxerunt, ipsoque in regnum suum revertente, cum praeda, quam in Abotritis capere, et ipsi domum regressi sunt.“ Schlötzer, Nestor II. p. 181. „An Ludwig den Frommen schickte Björn A. 828. eine Gesandschaft: kein Mensch weiss, in welchen Angelegenheiten? Rief er etwa den Kaiser zum Schieds Richter in seinen Händeln mit seinem nächsten Collegen Anund auf, wie zwey Slavisch-Wilzische Prinzen A. 823. zu thun die Niederträchtigkeit, begangen hatten?“ Sr. Jos. Kuševič, de Municip. Jurib. et Stat. Reg. Dalmatia, Croat. et Slav. Zagrab 1830. p. 5. „Regia Croatorum stirpe in Zvonimiro regum ultimo exstincta, et post hujus obitum Regno Croatia in partes scisso, ac omnibus malis, quae statum anarchicum commitari sveverunt, per factiones Procerum, commune Bonum ambitioni suae sacrificantium involuto; neque ullo amplius discordantis patriae remedio, quam ut summa renim a potentiore vicino regatur, S. Ladislaus Hungarorum rex Croatiam cum exercitu ingressus, Anno 1091. partem a Dravo fluvio usque Alpes ferreas dictas protensam occupavit.“

Znělka 189.

v. 14. „Nemesis“ aneb Nemisa. Srov. Fr. Hagenov; Besch. der auf d. Gherz. Bib. zu Neustreliz befindl. Slav. Gotth. Loitz. 1826. S. 21. „Fig. 10. 135 Nimisa oder Nemisia unter welchen Namen sowohl in Rhetra als zu Arcona der Gott der Rache verehrt wurde.“ Masch. gott. Alt. d. Obotr. §. 124. S. 79. derží též Nemis Vendů a Nemesis Řeků zajedno. Srov. nebe, nebesa, v. 11. Nazívá se vážnou bohyní: Srov. Gebhardi Gesch. der Wend. I. p. 26. „Nemisa ein Götze, sein Haupt war mit Strahlen umgeben.“

Znělka 190.

v. 5. „Pribyslav.“ syn Niklota knížete slavského výmluvný a národ svůj vroucně milující Slaven. Jeho pronikavé řeči i ke Slavům i k Němcům před vzatým jemu Meklenburgem, Ilovem a Malchovem nalezají se u Helmolda L. 2. C. 2. „Accedens Pribislaus ait ad viros, qui erant in munitione Mekelinburg: Magna o viri, tam mihi quam genti meae illata est violentia, qui expulsi sumus de terra nativitatis nostrae, et privati sumus haereditate patrum nostrorum. Vos quoque (Teutones) injuriam hanc cumulastis, qui invasistis terminos nostros et possedistis urbes et vicos qui nobis debentur heareditaria successione. Proponimus ergo vobis optionem vitae et mortis. Si volueritis aperire nobis munitionem et reddere terram nobis debitam, deducemus vos pacifice cum uxoribus et filiis et universa supellectili. Si quis Slavorum quidpiam abstulerit eorum quae ad vos pertinent, ego in duplo restituam. Quod si nolueritis egredi, imo urbem hanc pertinaciter defendere, juro vobis, quia si faverit nobis Deus et Victoria omnes vos occidam in ore gladii.“ A opět dále v téže Kap. „Vespere autem facto, venit universus exercitus Slavorum ante castrum Ilove, et allocutus est Pribislaus Slavos, qui erant in eo: Notum est omnibus vobis quantae calamitates et pressurae apprehenderint gentem nostram, propter violentam Ducis (Germanici Henrici) potentiam quam exercuit in nos, 136 et tulit nobis haereditatem patrum nostrorum, et collocavit in omnibus terminis ejus advenas, scilicet Flamingos et Hollandos, Saxones et Vestphalos atque nationes diversas. Hanc injuriam zelatus est pater meus usque ad mortem; frater meus Vertzlaus ab hoc ipsum vinculis aeternis tenetur inclusus, et nemo remansit qui cogitet bonum genti nostrae, aut velit suscitare ruinas ejus, nisi ego solus. Revertimini ergo ad cor, o viri reliquiarum Slavici generis, et resumite audaciam, et tradite mihi urbem hanc et viros qui injuste occupaverunt eam, ut ulciscar in eos, sicut ultus sum in eos, qui invaserunt Mikilenburg.“ A opět L. 2. C. 3. Pribislaus collecta rursum Slavorum manu venit Malachove et Cuscin et allocutus est habitatores urbis, dicens: Scio quidem vos esse viros fortes et nobiles, et obsecundantes imperio magni Ducis Domini vestri. Volo ergo persuadere vobis, quae sunt utilia. Reddite mihi castrum, quod olim fuit patris mei et mihi nunc haereditaria successione debetur, et ego exhiberi vobis faciam conductum usque ad ripas Albiae. Si quis eorum, quae ad vos pertinent quidquam violenter attigerit, ego in duplo restitui faciam. Quodsi hanc conditionem optimam, inutilem judicaveritis, oportebit me rursum experiri fortunam meam et congredi vobiscum. Mementote quid contigerit habitantibus Mekelenburg, qui spreverunt conditiones pacis et provocarunt me in sui damnum.“ – v. 9. „Vertislav“ (Vratislav). Srov. Lützow. Gesch, v. Meklenb. S. 217-221. „Der Herzog bezeichnete seinen Eintritt ins Wendenland durch die barbarische Grausamkeit, dass er den mit sich geführten gefangenen Vertislav, Angesichts des belagerten Malchovs aufhängen liess“ Man kann die an Vertislav vollstreckte Verurtheilung nur als einen Act barbarischer Grausamkeit ansehen, der mit der Bewilligung eines freien Abzugs, welche Pribislav den sächsischen Besatzungen von Kussin und Malchov kurz vorher ertheilt hatte, nicht eben zum Ruhme des christlichen Helden 137 contrastirt. Vertislav war als Opfer einer grausamen Rache gefallen.“ – Str. 209. „Niklots Söhne, Pribislav und Vertislav, fühlten sich zu einem höheren Berufe geboren als in untergeordneter Lage und ihrer väterlichen Besitzungen beraubt, sich in den herrschsüchtigen Willen eines übermüthigen Fremden zu fügen.“

Znělka 191.

v. 2. „Pribyslava synové.“ Srov. Lützow, Gesch. v. Meklenb. S. 315. 317. „Niklot, der Vater Pribislavs, ist historisch unbezweifelter Stammvater des jetzt regierenden Fürstenhauses. So sehen wir also Meklenburgs erhabene Fürstenhaus, einer hundertjährigen Eiche vergleichbar, deren Keim der Erde dunkler Schooss verbirgt, hier seine ersten frischen Zweige kräftig der Höhe zu treiben.“ Conv. Lex. S. 6. p. 299. pod článkem Meklenburg. „Im J. 1170 wurde der wendische Fürst Pribislaus zum deutschen Reichsfürsten erklärt. Dieser Pribislaus ist der Stamm-Vater der meklenburgischen Fürsten, die unter allen europäischen Regenten die ältesten und die einzigen von unstreitig slavischer Abkunft sind. Den Namen Meklenberg nahmen sie von dem alten obodritischen Hauptorte Meklinborg an.“ I knížecí na ostrově Rujen květoucí rod Putbuský odvodí se od Stoislava syna krále Rujenského Raze jmenovaného: Viz Furchau, Arkone, str. 434. v. 6. „Meklenburg“ Srov. Chr. Slav. ap. Lindenb. C. 32. p. 202. „Pribislaus aedificavit urbes Mekelenborg, Ilov, Rostok,“ a Helmold k tomu přidává „Et colocavit in terminis eorum Slavorum populos.“ Srov. Hesperus von André 1821. B. 29. Heft II. „Die Slaven in Meklenburg gehörten zu den aufgeklärtesten und gutmüthigsten Völkern der damaligen Welt. Denn als sie Meklenburg noch nicht gänzlich von seinen Bewohnern verlassen fanden, weit entfernt diese schwachen Überreste der alten Teutonen zu verjagen oder zu 138 vertilgen, liessen sie solche ruhig neben sich wohnen, und lebten in Eintracht und in Frieden mit den alten Bewohnern des Landes. Später hin aber zur Zeit Heinrichs des Löwen, Herzogs von Sachsen, wurden die alten Wenden, obwohl sie solches nicht verdient hatten, nicht so schonend behandelt, sondern bis auf einige wenige Überreste vertilgt, oder zu Sklaven gemacht und den an sächsische Familien von dem Sieger Heinrich ausgetheilten Besitzungen als Leibeigene beygelegt.“ –

Znělka 193.

v. 2. „Stargrad“ město i kraj, nyní Oldenburg. Srov. Chron. Slav. u Lindenbrog. Kap. 9. str. 191. „Stargarde i. e. antiqua civitas est terminus Slaviae in terra Vagirorum in occiduis Baltici maris partibus. Haec civitas et provincia fortissimis viris decorata est, cujus reguli quondam omnium Obotritorum sive Cicinoram et longe remotiorum populorum dominium habebant.“ v. 4. „Tešmarův neb Těšimírův dům.“ Srov. Helmold L. I. C. 83. Transivimus in ulteriorem Slaviam, hospitaturi apud potentem quendam cui nomen Thessemar: is enim nos accessierat. – Posthaec divertimus ad hospitium, ubi Thessenfar suscepit nos cum magno apparatu. – „Skvostnou hostinu.“ Srov. Thunmann ü. d. nörd, V. S. 262. „Der Luxus war den Slaven nicht unbekannt, und bey ihren Mahlzeiten wurden nicht nur viele Gerichte aufgetragen, sondern sie waren auch mit einem solchen Geschmacke zubereitet, dass selbst ein Mönch (Helmold) sie für unverbesserlich halten musste.“ Srov. Helmold L. I. C. 82. „Rogavit Pribislaus ut diverteremur in domum suam. Et excepit nos cum magna alacritate, fecitque nobis convivium lautum. Mensam nobis appositam viginti fercula cumularunt.“ –
139

Znělka 194.

v. 1. „Vagria“ aneb Stargradsko, kraj slavský, nyní částka Holsacie; Naruszewicz stotožňuje Vagiry a Varegy, Drevlany a Holsaty. v. 2. „Plon“ polsky Plońsk, něm. Plön, město slavské v kraji Vagrióv nad jezerem téhož jména, nimž otočeno jest. Hrad jeho leží na výsosti ze které krásný výhled. v. 4. „Lucrecia.“ Srov. Českou knihu: Čest a Nevina pohlaví ženského, v Praze u Dan. Ad. z Veleslavína, r. 1584. str. 158. „Lucretia šlechetná paní v Římě, nechtěla ani mohla živa býti, ale sama se zabodla proto, že jí krále Tarquinia syn násilé učinil, proti vůli její, která tělo své samému manželu svému v čistotě chovati chtěla.“ v. 5. „Syn kýsi Teutonie.“ Srov. Helmold L. I. C. 25. „Assumptis Buthue fortissimis Bardorum-Sturmarios, Holzatos atque Thethmarchios transiit Albiam in terram Vagirorum. Veniensque ad castrum Plunense urbem praeter spem apertam et vacuam viris reperit.“ v. 6. Gebhardi Gesch. I. S. 144. Buthue musste sich ergeben und zog mit seinen Kriegesleuten aus der Stadt. Allein, da plötzlich eine der in Plön hinterlassenen wendischen Weibern über Rache wegen Nothzucht schrye, griffen die jachzornigen Wenden zu und erschlugen den Buthue mit allen wehrlosen Bardengauern.“ To se stalo 1071. dne 1. Serpna. – Krantzius Vand. L. 3. C. 9. nazívá ji „foeminam in oppido Plunensi non mediocris inter Vandalos (Slavos) nominis.“ Helmold L. I. C. 26. „Mulier quaedam praepotens de castro mandavit Cruconi, caeterisque Slavis, dicens: Perdite viros, qui se tradiderunt vobis, et nolite servare eos, quia intulerunt maximas violentias uxoribus restris, quae 140 derelictae fuerant cum ipsis in urbe et auferte opprobrium nostrum.“ v. 12. „Buthue zněmčilce.“ Buthue byl syn vendického krále Gotschalka (sr. Godislav), i matka jeho byla Slavenka: ale vlastnímu svému národu velice byl odcizen. Srov. Helm. L. I. C. 24. Buthue magno Slavis excidio genitus. C. 25. Buthue amicus principum (germanorum) apud gentem snam ut proditor libertatis habebatur. C. 25. Magnus, filius Ordulhphi Saxonum ducis, in ipso principatus sui exordit ad subnervandos Slavorum rebelles animum et vires intendit, exacnante eum ad id Buthne filio Godescalci.“

Znělka 195.

v. 8. „Alberk“ Srov. Chron. Slav. Lindbr. p. 196. Helmold. I. C. 1. Lützow. Gesch. v. Meklenb. S. 163. „Der Kaiser Lotar befahl sofort mit der Anlegung der Festungswerke zu beginnen, hiermit war die Gesinnung, die er gegen die Wenden hegte, enthüllt. Denn da es Wagrischer Grund und Boden war, auf welchem die Feste anwerden sollte, so konnte die Bemächtigung desselben nicht anders als durch einen Eingriff in Pribislavs, des Wagrischen Fürsten, bestehende Hoheitsrechte geschehen. Lotar ging aber noch weiter, er entbot sogar den Wendischen Adel zur Hilfsleistung bei dem Bau; und da des Kaisers Macht diesmal zu stark war, so mussten die armen Wenden sich fügen! Mit Ingrimm im Herzen und unter Schmähworten, mussten sie den Zwinger, der gegen sie dienen sollte, selbst mit errichten helfen. Die Anhöhe aber, auf welche derselbe erbaut wurde, hiess Alberg. Als das Werk nun vollendet war, ward es mit einer starken Besatzung versehen, und erhielt den Namen des Siegsberges.“
141

Znělka 196.

v. 1. „Neděle.“ Helmold L. I. C. 83. „Proxima die Dominica convenit universus populus terrae ad forum Lubicense.“ v. 5. „Lubeka“ Srov. Chron. Comitum Schauenburg p. 500. apud Meibom. „Civitatem Lubeke Henricus, Princeps Slavorum, construxerat.“ v. 8. „Lid a kněžstvo kasali se.“ Helm. 1. c. „Dominus Episcopus (Gerold) habuit verbum exhortationis ad plebem, ut relictis idolis colerent unum Deum, qui est in coelis et percepta baptismatis gratia renunciarent malis operibus.“ v. 9. „Pribyslav.“ Helm. 1. c. „Cumque perorasset ad plebem, innuentibus caeteris ait Pribislaus.“ – Prybyslav tento byl vnuk Buthueův. v. 14. „Filipiky,“ Orationes philippicae, jsou řeči Demosthenesovy proti Filipovi králi Macedonskému v Athenách deržané, pelné síly a ohně: podle nich se každá prudká, hřímavá řeč Filipikou nazívá.

Znělka 197.

v. 1. – 14. Srov. Helm. L. I. C. 83. „Ait Pribyslaus: Verba tua o venerabilis Pontifex, verba Dei sunt et saluti nostrae congrua. Sed qualiter ingrediemur hanc viam: tantis malis irretiti? Ut enim intelligere possis afflictionem nostram, accipe patienter verba mea. – Tui juris erit compati nobis. Principes enim nostri (Germani) tanta severitate grassantur in nos, ut propter vectigalia et servitutem durissimam melior sit nobis mora, quam vita. Ecce hoc anno, nos habitatores brevissimi hujus anguli mille marcas duci persolvimus, porro Comiti tot centenaria, et necdum evicimus, sed quotidie emungimur et premimur usque ad exinanitionem. Quomodo ergo vacabimus huic religioni novae, 142 ut aedificemus Ecclesias et percipiamus baptisma, quibus quotidie indicitur fuga? Si tamen locus esset, quo diffugere possemus. Transeuntibus enim Travenam, ecce similis calamitas illic est: venientibus ad Panim fluvium, nihilominus adest. Quid ergo restat, quam ut omissis terris feramur in mare et habitemus cum gurgitibus? Aut quae culpa nostra, si pulsi patria, turbaverimus mare, et acceperimus viaticum a Danis sive institoribus qui mare remigant? Nonne principum erit haec noxa, qui nos propellunt? – Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 188. „Worauf mag wohl Rudolfs Behauptung, dass Pribislav Christ gewesen sey, sick stützen? In der angeführten Erzählung Helmolds von Pribislav sehen wir diesen zum letzten Male öffentlich auftreten. von da an verschwindet er völlig aus der Geschichte, so dass sein Ende und ob er Nachkommen hinterlassen unbekannt geblieben ist.“ Tento Pribyslav jest starší a rozdílný od Pribyslava syna Niklotova a bratra Vertislavova o němž viz Znělku 190. v. 6. „Loupeže.“ Srov. Helmold, L. I. C. 56. „Henricus, ocii impatiens, et Saxones, omnem terram Slavorum quae inchoatur a rivo Svalen et clauditur mari baltico et fluvio Travena praeda et incendio vastarunt.“ Gebhardi Gesch. I. p. 185. „Der Dänische König Waldemar schloss im Jahre 1165. einen Vergleich mit dem Herzoge Heinrich zur gemeinschaftlichen Bezwingung aller östlichen wendischen Länder, unter der Bedingung, dass jeder von ihnen die Hälfte der Gefangenen, der Beute und des Landes erhalten solle.“ Saxo Gramm. L. 10. p. 168. „Eo tempore Piraticae usus nostris (Danis) creber, Slavis perrarus extitit, qui eo maxime Danis, quod ab ipsorum ingeniis traxerant, nocuerunt.“ v. 6. „Vraždy.“ Srov. Helmold I. C. 19. „Udo princeps Slavorum, filius Mistivoii a quodam Saxonum transfuga improvise confossus est.“ L. 2. C. 4. „Dux Henricus Leo transiit Albiam et attigit terminos Slavo- 143 rum, fecit Vertizlavum Principem Slavorum suspendio interfici prope urbem Malachov.“ Příčinu této vraždy podává nám Pribyslav, brat nešťastného tohoto Vratislava, ve své řeči u Helm. L. 2. C. 2. „quod injuriam, calamitates et pressuras gentis suae – violentam Ducis potentiam haereditatem patrum sibi ablatam zelatus est.“ Srov. Chron. Slav. ap. Lindemb. C. 15. 17. „Critoni Danus quidam securi caput abstulit. Zuentopolk occisus est dolo cujusdam Holsati cui nomen Dason, et remansit filius Svinike, qui postea interfectus est apud Erthenburg.“ Srov. Annal. Fuldenses ad A. 795. „Vitzan dux Abotritorum ad regem pergere volens a Saxonibus occisus est.“ Dějiny české, objas. obrazu 111. str. 231. „Václav (poslední z rodu Přemyslova) král český v Holomuci od nevěrného sluhy zavražděn jest (1306 4. Srp.), zločinec ten chtěje s krvavou dykou v ruce prchnouti lapen a na místě rozsekán, jmenoval se Konrad z Pottenštejna, rodem z Turingie.“ Srov. Zn. 134. Zn. 562. v. 8. „Díla o nás spisujete lživá.“ Srov. Anton über die a. Slaven 1. p. 35. „Von den abendländischen Geschichtsschreibern werden die Slaven von der hässlichsten Seite geschildert, ihnen sind sie untreu, unbeständig, lasterhaft, dumm, ungelehrig, verwegen, diebisch, unbarmherzig u. s. w. Aber wer sieht nicht, dass hier der Religionshass redet? waren sie untreu, waren sie unbeständig, so waren sie es gegen Christen, die sie um der Religion willen, oder vielleicht nur um ihre Länder in Besitz zu nehmen auf die schrecklichste Art behandelten.“ Adelung, Vorrede zu K. Thams deutsch-böhm. Nationallex. Prag 1788. „Wenn wir die von Mönchshanden in ihren magern Kroniken von den Slaven entworfenen Schiklerungen zum Grunde legen wollten, so hätten wir von diesem Volke nichts als Abscheulichkeit aufzustellen. Zum Glück enthält jedes Mönchswort nichts allemal eine himmlische Wahrheit; zum Glück zeigen sich uns diese verrufenen 144 Menschen in ihrer Denkart, in ihren Sitten und Gebräuchen, in ihren Werken und Thaten von ganz entgegengesetzten, keineswegs verächtlichen und gehässigen Seiten. Die schmutzige, mit den schwärzesten Farben des Religionshasses getränkte Feder des Klosterbraders beschreibt uns die Slaven als treulos, unbeständig, blödsinnig, ungelehrig, verwegen, diebisch, unbarmherzig und als Hunde: in ihren Aeusserungen und Handlungen hingegen beweisen sie sich als gutmüthige und fröhliche, gastfreie und barmherzige, genügsame und keusche, arbeitsame und ehrliche, tapfere und unerschrockene Menschen. Wir dürfen also auf jenes verunglimpfende Gewäsche auch nicht die mindeste Rücksicht nehmen.“ Rohrer II. p. 153. „Man muss, um nicht über den Charakter der slavischen Völker Fehlschlüsse zu machen, mitten unter ihnen leben. Dann werden manche Vorurtheile wider dieselben sich legen, welche in einiger Entfernung von ihnen deutsche Schriftsteller niederzuschreiben und drucken zu lassen, nicht errötheten.“ Srov. Rakowiecki Prawda Ruska T. I. str. 252. „Obcy Pisarze więcéy o nás pisali, aniželi my sami. Oddaiemy im hołd wdzięczności za poczynione badania w przedmiocie dawnéy historyi przodków naszych, lecz obok téy czułéy wdzięcznosci wynurzenia, nie možemy zupełnie na wielu ich domyślnych zdaniach polegać; one dyktowane są miłością swego a nie naszego narodu, one nie wszystkie wyszly z pod pióra bezstronnego i prawdę miłuiącego Herdera.“ v. 11. „Do vlun morských.“ Gebhardi I. p. 179. „Vielen Wenden war der Zwang unleidlich, und diese erfüllten jene Vorhersagung ihres Fürsten Pribislaus: denn sie verbargen sich zum Theil in eine Höhle und raubten auf und an den kleinen Gewässern, zum Theil gingen sie auf die offene See und suchten ihren Unterhalt bey den Seefahrern und dänischen Strandbewohnern durch Feuer und Schwerdt.“ 145 v. 13. „Knížata nás vlasti zbavují.“ Srov. Saxo Gramm. L. 14. p. 273. „Imperator Germaniae Friedericus universos Germaniae Principes sacramento adactos jurare compulit, se ejus ditioni Slaviam subacturos.“ – Helmold, L. I. C. 87. „Henricus Leo terram Obotritorum divisit militibus suis possidendam. Et collocavit in castro Cuscin Ludolfum quendam Advocatum de Brunswich, apud Melicou fecit esset Ludolfum de Paina, Zuerin et Ilinburg Guncelino commendavit, Mikilinburg dedit Henrico cuidam de Scaten.“ L. 2. C. 5. „Omnis ergo terra Obotritorum et finitimae regiones assiduis bellis, tota in solitudinem redacta est. Si quae Slavorum extremae remanserant reliquiae, propter annonae penuriam et agrorum desolationes, tanta inedia confecti sunt, ut gregatim ad Pomeranos sive ad Danos confugere cogerentur, quos illi nihil miserantes, vendiderunt.“ – Rozličnosti praž. Nov. 1832. Čísl. 33. „V bývalých švedských Pomořanech nachází se pole, na kterém za 300 let 191 bitev vedeno.“ – Srov. Joh. Bapt. Massilion, Gedanken über versch. Materien d. Sittenlehre, aus dem Franz. Wien 1787. str. 296. „Sláva, která Knížatům z podmanění cuzých národů přirostá, veždy kreví zbrocena bývá. K ní nevede nic než mord a vražda: Kníže musí takový lid nešťastným učiniti, chceli se ho ubezpečiti.“

Znělka 198.

v. 5. „Hansa,“ t. j. jednota kupeckých měst ve středověku. Srov. Sartorius, Gesch. des Hanse-Bundes. Band I. S. 63. – Lützow. Gesch. v. Meklenb. S. 134. „Es gebührt den Wenden, wenn ihnen auch die ausseren Vortheile daraus nicht zuflossen, unstreitig der Ruhm, dass ihre ersten kühnen Seefahrten, theils zum Zwecke des Fischfanges unternommen, theils aber auch, um gegen ihre Landeserzeugnisse Handelsartikel aus 146 den nördlichen Ländern einzutauschen, den ersten Grund zu dem norddeutschen Seehandel gelegt haben, um sie in diesem Betracht also als die eigentlichen Stifter der nachherigen mächtigen Hansa anzusehen, indem ihre Handels- und Stappelplätze längst der Gestaden der Ostsee die erste Idee und den ersten Impuls zu einer grösseren Verbindung zum Zwecke des Handels gegeben haben. Allein die Früchte desselben sind anderswo als in und für Slavonien gereift.“ S. 139. „Der nun deutsch gewordene Seehandel ist nur als eine Frucht des uralten wendischen anzusehen.“ Gebhardi I. p. 232. „Unter den Quartieren der Hanse war das wendische Quartier stets das mächtigste gewesen, denn dieses hatte die Hansa, zuerst errichtet, that für selbige, weil es die Flotten und den Seehandel besass, das meiste, und führte in selbigen durch den Lübeckischen Magistrat das Directorium.“ – J. C. Pfister, Gesch. d. T. p. 349. „Was die eigenthümlichen Vorzüge der Slaven betrifft, so verdient besonders hervorgehoben zu werden, dass sie sich neben dem Landbau, oder viel mehr noch vor demselben, mit besonderer Betriebsamkeit auf den Handel gelegt, wahrend die Teutschen sich dieses Gewerbs noch lange geschämt, und dass sie die Verbindung der Ostsee mit dem schwarzen und kaspischen Meer, hauptsächlich durch Beschiffung der dazwischen strömenden Flüsse in dem langen Zeitraume, da wir von dem europaischen und asiatischen Norden so wenig wissen, erhalten haben, wozu auch die heilige Sitte der Gastfreundschaft mitgewirkt hat. Hierher hat auch der Bernsteinhandel einen Weg gefunden.“ v. 12. „Virgil.“ Tento básníř římský napsal jednou po slavném vítěztví na dvéře Augusta císaře bez doložení jména tyto verše: „Nocte pluit tota redeunt spectacula mane, Divisum imperium cum Jove caesar habet.“ Při dotazování kdo to? jakýsi zchytralec vydával se 147 za původce těchto veršů: Virgil zvěděv o klamu napsal tamže opět tyto verše: „Hos ego versiculos feci, tulit alter honores:“ atd.

Znělka 199.

v. 2. „Raniberk.“ Srov. Helmold L. I. C. 36. „Henricus venit in terram Holsatorum, illi in unum conglobati occurrerunt cum eo ad proelium, insiluerunt in hostes subito et perterritos inopinato casu ad naves usque propulerunt. Et facta est ruina magna in exercitu Ranorum (Slavorum Rugianorum) in die illa, cecideruntque interfecti coram castro Lubeke, nec fuit minor numerus eorum, qui aquis praefocati sunt, quam occisorum gladio. Feceruntque tumulum magnum, in quo projecerant corpora mortuorum, et in monumentum victoriae vocatus est tumulus ille Raniberg, usque in hodiernum diem.“ Naruszewicz, Hist. T. I. K. 3. str. 500. „Henryk za pomocą Sasów zbił ich (Ranów) nie daleko rzéki Traweny i taką w nich klęske uczinił, že ich ciała potęžna mogiłą, narzucone dały iéy nazwisko Raniberg, iakoby góra Ranów.“ v. 10. „Moře slavskou kreví opilé.“ Vittechind. an. L. I. p. 640. „Cum (Slavi ad Lunkini) per omnes agros caederentur ad urbem vicinam fugere tentabant. Collega autem hoc eis praecavente, proximum mare ingressi sunt, et ita factum est, ut omnis illa nimia multitudo Slavorum aut gladio consumeretur aut in mari mergeretur.“ Saxo Gramm. L. 14. p. 261. „Superati barbari (Slavi) impune obterebantur. Quorum magna pars sinum, per quem trajecerat, avidius repetens, salutem in undis quam quaerebat amisit: nec minor fluctibus quam ferro periclitantium numerus extitit. Pars quo tutius hostem vitaret oretenus de industria aquis corpus immerserat. Nec hoc quidem auxilii genus quo minus a Danis in eadem vada descendentibus interimerentur, latebram eis praestare potuit.“ 148 v. 13. 14. „Za vůdce si Slavy zněmčilé volili.“ Takový zněmčilý vůdce byl sám ten Henrik čili Jindřich pod nimž Sasové u Raniberku Slávy porazili. On byl syn slavského krále Godešalka, a spolu vrah Kruka. Srov. Helm. L. I. C. 34. „Podobných příkladů i více dějiny podávají, viz Regino, ad A. 789. „Fuerunt autem cum Carolo M. in expeditione contra Slavos Vilzos, Slavi Urbi et Abotrudi quorum Princeps vocabatur Vizan.“ Gebhardi I. p. 116. „Lotharius vereinigte sich mit Miseko (Měško) dem teutschen Zinsfürsten der Polen, und verwüstete im J. 985 alle slavischen Wohnplätze mit Feuer und Schwert.“ p. 116. „Die Heveller bemächtigten sich der Stadt Brandenburg, allein der Kaiser (Otto) eroberte sie mit Misekos Hülfe schon im J. 991. wieder und übergab sie einer sächsischen Besatzung.“ Srov. Balbin Diss. de ling. Slav. p. 19. „Cum ab Albi ad mare Balticum usque ad sinum quem Venedicum seu Vendicum hodieque apellant Geographi slavica Vendorum lingua per Pomeraniam et Brandenburgiam, caeterasque regiones diffusa regnaret, Saxones advenae Slavorum natura inimici, hos antiquae simplicitatis homines, quibus possent artibus opprimere statuerunt: ac primum Duces Slavorum divisere discordiis, tum dissimulato universae nationis odio divisos sunt agressi.“

Znělka 200.

v. 5. „Zhyžďovali“ Viz Znělka 178. v. 9. „Chorvati“ Srov. Constantinus Porph. Cap. 30. „Post septem annorum bellum tandem superiores ac sui juris facti Chrobati, sacrum baptisma a Romano Pontifice petierunt, missique Episcopi ipsos baptizabant.“ Cap. 29. „Imperante piissimo Imperatore Basilio, legatos miserunt Slavi (ex Dalmatia) petitum ut baptizarentur. Horum precibus auditis beatus ille imperator Caesarianum unum cum Sacerdotibus misit, 149 omnesque baptizavit. – Deinceps vero et Pagani qui et Arentani Romanorum lingua vocantur, missis ad eundem praeclarum Imperatorem legatis petierunt baptizari.“ v. 10. „Moravan“ Srov. Nestor, pod r. 898. „Kniaz Rostislav, i Sviatopolk i Kocel poslaša ko Carju Michailu glagoljušče: pošlite k nám učitelja atd.“ v. 10. „Rusů kmen“ Srov. Nestor, pod r. 987. 988. „Reče že Volodimir carju greckomu: da přišedše so sestroju vašeju krestiti mja.“ – Srov. Wacl. Alex. Macieiowski, Hist. Prawodawstw Słowian. W Warsz. a Lips. 1832. T. I. str. 166. „U Słowian zakarpackich prędzéy się rozszerzylo chrzešciaňstwo, niž z téy strony Karpat. Tam bowiem sami Slovianie dopraszali się, ažeby ich ochrzcono, i sami vynalezli w iezyku swoim pogardlive nazwisko poganina, którym nazívali rodáka przy balwochwalstwie uporczywie obstaiacego.“

Znělka 201.

v. 10. „Ratibor.“ Srov. Adamus Bremensis, L. II. C. 59. „Ratibor dux Slavorum interfectus est a Danis. Ratibor iste Christianus erat, vir magnae potestatis. Habuit enim octo filios, qui omnes occisi sunt a Danis dum patrem ulcisci quaesierunt.

Znělka 202.

v. 5. „Herodias“ byla dcera Arystobulova a manželka Filipa bratra Herodesova. Viz Evang. Matouš. 14. v. 3.–14. a Marka 6. v. 17. v. 11. „Karla.“ Srov. Herder, Ideen z. G. d.Mensch. článek: Slaven „Schon unter Karl dem Grossen gingen jene Unterdrücknngskriege an.“ Gebhardi I. p. 99. „Schon im J. 747 hatte der fränkische König Pipinus sich der Hülfe einiger ihm zinsbaren wendischen Fürsten bedient, als er bey Scheiningen, ohnweit Braunschweig, über die Ocker ging, und das 150 daran stossende Sachsenland verwüstete. Allein in dem grossen Sachsen-Kriege, welcher vom J. 772 bis 813 geführt ward, und den Sachsen ihre Freyheit kostete, waren verschiedene wendische Stämme, besonders die der Weletaben oder Wilzen, durch die fränkischen Heere gedemüthigt.“ – Eginhard in vita Caroli M. C. 15. „Omnes barbaras ac feras nationes, quae inter Rhenum ac Vistulam fluvios, Oceanumque ac Danubium positae, lingua quidem pene similes, moribus vero atque habitu valde dissimiles, Germaniam incolunt, ita perdomuit, ut eas tributarias effecerit. Inter quas fere praecipui sunt Velatabi, Sorabi, Abodriti, Boemani. Cum his namque bello conflixit, caeteras, quarum multo major est numerus in deditionem suscepit.“ – A tak tedy mimo mnohé krále a knížata, 23, rci třimecítma německých císařů pracovalo, jeden více druhý méně, na podmanění, vykořenění a odnárodnění Slavů! totiž: Karel Veliký (800), Ludwig I. (814), Lothar I. (840), Ludwig II. (855), Karel II. (875), Ludwig III. (877), Karel III. (879), Arnulf (887), Ludwig IV. (899), Konrad I. (911), Jindrich. I. ptáčník (919), Otto I. (936), Otto II. (969), Otto III. (983), Jindrich II. (1002), Konrad II. (1024), Jindrich III. (1039), Jindrich IV. (1056), Jindrich V. (1106) Lothar II. (1125), Konrad III. (1138), Bedřich I. (1151), Jindrich VI. aneb Lev (1190). – Karel narazil, Jindrich dorazil. Sr. Anton II. p. 45. „Welche lange Reihe von Jahrhunderten gehörte dazu ehe die Slaven gebeugt und von den Teutschen unterjocht werden konnten! wie viele Schlachten wurden geliefert!“ –

Znělka 203.

v. 14. „Zlý rozum naších.“ Srov. W. A. Macieiowski, Hist. Prawod. Słow. T. I. str. 156. „Niemcy gzdiekolwiek swoie nad słowiańszczyzną rozpostarli panowanie, co im się zupełnie udało nad Elbą, Odrą i 151 Baltykiem, tam i osady swoie zakładali. Sami królowie słowiańscy falszywa polityka uwiedzeni, dzielnie dopomagali obcym do zcudzoziemszczenia swych ludów. Dali oni następnym pokoleniom tu zbawienną naukę, že každy naród się stara przez zwabenie do siebie obcych osadników powiększyć własne siły, niszczy ie i zniwecza, ieželi się oraz nie postara nadadź tym przybylcom zupełnego poloru swoiéy narodowości. Grecy i Rzymanie narzucali obcym narodom swoię narodowość, mocą oręža, zakładaiąc pomiędzy nimi osady. Słowianie nie tylko že w tém Greków a Rzymian nie naśladowali, ale nawet z bezprzykładne w dzieiach ludzkich na dobro swych następców oboiętnościa, zakładali u siebie na obcem prawie osady, i tak rozrywali państwa siły, w pośród swego kraiu tworzac obce rzeczpospolite.“

Znělka 204.

v. 3. „Němcům mravné hnětení.“ Srov. Herders Ideen z. G. d. M. Th. 4. „Mehrere Nationen, am meisten aber die vom Deutschen Stamme, haben sich an den Slaven hart versündigt.“ H. Luden, Allg. Gesch. B. 3. B. 2. §. 241. „Die Anstalten, die Heinrich I. gegen die slavischen Völker traf, und die Art, mit welcher er seine Massregel bis zur Oder und nach Böhmen hinein in Ausführung zu bringen suchte, mögen allerdings Bedenklichkeiten erregen, welche bey der Erwägung des endlichen Schicksals dieser unglücklichen Slaven schwer auf der Brust lasten.“ – J. C. Pfister, Gesch. d. Teutschen, Hamb. 1829. str. 350. „Die teutsche Nation hat gewiss Unfälle genug gehabt, doch ist durch sie das Schicksal der angrenzenden Slaven noch viel unglücklicher geworden.“ Thunmann, Gesch. der Nord. V. str. 252. „Man wird endlich mehrere Hochachtung für dieses unglückliche Volk (Slaven in Deutschland) begen lernen, und es nicht mehr wie man lange und wider bessere Gründe gethan hat, zu den 152 barbarischen Völkern zählen.“ – Rohrer, slav. Bewohn. des öst. M. Wien 1804. B. I. p. 158. „Man sollte keiner Nation ihre Mängel vorwerfen, ohne zugleich die Veranlassung derselben mit anzuführen. Dann wurden unsere Urtheile gewiss gemässigter ausfallen. Vielleicht sind unsere deutschen Vorältern mehr Schuld an dem theilweise sichtbaren Unfleisse der Slaven als die Natur der Slaven selbst.“ Lützow, Gesch. v. Mekl. S. 158. „Fassen wir unter einen Blick das ganze Bild des Wendenvolkes und Landes, und sehen wir, wie es sich durch eigene Kraft und manche schöne geistige Anlage, durch treue Bewahrung der Nationalgüter, Sprache, Religion und Verfassung, dagegen aber auch durch allmählige Entäusserung manches barbarischen Gebrauches und durch Einführung milderer Sitten, frei, blühend und ehrenfest; und nicht selten sehr mächtig, immer aber seinen Feinden furchtbar erhalten hat; und vergleichen wir es mit dem Bilde, das dasselbe Zeitalter vom deutschen Reiche liefert, dessen edelste Säfte die Eifersucht der unaufhörlich sich und ihr Oberhaupt bekämpfenden Fürsten, der Geitz und die Habsucht der Geistlichen, die Raubsucht der Ritter verzehrte, in welchem der Adel mit dem Recht der Faust and des Schwerdts, jegliche andere Gerechtigkeitspflege aufhob, den Bauer mit seinen Ochsen gleichstellte, das Kaufmannsgut, das ihm in den Weg kam, für gute Beute erklärte und alles Gleichgewicht unter den freien Mitgliedern des Staats zerstörte, in welchem die Unwissenheit der Priester das Volk in den tiefsten Aberglauben stürzte – so möchten wir fragen: welche der beiden Stufen auf die stürmischen Wogen ihrer bisherigen Schicksale beide Völker, Wenden und Deutsche, hingestellt hatten, minder trübe Aussichten darbot? Ob nicht den Deutschen ein ähnlicher Abgrund, wie den Wenden, den Untergang drohete? Und ob nicht allein das günstigere Geschick sie vor solchem bewahrte. Das politische Ende der Wenden aber, welches ein böser 153 Genius ihnen bereitete, wird uns in der Geschichte gleichsam wie der ruhmvolle Tod eines Helden erscheinen.“ S. 323. „Der politische Untergang des wendischen Volkes muss anderswohin, als in das Buch eigener Verschuldungen eingetragen werden.“ G. H. Ayrerus, Hermannus Slavicus, Göttingae 1768. p. 30. „Causam Slavorum, male saepius a Saxonibus habitorum agunt, hosque ipsos rebellioni illorum ansam dedisse contendunt: Buchholz, Gesch. d. Hgth. Meklenburg, p. 110. – Frank. Alt und Neu-Meklenburg L. 2. C. 1.“ Srov. Schurtzfleisch, Res Slav. Viteb. 1670. §. 10.“ Haberem multa quae adderem de Slavis Dalemincis, Sorbis, Uchris, Polabis et reliquis. Saltem ingemisco sorti gentis!“

Znělka 205.

v. 3. „Raceburk,“ vlastně Ratibor staroslavské, nepochybně od Ratibora stavěné, město u jezera stejného jména. Teď náleží dílem Velkovojvodství meklenburskému, dílem vojvodství Saso-Lauenburskému. v. 14. „Siva,“ Sieva, Sieba. Srov. Conrath Botho, Cronecken der Sassen: Vnde de affgodinne de heyt Siwen de hadde de hende ouer ruggen. In der einen haut hadde de ende gülden appel. vnde in der anderen hant hade se ein wyn druuclen mit eynen gronen blade vn öre hare hangende or went in de waden.“ Ant. Linhart, Gesch. v. Krain B. 2. str. 259. „Shiva, die Göttin des Lebens, sie ward bei den Polaben verehrt. Die Krainer geben diesen Namen dem Planeten der Venus.“ Naruszewicz, Hist. nar. Pol. T. I. K. 3. str. 452-454. „Stolica Polabów nazywała się Raciborz, róžny od szląskiego, który teraz znany iest pod imienim Ratzeburg niedaleko Lubeki. Ci Polabowie mieli w osobliwszém poszanowaniu boginie nazwaną od Helmolda Siwa, któréy božnica była w Raciborzu. Jest to niewiasta naga, z rospuszczonemi na tył až za kolana 154 włosami, wieńcem na głowie, trzymaiąca w prawéy ręce spuszczonéy i nachylonéy do uda lewego iabłko a w lewéy podniesionéy ku szyi winne grono. W rzeczy saméy iest to taž sama bogini, którą Polacy bałwochwalcy chválili pod imieniem Zywie, iakoby dawaiąca žycie, tak Długosz mówi deus vitae, quem vocabant Zywie. Zywie u Słowian i Polaków było tož samo co Venus u Rzimian albo milość, rodzicielka wsyzstkiego, i świat nowym zawsze plodem odžywiaiąca. Sama postać kobiety nagiéy z iabłkiem w ręku pokazuie Wenerę, mogli tež co słyszeć Słowianie o iabłku Parysa przysądzoném dla piękności téy bogini, a winne grono przydali z domysłu dla ozdoby, albo dla znaku płodności tylu iagod na iednéy gałazce.“ – W. Surowiecki, Sledz. Pocz. nar. Słow. str. 136. „Sieba czyli Dziewa wyobražona była w postaci kobiety z twarzą wdziącznę, nago lub całkowicie od głowy do stóp obwinięta odziežą. Tę boginię przyięli Normany Skandinawsci od Wanów czyli Słowian na znak przymierza, a oženiwszy z Torem, zwali ją Wana-Sif, Siffna lub Freja pięknowłosa z półxięžycem na głowie. Przypisywano jéy moc zniecania milości. Sif pulchricoma, benignissima, valde curat amorem conciliari inter viros et mulieres. Runami pisano jéy imie Siewa lub Tsiba, co w wymawianiu brzmiało Siewa albo Dziewa; gdyž Słowianie w swoich runach, podobnie jak Grecy za w. užywali b. – U Montfaukona znayduje się podobna Wenus keltycka, która wjednęy ręce trzyma winogrono, a w drugiéy kłosy.“ – Thunmann, Über die gott. Alt. d. Obotr. p. 274. „Die Frea Freia bekam in Skandinavien den Zunamen Wanadis die Göttin der Wenden, vermuthlich weil ihr Dienst ursprünglich von den Wenden herrühret; und in der That hatten auch die Wenden eine Göttin, die Siewa hiess; deren Namen eben die Bedeutung hat, als das skandinavische Frea, eine Frau und Gebietherin.“ Jos. Mone, Gesch. des Heid. im nörd. Eur. Lpz. 1822. Th. 2. „Eine kürzere Form vom Dziedziela 155 war Ziza, Ernährerin, eine längere von Siewa Dziewana. Im letztern liegt überhaupt die Bedeutung des Weiblichen, Mädchenhaften: Děva.“ Obšírné skvostné opsání této bohyně, kdo chce, může čísti u Středovského Mor. S. L. I. C. 8. p. 52. Možno že slavská místa Děvin této modle Dievě posvěcena byla, aneb od ní jméno přijala, tak jako místa Černebog, Jutrobog, Radhost a t. d.

Znělka 206.

v. 4. „Lemgow“ město ve Westfalii ve hrabství Lippe, nad potokem Bega ležící, v úrodném okolí. v. 7. „Vezera,“ něm. die Weser, lat. Visurgis, řeka v Německu. v. 8. „Heinrich Clemen,“ akademický, nezapomenutelný přítel skladatele těchto básní a s ním spolu i úd philologického tovarystva v Jeně, rodilý z Lemgowa. V jednom domě bydlevše večery sme společně trávili čítáním řeckých, dílem i vlaských a německých Klassiků, jmenovitě Homera, Sophoklesa, Euripidesa, Tassa, Schillera a t. d. Clemen byl výborný, ostrovtipný, dobré veselé tovarystvo, učené rozmluvy a vůbec nauky a umění náruživě milující mladík. Za mnohé blažené hodiny skladatel těchto básní vroucně mu děkuje. Dopisování přátelské později okoličnostmi času přeterženo bylo. Na památku přátelství a na důkaz šlechetné mysli tohoto přítele klademe zde jedno jeho psaní, které on, navrátiv se z domova do Jeny, skladateli těchto básní psal. K vyrozumění jeho, potřebné jest dotknouti, že Clemen skladatelovi těchto básní, cestu v Němcích konajícímu, něco peněz (10 Dukátů) byl připůjčil, které jemu on z Uher s poděkováním po poště zpátkem poslal; načež tuto odpověd obderžel: „Jena den 26. Aug. 1819. Lieber, bester Freund! Entschuldigungen sind gewöhnlich die Sache derer, die kein reines Bewusstseyn haben. Ich würde 156 daher, wenn ich zu denselben meine Zuflucht nehmen müsste, um mich bey Dir über mein langes Stillsehweigen zu rechtfertigen, schon dadurch meine Schuld eingestehen, von der Du mich gewiss, bey Erwägung der nachfolgenden Umstände, wenigstens vor dem Richterstuhl Deiner Freundschaft herab, freysprechen wirst. Wisse also, mein Bester, dass die lieben Penaten den grössten Theil jener Schuld tragen. Ich fand nemlich, nach Deiner Abreise, so viele Liebe und so vergnügte Tage zu Haus, dass mir die Wochen wie Stunden hinschwanden, und dass ich mich kaum von dem Gedanken losreissen konnte, den Sommer, der ohnehin so kurz ist, in der lieben Heymath zuzubringen. Obgleich nun dieser Plan wieder aufgegeben wurde, so hatte er doch zur Folge, dass ich die Ferien so lange ausdehnte, bis sich der bessere Geist in mir regte, und mich an die liebe Musenstadt, an die Freunde, und an meine, schon so lange verödete, Studirstube mahnte. Du kannst denken, dass bey einem jungen Menschen, wie ich bin, bey dem das Streben nach Freude und Gesellschaft über die Anforderungen der Wissenschaft so oft noch die Überhand gewinnt, dieser Zeitpunkt erst spät eintrat. Also bin ich erst seit einiger Zeit an den heiligen Gestaden der Saale wieder angekommen, wo ich Deinen Brief fand, Deinen Brief, der meine Bescheidenheit auf eine Probe setzte, wie sie noch keine bestanden. Was habe ich denn gethan? doch nicht um die paar Pfennige? – Donner und Doria! ein Schurke, der dem Freunde in der Noth nicht beysteht mit Gut und Blut. Hätte ich für Dich sterben müssen, dann würde ich Dir vielleicht erlauben, Dich dafür zu bedanken. Aberhalt! Du meinst den guten Willen, Du meinst mein Herz, das für Freundschaft empfanglich von unserer Mutter gebildet wurde. Gut, aber dem Instinkt folgt auch das Thier; und es soll den Menschen nicht beschämen, Bruder! es thut jetzt Noth, sich für Liebe und Freundschaft zu kräftigen, denn sie sind die Principe der Einigkeit, und in 157 dieser liegt unser Heil. – Darum frisch, und zeigt dem erstarrten und frostigen Geschlecht das warme Herz, den verjüngten Geist und die kräftige That, dass sie in ihrer Gemeinheit vernichtet dastehen wie vom sengenden Strahle Kronions getroffen. – Also zunächst benachrichtige ich hiermit, dass ich das Geld richtig empfangen, indem es schon vor meiner Ankunft hier war und auf mich wartete. Die zweyte Nachricht ist Okens Absetzung und die abermalige Unterdrückung der Isis. Um unserer Seits zu zeigen, wie wir über diesen geliebten Lehrer dächten, brachten wir ihm zuerst ein feyerliches Lebehoch. Hierauf haben wir ihn im Kupfer stechen lassen, und ihm einen herrlichen silbernen Pokal zum Andenken geschenkt. – Nun noch etwas von unserer Wissenschaft zum Schluss. Ich beschäftige mich noch immer fast ausschliessend mit dem philologischen Theile derselben, den ich für die einzig sichere Basis des Ganzen halte. Reisig liest den Oedipus auf Colonos lateinisch, ein herrliches Collegium; Hand den Oedipus Rex und die Ars Poetica. Daneben höre ich Naturgeschichte und Psychologie bey Fries. Ich hoffe, Du setzest Dein Alterthums-Studium mit demselben Eifer fort. Es ist und bleibt der Grund aller Bildung und Kultur und soll bey jedem andern Studium als schützender Dämon gegen die βαναυσις den Handwerkgeist, den Feind des Genius und alles geistigen Lebens. Daneben Poësie, Deine Freundin wie meine, die das Gemüth veredelt und den Geist erhellet. Der Dichter steht auf dem Punkte, wo ihm das Licht gegeben wird, dass er uns in schönen Gestalten die Erde zeige; der Philosoph steigt von der Erde hinauf und rauss anbauen die Pfeiler zu einer göttlichen Aussicht. Also, Bruder! bleibe der Dichtkunst (so wie der unvergleichlichen Tochter Slaviens –) getreu, und versichere Dich der Führung des Genius, Du wirst schweben über Wasser und Erde göttergleich. Ich schliesse hier, bitte um recht baldige Antwort und ver- 158 sichere Dich beym ζευς φιλιος, dass unser Briefwechsel nie durch meine Schuld unterbrochen werden soll. Ich verbleibe unveränderlich Dein treuer Freund Heinrich Clemen.“ v. 9. „Slavská brána.“ Srov. L. J. Scherschnik in Actis Sos. Jabl. Lips. 1773. p. 89. „Tantam nobilium Vendorum ait Neuwaldus in Comitatu Lippiensi fuisse amplitudinem et potestatem, ut Lemgoviae et via et porta nomen ab illis obtinuerit; et portam quidem in hodiernum diem Slavorum portam, die Sclaues-Porte appellari.“ I zdejší řeka Bega ukazuje jak kořenem běh, tak formou a na Slávy. v. 14. „Kraj i město štěp jsou Slávy.“ Srov. Neuwaldus, De Antiq. Vestphal. Col. Osnaburg 1678. C. 17. p. 69. „Haec tanta diversorum gentium Slavicarum multitudo, ubi antiqua illa Germania ad Albim usque potita esset, trans Albim etiam in Saxoniam suas deducere colonias molita est. Quae res primum non processit, fortiter Carolo M. ejusque aliquot posteris ipsos propulsantibus, ad extremum tamen non tantum in Saxoniam eorum agmina infusa, verum etiam pubes in Vestphaliam penetravit. – Vestphaliae agros ab iisdem cultos, partium nostrarum est, ut diligentius exquiramus ac comprobemus. lnitio vero non in ejus meditullia irrupisse, sed in ora ad ripam Visurgis, quo haec a Saxonia discriminatur, consedisse, argumento est, quod in Comitatu Lipienai pagus Vendorum prope dictum limitem iacet. Qui tametsi linguam diuturna consvetudine mutarunt, usitataque nostratibus utantur, aliquid tamen innatae illius feritatis et barbariei, de qua Bonifacius Moguntiacus Episcopus, cum ait Vendos foedissimum genus hominum repraesentant.“ – Schlötzers Probe Rus. Anal.“ Die Slaven gehörten, wie mir immer wahrscheinlicher wird, zu den Stammvölkern und Aboriginen von Deutschland. Man sagt, die Slaven werden erat spät in Deutschland bekannt – ergo sind sie eingewandert! Diess folget nicht.“
159

Znělka 207.

v. 8. „Narden,“ městečko v Hollandě nedaleko od Süderského jezera, tři míle od Amsterdamu. Komenský v Amsterdamě zemřev zde pochován leží. Viz Theatrum Europae, d. i. glaubwürdige Beschr. denkw. Geschichten von 1665-1721 v. Wolfgang Jac. Geiger Frankfurt am M. 1703. B. 10. p. 404. Nro. 18. „Im Jahre 1670. starb zu Amsterdam der berühmte, und um die Jugend und Schule wohlverdiente Johann Amos Comenius, welcher hier auf den 23. November nach Naarden geführt und daselbst begraben worden.“ v. 9. 10. „Kvítí Hollandského, tulipánů Harlemských.“ Harlem jest město Hollandské u moře nad rekou Sparen, vzděláváním a prodáváním krásných květů, obzvláště drahocenných tulipánů, slavné. Srov. Büsching, Erdb. Fünfte Aufl. Th. 10. S. 81. „Harlem. Die schönen Gärten ernähren viele Einwohner. Ehedessen wurde hier ein ausserordentlicher Handel mit Blumen, insorderheit mit Tulipanen getrieben, welcher zu einer Seuche und Thorheit (Tulipomanie) ausartete.“ Conversations Lexicon, B. 4. 149 S. 582. „Harlem: Die Blumencultur war sonst hier in einem ausserordentlichen Flor, hat sich jedoch in eben dem Grade vermindert, als die Blumenliebhaberei abgenommen hat, ist in dessen immer noch von Bedeutung. – Noch sind hier 13 grosse Blumenhändler, welche mit Tulpen- und Hyazintenzwiebeln die entferntesten Gegenden versorgen.“ Convers, Lex. B. I. S. 820. pod článkem „Blumenhandel in Holland. Harlem war in älteren Zeiten der Hauptsitz dieses famösen Handels. Es war in den Jahren 1636 und 1637, als in Holland der berüchtigte Tulpenschwindel regierte. Man verkaufte Zwiebeln für unerhörte Summen. Für eine einzige Semper Augustus bezahlte man 13,000 Fl. und für drei zusammen 30,000 Fl. und für 200 Asse von derselben 4500 Fl. für 400 Asse Admiral 160 Liefkenshöek über 4000 Fl., für Admiral Enkhuizen über 5000 Fl., für einen Viceroi gab man folgende Artikel: zwey Last Weizen, vier Last Roggen, vier fette Ochsen, acht Ferkel, zwölf Schafe, zwey Oxhoft Wein, vier Tonnen Achtguldenbier, zwey Tonnen Butter, 1000 Pfund Käse, einen Bündel Kleider und einen silbernen Becher. – In Alkmaar verkaufte man in einer öffentlichen Auction für mehr als 90,000 Fl. Zwiebeln. In derselben Zeit gewann jemand in Amsterdam in vier Monaten 60,000 Fl. bei diesem Handel. In einer einzigen holländischen Stadt sollen über zehn Millionen Tulpenzwiebeln debitirt worden sein. Aber diese Schwindelperiode konnte von keiner langen Dauer seyn. Die tollen Preise stürzten auf einmal, und man konnte nun eine Semper Augustus um 50 Fl. haben. Dennoch waren auch nachher die Summen, die man durch die Hervorbringung neuer und seltener Tulpengewachse gewann, nicht unbedeutend, und noch jetzt findet man in den Verzeichnissen der Ilarlemer Blumisten die Preise von 25 bis 150 Fl. für einzelne rare Tulpen. Harlem ist bis jetzt der Stappelplatz dessen geblieben, was schöh und vollkommen in dieser Waare genannt werden kann. Die Blumisten hatten Versendungen nicht nur nach Deutschland, Russland, England u. s. w. sondern selbst bis nach der Türkei und dem Vorgebirge der guten Hoffnung.“

Znělka 209.

v. 5. „Mojžíš Josefovy kosti.“ 2. Mojž. 13. v. 19. Jozue 24. v. 32. v. 11. „Slavskáť jest to zem.“ Srov. J. Th. Seger. De Slavis et Lecho, in Act. Soc. Jabl. Lips. 1772. p. 171. „Eyndius et aute eum Joh. de Beca Canon. Ultraiectanus in Chron. ad An. 1345. continuato, Gulielmus Heda, Praepos. Arnhemensis, in hist. a Sufrido Petri cum app. ad An. 1574 publicata, Joh. Gerbrandus a Leida, Renerus Snoius, Vralius aliisque per- 161 multi Viltorum antiqua domicilia in Batavia docuerunt. His quidem praeter alios Altingius in Descr. agri Batavi et Frisii 1690 contradicere sustinuit. – Verum non intelexit Altingius linguam Slavicam, cuius si peritia non defuisset, longe aliter sensurus. Non unum Vendici Hominis in Hollandia vestigium est: permulta ex Altingii chartis geographicis verba Slavica opido ostendemus. In parte prima habetur Slota, Holtreka, Hunna, Horna, Horsta, Hoste, Hudna, Hudnin, Hunep, Hunesa, Hunesus, Hunesge, Silo-verdia, Husdengum, Hussi dina, Hussen, Suindrech, Suinum, in alltera parte Wendeldyk, Hudna, Wispe, Zwola, Wideniz, Wiltaburg, Wiltenburg, Sueta, Wilta rel. (Přidej i Slavante, Slobegors, Büsch. X. p. 214. 217.) Inter haec etiam praestantissimorum Belgarum Slavica nomina mini obveniunt, ut Tetae, Suederi, Snoi quae merum sermonem Slavicum sentiunt. His tot nominibus Slavicis nisi etiam ostinatissimus adversarius linguae Slavicae, non omnis ignarus de antiquis Viltorum sedibus in Batavia convincatur, necesse est, ut Batavos ipsos non pro Germanis, sed Venedis et Viltis habeat.“ – Surowiecki, Sledz. Pocz. nar. Slov. str. 178. „Že naród Wenedów Baltyckich był kiedyś spędzony i rozerwany, domyślać się možna z pewnych śladów i podań starožitnych. Pisarze Rzymscy zastali iescze w cztérech osobnych stronach Europy Wenedów, którzy vszędzie odróžniani byli od sąsiedzkich mieszkańców. – Jak iednakie imiona odległych tych narodów nie mogły bydź przypadkowe, tak wyprowadzanie jednych od drugich przez spólczesnych, i odróžnianie ich od sąsiadów musiało pochodzić z pewnych céch, któremi się wyraźnie odznaczały. O Wenedach Armorickich, w okolicach dzisiéyszéy Wandei, tyle tylko wiemy, že siedliska ich rozciagały się do ujścia Loary, že wszystkie wyspy przyległe, poczawszy od brzegów Aquitanii, zwane Wenedijskiemi, do nich naležały. O Wenedach Belgickich przyległych Morinom i cieśninie Kaletańskiéy, 162 powiada miedzy innemi Cezar: že mieli nayobszerniéyszą przewage na wszystkich pomorzach tych okolic a t. d. Głowny ich port, który, jak się domyślać možna, był razem stolicą narodu zwał się Jezeriak od jeziora (sr. Mela L. 3. C. 1.). O tych Wenedach Strabo takie zostawił nam zdanie: Hos ego Venetos (in Belgio) existimo Venetiarum in Adriatico sinu esse auctores, quia illi quoque Heneti sive Veneti appellantur. Strabo L. 4.“ Str. 189. „Po Laponach a Ibirach naszedł Europę rod Wenedów; pierwotne ich gniazdo wskazał nam Homer i inni w Paflagonii, około gór Armeńskich i Medii. – Že tamci opanovali dogodnieysze strony południowe, przeto ostatni musieli się obrócić ku północy, gdzie rozszerzając swoje siedliska, pomknęli się czasem od morza burztynowego przez Ren až do Armoriki i Atlantyku z jednéy a do Italii i Alp Helweckich z drugiéy strony. Widać, že Wenedy rychléy się dostali do Belgii i Amoriki niž Iberijanie, gdyž tam zastali ich Rzymianie jak oblęžonych w pośrzód tych ostatnich.“ Str. 193. „Po Keltach drugi ród płowowłosy Teutonów, zwanych póžniéy Germanami, postępując za pasmem Karpatów i gór Sudeckich, naszedł północno-zachodnią część Europy a zastawszy tam Wenedów, i podobno juž przewędrowane osady z Keltii, jednych wytępił, drugich spędził, a innych oderwal daleko od reszty. – Wielka część Wenedów ocalona w téy napaśći usunęła się za warówne lasy i zatopy Prycepi, spychając przed sobą národ žołtowłosy Finnów; inni przytulili się do ścian i gór Tatrów, a rzeszta oderwana za Renem, doczekala się wraz z Armorickiemi panowania Rzymian i losu, jaki od owéy epoki spotkał wszystkie tam osiadłe narody.“ Schlötzers Nestor, II. str. 72. „Die germanischen Slaven haben unsere deutsche Geschichtschreiber fleissig bearbeitet: nur hat man sich immer och nicht darüber vereinigen können, ob sie die ersten Einwohner des Landessind, oder erst den in der Völkerwanderung ausgezogenen Deutschen nachgerückt sind.“ Cae- 163 sar de Bell. G. II. 4. praví jen „plerosque (non omnes) Belgas Germania ortos.“ Samo slovo Belgium, Belg, silně upomíná na podobná slavská Volga, Bolgar, Volhin, Bolch, Volch, Polach, Polak, Valach, Vlach, Lach a t. d. tak jako jeho obyvatelé Morini, na Pomorany. Srovnej i Znělku 95.

Znělka 210.

v. 4. „Německé“ aneb severné moře, Mare Germanicum, do něhož se Ren vlévá. v. 10. „Prach Husův veržen do Rena.“ Srov. J. Beckovského Poselkyni Kap. 53. str. 641. „Když všecky kosti i vniternosti těla Husova v popel zpaleny byly, katané ten popel i s prstí země dosti hluboko vykopavše na kary jsou vsypali a do Rejnu řeky uverhli.“ Niemcewicz Spiewy hist.str. 119. „Niewezesny i zbyt surowy Soboru Konstancyiskiego wyrok, skazuiący Hussa na ogień!“ v. 13. „Konstance“ aneb Kostnice město starobylé v nynějším Švábsku. Srov. And. Corvini Fons Latin Pars 2.pag. 130. „Constantia urbs magni nominis inter lacum Bodnicum sive Acromum et Venetum seu Cellensem, quorum ille superior hic inferior dicitur: vulgo Costnitz und Constanz, quod nomen accepit a Constantio, Constantini M. patre, qui hoc loco hyberna habuit, vocata Castra Constantia.“ Odvozování jména Kostnic od Konstance, Constantia, jest sice obyčejné a zdá se býti i učené a pohodlivé: než kdo rozhodne povstaloli Kostnice z Constancia čili toto z onoho? Město to je ve Vindelicii (srov. Vind, Vend, Vandal), nepřináležíli ono k těm praslavským zůstatkům adriatických Venetů, ku kterým i jiná, jemu sousední, místa k. p. Ravena, Jadera, Pola, Lesinum, Belazora, Slana, Korinium, Kurkum, Lech nebo Lichus (řeka), Vinda, Windisch a t. d. O tomto posledním viz Büschings Erdb. Th. 7. p. 387. „Das Bisthum hat sei- 164 nen Namen von der Stadt Constanz oder Costnitz, und dahin es von seinemersten Stiftungsort Windisch, der 6 Meilen davon in Helvetien liegt, verlegt worden.“ Kostnitz i Windisch na slavský původ ukazuje. v. 13. „Boden“ něm. Bodensee, Kostnitzersee und Bregensersee, lat. lacus Bodamicus, aneb Potamicus, Brigantinus. Jezero mezi Švábskem a Helveciou, přes 7 míl dlouhé, 3 široké, a místy 350 sáhů hluboké. Ren u Rheineku do něho vteká, u Kostnice pak vyteká; tato jeho dolní část u Kostnice nazívá se lacus Venetus. Se slovem Bod, Boden srov. voda.

Znělka 212.

v. 7. „Řezno“ něm. Regensburg, lat. Ratisbona, Reginoburgum, známé slavné město nad Dunajem. v. 10. 11. „Klášter, Rostislava svleky.“ Srov. Annal.Bertiniani ad A. 870. „Ratislaus excoecatus in coenobium detrusus est.“ Pešina, Mars. Mor. L. I. C. 3. p. 36. „Raczko, Ratislaus vel Radislaus, Rasticen, Mojemiri I. ex Lidovito fratre major natu nepos. p. 38. Radislaus captus et admoto pupillae candenti ferro, visu privatus, atque in perpetuos carceres abductus est. L. 2. C. 5.p. 169. Aventinus addit coecum postea Radislaum fuisse monasterio inclusum. Quidam vero Anonymus expresse habet illum in monasterio S. Emmerami residuum vitae transegisse et anno sequenti obiisse: (M. S. Anon. apud Comen. Mor. part. 2.). Exinde quod non in publico vel alio squalidiori carcere sed in monasterio (solenni Principum id temporis supplicio) asservandus erat ad mortem usque, Christianum fuisse nemo dubitet.“ Středovsky, Sacra Morav. Histor. Solisbaci 1710. pag. 286. „Anno 871. Radislaus, nuper rex Moravorum gloriosissimus et a pietate commendatissimus, posteaquam exoculatus, prioribus vitae meritis, in monasterio Ratisbonensi copiosiores accumulasset patientiae fructus et aerumnosae vitae, in lucem 165 aeternam evolavit opulentus. Corpus gloriosi regis in S. Emmerami monasterio est a Coenobitis tumulatum.“

Znělka 213.

v. 5. „Postavy byl velké“, Srov. Pešina, Mars. Mor. L. I. C. 3. p. 36. „Hic (Rostislav) in aetate, quae virum faciat, constitutus robusto corpore et animo vasto.“ v. 7. „Řetězy.“ Srov. Annal Fr. Fuld. ad A. 870. „Rastizen gravi catena ligatum sibi praesentari jussit.“ v. 12. „Krajan tvůj jsem.“ Nynější Slováci přináleželi před tím k Moravě, nad níž Rostislav panoval. v. 13. „Dárce křesťanství.“ Srov. Christiannus, Vita Ludmill: „Radislaus Institutor et Rector totius Christianitatis seu Religionis benignus exstiterat.“ Nestor, Ljetopis v. S. Peterb. 1767. str. 21. „Kniaz ich Rostislav i Sviatopolk i Kocel poslaša ko Carju Michailu, glagoljušče: zemlja naša kreščena i njesť u nas učitelja iže by nakazal nas i poučil nas, i protolkoval svjatyja knigi; ne razumjejem bo ni grečeskomu jazyku ni latinskomu. Da pošlite k nam učitelja iže mogut ny skazati knižnaja slovesa i razumy ich.“ Schlötzers Nestor, T. 3. K. 10. p. 181. „Die mährischen Fürsten hatten Bon-sens: sie scheinen aufrichtig das Christenthum liebgewonnen zu haben, begriffen und fühlten aber, dass das, was ihnen die deutschen Geistlichen vormachten, nicht Christenthum sey.“ Pozoru hodna jest horlivost a osobní učastnost slavských knížat v uvázení a rozšiřování křest. náboženstva. Rostislav, Svatopluk, Kocel, Vladimir ruský, Bořivoj a Václav český, Jaromir rujenský, Gotšalk vendický nejen rozšiřovali ale tito dva poslední i osobně kázali křesťanské náboženstvo.Srov. Arkona, v. Furchau, p. 434. „Die Geschichte erzählt dass Jaromir als Fürst von Rügen selbst das Christenthum gelehrt habe.“ Adam 166 Brem. L. 3. C. 22. „Princeps Godeacalcus tanto religionis exarsit studio, ut ordinis sui oblitus, frequenter in Ecclesia sermonem exhortationis ad populum fecerit, ea quae mystice ab Episcopis et presbyteris dicebantur Slavonicis verbis cupiens reddere planiora.“

Znělka 214.

v. 1. „Jeden král“ t. j. Ludwig der Deutsche, synové jeho byli Karlmann, Ludwig a Karl. Srov. Annal.Fr. Fuld ad An. 864. „Hludovicus rex in mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus, Rasticen in quadam civitate, quae lingua gentis illius Dovina, id est puella dicitur, obsedit. At ille, cum regiis, copiis congredi non auderet, atque loca sibi effugiendi denegata cerneret, obsides quales et quantos Rex praecepit, necessitate coactus dedit. Insuper cum universis optimatibussuis fidem se cunctis-diebus servaturum esse juramento firmavit, licet illud minime servaverit.“ Tamže ad A. 870. „Carlmannus (filius Ludovici regis) regnum Radislai ingressus, cunctas civitates et castella in deditionem accepit, et ordinato regno atque per suos disposito, ditatusque gaza regia revertitur.“ Christ. Jordan. Or. Sl. Ap. Hist. p. 273. „Caeterum Pessina L. 2. C. 5. causam non servatae fidei refert duras nimium Regi Moravorum a Ludovico Germanico impositas et vi extortas pacis conditiones, inter quas erat: ut Radislaus in sinistra Danubii ripa, adeoque in territorio suo proprio Moravico, ibi, ubi Ludovico opportunum videretur duo munimenta extrui, eaque militaripraesidio firmari permitteret. Hanc conditionem sane magnae consequentiae esse praevidere facile poterat Radislaus; noverat enim, Francorum morem esse, devictas provincias suis primaevis ducibus privare, hos ad statum privatorum reducere, loco illorum autem Missos Regios et Comites instituere, leges Francicas inducere et omnem subjectionem imperare, prouti hoc 167 cum Carantanis, Slavonibus et Dalmatis factum. Hoc excidium suae familiae et totias juris Slavici, non leviter metuendum habebat Radislaus, si portas ad id per exstructionem munimentorum Francicorum in terra ipsa Moravica reseraret.“ Jak právě Pešina zde psal, a jak Němci, jmenovitě tento Ludvík, toho času se slavskými kraji nakládal viz dále: J. C. Pfisters Gesch. d. Teutschen. p. 468 a 505. „Das Herzogthum Kärnthen wurde unter Ludwig dem Teutschen ganz zu einer teutschen Provinz eingerichtet, nebst Steyermark und einem Theil von Krain. Ludwig der Teutsche vertheilte die Marken auf folgende Weise. Kärnthen gab er dem Franken Helmvin; das Land zwischen der Draue und Saue dem Grafen Salacho; Friaul und Istrien dem Grafen Eberhard, und die Liburnischen Gauen dem Grafen Bruno.Die Ostmark von der Ens bis zur Leitha verwaltete Markgraf Ratbold. Privinna ein mährischer Fürst, mit seinemSohne Hezil, von dem Fürsten Moimar vertrieben, trat mit Ratbold in Freundschaft und nahm das Christenthum an: König Ludwig gab ihm und den Seinigen die verödeten Dravethöler zur Bewohnung (v. 829-843.)“ C. Rottek, Allg. Gesch. Freib. 1824. B. 5. p. 92. „Ludwig der Teutsche und sein Sohn, der jüngere Ludwig stritten fast ununterbrochen wider die Slaven.“ Pfister, Gesch. d. Teutsch.p. 475. „Ludwig starb mit seinen drey Söhnen Karlmann, Ludwig, Karl aus. – Es war eine recht günstige Fügung, dass, wie die Karolinger an Herrschertugenden abnahmen, auch ihre Linien durch Sterbefälle wieder zusammenfielen.“ v. 2. „Pokolení, které nikdy Slavům nepřálo.“ Srov. Pfister, Gesch. d. Teutsch. p. 345. „Nie haben Teutsche und Slaven sich als Brüder angesehen, ja nicht einmalals Halbbrüder. Wenn sie auch gegen den gemeinschaftlichen Feind mit vereinter Macht ausgezogen sind, so zeigt sich eben so bald wieder gegenseitige Abneigung, selbst Hass und Verachtung, und die Geschichte wird es bekennen, wie gar stiefbrüderlich 168 die Teutschen ihre slavische Nachbarn behandelt haben.“ – Gołebiowski, Wiad.K Hist. pol. str. 3. „Sąsiadami Słowian i nieprzyiaciołmi ich wieczystymi byli Niemcy, czyly Franki, Sasi i Turyngowie.“ v. 4. „Dědictví.“ Rostislav byl vnuk strýce svého Mojmira panovníka Moravského, a dle Pešiny, syn Lidovita, bratra Mojmirova panovníka mezi Savou a Dravou. Pamatná jsou slova Němce Gundachara před touto bitvou k Rostislavovi a jeho vojsku promluvená: „Pugnate fortiter vestram patriam tuentes! Ann. Fuld. ad 869.“ v. 6. „Tři strany.“ Srov. Annal. Fuld. ad A. 870. „Rastiz in Bajoariam missus usque ad praesentiam Regis servandus in ergastulum retruditur. – Morante autem Hludovico rege in Aquensi palatio venerunt ad eum legati Hludovici Imp. de Italia, simulque Adriani Papae, quosille suscipiens absolvit. Et post paululum inde transiens circa Kalend. Novemb. in Bajoariam profectus est, ibique cum suis colloquium habens, Rastizen gravi catena ligatum sibi praesentari jussit, eumque Francorum judicio et Bajoariorum, nec non Sclavorum, qui de diversis provinciis Regi munera deferentes aderant, morte damnatum, luminibus tantum occulorum privari praecipit.“ Ossoliński, Vinc. Kadł. herausgegeben v. Linde, Warsch. 1822. p. 112. 215. „Liest man, was die Fuldaische Chron. unter dem J. 869 von dem Aufstande der Slaven schreibt, so wird man leicht gewahr, dass Rastitsch die Seele des Bundes der Ost- und Nord-Slaven war, um sich von dem Drangsale (der Deutschen) zu befreien und die Haupttriebfeder ihrer Vereinigung, um das Frankenjoch abzaschütteln. – Rastitsch wurde vor den König Ludwig zu Regensburg gestellt, in einem aus Deutschen und dem Hofe ergebenen Slaven niedergesetzten Gerichte zum Tode verurtheilt, mit dem Leben 169 begnadigt, allein der Augen beraubt.“ Ostatně srov. co Schlötzer o těchto případnostech praví, Nestor, III. K. 10. str. 164. „An Nachrichten von diesen Begebenheiten fehlt es nicht: aber sie sind äusserst verworren, oft sich widersprechend, und was das schlimmste ist, äusserst partheiisch. Hier stehen Deutsche gegen Slaven, wie Römer gegen Karthager: nur jene, die glücklichen Sieger, sprechen und prahlen, und übertreiben, sagen gar aus Patriotism Unwahrheit und vertuschen Wahrheit.“ v. 13. „Kalils vodu.“ Srov. známou bájku Vluk a jehně, česky od Ant. Puchmayera, v Sebrání Básní a zpěvů, Svazek II. v Praze 1797. str. 39. – Tu mělo místo to serbské přísloví: Kuriak te pre, a kuriak te sudi. Obradovič, bas. 4. 38. v. 14. „Děvin“ t. j. hrad nad Dunajem v Prešpurské Stolici při vtoku Moravy do Dunaje na převysoké skalině stermící, německy Deben, Theben. Srov. Belii Not. Hung.T. II. p. 252: „Dévénum petrae insidet, unius supra Pisonium hungarici milliaris intervallo. A virgine positam ajunt, idque ex nomine forte coniiciunt, quod Devoina puellam Slavorum lingua significat. – Prorsus opinamur, arcem atque oppidum nostrum perfagio Rastici fuisse; quippe, ad eam rem maxime opportunum. Nomen certe a puella est, quod Scriptores ex Devojna in Dovina ignoratione linguae detorserunt. Slavi certe, prisci illi ac gentiles, Venerem Deam in virginis cultam simulacro, Devoina, Devina seu Deva nuncupabant.“ I Pomoranské město Demin, Dimin, in Vita S. Ott. L. 3. C. 4. Demina, Timina, u Saxa Gram. L. 14. Dobin, nepochybně to jest co Děvin. Děvky v Čechách také vystavily Děvín; pak v boleslavském kraji ves Děvin a t. d.
170

Znělka 215.

v. 5. „Svobodu vám za hřích pokládají.“ Srov. Jordan de Or. 81. Ap. Hist. p. 313. „Vitichindus recte excusat Slavorum arma in Saxones; quemadmodum enim Saxones in oris maritimis et inferiore Germania olim sedentes, paulatim mediam Germaniam jure gentium occupaverant, seseque Francorum Imperio per tria ferme secula subducere nitebantur, ita et pari jure Slavi in reliquas sedes Germaniae eodem cum Saxonibus tempore ad ipsos Saxones usque immigraverant, et nunc quamlibet opportunam occasionem prehensabant, qua jugum amoliri et cara libertate, cui omnem miseriam posthabebant, frui liceret. Titulus belli Saxonum in Slavos, Vitichindo judice, erat aviditas gloriae atque magni latique imperii: titulus repugnationis Slavorum autem libertas et ultimae servitutis devitatio; quis justior ex his? – Unde non mirum videri debet, Slavos tum Boreales tum Orientales, id est Bohemos aliosque vicinos (Moravos) ferro saepius, primum contra Francorum jugum, quod et ipsi Saxones in seculum nonum usque faciebant, dein vero in Saxones rerum potitos, decertasse.“ Z tohoto hlediště má se považovati i to co letopisec Fuldenský při r. 855. píše: „Rex Ludovicus in Slavos Marahenses, contra Rasticen ducem eorum sibi rebellantem, parum prospere dueto exercitu sine victoria rediit.“ v. 6. „Vaše jméno terč jich uhryzky.“ Srov. Rohrer, die Slav. Bew. T. II. S. 118. „Es war eine Zeit wo man aus den Gegenden Ungarns den Ausdruck häufig hörte, der Slave sey kein Mensch, Tót nem ember; wo in Deutschland die Slaven von den Franken Hunde genannt wurden. Fredegar C. 69.“

Znělka 216.

v. 9. „Oním Slavskem vůkol Rezatu“ – Srov. Büsching. Erdb. Hamb. 1790. Th. 7. pag. 840. 848. 171 „Das jetzige Frankenland, welches fast in der Mitte des ganzen Deutschlands um den Mayn lieget, hat ehedessen grösstentheils zu Thüringen, zum Theil auch zu Alemannien, zum Lande der Slaven oder Wenden, die zwischen dem Mayn und der Rednitz wohnten, gehört. Wo die regio Slavorum im fränkischen Kreise zu suchen sey, lässt sich aus Urkunden dahin genauer bestimmen, dass sie vornehmlich um Bamberg und hiernächst um Würzburg und im Fürstenthum Bayreuth, gelegen habe. Ob diese Slaven, Sorben oder andere gewesen, ist noch nicht ausgemacht.“ Časopis Isis von Oken, r. 1823. B. 5. S. 1. „Nicht allein das nördliche Deutschland Pommern, Wilzen, Sorben, auch das südliche, wo das Volk in Bayreuth, im nördlichenTheil von Bamberg und Würzburg ein slavischer Stamm war, und tief ins Ansbachische herein, in der Retzat und Altmühl, erstreckt sich ein weiter Strich slavischer Colonisten, von welchen wir die bestehenden Ortsnamen haben: Bernhardswinden, Brotswinden, Ratzenwinden, Dautenwinden, Eglofswinden, Mainhartswinden. Man bezeichnete diese Slaven Colonien im Ansbachischen als Rednitz-Wenden; die im südlichen Theil von Bamberg und Würzburg, wo auch urkundlich die XII. Ecclesiae Slavicales vorkommen als Main-Winden, bey welchen sich abermals die Ortsnamen finden von Herzogenwind, Neidhartswind, Mechelwind, Rothenwind, Ettlasswind, Geisselwind, Ratzberg u. s. w. Dass aber eben so, wie der nördliche Theil von Würzburg und Bamberg auch das ganze Oberland von Beyreuth, nicht bloss slavische Colonien in seinem Schoos gehabt, sondern selbst ein slavisches Urland, und bis ins XI. Jahrhandert noch heidnisch gewesen, ist hinlänglich ausgeführt in Hentzes Versuch über die ältere Geschichte des fränkischen Kreises. Bayreuth 1788.“ – Nik. Haas, Geschichte des Slavenlandes an d. Aisch. Bamberg, 1819. T. I. S. 5. „Slaven und Wenden sind die vorzüglichsten Ansiedler. Schon 172 vor Karl dem Grossen waren Slaven in unsern Gegenden einheimisch. Andere mögen erst durch Karl hieher verpflanzt worden seyn. So kam es denn, dass das ganze, nachherige Bamberger Bisthum nur das Slavenland hiess. Dörfleins am Main lag im Slavenlande. Thurphilum juxta ripam fluminis Main in regione Slavorum. Schannat trad. Fuld. p. 147. Seite 8. Zu Medbach werden Slaven-Huben genannt, zu Rietfeld gibt die Schwester Gottes Eberhilt ihre Güter mit 30 Slaven dem h. Bonifaz. Die Slaven waren vorzüglich anzutreffen an der Regnitz, dem Maine, der Aurach, Wiesent, Aisch, Itz und Baunach, wo nun Erlangen, Forchheim, Hallstadt, Bamberg, Oberheid, Baunach, Eltman, Schlüsselfeld und Höchstadt liegen. Seite 9. Zwischen den wendischen Ansiedelungenund den mehr fränkischen, welche vorzüglich der Steigerwald scheidet, ist nicht nur ein auffallender Unterschied der Mundart, man findet ihn auch in der Kleidung, besonders der Weibspersonen. – Erwägt man die vielen Orte mit Wind oder Wend, besonders im Ansbachischen: Winden, Winn, Brodswinden, Ratzewinden, Windelsbach, Windsberg, Windstetten, Windshofen, Windsbach, Windsheim, Windischletten, Windischgailenreuth – so kommt man unwillkührlich auf den Gedanken, die Slaven und Wenden seyen ein Hauptstamm der ganzen Ansiedelung Frankens, sie haben sichweiter verbreitet, als man gewöhnlich glaubt. Gelehrte sind der Meinung, dass der Name des Windgaues um Windsheim, welcher schon um 418 bekannt war, von den Winden oder Wenden sich herleite, dass diese sehr früh in Deutschland einheimisch, ja dass sie eines der Urvölker Deutschlands waren. S. 12. Noch heisset man die schmalen Ackerbeete im Bambergischen wendische Beete. Wer also in unserer Gegend die ersten bleibenden Acker furchtete, Wälder lichtete, Wiesen hegte, die Gründe mit Steinen abmarkte, ist wenig zweifelhaft, es thaten es die Slaven und Wenden. Das Wort Loh, welches in 173 unserer Gegend so oft gehört wird (Tennenloh, Brandloh, Breitenloh, Lohfeld, Loh, Löhlein) soll Sumpf bedeuten (srov. lúh, lúže). S. 17. Als der Bamberger Bischof Günther 1058 eine Kirchenversammlung hielt, sagte er, dass das Volk seines Bisthums grösstentheils slavischer Abkunft sey, dass es noch an heidnischen Gebräuchen hänge. Harzleim Conc. germ. T. 3. p. 126. Erst noch vor hundert oder zwei hundert Jahren tönten Nachklänge slavischer Gebräuche und Feierlichkeiten im Lande, z. B. das Hinaustragen und Verbrennen des Todes d. h. eines Strohmannes, das Einläuten des Sommers. Die Namen Wauwau (sr. bobo), Hollapoppel, der Missbrauch der Leichentrünke, das Bestecken der Aecker mit geweihten Hölzchen, das Auspeitschen der Hexen – und anderes deutet noch auf Überbleibsel des Heidenthums der ersten Bewohner der Gegend. Th. II. S. 312. Was die Spuren der slavischen Abkunft betrifft, ungemischter sind sie in den Gründen der Ebrachflüsschen, wo auch mehr Übereinstimmung in der Kleidung der Manns- und Weibspersonen herrscht: schlanke Körper, doch kräftige; braune Haare; glatte, ehrliche Gesichter;die Röcke der Mannspersonen weissgrau, dunkelbraun oder hellblau, die der Weibspersonen viel gefältert; am Feiertage weisses, sonst ein gefärbtes Kopftuch; Halsgehänge von Bernstein. Die Jungfrau trägt bei Feierlichkeiten das Haar aufgesteckt, ein breites rothen Band mit einem Flitterkranz um den Scheitel. – Beamte, welche einstens aus Gegenden der Oberpfalz nach Höchstadt versetzt wurden, erzählen, dass auf 40 jährliche aussereheliche Schwängerungen dort, hier kaum 5 gerechnet werden dürften, dass sie auch hier von diebischen, räuberischen und sonst, Mangel an Erziehung, an Verdienst und Karkheit des Bodens verrathenden Ausbrüchen, weniger bemerkten. Rastlose Arbeitsamkeit, Anhänglichkeit an die von den Vätern geerbte Religion und ihre Gebräuche, welche von Abänderungen nicht gerne hört, Hochachtung gegen geistliche und 174 weltliche Obere, auch wenn sie Fehler haben, zeichnen die ganze Gegend aus, und sind grösstentheils auch Erbtheil der slavischen Vorältern.“ Ostatně srov. ještě: Eckhard de rel. Franc. Or. L. 5. C. 12.; Chr. Jordan Or. Slav. Ap. Hist. p. 251.

Znělka 217.

v. 5. „Zlatá Bulla,“ jest Zbírka hlavních zákonů německé říše, kterou Karel IV. 1356 na sněmě v Norimberku a v Metzi deržaném s přičiněním knížat, volenců a celé říše ustanovil a zarazil. Její předpisy zachovávali se až do najnovějších proměn v Europě. – Viz Aurea Bulla Caroli IV. Romani Imperatoris, Norimbergae et Metis Anno 1356 sancita. S německým přeložením, Frankf. a. M. 1740 in 4. – Dobrovského Slovanka II. str. 112-117. Onen 30, slavské řeči se týkající, článek v této Bulle takto zní: „Cum S. Romani Celsitudo Imperii diversarum nationum moribus, vita et idiomate distinctarum leges habeat et gubernacula moderari, dignum est, et cunctorum sapientium judicio censetur expediens, quod Electores Principes ipsius Imperii columnae et latera, diversorum idiomatum et linguarum differentiis instruantur; ut plures intelligant et a pluribus intelligantur. Qua propter statuimus ut illustrium Principum, puta regis Bohemiae, Comitia Palatini, Ducis Saxoniae et Marchionis Brandeburgensis, Electorum filii vel haeredes et successores, cum verisimiliter theutonicum idioma, sibi naturaliter inditum scire praesumantur et ab infantia didicisse, in Grammatica Italica ac Slavica linguis instruantur, cum illud non solum utile immo ex catisis praemissis summe necessarium habeatur.“ „Es liesse sich fragen – praví dále Dobrov. – welche Mundart K. Karl IV. durch den allgemeinen Ausdruck Slavica gemeint habe? Er von mütterlicher Seite ein Böhme, mochte wohl vor- 175 züglich an seine Muttersprache gedacht, doch aber die andern Mundarten nicht ansgeschlossen haben. Das Karl, als König von Böhmen, diese Satzung der goldenen Bulle in Beziehung auf seine Söhne erfüllt habe, wer könnte daran zweifeln? Wenzel und Sigismund lernten Böhmisch. Auch Ferdinand I. scheint noch zum Theil auf die goldene Bulle Rücksicht genommen zu haben, indem er seine Söhne durch Joh. Horak im Böhmischen unterrichten liess. Dieser löhliche Gebrauch erhielt sich auch bey den folgenden Königen von Böhmen. Ob und wie lange andere Kurfürsten die Vorschrift der goldene Bulle befolgt haben, lässt sich schwer bestimmen. M. Georg-Körner führet in seiner Abhandlung von der wendischen Sprache (Leipz. 1766), um den Nutzen und die Nothwendigkeit der wendischen Sprache zu beweisen S. 18. auch das Beyspiel hoher Häupter an, namentlich Kayser Karls IV. und Johann Georg II. Kurfürsten zu Sachsen, welcher diese Sprache nur eine Fürstensprache zu nennen pflegte.“ v. 6. „Karlovi, slavské řeči otcovi.“ Srov. Aeneas Sylvius, Hist. Boh. Edit. Leiner. C. 33. „Carolus IV. clarus profecto Imperator, nisi Bohemici regni magnis, quam Romani Imperii gloriam quaevisset.“ – Balbin, Dissert. de ling. Slav p. 92. „Carolus IV. summus Slavicae et linguae et gentis Amator, voluit cautissimus caesar, ne quisquam in curiis, tribunalibus, ac comitiis nisi bohemice loquentur, quae ejus Sanctio in antiquis regni Constitutionibus hodieque legi potest.“ – Veleslavin v Předml. na Hist. Euseb. Pamph. „M. Jan Hus u výkladu svém na přikázání b. v Kap. 40. připomíná: že císař Karel přikázal Pražanům, aby děti své česky učili a na Radním domu, jemuž německy říkají Rathauz, česky mluvili a žalovali.

Znělka 218.

v. 7. „Tuisko,“ podle rozličnosti nářečí i Tuisto,Teuto, Theut, t. j. otec, původce a Bůh teutonského 176 čili německého národu. Srov. Taciti Germania C. 2. „Germani celebrant carminibus antiquis, quod unum apud illos memoriae et annalium genus est, Tuistonem, deum terra editum et filium Mannum, orginem gentis conditoremque.“ – Andr. Corvinus, Fons Latin. P. 2. p. 475. 456. „Tuiscones, Teutones a Tuiscone Rege, de hac voce vide Cluv. Antiq. Germ. L. I. C. 9. sed eo nomine varie pro dialectorum varietate in pronunciatione usi sunt,“ Köppen und Wagner, Univ. Lex. d. Völker und Ländergeschichte, T. 3. S. 200. „Der Urvater aller germanischen Horden war Tuisko, von ihm entstand der Name Tuisken, Tuisten und davon Tuitsche, Teutsche.“ Ant. Tkany, Myth. d. Teutschen u. Sl. T. 2. S. 158. „Tuisto (Teut, Taut, Tot, Theod,Thiud, Tuit, Tuiskon) der Stammgott der Teutschen, den die Erde selbst geboren haben soll. Sie verehrten ihn als einen Mann mit einem grossen grauen Barte, in die rauhe Haut eines wilden Thieres gehüllt, ein Scepter in der Rechten haltend, die Linke mit ausgespreitzten Fingern vor sich hinstreckend. von ihm soll nach Einigen auch der Dinstag (Tuistag, Thistag) seinen Namen erhalten haben.“ v. 9. „On chtěl Slávu nejperv ženou.“ Srov. podobný příběh v Hajkově Kron. List. 13. „Lechové neb Poláci, knížete mužského pohlaví nemajíce, Dceru Krokovu, za pána sobě zvolili, jížto jméno Vanda, panna věku dospělého a krásné postavy i nad jiné ušlechtilá, lid ten pod svou zprávu přijavši, jej velmi moudře zpravovala. O tom když uslyšel kníže Rythogar, jenž byl Pán krajiny německé, tu kdež jsou nyní Prušáci, poslal k ní snubce, ji za manželku míti zádaje, kteráž hned odepřela, pravěci že ona muže nežádá, neb jest svou čistotu bohům, jenž horami i vodami vládnou, obětovati slíbila.“
177

Znělka 219.

v. 5. „Země pelná cti i posměchů.“ Srov. Aeneas Sylv. Hist. Boh. Praefat. „Nec provincia est quae plures Christi martyres, quam Bohemia, produxerit. Nec mea sententia regnum ullum est in quo tot mutationes, totbella, tot strages, tot miracula emerserint, quot Bohemia nobis ostendit.“ – Schiller, Wallensteins Tod: „Ein glühend Angedenken lebt der Greul die geschahn auf diesem Boden.“ – J. F. Schneller Oestr. Einf. auf Europa. S. 274. „Böhmen. Man verletzte das Gefühl seines herrlichen Volkes im tiefsten Nerven. Boucquoi liess die Inschrift auf Žižkas Grabe zerstören; Rokyczana musste aus der Gruft herauf zu schändenden Scheiterhaufen; Podiebrads grosser Kelch musste vom erhabenen Standpunkte herab in die Tiefe. Waldsteins Kopf und Hand kamen aus dem Grabe nach Stockholm; Carl v. Lichtenstein liess die Köpfe enthaupteter Edlen zehn Jahre lang auf der Brücke von Prag aufgesteckt.“ v. 7. „Lev si slouží za věchu;“ Království české vede ve štítu svém lva stříberného se zlatou korunou a dvojím ocasem v červeném poli. Věcha slovensky, vích česky; vůbec mnoha slova jsou u Slováků ženského, která u Čechů mužského pohlaví jsou, k. p. ta příkopa, ta obyčaj, ta reťaz. v. 13. „Feaků.“ Feakové národ na ostrově Korcyra, nyní Corfu; ve starožitnosti byl předmětem potupy a posměchu pro hloupost, břichopasnictví a jiné ošklivé obyčeje lidu. Viz Horac. Ep. 15. Homer. Od. Virg. Aen. 3. v. 14. „Nepomuk.“ Srov. Monatschrift d. Gesell. des vat. Museums in Böhmen 3. Jahrgang, 1829. Febr. S. 164. „Johann Hasil von Nepomuk. Sein Vater hiess Hasil und war Töpfer. Noch heute zeigt man in Nepomuk einen Hasilschen Acker. Nepomuk ein Städtchen im pils. Kreise, ohngefähr 10 Meilen von Prag. 178 v. 10. „Cyril“ bratr Methodia, zvěstovatel křesťanství, vynálezce slavské abecedy.

Znělka 222.

v. 3. „Indus“ řeka v Indii, odkud europejští plavci koření, kadidla a jiné vonné věci přivážejí. v. 8. „Milá řeči česká!“ Srov. Ven. Rosa, Gram. Boh. in Praef. „Cum lingua Bohemica ad naturam rerumrespectum habeat, et ex fontibus naturalibus derivetur, res autem in natura aliae sunt homini suaves, jucundae, gratae, acceptae, aliae vero durae, rigidae, ingratae etadversae, voces etiam animantium et soni rerum naturales, a quibus nomina et verba bohemica ut plurimurn originaliter fluunt, diversi sunt, et rebus nomina convenire oportet, ita etiam res durae, duriter veniunt pronunciandae. Alias habemus nomina et verba dura et lenia, blanda et aspera, grate et aspere sonantia, quibus pro occasione personae et rei utendum. Habet prae aliis lingua nostra hanc adhuc praerogativam et eminentiam, quod omnia carminum genera, quotquot Latina vel Graeca novit, non rhytmice, sed metrice, Latino et graeco modo cum summa gratia et venustate formare et canere possit. Lingua Bohema omnia sua verba et nomina, quomodocunque quis vult, sicut Latina trajicere et transponere poteat.“ – Stransky, Resp. Boh. C. 4. p. 161. „Sermo Bohemorum quia elegans, copiosus, svavis, grandis est, et ad quamvis materiarum expositionem satis commodus, majores nostri in eo ornando, perpoliendo, augendo et ad posteritatem propagando praecipue ac feliciter elaborarunt, imo ne neglectui haberetur, legibus caverunt. Verum quam illi in eo excolendo ac in nativa puritate conservando adcurati fuerunt: tam aetas haec degener in foedando, inquindando, attenuando et oblivione aeterna damnando est impudens.“ – Balbin, Dis. de l. Sl. p. 116. „At ego Hispanos, Gallos, Italos, quibus hic nihil se- 179 ritur et mentitur, judices non recuso, quorum testimoniis pridem cognitum est, bohemicam linguam longe suavius et dulcius, quam illam, quam nominare nolo, adaures pervenire.“ M. Belius, in Praef. ad Gramm. Doležal §. 9. „Addo experiundo condoctus, omnium Europae linguarum decora, non aemulari modo, sed vincere etiam, unam nostram Bohemicam posse. Neque enim Hispanicae gravitate majestateque; blanditie ac facilitate Gallicae; Anglicae sublimitate efficacitateque; Germanicae sensus et emphaseos ubertate; lenitate ac svavitate Italicae; denique Hungariae nostrae imperiosa illa severitate quidquam concedit: ita absolutarum est qualitatum, si viri ea utantur docti, eloquentes et ad societatem nati efformatique.“ Adelung, in d. Vorrede zu Thams Wörterb. Prag. 1799. S. 3. „Die böhmische Mundart ist unter den slavischen Mundarten eine der reichsten und ausgebildetsten, wovon die Ursachen in der Geschichte des Volkes sehr leicht zu finden sind.“ V. C. Všehrd, v Dobrov. hist. lit. česk. str. 209. „Jazyk český nenie tak úzký ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohactvie jeho z toho můž poznáno býti, že cožkoli řecky, cožkoli latinsky, o němčině nic nyní nepravím, můž pověděno býti, to též i česky. A nenie těch knih žádných řeckých ani latinských lečbych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil, aby v český obráceny býti nemohly. Co se pak hladkosti jeho dotýče: neviem by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým pověděno býti nemohlo, jako řeckým nebo latinským.“ Václ. Písecký, v Dobrov. hist. Lit. česk. str. 335. „Kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka pervější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli, jako někdy Římané, jazyk český co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty nad to i ozdoby i slov skládání, bylby nad latinský v tom mnohem šťastnější i hojnější.“ Veleslavin, Putování Svatých, Předml. str. 10. „Neníť pak jazyk náš český tak nezpůsobný, 180 aneb jakž říkají barbarský, aby ním téměř všecky ty věci, o nichž Řekové a Latinníci napsali, ozdobně, srozumitelně a vlastně vysloveny býti nemohly.Toho se nám toliko nedostává, že se na to řídcí vydávají, aby přirozenou řeč svou zostřiti a rozšířiti hleděli.“ A. Komenský, Kšaft umír. matky r. 1650 v Berlíně, 1757. str. 35. „Odevzdávám tobě také a synům tvým snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka; v čemž synů mých bedlivost známa byla časů předešlých, když od rozumnějších říkáváno, že češtiny lepší není, jako mezi bratřími a v knihách jejich.“ Praví sice Polák Gornicki, Dw. 2. „Czeski ięzyk iest piękny, ale iakoby troszkę pieszczący a męzczyznie mało przystoiny.“ Toto však platí jen o novější zněmčilé, mnohými i. e. obtížené češtině, nikoli ale o starší a nynější slovensko-české řeči. Naproti tomu svou výbornou časoměrou, svým výrazným dlouhých a krátkých syllab značením a vyslovováním předčí čeština bezodporně všecky ostatní sestry, a blíží se v tomto ohledu najvíce ku klassičnosti. Nezvuky v české řeči ne tak jí samé, jako raději bezokusným Spisovatelům připsati náleží. Tak v sardci Čech, v Praze, a to hned u vchodu do města uráží oko i ucho příchozího nemotorný nápis „Mostká ulice“, kdev pervém slově čtyry tverdé spoluzvučky ve hromadě jsou, kterých sběh žádný cizozemec ve stavu není, bez lámání jazyka a dásní, vysloviti. Taková slova a nápisy jsou ovšem strašidla češtiny, která cizince od ní odplašují a jich v tom domnění potverzují, že námítky od nepřátel jí činěné pravdivé býti musejí. Tu schválně najnelíbozvučnější forma vybrána při hojnosti jiných libozvučných, k. p. mostní, mostovská, mostovná, aneb jako Slováci podobné ulice jmenují, mostová ulice. v. 10. „Dědictví všech jiných dávnější.“ Srov. Pervot. pěk. Um. r. 1813. L. 23. „Z půlnočno-západní haluze, až kam kyrylice nedosáhla, byli Čecho- 181 vé perví, kteří ve svém nářečí spisovali, měvše od 13. století, ba i dříve nemálo knih až do vynalezení tisku: oni též mezi všemi Slovany perví toho nálezku k rozšiřování svým nářečím psaných knih užili, tisknouce už 1475 Nový Z. a 1488 celou biblí.“ Mluvnice od V. Hanky podle Dobr. Předm. str. 10. „Jazyk český nebyl sice tak záhy jako serbský, předce však přede všemi jinými slovanskými druhého řádu na písemný povýšen. Pokudž nám známo, od 13. věku počaly se v něm knihy psáti, jichž číslo do vynalezení tisku zajisté hojné bylo a předkové naši byli mezi všemi Slovany perví, kteří tohoto umění k rozšiřování v jazyku svém sepsaných knih užívali.“ Schwartner, Statistik des K. Ung. T. I. p. 125. „Das goldene Zeitalter der böhmisch-slavischen Sprache fällt in das XIV. und in den Anfang des XV. Jahrhunderts, als nach der Vorschrift der goldenen Bulle Kaiser Karls des IV. jeder Churfürst des römisch-deutschen Reiches slavisch lernen sollte, und in der böhmischen Literatur, um die Zeit der Costnitzer Synode, schon alles helle war, als es in Deutschland und auch in Frankreich nur noch zu tagen anfing.“ v. 13. „Krásnější jazyk než sardce.“ Srov. Sněm Pražský r. 1615. „Jistá zpráva se činí, že by některé osoby ze Stavův i také lidu obecného mezi sebou se zavázali (snad to jen Němci?), aby při shledání jich společném žádný jazykem českým nemluvili, což na veliké zlehčení a potupu jazyka našeho českého se vztahuje.“ – Konáč, přelož. Luciana, v Předmluvě: „Nepochybuji o tom že jiným na vodě psáti budu. A zvláště těm, kteréž tak veliká a jakási vzteklá nenávist přirozeného derží jazyku, že mnohokráte z omylení české písmo v ruce své vezmouce, hned rychle zase nejinak než jako horké uhlé vypouštějí. Takovéť já mezi ty, kteříž posmívání jsou najhodnější, počítám. Ne takovouť jistě Němci nenávist ke svému drsnatému jazyku mají.“ Veleslavín v 182 Předml. na hist. Eus. Pamph. str. 8. Srov. Znělku 90. v. 7. Týž, v Putování Svatých, v Předm. str. 9. „Nacházejíť se mnozí mezi Čechy, kteříž něco málo Latinou, Vlašinou aneb Němčinou usta sobě proplákše, i hned českého nic čísti, ani kněh českých ve svých bibliothekách míti nechtějí, obávajíce se, aby Leykům, jakož říkají podobni nebyli, anoberž za hanbu sobě to pokládají, kdyby knihy české kupovali a četli. Takové domnělé hanby se bojíce v opravdovou upadají. Přirození Čechové svůj jazyk, od Boha sobě daný a jemuž se z dětinství hned s mlékem naučili, potupují a vždycky více sobě cizí nežli domácí dary chutnají.“ Sem patří i onna, nijakž omluviti se nedající, lačná pýcha a učená nádhernost Bohuslava Lobkovice, kterou českému překladateli svých latinských veršů osla a barbara spílá. – Balbin, Dis. de L. Slav. p 6. „Domestica omnia nobis (Bohemis) sordent, nostri nosmet poenitet, eodem affectu quo patrios homines, linguam itidem nostram stulte contemnimus.“ p. 43. „Bohemi gallice, italice, hispanice cum Gallis, Italis ae Hispanis ad jactantiam loqui gaudent, ita ut omnes linguas tenere videantur, germanice loqui gloriosum sibi ducunt, patrio interim sermone velut vili et protrito neglecto.“ p. 97. „Prepiora ad nos tempora nolo tangere, nunquam certe ex quo condita est Bohemia gravari se sensit magis, nunquam ad abolendam linguam Slavicam consilia suscepta sunt acriora, nunquam periclitatum magis, quodve magis dolendum patriorum hominum conjuratione quadam saevitur in patriam.“ p. 118. „Durius scripsi, fateor, sed in duros. Desinant aliquando sibi placere et aliena, quae adeo ignorant, aversari. Utinam nos quoque aliena mirari et quod nostrae gentis triste fatum est, nostra contemnere desinamus. Sordent nobis domestica et anili studio ultro assurgimus iis, qui nobis verbera impingunt.“ Stranský, Res. Boh. C. 4. p. 166. „Mihi si sit, quid sentio, dicendum, dixerim Bojemum esse ut plurimum rerum 183 peregrinarum consectatorem et admiratorem, patriarum vero et domi nascentium fastidiosum aestimatorem ac contemptorem.“ Chvalněji píše J. Čaplovič o Chorvatech, ve spisu Croaten und Wenden in Ungern Presb. 1829 p. 27. Srov. Znělku 476.

Znělka 223.

v. 1. „K zřídlům“ čili varům, teplicem Karlovým, něm. Karlsbad. v. 4. „Catalani,“ slavná, ještě žijící zpěvakyně, narozená 1784.v Sinigaglii v Italii. Roku 1818. a 1819. putovala uměleckým cílem po najhlavnějších městech Europy, navštívila Mnichov, Vídeň, Draždany, Vajmar, Karlovy Vary, Petrov, Varšavu a t. d. v. 10. „Gabrielka a Mara,“ též pověstné zpěvakyně, jejichž životopisy viz v Conversations-Lex. v. 13. „Mentor,“ syn Alcimův, důvěrný přítel Ulyssův, učitel a průvodce Telemachův na cestách, ke cnosti a moudrosti jej vedoucí tak, že jeho jméno u nás už vůbec moudrého vůdce a rádce značí. v. 14. „Tato z měšce zpívá.“ Tento náš soud potverzuje i spisovatel článku Catalani v Convers. Lex. Leipz. 1822. B. 2. str. 406. „Catalani verdankt ihren Ruhm einem angenehmen Aeussern, einem lebhaften Spiel, der aussergewöhnlichen Klangkraft und einer herrlichen Beweglichkeit ihrer Stimme, einem seltenen reinen Triller, einem ausnehmenden Reichthume schwieriger, auffallender, mehr glänzender als schöner Figuren und Verzierungen, und einer ganz eigenen wundersamen Verbindung dieser Vorzüge zu einem fremdartigen Ganzen, welches mehr geeignet ist, Staunen und Verwunderung zu erregen, als zu dem Herzen zu sprechen.“

Znělka 224.

v. 1. „Pustým hradům.“ V Loketském kraji, 184 kudy tato cesta vedla, nalezá se rozbořených českých hradů 18. v Žáteckém 28. v Rakovnickém 34. v. 8. „Laokoon,“ viz Virgil. Eneida, přeložena od J. Holého v Trnavě 1828. str. 32. Časopis vl. Muz. r. 1829. Sv. 1. str. 113. přeložení od K. Vinařického.

Znělka 226.

v. 1. „Koráb Noe“ čili Noachův. Srov. 1. Mojž. 8. 4. v. 3. „Říp.“ Viz Znělku 121. v. 5.

Znělka 227.

v. 3. „Budeč.“ Srov. B. Balbin. Boh. doct. opus posth. ed. ab Ungar, P. I. p. 104. „Prima schola ethnicorum et quasi urbs literarum et Academia quaedam Budeka urbs Bohemiae fuit, in Slanensi Districtu sita non procul a monte Rzip in edita quadam rupe a quodam Lessino Budeco viro nobili condita, ad hanc magicam et Zoroastris scholam tota properabat Bohemiae nobilitas.“ Alex. Pařízek, Gesch. Böhm. Prag 1782. S. 17. „Eine Schule, und zwar unter den in ganz heidnischen Böhmen errichteten die erste, war zu Budetz, wovon ein gewisser Lešina Budetz der Urheber und Stifter gewesen sein soll. Selbst Přemysl und Libuša sollen sich in ihrer Jugend in dieser Schule auf Wissenschaften verlegt haben.“ Jos. Jungman hist. Lit. čes. str. 8. „Už Krokem založena škola v Budči.“ v. 4. „Peruc“ ves v Rakovnickém kraji, před tím slula Opučna. Srov. Hájkovu Kron. česk. r. 1007. „Kníže český Oldřich času jarního chtě sobě a svým služebníkům kratochvil učiniti šel do lesův. I přihodilo se dne jednoho když se z lovu navracoval a jel skerze jednu ves, jížto jméno bylo Opučna. I uhledal prostřed vsi ana stojí u studnice dívka velmi krásné po- 185 stavy, praní šatův nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebníkům: věrte mi jistě že jest toto div nemalý, že tato véska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optajte se jí prosím vás, které jest její jméno. To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkuc: Jest mé jméno Božena; obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: Jistě vám pravím, že tato Božena, bude ma žena. Druhého dne kníže povolav k sobě Vladyk znamenitějších, rozkázal jim jeti do vsi, tu kdež jest stála děvečka peroucí; a oni přijevše do Opučné, ptali se obyvatelův, řkouce: Včera, když kníže pán náš jel skerze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel, stála u studnice peroucí, jenž má jméno Božena? A oni řekli: Dcera Domarodova, souseda našeho, a povolavši jí, jim ji ukázali. Kteřížto opověděvše se Domarodovi, otci jejímu a Samoborce její mateři, a vůli knížete oznámivše na dvůr knížete do Postoloprt přinesli, a že se zalíbila knížeti perouc, té vsi dali jméno Perúc. Ženy pak poctivější oblékly jsou ji v roucho, kteréž kněžnám náleží, a před Oldřicha ji přivedly a on pojav ji za ruku, hned s ní před kněze předstoupil a tu hned vstoupil v svatý Stav manželský.“ v. 6. „Trosky.“ Srov. W. A. Gerle, Böhmen T. 2. S. 123. „Unter den zahlreichen alten Burgen des Bunzlauer Kreises, gehört zu den vorzüglichsten die Veste Trosky. Zwey unweit von einander stehende steile konische Felsen, welche jedoch in ihrem Fusse zusammenlaufen, sind der Grundbau dieser seltsamen Veste: durch eine von Süden gegen Norden laufende, sieben Schuh dicke Mauer aus schwarzen Steinen, wurden beide Felsen zu einem Ganzen vereinigt. – Die höher liegende wird Panna (Jungfrau), die niedere Warte Baba (Grossmutter) genannt. Im J. 1424 belagerte Žižka die Veste und musste nach dem fruchtlosen Verlust vieler Leute wieder abziehen. Nach der Zeit 186 gelangte die Veste an die Familie von Hasenburg, und aus dieser Epoche erzählt die Chronik: Trosky habe einst zwei Schwestern dieses Stammes gehört, wovon jede eine der Warten bewohnte, und da eine der Katholischen, die andere der hussitischen Lehre zugethan war, so brach ihr Zwist oft in laute Schimpfworte aus, und sie enthielten sich nicht, aus den Fenstern gegeneinander zu wüthen; eine jede erbaute der andern zum Trotz eine Kirche in dem benachbarten Dorfe Troskowitz, worin sie nach ihrem; Glauben Gottesdienst halten liessen.“ Schallers Topogr. Boh. T. 4. S. 54. „Panna wird so genannt, weil dasselbe keinesweges von Žižka erobert werden konnte. Die herumstehenden Felsen sollen, nach dem Zeugnisse derjenigen, die einen grossen Theil von Europa, Asia und Afrika durchgereiset sind, mit den egyptischen Pyramiden eine grosse Aehnlichkeit haben (Balb. Mis. L. I. C. 8.). Von dem Gipfel dieses Berges kann man bey heiterem Himmel mit einem guten Fernglase die sämmtliche Gegend bey Prag (11 Meilen) ganz füglich übersehen. v. 7. „Stadice.“ Srov. Hájek, v Kron. r. 722. „Libuše zdvihši prst ukázala na hory půlnoční a řekla: Hle hyn za oněmino horami, kdež potok nevelmi veliký jest, jménem Bilina, od toho potoku blízko jest ves jménem Stadice, od té vsi nedaleko jest pole, tu kníže váš dvěma strakatýma oře voly. Protož zdáli se vám, vezmouce dlouhou sukni a plášť, a to ať jest proměnné, jakž na kníže sluší, někteří z vás jeďte, a přineste Vám kníže a mně manžela: Muži tomu jest jméno Přemysl.“ v. 8. „Mělník, “ královské věnné město už mezi léty 1086. a 1126. vystavené, předtím Bšov jmenované, od Prahy 4 míle vzdálené: v něm ovdovělé české královny bydlívaly. Mělničina aneb víno Mělnické jest to najlepší víno v Čechách, jako Tokajčina v Uhřích. Zdejší vinohrady od Karla IV. Bur- 187 gundskými révami vysazeny byly; po čase jejich víno tak v pověst přišlo, že se nyní skoro po celé Europě rozváží a draze prodáváno bývá! Skladatel těchto básní byl v Praze, u J. Mladona, Mělničinou opravdivou přivítán a častován. – Srov. Gerle, Böhmen. T. I. p. 60. „Der Melniker Wein wird auf allen Tafeln in den meisten Ländern Europa’s, vorzüglich in den nördlichen und östlichen, getrunken, und gehört zumal in Pohlen zu den Delicatessen: doch wird im Ausland fast aller rothe bohmische Wein für Melniker verkauft, und selbst in Böhmen ist dasechte Melniker Gewächs selten und wird häufig vermischt und verfälscht. Wenn man den kleinen Bergstrich ansieht, wo dieser Wein wachst, so ist leicht zu begreifen, dass dessen Trauben nicht so weit reichen können.“ v 9. 10. „Lid český, Němci.“ Srov. Gerle Böh. T. I. p. 141. „Unter den 16 Kreisen Böhmens sind acht – der Bidschower, Chrudimer, Czaslauer, Taborer, Prachiner, Rakonitzer, Berauner und Kourzimer – ganz böhmisch mit wenigen Deutschen; fünf – der Bunzlauer, Könniggräter, Budweiser, Klattauer und Pilsner gemischt, und drey der Elbogner, Saatzer und Leitmeritzer – ganz deutsch mit einem kleinen Antheil von Böhmen.“ Dlabač, Vyps. česk. král. str. 14. „V Českém království dvě řeči panují, totiž česká a německá. Poslednější jak skrze uvedení všech veřejných jednání v německém jazyku, tak i skrze normální německou školu, jakož i skrze Rákouské, Bavorské, Sáské a Slezské sousedstvo a obchod s těmito cizými národy se do Čech vetřela, a tak se náramně rozplemenila a usadila, že nyní jak po mezích Království českého, tak i hloubě v zemi, ano i v samém hlavním městě Pražském pocestný Čech co činiti má aby, jakožto zrozený Čech, mluvě svou přirozenou řečí, mohel rozuměn býti.“ A. J. Dundrů Zeměpis Král. čes. str. 133. „Němcočeši (Deutschböhmen): jich vlastni druhové o nich mnohou stížnost, týkající se 188 mravnosti, napsali, zvláště že si to, co jejich není, přivlastňují.“ Frant. Sláma, O škodách plynoucích z německého vychovávání české mládeže, v Časopisu pro katol. Duchovenstvo, 1832. Pátý roční běh, Sv. I. str. 84. „Naše ubohá česká mládež, jsouc cizým sobě jazykem cvičena, právem se považovati smí za hluchoněmou. Vychází naše mládež z německých škol bez lásky k Bohu, bez potřebné zásoby k zachovávání přikázání božích. Vidouc že se tu jedná jen o německou řeč, a jen jí aby se naučila, nemůže o náboženství jinák smýšleti, než že nestojí proti německé řeči za nic, že jest sice dobře náboženstvo uměti, ale německy uměti že jest daleko lépe. Vše jiné stojí ve stínu; náboženstvo v nízkou řadu prostředků postavenak dosažení vznešeného záměru – německé řeči. Divnoli že mládež tak připravená v náboženství, neznajíc pána na nebi, ani pána na zemi všímati si nebude. Jeť v Čechách sotva třetí triviální škola, kdeby mládež němčinou, i v hodinách pouze českému vyučování určených, o čas okrádána nebyla. – V Čechách se každým týdnem v samých školních hodinách na tisíce hodin českému cvičení ukrádá – a svět se diví že jest Čech v zádu!“

Znělka 229.

v. 1. „Libušina dvora zlaté sídlo“ t. j. Vyšehrad u Prahy. v. 8. „Bílá Hora.“ Srov. Balbin, Dis. de ling. slav. p. 98. „Post Albomontense proelium Bohemiae maxima pars inter exteros et plerumque milites divisa, velut animal propter convivia natum, aut imbellis aliquis lepesculus canum in medio, lacerata est, veteres migrate coloni! tota Bohemia inclamabatur.“ Presla, Rostlinář str. 10. „Bitva bělohorská (r. 1620) dí P. Dobrovský, celý český národ na duši i na těle ohromila a vysílila.“ Joh.Nejedly, Böh. Gram. Prag. 189 1805. Praktischer Theil S. 67. „Nach der Schlacht am weissen Berge wanderten 36,000 Familien aus Böhmen, unter denen 1,088 vom Herren- und Ritterstande waren.“ v. 11. „Medea,“ Dcera krále kolchického Aeta, manželka Jasona vůdce Argoplavců, od něhož, do Kreusy dcery krále Kreona zamilovaného, po desíti rocech odsterčená, z pomsty palác Kreonův zapálila a dvoje vlastních, s Jazonem zplozených, dítek zamordovavši utěkla.

Znělka 230.

v. 5. „Hrob Ottokara.“ Tělo Ottokara z Vídně do Znojma přeneseno a tu v klašteře Minoritském pochováno; než roku 1296 rozkazem Václava II. syna Ottokarova do Prahy přivezeno a ve chrámě S. Víta pohrobeno bylo. Srov. Hájek r. 1373. „V kaple Svaté Panny Doroty na levé straně, leží Přemysl, jinak Ottogar, král český pátý, jenž držal knížetství Rakouské, Styrsko a Korytany, a ten byl od Rudolfa císaře římského v bitvě zamordován.“ Alex. Pařizek, Gesch. Böhm. Prag 1782. S. 37. „Ottokar war einer der mächtigsten und angesehnsten Könige, die jemals Böhmen beherrschten. Er besass nicht nur Böhmen und Mähren allein, sondern hatte auch noch überdiess ganz Österreich, Steyermark, Kärnthen, Krain, Windischmark, den Seehaven von Portenau, Schlesien und ein Stück von Polen und Preussen in seiner Gewalt. Seine Staaten erstreckten sich von dem adriatischen bis zu dem baltischen Meere.“ v. 5. „Braha,“ vlastně Tycho de Brahe, znamenitý hvězdář, danský zeman, narodil se dne 13. pros. 1546. v Kundstrupu; od císaře Rudolfa povolán byl do Prahy, kde hvězdárnu měl, učil i umřel 24. říj. 1601, tělo jeho leží v Praze v Tejnském kostele, kde i jeho pomník viděti. 190 v. 6. „Vojtěch.“ Srov. Cosmas. Prag. Edit. 1783. p. 115. „Facta est autem translatio beatissimi Adalberti Anno 1039. Kal. Sept.“ Před tím ležel Vojtěch v Polsku v Hnězdně a odtud do Prahy, dle Hájka do kostela S.Víta, přenešen byl. v. 6. „Vlasty rekovské.“ Srov. Hájek, Kron. r. 743. „Sedem mládencův velmi mužných z rodu Hesova ku Vlastě se přibralo. Ti hned počali na Vlastu tak silně bíti, až ji ocelivou obruč na přílbici, kterouž na hlavě měla rozbili, a ji těžce ve hlavu ranili. Vlasta se statečně bránila a po obnažení hlavy jich ještě pět svým jizlivým mečem ranila a Šťasonovi štít jeho rohový na poly přeťala. Šťason opustiv štít ku Vlastě se svým koněm se přitočil, a hned ji svým mečem hlavu na poly rozdělil, tu jest ona z koně spadla a koňmi potlačena.“ v. 7. „Most dílo Karla.“ Srov. Gerles, Böh. T. 3.p. 103. „Die sehr feste Moldaubrücke in Prag gehört unter die wichtigsten und solidesten Banten dieser Art, und bietet einen höchst imposanten Anblick. Sie wurde auf Befehl Karl IV. 1358 begonnen, aber wegen der Kriegsstürme des 15. Jahrhunderts erst 1502 vollendet, und der Kostenaufwand dieses Baues wird auf 180,000 Reichsthaler berechnet. Ihre Länge betragt 298 Klafter und 2 Schuh, und die Breite 5 Klafter und 5 Schuh. Die Brücke ist auslauter Quadersteinen, welche mit dem besten Mörtel verbunden sind, erbaut, und besteht aus 16 Bogen mit doppelter Wölbung. Durch die Länge der Zeit hat das Gemäuer eine solche Festigkeit erhalten, dass es einem Felsen gleicht, und nicht mehr abgetragen, sondern nur mit Pulver gesprengt werden konnte. An beiden Enden sind hohe gothische Thürme angebracht, welche ihr zur Widerlage dienen.“ Na každém pilíři po obou stranách téhož mostu Socha čili Statua nějakého Svatého jest postavena, mezi 191 jinými i z mědě litina S. Jana Nepomuckého. Petr Arleny byl stavitel tohoto překrásného mostu. v. 8. „Muza z Budče, “ t. j. Šimon Lomnický z Budce, věncovaný český básníř. Srov. Abbildung böhm. Gelehr. T. I. p. 59. „Sobald Lomniczky einige Proben von seinen böhmischen Gedichten bekannt gemacht hatte, berief ihn Kaiser Rudolph II. nach Hofe, und zeigte so vielen Wohlgefallen an seinen Arbeiten, dass er ihn feierlich krönte, zu seinem Hofpoeten ernannte, in den Adelstand mit dem beigelegten Titel von Budecz, einem Orte, wo schon zu Zeiten der heydnischen Böhmen eine Akademie, und gleichsam der Sitz der Gelehrten seyn soll, erhob, und ihm einen ansehnlichen jährlichen Gehalt anwies. – Die Stände des Königreichs wählten sich nach dem Hintritt des Kaisers Mathias den Pfalzgrafen Friedrich zu ihrem König. Lomniczky schlug sich auf ihre Seite, streute unter das Volk kleine böhmische Gesänge aus, welche einige satyrische Züge gegen den Kaiser Ferdinand enthielten. Nach der Schlacht auf Weissen Berge verlangten die Überwinder: Lomniczky solle sich über diess sein aufrührerisches Betragen rechtfertigen. Er gab zwar vor: dass er in diesen kritischen Umständen den Mantel nach dem Winde drehen, und mit den Wolfen heulen musste. Diese Entschuldigung half aber wenig, man verurtheilte ihn, ohne Rücksicht auf sein 60 jähriges Alter, zu 100 Stock Streichen, die er auch so kräftig empfing, dass man ihn halb todt nach Hause tragen musste. Überdiess benahm man ihm seinen Gehalt, wodurch er in die grösste Armuth versetzt und genöthigt wurde bis an sein Ende auf der Brücke sein Brod öffentlich zu betteln. Diese seine Armuth war Ursache, dass er sich in seinen spätern Gedichten öfters Ptochaeus, der Bettler, unterschrieb.“ v. 11. „Tatry.“ Srov. Joh. Thurocz, Chron. Hung. C. 34. „Johannes Iskra Bohemus omnem terram 192 Matthiae (Tatransko) et provincias Comitatusve, Cassoviensi civitati vicinas et pene totam partem regni Hungariae superiorem, praedabundus invasit. Nec non Aksamyth, Thalafuz, Rybald (Rybař?), Kerczky, Vryk et Slovačko aliique nonnulli Bohemi et Slavi terrori erant.“ Cap. 49. „Se ipsorum lingua Bratří vocitabant. Hi constitutis inter se capitaneis, omnes regni ipsius contiguas partes quassabant.“ C. 21. „Blažko Bohemus a. 1431. ingenti manu conflata, primum oppidumTyrnaviae, turribus altis, muro coctili junctis subintravit, potitusque munitione, arma auxit et quasi turbo vehementissimus in partes regni superiores se ingerens usque ad Danubium igne et gladio omnia tastavit.“ Lad. Bartolomaeides, De Bohemis Kishont. p. 9. „Bohemi ducibus Procopiis anno 1431 ultra Granum progressi, montanis civitatibus imminebant, sequenti vero Creminicum occupabant, imo vero ipsum jam Comitatum Hontensem qui major dicitur, ingressi, Schemniczienses agros infestebant. Anno 1433 duce Pardo de Horka iterum in locis istis aderant, Montanas Civitates occupabant, omnemque intra Ipolam et Granum tractum populabantur, inde Scepusium iter flectabant.“ Srov. Znělku 403. v. 11. „Balt.“ Srov. J. Lenfant, Gesch. des Huss. Kriegs, übersetzt von Hirsch, Wien 1783. T. 3. p. 46. 47. „Nach Eroberung der Neumark Brandenburg ging die siegende Armee der Waisen und Taboriten im Jahr 1433. nach Pomerellen ab. Von da gingen die Überwinder nach Danzig, verbrannten nach ihrem Wege alles, zu Danzig zerstörten sie den Hafen. Man sagt die Böhmen hätten Flaschen mit Meer-Wasser angefüllt, um sie zum Zeichen ihres Sieges mit sich nach Hause zu nehmen.“ v. 11. „Řím.“ Srov. Dalemil K. 61. při r. 1111. „Tu Čechové papeže jali, A z kostela klénoty veliké vzali.“ Pelclova Kron. D. I. str. 404. 409. „O tažení 193 Čechův na Řím. Čechové pořád napřed až k samému Římu táhli, před kterýmžto městem císař s celým vojskem svým se položil. – Však to obležení téměř za dvě celá léta trvalo a teprv roku 1083 přičiněním Čechů město dobyto jest. D. II. str. 360. „Přitáhli Medulanští, chtíce brodu brániti. Čechové je vidouce, hned se na ně obořili a se všech stran je obklíčivše, statečně se s nimi potýkali, tepouce je bez lítosti, boj na nich obdrželi a mnoho jich zjímali. Tu byl veliký křik, Čechové se z vítězství radovali a Medulančané nad porážkou hořekovali. Str. 261. Čechové se opět s Medulančany bili, na ně tak statečně udeřili, že je porazili a k útěku přinutili, veliké kořisti nabrali a toliko co jich bylo znamenitějších, ty zjímali a 70 jich před krále (Vladislava) přivedli. Str. 267. To když znamenali měšťané, veliká na ně hrůza a strach přišel. Utekli se tedy k Vladislavovi králi českému, jemu veliké dary připovídajíce a za to pokorně žádajíce aby jim u císaře milost zjednal.“ Hájek, Kron. r. 1159. „Čechové z ponuknutí krále svého Mediolanským v bok vskočili, a Vladislav král sám najprv se mezi ně vtlačil, mnohé porážeje a toho, kterýž korouhev Mediolanskou držal svým hrotem v bok uhodiv naskrze jej prohnal, až na zemi padev tu umřel.“ – I v jiném duchovním smyslu Praha Římu a celé Italii často strach a péče působila.

Znělka 232.

v. 8. „Zuzanka se s králem (t. j. Václavem) na břeh plaví.“ Srov. Hájkovu Kron. r. 1393. „Král Václav držan byl 15 neděl ve vězení, jenž slove Špinka. Jednoho dne poslal k Pražanům žádaje aby jej pustili do lázně kteráby najbližší byla od Rathauzu. Dva služebníci vešli s králem do mytedlny: po dlouhém času král řekl k svým strážným: žádám vás nechať se maličko prochladím, a oni dali povolení. Král uhlédav ano 194 jedna lodí stojí při samé lázni u břehu a veslo na ní položeno, řekl jedné ženě mladé, kteráž tu v lázni posluhovala, prosím tebe převez mne na druhou stranu řeky, chciť dobře zaplatiti. A ona to učinila, když byli na půl řeky řekl k ní prosím tebe pospěš, a ona rychle jej přeplavila. A všedše do lesův, šli upřímo až k novému Hradu, a v tom přišel čas večerní, tak že jsou po tmě přišli k tomu zámku volajíce na vrátného. Velislav Duban kázal ty hosti na zámek pustiti a vida pána svého nahého vzav výborný oděv oděl ním krále. Po vykonání večeře kázal král přinesti sobě sto zlatých českých, kteréž dal do ruky Zuzaně.“

Znělka 233.

v. 6. „Slovanský klášter“ aneb Slovany. Srov. Balbin, Disert. de Ling. slav. p. 66. „Carolus IV. Imperator annis abhinc trecentis et quod excurrit, opulentissimum Pragae coenobium fundavit, ac basilicam regii plane operis S. Hieronymi nomine consecratam excitavit, in quapontificum Romanorum bona gratia, nulla alia, quam Slavorum lingua sacrificia, diurnae nocturnaeque sacerdotum preces, ritus ac cerimoniae peragerentur. Aiebant Bohemi veteres, ut coenobii hujus gloriam, splendorem ac basilicae majestatem significarent, uno obolo minus, quam pontem Pragensem Carolo constitisse. Srov. Dobrov. Gesch. d. b. Lit. str. 51-53. Jungmann hist. lit. str. 25. v. 14. „Jíti na vyhnanství.“ Srov. Gerle, Böhmen T. III. p. 128. „Karl IV. stiftete die slavischen Benedictiner. Am 2. Ostertage wurde dieses vaterländische Gotteshaus dem h. Hieronymus geweiht und erhielt von diesem Tage den Namen Emaus. Ferdinand III. versetzte aber die Väter von Emaus nach St. Nicolaus, und berief daher Benedictiner der strengen Begel von Montserrat, mit deren Ankunft der Gottesdienst in slavischer Sprache aufhörte.“
195

Znělka 234.

v. 4. „Daliborce.“ Srov. Beckovského Poselkyni příběhů českých. D. I. str. 971. „Leta 1498, v kraji Litoměřickém zprotivili se lidé poddaní pánu Adamovi Ploskovskému, a jeho na Ploskovicech, z ponuknutí nějakého Dalibora, kterýž také nedaleko odtud byt svůj měl, dobývali. Uslyšavše o tom měšťané Litoměřičtí rychle lidu něco pod praporcem poslali a téhož Adama retovali. Potom Dalibor obeslán na hrad Pražský, Panským nálezem proto, že těch lidí proti pánu jich pozdvihoval, do věže okrouhlé dán byl, kteráž předešlého roku pro vzácnější pány dostavena byla, a která do dnešního dne od téhož v ní prvního vězně dle jeho jména Daliborka se jmenuje. V té věži když dlouhý čas Dalibor seděl a velmi bídný život vedl, housle sobě koupil, a pro vyražení své tesknosti, ačkoli muziku žádnou neuměl, a ve svých rukách žádné housle nikda před tím neměl, téměř vždycky na nich hral, i tak v tom svém vězení se vycvičil, že mu žádný v Praze toho času roven se nenalezal, kterýby lépe na housle hráti uměl. Každodenně mnoho lidu k té věži se scházívalo, aby ho jenom na housle hráti slyšeli, od nichž když on almužnu žádal, tak hojně mu ji udělovali, že po všecken ostatní čas žádné nouze ve svém zavření neměl: však posledně pro své výstupky sťat byl. Toho času povstalo u Čechův přísloví, že když chtěli vysloviti k čemu člověka hlad a nouze přinutí a čemu vyučí, říkávali: Mister nouze naučil Dalibora housti.“

Znělka 235.

v. 4. „Zlatorohý jelen.“ Srov. Rulík, Sláva a výb. jazyka čes. v Praze 1792. str. 36. „Předpovídali staří, že v budoucích letech na Pražském mostě tak vzácný bude pravý a dokonalý Čech jako jelen 196 se zlatymi rohy. Dalekoli sme od vyplnění předpovědění toho, nechť každý sám moudře u sebe posoudí.“ J. Jungmann, ve Hlasateli, 1. roční běh 1806. Díl I. str. 46. „Nynější Čechové ničeho méně neumějí, jako česky, a to prošlé skerze Veleslavínovo péro přísloví prorocké: že někdy na mostě Pražském bude Čech nevídanější, jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu.“ Dalemil vyd. Proch. str. 303. „Dí král (Přemysl Ottokar) až se z vojny vraci Zavaleji Čechóm velikú práci: Chci Petrin pavlakou německou pokryti A na Pražském mostě nebude Čecha viděti.“ –

Znělka 236.

v. 4. „Slávu mravů.“ Srov. Lützow, Gesch. v. Mecklb. S. 312. „lch überlasse es der eigenen Betrachtung des Lesers zu entscheiden, was von weniger barbarischen Sitten zeuge: die deutsche Feuer- und Wasserprobe oder die wendischen Eidschwüre und Angelobungen bey Bäumen, Quellen und Steinen? wer grausamer verfahren, der Wende Tessemar, der seine gefangenen Dänen zwar der Freiheit, nicht aber des Lebens beraubte, oder Gunzel von Schwerin, der die gefangenen Wenden ohne Urtheil und Recht aufknüpfen liess? welcher Handlung ein edlerer Sinn zum Grunde gelegen habe, Heinrichs des Löven an dem wehrlosen Vertislav genommener Rache, oder dem grossmüthigen Anerbieten Pribislavs, seinen Feinden, gegen Wiedereinräumung seiner Burgen, sicheres Geleit über die Elbe zu geben? wo ein roherer Triumphzug gehalten werden konnte, als in dem Lager der Deutschen mit dem gespiessten Haupte des erschlagenen feindlichen Fürsten? – Der Faden dieser Vergleichungen liesse sich noch länger ausspinnen, und wie aus den gegebenen Beispielen hervorzugehen scheint, nicht eben zum Nachtheile des wendischen Volkes, dessen treuem Fest- 197 halten an seinen Charaktereigenthümlichkeiten und Sitten darum auch volle Anerkennung gebührt, und dessen politischer Untergang anderswohin als in das Buch eigener Verschuldungen eingetragen werden muss.“ v. 14. „Mladon“ t. j. Jungmann.

Znělka 237.

v. 8. „Šemík.“ Srov. Hájek, Kron. r. 847. „Hořimiř znaje že jest hrdla odsouzen, tu na Vyšehradě stoje před knížetem Křezomyslem a Vladykami tuto řeč učinil: Ctný kníže! již vidím a znám, že sem tvým soudem odsouzen, té jsem náděje, že bohové jinák souditi budou. A poněvadž mi živu býti nelze, za to toliko prosím, popřej mi toho dříve než umru, ať na můj milý kůň vsedu a maličkou chvíli na něm se po tomto hradě projedu, potom učiň se mnou cožkoli chceš. Kníže zasmál se tomu a kázav dvéře hradové dobře zavříti a strážnými osaditi, jemu aby šel a svůj kůň osedlaje a meč k sobě připáše, svou kratochvil sobě učinil. Kterýž všed do marštale, tak jakž zpráva potom od marštalérův byla, něco se svým koněm mluvil a osedlav jej ven vyvedl, a vsed naň zavýskal, toť kůň počal se velmi čerstvě obraceti a skoky veliké činiti. Kníže s Vladykami, z oken vyhlédaje, počal se velmi diviti. Když po druhé Hořimiř zavýskal kůň pod ním od jedné brány hradové až ke druhé skok učinil. Po třetí zavýskav, řekl: Nuže Šemíku! vzhůru, a kůň jemu odpovědal: Pane drž se! a v tom učinil skok přes všecky zdi hradové až na druhou stranu řeky Vltavy.“ v. 8. „Sloup Římu vzatý.“ Srov. Gerle, Böhme, Th. III. S. 140. „Vyšehrad: Die Kirche der Apostel Peter und Paul, von König Vratislav gegen Ende des 11. Jahrhunderts errichtet, enthält in Frescomalerei die Abbildung eines Priesters, der mit dem Teufel eine Wette eingieng, er wolle sein Eigenthum werden, 198 wenn er eine Säule ausder Marienkirche jenseits der Tiber zu Rom (andere bestimmen die Vatican-Kirche dazu) vor dem Ende seines Messopfers nach dem Vyšehrad bringen würde.“ Sloup ten pověstní k vidění jest při chrámě na Vyšehradě. Někteří říkají, že jej sem zahodil zprávce husitického střeliva, jehož jméno bylo Čert. v. 10. „Věštná Libuše.“ Srov. Hájek r. 709. Libuše věštkyně, byla najmladší dcera Krobova. Dívka velmi opatrná a v rozeznávání odporných věcí tak chytrá a vtipna, že se zdálo lidu tomu, žeby nikda před nimi ani za jich časů člověk žádný jí rovný nebyl, neb i mnohé věci budoucí, když toho potřeba kázala, oznamovala. v. 11. „Meč Žiškův,“ má se dle pověsti nalezati mezi jinými starožitnostmi Vyšehradu.

Znělka 243.

v. 2. „Při Jezerce studnici.“ Jezerka jest studnice na Vyšehradě, u níž za pohanských časů sněmové deržíváni a česká knížata volena a jakoby korunována bývala. Srov. Stransky, Resp. Boh. p. 183. – Hájek na r. 833 a 873 a Dobner, Ann. Hag. T. I. p. 518. „Jest před branou Vyšehradskou na rovině která se k Nuslím táhne, a sluje i koupelí Libušinou.

Znělka 244.

v. 1. „Vymizeli přenešťastní časové.“ Srov. Rakowiecki, Prawda Rus. T. I. str. 254. „Juž wichry i burze v krainach Słowiańskich ustały, niebo się wypogadza, iaśnieysza zorza wschodzić zaczyna: Juž nastąpił czas, w którym wolno iest rozpalać pochodnie światła, wzmaga się miłość iedności Słowiańskiéy.“ v. 4. „Náboženstvím národ zabíjeli.“ Srov. Gerle, Böhmen T. I. p. 163. „Was die Religion be- 199 trifft, so äusserte das Volk der Slaven, welches schwer von seinem Götzendienst zum christlichen Glauben zu bekehren war, nachdem es diesen einmal angenommen, in früheren Zeiten einen Enthusiasmus für die Religion, der nicht selten in fanatische Wildheit ausartete, und öfter das Land in grausame Kriegsflammen entzündete.“ – Rohrer, slav. Bew. T. II. p. 52. „Es gab eine Zeit in Böhmen, wo die ganze Nation kein grösseres Interesse kannte, als die Sichtung der theologischen Lehrbegriffe; wo eine einzige, in die Gottesgelehrtheit einschlagende Frage, nicht blos den Magister des Carolinum zu Prag, sondern den ganzen Adel des Landes beschäftigte.“ – Lützow. Gesch. v. Meckl. S. 58. 59. 60. „Während der Adel und Priester der wendischen Volker von Liebe zur Selbstständigkeit und zum Vaterlande beseelt, und die Masse des Volks, in dem mächtigen Godschalk – König von Slavanien – einen neuen Begründer ihrer politischen Macht sahen, liess derselbe die gerechtesten Erwartungen, und die edelsten Wünsche seines Volks unerfüllt. Godschalk, anstatt auf der Bahn des Krieges fortzuschreiten, die ihn fast unüberwindlich gezeigt hat, und anstatt sein Hauptaugenmerk auf feste Begründung politischer Unabhängigkeit vom deutschen Reiche zu richten, suchte in gewaltsamer Ausbreitung des Christenthums und Einführung deutscher Gesetze und Sitten in seinen Ländern sein alleiniges Heil; und diese unzeitige Massregel war es hauptsächlich, die ihn seine bereits erlangte Herrschergrösse kostete. Wer sollte es glauben? Der gefürchtete Kriegsheld Godschalk, der Grossfürst des Wendenlandes, bei dessen Erscheinen die Markgrafen des deutschen Reichs sich zitternd zurückgezogen, dessen Thron eine Menge zinspflichtiger slavischer Fürsten umgab, vertauschte den Panzer mit dem Priestergewande, zog predigend und Psalmen singend im Lande umher, verspottete öffentlich die uralten Einrichtungen und Sitten der Väter, legta gewaltsame Hand an die, seinem Volke noch immer 200 heiligen, nach jeder Zerstörung wieder aufgerichteten Denkmäler des Heidenthums, liess die Priester des Svantevits und des Radigast hinrichten. Der Kaiser wollte den politischen Einfluss auf die Schwäche des, zum Frömmler gewordenen, Godschalks gewinnen und nutzen. Die Furcht der Deutschen vor Godschalk war unter diesen Umständen begreiflicher Weise allmählig verschwunden. Nun schien ihnen der Zeitpunkt gekommen zu seyn, mit den Wenden wiederum die alte Sprache zu reden. Bernhard von Sachsen deutete darum Gottschalk geradezu an: er müsse als christlicher König die Oberherrschaft des Kaisers und Reichs anerkennen; und nicht ohne Erfolg war dieser Schritt der gezähmte Löwe gehorchte. So endete der Mann, ein Held an Willenskraft und kühnem Muth, an Weisheit aber und an Seelenadel schwach. Würdig wäre er seinen grossen Vorbildern nachgefolgt, wenn er statt dem Fanatismus für eine, auf das Widrigste entstellte und deshalb verabscheuete, Religion sich zu ergeben und seine ganzeTugend in finstre Frömmelei zu setzen, die Stimme desZeitgeistes gehört, und das kräftige Aufatreben seines Volkes zur Cultur mit weiser Aufmerksamkeit benutzt, mit väterlicher Sorgfalt gepflegt hätte.“ v. 8. „Osemdesát bojů.“ Srov. Balbin, Epit. Boh. p. 1. Bohemia omnibus saeculis cruenta, in qua plura quam 80 magna proelia commissa sunt.“ – Týž Dis. de ling. sl. 41. 42. „Neque istud parvi momenti habendum est quod proscriptionibus post Ann. 1624. familiarum seu patrum familias terdena millia, nobilitatis vero et aliorum parem prope numerum amisimus; dein belli cladibus et bellis quae ab Anno 1618 usque 1647 cruentissime sunt gesta; tum hostium furore, nam multa pagorum millia arserunt, et multi agricolae, oppidani et cives ferrum receperunt, fame peste duplici atrocissima, aliisque malis exhausta populo Patria, pagi, oppida, urbes, pene vacua cuilibet offerantur.“ v. 13. „Eris“ t. j. bohyně různic a rozteržitostí.
201

Znělka 246.

v. 1. „Šumava,“ něm. Böhmerwald, lat. Sylva, Gabreta, pohoří aneb les Čechy od Rakous a Bavorska delící. v. 9. „Louč,“ rus. luč, latin. lux, lucidum, radius. Louč jest jakoby ohnivá střela, srov. naše louč, lučivo, t. j. palivo, dřevo hořící, svítidlo. Louč, luč tak se má ku luk, lučiště jako něm. der Strahl ku slavskému střela. Odtud i loučati, lučiti t. j. stříleti, házeti. v. 10. „Pramenů,“ pramen jest to co plamen, t. j. blesk, pablesk, radius. Srov. Znělku 381. v. 4.

Znělka 247.

v. 3. „Veské přátely“ t. j. mimo Prahu, na venkově, ve vesnicech českých bydlící; jako k. p. Marek v Libuni, Sedláček v Plzni, Liboslav v Král. Hradci a t. d. v. 4. „Hrad Tábor,“ v táborském kraji, 12 mil od Prahy, vystavený a tak jmenovaný od Žižky, kterýž zde se svými Husity najpervé jen tábor, čili vojenské ležení, pod stany měl, pak tuto historicky pamatnou, nepřemoženou pevnost založil, od níž se i sami Husité Tabořity nazívali. Ve vedle tekoucí řece Lužnici nacházeli tamní obyvatelé před časy zlatá zerna, co hrách velká. Srov. Aen. Sylvius Hist. Boh. Cap. 40. „Žižka locum natura munitum ad amnem Luznic elegit. Hunc moenibus cinxit, et ut quisque tentoria fixerat, ita aedificare sibi domos imperavit. Civitas quamvis altis defensa rupibus, muro tamen et antemurali cincta est. Lusinitius amnis majorem urbis partem alluit: quod reliquum, torrens non modicus ambit. Qui cum recta in Lusinitium tenderet, saxeo colle impeditus quam longa est civitas, flectere ad dextram iter coactus, in fine 202 urbis majori fluvio miscetur. Spatium quo per terram acceditur (nam peninsulam duo amnes efficiunt) vix pedes 30 protenditur. Hic fossa profunda manu facta, et triplex murus ea crassitudine, quae nullis effringi machinis queat. Turres in moenibus crebrae et propugnacula, quae ipsi Taboritae, expugnandarum urbium magistri, excogitaverunt, locis opportunis constructa. Arcem Žižka primus erexit, qui eum secuti sunt, pro suo quisque ingenio munimenta urbis auxerunt. Nos qualem vidimus, civitatem descripsimus.“ v. 4. „Rabské dřevo“ čili strom. Raby pevný zámek v Prachatickém kraji, při kteréhožto dobývání r. 1421. dne 15. Unora Žižka i o druhé své oko přišel, poněvadž mu, pod tímto stromem stojícímu a vojsko při útoku na zámek spravujícímu, tříska, střelou ze stromu prudce odražená, do oka vpadla.

Znělka 248.

v. 2. „Dvůr Králové,“ něm. Königinhof, královské město nad Labem, 15 mil od Prahy vzdálené a nalezením v něm, skerze V. Hanku, tak řečeného Králodvorského Rukopisu, oslavené. v. 3. „Česká Lípa,“ město v litoměrickém kraji.Srov. o lípě slavskému národu obzvláště milé a svaté Znělku. 5. v. 3. „Sázava,“ městečko i řeka v kouřimském kraji. Na pravém břehu té řeky byl klášter řádu Benediktinského od českého knížete Oldřicha založen, v němž se služby ve slovanském jazyku vykonávaly. Srov. Dobrov. Gesch. d. b. Lit. S. 47. „Der h. Procop brachte 1030 einige slavische Mönche, von welchen er sich in der Cyrillischen Schrift unterrichten liess, zusammen, und baute ihnen das bekannte Kloster zu Sazava. Allein bald nach dem Tode des h. Mannes beschuldigte man die guten Mönche, der slavonischen Sprache wegen einer Ketzerey, und man brachte den Herzog Spi- 203 tihněv bald dahin, dass er den Abt Vitus mit den übrigen Mönchen im J. 1055 aus dem Lande jagte, und einen Deutschen zum Abte daselbst einsetzte. Vratislav war ihnen geneigter, als sein Bruder. Da er 1061. zur Regierung kam, liess er sie aus Ungarn, wohin sie sich geflüchtet hatten, wiederum zurückkommen. Bretislav vertrieb die slavischen Mönche abermal und ernannte den Břevniover Probst Diethard zum Abte, der das Kloster mit lateinischen Büchern versah, indem er nur slavonische vorgefunden hatte, die abernach und nach gänzlich zerstreut oder vertilgt wurden. Eine so schöne Anstalt unterlag also dem Neide der lateinischen Klerisei.“ Pelcel, Kronika čes. D. I. str. 301 a 303. „Prokop byl rodem ze vsi Chotouň. Z mládi mezi Slováky v Uhřích se dostav, tam se literám slovanským od S. Crhy nalezeným naučil. Mám za to, že proto na Vyšegradě při Dunaji za nejaký čas přebýval a tam se v tom umění cvičil, z čehož omyl pošel, že se na našem (českém) Vyšehradě blíž Prahy tomu písmu a obyčejům slovanským, jak někteří Spisovatelé smýšlejí, vyučil. – Nebyli však mniši toho kláštera Sazavského ani Němci, ani Čechové, ale Slované z Uher do Čech povoláni.“ v. 4. „Dobroslava statek.“ Srov. Libušin soud, v Kroku D. I. Č. 3. str. 52. „Po Lutobor z Dobroslavska chlemca.“ Dobroslavsky chlumec jest Králové Hradec, od zakladatele Dobroslava tak nazvaný. v. 8. „Slavských biblí matku:“ Srov. Cyrilla a Methodia a jejich překládání písma S. potom překládání Šestidílné. v. 14. „Radošť.“ Srov. Středovský, Morav. sac. L. I. C. 6. „Mons est supra Beczvae fluvii inferioris fontem Radhost dictus; Dominium Roznoviense a Comitatu Hochwaldensi dimidiat et Hungariae ac Tessiniensis Silesiae Ducatus limitibus adjacet, ipsasque montis Carpatici extremitates et radices contingit. In hoc 204 monte Moravi simulacrum Radogasti elocarunt, lucum hic et delubrum eidem sacraverunt, ipsum montem ab Idolo Radhost vocitarunt. Hodie namque, quo olim pagani inchoabant Radogasti festa (primis post aestivum solstitium diebus), eodem nunc videlicet a festo S. Joannis Baptistae in montem memoratum plebs Toparchiarum Hochwaldensis, Roznoviensis, Fridecensis etc. tempore pacis etiam adjacentes Hungaro-Slavi ingenti confluunt multitudine, et hic quadam ab antiquis gentilibus tracta consvetudine, absque omni tamen superstitionis nota, inter cantharos saliunt et festas choreas ducunt. Quibus tripudiis et plausibus per continuas 4 hebdomadas, diebus festivis et dominicis indulgere moris habent. – Derivationem nominis Radhost nostrae gentis Historici passim ab hospitibus et conviviis deflectunt, afferentes non male convenisse Radgosti nomen, qui hospitibus undique ad se confluentibus et sibi inter convivia, sacra facientibus, mirum in modum fuisset delectatus.“

Znělka 249.

v. 2. „Tatarů.“ Srov. Rukopis Kralodvorský, str. 14. O velikých bojech Křesťan s Tatary.“ Srov. Hormayrs Taschen – Alman. r. 1836 str. 288-293. „Als die wilden Horden des mongolischen Weltsturmers Temudschin († 1227) und seines Sohnes Oktay († 1241) aus Asien sich nach Europa gewendet, und hier unter Anführung Batu’s, eines Neffen Oktays, fünfmalhunderttausend Mann stark Russland unterjocht und Polen verwüstet haben, und der Papst sowohl als der Kaiser mit einander in langen Streit verwickelt, keine Aussicht darboten, dass sie das Abendland gegen diesen Sturm schützenwollen oder können: da ergriff ein allgemeiner Schrecken die Christenheit bey der ungeheuern Gefahr, welche unabwendbar aller Bildung Europas und selbst der Religion den Untergang drohete. Böhmens 205 ausgezeichneter König Wenzel I. dessen Länder nun die nächste Beute werden sollten, traf alle Anstalten zur Gegenwehre. Aber die Tartaren wandten sich südlich und drangen in Mahren ein. Und hier war es wo sie, durch das Feldherrntalent eines Sternberg und die Tapferkeit seiner Landleute ihre erste und einzige Niederlage auf christlichen Boden erlitten haben. Jaroslav Sternberg erhielt von seinem König den Auftrag Mähren zu schützen, warf sich mit ohngefähr 12,000 Mann in die Hauptstadt Olmütz. Den 25. Juny 1241 früh vor Tagesanfang drang er mit aller seiner Macht unbemerkt ins Tatarenlager. Unzählige Opfer gerechter Rache waren schon gefallen als Peta, der Tataren-Anführer, einerder zahlreichen Enkel Temudschings, mit frisch geordneten Schaaren ihm sich entgegen warf. Aber hier in den Ebenen von Olmütz, erfaste die Vergeltung endlich einen der blutigen Völkerbezwinger. Eben da die Christen schon zu weichen anfingen: „Ai tu Jaroslav jak orel letěl.“ Wunderbar stimmen alle vorhandenen Nachrichten in der Thatsache besonders überein, dass der Tatarenanführer, ein Königssohn, vor Olmütz von Jaroslav eigener Hand gefallen sey. Dankbar für so hohes Verdienst, ernannte König Wenzel den Tatarensieger Jaroslav zum ersten Landeshauptmann von Mähren, welches Amt derselbe bis zum J. 1243 bekleidete. Auch war er mit ansehnlichen Ländereyen in Mähren beschenkt, und als höchste Fülle der Auszeichnung verlieh ihm der König das Recht einen Herzoghut zu tragen. Jaroslav soll erst im J. 1277 zu Prag gestorben seyn: er war daselbst in der nun aufgehobenen St. Agneskirche begraben. Unter die stummen Denkmähler dieser That gehören die von Jaroslaw erbaute Burg und Stadt Sternberg in Mähren, und die Marienkirche zu Olmütz, einigermassen auch sein Grabstein. Unter die redenden a) die reiche, bis auf den heutigen Tag fortlebende, Localtradition zu Olmütz, Sternberg, Stramberg und unter dem Berg Hostein in Mähren. b) Der 206 alte herrliche Heldengesang Jaroslav, in der zu Ende des 13. Jahrhunderts geschriebenen Königinhofer Handschrift.“ v. 9. „Jaroslav Hvězdohorský,“ něm. Sternberg. v. 10. „Zbiv vůdce samého“ t. Kublajevice čili syna Chanova. v. 12. „Byť i svět nebyl vděčným.“ Srov. Jungmana, v Dobroslavě D. 3. S. 3. str. 37. „Pobiti Tatarů dalé r. 1241 jinak a jinak od letopiscův vypravováno v novějších nadsoudných časech od P. Kocebue upíráno bylo.“ Hormayrs Taschen Almanach na dotčeném místě: „Je weniger diese für Europas Geschichte so wichtige, oft besprochene, an sich durch beinahe alle Arten historischer Denkmahle beglaubigte Thatsache bezweifelt werden darf, um so gerechter ist die Verwunderung, dass selbst die ausgezeichnetsten Historiker des Auslandes bis auf den heutigenTag davon Kenntniss zu nehmen vernachlässigen. Die so oft aufgeworfene, so verschieden beantwortete Frage: warum die Tataren ihre Eroberungen gegen Westen nicht fortge, würde hiedurch mehr Licht und Haltung genommen haben.“

Znělka 250.

v. 1. „V Bruně,“ čili v Brně, zemřel zde Dobrovský dne 6. Ledna 1829. Viz o tom zprávu v Časopisu Mus. 1829. Sv. I. str. 119. v. 9. „Zrozen v Uhřích.“ Srov. Zn. 281.

Znělka 251.

v. 4. „Kralic,“ Kralice ves a zbořený hrad ve Znojemském kraji v Moravě. v. 14. „Šestidílná.“ Srov. Komenský, Kšaft umírající matky, v Berlíně 1757. str. 24. „Odka- 207 zuji tobě za dědictví knihu boží Biblí Svatou, kterouž synové moji z původních jazyků do češtiny s pilností velikou, do patnácte let na té prácí strávivše několik učených a věrných mužů, uvedli, a pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteřížby tak pravdivě, vlastně i jasně svaté Proroky a Apoštoly ve svém jazyku mluvící slyšeli.“ Palkovič, v Předmluvě na Biblíi 1808. str. 4. „Králická aneb šestidílná biblie hodná jest, abychom zde o ní něco položili. Vznešení tito, vysoce učení, a převýborní muži z Jednoty Braterské: Mikuláš Albert, Lukáš Helic, Jan Eneáš, Izaiáš Coepolla, Jiří Strejc, Jan Efraim, Pavel Jesenský a Jan Kapito, nejprvé celé Písmo S. zvláště St. Zákona, z původního textu do výborné češtiny uvedli a tak tuto českou biblí vydali, vybráni byvše skrze starší Jednoty Braterské k této práci, na níž celých čtrnácte let ztrávili. Věčné památky a chvály hodný P. Jan Žerotín svobodný Pán z Náměstu, neobyčejnou štědrotou náklad na toto vydání činil, do Kralice svého zámku, v Moravě, blíž Náměstu, kdež sám bydlil, všech těchto mužů – této akademie české – povolal, tu je přes celý ten čas vším hojně opatroval a novou znamenitou typografii vyzdvihl. První Díl Biblí této, s hojnými výklady a naučeními po krajích a se všelikými ozdobami, velikým pěkným písmem a na čistém psacím papíře ve kvartu nádherně tištěné, vyšel léta 1579; druhý 1580; třetí 1582; čtvrtý 1587; pátý 1588 a šestý Nový Z. obsahující 1503. Tímto přeložením a výkladem, jehož se až podnes v církvích evangelických užívá, my Slované můžeme se právem vysoce honositi: ono patří mezi ty nejdokonalejší, nejvznešenější knihy, kteréž kdy ve kterém národu učenost a pilnost lidská vyvedla; a kdyby Cicero byl česky psal, bylby musel tak psáti, jako tito výborní Čechové psali. Jejich způsobové mluvení a psaní byli, jsou a budou neomylnými a nepohnutými pravidly všem dobrým českým spisovatelům.“ Schaffarik, Gesch. d. 208 sl. Lit. p. 62. „Die Slaven können sich rühmen, die h. Urkunden der christlichen Religion in solchen Übersetzungen zu besitzen, die das Wort der Wahrheit seit einer Reihe von Jahrhunderten in ursprünglicher Reinheit und ewig jugendlicher Frische und Kraft täglich zum Leben werden lassen. Kein Volk hat so viel Sorgfalt und Fleiss auf die Reinhaltung und Veredlung dieser gättlichen Wohlthat verwendet als die Slaven.“ Srov. Tamž str. 337. Srov. Andr. Regenvelsius, Slavonia reformata; Vacl. Kleycha Nový Z. Předml. str. 24.; Fr. Novotný z Luže, Bibliotheka českých biblí; H. J. Rohres slav. Bew. d. öst. Mon. T. II. S. 55.

Znělka 252.

v. 1. „Šallerovce,“ něm. Alt-Schallersdorf. Srov. Magd. Dobrov. Retikova, v Dobroslavě D. II. sv. 2. str. 59. „Roku 1799. v noci na den 24. unora, prudkým jihem se led na řece Dyi aneb Taji v Moravě, přehrozným praskotem propukaje zdvihl, a široko daleko rozlitou vodou prudce hnán, stromy a stavení porážel. Vesnici Altšallersdorfu, kde obyvatelé pohroma tato ve hlubokém spaní překvapila, přehrozné neštěstí nastalo. Nářadí uplývalo, řvoucí dobytek v zůřících vlunách se topil, a ze střech i kostelní věže nešťastní obyvatelé k nebi ruce zpínajíce, zoufanlivě o pomoc upěli. Když se rozednilo, už množství stavení peroucími krami porouchaných zbořením hrozilo a žádná pomoc k doufání nebyla. Matky své nemluvňátka k nebesům zdvíhaly, dítky se otců chytali a křik hynoucích hřemot zůřící záhuby pronikal. Rybáři sousedních dědin nadarmo se pomoci pokoušeli. Nicméně tři kozáci pomocného ruského pluku, žádného nebezpečenstva se nehrozíce, odvážlivě se zůřivým živlem dlouhými železnými háky zápasíce, dvěma lodími šťastně do vsi přihnali a v krátkém času sto a padesáte lidí paterné smerti z rukou vyterhli, tak že po- 209 slední stavení když sotva ubohé obyvatele z něho na své lodě naložili, se zbořilo. Pán té vesnice chtěl těm šlechetným rekům znamenitou odměnu dáti, ti však na vděčných selzách vysvobozených dosti majíce, ji nepřijali, nýberž s potěšeným z podařilého skutku sardcem po svých pospíšili. Viz: Krátké vypsání Rusie a jejího vojska, v Praze 1815. str. 9. – Chimansis Erzählungen. v. 8. „Navět“ až i, něm. sogar.

Znělka 253.

v. 3. „Nehrad.“ Srov. F. J. Schwoy, Topogr. v. Mähren. Brüner Kr. p. 215. „Maidenburg, Maidelberg, mähr. Děvčíhrad, ein sehr hohes Bergschloss, eine Meile ostnordwärts von Nikolsburg. Von diesem Schlosse merkt die Geschichte an, wie sich die damaligen feindlichen Österreicher desselben, und des nahe gelegenen Bergschlosses Rosenstein im J. 1248 mit List zu bemächtigen versucht haben. Sie spürten nämlich die Zeit ab, da beide Befehlshaber dieser Schlösser, der Cyrek von der Maidenburg, und der Nehrad vom Rosenstein, mit ihrem Geleite auf der Jagd waren, überfielen sie unversehends, und verlangten dann von denselben, zuerst durch Drohungen, endlich aber durch wirkliche Marter, indem sie einem von ihnen die Augen ausstecken, den andern aber barfuss auf dem Eise zu stehen zwangen, dass sie denen in beiden Schlössern zurückgelassenen Ihrigen, befehlen sollten, selbe dem Feind zu übergeben. Aber beide Helden waren zu keiner Untreu gegen ihren Herrn und das Vaterland zu bewegen, und die Feinde mussten, ohne die Schlösser einzubekommen, wieder abziehen.“

Znělka 254.

v. 14. „Polsko.“ Srov. Convers. Lexicon, pod článkem Polen: „Polen ein Land, ein Volk und ein Staat, 210 seit tausend Jahren fast nur durch Unglück merkwürdig. Polen, das Land ungeheurer Widersprüche. Das Volk, ein Zweig der Sarmaten, erlangte eine wunderbare elastische Gediegenheif, zusammengesetzt aus Nachgeben and Widerstand, aus Unterwerfung und Trotz, aus Knechtsinn und Vaterlandsstolz. Der Pole überliess sich, wie es allen Menschen begegnet, die einer gesetzlichen Ordnung und Freiheit entbehren, und von ihren Gefühlen sich beherrschen lassen, jeder politischen Ausschweifung mit eben so viel Leichtsinn als Leidenschaft. – So hat Polen als Staat mit den Grundübeln seiner Verfassung gekämpft, bis es in derselben unterging. Der Baum der Freiheit stand ohne Wurzeln, bis ihn der Sturm umwarf.“ Tamž B. II. p. 383. „Bis zum Casimir III. (1370) hatten die Polen nur Könige aus ihrer Mitte gehabt, sie wählten jetzt Fremdlinge und legten dadurch den ersten Grund zu den Unruhen, welche das Reich bis zu seinem Untergange zerrüttet haben.“ Antons Versuch über Slaven, I. p. 33. „Von der ausgearteten Tapferkeit der Polen haben wir in den neuesten Zeiten traurige Beispiele gehabt.“ Rohrer, slav. Bew. d. öst. Mon. T. II. p. 51. „Der ehemalige polnische Edelmann hatte viel zu hohe Begriffe von seiner Person, und viel zu niedere von den übrigen Classen der Einwohner im Staate, dem Priester, Bürger und Bauer. Er glaubte alles Absprechen in und ausser dem Senate müsse ihm erlaubt seyn, bis er die traurigen Folgen des niepozwolim fühlte. Der Edelmann bediente sich selten der Geistlichen zu Lehrern seiner Kinder, daher mussten beyde höhern Stände verwildern. Seinen Witz herauszuheben seine Geistesanlagen zu bewundern, dienten Haarkräusler, Kammerdiener, Garköche, bankerottirte Modehändler, quittirte Officier, Winkelschreiber und Belletristen eines gewissen allbekannten Landes, die mit offenen Armen aufgenommen wurden, und sich erdreusteten, über Geschmack und Tugendlehre, Staaten-Oekonomie und Politik, feine 211 Lebensart und Tanzkunst zugleich dem polnischen Zöglinge Lectionen zu geben, indess sie selbst mit genauer Mühe der Ruthe und Peitsche, dem Stocke und Schulden-Arreste entrannen.“ – Niemcewicz, Śpiewy hist. p. 564. „Władza szlachty wzrastaiąc, przywłaszczaiąc wszystko, cięžąc nad wszystkim, zniszczyła na koniec rownowagę między sobą, ludem i tronem. Možni rządzili wszystkim, a często niezgodni z sobą zawiśni królów w błąd namiątności swoich zagarnąwszy oyczyznę całą, z szczytu wyniesienia požgrąyli ią stopniami w wiecznéy przepaści. Niepostrzegano w nieszczesnéy ślepocie, že podobne nadužycia, že burzlive królów wybory, oddaleniem od swobód mieszczan i pospolitego ludu, sprowadzą kiedyś skutki okropne. Na szabli tylko pokładano bezpieczeństwo i całość: zaniedbano nauki, handel i przemysł, zanedbane porta morskie, bez których rzadko naród wzniesie sie do potęgi, światła i bogactw. Szlachtę tylko maiący za naród, królów za podległych sobie urzedników, lud za narzedzia dochodów i bogactw, w głebokiem zapomnieniu czekaliśmy až nas uderzy okropny cios politycznego zgonu.“

Znělka 255.

v. 2. „Kremel,“ či Kremlin slavný hrad a sídlo císařské v Mozkvě, trojnásobnými tlustými zděmi a hlubokým příkopem obehnané. V něm jsou mnohé krásné chrámy obzvláště i chrám katedrální, ve kterém se pokaždé korunování císaře děje. Ve chrámě Michala archangela jest hrobka ruských císařů. Srov. Conv. Lex., Kreml. „Als am Ende des J. 1812 bei dem Vordringen der französischen Armee die Stadt von den russischen Behörden freiwillig angezündet und den Flammen Preis gegebenwurde, brannte ein Theil des Kremls ebenfalls mit ab: Alexander hat den Kreml wieder hergestellt.“ 212 v. 2. „Mozkvo svatá,“ sami Rusové nazívají Mozkvu svatým městem, zvláště v národních písněch. v. 3. „Dávno.“ Počátek Mozkvy založen byl roku1117 pod Veleknížetem Jiřím I. v. 6. „Palác něžný Roztopšinův.“ Srov. Convers.Lexic. pod článkem Moskau: „Der Gouverneur von Moskau, Graf Rostopschin, traf insgeheim Anstalten zu einem allgemeinen Brande, um dem Feinde die Möglichkeit, sich im Herzen von Russland zu behaupten, zu entreissen. Er zuerst liess seinen Pallast in Moskau und sein prächtiges Landhaus anzünden. Die Werkzeuge zum Löschen wurden fortgeschafft.“ v. 7. „Široce.“ Město Mozkva jest v objemu 5 mil široké, a ze 4 dílů záležející, totiž z Kremlu, Kitaigorodu, Belgorodu a Zemlenogo gorodu.

Znělka 256.

v. 5. „Ural,“ jméno velikého pohoří mezi Europou a Aziou, ruské císařství na dvě veliké polovice dělící. Počátek má u Chvalenského moře a rozprostraňuje se přes celé Rusko v širokosti výše 300 mil. v. 6. „Kde má rovník počátek.“ Srov. Karamzin Istor. Gros. R. D. I. str. 33. „V sedmom věkě nachodim Slavian na rěkě Strymoně vo Thrakii, v okrestnostiachThessaloniki i v Mizii, v nyněšnei Bolgarii. Daže vet Peloponnes byl něskolko vremeni v ich vlasti. Mnogie iz nich poselilis v Bithynii, Frigii, Dardanii, Sirii. Str. 285. Slaviane zavladali Peloponnesom při Konstantině Kopronimě v 746 godu. Slědy ich sochranilis v Moreji: načalniki donyně imenujutsia tam Voievodami. 5000 Slavian udallis v 665 godu s Abderachmanom, kniazem Saracinskim v Siriju. Justinian II. v 688 godu odpravil mnogich Slavian iz Thrakii za Gellespont v Opsicium. Črez 70 lět poslě togo 208,000 Slavian perešli za Černoje moře, v Bi- 213 thyniju, i na beregach Artanasa osnovali svoi žiližča.“ Srov. Stritter, Mem. Pop. T. II. v. 8. „Království jest tvoje rozloženo.“ Srov. Pervotiny pěk. Um. 1813 L. 22. str. 83. „Starý europejský národ slovanský padesát millionů silen jest, a v příznivějších zlidnění jeho politických okoličnostech na tak náramném prostranství krajin svých – polovice Europy a třetiny Azie – mohelby v málo kolikas pokoleních zečtyrnásobiti se, ano i zdesetnásobiti.“ Aufsätze, betreffend die Rus. Gesch. von Ihro Kaiserl. Maj. d. Kaiserin aller Russen Katharina; Berlin und Stettin. B. I. „Viele Völker haben durch Eroberungen ihre Sprache verloren, die slavische Sprache ist aber von den, durch Slaven besiegten Völkern angenommen worden. Die Slaven bemächtigten sich so vieler Provinzen in Osten, Süden, Westen und Norden, dass in Europa kaum irgend ein Ländchen übrig blieb, welches sie nicht berührt hätten.“ Lomonosov, Alte Rus. Gesch. Riga und Leipzig 1768. K. 2. „Wenn ich den ältesten Zustand der slavischen Macht und Grösse mit dem heutigen vergleiche, so finde ich kaum einen merklichen Zuwachs.“ Schlötzers, Nord. Gesch. Haile 1771. „Kaum hat je ein Volk der Welt seine Herrschaft oder Sprache weiter ausgebreitet als die Slaven. Von Ragusa am adriatischen Meere an nordwärts bis an die Ostsee und das Eismeer, und ostwürts bis nach Kamtschatka in der Nahe vom Japan hin, trifft man überall slavische Völker an. Eine Strecke von 1300 Meilen in der Länge und 200 in der Breite also 260,000 deutsche Meilen.“ Helmold, C. I. L. I. „Eo usque latitudo Slavicae linguae succrescit, ut pene caerat aestimatione.“ Kopitar, Gramm. Vorr. XVII. „Man denke was bei gleicher Religion, gleicher Schriftsprache, und warum nicht auch untereinem einzigen Oberhaupte, einem slavischen Vladimir (Leitewelt), aus dieser gigantischen Nation schon früher hätte werden können.“ 214 v. 9. „Mnohos nesla.“ Srov. Rohrer, slav. Bew. d. öst. M. T. II. p. 118. „Die slavische Nation schien seit Jahrhunderten bloss zum Leiden bestimmt, zu seyn.“

Znělka 257.

v. 1. „Athos,“ aneb i Svatá Hora, v Makedonii, jest jedna z najpamatnějších ve světě, leží na půlostrově moře aegeiského. Výsost její vznáší se asi 5,900 střevíců nad hladinou morskou, tak že její stín, dle svědectví Plutarchia a Plinia, až na náměstí města Myrrhyny na ostrově Lemnos padá. Na této hoře nalezá se veliké množství klášterů a mnichů řeckého vyznání; v každém klášteře jsou dva neb tři učení mnichové, kteří se obzvláště knihami a rukopisy tamějších bibliothek zanášejí. v. 1. „Tergla,“ Terglav, Triglav, najvyšší hora v Krainsku, asi 12,000 střevíců vysoká, a tak téměř třikráte vyšší nežli Sněžka v Čechách. Srov. Linhard, Geschichte v. Krain. T. II. p. 256. „Triglav, ein dreiköpfiger Gott, weil ihm die Slaven die Herrschaft über Luft, Erde und Wasser zuschrieben. Der Berg Terglau, weleher der höchste in Krain ist, voll prächtiger Scenen der wilden Natur, scheint von dieser Gottheit seinen Namen zu führen.“ Že hora Trigla od boha Triglava jméno vzala, potverzují podobné příklady jiných hor slavských, k. p. hora Radhost v Moravě, Černebog a Perunova doubrava v Serbsku a t. d. Triglav byl ctěn také i v Štětíně a Julíně. Sv. Otto odeslal Triglavovu zlatou modlu, aneb raději jen její spojené hlavy, ze Štětína do Říma papeži Honoriusovi II. – Otázka jest nebylaliby tato modla ještě nyní v některém římském Museum, Komnatách a jiných zbírkách k nalezení? –Srov. Andr. Abbas, Vita Otton. pag. 680. „Erat in Civitate Stetinensi simulacrum triceps, quod in uno corpore tria capita habens Triglaus vocabatur: quod so- 215 lum accipiens (S. Otto) ipsa capitella sibi eoherentia, corpore comminuto, secum inde quasi pro trophaeo asportavit, et postea Romam pro argumento conversionis illorum transmisit.“ I v Slavonii se nalezají zříceniny starého hradu Trojeglava, viz Csaplovits, Slavon. u. Kroat. T. 1. p. 73. Srov. Dobrovsky, Slovanka; str. 174. „Das ganze ältere slavische Heidenthum ist indischen Ursprungs. Ist der slavische Triglav nicht der leibhafte indische Trimurti?“ v. 2. „Psí pole“ v Slezsku půl druhé míle od Vratislavi, slavné vítězstvím Poláků nad Němci, pod Boleslavem Křivoústým, roku 1109. Srov. Niemcewicz Śpiewy hist. str. 63. „Nayprzewažnieysze zwycięstvo Boleslawa Krz. było pod Wrocławiem: tam Henryk Cesarz, widząc wojsko swoie zniesione ze szczętem, zrzuciwszy zbroie ucieczką žycie ratował. Równiny Wrocławskie, zastłane trupami Niemców, ściągnęły na pastwę psów moc niezmierną, dla tego i dotąd mieysce to psiém polem nazwane.“ Srov. Hájek, Kron. při r. 1109. „Císař hnul se od Hlohova a položil se nedaleko města Vratislavi. Boleslav zprávu maje že císař se strojí Krakow oblehnouti, pojav lid zběřičný táhel proti němu: ale že císař měl mnohem více lidu, z toho Boleslav byl nemálo strašliv: Císař vida Poláky, rozkázal svým Němcóm aby statečně bojovali a žádného neživili. Boleslav také své napomínal. V tom se sešla bitva; trvala od východu slunce až do nešporní hodiny, až Němci počali utíkati, proto neb viděli, že již jich mnoho zbito. Poláci a Rusové silně se na Němce řítili. To vida císař s maličkým počtem z toho boje utekl, a opovrhl všecka císařská znamení, aby nebyl poznán, tím pilněji k německým zemím pospíšil. Boleslav i se svými Poláky z toho vítězství se velmi radoval. Po takové porážce, tu kdež ležala těla zbitých, bylo se mnoho psóv zběhlo, tak že v tom kraji po vsech a městečkách málo psóv zostalo, všickni na to bojiště běžavše, tam zostali, a za dlouhý čas tudy 216 lidé pro psy choditi nesměli, nebo ti psi jako zdivočali, a kteréhož živého člověka uzřeli, hned naň společně běželi. Protož to místo až do dnešního dne slově psí pole.“ v. 2. „Pole Kosovo“ aneb i pouze Kosovo. Srov. W. Gerhards Glossarium in der Vila oder serbischen Völksliedern, Leipz. 1829. „Amselfeld, Kosovo, eine, zwey Tagereisen lange und etwa halb so breite, von Gebirgsketten umschlossene, sehr fruchtbare Ebene. Sie wird von den Flüssen Lab und Sitniza durchschnitten; es liegen in ihr und am Fusse des Gebirgs gegen 300 Dörfer und Ortschaften. Berühmt ist diese Ebene wegen mehreren Schlachten, welche dort gegen die Türken gefochten wurden. Die berühmteste war jene am 15. Juny 1389 zwischen den Knez Lazar und dem Türken Sultan Murat I. der mit überlegener Macht herangerückt war. Beyde Herrscher verloren an diesem Tage das Leben auf dem Schlachtfelde. Vidov dan oder der Tag des Vitus ist der 15. Juny an welchem diese Schlacht war. Noch heute wird jeder Entscheidungstag in Serbien ein Vidov dan genannt.“ v. 3. „Carigrad“ t. j. Constantinopolis. Srov. Karamzin, Ist. T. I. str. 21. „Ni legiony Rimskie, počti vsegda obraščajemyie v běgstvo, ni velikaja stěna Anastasieva, sooružennaja dlja zaščity Carjagradu ot varvarov, nemogli uderživať Slavjan chrabrych i žestokich. Slavjane i Bolgary přibližalis k Carjugradu v 559 godu, Imperija s trepetom i stydom viděla znamja Konstantinovo v rukach ich.“ v. „Petrov,“ Petrohrad, něm. Petersburg v Ruské zemi. Srov. Schlötzer, in seinem Leben. I. „Russland ist eine grosse Welt, und St. Petersburg ist eine kleine Welt im Auszuge. Heil jedem jungen Menschen, der als gelehrter Reisender seine Lehrjahre in dieser grossen und kleinen Welt anfängt. lch kam, und sah, und staunte, und kam doch nicht vom Dorfe her. Hätte mich mein Schicksal nach Konstantinopol, nach Aleppo, 217 oder Peking geschleudert haben, ich würde da vielleicht mehr Befremdeades gefunden haben, aber nicht das Lehrreiche, das Geisterweiternde, wie in St. Petersburg. Vieles was anderswo gross ist, ist hier kolossalisch, gigantisch. Asiatischer Luxus ist mit feinem europäischen Geschmacke gepaart. Dem „Nil admirari“ wird hier kein Stoiker treu bleiben können; und wenn auch ein Meister das Gemälde beschriebe, so würde er doch mit der Einladung schlüssen müssen: Komm selbst, und sieh, und hör, und fühle!“ Tak soudí ostrovtipný Schlötzer o Petrově, jak jej před 60 roky minulého století nalezol. Coby ale řekol kdyby jej 60 roků později, za našich časů, více než dvojnásob okrášlený a i v duchovním potahu oslavený spatřil? Srov. Allg. Zeitg. Beilage, 1831. Nro. 60. „Kdyby i pravda byla, že Rus ve svých osobných a podrobných okoličnostech méně svobodný jest, nežli snad obyvatel Paříže a Londonu: tedy předce povyšuje ho myšlénka nejen na zeměpisnou rozšířenost, ale i na politickou velikost jeho říše s plesáním sardce nad tuto osobnou obmezenost. On následuje v této věci pravé přirozené vnuknutí: nebo pokroky ku drahé svobodě jen tudy ubezpečeny jsou, když veliká národnost vznešené svazky zplodila a prostranné divadlo připravila. Kocourkovská svoboda některého německého říšského města a dlouhochvilnost v odloučenosti některého švýcarského kantonu, mohou toliko pro takové duše půvab míti, které neznají a necjtějí co to znamená údem velikého celku býti.“ v. 4. „Ladoga,“ jezero v Ruské krajině 25 mil dlouhé, 15 široké derží se za najvětší a najrybnatější v Europě. Siestrencevič, ruský Spisovatel odvodí jméno tohoto jezera a nad ním ležícího města téhož nazvu, od bohyně Lado, Lada a tím toto jezero a město velikou významnost dostává ve slavském pohanství. I při Retře, Ploně, Raceburku a jiných, mythologicky pamatných, místech slavských byla jezera, obyčejně bohům svatá. 218 v. 4. „Astrachan:“ jeden z východních krajů Ruského císarství, u Chvalinského moře, vybojovaný carem Ivanem Vasilievičem r. 1554. v. 5. „Dubrovničan,“ měšťan města Dubrovníka čili Ragusy v Dalmácii. v. 6. „Blaton“ aneb Balaton jezero v uherské krajině. „Ozov“ t. Azov, Azoff, moře. v. 7. „Kyjov.“ Srov. H. Platter, Georg. wschod. części Europy 1825 w Wroclawiu str. 245. „Kijov zdaje się bydž naydawniéy založeným ze wszystkich miast Słowiańskich, bo až do połowy 13 wieku zasięga. Widok Kijova uderzający iest, naybardziey dla wielkiéy liczby wiež cerkiewnych złotą blachą pobijanych i swiatło słonca žiwo odbyjających.“ v. 9. „Řeka Savska“ t. j. Sava. Srov. Belius Comp. reg. Pos. et Cassov. 1779 p. 20. „Slavoniam inter Dravum et Savum positam fere semper Slavicae originia populi incolebant. Slavonia vocabatur olim Panonia interamnensis item Savia.“ Valvasor, Ehre des H. K. Buch 14. str. 234. „Der Doctor Schönleben, Carniol. antiqu. et nova S. 306 ist der Meinung, der Name Slav komme her von Savia Panonia, davon sie einen Theil eingenommen und desswegen Slavi benamst worden.“ Skůr tuším na opak od národu mohla krajina jméno dostati.

Znělka 258.

v. 6. „Zlato, stříbro.“ Srov. Gottlieb Henze, Gesch. des fränk. Kreises p. 96. „Frühzeitig legten sich die Slaven auf den Bergbau. Die ergiebigen ungarischen Bergwerke wurden von ihnen erfunden, die böhmischen erhoben sich ebenfalls sebr bald, und unsere Voralters in ausnehmender Blüthe gestandene Bergwerke, stammen wahrscheinlich von ihnen her. Weil die Slaven die ersten waren, welche sich mit dem Berg- 219 bau vorzüglich beschäftigten, sind noch so viele slavische Wörter im Bergwesen gebräuchlich, als: Flötz, Koks, Kies, Kipricht, Schacht, Schwaden, Kobald, Schicht, Seiffen, Spath, Stollen, Meiter u. s. w.“ Henze, Lad. Bartholomaeides a jiní přivozují sice tato slova jako původu slavenského, ale žádný je nevysvětluje odkud vlastně pocházejí a co znamenají. My se tedy zde pokusíme. Německé Flötz jest naše plocha, ploský, plaský, pleský, rovno horizontalně ležící; od něho rozdílné jest šik, šikem ležící, německy Schicht, obliquus. Kuks nepochybně od Kus, t. j. částka. Kipricht od kyprý, sypký. Schwaden od čad, čadím, kadím, čmud. Kobalt buď od kov, kovati, buď od kopal, kopati. Seiffen, Seipen od sypati. Stollen od Doly. Meiter srov. Zmítař, který zmítá, hází do pece rudu. Slova Kies (srov. lat. cos, Kiesel), a Schacht my nederžíme za slavenská; raději následující: Stülpen (stlp, sloup), Stufe (stupa, stupeň, původně znaky, šlepěje vtesané do rudních skal, potom kus rudy); Stampfen (stupy, od stoupání na ně nohami), Qaarz (škvarek, vyškvařená ruda); Druse (trus, trusky, trosky); Schotter (štěrk, štrk, štrkací písek, slovensky štroch). Ke smíchu jest, jak bludně Adelung tato slova odvodí, aby se Slavenčině vyhnul! Tak o Kuksu říká: „Es gehört ohne Zweifel zu Katten, Katsen schneiden, theilen.“ Stollen srovnává s německým Stuhl, Stelze, Stolz, ačkoli přece praví „In Meissnischen (v sídle Slavů) Dölle oder Tölle eine tiefe Stelle im Acker, worin sich das Wasser sammelt.“ Dále praví: „Schwaden bedeutet miaeralische dicke Dünste, schwefelichte Schwaden, arsenikalische Schwaden u. s. w. Ohne Zweifel von wehen, hin und her bewegt werden, weil dergleichen Dünste in einer beständigen gelindea Bewegung sind, besonders in den Bergwercken, wo sie sehr sichtlich hin und wieder ziehen.“ Tak se pomstí jednostranná, jen svou řeč milující a jiné opomítající, Etymologia! Schwaden jest celé naše 220 čad, čmud, jen že Němci nemajíce v řeči své litery č, proměnili takovou na š (jako čern, schwarz). – Srov. Herder, Ideen, Th. IV. Carlsruhe1792. str. 37. „In Deutschland trieben die Slaven den Bergbau, verstanden das Schmelzen und Giessen der Metalle.“ Adelung, Vor. zur Thams böhm. Lex. Prag. 1788. p. 5. „Wir finden den Bergbau, die Handlung und manche mechanische Arbeiten, bei den Slaven sehr frühe im Gange und zwar früher als in dem mitteren und nördlichen Deutschlande, welches sich nicht schämen darf, manches in diesem Stücke von den Böhmen erlernt zu haben In dem südlichen Deutschland ist der Bergbau unstreitig ein Überbleibsel der römischen Kultur; allein in dem mittleren und nördlichen ist er allem Ansehen nach ein Abkömmling der Slavischen.“ Isis r. 1823. Heft 5. S. 1. „Die Slaven thaten sich sehr frühzeitig im Berg- und Hüttenwesen hervor.“ Srov. lntrod. ad Hist. Hung. critico politicam, Vindob. 1770. – Reinhard, de vera metallifodinar, circa montem piaiferum origine, Erlang 1770. – Körner. Abhand. von dem Alter des Böhm. Bergwerks, Schneeberg, 1756. v. 6. „Ruky umělé.“ Srov. Belius, Not. Hung. T. I. str. 646. „Est hoc in gente Slavica eximium, ut nulli non vitae generi, homines sufficiat, apprime idoneos. Quia enim durioribus adolescentiae annis utuntur, innutriunturque meliorum literatum studiis, fit his rebus, ut et ad laborum patientiam subigantur, et rebus gerendis fiant idonei. Proinde si campum nacti sunt, virtuti experiundae aptum, emergunt ante, quam reris, et, quibus erant paullo ante despicatui, hos, multis post se parasangis relinquunt.“ – Čaplowits, Gemälde v. Ungarn. T. II. S. 4. 5. „Der Slowak arbeitet gern mit Händen und Füssen. Den Magyaren beschäftigt fast ausschliesslich die Landwirthschaft und die Viehzucht, den Deutschen theils auch Gruben- und Feldbau; der Armenier und der Jude pachten und schachern. Der Slowak allein verlegt sich auf 221 die manichfaltigsten Erwerbszweige. Er baut sein Feld, züchtet Vieh, handelt, treibt Gewerbe, arbeitet in Bergwerken, ist ein geschickter Fuhrmann, zu Wasser und zu Lande, Jäger and Vogelfänger, lernt fleissig u. s. w.“ v. 7. „Řeč.“ Srov. Pervotiny pěk. um. 1813. List. 32 „Tu jen o výborném skladu slavského jazyka položíme, kterýžto jazyk z jedné strany pro své bezartikulní deklinace a bezmístojmenné conjugacie ku staro-řecké veršovní míře docela způsoben býti se vidí, z druhé strany ale, skončuje se ve skloňování slov na samohlásky, než kterýkoli jiný europejský původní jazyk, druhdy jedinký mezi všemi europčany s pěkně míchanou vlašinou o zpěvatelnostv operách zápasiti moci bude.“ v. 7. „Zpěvy veselé.“ Srov. Belius, Not. Hung. T. I. p. 53. „Quantumvis laboriosisaima sit Natio Slavorum, agit tamen hilariter, diebus inprimis festis, et si quae sint a laborius vacationes. Simul in vico tibia utricularis insonuit, concurrunt alacres, eduntque adhuc sobrii saltationes, quibus seniores moderantur, ne quid tumultuarie aut cum alicujus injuria eveniat.“ Anton, über die Slaven T. I. p. 33. „Das Gemüth der Slaven war zur Fröhlichkeit geschaffen. Noch ist ihr Haag der nehmliche. So ist der Russe heiter und froöhlich, so ist der Dalmate nad jeder Illyrier aufgeweckt, so jauchzt der gemeinste Pole immer noch unter dem härtesten Drucke. Der Serbe in der Lausitz, der oft täglich seinem unserbischen Herrn zu Hofe dienen, oft harte Behandlung von seinem Junker erdulden muss, oft nur ein armseliges Lassgut besitzt, und ein Thor seyn würde, wenn er es im geringsten verbessern wollte, da er nicht weiss, wie lange er es behalten werde, ist heiter und freuet sich seines Lebens. Ein Volkslied von ihm trägt ganz seinen Charakter an sich: Hanchen, mein Liebchen sey fröhlich, wenn du auch kein Körngen gesäet hast.“ – Rohrer, slav. Bew. ost. T. II. p. 7. 17. 28. „Der grössere Theil der slavischen Nation 222 verräth unverkennbar grosse Anlage zur Tonkunst. Die Volkslieder der Slavonier und Kroatier besitzen nicht selten einen so erhabenen, feyerlichen Gang, dass man sich in die Zeiten der Barden versetzt dünkt, aus denen uns noch Ossians Gesänge glücklich theilweise gerettet wurden. – Der Gorale singt so lant und fröhlich mitten im Brausen schneidender Bergwinde, als fächelten laue Zephyre um ihn. – Auf den Feldern in Mähren, welche zu den deutschen Dörfern gehören, herrscht arbeitsame Stille, indess auf slavischen Gründen alles singt. Jedes noch so mühsame Geschäft versüsset sich der Russniake durch den Gesang; so wie er sich auf gleiche Weise durch diesen jeden Freudengenuss erhöhet. In Wien singt das Volk auch, aber meistens Opera-Lieder von der Schikanedrischen oder Marinellischen Bühne. Allein in Lemberg hört man unter der gemeinen Volksklasse wirkliche Volksgesänge. Dichter und Componist gehören zum gemeinen Volke. In noch höherem Grade findet sich diess freylich bey echten Russen- oder Kosaken-Regimentern. Ein Officier darf nur eine kleine Schwäche an sich haben, sogleich macht ein lustiger Soldat hierüber ein Scherzgedicht, in wenigen Wochen singt schon der ganze Kosaken-pulk, ja öfter die halbe Armee ein solches Lied, welchem freylich bald wieder ein anderes, mit einem neuen Texte Platz macht. Es wird mitten im Winter auf freyer Strasse gesungen und bey jedem Regimente haben die echten National-Sänger ihren eigenen Werth, welchen Alle vom ersten russischen Stabsofficiere bis zum letzten Gemeinen herab unbedingt erkennen und verehren.“ J. C. Pfister, Gesch. d. Teutsch. p. 347. „Alle Wenden-Slaven, ohne Ausnahme, sind ein fröhliches, gesangliebendes Volk, und auch die, welche längst mit Teutschen vermischt leben, haben diesen auszeichnenden Zug, im Gegensatz gegen die teutsche Ernsthaftigkeit behalten.“ Csaplowits, Gem. v. Ung. T. II. p. 122. „So mühsam auch das Verdienst der Croaten ist (die als Heumäher, Schnitter 223 oder Drescher wandern), so gleicht der Zug der Arbeiter dennoch mehr einem Fest, als einem Arbeitsgang. Zahlreiche Männer und Weiber mit Blumen geputzt verlassen Haufenweise und mit Freuden ihre Wohnorte: ein Pfeifer od Geiger geht dem Zuge voran, das Volk singt und jauchzt, und auf Raststationen, sey’s im Schatten der Wälder, oder neben einer Schenke, wird lustig getanzt.“ J. Grimm, Serb. Gramm. p. 14. 20. „Alle slavischen Stämme scheinen von Natur dichterisch begabt, zu Gesang und Reigen aufgelegt. Ihre Lieder zeichnen sich durch stille, tiefe Empfindung aus. Die Weiberlieder gewähren eine lyrische Poesie, wie sie sich so klar und innig bei keinem der neuern Völker ergossen hat. Was epische Volksdichtung sey, wie sie sich gestalte und fortpflanze, welche natürliche überraschende, keiner Kunst erreichbare Kraft der Erfindung ihr zu Gebot stehe, wird man aus den Männer- und Heldenliedern der Serben studiren können, deren Inhalt Mährchen, Sagen und neuere Geschichte umfasst, und sich mit den Denkmahlern ferner Völker berührt.“ W. Gerhard, Vila, serb. Volkslieder, Vorwort. S. 15. „Wenn der unbefangene Leser die arabische Dichtkunst durch Ernst und Erhabenheit, die hebräische durch heilige Begeisterung, die persische durch reichen Glanz ihrer Juvelen, Blumen und Sterne fesselt, so gefällt ihm vielleicht schon weniger der türkischen erborgte Farbenglut. Bey der neugriechischen wundert er sich, dass, ob gleich bisweilen noch Funken alter Herrlichkeit sprühend, doch selten Anakreons und Homers Geist aus ihr hervorleuchtet. Er staunt ihn lebendiger in den Frauen und Heldenliedern eines slavischen Völker- Stammes zu erblicken.“ Týž tam, v Glossar. pod slovem Frauenlieder: „Das Versmass der kleinern Lieder besteht meistens aus Trochäen und Daktylen und seine Aehnlichkeit mit den Rhytmen Anakreontischer Oden ist merkwürdig. Wie die Slaven zu dieser vortrefflichen Lyrik gekommen, ob die Poesie der Griechen auf sie 224 einwirkte, oder ob, was wahrscheinlich, sie nicht schon bey ihrer Einwanderung den poetischen Geist mit aus Asien nach Europa brachten, lassen wir dahin gestellt seyn.“ Srov. naši Předmluvu k Písněm svět. Sv. II. Tato veselost tak daleko je národu našemu vlastní, že celá řeč slavská ani pravého slova nemá k poznačení toho, co v německé řeči „Ernst“ v latinské „seriositas“ sluje. v. 8. „Osvěta nám schází.“ Srov. Kopitar, Gram. Vorr. 12. „So schildert unsere Vorältern ein deutscher Schriftsteller (Herder), nach den zerstreuten Angaben der ausländischen, zum Theil feindlichen Zeitgenossen. Was vermisst dabey der Philosoph selbst zum Ideale eines Erdbürgers, als wissenschaftliche Cultur?“

Znělka 259.

v. 1. „Ducha nesvorného.“ Srov. A. F. Kollár, Amoenitates, p. 78. „Animadvertisse mihi videor, vigere adhuc inter eos (Serbos in Turcia et Slavos in Hungaria) odiolum quoddam. Cui enim notae non sint populares quaedam contumeliae, ex illo odio natae, quac tametsi in solo vigent vulgo, tamen ne in illo quidem a sapientioribus tolerari possunt. Quid enim? an non Slavi Ungari Serblios appellant Geregos et Ratzos, qui tamen ipsos sui generis esse, ignorare non deberent. Haec et ejus generis dicta, in genus sanguinemque nostrum collata, non modo male doctum atque eductum produnt animum nostrum, sed publico etiam communique bono obstare videntur. Corrigamus igitur praeteritorum temporum judicium: nam cum et genus et sanguis noster sint, omnia pariter oificia illis, tanquam germanis nostris praestare debemus. Imitemur imposterum providas, et futuri memores formicas, quae nullam ad majorem cumulum redeuntem repellunt.“ – Karamzin, Ist. Gos. Ros. T. I. str. 29. „Představiv Čitatelju razselenije narodov Slavianskich od morja Baltiiskago 225 do Adriatičeskago, od Elby do Morei i Azii, skažem, čto oni, silnyje čislom i mužestvom, mogli by togda, sojedinjas ovladjeť Europoju; no, slabyje ot razvlečenija sil i nesoglasija, počti vezdě utratili nezavisimost, i tolko odin iz nich iskušenyi bědstvijami, udivljajet nyně mir veličijem. Drugije, sochraniv bytije svoje v Germanii, v drevnej Illyrii, v Mizii, povinujutsia Vlastiteljam čužezemnym; a někotoryje zabyli i samyi jazyk otečestvennyi.“ Jos. Dobrovský, v listu Rybaymu 1794 dne 10. Srp. psaném, v Rukopisu u P. Jankoviče v Pešti se nalezajícím, pod titulem: Commercium Litterarium Georgii Rybay cum viris Dobrovsky, Durich etc. takto píše: Es ist recht ärgerlich, dass die Slowaken es nicht mit uns Böhmen halten wollen. Die Varietäten in Dörfern soll man doch nicht für Dorisch, Attisch, Jonisch halten. Die Deutschen waren hierin klüger als wir uneinigen Slaven.“ – Rohrer, slav. Bew. T. II. p. 118 „Das Zutranen der slavischen Volkszweige selbst untereinander sank, und man ward eine Art wechselseitiger Zurückhaltung gewahr. Der Kroat verachtete den Krainer, weil letzterer ihm durch Einwirkung des deutschen Lehnsystems unkenntlich gemacht worden war; und der Russe den Polen, weil er den letztern durch Ausländeraller Art verdorben, und um seine natürliche Seelenstärke gebracht fand.“ Pfister, Gesch. d. Teutsch. p. 501. „Die slavischen Gränzvölker haben sich zwar mehrmals loszureissen gesucht, aber so wenig ehemals die Teutschen gegen die Römer einig gewesen, so wenig waren es die Wenden-Slaven gegen die Teutschen. Die Teutschen dagegen haben von ihrer Trennung guten Gebrauch gemachtund sie unterworfen.“ Lützow, Gesch. v. Meckl, p. 12. 17. „Was hätte aus Europa wohl werden müssen, wenn nicht einige innere Kämpfe und Aufreibungen untereinander diese wilden Horden (der alten Slaven) ohnmächtig gemacht hätten? Dadurch aber, dass sie durch beständige, planlose anarchische 226 innere Gährungen ihre Macht und Selbstständigkeit selbst untergruben, horten sie auf, ihren Feinde gefährlich zu seyn, und es wurde endlich Karl dem Grossen leicht, sie vereinzelt seiner Herrschaft unterzuordnen. – So zeigte es sich denn also auch hier, dass innern Kriegen die Unabhängigkeit von aussen immer zum Opfsr wird.“ v. 11. „Žíte jako jedno stádce.“ Srov. Alexandra rus. císaře, provolání dne 6. Července 1812 z Polocku ve knize: A Narrative of the Campaign in Russia during the year 1812, by sir Robert Ker Porter, third Edition, London 1814. p. 33. „Narodu a lidu. Ruští národové, nepřestrašení potomci Slavenů! ne po pervýkráte rozterhli ste tlamu lva, na vás jako na svou kořist připadlého, a potkali ste se s ním, jen hrstka, k jeho vlastní záhubě. Sjednoťte se! s křížem v sardcích vaších a s mečem v rukách vaších, žádná lidská síla nebude moci vás převládati.“ Rohrer, slav. Bew. T. II. p. 150. „Einst sagten unter dem Vorsitze des Erzherzogs Rudolph die drey böhmischen Stände voll vaterländischen Gefühls in einem Landtagsschlusse vom Jahre 1573 zu Prag: Wenn es einst Gott dem Allmächtigen gefallen sollte, die beyden Königreiche Böhmen und Polen unter einen Oberhaupte zu vereinigen, so würde dieses unfehlbar zur Erweiterung und Verherrlichung der slavischen Sprache und Nation beytragen.“ Pervotiny pěk. Um. 1813. L. 22. str. 86. „Illyrové, kouzlem illyrského nazvisku očarovaní, svůj předsudek, žeby jich nářečí najstarší a najčistější mezi všemi bylo, po celé Europě roztrousili. – Ale bratří! nechtějmež takovýmito lidskostmi ztěžovati spolku mezi Slovany, bez toho svým velkým rozšířením velmi rozdělenými! Seznejte se toliko; jisto, že jeden na druhém berzy všeliké přednosti naleznete! Spojte se vy aspoň, kteří užíváte latinské abecedy, především k jednosvorné pravopísebnosti, 227 an vás 7-10 rozličných Orthografií posavad rozděluje a vzájemné čtení vám nesnadní.“

Znělka 261.

v. 1. „Lauritas“ (Vavřinec?), kníže aneb vojvoda Slavů na levém břehu Dunaje v nynější Valachii a Besarabii, okolo r. 565-578. Bajan Chán Avarský, žádal roku 576 od těchto Slavenů, aby se mu podmanili a daně platili. Než Lauritas takto odpověděl: „Kdo jest pod sluncem, ještoby se opovážil nás naší svobody pozbaviti a krajiny naše sobě podrobiti? My obyčej máme jiným krajiny odnímati, ne jiní nám: a tak má býti i budoucně, dokud vojny a meče na světě budou.“ Viz Stritter, mem. pop. T. II. p. 46. Jméno Lovrita, Lovreta, Lvyrič podnes u Illyrů se nalezá. v. 9. „Penna plémě,“ t. j. obyvatelé severní Ameriky, jejichž osady a obce původcem byl Angličan, William Penn, nar. v Londíně 1644. Kvaker; od něho Pensylvania, předtím englické koruně přináleževší, jméno dostala: z Europy, obzvláště z Anglie mnoho pro náboženstvo pronásledovaných lidí, tam převedol, svobodu v občanských i církevních důležitostech za základ této nové říše položil, a skerze to stal se otcem nynější Svobodné Obce Amerikánské, která se v novějších časech od anglického panování odterhla a samostatnou republikou učinila.“ v. 13. „Slávy otců neznaje.“ Srov. Leo Sap. Tact. Cap. 8. „Slavorum gentes sunt ingenuae atque liberae, quibus servitus et subjectio nulla unquam ratione potuit persvaderi.“ Vitichind An. L. 2. „Slavi bellum quam pacem elegerunt omnem miseriam carae libertati postponentes. Transeunt sane dies plurimi his pro gloria, et magno latoque imperio, illis pro libertate ac ultima servitute varie certantibus.“ Surowiecki, Sledz. p. 155. 167. „Zawsze pomiędzy nimi panowala 228 zgoda i jedność. Inni podobne dają świadectwa Słowianom, i wystawiają ich za wzór przywiązania do własnych swobód, spółbraci i narodów pobratymskich. Mało w dziejach mamy przykładów podobnego męztwa, z jakiém między innemi, drobné pokolenia nadelbiańskie przez ciąg kilku wieków, broniły swoiéy niepodległości przeciv potędze Niemców i Dunów. Sprawa jednego stawala się sprawą innych często nayodlegleyszych pokoleń, które się wspierały nawzajem radą i pomocą. Kiedy juž widzieli, že muszą póyśdź pod obce jarzmo, nie chąc dožyć tey niedoli, całemi gromadami sami sobie zadawali śmierć dobrowolną.“ Linhard, Gesch. v. Krain. T. II. p. 211. „Die slavische Nation fühlte ihren Werth und handelte nach diesem Gefühle. Sie liebte ihre Freiheit und vertheidigte sie gegen ihre Unterdrücker mit einer Verzweiflung die ohne Beyspiel war. Gebändigt wurden sie und gedemüthigt. Aber das Gefühl ihres eigenen Werthes, die Liebe zur Freiheit, währt noch in ihnen, noch äussert sie sich in ihrer Liebe zum unterdrückten Vaterlande.“ v. 14. „Otroctvím se chvástá.“ Srov. Hrabě Plater, v Jeografii, Wrocl. 1825. str. 197. „Rolnik ruski, nie tylko že nie ma czym kupić wolności, ale nawet ofiarowanéy sobie nayczęściéy odrzuca. Czuje się słabym bez Pana, nieufa własnym siłom, i woli podłeglość przy opiece nad nim dworney, aniželi wolność któraby mu wszelkie obce wsparcie odebrała.“

Znělka 263.

v. 3. „Kibitkách.“ Kibitka jest vozík aneb saně dřevěnými obručemi dopoly přikryté, lehké, rychlé, v Rusích zhusta užívané. v. 6. „Wawel,“ verch a jeskyně v městě Krakově; pověst nese, že v té jeskyni za dávných časů strašlivý drak pelešil, ale Krakem, slavským Herkulesem, zabit byl. 229 v. 6. „Kinast“ (srov. Unhost) slavný v dějinách Slezských hrad, na stermé skále čnící, dědictví hrabat Šafgočů, vystavený od slezského knížete Bolka r. 1292. v. 7. „Čakoni.“ Srov. Kopitar, Wiener Jahrb. d. Lit. 1822. B. 17. „Tschakonen im Osten des alten Sparta, jetzt noch nnr 1500 Familien, in 4 Dörfern zwischen Nauplia und Monembasia, sind aber kaum noch in einzelnen Sprach- und Wort-resten Slaven. Die Namen der tschakonischen Städte Kastanica, Sitina, Gorica und Prastó sind slavisch; in ihrer Gegend ist sogar ein Ort Namens Slabochori (Slavendörf), und andere slavische Ortschaften in ganz Griechenland, z. B. Kamenica bei Patras.“ Const. Porphyr. Lib. 2. De Themat. Th. 7. „In vacuam habitatoribus Peloponesum et magnam Macedoniae partem circa a. 750. Slavini immigrarunt.“ Idem de Ad. Im. Cap. 50. „Theoctistus praetor missus est ad thema Peloponesi cum magna manu Thracum, Macedonum, caeterorumque thematum occidentalium ad Slavos debellandos subjugandosque. Et omnes quidem Slavos vicit et subjugavit. Soli Ezeritae et Milengi relinquebantur sub Lacedemonia et Elos. Ac quandoquidem mons illic magnus est et valde altus Pentadactylus nomine, qui cervicis instar longe se in mare porrigit, propter loci difficultatem ad latera ejus sedes posuerunt hinc Milengi, inde Ezeritae.“ – Surowiecki, Sledz.Pocz. str. 58. „Poniewadž nie ma śladu, aby pokolenia, te Milengów a Jezeritów były kiedy wyrugowane z swoich siedlisk: do kónca 14. wieku znaydują sie zmianki, že na znak hołdu płaciły Cesarzom mały podatek; przeto wnosić naležy, že plemiona ich dotąd się utrzymują w tych górach.“ v. 8. „Řepočet,“ něm. Rübenzahl, Srov. A. Jungmann, v Kroku D. II. C. 3. str. 372. „Rybencál, česky Zlatohlavec, duch neboliž zaklený prync v Krakonoších. Bájí se o něm, že zvláště na verchu 230 Kolešci viditelný a neviditelný, jako malé pětileté pachole, maje zlaté peří místo vlasů na hlavě, bílý kaftánek a zelený klobouček, bydlel a lidu mnoho dobrého činil, chudým potravu a peníze, nemocným léky přinášeje, v nebezpečenství dobrou radu a pomoc uděluje a t. d. však i posměváčky a utrhače trestal, vždy pak beze škody, když jich strašil, lekal, honil, zaváděl.“ Gerle, Böhmen T. II. S. 141. „Nächst der Mädelwiese im Riesengebirge erhebt sich ein von Wald begrenzter, Berg, und in dessen Mitte ein nackter Granitfels, auf welchem nach der Sage Rübezahls Burg und Wohnsitz gewesen sein soll.“ v. 10. „Zámek Sklabinský“ aneb Slavinský jest v Uhřích v Turčanské Stolici. Srov. Belius, Not. Hung.T. II. p. 321. „Sklabinya arx est Comitatus Thurociensis, vetusti operis, et molis amplissimae, quam situs opportunitas multum commendat. Enim vero in monte consedit, altitudinis eximiae, eoque ad orientem ita posito, ut totam propemodum regionem, quaqua versum despiciat. Frustraprimam ejus originem eruderare connitebamur: cum et historiae sileant, neque in tabulariis ejus rei vestigia notari potueriut. Non tamen contraimus iis, qui ad Slavos originem molis referunt. Nam id quidem, ut credamus, cum ipsa regio Slavis olim habitata, dum denominatio arcis, suadent. Sklabina enim aliquibus Sclavinia dicitur, quod ipsissimum Sclabinorum seu Sclavinorum nomen est. Nescio, saltem, haud sine causa dubito, an Jornandis illa Sclavinia, cujus de Rebus Geticis Cap. 5. meminit, in isto terrarum angulo, sit quaerenda. Certe historici narratio intimius nos videtur abducere: quidquid regionis fautores dicant.“ v. 11. „K litině Petra.“ Srov. Fiorillo, klein. Schrift. p. 55. „Catharina II. führte das Monument für Peter den Grossen auf, wobei jeder mit Rührung und Bewunderung verweilen muss. Der russische Künstler 231 Cheilow hat an dem Guss der Statue Antheil gehabt.“ C. R. Schindelmeyer, Merkwürd. d. Welt, Wien 1805. „Die Bildsäule Peters I. in Petersburg stellt den Helden zu Pferde vor, auf einer ungeheueren Granitmasse, in der Form einer steilen Anhöhe, die an der Gegenseite fast abgeschnitten ist. Sie ist 53 Fuss lang, 21 F. breit, 17 F. hoch. Das Pferd gallopirt und tritt mit einem Hinterfusse auf eine Schlange. Alles betrug 424,610 Rubel.“ Litec její byl francouzký umělec Falconet; nápis na ní jest: Petro Primo Catharina Secunda.“ v. 13. „Prahy Dněpru“ anebo Progy, Porogy, jsou veliké skály na řece Dniepře, přes které voda spadá. Srov. Gebhardi Gesch. d. W. T. I. S. 44. „Die Russen knüpften den Handel des Nordens an den griechischen Handel und brachten die Waaren nach Constantinopel. Sie mussten anmehreren Orten, besonders bey Kiew, ihre Böte verkaufen und andere verfertigen, bey den 7 Wasserfällen des Dnepers aber bald sich einer nahen Gefahr zerschmettert zu werden aussetzen, bald aber die Böte über das Land tragen oder ziehen.“ Constant. Porph. d. Ad. J. ap. Stritt. T. II. p. 982. „Russi mense Junio per flumen Danaprim navigantes descendunt. Ac primo quidem ad primum locum fluminis praeruptum veniunt, qui Essupe (Nespi) cognominatur, quod Russorum Slavorumque lingua valet non dormire. Superato hoc, ad alium locum praeruptum descendunt qui Russis Ulborsi, Slavis Ostrobuniprah (Ostrovný prah) dicitur, significatque insulam loci praerupti. Parique modo tertium locum praeruptum transmittunt nuncupatum Gelandri quem Slavice sonum loci praerupti interpretantur; quartum Russi Aiphar, Slavi Neaset nuncupant, quoniamin saxis pelicani nidificant; quintum Russi Baruphorum, Slavi Bulneprach (Volnýprach) quod paludem magnam, efficiat, denominant; sextum a Russis Leanti a Slavis Berutze (vříti, vír, vroucí) nominatum quasi dicas aquae scaturigo, 232 quo superato ad septimum navigant, qui Russorum lingua Strubun, Slavorum autem Napresi vocatur, id est exiguus locus praeruptus.“ Srov. Fort. Durich, Bibl. Slav. Vol. I. p. 221. J. Thunmann, Öst. Völk. p. 386-390. v. 13. „Chobot Chvalinský,“ t. j. Slavinský, při němž Slavové bydleli, nebo Chval a Slav i kořenem i významem totožná jsou. Chvalinský Chobot aneb moře jinače sluje i mořem Kašpickým. Srov. Nestor. Cap. X. „Volga vtečet sedmju desiat žerel v more Chvaliiskoje.“ v. 14. „Zrin,“ Srov. Joh. Thomka Sasky, Geogr. Poson. 1777. p. 620. „Zrin, Zrinium est munitio in Croatia, prope ad Unnam amnem, denominationem a Comitibus Zrini accepit.“ v. 14. „Plač,“ hora ve Styrsku, hranici mezi Němci a Slaveny způsobující.

Znělka 264.

v. 5. „Zahrada Konileská“ aneb Koniles, něm. Rosswald. Srov. F. J. Schwoy, Topog. v. Mähren, Prerauer Kreis, p. 171. „Rosswald ein Markt mit einer Pfarr, einem Schlosse und Mayerhofe. Graf Albrecht v. Hoditz lebte in Rosswald, machte das hiesige Schloss und die dabey angelegten Gärten durch seine mit grossem Aufwande und ausgezeichnetem Geschmack angebrachte Wasserfälle, auch sonstige Kunstwerke und Verzierungen, durch die vielfältig daselbst gegebene Feste, durch Bewirthung unzähliger auch gekrönter Gäste, durch Bildung und Unterhaltung eigener Schauspieler und Sänger aus der Klasse seiner Unterthanen, und durch die eingeführte Nachahmung eines Lebens, dass die Schäfer Arkadiens einst lebten, zum angenehmsten Aufenthalt und allenthalben berühmt.“ Convers. Lex. B. 4. p. 807. „Hoditz (Albert Josef Graf von), ein berühmter mährischer Gutsbesitzer. Er war 1706 233 geboren. Mit manichfaltigen und ausgebreiteten Kenntnissen durch frühen Unterricht ausgestattet, mit einer empfänglichen und lebendigen Phantasie von der Natur begabt, ging er nach Italien, wo die herrliche Kunstwelt, von einer reitzenden Natur umgeben, einen unvertilgbaren Eindruck auf ihn machte. Nachher fand er auch als Kämmerer an dem Hofe Carls VI. manichfaltige Nahrung für seine glühende Einbildungskraft. Vielleicht war es auch diese, welche den jungen, wohlgebildeten und liebenswürdigen Mann zum Anbeter der, zwar 22 Jahre ältem aber geistreichen, und auch in spätern Jahren noch anmuthigen Sophia, geborne Herzogin von Sachsen Weissenfels, Witwe des Markgrafen Georg Wilhelm von Baireuth, machte. Sie gab ihm 1734 die Hand und lebte mit ihm auf seinem Landgute Rosswalde, welches er zu einem zauberischen Sitze aller Lust, und alles durch Kunst, Phantasie und geselligen Umgang erdenklichen Vergnügens umzuschaffen den Plan gemacht hatte. Um diesen Plan auszuführen, suchte er mit dem grössten Eifer die Kunsttalente seiner zahlreichen Leibeigenen zu entwickeln, so dass es keine Art von Künstlern gab, die man nicht unter seiner Dienerschaft gefunden hätte. Der weitläufige Park mit seinen Gebäuden und Verzierungen, seine Theater, Werke der bildenden Kunst, welche er nach seinen originellen Angaben ausführen liess, die Maschinerien, Feuerwerke, Wasserkünste, welche er zu seinen Festen gebrauchte, waren grösstentheils das Werk seiner Bedienten. Die geschicktesten unter denselben aber waren seine Musiker, Schauspieler, Tänzer, Sänger und Sängerinnen. Diejenigen aber, welche er zu diesen Hauptrollen nicht gebrauchen konnte, ja selbst Kinder, Alte u. s. w. brauchte er wenigstens als Statisten und Figuranten, in vielen Verkleidungen und Gestalten bey seinen originellen Festen und Lustbarkeiten. Sein Schloss war der Sammelplatz aller Vergnügungen der Katar und bildenden Künste. In den Gartenanlagen waren 4000 234 Wasserkünste, ein grosser Canal und viele Seen angebracht: selbst auf Wirthschaftsgebäude, Stalle, Krippen und Butterfässer hatte sich der Hang zu idealisiren erstreckt. Kein Wunder, dass der durch diese phantastische Manichfaltigkeit berühmte Landsitz mehrmals, und selbst in einer gelehrten lateinischen Abhandlung des Dr. Tralles: Adumbratio amoenitatum Roswaldensium beschrieben worden ist. Doch gestehen Viele, welche diesen Ort besucht haben, die feine, angenehme und ausserst manigfaltige Unterhaltung des originellen und wohlwollenden Wirths noch interessanter gefunden zu haben, der bis in das spätere Alter, ja selbst auf dem Krankenbette, einen Zirkel ihn umgebender Menschen durch leichten Humor und immer neue Erfindungen zu erheitern wusste, und durch Mahl, Gesang, Schauspiel und Naturbelustigungen für das Vergnügen unzähliger Menschen sorgte. Selbst Friedrich der Einzige, mit welchem er durch seine Gemahlin verwandt war, und welcher seine unterhaltung liebte, besuchte seinen Feensitz, und seine Erwartungen wurden übertroffen. Er dankte dem Grafen durch ein ansehnliches Geschenk, noch mehr aber durch eine poetische Epistel (7 Th. der Oeuvres posthumes S. 27.). Hoditz starb 1778 in Potsdam. Friedrich ehrte noch nach seinem Tode sein Andenken dadürch, dass er den Theil der Jägerstrasse in Potsdam, in welcher der Graf gewohnt hatte, Hoditzstrasse nennen Hess.“ v. 7. „Hanáků okolí.“ Hanáci najdávnější obyvatelé Moravy, jméno mající od řeky Hany (srov. Una, Inn, Enns). Srov. Rohrer, T. I. p. 29. 60. 87. „Die Hanaken in Mähren verdienen vorzügliche Erwähnung. Sie wohnen meistens in Olmützer Kreise in den anmuthigsten Hügeln und fruchtbarsten Ebenen des Landes, gleichsam im Mittelpunkte des Markgrafthums und beherrschen einen Bezirk von beiläufig 20 Quadratmeilen, der von dem Flüsschen Hanna, Třebovka und Blata durchschlängelt wird. Das Waitzenbrod des Ha- 235 naken ist das beste im Lande. Alles dieses macht, dass nicht leicht jemand auf unsere beste Welt besser zu sprechen ist, als der Hanake. Das Mädchen in der Hanna trägt eine weisse, schleyerne, geglättete, zwey Hand breite Stirnbinde, welche gegen den Nacken hinab und um die Haare sich schliesst. Das dammastene Leibchen der Hannakin an Festtagen ist mit Borten vom Leonischen Golde besetzt.“ v. 8. „Velehradu rumy.“ Velehrad dávné sídlo králů Moravských, kde, dle podání, Cyrill a Method biskupství založili. Stálo na paherbku který se po dnes Hrádek jmenuje. Velehrad jest nyní statek a klášter. Srov. Schwoy, Topogr. Hrad. K. p. 466. „Die Stadt Hradisch ist, glaubwürdiger Meinung nach, aus noch übrigen Ruinen der alten, ehemals königlichen Stadt Velehrad entstanden.“ v. 11. „Valaši,“ jináče Kopaničáři, Salašáci v Přerovském a Hradiském kraji. „Šalmaj“ jest trouba, obyčejně ze stromové kůry mistrovně udělaná, na níž Valachové pronikavé zvuky vydávati umějí. Jejich písně některé viz ve Zbírce P. Čelakovského. Srov. Rohrer I. p. 47. 89. „Der schönste Schlag Menschen in Mähren sind unstreitig die Kopaniczaren des Hradischer Kreises. Wäre der Ausdruck nicht zu bilderreich, so würde ich den jungen Kopaniczaren schlank nad hoch, gleich einer jungen Tanne nennen. Männliche Schönheit giebt sich unverkennbar zu erkennen in seinem musculösen Körperbau, in den anmuthigen Linien, die von den Lenden über die Waden gegen die Füsse fliesst; in der freyen Haltung seiner Arme, worin ungeachtet der Holzaxt in der Hand, so viel ungekünsteltes Leben herrscht. In seiner Kleidung passt alles so schön auf die vollen musculösen Beine dieser Gebirgsleute, dass man gewiss in der ganzen slavischen Erdenrunde keinen besser, natürlich und künstlich gebildeten Schlag Menschen finden wird.“
236

ZPĚV III.

DUNAJ.

Znělka 265.

v. 5. „Sobieský,“ Jan III. Král Polský, jeden z najvětších bojovníků 17. století, nar. r. 1629. zemr. r. 1696. Srov. Convers. Lex. B. 5. S. 280. „Als 1683 die Türken Wien belagerten, eilte er mit einem polnischen Heere herbei und rettete die Kaiserstadt. Bei seiner Ankunft, erstieg er eine Anhöhe, untersuchte, wie sich der Grossvezier verschanzt hatte, und sagte zu denjenigen, die ihn umgaben: Er hat eine üble Stellung gewählt. Ich kenne ihn: er ist unwissend, und doch eingenommen von seinen Talenten. Wir werden keine Ehre von diesem Siege haben. – Sobiesky hatte die Wahrheit gesagt. Am folgenden Tage verliessen die Türken voll Schrecken ihr Lager, und in demselben auch die geheiligte Fahne Mahomeds. Bei seinem Einzug in Wien an der Spitze seiner siegreichen Polen ward er von den Einwohnern mit einem unbeschreiblichen Enthusiasmus empfangen. Sie drängten sich hinzu, um seine Füsse zu umschlingen, seine Kleider, sein Pferd zu berühren und nannten ihn laut ihren Retter und Befreier.“ Srov. Csaplovits, Gemälde v. Ung. I. p. 364. „Johann Sobieski kämpfte als trefflicher Soldat, als ausgezeichneter Feldherr beim Entsatze von Wien, und nach Kara Mustaphas Falle in Ungarn, mit siegreichem Erfolge. Österreich dankte ihm offenbar seine Rettung.“ v. 6. „Stambul,“ lat. Constantinopolis; „Mekka,“ město v Arabii, svaté Turkům, v něm se r. 571 Mahomed narodil, každý vyznavač muhamedanského náboženstva povinnost má aspoň jedenkráte v životě toto město navštíviti. v. 9. „Korouhvi do Varšavy.“ Srov. H. Plater, Geogr. wschodnéy csęści Europy 1855. p. 155. 237 „Miłośnik starožitności narodowych nieobojętnie widzi we Warszawie zawieszoną w farze staromieyskicy Chorągiew Turecką przez Jana Sobieskiego pod Wiedniem zdobytą.“

Znělka 266.

v. 2. 3. 4. „Kriván, Lomnice,“ najvyší chlumové Tater v Oravské a Spiské stolici; „Matra“ hora v Heveské stolici: to slovo samskritské; v Indii až podnes verchy a města Matra. v. 11. „Pevnost nebetyčnou.“ Letopisové zvláště Fuldanští užívají těch najsilnějších výrazů k vypsání této tverze, k. p. ineffabilem Rastici munitionem, – Rasticen adversarium fortissimo vallo munitum a t. d. v. 12. „Ženám ke cti,“ t. Děvín se jmenuje hrad ten, jakoby na čest děvám čili dívkám, ženám. v. 14. „Pomník nesvornosti,“ t. mezi Rostislavem pánem tohoto hradu a Svatoplukem.

Znělka 267.

v. 1. „Tatranská Vratislava,“ t. j. Prešporek něm. Vratislaburg, Bretislaburg, Breslaburg, Pressburg. Srov. ve Slezsku Vratislav, něm. Breslau. Viz Aventin, Libr. 4. pag. 387. „Bryno qui et Privina, Moravorum regulus, trans Danubium in aquilonari ripa habitabat, cum filio Hezilone. Erant Brynonis urbes Nitravia, Pisonium quae et Vratislaburgum (inde hodie Presburg) et Bryna quae adhuc ab eo nomen servat.“ Pešina, Mars. mor. L. 3. C. G. p. 202. „Hungari grassabantur per late patentes ad Breslaoburgum, nunc Presburgum sive Posonium, campos.“ Belius. Not. Hung. T. I. p. 81. 100. „An revera a torculari Germanicum urbi Presburg nomen inditum? Nota haec in vulgus denominatio est: at enim, longe a prima vera- 238 que origine vocabuli dissidens. Breslaburgum olim Germanico idiomate, Pisonium dicebatur, quomodo et Aventinus adpellat. Itaque mixtum ex Slava et Germanica lingua nomen sit oportet. Nempe Vratislaus seu Brazlaus aliquis, qui ista ora non solum, sed in urbe etiam nostra, vel militabat, vel stativa habebat, ex suo nomine adpellandam voluit, ut esset Vratislai castrum. Itaque ex eodem fonte, Vratislaviae Silesiorum, et nostrae urbis nomen, derivandum est. Nonne vero ab eodem auctore? Difficile est adfirmare; coniectare autem perquam pronum. Posteaquam enim Quadi, eum adventantibus Slavis in eandem gentem coaluerunt; proclive, Slavis, invalescontibus, fuit, dominos etiam Slavos adsciscere, ut ex his, ut inde quoque principibus conciliaretur auctoritas, veteres urbes, novis vocabulis adpellare. Sed de isto etymo infra luculentius veri se offeret species. p. 100. Dum belli in Maharenses adparatum describit Schönlebenius, Brazlaui quoque, Slavorum intra Dravum et Savum ducis meminit, qui suppetias adduxerat Arnulpho. Quod si est, sicuti non ambigimus, utramque, cum auxiliaribus copiis, Pannoniam, transire necessum habuit. Eo itinire superato, ad Pisonium, amnem, traiecisse Braczlauum existimarim. Id si ultra conjecturae modum, certum esset, haberes Germanici nominis, quo urbem adpellamus indubitatam originem. Braczlaus, transmisso isthic Danubio, Pisonium occupasse potuit, stationemque habere, dum coadunato hinc atque illinc exercitu, in hostem iretur. Quid vero proclivius, quam ut Germanicae nationes, Arnulphi sequutae signa, Brazlavi hanz stationem, Brazlaburgum, vocitarint? unde temporis cursu Presburgum factum est.“ Na slavský původ tohoto města ukazují i staré názvy některých bran a ulic, k. p. Vedrice, das Wedritzer Thor a t. d. v. 5. „Pobratíme“ od Pobratím. Srov. Vuk Stephanovič, Srpski Rječnik, 1818, str. 568. „Pobratiti se s kim, Wahlbruder mit jemanden werden, Fra- 239 ternitatem ineo cum aliquo. Pobratim 1) koji so pobrati u snu, t. i. kad ko u snu u kakvoj nevoli reče kome: da si mi po Bogu brat. 2) koji se pobrati na javi u kakvoj nevoli. 3) koji se pobrati u crkvi.“ Talví, Volkslieder d. Serben I. S. 282. „Fortis sagt von der Freundschaft der Morlachen: sie haben gleichsam einen Punkt der Religion daraus gemacht; diess heilige Band wird von ihnen am Fusse des Altars geknüpft. Das slavenische Ritual hat eine eigene Segnung um feierlich zwey Freunde oder Freundinnen zu verbinden. In Gegenwart des ganzen Volks wird alsdann auf die feierlichste Weise ein besonderer Segen über beide Freunde oder Freundinnen ausgesprochen. Die auf diese Art verbundenen Freunde nennen sich Pobratimi, die Freundinnen Posestrime. Die Pflichten der morlachischen (serbischen) Freundschaft erfordern, einander in jedem Bedürfnisse, in jeder Gefahr beizustehen. Sie treiben den Enthusiasmus bis zur willigen Entschlossenheit, ihr Leben für einander hinzugeben oder zu wagen.“ v. 11. „Cruscu česko-slovenskou.“ Srov. Pervotiny pěk. Um, List. 23. str. 87. „Slovenský jazyk v půlnočních Uhřích jest méně tverdý, poledním dialektům a tudy staré Slovenčině příbuznější, méně vzdělaný ale i méně znetvořený druh českého, a však i Moravané i Slováci česky psané knihy čtou. Nyní bdí nad tím Crusca česko-slovenské učitelské stolice v Prešpurku, aby se češtiny nekalenost i mezi Slováky zachovala.“ Academia della Crusca aneb Academia Furfuratorum byla učená společnost ve Vlaších, r. 1582 zniklá, čistotu a dokonalost řeči vlaské za účel mající, vydala znamenitý této řeči Slovář. Belius, Not. Hung. T. I. p. 53. „Slavi in Hungaria lingua utuntur proxime ad dialectum Bohemicam accedente, suavi ea, multaeque urbanitis.“ v. 5. „Pět let“ strávil v Prešpurských školách spisovatel těchto básní.
240

Znělka 268.

v. 7. „Sobor.“ Srov. Steph. Katona, Hist. Hung. ad A. 893 str. 144. „Zoborius, quem Svatoplugus Ducem Nitriensem praefecerat, de Hungarorum adventu certior factus, ad prohibendum fluvii transitum cum armatis militibus advolavit diuque pugnam susstinuit. Hi tandem Hungarorum pertinacia victi ad vicinum Nitriae castrum se receperunt. Multis in fuga caesis, ipsum Zoborium ducem Cadusa telo sauciavit, captumque custodiae mancipavit. Postero die Hungari Nitriae propius obsidionem admoverunt, neque prius destiterunt quam eam expugnarent. Tum vero Zoborium in absito monte suspondio necarunt, quotidieque Zobor dictus tantae rei memoriam ab oblivione vindicat.“ v. 8. „Zchytra.“ Srov. Katona, tamž. p. 143. „Hungari versus Situam fluvium caute profecti, quosdam exploratores praemiserant, qui non multo post reversi narrarunt, limites illos a Zoborio custodiri.“ v. 12. „Víno.“ Srov. Belius, Not. Hung. IV. p. 295. „Vinum quod montis Zobor latera gignunt, inter generosiora Nitriensium referunt accolae, quodque mensis, etiam unctioribus, idoneum est, rhytmo vulgari celebrant: Vinum Zobrense decus est et gloria mensae.“ v. 14. „Šíře uvidíno.“ Srov. Belius, tamž „Zobor mons, arci Nitriensi trans amnem eleganti et celso positu, ab ortu solis, objacens, atque per plures Comitatus e longinquo conspicuus.“

Znělka 270.

v. 2. „Duch Alkejský,“ t. j. Herkulský. Alceus byl děd Herkulesův, proto se tento i Alkejský aneb Alcidský nazívá. Grecké αλκη znamená síla, vláda. v. 3. „Lev Nemejský,“ jeho zabití byla jedna 241 ze dvanácti prací Herkulesových. Srov. F. Šíra, Výbor ze Spis. řec. D. I. str. 91. v. 5. „Veper,“ aneb vepř, erymantický, který kraj vůkol hory Erymanthos plenil, a Herkules jej chytiv živého na ramenou k Eurystheovi donesol. v. 5. „Pes zlolejský,“ t. j. Cerberus pekelný, jejž Herkules rukou chopil, jeho tři hlavy mezi své nohy vtlačil, svázal jej a na zem přinesol. v. 7. „Had Lernejský,“ čili saň, v lernejském bahništi bydlící a stáda i pole hubící. Hrozné tělo měla, hlav devět. Herkules ji rozsekal. v. 8. „Chlév Augiáše.“ Augiáš byl král v Elidě, měl 3000 skotů ve chlévě dávno nečistěném. Herkules hnůj ten v jednom dni vyčistil spojením potoků Alphea a Penea. v. 13. „Všelikost.“ Srov. Dobrovský, Böhm. Gramm. Prag, 1809. str. 104. „Wie sollte man das Wort Allheit übersetzen? Všost von vše würde die Ohren beleidigen. Man wähle also eines der vielen abgeleiteten Wörter von vše, z. B. všecek, všechen, všecken, všeliký, und gewiss wird sich všelikost vor allen andern empfehlen.“

Znělka 272.

v. 9. „Zámků rumy.“ Karel V. dal r. 806 nad Labem, Jindrich I. roku 922. v Míšni, Ludvík bradatý, Hrabě turinský nad Sálou r. 1048 zámky a pevnosti stavěti k podmanění a vykořenění Slavů. Takové zámky byly: Krainburg, Kunic, Lobda, Čaplic, Gosek a t. d. Srov. Edmund Pock, Chronik r. 806. v. 12. „I ta řeka“ t. Sála.

Znělka 274.

v. 1. „Údol věnčená.“ Srov. G. Palkovič, Zn. vlasti, str. 33. „Turec jest rovný, vysokými horami 242 vůkol obehnaný, zahradě podobný kraj.“ Belius, Not. Hung, T. II. p. 294. „Terminos montes asperrimi posuere, toti Comitatui Thurotziensi, ea serie circumducti, ut factam a natura sepem crederes. Ingens horum est altitudo. Dici nequit quantum iste regionis positus ad amoenitatem faciat. Nam et vicis atque oppidis frequens est, et sparsis passim nemoribus variae distinctus. Reliquum ruris partim agri frumentarii occupant, partim campi herbidi, quibus domestica armenta inerrant. Accedit rivorum, tortuosis maeandris, tota utrinque regione discurrentium copia. Multum praeterea jucunditatis montes habent continui, facti enim sunt ad eum modum, ut in constitueadis iis naturam lusisse dixeris. Equidem cum ineunte vere hic aliquando versarer, videbar mihi in hortum delatum esse, cui ad amoeaitatem, non modo nihil natura negaverit; sed multo etiam jucundiorem fecerit, quam sunt saepe exquisita arte positi.“ P. Magda, Statis. geogr. Besch. des K. Ungarn, Lpz. 1832.S. 198. „Die Thurótzer Gespanschaft wird mit Recht ein Garten, und ein schöner Garten genannt, denn sie ist wie Mauern von allen Seiten mit hohen Bergen umgeben, innerhalb welchen sie grosse Natur Schönheiten aufzuweisen hat.“ v 4. „Pison, Eufrat,“ v Turčanské stolici, že je okrouhlá a utěšená jako samorostlá zahrada, hledali mnozí místo ztraceného Ráje, odtud tato rajská jména řek v této Znělce. v. 7. 8. „Léčná dílna, kde Vulkán oheň dmýchá,“ t. j. teplice. v. 12. „Tempe,“ krásný a rozkošný kraj v Thessalii, v němž ustavičné jaro, utěšené stromoví, líbý zpěv ptactva, chladné studnice a potůčky. v. 13. „Arkada“ čili Arkadia, též blažená pastýřská krajinka v Peloponesu.
243

Znělka 275.

v. 14. „Eden,“ slovo hebrejské, znamená ráj, radost.“

Znělka 277.

v. 1. „Se srpečky,“ básnířskou svobodou stojí zde Sociativ místo Instrumentálu.

Znělka 279.

v. 1. „Meziříčí“ (graec. Mezopotamia) jest co mezi dvěma řekami leží, jako městečko Mošovce mezi dvěma potokama, tak řečeným Čerňakovem a Starořadskou Vodou. v. 3. „Snášovce.“ Srov. Belius, N. H. T. ll. p. 342. „Aliam denominationis rationem adferunt alii, quae simul originem oppidi Moschötz prodat quodammodo. Nempe, tres vicos in hanc, quae hodie exstat, oppidi molem, casu, an necessitate? coivisse, ut locus inde Znaschovce, et postea innexo vico Majusch, Moschovce dictas sit. Haec a provinciae Thurociensis inquilinis accepimus. Nobis tamen ita videtur, quidquid sit nominis, ex vocabulo Majusch enatum id esse; ut primum Majuschovce, ac postea Moschovce locum adpellarint Slavi incolae. Nam ubi nunc forum oppidi est, olim Advocatio Villae Majusch, seu Libera Villa Regia Majusch, sedebat; qua vero platea inferior procurrit Tsernakov, viculus conspiciebatur; nomen ab amne, qui oppidum septemtrionali latere adluit, indeptus. Ultimus, hodiedum tuetur antiquitatem, diciturque Starý-Rad, hoc est, ordo seu aedium series antiqua; cum primitus Majusch simpliciter diceretur.“ Pozoru hodno, že se toto jméno Mošovce i v jiných krajech nachází, k. p. v Nitranské stolici ves Mošovce. Viz Belii Not. H. T. IV. p. 469. „Vicus Mosótz, haud confundendus omnino, cum Thurocziensium oppido.“ – 244 Že se v Turčanských Mošovcech i Čechové někdy usadili, důkazem toho jest zdejší starý, nyní katolický chrám, ohraděný zděmi a šancemi na způsob pevnosti, jak to Husité činiti obyčej měli. Srov. Lad. Bartholomaeides, de Boh. Kishont. Poson. 1796. p. 10. Srov. Komenského Hist. protiv. círk. str. 352. „Vyhnanci z Čech a z Moravy ne jedni se obrátili do Uher na panství hraběte Turza, Ilešháziho, Pána Revaya.“ v. 8. „Kutina,“ jmenuje se ten kout louky, který potok svým hadovým vynutím a krucením se způsobuje; jinde zákruta. v. 9. „Spatřil svět“ roku 1793, dne 29. července. v. 9. „Mači.“ Mača (srov. serb. Mačva, snad od mok, máčeti, mokraď) jest asi hodinu od městečka k východu vzdálená, bystrovodým rybnatým potokem, chrámovitými jeskyněmi, skalnatými obelisky ozdobená, pode Dřínkem rozložená, z obou stran vysokými úbočími zavřená, utěšená romantická dolina, v níž se obyčejně tak nazvané Majales školské slavívají. Nezapomnivá jest skladateli těchto básní tato dolina pro jednu dětinskou scénu, která na jeho mladost najsilněji učinkovala a pervý cit rozjímavé povědomosti i samostatnosti v něm vzbudila. Ku slavení zde Máje chodíval totiž celý, dosti veliký, zástup školské mládeže slavně a v pořádku, dva a dva, s praporcem i s hudbou. Při tak zpozdilém kroku táhla se cesta za dlouhý čas, proto nedočkavost učinila, že se pisatel tohoto s jiným svým spolužákem z řádu odstranil, rychlejším krokem a bližší ač obtížnější cestou přes houští tam pospíchaje. Přišedše na určité místo a spletše sobě mezitím stánek z ratolestí stromových posadili se, tíše příchod ostatních očekávajíce. Žákovstvo, sotva přišlo, obklíčilo nás úskoky vůkol na rozkaz učitele, načez i hned zjevný soud nad námi držán a nález dvojnásobný k libému vyvolení nám předložen, totiž: aneb jistý tělesný trest podstoupiti, anebo přes celý den 245 na májových radovánkách žádného podílu nebrati, a jen jejich očitým svědkem, nikoli pak účastníkem býti. Můj spoluvinník vyvolil sobě onu pervou, já tuto druhou Tantalskou pokutu. A že se učitel Š.... žádnými prosbami žáků a přímluvami jiných hostů oblomiti nedal, aby tomu, který jináče zákony školské nepřestupoval, aspoň druhou polovici dne odpustil a všeobecnou radost při takovéto příležitostí nekalil, tato nemístná a přílišná přísnost, jináče dobrého a způsobného učitele, tak rozhorčila aneb raději rozžalila mladé sardce skladatele těchto básní, že ač potom něco později svoboda dána na hrách a radostech podíl vzíti, on cítě hluboce tuto, jestli ne nespravedlivě aspoň nepříležitě sobě učiněnou křivdu, sám schválně více nechtěl, a na případnost tuto své mladosti pak v celém životě, i bezděky, snad tisíckráte myslel. v. 10. „Studně královská“ pod tak řečeným Hájem, výbornou vodou vřející, ze které dle pověsti král Matiáš Corvinus, byv zde na lově, rád píjel: jemu ke cti Královou neb Královskou se nazívá. v. 11. „Tlustá“ aneb Tlstá, hora v sousedství Mošovec. Srov. Belius, Not. H. T. II. str. 296. „Tlstá, omnium Comitatus montium facile editissimus. Slavicum nomen vastitatem montis indicat. Tlstá enim grandem notat, crassum vastumque. Et talis omnino est, non sua tantum sed rupium imprimis, quibus undique horret, mole propemodum inusitata. Pedem montis, quem late protenditur, opacae arbores obsident. Inde petrarum incipit asperitas varie se adtollentium, quae montern rigidum faciunt, et accesu difficilem. Ubi ad summum cacumen ventum est, perlibrata sehic diffundit planities, cum ipso sita, tum praecipue ideo amoena, quod et nuda est arboribus, et multo ac pingvi gramine convestita, ut greges ovium natare in pabulis, non pasci videantur. Media planitie, fons perennis scatet, eximia laticis praestantia, ad quem discumbere 246 solent, qui huc animi causa accedunt. Antrum Mažarna subit montem Tlsta eo latere, quod ad arcem Blatnica prospicit.“ v. 10. „Dřínek“ aneb Drjenok, srov. Belius, tamž, str. 297. „Montis Moschovienses, varie spargunt juga, quae nunc adtolluntur sublimius, nunc iterum humilius subsident. In his arcis perantiquae rudera visuntur, Drienok dictae. Cum exstaret supperba quadam situs amoenitate valuit. Mons enim cui insedit celsissimus est. Hunc depressiores alii, quasi id arcis honori darent, incingunt. In hoc et opacas eorum convalles, jucundissimus patuit despectus, arcem incolentibus. Reliqua ejus ornamenta et celebritatem, qua olim fuit, vetustas obliteravit.“ v. 13. „Lid.“ Srov. Belius, tamž, str. 342. „Morum ratio simplex omnino et multum agrestis urbanitatis referens. Et cum Thuroczienses discinctos, per dicterium vocitari meminerimus, praecinctos Moschovienses jure possis dicere.“

Znělka 280.

v. 3. „Kráskám Turčanským.“ Srov. Belius, tamž, str. 305. „Femineo sexui decorus corporis habitus obtigit, quem fuscus faciei color, nigri item ac vegeti oculi, mirum in modum commendant. In primis ferunt venustatis laudem Moschoviensis oppidi feminae, et quae ditionem Znio-Varallyensem collunt.“ Csaplovits, Hesperus 1818. Nro 59. „Die Mehrheit der Slowakinen ist theils hübsch, theils brav. Das slowakische Circassien möchten wir im Thuroczer Comitat suchen. Nirgends sahen wir so auffalend schöne Weiber und Mädchen wie dort. Es ist ein reinliches, gesund, weiss und roth aussehendes, vollfleischiges. immer nett und sauber gekleidetes, fleissiges, munteres Völklein. Die dasige Tracht trägt zur Erhöhung der weiblichen Reitze unstreitig viel bey. Das lange Haar, glatt gekämt, 247 hängt am Rucken mit Bändern durchflochten in einem Zopfe herab. Der Hals ist unbedeckt; das Hemd in einem Halbzirkel ausgeschoitten lässt einen Viertheil der schneeweissen, hochaufwallenden Brust unbedeckt, ein kurzes, knapp anliegendes, mit rothen Bändern garnirtes Leibel, deckt den obem Theil des Leibes, den untern Theil ein kurzer, faltenreicher, gleichfalls mit Bändern besäumter Unterrock, von schöner Leinwand oder grünen Kranrasch, vorne hängt eine gewöhnliche Schürze herab.“ v. 9. 10. „Lisec“ vysoký verch na východní; „Žáře“, Žiarské hory na západní; „Budiš“, Budišské hory na půlnoční straně Turčanské stolice. V Budišských horách spisovatel těchto básní asi za měsíc žinčici pil, k posilnění zdraví. v. 13. „Dupná,“ doupě aneb jeskyně pozemní v horách Vruteckých, z Turce až k Rajci v Trenčanské stolici vedoucí. Srov. Belius, tamž, str. 299. „Est in montibus Rutkaiensibus, qua vallis Strečnensis init, specus, Dupná vulgo adpellatus, ea longitudine, ut mentuum periti, in Trentschiniensem Comitatum, hinc aliquando transiisse, emersisseque in agro oppidi Rajetz, perhibeantur.“ v. 14. „Dido“ čili Didonka byla královna Karthaginenská, která se do Anáše tam z Troje přišlého zamilovala, a když odjíti chtěl jemu všeliké osídla kladla, až konečně násilím jej zderžeti chtěla.

Znělka 281.

v. 5. „Beskydy,“ část Tater, stanovující hranice mezi Polskem a Uhry, zde částka za celost. Podle Naruszewiče bydlelo v těch stranách pokolení sarmatské Besů, od kterých název Beskydů. v. 10. „Rábské Ďarmoty,“ ves v Rábské stolici. V křestním listě Dobrovského chybně stojí jmé- 248 no této vsi (tak jako i jeho vlastní jméno Dobrovský, místo Dubravský) napsáno; nesluje zajisté Jarmut, jakovéž vesnice v celé uherské krajině se nenalezá, ale Ďarmoty, maďarsky Gyarmath. Omyl tento přešel i do jiných, životopis Dobrovského obsahujících, knih.

Znělka 282.

v. 3. „Lva Jindricha.“ Srov. Arnoldus Abbas, Suppl. Chron. Helmold. C. II. III. „Henricus Leo votivum iter in Syriam, primariis suis viris assumtis, suscipit. – Ordinatis ergo rebus, de profectione Hierosolymitana acrius cogitare coepit. Dux cum suis navale iter per devexa Danubii arripuit, servi cum equis via terrestri perreserunt, vespertino tempore semper venientes ad locum determinatum, abi naves applicuissent. In confinio Hungariae Legatus regis Hungarorum, Florentius dictus, paratus fuit ad excipiendum Ducem Saxoniae; et ita procedentes cum summa tranquillitate, applicuerunt ad urbem quandam (Strigonium), quae naturaliter est munitissima. Nam ex uno latere cingitur Danubio, ex alio, alveo profundissimo, qui Grane dicitur, a quo arx et civitas, quae in altera ripa sita est, nomen accepit.“ v. 4. „Pribyslav.“ Srov. Téhož tam: „Nobiliores terrae socios fecit, Pribislavum, regulum Obotritorum, et alios quam plures.“ Lützow, Gesch. v. Mecklenb. T. I. S. 234. 238. „Pribislav mochte seinen Sohn Borowin die fürstliche Gewalt übertragen haben, während er selbst, als Kreutzfahrer in das christliche Ritterthum eingeweibt war. Er überstand glücklich alle Gefahren und kehrte im Anfange des J. 1173 mit Heinrich in die Heimath zurück. – Er fand bei einem Turnier, welches Heinrich in Lüneburg hatte anstellen lassen, um Weihnacht 1181, durch den Sturz seines Pferdes ein gewaltsames Ende.“ v. 11. „Teď jej vina hněte.“ Srov. Arnold. 249 Abb. C. 2. „Dux Henricus, potitus quiete, commodum duxit pro peccatis suis sanctum visere sepulcrum.“ Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 248. „Heinrichs politische Laufbahn war zu Ende. Mit manchem Stachel im Herzen und wunden Gemüthes, mit bittern Gefühlen eigener Schuld – starb er zu Braunschweig, den 6. Aug. 1195. Wäre Heinrich nicht der Sclave seiner Leidenschaften gewesen, so würde ihm die Geschichte den Namen des Grossen, der ihm, als Krieger, unstreitig gebührt, auch als Menschen nicht versagen dürfen.“

Znělka 283.

v. 5. „Tu křest vylil Slav ten na Štěfana.“ Srov.Chartvitius, Ep. Vita S. Steph. edit. Schwandt. p. 415. „Stephanus oppido Strigoniensi natus est; eum vero beatus et Deo dilectus Episcopus Adalbertus, Bohemensis Ecclesiae antistes, baptisavit.“ Annalista Saxo, ad A. 1038. „Stephanus religiosus Ungarorum rex obiit, qui cum omnigente sua ad fidem Christi conversus fuerat: hunc. S. Adalbertus Episcopus et Martyr baptisavit.“ Srov. Joh. Stilting, Vita S. Steph. Jaurini 1752. p. 47. „Cum duo hi Scriptores, Chartuitius et Annalista Saxo, minus remoti sint ab aetate S. Stephani, quam ut fidem ipsis abrogare debeamus sine justa ratione, cumque et posteriores plurimos sibi consentientes habeant, et neminem alicujus ponderis dissentientem (nam, qui solus ex antiquis opponitur, Ademarus Chabannensis tot errores accumulat, ut vix ullam mereatur fidem in hisce rebus Hungaricis), baptismus S. Stephani probabilius attribuendus est S. Adalberto, nec ulli alteri acque probabiliter attribui potest.“ Baronius, ad An. 989. „S. Stephanum beatus, et Deo dilectus Episcopus Adalbertus baptisavit.“ – Chronicon Verdense, apud Leibn. Scrip. Brunsv. T. II. p. 215. „His temporibus S. Adalbertus Pragensis Episcopus Stephanum regem Ungharorum cummultis baptizavit, qui pontifex postea 250 martyrio coronatur, cum verbum Dei in Prussia praedicaret.“ Ofner Zeitung 1829. N. 37. S. 566. „Der h. Adalbert, erster Bischof in Ungarn und Böhmen, der den h. König Stephan I. in Gran getauft hatte, ist der Schutzpatron der Graner Diöcese.“ v. 9. „Ostrihom,“ Ostrehom, od slova střehu, ostříhám, syllaba om jest staroslavský východek, participii passivi, zachoval se ještě v následujících slovích: lakom, vidom, svědom, pitom. Se jménem Ostrihom, srovnej podobná jemu jména míst a měst: Stráž, Stráža, Strážnice, Strahov, Strehová atd. v. 11. „Dárců toho dobrodiní.“ Srov. Bonfin, Hist. Hung. D. II. L. I. „Stephanus ab Alberti latere nunquam aberat, a quo et doctrina et exemplo tantum hausit sanctitatis, ut hunc suae gentis salutis ac vitae auctorem magistrumque unicum praedicaret.“ Palma, Not. rer. Hung. Pest. 1785. I. p. 186. „Cupa dux Simeghiensis nefarium iniit consilium adolescentem Stephaunum ex avito solio deturbaudi, eodemque interempto asserendi principatum – Seditionis flama Strigonium, ubi praecipua Ducum Hungariae sedes fuit, perlata. S. Stephanus Danubium transgressus, in adsita Grano flumini regione, castra posuit, ut idonea militum ausilia, quae Christiani proceres ac nobiles adducturi erant, securo in loco opperiretur. Ac reipsa adfuere haec magno numero, praesertim e superiore Moravisque contermina regione (t. j. Slováci, Horňáci), quod earum partium incolae dudum jam Christiani erant, atque ideo in majoribus copiis et majore ammi alacritate ad Religionem sacrosanctam principemque suum jam Christianum totis viribus defendendum ad designatum castris locum convolaveriut. S. Stephanus insigni victoria potitus.“ v. 12. „Dyně Matry“; v Hevešské stolici, kde Matra leží rostou najvětší a najvýbornější dyně. Srov. K. G. Windisch, Geogr. Ung. T. II. S. 117. „Die 251 Wässermelonen gerathen hier herum besonders gut und gross, wie den vor einigen Jahren eine dieser Melonen, welche 36 Pfunde gewogen, gefunden worden.“ Belius, Not. Hung. T. III. p. 19. „Peponum grande ubique incrementum, gustus gratus et multa laus est.“ Csaplovits, Gem. v. Ung. II. p. 27. „Melonen bringt, Italien vielleicht ausgenommen, kein europäisches Land so viele, mannigfaltige und gute hervor als Ungern. Sie wachsen zu einer ungeheuren Grösse, oft auch 15 bis 30 und mehr Pfund an, und sind ein wahres Labsal für den gemeinen Mann in der drückenden Sommerhitze.“ v. 13. „Tata,“ lat. Theodatum, něm. Dotis, městečko i hrad v Komaromské stolici. Srov. Belius, Compend. Geog. H. p. 94. „Mons in quo oppidum Tata situm est marmar rubrum suppeditat.“

Znělka 284.

v. 1. 2. „Zlatohřivé koně.“ Čechové tohoto polsko-slovenského způsobu mluvení neznají, mluvíce zlatohřiví koní neb koňové. Slováci ale a Poláci užívají adjectivum foeminini generis ve všech třech pohlavích in Nominativo plurali, když je o nerozumných zvířatech řeč, tak že Nominativus a Accusativus plur. rovní jsou. Srov. Joh. Monetae, Poln. Gram, 1774. str. 10. „Bey Thieren und leblosen Dingen masculini generis wird im Nominativo und Vocativo die Endung e oder ie gebraucht, z. B. tłuste woły.“ Srov. G. S. Bandtke, Poln. Gramm. 1818. str. 151. „Die Thiere und Sachen generis masculini haben immer die durch alle drey Geschlechter gehende foeminine Endung, z. B. ptaky leśne, es sey denn, dass die Thiere als personificirt vorgestellt werden; z. B. ptaszkowie leśni.“ –Tak i Slováci říkají dobré koně, tlusté voly, utěšené slavíky, silné býky, čerstvé junce, divé vrabce, strakaté pávy, vysoké slony; nikdy neříkají dobří koni, tlustí voli, utěšení slavíci, čer- 252 ství junci. Naproti tomu říkají veždy strážní psi, nikdy strážné psi: co jest tu pravidlo a co výminka? v. 2. „Phoebos“ jináče i Apollo, bůh slunce. v. 6 „Üröm“ ves v Peštanské stolici, nedaleko Budína, na pravém břehu Dunaje. v. 10. „Kaple“; kaple ta ze dvou částek záleží, u spodku jest hrobka, v níž rakev a mertvé tělo, nad ní pak jest chrám, kde se služby b. vykonávají. Ruská vláda zderžuje tam k tomu cíli zvláštního kněze, zpěváky a jiné osoby z Rus přišlé. v. 10. „Zpěvu harmonie mistrovná.“ Srov. Über Reinheit der Tonkunst, zweite Ausgabe. Heidelberg. 1826. S. 33. „Die russische Kirche allein hat fast eisern, so weit es in einer bewegten Welt möglich war, dem Alten angehangen und vieles beybehalten, was wohl gewiss bis in das zweite und dritte Jahrhundert zurückgeht. Das Herrliche dieser alten Gesänge ist von tüchtigen Kennern immer bewundert, und noch unlängst ist es in Petersburg zur Anekdote geworden, dass ein berühmter Pariser Componist, welcher in der kayserlichen Kapelle solche alte Gesange gehört hatte, bey dem Austritt aus der Kirche mit Bitterkeit ausrief: Muss ich nach Petersburg kommen, um hier zum erstenmal ordentliche Kirchenmusik zu hören!“ – Jos. Mone, Gesch. des Heid. in nörd, Eur. Lpz. 1822. Th. II. „Selbst aus Versmass und Gesangaweisen lassen sich Schlüsse auf die Beschaffen heit alter slavischer Heiden-Kirchenlieder machen, denn ich glaube nicht, dass der russische Gesang ganz und gar aus dem griechischen entlehnt sey.“ – Röslers Gemeinnütz. Blätter. 1829. 1. Jan. S. 6. „So weltberühmt die päbstliche musikalische Capelle in Rom ist, 90 berühmt auch verdient in Petersburg die kaiserl. Hof-Capelle, imbetreff ihres Sängerchors zu seyn. Sie übertritft vermuthlich noch die in Rom um ein Bedeutendes, denn sie besteht aus 100 Personen, die vom 5. Jahre an bloss zum Canto fer- 253 mo, im weitesten Sinne des Wortes zur Kirchenmusik gebildet werdet. Der kräftigste Tenor mischt sich mit der biegsamen Silberstimme des jungen Discant-Sängers. Alt und Bass wetteifern mit einander. Die berühmtesten Chöre, – sagt der Reisende Granville, der sie im häuslichem Kreise, im königlichen Pallast, und in der Kirche zu hören Gelegenheit hatte – sinken in der That zum Unbedeutenden herab, wenn man sie mit diesen vergleicht. Als die Catalani sie gehört hatte, fällt sie gleichen Urtheil. Granville hörte, unter andern eine Fuge, ein Gloria, ein Pater noster, ein Miserere, und hatte früher in Ro die päpstliche Capelle, in Venedig die Nonnen in der Kirche delle Mendicanti, in Neapel die Nonnen der Santa Clara in ganz ähnlichen Compositionen gehört; er war ganz entzückt davon gewesen: aber dieser Genuss hier übertraf den frühern dennoch bey weitem. Die Russen sind mit dem Kirchengesang der Art schon seit Vladimir dem Grossen von Constantinopel aus bekannt geworden; dass sie aber so eine Capelle haben, verdanken sie besonders und fast allein dem, vor zwey Jahren verstorbenen Director derselben Bortniansky. v. 13. „Alexandra Paulovna,“ narozená r. 1783, dcera Ruského císaře Paula Petroviče, manželka Josefa Antonína, Palatina království Uherského, sobášena 30. Října 1799 na hradě Gačina, blízko Petrova, zemřela 16. Března 1801 v Budíně. Milostivá paní tato žije až posud obzvláště u pospolitého lidu ve vděčné paměti; rozpráví se o ní, že po vesnicech obzvláště serbských a slovenských choděci, dary a almužny znamenité (20, 50, 100 zlatých) rozdávala; divila a radovala se nad tím, že se v Uhřích mluví řeč ruské řeči podobná; ba ve vesnici řečené Pomás, uslyšavši jednou na ulici u Slováků obyčejné na někoho volání – „Moja duša,“ dolů z kočáru sešla a dala se do rusko-slovenského rozmlouvání.
254

Znělka 285.

v. 2. „Rumy chrámu.“ Srov. Mik. Jankoviče Pojednání o této věci, v maďarské řeči psané, v Pešti 1827. pak ve výtahu od Štěp. Mojžeše do němčiny přeložené a v něm. Časopisu česk. Muzeum r. 1829 ve Svazku měsíce Dubna tištěné. – Srovnej též Hormayrs Archiv für Gesch. 18. Jahrg. 1827. Nro 62. 93. S. 250. „Den 13. Jänner 1827 wurde zu Ofen bey Gelegenheit der Erbanung des St. Georgen Platzes, in der Festung, vor dem Theater Gebäud ein der Öffnung eines eingesunkenen Gewölbes ein in ein reiches Gewand gehülltes, mit einer goldenen Krone und blitzenden Steinen geziertes Gerippe gefunden und dem Stadtmagistrate überliefert.“ v. 10. „Chrám Žigmunda,“ od císaře a krále českého Žigmunda vystavěný a českým službám jeho dvořanů obětovaný. Srov. Bonfin, Dec. III. L. 4. p. 408. „Sigismundus ante arcem sacellam erexit, quod D. Sigismundo dicavit, cujus quippe numini se peculiari religione fecerat obnoxium, idque amplissimo sacerdotum collegio donavit.“ v. 11. „Jeronym.“ Srov. Abbild. Böhm. Gelehrt. T. I. S. 69. „Hieronymus wurde erstlich nach Krakau in Polen, um die dasige Schule einzurichten, nachher aber vom König Sigismund nach Ofen in Ungarn beruffen, woselbst er in Gegenwart des Königs und der Stände des Reichs in öffentlichen Reden mehrere Beweise von seiner ausserordentlichen Wohlredenheit ablegte.“ v. 12. „Kunhuta.“ Srov. Pešina, Mars Mor. Pragae1690. „Anno 1464 mense Februario Kunegundis Regina, quam Hungari Catharinam dixere, Phtysi consumpta, in aede S. Sigismundi Budae honorificentissime nec absque luctu Mathiae regis sepulta est.“ Beckovský, Poselkyně, str. 881. „Pět neděl před koru- 255 nováním Matyaše, Kunegunda manželka jeho a Jiřího krále českého dcera, na suchotiny v městě Budíně umřela, a tam v kostele S. Žigmunda, kde obyčejně českým jazykem se kázalo, pohrobena byla.

Znělka 286.

v. 3. „Pylades“ a Orestes, dva tak tuze spojení přátelé, že jeden druhého nikde neopustil, ovšem život položiti jeden za druhého hotov byl. v. 10. „Trůn krále slavského.“ Srov. Pešina, Mars M. L. I. p. 37. „Radislaus Vesprimum, regiam quondam Majorum suorum sedem, in suam potestatem redegit.“ G. Palkovič, Znám. vl. str. 68. „Město Vesprým květlo prvé než Uhří tuto zemi opanovali, a tomu chtějí někteří kronikáři, že tu staří slovenští králové svou rezidencii měli.“ v. 11. „Dereš,“ (od deru, dráti) jest čtvernohá lavice aneb stolice k bití, hlava a nohy se k ní připresují tak že se trestanec hnouti nemůže. Slováci Lajoškomaromští, jako to spisovatel těchto básní z jejich vlastních ust slyšel a z úředních písem jejich přečítal, proto, že ve službách božích od slovenské své řeči odstoupiti a k maďarčině přistoupiti nechtěli, zde veřejně biti byli, jako prý zpourníci a buřiči. v. 12. „Dárce jména vsi.“ Vesprým aneb Vesprýn jest, dle starodávného podání, tolik co ves Perun, aneb Ves Perunova čili Paromova. Srov. Středovský, Mor. S. L. I. C. 5. p. 35. „In tanta deus Perun apud majores nostros fuit veneratione, ut ii adhuc in Panonia residentes, aliquas urbes a Peroni nomino in idoli honorem indigitaverint uti Vespron.“ Sem patří i Pravno čili Prona, (v Turčan. stol.), Pravenec (v Nitr. st.), Provenau ve Vagrii a t. d.
256

Znělka 287.

v. 2. „Řeč svou pochoval.“ Srov. Eine Stimme aus Ungarn von Paulus Szenicensis 1832. Hamburg S. 48. 73. „Co Holandčané nedávno v Belgii, to provodí Maďar s jeho maďarskou řečí v Uhřích. Všecko co u Tater bydlí, mluví řeč slovenskou, ba i na rovinách a ve vniternostech mé vlasti jsou celé obce a církve slovenského kmene slovenskou řeč mluvící; anobrž celý polední Díl, od najdalších hranic Slavonie až ku Tyrolsku, spříbuzněn jest s řečí slovenskou. Takovou jinorodou hmotu a tak mnohé jazyky za tři roky zmaďariti, a kdyby to nešlo, všecky vlastenské syny těch rodin z veřejných úřadů a řízení vytevříti, vlastně vytisknouti chtíti; zákonně rozkázati aby každý asi před 12-13 roky v Uhřích narozený, anebo budoucně na svět přijíti mající, po maďarsku mluvil, myslil, psal a obcoval! totě věru podivná národní Paedagogika, která mé vlasti neslibuje čest, slávu a štěstí, ale raději velmi škodné různice v jeho vnitřeku, návrat k neumělosti, slovem zkázu. Maďar ať jest spravedlivý, ať pomyslí že ostatní lidstvo není v Uhřích jen proto, aby se jeho Mluvnici učilo: nebo to dnes přináleží ku prázným snům a vertochům, jestliby se Maďar snad domníval, že na cestě své řeči zase své maďarské Kanaan nalezne, vybojuje a přes století bez daně deržeti bude. Časové se velice proměnili, a malí národové, jsouce vtěsněni mezi národy pervého řádu, mají nyní též své bídy a neřesti. Maďar ať se se svými smlouvá ve své materčině a ji pilně vzdělává: nechať ale nevytlačí svým zpupně sobeckým, nynějšímu času mdle naproti postaveným zákonem, hned některé ubohé kněžské, hned některé opuštěné učitelské v Tatrách bydlící vdově selzy, an onnano svého Jozefa, tato svého Tomáše není ve stavu s potřebnými nákladky k naučení se maďarčině do Komárna aneb Kečkemetu poslati.“ Srov. P. Magda, statist. geogr. 257 Beschr. J. K. U. Lpz. 1832. S. 48. „Die Slaven sind in Ungarn zahlreicher als die Ungarn, sie wohnen in 5789 Ortschaften. Man nimmt in Ungarn über 4 Millionen Menschen slavischen Ursprungs an.“ Otázka jest: máli někdo právo to od jiného žádati aneb někoho k tomu nutiti, aby se svému národu a jazyku zpronevěřil, zrádcem a odpadlecem svého národu se stal, a tak proti svému vlastnímu národu a přirození hřešil?

Znělka 289.

v. 2. a 3. „Privina a Hezil.“ Srov. Aventinus L. 4. p. 387. „Ludovicus (Germanicus) Rex Bojorum Rathboldum Ducem orientali limiti dat custodem, Brynonem, qui et Privina, Moravorum regulum, qui trans Danubium in aquilouari ripa habitabat, cum filio Hezilone ad se venientem benigne suscepit, eundem in Religione Christiana instituit, Traismae sacro fonte abluit et Rathboldo Legato suo commendat. Erant Brynonis urbes Nitravia, Pisonium, quae et Vratislaburgium et Bryna, quae adhuc ab eo nomen servat.“ Dobrovsky, Cyrill und Method. Prag. 1823. S. 87. „Privinna bekam einen Theil vom untern Pannonien von K. Ludvig zu Lehn, am Flüsschen Sala, in quodam nemore et palude Salae fluminis. Es lag also Mosburg am Plattensee, wo heute Salawar steht.“ Hezil, rusky Kočel, Kocel, staroslav. Chocil. v. 4. „Blaton,“ maďarsky Balaton, něm. Plattensee, veliké jezero v Uhřích v Saladské, Vesprymské a Šimegské stolici. I v Čechách se jezero aneb veliký rybník ve hradeckém kraji u města Poděbrad Blato nazívá. Viz Stransky, Resp. 28. Blato, Pleso, Palus paludis, Belt, Balt, a s vynechanou předrážkou lutum, jeden etymologický kořen mají. v. 8. „Ruka Methodova světila.“ Srov. Anon. De Convers. Bojoar. „Quidam Graecus Methodius nomine, noviter inventis Slavinis literis, linguam latinam doctrinamque Romanam atque literas auctorabiles latinas philosophice superducens, vilescere fecit cuncto 258 populo ex parte missas et evangelia ecclesiasticumque officium illorum, qui hoc latine celebraverant.“ Dobrovs. Cyrill u. Meth. Pr. 1826. S. 57. „Im J. 872 treffen wir den Griechen Method bei Chocil zu Mosburg in Pannonien an.“ v. 10. „Lázně,“ maď. Füred. v. 13. „Sála,“ potok v Saladské stolici, od něhož tato stolice jméno a Blaton původ má.

Znělka 290.

v. 5. „V šírém poli sedlák.“ Srov. Alb. Reichart, Breviar. Hist. Carinth. Clagenfurti 1675. p. 56. „A duce Inguone profectus est Carinthiacis Principibus singulariset ad nostram aetatem ut plurimum observatus inaugurationis modus. Nam neo Dux moderaturus Carinthiam vulgari habitu rusticum exprimens, ductis utraque ex parte bove atque equa nigricantis coloris, lecta manu nobilium stipatus, Goritiae Comite, Palatino Carinthiae inter Ducatus insignia et duodecim minora, vexilla praeeunte, Carniaeburgum versus, qui hodie pagus milliari Clagenfurto absitus est, procedit. Quem rusticus, cui haereditario jure ea debetur praerogativa, in patentibus campis circularis formae marmoream sedem premens opperitur, quaeritque ex circumfusa, quae eum cingit turba: Quis magnifica Procerum corona deductus appropinguet? Novi Principis avidus reponit populus: fore principem terrae. Doctus sciscitatur rursus: sitne christianae cultor ac propagator fidei, consulat saluti patriae, tribuat cuique jus suum, liberae conditionis sit, dignusque hujusmodi honore? Est et erit reponente turba: Quo igitur pretio Ei hanc sedem cedam? Interroganti respondet Comes Goritiensis: Sexaginta denariis locum vendes, jumenta (inteuto in equum et bovem digito) ac indumenta Principis tua erunt, vivesque a censu immunis.Tunc sede se movens agricola Duci proprior factus molli alapa percussum aequum 259 judicem esse jubet. Digrediente rustico Princeps marmoream sedem occupans, vibrato in omnem partem nudo gladio promittit populo se ex aequo jura administratorum.“ Surowiecki, Sledz. pocz. str. 154.

Znělka 291.

v. 13. „Vila.“ Vily jsou v báječnosti slavské to, co Nymfy, u starých. Bájí se o nich u Serbů, že jsou mladé, spanilé panny, v tenké bílé roucho oblečené bydlící ve skalách, na verchách a stráních a v hustých lesech. V letu jim krásné dlouhé vlasy po plecech a ňádřích zachvívají; přitom byly bytnosti dobrých povah, nikomu neuškodící. Rozhněváli je ale kdo ze všetečnosti, na tom pomstu berouce buďto ruku, buď nohu, buď oboje mu ustřelují, ano i sardce prostřelují, načež svou svévolnost smertí zaplatiti musí. v. 14. „Šarac“ t. j. šerý, divotvorný kůň Kraleviče Marka, o němž viz Serbské národní zpěvy. U Čechů jemu podobný Šemík, u Slováku Tátoš.

Znělka 292.

v. 12. „Dugovič.“ Mahomed II. obléhal r. 1439. Bělegrad už 7 měsíců daremně. Jeho útoky veždy s velikou ztratou odraženy byly. Při jednom takovém útoku poštěstilo se jistému tureckému Janičarovi na věži vystoupiti; právě chtěl turecký praporec na ni vsaditi, anť Dugovič za ním vyleze, jej chopí a dolů zřítiti usiluje. Než darmo, nebo onen obrovský Turek silnější byl. Zápasili dlouho spolu, jeden druhému ustoupiti nechtěje. Dugovič nevida jinou možnost ku zkažení onoho útočníka a k obránění Bělegradu objav ho rychle a tuze ramenama verhol se s herdinskou myslí spolu s ním do hlubokosti kde oba smert nalezli. Srov. Bonfinius, Rer. Hung. Dec. 3. L. 8. Edit. Poson. 1744. p. 384. „Turcae penetrant in forum et in medio foro proelium redintegratur. E Turcis plerique in forum 260 signa inferunt, altis nonnulli turribiis vexilla regis deponere conantur, quae adhuc in moenibus integre superfuerant. Subeuntem cum vexillo Turcam, memorant, qui ut signa sui regis, ad irritandos in urbem sociorum animos, qui nondum intro penetrarunt, pinnaculo turris imponeret, et ad exanimandos Christianos Hungarica deturbaret, turrim altissimam repente subit. Hunc Hungarus (snad Chorvat, Dugovič) illico subsequitur, ac antequam patria signa deponeret, cum hoste in turris fastigio colluctatur. Quum alio modo id prohiberi non posset, se cum Turca, quem apprehensarat ex altissimo vertice praecipitem dedit. Týž p. 419. „Clarissimum Ungari (lépe Slavo-Ungari) facinus commemoratur, qui cum Turcam imperatoria signa turri imponere contendentem suspiceret, correpto simul hostese praecipitem ex alto dedit, ut Corvina adhuc signa stare viderentur.“ Král Matiáš Korvin ctil a odměnil toto herdinství otce Tita Dugoviče na synovi jeho Bartholoměji povýšením jej do zemanského stavu a propůjčením jemu statku, jako to paterno z následujícího Diplomu, vytištěného v maďarském Časopisu pod názvem „Učená Zbírka“ r. 1824, Svazek 8. str. 18. „Nos Mathias Dei gratia Rex Hungarie, Dalmacie, Croacie etc. memorie commendamus tenore presencium significantes quibus expedit universis, quod nos consideratis fidelitatibus et fidelium serviciorum meritis, fidelis nostri egregii Titi Dugovitz de – per eum primum condam illustri Principi Domino Johanni de Hunyad genitori nostro carissimo felicis recordacionis in bello Varnensi et ex post dira morte in Belgrad de turri se cum hoste deiiciendo tam inaudite fidelitatis constancia exhibitis et impensis, predium Teu vocatum in Comitatu Posoniensi existens – simul cum cunctis utilitatibus, cultis et incultis agris, pratis, pascuis, fenetis, silvis, rubetis, promontoriis, aquis, fluviis, piscinis, piscaturis – sub suis veris metis – filio Bartholomeo, suisque heredibus et posteritatibus universis dedimus, donavimus 261 et uti conferimus jure perpetuo et irrevocabiliter possidendum, tenendum pariter et habendum, harum literarum nostrarum vigore et testimonio mediante, quas in formam, nostri privilegii redigi faciemus, ut primum nobis in specie fuerint reportate. Datum Bude, feria sexta proxima post festum sanctorum Viti et Modesti Martirum. Anno Domini millesimo quadringentesimo quinquagesimo nono.“ Srov. Čehoslav, Svaz. VII. str. 15. „Titus Dluhovič, jejž za Čecha (?) uznávají, v obležení Bělohradu, Turka z věže zverhol.“

Znělka 293.

v. 4. „Athos prokopaný.“ Xerxes, král Perský, veda vojnu proti Grekům, dal tento do moře se táhnoucí verch prokopati, aby lodě daleký obchod vůkol něho činiti nemusely. v. 6. „Slavských rukopisů.“ Srov. Dobrovský, Instit. Slav. Praef. p. 22. 23. „Codex chartaceus (Slavicus) in fol. emtus 1430 per hieromonachum Athanasium Russum in monte Athos, translatus fuit in urbem Tver, sub magno duce Boris. Procul dubio et alii libri in monte Atho scripti, in Russiam perlati sunt. Utinam montem Atho sine periculo adire liceret! Inde profecto tot Patrum et historicorum opera, olim in bibliothecam Sequerianam illata, accepta sunt.“ Srov. Zn. 257. Mezi kláštery znamenité jsou Chilandar a Zograf, prastaré a slovanské. V obojím mnoho mnichů a starožitností; slavenské rukopisy – podle ujišťování jednoho mnicha odtud – ani na 50 vozech by neodvezol, mezi nimi Rpisy od S. Savy, Letopisy bulgarské a t. d.

Znělka 294.

v. 9. „Čičerone“ sluje v Italii, obzvláště v Římě, ba už v každém velikém městě, ten vodič který cizincům v uměleckých Skladech pamatnosti a starožitnosti ukazuje a vysvětluje. Poněvádž tito lidé obyčejně radořeční jsou proto žertovně od výmluvného 262 řečníka Cicerona, dle vlaského vyslovení, Čičerony nazíváni bývají. v. 10. „Čičisbeo“ (srov. slov. Čičibel, Čičibeli) jest průvodce, tovaryš, strážce, často i miláček ženského pohlaví. v. 13. „Městem kde Šafařík bydlí,“ t. Novým Sadem, něm. Neusatz, latinsky Neoplanta kde P. Šafařík učitelem jest při serbských školách.

Znělka 295.

v. 11. „Rákoš,“ pověstné pole s potokem a kopcem u Peště, kde za starodávna Maďaři, a snad už i Slavové před nimi, Sněmy třímávali aneb rokovali, odtud rokoš, rákoš, místo k rokování. Srov. Belius, Not. Hung. T. III.p. 16. „Rákos nuncupatur a voce Sarmatica, quod concilium et annua comitia significat. Nam ita reor, morem campestrium comitiorum a Sarmatis accepisse Hungaros.Notum est Slavorum proverbium: Po Rákoši moudří páni, id est: Sero sapiunt Phryges. Ergo quia rivulus hicce comitiis hungaricis innotuit, dubium non est, quin hic ab illis, non illa ab hoc, nomen sumpserint. Oritur rivus supravicum Gödölö, in vallicula, sub vineis eiusdem vici. Infra vicum Keresztur laxatur jam sensim vallis, planitieque interjecta dilatat clivos, dimidii milliaris amplitudine. Atque his iisdem campis comitia celebrari olim sveverunt. Quoties namque proceres regni coire ad concilium iubebantur, heic congregati, castra circa Rakosium ponebant, armatique ex stapede, agitabant consilia. Pro regis tabernaculo delectus erat tumulus, qui adhuc ibidem ripae fluvidi dextrae supereminet: reliquis tentorium vestigiis, erecto hic, depresso alibi solo, adparentibus.“ I v Turčanské stolici, při Mošovcech nalezá se pole a kopec Rákoš, v Gemerské verch Rákoš, a nepochybně i v jiných ještě slavských krajech a místech. Dle podání a maďarských dějopisců byla na Pešťanském Rákoši bitva mezi Svatoplukem a Maďary.
263

Znělka 298.

v. 2. „Dunaji, Slavů děde.“ Srov. Nestor. 1. K. 4. „Po mnoziechže vremenech sieli sut Slovene po Dunajevi, gdie jest nynie Ugorskaja zemlja i Bolgarskaja. Ot tiech Sloven razydošas po zemli i prozvašasia imeni svoimi.“ Pervotiny pěk. um. List. 22. str. 83. „Kmen slovanského národu ohledem jazyka rozchází se ve dvě haluzi, jednu polednovýchodní, druhou půlnočnozápadní. Ku pervé náležejí jako větve Rusové a Rusnáci, Serbové, Slovenci. Ke druhé Čechové, Poláci a Serbové. Pod Vídní na panonském Dunaji mezi Prešpurkem a Komárnem tyto dvě haluze skerze Slováky a Sloveny sobě zemopisně i nářečně rukou podávají. Toto jazyků rozehrání a ta okolnost, že právě tyto dvě větve jedinké jménem celému kmenu obecným (Slováka Slovenec jen východkem se dělí) se spokojily, an zatím mladší větve zvláštní sobě jména Čechů, Lechů, Horvatů, Serbů, Rusů osobily, příznivy jsou náramně onomu starému domnění, dle kterého panonický Dunaj za pervotné Slovanů sídlo se vydává.“ v. 3. „Zniku svému nevěrný.“ Pozoru hodný jest ten úkaz, že když téměř všecky europské větší řeky, aspoň ty které v Němcích zřídla mají, od poledne k půlnoci tekou, jako Rén, Labe, Visla, vlévajíce se do Slavského čili Baltického moře, jen sám Dunaj výminku činí, teče na opak, od půlnoci k polední a východu, jakoby proti zákonům physické geographie. v 5. „Osman“ t. j. Turek, turecký národ.

Znělka 300.

v. 4. „Parnas,“ slavný posvátný verch v Řecku, ve Phocii, sídlo Muz, čili bohyň umění. v. 7. „Mudřena,“ bohyně moudrosti, jináče Minerva, Pallas.
264

Znělka 301.

v. 4. „Noci dcera“ t. j. luna, měsíc. v. 8.–10. „Leander“, mládenec plovával každou noc přes morskou užinu Helespont z Abydu do Sestos, kde Hero jeho milenka v nějaké baště čili věži bydlela, ze které mu svítidlem cestu značila. Viz Ovid. Heroid. 17.

Znělka 302.

v. 1. „Kap,“ anebo předhoří Dobré Naděje. v. 1. „Chili“ krajina v polední Americe na zlato a drahé kovy přebohatá.

Znělka 303.

v. 8. „Momus,“ v řecké Mythologii, bůh smíchu, žertu a satyry: vyobrazuje se co mládenec s bláznovskou čepicí a holí.

Znělka 304.

v. 8. „Nymfy“ byly bohyně potoků, studnic a hájů. v. 13. „Dvou zlých bohů,“ t. j. boha lásky (Amor), a boha nešťastných národů (Fatum, fortuna). Srov. Znělku 126.

Znělka 308.

v. 3. „Damoklesova meče.“ Damokles pochlebník vychvaloval bohactví a panství Dionisia krále, říkaje, že šťastnějšího nad něj býti nemůže. Chcešli, řekol k němu Dionisius, okusiti tohoto mého štěstí? Když to Damokles žádal, kázal jej Dionisius na zlatý stolec posaditi, před něj stříberné, skvostných potrav, věnců a vůní pelné stoly předložiti, u stropu pak ostrý, na koňské sersti uvázaný meč tak připraviti, aby nad hlavou jeho visel. V tomto položení ne- 265 jen ničeho neokusil Damokles, ale Dionisia o propuštění prosil říkaje že už nechce šťastným býti. v. 10. „Záviše,“ pán a básníř český, zamilovaný neslušným způsobem do Kunhuty královny, manželky Otokarovy a matky Václavovy, potom od tohoto jat, do vězení vsazen a konečně preknem od katů k tomu připraveným hlavy pozbaven r. 1290. v. 11. „Mazepa.“ Srov. Zněl. 168. „Telafous“ Zněl. 437.

Znělka 311.

v. 3. „Erinny“ čili Furie, t. j. dračice, vzteklice, pekelnice, které zločince po zpáchaném skutku trápí a muky zvláště ve svědomí zbuzují. v. 13. „Letha“ aneb Lethe, Zábuda, řeka v grecké Mythologii, ze které zemřelí ve druhém světě zapomenutí pijí.

Znělka 315.

v. 4. „Pope“ Alexander, anglický básníř, roz. v Lond. 1688. Chtěv dvě, pro nevlídně odstřihnutou kadeř, rozvaděné rodiny smířiti, psal znamenitou báseň: Loupež kadeře. v. 5. „Řad zlatého rouna“ něm. Orden des goldenen Vliesses; jest najvznešenější světský řád. Založil jej r. 1430. Filip III. vojvoda Burgundský. Nyní jest rakouský císař najvyšší hlava toho řádu. Jeho nápis jest: Pretium laboris non vile. Obšírnější jeho opsání viz ve všeob. Zeměpisu od Šádka. D. I. str. 112. v. 14. „Berenice,“ Ptolemea Philadelpha a Arsiny královny dcera, manželka bratra Ptolemea Evergety; vlasy její Konon Mathematik, na důkaz vděčnosti, mezi hvězdy položil.
266

Znělka 318.

v. 2. „Hlas k haně předků našich derzí.“ Srov. Beylage zum Convers. Blatt, J. 1821. Nro 131. Kde Recensent Ludenovy Historie takto píše: „Luden sagt, dass deutsches Leben und deutsche Art den Grundzug des Mittelalters bilde, und weiset den Arabern unci Slaven bloss untergeordnete Stelle an. Den Slaven ist Recensent, wenn er ihr politisches Daseyn in der Geschichte, seit dem 6. Jahrhundert verfolgt, nicht hold. Auf hundert gefeyerte Namen der Deutschen auf den Thronen, an der Spitze der Heere, im Gerichte, auf dem Lehrstuhle, so wie als Dichter und Künstler überhaupt kommt kaum ein slavischer Name(?).“ Totě důkaz slepé samolásky a hrubé neznámosti slavských dějin. v. 5. „Petra Panovníka.“ Friedrich II. takto soudilo tomto znamenitém Ruském Cárovi: On byl nejen zákonodatel svého národu, nýberž měl i úpelnou známost plavectví, byl stavitel, pytvec, ranhojič, zkušený voják a hospodář, slovem k tomu aby pro všecky panovníky vzor byl, nic se nevyhledávalo, jen méně divé vychování. Viz J. Bilderbeck, Charak. d. Nationen. – Tak i Herder o něm praví: Jestli který panovník jméno Velikého zasluhuje, to jest Peter Alexievič. On byl sám spořádátel a zprávce své říše, genius na vše strany učinkující, jenž tu nařizoval, tvořil, zpravoval, tam probuzoval, odplacoval, trestal, všudy s neunavelou horlivostí, on sám osobně, nikdy skerze něj jiný. Tato tvorčí moc a horlivost ukazovala se v jeho najmenším i najvětším podniku, spojená s prozřetelností, s rozmyslem, se slušností a dobrotivostí k lidem, která se i v divém hněvu hned zase k němu vrátila. Lomonosov v řeči r. 1755 na Petra deržané, a od Linde přeložené, nazívá ho: „Wielkim Rossyi Przekształcicielem. Częstokroć między pod- 267 danymi swoimi sam chodził, bez wielkiéy Monarszą bytność zwiastuiącey okazałości i słužebnictwa; często spotkać možna było pieszego, iść za nim albo z nim razem, przemowić do niego, komu trzeba bylo.“ v. 6. „Samo,“ (Samoslav?), r. 623. vůdce, potom i král Slávů, osvobodiv je od jarma najpervé Avarů, potom Franků. Někteří němečtí letopiscové jej sice Frankem býti pravějí, ale všecky historické okolostojičnosti ukazují to, že on opravdový, rozený Slav byl, a že jen on anebo jeho předkové mezi Franky se osadili, aneb jako kupci a cizozemci tam bydleli. Nebo 1) Jméno osobní Sám, (Samoslav) jest čistě slavské. 2) Slavské jest i jméno té osady, ze které pocházel, a kterou asnad jeho předkové založivše podle jména své rodiny Sam, Samonice aneb Semenice nazvali. 3) Všech dvanáctero manželek, které měl, byly dle svědectví historie Slavenky (ex genere Vinidorum), ani jedna Frankyně, nebo „Všeliký tvor vine se k své rovni, a každý člověk miluje podobného sobě. Sirach 13. 18.“ 4) Samo vojnu vedol proti Frankům, a podle Aimona L. 1. C. 23. contemptui habuit gentem Frankorum, cožby Samo, nakolik z historie jeho statečné sardce známe, jistě nebyl činil, kdyby byl sám Frankem byl. 5) Ani najmenší šlepěje nenalezáme v řečech Samových, kdeby byl řeknul, aneb i jen zdaleka na porozuměnou dal, že on jest Frankem; naproti tomu ze všech jeho řečí věje slavský duch, všudy mluví z něho povědomost Spolu-Slava, k. p. „se cum populo suo“ – jako rozený Frank byl by řekl ne suo, ale Slavico, anebo Vendico; tak i jinde „quando quidem vos (Francones) servos profitemini esse Dei, et nos (scil. Slavi, inter quos et ego Samo) sumus eius canes.“ – 6) I to naposledy jest, pozoru hodná okoličnost, že se Sicharius, vyslanec Dagobertův, neopovážil ve frankovském oděvu před Sáma přijíti, nýberž přeobléknul se dříve do roucha slavenského, a v tomto před Sama připuštěn i 268 slyšán byl; což návěštím jest že Sámo netoliko Slavem, ale i horlivým, tuhým, kroj a zvyk svého národu milujícím Slavem byl. 7) Historia Juvaviensis Ecclesiae de Conver. Charantanorum, a Životopisec S. Virgile (apud Sur. T. IV. ad diem 27. Nov.) výslovně Sama Slavem býti praví, takto píšíce: „Tempore gloriosi regis Francorum, quidam Slavus, Samo nomine, manens in Charentis, fuit dux gentis illius.“ – Srov. Pelclovo Pojedn: Ueber Samo, König der Slaven, psané r. 1775. Též jeho Kroniku českou D. I. str. 77. „Byl pak ten Sámo z krajiny Serbské, jenž nyní Míšeň slove a tenkráte Frankům náležela, protož také někteří toho Sáma za Franka pokládají.“ Ossoliński, V. Kadlub, p. 185. „Czatzki hält den Samo für einen gebornen Slowaken. (Pamiętnik Warszawski 1801. Nr. 2. Febr. p. 195.) Auf diesen Gedanken war auch schon der Woiwode von Nowogrod, Fürst Jablonowski verfallen. (Acta Soc. Jabl. 1774. Sect. II.)“ v. 7. „Mikuláš Zríni,“ aneb jak jej jeho krajané Kroatové a Serbové nazívají Zrinovič, najslavnější herdina nových časů, původem Slav, z Kroácie, rozený na zámku Zrin, odkud i jeho jméno. Jeho familia se předtím nazívala Šubič (viz Joh. Lucius de regno Dalm. et Croat. L. 4.C. 9.) a bydlela na hradě Brebir (t. j, bober, castor) v Kroacii, asi půl hodiny od vesnice Selce při moři ležící. Umřel heroickou smertí r. 1566. když Turci pod Solimanem pevnost Siget dobývali. Dlouho se udatně bránil se svými proti neščíselnému množství Turků, konečně neměv už žádné naděje, nádherně se obléknul, klíče a sto dukátův do váčku schovav pro budoucího svého přemožitele, vzal otcovský meč do jedné a praporec do druhé ruky a pak se i se svou družinou do prostřed nepřátel uverhnul, mnoho pobil, až množstvím přemožen jsa, zmužilé padnul. I ostatní jeho tovaryšové a spoluherdinové při této příležitosti byli najvíce Slavové, k. p. Paprutovič, Kabák, Potocký, Novák, Juranič. Jiří Chro- 269 vat, Črenko, Komorník Zríniho atd. Viz: Series Banorum Dal. Croat. et Slav. per Ant. Hellmar Tyrn. 1737. Kačič, Razgovor ugodni naroda slovinskoga, Ven. 1759. Nikolaus Graf v. Zrini von Friedrich Krugg von Nidda, Pest, 1822. v. 8. „Husa Němcům“ t. j. následky a učinky z Husova života vyplývající, obnovu a nápravu církve, vzbuzení nauk a umění po mrákotách středověku. Hus počal, Luter po proklestěné cestě dokonal. Tento spisy onoho čítal a často se na ně odvolává. Srov. Blažek, Kancionál, v Bruně 1823, Předml. str. 19. „Písně české, zvláště od Husa, i u Němců oblíbení nalezly; nebo Michal Weiss, který od Lutera jako německý poeta milován a chválen byl, na jeho radu také českých písní okolo 150 do němčiny přeložil a tlačiti dal.“ V duchovním smyslu dali Slavové Němcům Husa za učitele: ačprávě někteří Němci (deržte smíchy!) i tělesně Husa národa svému přivlastniti chtějí, k. p. Pölitz ve svém Dějopisu „Freue dich teutscher Jüngling, dass die grossen Namen Hus – unserm Volke angehören.“ – Spravedlivěji však píše o tom jiný Němec, Luden, Allg. Gesch. B. 3. C. 2. „Hus und Hieronymus starben in den Flammen einen Tod, durch welchen sie nicht sur einen bleibenden Ruhm in der Geschichte gewannen, sondern auch jene Theilnahme des Volkes bewirkten, ohne welche eine heilsame Reformation nicht denkbar war. Denn aus seiner Asche entstand nicht erst nach 100 Jahren der Schwan des freyen Gedankens, sondern er schwang sich sogleich empor.“ To též platí i o následujícím: v. 8. „Koperníkovi,“ dali sme jeho učenost, jeho důvtip, jeho novou soustavu světa Vlachům, jmenovitě Galileimu, který je pervý najsměleji a najzdařileji do života, do knih, škol a hvězdáren uvoditi a rozšiřovati začal, zvláště svým pověstným spisem: Dialogi sopra i due massimi systemi Tolemaico e Copernicano, r. 1632, pro kterýžto spis Ga- 270 lilei pronásledován, do Říma před tribunal inquisicie obeslán, k odpřisahání přinucen a z vlasti do Sieny vyobcován byl. Toto křivdivé postupování s ním rozhlásilo ještě tím více soustavu Koperníkovu ve Vlaších a v celé Europě. Stanisłav Potocki takto o něm píše v Pochvalách, Čast II. Rozp. 7. „Voitěch Brudzewsky má tu zásluhu, že byl učitelem Koperníka, učitele všech časů a národů. Neznámost knihopisců naších z jedné strany, z druhé sousedská marnomyselnost odpírala často Polsku té cti, že by bylo vlasfí Koperníkovou. Mnozí z cuzích spisovatelů Němcem ho jmenují (jiní opět Vlachem). Než Koperník nejen, narodiv se v Toruně r. 1473 (z otce Mikuláše a matky Barbory Watzelrod sestry biskupa Warminského), když to město část krajiny naší skládalo, byl skutečně rozeným Polákem, ale co více, ve vlasti cvičil se i v té nauce, ve které potom i krajanům i cuzozemcům zákony dal. Učil se on Mathematice pod Brudzewským ve hlavní škole Krakovské. V knihovně téže školy nacházejí se spisy žáků dosáhnuvších stupně Bakalářů a Doctorů, v jejichž počtu viděti se dává vážné jméno Koperníka.“ Srov. Tom. Szumskiego, Krótki rys hist. i liter. polskiéy, w Berl. 1807. str. 5. 6. „Kopernik r. 1497 przeniosł sie do Bononii, gdzie pod Astronomem Dominikem Marya z Ferrary, iak świadczy Rhetykus, nie iako uczeń, ale iako świadek i pomocnik nad observacyami gwiazd pracował. Wyiechał więc z oyczyzny swoiéy Kopernik iuž opatrzony w wiadomości Astronomii i Mathematyki, któremi tak słynuł we Włoszech iž w dwudziestym siódmym roku wieku swego ucząc publicznie Mathematyki w Rzymie, liczne zgromadzenie uczńów na swoie lekcye ściągnał. Tam w ciągu swegio nauczycielstwa, nie zaniedbaiąc obserwacyi gwiazd, uwažał zaćmienie xięžyca w r. 1500. Wracaiąc z Włoch do Polski, w Padwie popisywał się z swego w anatomii postępku, i stopień Doctora medycyny otrzymał. W Krakowie zas w liczbie iest za- 271 pisany roku 1504 i zdaie się, iak gdyby bylo przedsięwzięciem iego zostać przy Akademii, gdyby go był wuy iego Biskup Warmiński, dawszy mu kanonyę, do Warmii niezawołał. – Kopernik niewzruszone i wieczne w Fizyce niebieskiéy prawdy pierwszy światu obiawil i wyłuszczył.“ v. 9. „Sto jiných krev jsou z kreve naší.“ Srov. Balbin, Dissert. de Ling. Slav. p. 77. „Duces e nobilitate Bohema nostro Saeculo et Legionum ductores sunt: apud Gallos Budovetzius. apud Suecos Hodiegovius, Sadovsky, Berzkov, Dobřensky, Haugwitz, Janovsky et plures.“ – V literaturách téměř všech europejských národů a jazyků nalezáme, a to zhusta, jména slavská, hned mezi Spisovateli, hned mezi umělci, hned mezi v jiném ohledu učenými a znamenitými muži. K. p. Mezi Němci, najvíce básníři: Opic (Slezák, otec německého básnictví), Lessing (Lužičan, otec kritiky) Kaffka (Dichter der Rosamunde), Ratscky (Heldengedicht), Liskov (Satyrik), Pörschke, Pölic, Benkovic, Tscherning, Kuntschke (Konček), Chilkov, Klenk, Kanic, Gubic, Karov, Mirov, Nostic, Moltke, Sydov, Treitschke (Trčka), Tarnov, Carpcov, Zernitz, Kasimir, Krets, Kretsmar, Kamiensky, Tersky, Chytraeus, Chladny, Boguslavský (překladatel Horáce), Borovský, Villamov, Bredov, Basedov, Bogdanov, Zizka, Zrinský a t. d. Mezi Maďaři: Lasky, Perlici, Mikovini, Rozgoň, Vitéz, Zalkán, Filický, Zimáni, Šomšich, Zvonarič, Kopčani, Škaricay, Staray, Kováč, Mokrý, Veranič, Draškovič, Kolonič, Kray, Vitkovic a jiní, jejichž jména viz v uherském Plutarchu, v Pešti 1815. Mezi Francouzi: Boskovič, Beňovský, Potocky, Razumovsky (Mineralog), Orlov, Šuvalov (Batjuškov, dle přelož. Lindeho v Dodatkách k hist. lit. Rus. píše o tomto posledním: „pisał dowcipne wiersze ięzykem Francouzkim, zadziwiał Parnę, Marmontela, 272 Laharpa i Woltera, uczonychi nieuczonych Paryžan“), Golovkin a t. d. Mezi Vlachi: Jan Schiavoni malíř Dubrovničan. Mezi Novo Řeky; Griva, dva bratří z Messalongi (sr. Mezilouky), slavní vůdcové v novém pozdvižení Reků proti Turkům. Snad i Laskaris? Mezi Latináky nesčíselný počet Poláků a Čechů, Slováků: Sarbievský, Kropacius, Konarsky, Skorsky, Cosmas, Lobkovic, Dubravius, Balbin, Joh. Panonius, Belius, Prilesky, Husty, Severini, Bencur, Novak, Kerchelich, Kovachich, Katanchich, Horáni, Valasky. Karlovsky a t. d. Jakový přírostek naší literatury, kdyby všickni tito ne v cuzé, ale ve vlastní národní řeči byli psali! Proto už Balbin s prorockou žalobou píše, Bohem. Doct. P. I. „Ad peregrinas linguas condiacendas Bohemiae et totius Slavicae gentis tanta est docilitas, ut haec ipsa universae genti exitium allatura videatur, et in terris quam plurimis jam atullerit.“ v. 13. „Do studnice z níž se napili.“ Slavský národ vůbec má ty, od cuzozemců málo uznáné, zásluhy o europejský život a o novější vzdělanost, že on téměř všudy pervý tichý krok a počátek učinil, všudy cestu ukázal a proklestil, po které jiní kráčeli, všudy studnici otevřel ze které jiní pili, slovem byl původcem a vynálezcem najhlavnějších věcí a umění, ku kterým potom cuzozemcům snadno bylo dodati a je zdokonaliti, tak k. p. V kupectví: Venedi Baltičtí, Vineta, Kyov, Novgorod byly perví zárodové nynějšího velkokupectví v Europě. Hanza povstala u Vendů. V rolnictví: Srov. Znělku 160. V hornictví: Srov. Znělku 258. V náboženství: Vojtěch a Maďaři, Hus před Luterem, Jaroslav a Tataři, Sobieski a Turci, Bratří a Hernhuti. Ve vojenství: Žižka učitel novějšího způsobu válčení. 273 Ve physice: Diviš, vynálezce hromosvodu před Franklinem. Sr. L. Wachler, Handb. d. Gesch. d. Liter. Frankf, a. M. 1822. IV. B. S. 229. Ve hvězdářství: Koperník. Ve vychovatelství a nápravě škol: Komenský před Basedovem, Salzmannem, Pestalocim. Viz Herders Briefe zur Beförd. d. Hum. 5. Samml. Riga 1795. S. 34. kdež takto praví: „Z církve českých bratrů vyskočila ona jiskra, kteráž za najtmavějších časů Vlachy, Francouzy, Angličany, Nízozemě, Němce jako oheň proběhla a je zbudila. Komenský vydal bránu jazyků, kteráž za jeho času nevyslovné pochvaly došla, za několik málo let do jedenácti řeči přeložena byla, od té doby nesčíselných vydání se dočkala, a vlastně po dnes předčena nebyla. V celé Europě půlnoční zbudil Komenský pozornost na vychovávání a školy. Sněm ve Švedích, parlament v Angličanech vážil si jeho rady a předsevzetí.“ Srov. Christ Ad. Peschek: Verdienste Lausitzischer Schriftsteller um die deutsche Jugend, Zittau 1829. Recensent této knihy Hall. Allg. Lit. Zeit. 1829. Nov. p. 480. praví: „Man erstaunt in der That, wie viel in dieser Hinsicht diese einzige Provinz (Lausitz) geleistet hat!“ V hudbě: Čechové vůbec, po všech europejských dvořích a divadlech známí. Domnění Jesuity Kořínka a jiných jest i to, že nálezce tiskařského umění byl rozený Čech z Kutné Hory a proto Guttenberg nazvaný. Srov. Jungmann, Hist. lit. str. 68. Slušně tedy J. Svatopluk Presl ve svém Rostlináři str. 201. tato slova říci mohel: „Pronárod Slovanský širokobytný tím se honositi může, že v krajinách Europy severné sousedům v temnosti zanořeným byl světlem objasňujícím.“

Znělka 325.

v. 8. „Izaiášem“ Kap. 9. v. 3.
274

Znělka 329.

v. 14. „To mi ani Kaša nenavrátí.“ Srov. Hájek r. 709. „Kaša, najstarší dcera Krokova, všelikterakého hádání kouzelného plná byla. Neb když někdo něco ztratil, hned jest ku Kaši šel, a ona jemu bez meškání, kdeby ta ztráta byla, oznámila. Po smrti pak její, když se něco ztratilo a naděje žádná k nalezení nebyla, Čechové za přísloví měli, říkajíce: kam se to podělo, a od koho ukradeno, anižby to Kaša uhodla.“ Faust. Procházka, Comm. de Saec. lib. Art. p. 6. „Cassam longi temporis usu tantam sibi comparasse herbarum et medicinae cognitionem, ut Apollini par, mortisque adeo arbitrium agens proverbio id ne ipsa quidem recuperet Cassa, Cosmae etiam temporibus trito, dederit locum.“

Znělka 330.

v. 2. Horňáky:“ Horňáci slují Slováci z horních stran přicházející každého léta do dolních stran Uherské krajiny na roboty, do zahrad, vinic, na žeň, kosbu, vinobrání, kde pracujíce vesele zpívají.

Znělka 333.

v. 14. „V ty Znělky vpletla.“ Takové jsou Znělka 334 podle Götheho, jehož Slávy Dcera mezi německými básníři najvíce libovala; Znělka 381 podle E. Schulze v okouzlené růži; Znělka 239 podle Grillparzera v Sappho, právě toho času vyšlé: na více se nerozpomínáme.

Znělka 338.

v. 11. „Hydra“ t. j. drak, lítá saně.

Znělka 343.

v. 4. „Chamzin,“ žhoucí, ohnivý víter pod 275 rovníkem, zvláště v Arabii a v Africe. Viz jeho opis ve Vznešenosti Přírody. Zp. 3. v. 135. v. 8. „Ixion,“ bývalý král Thessalie, o němž mythologie dí, že se v pekle na kolese rozpiatý ustavičně točí.

Znělka 344.

v. 5. „Psyché“ čili Psycha, řecké slovo, znamená spolu duši i motýle, byla milenka Amorova. v. 9. „Flora,“ čili Květena, bohyně kvítí.

Znělka 345.

v. 11. „Nebojša,“ žalarní věže v Serbském Bělgradě. Pověst dí, že Turci, majíce vinníky do ní verhnouti, říkají k nim „neboj sa!“ odtud prej jméno její.

Znělka 346.

v. 1. „Češko v Plezni.“ Roku 1830 dne 8. Serpna dostal spisovatel těchto básní poštou lístek velínový s pozlacenými kraji, na jehožto jedné straně mezi kvítím pode stromem pomník s urnou, lyrou a literou K. v prostředku uměle a strojně štěpený; na druhé pak straně panenskou rukou psaná ona Znělka od J. Pravoslava Koubka, která ve II. Svazku Čechoslova str. 49 tištěna jest. Nad touto básní stál nápis: „Na Českého Petrarku J. Kollára od Plzňanky Míny Taborové. Co odpověd na to poslána tato Znělka. v. 6. „V loktech druhé.“ Srov. Neuer Plutarch, II. Liefer. S. 286. „Petrarca liebte Laura, aber nicht ausschliessend, sondern hatte von andern Geliebten einen Sohn und eine Tochter.“

Znělka 347.

v. 7. „Meander.“ Meander potok v Malé Asii, nesčíselnými křivolakostmi sem tam se vinoucí a 276 místy zpátkem zase tekoucí; odkud Řekům i Anabainos, t. j. zpátkovatel slul.

Znělka 348.

v. 6. „Itaka,“ ostrov moře jonického, vlast a sídlo Ulysovo, který po dobytí Troje mnoho roků po moři sem i tam bloudil. v. 7. „Prometheus“, syn Japetův, on na nebe vstoupiv Zevsovi oheň ukradnul, na zem donesol a jeho užitek lidem ukázal. Za to ale přikován byl skerze Vulkána k veliké skále na Kaukasu, kde drahná léta visel, každého pak dne krukavec k němu přiletěv játra, přes noc rostoucí, vyžíral, až Herkules konečně jej osvobodil.

Znělka 350.

v. 2. „Mesmer“ Anton Fried. nar. 1734. zemr. 1815, vynalezením aneb aspoň obnovením a zdokonalením zvířecího magnetismu slavný lékař. Srov. A. W. Tappe, Gesch. Rus. S. 227. „Die Natur ist wie ein unendlicher Ocean von Helligkeit, aus welchem sich einzelne Lichtstrahlen zusammenziehen, und das sind Geschöpfe oder Sterne. So ist der Mensch aus mannigfaltigen geringeren Dingen und Wesen, welche um ihn gelegt wurden, und die ihn tragen und seine Freyheit beengen, geschaffen worden. Diese Fremden Dinge bilden nun den irdischen Leib, der nur die Schale eines himmlischen Leibes ist. Der himmlische Leib heisst Seele. Die Seele aber ist die Verhüllung des Ewigen. Ist nun die irdische Schale des Menschen durch Krankheit gebrochen, so strömt ihr Licht aus; die Seele tritt dann mit allem in Verbindung, wovon sie sonst durch die gesunde Schale getrennt war, und sie sieht, und hört, und fühlt auch ausser dem Leibe.“ Srov. Kieser, über Tellurismus und Magnetismus.
277

Znělka 354.

v. 3. 4. „Zelená hvězda,“ t. j. naše, zelenými rostlinami a trávou obrostlá, země.

Znělka 355.

v. 1. „Dedalus,“ ostrovtipný umělec, rodilý z Athen; na ostrově Kretě, kde v zajetí byl, křídla sobě slepil a odtud do Sicilie přeletěl. v. 4. „Phaëton,“ Faeton, syn Slunce a Klymenesy, z mládenecké opovahy chtěl vůz slunečný zpravovati, ale zle řídiv koně, zapálil zemi, a proto bleskem byl zverhnut z vysokosti dolů. v. 7. „Hladolet,“ t. j. Saturnus, devátá hvězda od slunce, v. 8. „Blanchard“ Francois, nar. ve Francouzku 1738. umř. 1809. Pověstný větroplavec, pervý jenž se opovážil na baloně vzhůru se vznesti; tu pak cestu konal 66kráte a veždy šťastně.

Znělka 357.

v. 5. „V říši netěl,“ netěl jest zde Genitiv, plur. od netělo, totiž duch těla nemající.

Znělka 358.

v. 13. „Parka,“ t. j. Sudice. Parky byly tři sestry, Klotho, Lachesis, Atropos, bohyně osudů a života lidského, jedna kužel derží, druhá přede, třetí přestřihuje nožnicemi nitku života.

Znělka 359.

v. 2. „Ostroveček jménem panny svaté křestěný.“ Tento ostrůvek jest mezi Peští a Budínem a jmenuje se ostrov Margarety čili Markety. Tato 278 Margareta byla krajanka skladatele těchto básní, totiž dcera Bely IV. krále uherského, narozená v Turčanské stolici na zámku Zniov. Dříve než narozena, byla Bohu posvěcena. Neboť když Tataři Uherskou krajinu plenili, Královna dítě, které v životě nosila, Bohu zaslíbila. Margareta hned v dětinství do Vesprýmu mezi mnišky řádu S. Dominika dána, v desátém pak roku věku svého odtud do kláštera, štědrotou rodičů jejích na ostrově blízko Budína vystaveného se přestěhovala, kde roku 1270, věku 28. zemřela. Její den se 28. Ledna v Uhřích světí. Zříceniny toho kláštera posavad tam viděti. v. 7. „Bachus,“ bůh vína, zde tolik co vinice. v. 9. „Eldorado“, vlastně žlutý, zlatu podobný písek mající, verch z tak řečeného pohoří Cordileras čili Andes v Americe; potom báječná krajina, ve které tolik zlata a stříbra kolik u nás písku a kamení na ulicech. Viz Candida Voltairova. – „Tibur“, nyní Tivoli v Italii, milé někdy Horacovi utočiště, o němž často ve svých Odách zmiňuje, k. p. L. 2. O. 6. „Tybur Argeo positum colono, Sit meae sedes utinam senectae.“ – „Olymp,“ hora převysoká v řecké zemi mezi Thessaliou a Makedoniou, sídlo vyšších bohů a bohyň, obzvláště Zeusa; jasný se nazívá proto, že slunce jeho nad oblaky stermící chlum ustavičně osvěcovalo, i když v dolinách mrákoty a deště byly. v. 11. „Patmos,“ ostrov malé Asie na moři Aegaeiském, kam Jan Blahozvěst čili Evangelista od císaře Domiciana vypověděn byl, a na němž, dle zdání některých, novozákonní Zjevení psal.

Znělka 372.

v. 13. „Vzájemnost,“ lat. reciprocitas; pod vzájemností rozumí se tu literární vzájemnost a spojení mezi všemi kmeny slavskými, tak, aby jedenkaždý kmen slavský při svém sice nářečí zůstal, ale 279 literaturu jiných slavských kmenů znal, kupoval, čítal, k. p. Polák ať študuje knihy nářečí nejen svého ale i českého, ruského, serbského; Rus polského, českého, serbského a t. d.

Znělka 373.

v. 9. „Nezbedný.“ Srov. Komenského kázaní: Boj s Bohem, v Hale 1765. str. 7. „Nezbedný člověk jest nezbudný, to jest, tak na někoho o něco dotírající že se ho zbýti nelze, až se mu to dá.“ –

Znělka 377.

v. 11. „Poradil se s Vaňkem,“ t. j. utěkol. Vaněk jest u Čechů to co Vacláv, snad tedy toto přísloví původ vzalo od krále českého Václava IV. a jeho častého útěku k. p. z lázně v Praze, ze žaláře Pražky ve Vídni. Srov. Hajek, r. 1392.

Znělka 378.

v. 12. „Času dítek,“ t. j. lidí, člověk jest plod času, v času se rodící i mroucí.

Znělka 381.

v. 4. „Pableskové“ aneb pabřeskové. Slovo paprsk, paprslek. papršlek pochodí od bresk, zábřesk, rosbřeskovati se u Slovaků užívaného, které tentýž i význam i kořen má se slovem blesk, záblesk, rozbleskovati se, blysk, blyštěti se. Právě tak ze slova plamen povstalo pramen, polsky płomień a promień, płomyk a promyk, płomienitsty a promienisty, płomienieć się a promienieć się: všecka tato slova i jedno zřídlo i jeden původní smysl mají, totiž tentýž co blesk a břesk. Srov. latin. ardeo a radio. Slovo pramen jen později a obrazně přenešeno na jiné, úkazům a postavám plamene podobné věci, k. p. pramen vody, to jest, pás čili proud vody na způsob plamene 280 tekoucí aneb vzhůru se pnoucí, něm. Wasserstrahl; pramen stříbra Silbergang, který se táhne a kříží jako plamen a blesk při hřímání. Radius, der Strahl sluje tedy československy vlastně pablesk anebo pabřesk, potom s polknutím e pabrsk, paprsk, tak jako od kres okres povstalo okrs, okrsek a vložením epenthetického l okrslek, paprslek. Litery b a p, r a l velmi často se míchají a proměňují, k. p. babrati paprati; bobo bobona bobonkar, český poboňka, poboňkař, pán, bán, potom tlesk, třesk, bleptati břeptati, dlapy drapy, vlkolak vrkolak, čulám čurám, přepelica, croat. plepelica. Přirozenější jest i obdobnější tento původ slova papršlek než od pršeti aneb prýštiti a prskati. A proto slušněby se měla tato zpotvořená nemotora českého jazyka papršlek, papršlku, už jednouc v zapomenutí dáti, a na její místo libozvučnější a etymologicky pravé pablesk (a pramen) se uvésti.

Znělka 385.

v. 14. „Slavostrom.“ O lásce Slávů k tomuto stromu svědectví vydává mezi jinými i to, že Slavové z tohoto stromu, zvláště jeho kůry, ty najrozmanitější věci, nástroje a šperky dělavají. Srov. Rozličnosti Pražských Novin, 1830. Čís. 77. „Lípová kůra po 3 neb 4 měsíce na rose uležená neb ve vodě močená tak jako len, dává výborné vlákno, z něhož se mohou dělat klobouky, pytle, provazy, rohožky a všelicos, a takové z ní věci mnohem jsou pevnější proti vodě (vluhkosti) než co konopného. K tomu najvýbornější jest mladistvá kůra lípových výrostků. Ty as o polovici jara, když míza, oloupají se, kůra ve vodě se močí, až lýko se odlupuje, to nyní usuší se k potřebě. Z takového lýčí v Rusích už od pradávných časů každoročně hotoví se na milliony střevíc neboli bačkor. Tam a ve Švedích (sousedů Slavů) z něho dělá se rohožek k zaobalování zboží a ke 281 všelijaké potřebě; také provazy, lana, sítě na ryby; i pěkné košíčky, klobouky, obuv, i příze a mnohé tkalcovské zboží,“

Znělka 387.

v. 9. „Hebe,“ bohyně mladosti u Řeků, u nás Mlada. v. 10. 11. „Nechať růžemi se ověncí, Lilie.“ Lilie a růže stojí vedle sebe na naší nynější zemi v říši květin jako královny a představovatelky dvou rozličných světů: ona jako královna starého zaniklého, tato jako královna nynějšího světa. Lilia stojí mezi nynějším kvítím, tak řečeně jako cizozemkyně opuštěně a truchlivě; růže naproti tomu jako dcera domu vesele u prostřed svých souvěkých příbuzných. Lilia se nám ukazuje více jako svatá, ctěná, obdivovaná; růže více jako milovaná, hledaná, k pouhé tělesné rozkoši vábící aneb aspoň ji vyvyšující Květina. Hodno jest poznamenání, že sám Kristus i tam, kde o květech jako obrazech náboženských myšlének mluví, ne růži ale lilie (τα κρινα) jmenuje, jak viděti, s hlubokým citem a smyslem pro její tichý, skromný, nábožný život. Srov. Horst. Flora 1821. v. 14. „Pindus,“ hora v řecké zemi mezi Epirem a Thessaliou, Apollovi a Muzám posvatná. Nyní sluje, nepochybně slavským jménem, Mezovo. „Sinai,“ hora svatá v Palestině, na níž Desatero přikázaní Mojžišovi a lidu Izraelskému dáno. Viz 1. Mojž. 19.
282

ZPĚV IV.

LETHE.

Znělka 392.

v. 4. „Literami kyrilskými.“ Srov. Pervotiny pěk. Um. L. 22. str. 84. „Slavenský jazyk má 26-30 jednoduchých hlásek, a abeceda těchto dvou missionářů (Cyrilla a Methodia) později na rozdíl od nových nejapných glagolských liter Kyrilskou (Kyrilicí) nazvaná, jest jediná úplná v novější Europě, kteráž pro každou hlásku své zvláštní znaménce neboli písmě obsahuje.“ Phil. Strahl, Das gelehrte Russland. Leipz. 1828. str. VII. „Die Slaven verdanken ihre Schriftzüge den beiden Slaven-Aposteln Constantin und Method, oder nur einem von beiden, und diese scheinen gleichsarn auf das griechische Alphabet gepfrost zu seyn, das neuern Ansichten nach, im semitischen Typuss eine Wurzel haben soll.“

Znělka 396.

v. 3. „Nestor,“ Letopisec, u Rusů za svatého jmín. v. 4. „Lazar,“ poslední serbský Car, zemr. 1389. Lazarova Sobota jest veliký Svátek v celém Serbsku. v. 4. „Zabit od Prušanů,“ t. j. Svatý Vojtěch, Čech, syn Slavníka a Střežislavy, z města Libice, † 997. v. 5. „Nevský“ t. j. Alexander Nevský nar. 1218. syn Jaroslava; na březích Nevy slavné vítěztví nad spojenými Dány, Švedy a německými rytíři obderžel, Rusko od dávání Tatarům daně osvobodil. Jemu ke cti vystaven skvostný klášter v Petrově a řád Alexandra Nevského nařízen. – „Gljeb a Boris,“ synové Vladimirovi, života zbavení skerze Sviatopolka r. 1015 do počtu Svatých přenešení r. 1071. jejich památka světí se v Rusku dne 2. Května. Srov. Nestor a Karamzin. II. 283 v. 6. „Kazmir“ čili Kazimierz, polský královic, syn Jana Kazimira Jagelončíka, nar. 1458 † 1482; jeho kosti ve Vilně spočívají. Srov. J. U. Niemcewicz, Śpiewy Hist. str. 150. „Węgrzy sprzykrzywszy sobie sorowe Macieia Korwina rządy, wypowiedzieli mu posluszeństwo, i Kazimierza drugiego, syna króla Polskiego, na tron wezwali. Młody xiąžę požniéy w poczet Świętych połožony, więcéy za žycia, niebieską iak ziemską zatrudniony koroną z 12000 woyska tak opieszale ciągnął, iž Maciéy iuž uspokoił Węgrów, gdy on dopiero na granicy ich stawał.“ Den 4. Března nosí jeho jméno. v. 6. „Se Savem,“ Sava lat. Sabba. Patriarcha a nejstarší syn serbského Cara Nemanja, odřeknul se dobrovolně trůnu a oddal se stavu duchovnímu v klášteře Chylandar na hoře Atho zemr. r. 1250. Pohřeben byl v klášteře Mileševka, v Herzegovině. Turci jeho mertvé tělo, u počátku minulého století, blízko Bělgradu spálili. U Serbů v obzvláštní svatosti stojí. Slováci deklinuji všecka na a se skončujcí mužská jména, k. p. Pán Straka. Gen. Pána Straku, Dat. Pánu Strakovi, Acc. Pána Straku, Voc. Pane Straka, Loc. v Pánu Strakovi, Soc. s Pánem Strakem, (nikdy neříkají s Pánem Strakou): proto i zde stojí od Nom. Sava, Sociat. Savem, aby rozdíl byl mezi mužským a ženským pohlavím. v. 9. „Stanislav,“ biskup Krakovský, od Boleslava II. Krále polského ve chrámě, r. 1078 dne 8. Máje zamordovaný, proto, že se jeho ukrutnost, rozpustilost a nespravedlivost kárati opovážil. v. 10. „Boleslav.“ Srov. AI. Chanovsky, Vestig. Boh. piae. Pragae 1689. p. 52. „Mladae frater, Bohemiae dux, Boleslaus pius, cum Sanctitatis opinione vixit et obiit. Sepultus in templo S. Georgii, atque super ejus monumentum ara erecta est, in qua, prout ad Sanctorum corpora alias solet, Sacrificium Missae of- 284 fertur, fuitque ibi a saeculis pluribus nomen ejus cum titulo beati, sepulchro inscriptum.Hic demum Bohemiam plene Christo subjecit, veramque pietatem ubique plantavit.“ Beckovský, Poselk. str. 184. „Boleslav II. příjmím Pobožný, po smerti otce svého Boleslava ukrutného na stolici knížecí l. 967 byl dosazen. On byl všech syrotků otec, obránce vdov, smutných potěšení, víry křesťanské rozmnožitel, domů božích zakladatel. Ten pobožný a milostivý pán přívětivě s poddanými jednal a říkával: jako poctivost jest knížeti a každému pánu, když poddaní jeho bohatí jsou a dobře se mají, tak hanba jest jemu, když poddaní jsou chudí a nuzní, neboť ta chudoba a nouze ne jenom jemu ale i poddaným jeho těžká jest.“ v. 11. „Hus,“ den 6. července, byl jemu posvěcený. v. 11. „Uroš,“ v počtu III. Dečanský, jináče i Stěfanem zvaný, Serb, otec Štefana Dušana, kralovavší 1321-1336. Tělo jeho chová se v klášteře Dečanech v Serbsku, od něho založeném. v. 11. „Vladimir“ aneb Volodimir velikokníže Ruské, poněvádž křesťanské náboženstvo do Ruska uvedol, a on sám pervým křesťanským panovníkem ruským byl, mnoho klášterů a škol založil, proto v ruských dějinách Svatým a spolu i Velikým sluje. Umřel r. 1015. Jemu na památku ustanovila císařovna Katarina II. r. 1782. řád Sv. Vladimira.

Znělka 397.

v. 4. „Ruská Olga,“ při křestu Helenou nazvaná, zemr. 969. Srov. Karamzin, Ist. T. I. str. 176. „Predanie nareklo Olgu Chytrou, církev Svatou, historia Mudrou.“ Tappe, Gesch. Rus. S. 145. „Igorn verheirathete Oleg mit Prekrasa (d. i. die Allerschönste) aus Isborsk, von Gostomysl’s Geschlecht, von Oleg aber erhielt Prekrasa den Namen Olga. Diess sagt 285 Joakim, erster Bischof von Novgorod, ein Grieche, der 1030 starb, er soll der erste, und also noch älterer Chronograph als Nestor seyn.“ General Graf v. Segur, Russland u. Peter d. G. aus dem Französ. Stuttgart 1829. T. I. S. 33. „Rurik den uns die Tradition als den Sohn einer Slavin nennt, heirathet eine urnanische Slavin; sein Sohn Igor hat Olga zur Frau, welche uns derselbe Schriftsteller als einen Abkömmling von alten slavischen Fürsten bezeichnet.“ v. 4. „Polská Bronislava“ byla sestra S. Hiacynta, u Krakova jest posud hora svaté Bronislavy. Srov. Wežyk, Okolice Krakowa str. 14. 15. v. 5. „Andelija“ aneb Angelina serbská Světice r. 1450-1500. Srov. J. Raič, Istor. Čast III. Kn. 9. Gl. 9. str. 245. „Andělina byla žena Stefana Ďurdeviča, i dšči kniaza Arvanitskago, Georgia Chrabrago, kotoruju i dodnes za sviatynju žizni ves narod materiju Angelinoju nazyvajet.“ Vyborná učená kněžna serbská, od lidu pořád Májka Andělija zvaná. Ve knihách sobě libovala; Šafařík našel několik rukopisů s přípiskami od ní. v. 5. „Přibyslava“ česká. Srov. Beckovský, Poselkyně str.171. „Leta 945. Přibyslava S. Vaclava a Boleslava ukrutného sestra, takovými mravy a cnostmi ve svém životě se stkvěla, že od mnohých za blahoslavenou, i také za Svatou vyhlášena byla. Neboť ona od své mladosti ctně a pobožně pánu Bohu sloužila a po cestách přikázaní jeho svatých kráčela.“ v. 6. „Milica,“ Serbkyně, dcera Juga Bogdanu, manželka Sv. Lazara, v mnišství slula Evfimia. v. 6. „Mlada“ neb Milada česká. Srov. Hajek r. 967. „Bylať jest dcera ukrutného Boleslava, velmi nábožná panna, jménem Mlada, v svatém písmě od mladosti velmi vyučená. Najdůstojnější otec v Kristu papež kněžnu Mladu na úřad Abatyšství klášteru S. Jiří na hradu pražském posvětil.“ 286 v. 9. „Ludmila“ neb Lidmila česká, dcera Slaviborova ze Bšova, manželka knížete Bořivoje, bába Václava a.Boleslava, rozšiřovatelkyně křesťanského náboženstva v Čechách, r. 920. nastrojením své svekruše Drahomíry zamordovaná od Tumana a Kumana. v. 9. „Petka“ neb Pátka u Serbů. Srov. Vuk. Rječník, str. „Petka, die heilige Petka, Petkovica die Faste zu Ehren der heil. Petka, dauert eine Woche.“ Prostonárod. Srbská Muza od V. Hanky, str. 15. „Petka a Neděle (?), světice boží jež Starověrci ctějí.“ – Petka. narozená v serbské krajině ve vsi Epibaton (sr. Probaton aneb Pravadi). Její brat byl Biskup v Maditě. Ona sloužila Bohu najpervé jako pustevnice ve své vlasti, potom v poušti u Jordána, odkud se zase zpátkem do vlasti vrátila, kde r. 1200 umřela. Král Jan Asjen dal její kosti přenesti do města Ternova, odtud přišly do Bělgradu, pak do Carigradu, naposledy Gospodar Vasilij Lupul přenesti je dal do města Jassy, kde nyní odpočívají. Svátek její světí se 14. Října. V Rusku sluje Pjatnica: řecky Paraskeve, lat. S. Venera. Ctí se v Moldavii, Valachii, Bulgarii, Makedonii, Epiře, v Rusii. Srov. Wiener Jahrb. d. Lit. B. 45. Anz. B. p. 67. v. 11. „Vanda,“ polská kněžna. Srov. Golebiovski, Wiadom. z Hist. polsk. str. 5. „Wanda piękna, cnotliva i z zapałem do swey oyczyzny przywiązana, została, by rządziała swym ludem. Kiedy się iey ręki domagał Rytygier Xiąžę Niemiecki, a przez ten związek Polskę chciał uiarzmić, ažeby wojny usunąć a poświeceniem sią swoiém do silnieyszego odporu umysły poddanych zagrzać, w szlachetném uniesieciu skoczył w Wisle i smierć znalazła.“ v. 11. „Kaša, Libuša, Tetka,“ dcery českého knížete Kroka a jeho manželky Nivy. v. 12. „Sláva na výsostech.“ Zpěv západní křesťanské církve. 287 v. 14. „Gospodine pomiluj ny.“ Zpěv východní křesťanské církve, někdy i v Čechách zpívaný. Celý zní takto: Hospodine pomiluj ny – Jesu Christe pomiluj ny – Ty spase všeho mira – Spasiž ny i uslyš – Hospodine hlasy naše – Daj nam vsiem hospodyne – Žizn a mir v zemi – Krles, krles, krles. Srov. Dobrovský, Gesch. d. b. Lit. str. 79. „Der Text dieses Liedes hat mehr Aehnlichkeit mit dem alten slavischen Kirchendialect, als irgend ein anderes böhmisches Denkmal. Vielleicht hat es Adalbert bey seinem Aufenthalte in Ungarn bey der slavischen Messe singen hören, und es seinen Böhmen von da mitgebracht. In der Schlacht, in welcher Ottocar über den König Beia siegte, sangen die Böhmen das Lied, und machten die ungarischen Pferde scheu. Siehe Fortsetzer des Cosmas ad 1260. Bohemi valido in coelum clamore excitato canentes hymnum a S. Adalberto editum, quod populus singulis diebus dominicis et aliis festivitatibus ad processionem cantat. So furchtbar war dem feindlichen Heere der bohmische Gesang.“

Znělka 398.

v. 6. „Českých bratrů.“ Soudy o bratřích českých viz v Jana Lasického Historii Bratří českých, zčeštěné od A. Komenského, vydané od G. Urbana, v Hale 1765. Tak sám Lasický praví str. 27. a 259. „Mně Písma svatá čtoucímu a pravé formy církve hledajícímu, žádná jiná společnost lidská nikdež na oči nepřišla (nech to bez ujmy číkoli povím), kterážby to co Bůh poroučí lépe věcí samou vyrážela, aneb aspoň, jestliže to říci mnoho jest, vyrážeti a vyobrázeti se snažovala. Léta 1511 uchýlil sem se k bratřím do Prahy a Boleslavě. Nesmertelný Bože! jakáž se tehdáž v srdci mém vzňala radost ze spatření těch věcí kteréž sem tuto vypsal. Jistě žeť sem se sobě zdál prohlédaje všecko v církvi Efezské aneb Tesalonicenské aneb jiné 288 Apoštolské býti. Nezná jisté země česká, neví Moravská co za obyvatelé má, sicby se uctivěji k nim měla.“ Soud Bucerů str. 231. 233. „Vy (bratří čeští) máte veliký dar Boží, svazek dokonalosti lásku, řád a kázeň a při všem jednomyselnost. Toť jest nebeské raději nežli zemské církve spořádání.“ Soud Kalvínů str. 335. „Církvím vašim sardečně přeji toho, že jim mimo učení čistého, tak mnoho dobrého udělil Pán. Aniž zajisté za málo se vážiti má, že takové mají pastýře, že v tak dobré mravy a obyčeje uvedeny jsou, že tak svázány řádem a kázní.“ Soud Ant. Bodensteina str. 240. „Mimo učení čistého, s námi společného, mají mezi sebou obzvláštní některé věci, jichž my mezi sebou (což na ujmu svědomí lidských jest) nemáme; péči o duše lidské tak bedlivou, že sem nic dokonalejšího, jak živ, neviděl; cvičení se v pobožnosti a pokání přepěkná po domích i církvi; počestnost mravů zevniterných ušlechtilou; pravé užívání postů, bdění, prací, modliteb; braterská sebe vespolek napomínání, tak že všechněm nám ku podivení jsou, aniž vím mohlali Pruská země lepších hostí dostati.“ v. 8. „Fulněk,“ město v Moravě, hlavní sídlo českých čili moravských bratrů. „Lešno,“ město v Polsku. „Herrenhut“ v Němcích, kde vyhnanci českých bratrů příležitost zavdali k založení církve tak řečených Herrenhutů. v. 13. „Poniatovská Kristina.“ Viz životopis této osoby ve knize Komenského: Lux in tenebris; v české řeči pak v Historii Lasického, výše dotčené, jako III. Přídavek, str. 41. „Paměti hodné okolostojičnosti života, všelikých zjevení i vidění, putování, nemoci, smrti, zmrtvýchvstání, manželství, dítek i dokonání Kristiny Poniatovské, schovanky bl. paměti Jana Amosa Komenského.“ – 289

Znělka 399.

v. 9. „Amand.“ Baudemundi Biograph. S. Amandi, Anno 634. „Audivit S. Amandus, quod Slavi nimio errore decepti a Diaboli laquis tenerentur oppressi. Illicque martyrii palmam se assequi posse confidens, transfretato Danubio, eadem circumveniens loca, libera voce Evangelium Christi gentibus praedicabat.“ Srov. Phil. Labbei, in hist. Chr. a. 633. Asseman, T. II. P. I. C. 1. Pubička Chron. p. 223. v. 9. „Vicel“ aneb latin. Vicelin, Vicelinus, apoštol Slavů v Němcích, zvláště v Stargradsku a Meklenbursku. Srov. Helmold, Chr. L. I. C. 40. 42. „Surrexit eo tempore (1125) Sacerdos quidam Vicelinus nomine et venit ad regem Slavorum Lubecae rogavitque dari sibi facultatem praedicandi verbum Dei, infra terminos ditionis ejus. Vicelinus Mindensi Parochia oriundus in villa Quernhamele, parentibus morum magis honestate quam carnis et sanguinis nobilitate ornatis. C. 47. Dedit autem Dominus Vicelino gratiam in conspectu gentis illis. Incredibile dictu est quanta plebium caterva in diebus illis ad poenitentiae remedium confugerit, insonuitque vox praedicationis ejus in omni Nordalbingorum (Slavorum) provincia.“ – Lützow. Gesch. v. Meckl T. I. S. 130. „Das Resultat von Ottos (v. Bamberg) Unternehmungen war, wie es nicht anders seyn konnte. Sie blieben ohne allen dauerhaften Erfolg. Anders dagegen war Vicelin, anders aber auch seiner Werke Erfolg. Er war der am heilsamsten wirkende Wendenbekehrer unserer Gegenden. Sein deutscher Name mag Wissel oder Wessel (snad Slav?) gewesen seyn.“ v. 9. „Bruno.“ Srov. Helmold, Chr. L. I. C. 84. „Episcopus accersivit de Faldera Brunonen Sacerdotem. Is enim defuncto Vicelino, Slavia decesserat et transmisit eum Aldenburg, ut curaret salutem populi ilius. 290 Statim ut venit Aldenburg aggressus est opus Dei cum magno fervore et vocavit gentem Slavorum ad regenerationis gratiam. Et praecepit Comes populo Slavorum ut convenirent in solennitatibus ad Ecclesiam, audire verbum Dei, habens sermones conscriptos verbis Slavicis, quos populo pronunciaret opportune.“ Dobrov. Gesch. d. b. L. S. 44. „Der Priester Bruno von Aldenburg hatte schon bey seiner Mission geschriebene Reden in slavischer Sprache. Leider aber hat sich davon aus diesen Gegenden nichts erhalten.“ v. 10. „Duch,“ rozený Čech, blahozvěst Kroatů. Srov. Palma, hist. Hung. Pars I. p. 394. „Ladislaus (rex Hungariae et Croatiae) cum in nonnullis Croatiae partibus observari adhuc gentilium superstitiones intellexisset, Zagrabiensem Episcopatum anno 1091 condere coepit: ut quos error idololatriae a Dei cultura alienos fecerat, episcopalis cura ad viam veritatis reduceret. Ad instruendam ergo hujusmodi plebis ignorantiam, quendam Bohemicum venerabilis vitae virum nomine Duch, idoneum reperit, quem eidem Ecclesiae pastorem delegavit. v. 10. „Dobravka, Anna Carice.“ L. Golebiowski, Wiadom. hist. pols. str. 12. „Wspomnieć naležy, že wielu kraiom to dobrodzieystwo (wiary chrześciańskiéy) przyniosły kobiety: Polszcze Dąbrówka, Xięžniczka Czeska, žona Mieczysława, Rossyi Anna Cesarów Greckich córa, Litwie Jadwiga.“ Pelcel, Kron. Č. D. I. str. 199. „Dobravka byla žena velmi ctná a pravá ozdoba národu českého. Neboť ta výborná Češka jsouc za kníže Mečislava, v ten čas ještě pohana, vdaná, vždy na to myslela, jak by ho na víru křesťanskou obrátiti mohla. Po mnohé snažnosti konečně cíle svého došla, tak že manžela svého od pověr pohanských k náboženství Kristovu přivedla. Potom tím snáze znamenitější Paní a Pány Polské, aby též křest přijali, namluvila, napoléz celé knížetství 291 Polské skrze České kněží a kazatele na víru křesťanskou obrátila. Píše o ní starý Kronikar (Ditmar L. 4.) že nejen jménem ale také i skutkem dobrá Dobravka byla.“ – Karamzin, Istr. D. I. str. 914. „Vladimir črez poslov objavil Imperatorom Basiliju i Konstantinu čto on želajot byť suprugom sestry ich, junoj Carevny Anny. Basilii i Konstantin otvěstvovali jemu, čto ot nego zavisit byť ich zjatem; čto prinjav Věru Christianskuju on polučit i ruku Carevny i carstvo nebesnoje.“ v. 11. „Pavel Apoštol.“ Srov. k Říman. 15. 19. „Od Jeruzaléma vůkol až k Illyrické zemi naplnil sem Evangelium Kristovým.“ K tomuto, ovšem důležitému místu přistupuje, ještě i starodávná podánka čili Tradicie o Pavlovi jako Apoštolovi slavskému. Za jeho času mohli se vždy v Illyriku Slavové, aspoň zůstatkové vypuzených skerze Vlachy čily Gally Slavů, nalezati. Illyrik byl od jakživosti domov Slavů a Venetů ač s jinými národy propletených. Srov. Nestor v. Schlötzer, Th. 5. p. 212 „Slovene ist eine Erläuterung von Illyrik. Nestor hielt die Illyrier für Slaven.“

Znělka 400.

v. 5. „Ivan.“ Srov. Hájek r. 900. „Bořivoj Tetinský času jednoho chtě sobě kratochvil učiniti, pojav některé služebníky své a psy jel na lov přes řeku jenž Miza slove, do jednoho velikého udolé, a tu sám kníže ze svého lučiště postřelil jednu velmi velikou lani, kteráž jsuc postřelena běžela, a kníže za ní se svými psy na koni běžal. A když přiběhla pod jednu vysokou a velikou skálu, ze které silný pramen vody teče, do vody vběhla a tu se psům bránila. Toť Bořivoj přiběh a sesed z koně tu lani svým mečem probodel, kteráž vyšedši z vody hned padla a umřela, a z jejího vemene velmi nad obyčej mléko teklo. Bořivoj se služebníky tomu se počal diviti. Toť muž 292 jeden dosti veliké, velmi hrozné postavy, s holí, v sukni dlouhé, bos, vlasy nad obyčej dlouhé maje, obočí až přes oči převěšená, vyšel z té skály řka jemu: Proč si mi zabil mé zvířátko? Bořivoj se velmi ulekol, i všickni služebníci jeho, neb takové osoby člověka pervé nikda neviděli. Tu Bořivoj vzav zmužilost a blíže přistoupiv řekol jemu: zléli jsi čili dobré? Odpověděl muž: člověk jsem a služebník nehodný pána Ježíše, jenž tuto bydlím ve jménu Trojice svaté. I řekol Bořivoj: uveď mne do svého příbytku. I řekol muž: podiž a ohledaj, a obrátiv se šel do skály a Bořivoj se služebníky za ním, a když jsou tam vešli, divili se takovému příbytku. I řekol kníže: Pověz mi, které jest tobě jméno? Odpověděl: na křestu dáno mi jméno Ivan; ze země Chorvatské sem přišel; otec můj slul Gestimulus (Hostimil) a mátě Alžběta. Neklan kníže zemi tuto zpravoval, toho času když sem já sem všel. Ctyřidcet a dvě létě zde bydlím. Už jest let 14 jakž mne žádný člověk neviděl, aniž sem z této skály ven vycházel. Milost boží mi dala toto zvířátko, z něhož jsem mléko za pokrem užíval.“ Jiné Letopisy a Legendy vypravují, že tento Ivan, jakožto syn krále chorvatského neb dalmatského (Gostimila), od zbouřené pohanské stránky národu nucen byl anebo k odřeknutí se křesťanského náboženstva, anebo k odřeknutí se trůnu. On toto poslední vyvoliv šel pro větší bezpečnost života do cuzé krajiny, jmenovitě do Čech, a stal se, podle ducha těch časů, pustevníkem. Muž tento sloužil už i za předmět epické básně jednomu českému básníři, pod názvem: Ivan, báseň epická v pěti zpěvích, od F. A. Rokosa, v Praze 1823.

Znělka 401.

v. 7. „Otto z Bamberku.“ Viz Znělku 188. v. 10.

Znělka 402.

v. 11. „Kościuszko“ Polák, nar. 1750 v Litvě, vychovaný ve škole Kadetov ve Varšavě, najvyšší 293 polní velitel svobodné obce Polské, udatný bojovník, zemřel 1817. v Solothurně ve Švýcarsku. v. 11. „Jaroslav“ Černohorský čili Sternberg. Viz Znělku 249. v. 11.„Ivan“ III. Veliký, Vasilievič, pervý Samovládce ruský, zlámatel dvěstoletého jarma Tatarského, tvorce nynější obrovské velikosti ruské říše. Panoval od r. 1462-1505. v. 12. „Žižka“, tento rek nepřemožený 23 vítězných triumfů v pořádném potýkání se s nepřítelem dobyl a ani jednu bitvu neztratil, a proto ho vlaský dějopisec Baptista Fulgoso nad Hanibala a jiné starožitné herdiny klade. v. 12. „Dušan,“ Stěpán Dušan příjmím Silný, znamenitý serbský panovník. On povýšil Serbsko na carství, řecký císař Kantakucen uznal ho za Cara a poslal mu drahou korunu. Panoval od r. 1336-1358. Srov. Talví, Volksl. d. Serb. T. I. S. 19. „Duschan d. Gewaltige bewies sich als ein Mann von den ausgezeichnetsten Eigenschaften, ungewöhnlichen Feldherrn gaben, grosser Verschlagenheit und Willenskraft. Er vergrösserte Serbien durch bedeutende Eroberungen, erhob es zum Zarenreiche und verbreitete weithin den Ruhm seiner Waffen. Er gab dem serbischen Namen einen Glanz, den er nie, weder vorher, noth nachher gehabt. Zuletzt ging er damit um, selbst orientalischer Kaiser zu werden; nach byzantinischen Nachrichten hatte er sich bereits früher zum Imperator der Römer und Triballer erklärt.“ v. 12. „Želislav.“ Srov. Niemcewicz, Śpiewy hist. str. 64. „Za Króla Bolesłava Krzywoustego męžny Želisław przywodzący woyskiem Polskiém przeciw Morawianom, rękę utracił, nie bez zemsty atoli, bo niepokonany tak cięžkim ciosem, Morawca, który mu prawą uciał, lewą zabił.“ Srov.Čítanku str. 88. v. 12. „Chrobry,“ Boleslav Chrobry, polský 294 panovník, nar. 971. zemr. 1025. Niemcev. Śp. hist. str. 43. „Bolesław rozciągnąwszy granice Polskie od mora Baltyckiego do Dniepru i Elby zasłužił na imie pierwszego w swoich czasach woiownika.“ v. 13. „Svarun“ Srov. Stritter, Mem. Pop. II. p. 33. „In bello adversus Misimianos, Suarunas quidam nomine, vir Slavus, hastam jacit in eum, qui minus tectus erat, et ferit letaliter, quo collapso, statim excussa est testudo, inversaque corruit.“ v. 13. „Savarov,“ Suvarov Rymniskoi, Peter, Alexei Vasilievič, hrabě, najvyšší polní vůdce Ruský nar. 1780 v Ukraině ve vsi Suskoi, zemr. 1800. v Petrově. Podle jeho vlastního vyznání celé jeho umění vojenské záleželo v těch slovích: Stoupej a bí! Srov. Vita Comitatis Suvarov, Budae 1799. v. 13. „Pět Chorvatů.“ Srov. Constant. Porph. apud Stritter. T. I. p. 389. „Abares sedes in Dalmatia posuerunt. Chrobati vero tunc habitabant ultra Bagibaream, ubi nunc sunt Belochrobati. Una autem generatio, nempe quinque fratres: Clucas, Lobelus, Cosentzes, Muchlo, Chrobatus, duaeque sorores Tuga et Buga una cum suis populis discedens ab ipsis, in Dalmatiam venit, ubi Abares incolas invenerunt, belloque per annos aliquot inter nos gesto, vicerunt Chrobati, Abarumque alios interfecerunt, alios vero parere sibi coëgerunt.“ v. 14. „Niklot“ Srov. Lützow, Gesch. v. Meckl. T. I. S. 198. „Eines Tages lief ein Streifzug, an welchen Niklots Söhne, Pribislav und Vertislav, selbst Theil nahmen, sehr unglücklich ab. Die nach dem Verlust ihrer Pferde und tapfersten Krieger heimkehrenden Söhne empfing der entrüstete Vater höchst aufgebracht und nannte sie Memmen, dass sie den Tod nicht solcher schimpflichen Flucht vorgezogen. Als gälte es, eine Beschimpfung zu rächen, waffnete der bejahrte Fürst ungesäumt seine tapfere Rechte, zog an der Spitze einer 295 auserlesenen Schaar. – So starb Niklot, unbesiegt im Kampfe für Ehre und Freiheit und ging, der letzte mächtige Wendenfürst, mit hohem ritterlichen Sinne seinem Volke im Heldentode voran. Wie einer uralten Eiche Fall gleichsam erschütternd durch den Forst hallt, so wirkte Niklots Tod weit und breit Verwirrung und Schrecken unter den Venden.“

Znělka 403.

v. 11. „Jiskra.“ Srov. Joh. de Thurócz, Chron. Hung. C. 34. p. 343. „Contulerat regina Elisabeth, Alberti regis post mortem, castrum Zoliense et caeteras illi adnexas munitiones, cuidam Johanni Iskrae, denominato de Brandis, homini Bohemo, arma flectere docto, et illum cunctis montanis civitatibus, Cassoviae scilicet et caeteris in tutorem praefecerat.“ Matth. Belii Not. Hung. T. 1. p. 53. „Invalescentibus Hussitis, invaluerunt simul Slavi nostri (in Hungaria), auctique sunt novis ferocissimae gentis accessionibus. Sigismundus prohibere haud poterat, quin agminatim huc irruerent, occuparent castella, et utroque Carpathi latere etiam sedes ponerent, perpetuas hic, temporarias alibi. Nondum profligati prorsus fuere Hussitae, cum Elisabetha, Sigismundi filia, vidua Alberti regionem omnem Posonio, Cassoviam usque Bohemorum auxiliis complevit. Tunc vero quis est qui dubitet, Slavos nostros extulisse caput accepisseque supplementa.“ Srov. Dlugoš, Hist. Pol. L. 13. p. 82. „Joannea de Huniad Gubernator Hungariae ab exigua manu Joannis Jiskra ad Lucense castrum (Lučenec) vincitur et exuitur castris, Jiskra vix cum millium equitum et peditum manu ad hostes contendit, qui 16 millia armatorum habere aestimabatur. Fatigatus erat omnis exercitus Jiskrae captivando et occidendo fugientes. Joannes Huniadi, dum suorum fugam sistere nequiret, fugam et ipse iniit.“– 296 v. 12. „Koutek“ t. j. Turec, srov. Znělka 279. ku kteréžto Znělce v. 3. dodej ještě toto: V 16. Století bylo v Mošovcech květoucí Gymnasium, jehož Rektoři byli Mikul. Kolacináš 1580; Vojtěch Huselius rodem z Prívize; Petrus Malus jináče Jablonovský z Liptova r. 1597. – Mnozí učení, v Čechách živší, pracovavší i umřevší mužové, z Mošovec rodem byli, k. p. Jos. Gassur, kněz v Čechách r. 1580; Jan Duchon, kněz ve Lstiboři r. 1582; Dan. Nakuš, kněz v Žernové r. 1582; Jiří Tesák farář v Praze r. 1604. a všickni Institorisové.

Znělka 404.

v. 1. „Bogdan Jug.“ Jug Bogdan byl Serb, otec Milice serbské kněžny, a test knížete Lazara, pocházel ze starožitného plemene Nemaničů. Jeho a synů jeho životopisy viz v knize Sveslavje, od Popoviče u Peštu, Svezka III. str. 131.

Znělka. 405.

v. 3. „Miloš Obilič,“ Serb, vedral se v bitvě Kosovské 19. června 1389 se dvěma průvodci až do stanu Sultana Murata aneb Amurata I. jakoby s ním o pokoj jednati, Lazara a Serbskou zemi jemu poddati chtěl, než když jemu Sultan ruku k políbení vystřel, tento jej v tom vraždivě probodnul. Jeho rámě chová se prej dosud v Carigradě ve zlatě. v. 10. 11. „Charlotte Cordais,“ Francouzka zamordovala tulichem Marata; „Sand“ Němec Kocebuea, „Ravaillak“ Jindřicha IV. krále franz. „Scaevola“ Říman, chtěl zamordovati Porsenu. Viz Šíra, Výbor ze sp. řec. D. I. str. 25.

Znělka 406.

v. 3. „Ony zajaté.“ Srov. Theophylactus, apud Stritter, Mem. T. II. p. 59. „Captos Slavos Ale- 297 xander flagris subiiciens, percunctabatur, unde illis genus. Qui vesana subnixi confidentia, cruciatus et mortem nihili faciebant, doloresque flagellorum velut in alienis corporibus patiebantur.“ Gebhardi Gesch. d. W. B. I. S. 10. „Durch diese Peinigung suchten die Griechen nichts weiter zu erfahren, als in welcher Gegend der Stamm der gefangenen Slavinen wohne. Allein die Slavinen starben ohne Bericht zu ertheilen.“ v. 8. „Císař Mauric“ panoval ve východním císařství od r. 585-602.

Znělka 407.

v. 6. „Bojovnice Děvinské.“ Viz Hájek r. 736. Jejich jména jsou: Vlasta, Stratka, Budislavka, Všemila, Hravka, Pětisila, Mladka, Hodka, Nabka, Svatava, Vratka, Radka, Častava, Šarka, Klimbojna, Dobromila, Dobroslava, Zdobena, Horšovna, Rodslova, Militka atd. v. 7. „Marula.“ Srov. Cacich, Razgovor ugodni naroda slovinskoga, u Mleczi 1801. str. 135. „Pisma od divojke Marule, kakkoje oslobodila grad Lemno či Levno od turske vojske, kojaga biše podsila na 1475 izvagena iz Sagreda.“ – Katančič, Orbis Ant. I. str. 343. „Celebris est apud Illyrios Marula divojka, quae Turcis a. 1475 Lemnum obsidentibus, patre urbis praefecto caeso, sumtis ejus armis et veste, adeo fortiter irruit in hostem, ut militem metu correptum excitarit, hoste a moenibus repulso.“ v. 8. „Které padli v Carigradě.“ Srov. Nicephorus ap. Stritter, T. II. p. 72. „Ad Constantinopolim a. 626. inter caesorum cadavera Slavinae quoque mulieres inventae sunt.“ pag. 1003. „Inter cadavera Slavorum etia mulieres invenerunt virili babitu tectas, quae inter maritos in Romanos pugnaverant.“ v. 9. „Tři Taboritky.“ Srov. Veleslavin, hist. Calend. den 14. Července. „Na pabrbku Vítkov (ny- 298 ní Žižkov) u Prahy nalezeny jsou mezi zabitými Tabority i dvě ženy a jedna panna, kopím ozbrojené, které s jinými zmužile bojujícími padly.“ Srov. Annal. Fuldenses ad A. 1000. „Mense Majo misit (Rex Ludovicus) Thuringos et Saxones contra Slavos Marahenses (Thuringi et Saxones) hostibus terga verterunt, et plurimis suorum amissis turpiter redierunt, ita ut quidam Comites in illa expeditione fugientes a mulierculis illius regionis verberati et de equis in terram fustibus dejecti referantur.“ v. 12. „Polky.“ Srov. Golębiowski, hist. pols. Při článku „Jan III. Sobieski 1673-1693. Za tego panowania okryły się sławą z kobiet Chrzanowska, która męža i załogę do dzielney obrony powierzoney im Trębowli natchnęła.“

Znělka 408.

v. 2. „Amazonka“ Amazonky byly bojovné ženy u starobylých národů, zvláště u Sarmatů. Srov. Plin 6. 7. „Sarmatae Ginecocratumeni, Amazonum connubia.“ Děvčatům novorozeným pravý pers (cecek) upalovaly, aby v boji při napínání luku jim nepřekážel. Jméno mnozí rozličně odvozují, hned od řeckého mazos pers, jakoby bezprsnice, bezceckyně, jiní píší Samožonky (ženy sami pro sebe panující), jiní Muženky (mužatky). v. 6. „Platerka,“ V poslední vojně Poláků proti Rusům, 1831, povstala v Litvě krásná 19letá slečna z hraběcího rodu Plater, jako vůdkyně vlastního vojska Ulanů, ozbrojená a po vojensku oděná, učinivši sobě svou komornou (Constancii) za adjutantku. l její brat, hrabě Cezar, byl vůdcem litevského vojska.

Znělka 409.

v. 7. „Bož, Antů král.“ Srov. Jornandes de reb. Get. C. 28. „Winitharius in Antarum fines movit 299 procinctum, eosque dum aggreditur prima cocgressione superatur, deinde fortiter egit, regemque eorum Booz nomine cum filiis suit et 70 primatibus, in exemplo terroris, cruci affixit, ut dedititiis metum cadavera pendetium geminarent.“ v. 9. „Mezamir.“ Srov. Menander, apud Stritter. Mem. T. II. p. 41. „Slavi inimicorum excursionibus vexati ad Abaros legationem miserunt, ad quam Mezamirum, Idarisii filium, Celagasti fratrem suffragio elegerunt, quocum etiam precibus egerunt, ut captivorum aliquos ex eorum tribu redimeret. Abari transgressa et spreta ea, quae legatis debetur, reverentia, nulla habita juris religionisque ratione, Mezamirum necant. „Chagan,“ panovník Abarů. v. 12. „Laborca.“ Srov. Anon. Bel. r. Not. Edit. Endliclier. C. 13. p. 118. „Dux Almus et sui primates ad castrum Hung. equitarunt, ut caperent illud. Et dum castra metati essent circa murum, tunc comes ejusdem castri, nomine Laborcy, qui in lingua eorum duca vocabatur, fuga lapsus, ad castrum Zemlum properabat, quem milites ducis persequentes, juxta quendam fluvium comprehendentes, laqueo suspenderunt in eodem loco et a die illo fluvium illum vocaverunt sub nomine ejusdem Laborcy.“ v. 12. „Sobor.“ Srov. Anon. Bel. r. N. C. 37. p. 156. „Zubur dux Slavorum Nitriensium captus in custodiam traditus est. Zuard, Cadusa et Huba iracundia ducti Zuburium ducem, quem nudius tertius ceperant, supra montem excelsum ducentes, laqueo suspenderunt, unde mons ille a die illo usque nunc mons Zabur nuncupatur.“ Srov. Engels Gesch. d. Ungarn. T. I. „Die fünfte Erweiterung der Magyaren nahm die Richtung über Gömör, Neograd, Granfluss, bis an die Neitra. Hier wurde der Slavisch-Mährische Feldherr Zobor geschlagen, gefangen und auf dem heutigen Berge Zobor, unmenschlich genug aufgehangen.“
300

Znělka 410.

v. 3. „Bojan“ starověký ruský zpěvec, jehož písně u veliké vážnosti byly, z nichž se nám však nic nezachovalo mimo jméno. Zmínku o něm činí skladatel herdinského zpěvu „Igor Swatoslavič“ a nazívá jej slavíkem starých časů. Viz: Igor, vydání V. Hanky, v Praze 1821. v. 3. „Lumir.“ Srov. Znělk. 88. „Lomnický.“ Srov. Balbin, Boh. doct. p. 310. Simon Lomnicenus de Budec poëta bohemico idiomate praestantissimus, cui necdum parem habuit Bohemia. Praecipuum ad bohemicam Poësim hominis ingenium fuit: carmine cultissimo loquebatur, probandi ingenii causa respondebat apposito et venusto carmine, non secus ac ille qui stans pede in uno, versiculos fundebat mille trecentos.“ Srov. Znělku 230. v. 8. v. 4. „Gundulič“ Jan Frant. vlastelin Dubrovnický, nar. 1558 † 1638, slavný mnohými básněmi, obzvláště herdinským zpěvem: Osman, v Dubrovníku r. 1826. v. 5. „Záboj.“ Srov. Zn. 88. v. 5. „Kačič“ aneb Cacich And. Miossich, mnich řádu Františkánského, nar. v Bristě v Dalmacii. Vydal básně: Razgovor ugodni naroda slovinskoga. v. 6. „Záviš,“ český básníř, krále Václava otčím, sťat r. 1292. Hájek o něm praví: „Tu (v žaláři) mnoho rozličných písní složil, neb byl muž dosti učený a výborný zpěvák.“ v. 6. 7. 8. 9. 10. „Krasicki, Węžyk, Kochanowski,“ Poláci; „Lomonosov, Deržavin,“ Rusové; „Mušicky,“ Serb; „Strejc,“ Čech; „Hruškovič,“ Slovák. v. 11. „Holý“ Jan, slovenský ještě žijící bás- 301 ník, katol. Farář v Nitr. stol. v Madunicech, pracuje na Svatoplukiadě. v. 11. „Vodnik,“ Krainec. Srovněj Schaffarik, Gesch. d. sl. Lit. 1826. p. 286. „H. Valent Vodnik, Schulaufseher zu Laibach, bekannt durch seine Pesme za pokušino 1806, durch die Landwehrlieder 1808.“ v. 11. „Zdirad,“ celým jménem Milota Zdirad Polák, český básníř; „Žukovský“ ruský. v. 13. „Družbacka“ polská; „Božkovič“ dalmatinsko-serbská; „Dobromila“ (Retiková) česká; „Bunina“ ruská básnířka.

Znělka 411.

v. 14. „Julka Radivojevička.“ Podáváme tu výtah z jejího, od ní samé sepsaného a skladateli těchto básní podaného životopisu. „Já Julia Radivojevič, rozená Viatovič, spatřila sem světlo světa r. 1799, dne 2. Ledna ve Veršeci v Banatě. Můj otec Jan Viatovič byl tam verchnostenský rada a zprávce serbských škol za 20 roků; matka má slula Sára Niko. V jedenáctém roku mého věku ztrativši oba milé rodiče, šla sem do Vídně k ujci svému Alexandrovi Nikovi, kde sem 7 roků bydlela a nemálo z materčiny zapomenula. Vracujíc se do vlasti přes Pešt r. 1821 učinila sem náhodou známost s Maxmilianem Radivojevičem, měšťanem a krajčírským mistrem, s nímž sem téhož roku do manželství vstoupila. Zde zem se obeznala se serbskými knihami a spisovateli, čítala sem obzvláště s nevymluvným potěšením díla Obradovičova a začala tohoto miláčka zdaleka i následovati. Roku 1829 vydala sem Thalii, malý Almanach serbský; pak sepsala Pojednání o Vychovávání zvláště ženského pohlavy; potom Dobrou radu pro serbské dcery podle Ebersberga, se mnohými vlastními přídavky. Mám též v rukopisu Smíšené Básně, původní, 14 archů.“
302

Znělka 412.

v. 10. „Vavák“ Franěk Jan, Čech sedlák, rychtář v Milčicech, nar. 1741. čestným penízem od Marie Therezie a Josefa II. obdařen. Město Plezeň právem měšťanství jej poctilo. Viz jeho životopis něm. od prof. Němečka r. 1796, česky od Fryčaje. Jeho spisy v Jungmannově Hist. liter. české. v. 11. „Volný“ Jiří, Čech, pastýř ovec v Krátonohách, zemr. 1745. Srov. Jiřího Volného Veselé písně, v Hradci Král. 1822. Jungmann píše o něm v Hist. str. 692. „Básník přirozený a to jeden z lepších.“ v. 14. „Filip Sljepac“ rozený Bosnák, ve vsi Medjasehi, ztratil zrak v dětinství skerze osypky. Tato slepota vedla ho ke zpěvu a hudbě. Jeho poetický vtip krásně se rozvinul obzvláště při povstání Serbů proti Turkům. Po vypuklé vojně on sám se najvíce při tábořích a leženích serbských zderžoval, zpíval herdinské činy svých krajanů, jak je slyšel vypravovati, dodav z vlastní obrazotvornosti básnické barvy. Tyto zpěvy mnohého bojovníka rozhorlily a nadchnuly. Jeho 4 synové bojovali spolu s jinými za osvobození vlasti. Sám Filip sedával u prostřed šanců a příkopů, hral husle a zpíval zčerstva, anť nepřátelské kůle vůkol něho fičely a peršely. Tytýž učinil přestávku volaje: bíte! jakobych já bil, kdybych nebyl slepým. Možno že ten šedivý slepý zpěvák až posavád žije. Některé z jeho zpěvů zněmčil W. Gerhard, Wila oder serb. Volks-Lieder.

Znělka 419.

Znělka 412.

v. 10. „Vavák“ Franěk Jan, Čech sedlák, rychtář v Milčicech, nar. 1741. čestným penízem od Marie Therezie a Josefa II. obdařen. Město Plezeň právem měšťanství jej poctilo. Viz jeho životopis něm. od prof. Němečka r. 1796, česky od Fryčaje. Jeho spisy v Jungmannově Hist. liter. české. v. 11. „Volný“ Jiří, Čech, pastýř ovec v Krátonohách, zemr. 1745. Srov. Jiřího Volného Veselé písně, v Hradci Král. 1822. Jungmann píše o něm v Hist. str. 692. „Básník přirozený a to jeden z lepších.“ v. 14. „Filip Sljepac“ rozený Bosnák, ve vsi Medjasehi, ztratil zrak v dětinství skerze osypky. Tato slepota vedla ho ke zpěvu a hudbě. Jeho poetický vtip krásně se rozvinul obzvláště při povstání Serbů proti Turkům. Po vypuklé vojně on sám se najvíce při tábořích a leženích serbských zderžoval, zpíval herdinské činy svých krajanů, jak je slyšel vypravovati, dodav z vlastní obrazotvornosti básnické barvy. Tyto zpěvy mnohého bojovníka rozhorlily a nadchnuly. Jeho 4 synové bojovali spolu s jinými za osvobození vlasti. Sám Filip sedával u prostřed šanců a příkopů, hral husle a zpíval zčerstva, anť nepřátelské kůle vůkol něho fičely a peršely. Tytýž učinil přestávku volaje: bíte! jakobych já bil, kdybych nebyl slepým. Možno že ten šedivý slepý zpěvák až posavad žije. Některé z jeho zpěvů zněmčil W. Gerhard, Wila oder serb. Volks-Lieder.

Znělka 413.

v. 5. „Vavřín“ latin. laurus, bobek, bobkový strom. v. 6. „Dodola“ Srov. Serbski Rječnik od Vuka Štefan. str. 135. Jest obyčej u Serbů, že v létě když sucho, několik děvčat po vesnici od domu k domu se 303 zpěvem chodívá jakoby déšť přivádějíce. Jedna děvčina vyzlečená, rozličnou travou a kvítím tak se obloží a obváže, že těla nevidno, a ta se zove Dodola. Odtud povstalo přísloví: Vyfintila se jako Dodola – o ženské která příliš mnohé šperky a ozdoby na sobě má.

Znělka 414.

v 7. „Ohlas písní Ruských“ tišť. v Praze r. 1829.

Znělka 415.

v. 10. „Schneider“ Karel Sudimir, justiciař; nar. 1766 v Hradci Král. Jeho německé Básně vyšly pod názvem: Poetische Versuche von Karl Schneider. 1817. Jeho české pod názvem: Okus v básnění českém, od K. S. Šnaidra, Zbírka I. v Hradci Král. 1823. v. 10. „Svoboda“ Václav Aloys. nar. 1791 v Navarově, professor human. v Praze. Jeho německé básně jsou: Königinhofer Handschrift, verteutscht; a po různu v německém Časopisu musejním k. p. I. Jahrgang, Juny. S. 11, Kleinskalk. Tamž, December: S. 3. Der eiserne Hahn von Raab a t. d. Jeho české básně viz v Hist. lit. české od Jungmanna.

Znělka 416.

v. 3. „Tátoš“ u Slováků (a Maďarů) báječný, zázračný kůň hubené postavy. Často se zpomíná ve slovenských Rozprávkách a písněch. v. 9. „Vitkovič“ Michael, nar. 1778 v Jagři, kam jeho rodina před 200 roky ze Serbska připutovala, zemř. 1818 v Pešti, byl Advokat a úd maďarské novozaložené Akademie; psal Epigrammy serbsky i maďarsky. Srov. Csaplovits, Slavonien und Croatien. II. B. S. 296. „Dem serhischen Dichter Michael Vitkovits hielt Herr Mušicky in einer serbischen Ode die Liebhaberey der ungarischen Sprache vor, und ermahnte ihn in silvam ne ligna ferat.“ Srov. Serbska pčela na 304 god 1832 ot Paula Stamatoviča, u Budimu, str. 57. Kde jistý Maďar takovýto, tam ve serbskou řeč přeložený, soud o něm vynáší: „Vitkovič, muž kog ťe stichovi, pěsnoslovna písma, basne i nadpisi svagda Maďarske Literature slavna i preizjaščna děla ostati; ljubio je neograničennom sklonostiju Serbskii jezyk i rod, no neograničennom sklonostiju ljubio je i Maďarskii jezyki rod; i upravo u tom je polagao naiveťe sokrovišče i blaženstvo svoje što je Serblin-Maďar byo, i to takovyi Serblin-Maďar, koi je mnoge roďenne Maďare prevozchodio, za sobom ostavio.“ Najpervější maďarští básníři, Berženi, Kazinci a jiní, slavili Vitkoviče zvláštními maďarskými Odami.Tento poslední takto o něm básní: „Ty budeš pervý, jejž později náš Horáni (životopisec) Uctivě bude jmenovati, že si naší vlasti Řeč, jako její hodný syn, Od Papaiho rozohněným sardcem miloval; A z tvé stránky pervý, ano posavad Jedinký byl, který ji vzdělával.“ Naproti tomu Lucian Mušický, v Odě Michailu Vitkoviču, takto zpívá: „Čujem te vsegda čužim slovom Glasiašča. Kad češ mi Serblin byti? V čest otčej sjeni kad češ dokazati Da Roda svoga Parnas neprezireš? Na ovom za te rastu laury, S Rodom je svezana slava naša. V němu srno drevo bogato větviami, A izvan něga grančice odpadšě I suche. Věnac sebi plete Něgovu išcuščii polzu, slavu. – Od vás premnogi jezykom, nravami Prelilis jesu Dake vo sosjedne, Vo Čalmonosce, volke vaše, V synove Arpada, v cuže stado. – 305 I Němci raznym skiptrom služe, Dělaju jednoj na nivi složno. Ty jezyk ljubi; On je sokrovišče myslej Roda, Serbskii my barbiton uzmi pěvai!

Znělka417.

v. 3. „Mažarna“ Viz Zn. 279. v. 10. v. 9. „Ptolemeus“ slavný řecky hvězdář a zeměpisec; „Cartes“ Descartes, lat. Renatus Cartesius, francouský mudrec a hvězdář nar. 1596 † 1650. „Newton“ Isaak, anglický mathematik a hvězdár nar. 1642 † 1727. „Tycho“ de Brahe, danský hvězdář, srov. Zněl. 230. v. 5. „Heršel“ Wilhelm, Němec, nar. 1738 v Hanowru, najslavnější hvězdář nových časů.

Znělka 418.

v. 1. „Moch“ Slovákům, mech Čechům sluje. To pervé jest i výraznější, i od měch (vřece) rozdílnější. Odtud mochnatý, omochnatěti. v. 4. „Presl“ Jan Svatopluk, nar. v Praze 1791. doktor v lékarství, professor přírodoznanství a ředitel c. k. přírodovny. v. 9. „Zalužanský.“ Srov. Rostlinář od B. V. Hraběte z Berchtoldu a J. S. Presla, v Praze 1820. Str. 172. „Najpervější, který z ohledu pohlaví rostlin světle se vyjádřil, jest náš krajan Zalužan Zalužanský ve své knize Methodi rei herbariae v Praze r. 1592. a pak ve Frankofurtě r. 1604 vydané. – Nyní přišel veliký Liné, který pravdu o pohlaví nahlížeje, celou svou soustavu rostlin na něj osnoval.“ v. 11. „Diviš.“ Srov. Jungmannovu Hist. lit. čes. Str. 336. „Prokop Diviš, řádu praemonstrátského, nar. v Žamberce 1696 † 1765 nalezl hromovod (r. 1754) týmž časem jako Franklin, jeden o druhém nevěda.“ 306 v. 12. „Stoikovič“ Athanasius, Serb, nar. 1713 v Rumě, profes. Ve Svato-Petrově, vydal serbským jazykem: Fyziku, 3 Díly, v Budíně 1801. v. 12. Chladný“ Arnošt Bedřich, nar. 1756 ve Viteberku, kde jeho otec učitelem práv byl: On jest jeden z najostrovtipnějších zpytatelů zvláště zvuku a hlasu. Vydal něm. knihu: Entdeckungen über die Theorie des Klanges, Lips. 1787. Pak Akustiku, Lips. 1802 a Metheorolithen. Chladný jest neomýlně slavského původu, snad z Lužic, anebo potomek Sorbů. v. 13. „Petjan“ Dobromír, nyní ještě žijící evang. kazatel na Cinkotě, asi míli od Peště. Má znamenitou Zbírku ptáků, které sám vycpati umí. Strojí vydati Spis ptakoslovný.

Znělka 419.

v. 4. „Method malíř.“ Srov. Dobrovsky, Cyrill u. Method Prag 1823. S. 83. „Wir unterschreiben Assemanis wahrscheinlichen Schluss, nach welchem unser Method von dem Maler Method – der für den K. Boris in der Bulgarey malte – nicht verschieden, sondern mit ihm eine und dieselbe Person ist. Conveniunt tempora (heisst es pag. 44), nomen Methodii, locus praedicationis, historici denique, qui illum primo Bulgaris, deinde Moravis praedicasse scribunt. Gründe genug für unsere Meinung.“ v. 9. „Schiavone“, vlastně Andrea Medola, rodilý r. 1522 v Sabeniku v Dalmacii, odkud i Slavonem nazván, umřel r. 1582. Jeden z najznamenitějších malířů Venecianské školy. Jeho díla jsou ve mnohých obrazovnách Italie, Francouz a Němců ku spatření. Skladatel těchto básní viděl a obdivoval v Drážďanech od něho dvě svaté rodiny, a Krista. v. 9. „Kupecký“ Ján, nar. 1667 v Pezinku v Uhřích, umř. 1740 v Norimberku. Otec jeho byl Čech 307 a měšťan Mlado-Boleslavský, z příčiny náboženstva musel svou vlast opustiti a se svou těhotnou ženou perchnouti. Ve čternáctém roku byl Kupecký od otce na tkáčovské řemeslo dán. Než to vtipu jeho přiměřeno nebylo. Zběhna učení přišel k zámku hraběte Cobora v Uhřích a žebraje poheděl pilně na malíře, kterak maluje. I vzav uhel vymaloval dle něho některé podobizny tak trefně, že se hrabě i malíř nad tím podivili. Hrabě Cobor dal ho pak malíři Klauzovi z Lucernu do učení, kterýž jej po dokonané práci v zámku se sebou do Vídně pojal. Tam zůstal Kupecký tři léta, potom šel do Vlach, kde se 22 let zderžoval, a obzvláště díla Ticiana, Corregia, Guidy a Carravage sobě za vzor představoval. Léta 1716 šel do Varů Karlových aby tam Ruského císaře Petra vymaloval. Ten kníže zamiloval se nesmírně do Kupeckého, zvláště i proto že s ním mohel slovansky mluviti. A chtěje ho se sebou s velmi dobrými výminkami do Rus vzíti, nemohel jej k tomu přivesti. Nezavazovati se nikomu byloť mu tak milé, že proto službami a povoláními poherdnul, o které na sta jiných stáli. Fuesli dí o Kupeckém, že jeho v sebrané síle přirozenosti a barev ani Vandyk ani kterýkoli ve světě malíř nepřevýšil. Viz Fr. Novotný z Luže, Kron. M. Bol. str. 238. Skladatel těchto básní má od Kupeckého dvě kopie: Petra Velikého a samého Kupeckého se synem na medi. v. 10. „Losenko“, ruský malíř, umř. 1773. v. 10. „Škreta“, český malíř, umř. 1674. v. 11. „Janša.“ Srov. Linhart, Gesch. v. Krain. II. p. 327. „H. Anton Janša, war ein Mahler u. Bienenwirth aus Krain, beides ohne Kunstgemässe Erziehung, konnte weder Deutsch, weder lesen, noch schreiben, kam nach Wien, zeichnete sich als Mahler so sehr aus, dass er die Aufmerksamkeit der Kaiserin Maria Theresia an sich zog.“ v. 11. „Kadlík.“ Frant. Palacký v listu sklada- 308 teli těchto básní psaném r. 1829. d. 17. Listop. „Mezi všemi malíři, co jich kdy Čechie měla, najvýše vyniká Kadlík (nyní v Římě), jeden z najznamenitějších umělců našeho věku v každém ohledu, a pravá chlouba Čechů; jest přitom horlivý Slovan a muž vysoce vzdělaný, ten nade všecky jiné „v desátém kostelci“ stkvíti se musí. Co Kadlík v malířství, to jest Tomášek v hudbě, zvláště církevní, kdežto s najpřednějšími na světě o závod zápasí a už v Europě slavně na slovo vzat jest, tak že učeníci z Anglie, z Vlach, z Polska a t. d. k němu se hernou. I Tomášek jest horlivý Slovan, a protož tím více zasluhuje místo ve Slávy Dceře. Mezi všemi umělci slovanskými Kadlík a Tomášek na najvyšším stupni stojí.“ v. 11. „Chodowiecký“, Polák, nar. 1726 ve Gdansku, slavný spolu i malíř i rytec na medi, ve kterémžto posledním umění on novou Epochu způsobil, umř. 1801. v Berlíně. v. 12. „Mysliveček“, český hudebník. Srov. AI. Pařízek, Gesch. B. S. 174. „Mysliveček, erhielt selbst in Welschland das Lob eines der grössten Meister.“ v. 13. „Kozlovsky“, ruský řezbař, umř. 1802. v. 14. „Dunajský“ Vavřinec, Slovák, řezbař, nar. 1784 ve Zvolenské stol. v městě Libětová. Učil se řezbářskému umění v Bystřici a ve Vídni, kde roku 1807 pervou akademickou odměnu obdržel, za vyhotovení řeckého Geniusa. R. 1809. osadil se v Pešti. Jeho díla ozdobují mnohé zahrady, domy a chrámy.

Znělka 420.

v. 5. „Osolsobě.“ Srov. Pränumerations-Einladung an vaterländische Kunstfreune, durch die Kunst-Handlung des Ferdinand Tomala in Pesth, auf drei ungarische Geschichts-Gemälde des Johann Osolsobie, weiland Historien-Malers zu Pesth, nämlich Zriny’s Heldentod in Szigeth am 8. Sept. 1566; Báthori’s Ret- 309 tung durch Kinisi in der Sieges-Schlacht auf dem Brotfelde am 13. Oct. 1479; Ofens Erstürmung am 2. Sept. 1686. Alle drei Originale sind in Gouache und Miniatur Manier gemalt. Wer die Schwierigkeiten kennt, womit die Gouache-Malerei, sobald sie sich in ein höheres Gebieth versteigt, zu kämpfen hat, wird in allen drei Gemälden Gruppirung und Farbenigebung, noch mehr aber die fleissige Ausführung bewundern müissen, nämlich eine Ausführung in Miniatur-Manier, welche selbst die Probe durchs Vergrösserungsglas aushält. Demnächst wird der Antiken-Kenner sich an der Sorgfalt und Treue ergetzen, womit in den Armaturen und Trachten alles bis in die kleinsten Nüancen ausgeführt ist. Überhaupt hat die Osolsobie’sche Composition die höchste Originalität und historische Treue, in trefflichster und sorgfältigster Ausführung der Localität, der Waffen und der Trachten.“

Znělka 421.

v 8. „Potemkin.“ Srov. Fiorillo, kleine Schriften, S. 62. „Fürst Potemkin der Taurier, verherrlichte sein Andenken durch viele artistische Unternehmungen, in welchen allen das Reisenmässige lag. Auf den Befehl dieses Gewaltigstwollenden stiegen Marmorpalläste hervor, schimmernd von Gold und geschmückt mit aller Üppigkeit und Pracht der Kunst, die die vier Welttheile plündert, um ihre Kostbarkeiten auf einen Punkt zusammenzutragen, und selbst ihren Himmel unter 60 Graden der Breite täuschend nachzuahmen. Das Pantheon oder der Taurische Pallast, den er erbaute und vorzüglich unter der Leitung Kozlovskys verzierte, ist vielleicht das Prachtvolleste, was die Architectur in unsern Tagen geleistet hat, und unerreichbar an Grösse u. Schönheit.“ v. 10. „Miloš Obrenovič“, serbské kníže, jehož podporou a štědrotou národní serbské Zpěvy sebrány a vydány jsou. Srov. Vuk, Serb. Gramm. S. 5. 6. – Národne Srp. Piesme I. str. 62.
310

Znělka 422.

v. 5. „Setníky dva chránil.“ Srov. Christ. Niemayer. Buch d. Tugenden, in Beyspielen, Leipz. 1829. T. II. Pod článkem Constantin: „Er rettete zwei Officiere aus einem brennenden Hause, den einen lud er auf seine Schulter, den andern trug sein Kammerdiener.“ Roku 1812 učinil ve Strelně ze svébo paláce a příbytku Lazaret pro raněné z francouského nepřátelského vojska. v. 5. „Před záhynem,“ čili zahynutím. Srov. Krok D. II. Č. 1. str. 65 „Hmotů vznik a záhyn.“ v. 10. „Mladšímu bratrovi“, totiž Mikulášovi nynějšímu císaři Ruskému.

Znělka 423.

v. 7. „Polachy“ čili Poláky, Polany, ne od pole, ale od Vlach, Voloch, Blach, Polach, a s vynecháním pervé litery Lach, Lech, odkud i maďarské Lengyel (čti Lenďel). v. 8. „Náboženstvím“, Alexander byl původcem svatého svazku křesťanských mocnářů „heilige Allianz“ nazvaného: i v Rusku samém popstvo znamenitě osvítil. v. 9. „Ministra osvícení zřídil,“ to se stalo 1802 dne 20. Září. v. 12. „Slávy perla.“ Srov. Conv. Lex. B. I. S. 151. „Unter dem Einzelnen, was Alexander gethan oder veranlasst hat, müssen zuerst seine wahrhaft kaiserlichen Bemühungen um die Cultur, Sprache und Literatur der slavischen Völkerschaften erwähnt werden, durch welche er eine eigene originale slavische Civilisation vorbereitet.“ v. 14. „Světovládná berla.“ Srov. Rozlič. Praž. Nov. 1829. Čís. 27. „Velikost Ruského Moc- 311 nárství. Celé Rusko má více prostrannosti než celý měsíc, a sice ruskými krajinami mohlyby se všechny jeho krajiny zastříti a předce by jich ještě zbylo 123,885 angl. čtverečních mil. V ohledu naší země Rusko má jí 19 díl bez moří a 28 díl naší celé země.“ Srov. P. Szenicensis, Eine Stimme aus Ungarn 1832. Hamb. S. 77. „Když se slavný ruský vůdce Kutuzov r. 1805 dne 5. Pros. z Napoleonské vojny přes Uherskou zem a Tatry do Ruska navracoval, ukázav prej rukou na Tokajské předhoří řekol ke svým setníkům: Toto všecko přináleží ke staré Rusii!“

Znělka 424.

v. 5. „Ta slova.“ Ruský císař Mikuláš, když dne 8. Prosince 1830. sám v tak řečeném Cvičném Domě (Exercirhaus) svému vojsku povstání Poláků oznámil, doložil: „Budeli potřebí s vámi do pole táhnouti naději mám, že mi jako veždy svou náchylnost a udatnost dokážete?“ Tisíceré hurra! ostatní krůpěje kreve za císaře! smert buřicům! byla odpověd. Pohnutý tím císař obrátiv se ke svým věrným promluvil ta pamatná slova: „Prosím Vás páni moji! nenevražte na Poláky, oniť jsou naši bratři. To zbouření způsobili jen někteří zlomyselní. Doufám že se s pomocí boží všecko k dobrému skončí.“

Znělka 425.

v. 10. „Slovník Stulliho.“ Joachimi Stullii Lexicon Latino-Italico-Illyricum I. Díl, Budae 1801. Pak II. Díl Rjecsoslovje, Ragusa 1806. III. Díl tamř 1810. V Připísu čili v Předmluvě praví: „Sub faventissimis Auspiciis Francisci II. Maxima spe Lexici mei trilinguis, Augustae domus Tuae patrocinio ac tutela, imo etiam munificentia aliquando in lucem edendi, anno jam 1782. Vindobonam veni. Eadem enim Augusta domus, tum me, tum opus hoc meum, statim in suam 312 fidem recepit, et miro quodam constantique amore ac beneficiis complexa est, ac domicilium mihi et victum, atque omnia, quae ad meum commodum, honorem, atque existimationem pertinerent, inusitata atque singulari humanitate mihi suppeditavit. Hoc igitur Lexicon, Auguste Caesar, velut Tuum Tibi reddo et ad perpetuam grati animi in Te et in Augustam domum Tuam significationem, atque adeo ad sempiternum et immortale ejusdem Domus Tuaeque ipsius in me, meamque lucubrationem, vere Caesareae ac Regiae liberalitatis ac munificentiae monumentum consecro: Singularem humanitatemTuam in Litteras, ac praesertim Illyricas, atque adeo in gentem Tuam Hungarico-Slavicam, Dalmaticam, reliquosque Illyricae linguae populos, Lexicon hoc trilingue, Tua voluntate, auctoritate Tua, Tuaque Caesareo-Regia gratia in lucem editum usque praedicabit. Dabam Pestini X. J. Aug. 1797. Joachimus Stullius, familia Franciscanus, patria Ragasanus.“ v. 12. „Zpěv.“ Přeložení známé německé národní písně: „Gott erhalte Franz den Kaiser!“

Znělka 426.

v. 14. „Upravda.“ Pervý, co tohoto římského císaře národu slavskému připisoval, byl nakolik mně známo Uher, jménem Uifalvay Istok, v Pojednání: Imper. Caesar Justinianus M. Slavicae genti vindicatus; Schediasma Historico Philologicum, quo Viro Clariss. ac Doctiss. Samueli Csernanszky Rajeczio Trentsiniensi Hungaro, Amico suo aestimatissimo Summos in Arte Medica honores 3. Nonas Sept. 1742. in Fridericiana adeptos gratulatur Vifalvay Istok. Poněvádž tento Spisek velmi řídký jest, podáme zde z něho krátký výtah: „Monumentum ad totius Slavicae gentis decus ac gloriam comparatum, ponam. Nam quis ad summum gentis vestrae decus pertinere inficietur, dedisse eam imperia Romano Justinianum Magnum principem rerum domi forisque gestarum, nulli omnino se- 313 cundum in cujus laudibus celebrandis nemo hominibus exteris, Slavico nomini non usque quaque amicis, est occupatior. Hunc ego principem Slavicae genti vindicaturus et Jure Consultis Romanis de legislafore suo mysterium, de quo ipsis, Slavicae utpote linguae ignaris, nondum revera in mentem venit cogitare, me detecturum, et procacia obtrectaturum quorundam nominis Slavici ora quodam modo obturatum, confido. – Justinianum M. Imperatorem hominem extraneum, et si soccatos Graeculos, cothurnatos Romanos, audiamus, barbarum fuisse, constat inter omnes. At quali demum gente satus? Non dicam aquam plerisque hic haerere, inventi sunt, qui Germanicam ei originem adsertum irent. Egit illud Perill. Dn. de Ludevig Friedericianae Cancellarius, in Vita Justiniani M. – qui Achridam sive Ochridam, patriam Justiniani, interpretatur Ochsenried quod significat locum a bobus subactum. Quo factum fuerit ut Ochrida latinis diceretur Tauresia. Patrem Justiniani ex Theophilo, illius in adolescentia praeceptore, a popularibus suis Illyriis dictum fuisse Istok, cum notasset Istok barbaris idem esse ac truncum sive stipitem (der Stock), subjicit. Et hinc Istokus dictus fuerit Romanis Sabatius, eo quod nomen istud in lingua graeco-barbara, significatus fere ejusdem sit (!). Denique quando eodem Theophilo auctore Justinianus a civibus suis appellatas est Uprauda, memoriae saltem adjuvandae causa, si non studio veritatis, opinatur, auf et up particulas esse easdem, uti etiam rait et recht: unde Uprait vel Uprauth idem erit ac erectus, id est, justus. Quod si ita sit Illyrios illos, Justiniani populares, Germanicae originis, ipsumque adeo Justinianum Germanica gente satum fuisse, consequitur. Rationes nostrae, quibus Justinianum Slavicae genti vindicamus etymologicae sunt: 1. Justinianum, scribit Theophilus, a popularibus suis dictum fuisse Upravda (vpravda slav.) ex quo formatum est nomen latinum Justinianus. 314 2. Patrie Justiniani nomen Theophilus iterum fuisse dicit Istok, quod olim jam Slavis frequentatum fuisse arbitror. 3. Matrem Justiniani tradit Theophilus Biglenicza, quod propinguum est Slavorum Bedlivý, Bedlný, Bedlnica, et ob significationis paritatem Graeci converterunt in Biglenicza, latini in Vigilantia. 4. Justiniani avunculus fuit Justinus Imperator, iisdem ac ipse natalibus ortus. Justini uxorem scribunt Procopius Caesariensis in Hist. arc. et Victor Tunnensis in Chron. vocatam prius fuisse λεποικινφν v lat. lupicinam, Romanis deinde dictam Euphemiam, quod nihil aliud est quam slav. lupičina, filia Lupi, ex lupi fac hloupý barbarus. Patriam Justiniani veteres Scriptores jam Bederam sive Bederinam, jam Achridam, sive Ochridam vocant, Ludevig dicit prius regionis, posterius loci nomen esse. 5. Bederina est slavicum bedra significat lumbos, Lenden, aut si loco B. V. legas vedro, urna. 6. Ochrida slav. est ochrada aut ohrada, H. enim simpliciter Slavi pronunciant ut ch graecorum. Unde tot nomina locorum: Novýhrad, Bielýhrad, Vyšehrad etc. Ut paucis me expediam: Upravda, lstok, Biglenica, Lupitsina, slavica sunt, alia quidem forma et significatione simul, aliorum licet significationem non statim extricaveris, slavica tamen quoad formam sunt. Si igitur ex rationibus etymologicis gentium et familiarum origines recte eruuntur, quis Justiciani populares, Justinianum ipsum, et avunculum ejus Justinum cum omni familia Slavicae gentis atque originis fuisse inficietur? Dicat vero quis, an Thrax, vel Dardanus aut e Macedonia, aut Illyrico natus fuit Justinianus: satis vero constat Slavos ante Mauritii Imp. tempora sedes in citerioribus Danubii partibus, Illyrico, huicque vicinis regionibus non fixisse. Ego vero eos, qui ita statuunt, tum ex allegatis etymologicis, tum historicis rationibus falsos esse respondeo. Nondum res a vocabulis, nomi- 315 nibusque suis distinguere didicerunt, qui gentes ipsas eodem semper loco quaerunt, ubi nomina inveniunt.“ – Srov. o této věci ještě i Fran. Pubička in Act. Soc. Jabl. 1773. p. 36. – Adam. Fran. Kollar, Amoen. Jur. 1783. p. 95-98. – Katancsich De Istro 1798 p. 130. – Jacob Grimm, Serb. Gramm. S. IV. „Haufen über die Donau in Mösien, Macedonien bis Thessalien und den Epirus einbrechend, mögen zuerst zum Christenthume bekehrt worden seyn. Glaublich ist selbst Kaiser Justinian solcher Abkunft gewesen. Der Name scheint Übersetzung oder Anpassung des slavischen upravda vgl. pravda (justitia), sein Vater hiess Istok oder Sabbatius; istok serbisch sol oriens.“ Se jménem Iztok (oriens, der Ost), srovnej podobné serbské jméno Jug (meridies, der Süd), k. p. Bogdan Jug. Najdůvodněji psal o tom P. J. Schaffarik, Abkunft d. Slaven 1828. p. 144. My zde jen na to pozornost ještě obracíme, že vlast Justiniaua Ochrida, Achrida, nic jiného není než naše, spisovateli řeckými pokažené, Mokrá, Mokraď, Mokřada, t. j. kaluž, bažina, jezero, což Ochrida ve skutku jest. Srov. Anna Comnena, u Strittera, II. str. 633. „Drymon amnis originem a Lichnitide palude trahit, quam lingua nunc in barbariem degenerans Achridem vocat, a priori apellatione Mocri (seu Mochri) regis Bulgari (r. 10141) ejus, qui deinde Samuel est apellatus.“ Nepochybně naopak se stalo, ne jezero od Samuele Mokrého, ale tento od onoho, jakožto místa narození, jméno dostal, nebo Ochridu už v 5 století pod Justinianem V. nalezáme tím jménem jmenovanou. Jméno Pravda nosejí podnes mnozí Slováci, k. p. i v Pešti; u Čechů jest i spisovatel jménem Pravda. Žil pak tento Pravda čili Justinian Velký r. 483-565. on jest původce pamatné knihy: Corpus juris civilis, která na celou Europu veplyv měla a má.

Znělka 427.

v. 3. „Christinou královnou Švedskou,“ nar. 1626. † 1689. dcera Gustava Adolfa. Srov. N. A. 316 Salvandy, Polen und König Johann Sobieski, aus dem Französischten. III. B. Stuttgart, 1820. S. 88. „Die Nachricht von den grossen Ereignissen, welche 12. Sept. 1683 nach der Befreyung Wiens das Schicksal des Abendlandes sicherten, flog von Land zu Land und verbreitete unter den Völkern allgemeine Begeisterung. Christine theilte Johann Sobieski ihre Glückwünsche und Lobsprüche schriftlich mit. Johann hatte für alle civilisirte Nationen gesiegt und die Welt legte ihm einstimmig den Titel eines Befreyers der Christenheit bey. Der Brief der Königin von Schweden verdient mehr als jeder andere aufbewahrt zu werden. Hier folgt er: „Euer Majestät haben an jenem denkwürdigen und ruhmvollen Tage, welchem der h. Stuhl und die ganze Welt so viel zu verdanken haben, ein so grosses und würdiges Schauspiel gegeben, dass es die Pflicht eines jeden Christen ist, Ihrem Ruhme allen Beyfall zu bezeigen und seine Freude darüber zu erkennen zu geben. Eure Majestät haben sich an jenem glücklichen Tage nicht allein der Krone Polens, sondern der ganzen Welt würdig gezeigt. Die Herrschaft der Welt gebührte Ihnen, wenn sie der Himmel für ein einziges Haupt aufbewahrt hätte. Ich wage es zu behaupten, dass Niemand als ich Ihren Ruhm, Ihre Anstrengungen, Ihre Aufopferung und Ihren Sieg über die Beherrscher Asiens höher anschlägt und ich rühme mich dessen: denn Niemand hat die Gefahr, in der wir schwebten, besser gekannt, und den Untergang und die Vertilgung, womit uns diese furchtbare Macht bedrohte, richtiger beurtheilt. Eurer Majestät sind in Zukunft alle übrigen Könige die Erhaltung ihrer Königreiche schuldig. Ich, die ich kein Reich mehr besitze, verdanke Ihrer Heldenthat mein Leben, meine Freyheit, meine Ruhe, welches ich höher anschlage als alle Güter der Erde. Indessen muss ich doch mein grosses Unrecht gegen einen so grossen König, als Eure Majestät, eingestehen. Ich bin von der Leiden- 317 schaft des Neides behaftet, für mich ein so unerträglicheres Übel, als es mir ganz neu ist. Bis auf diesen Tag habe ich keinen meiner Mitmenschen beneidet (původně: Nemini viventi invidebam unquam). Eure Majestät allein ist für mich ein Gegenstand der Missgunst; indem ich durch Sie zu der Erfahrung gelangte, dass ich jenem Gefühle, dessen ich mich bis jetzt für ganz unfähig hielt, auch unterworfen sey. Übrigens beneide ich Eure Majestät nicht um Ihre Krone oder Ihre Siegeszeichen, sondern um Ihre ausgestandenen Entbehrungen und Gefahren, um den Titel eines Befreyers der Christenheit und um das Bewusstseyn und den Ruhm, Ihren Freunden und Feinden Leben und Freyheit wieder geschenkt zu haben (původně: Possit dici Vestra Majestas dator vitae libertatisque amicis aeque ac inimicis; utrisque enim vitam et libertatem in tuto locavit). Denn dieses haben sie gethan. Möge Gott, der einzig würdige Vergelter so grosser Heldenthaten, Sie in dieser Welt und in der Ewigkeit für Ihre Anstrengungen entschädigen, indem er allein Sie würdig belohnen kann. Ich bin u. s. w.“ –

Znělka 428.

v. 8. „Blanka.“ Srov. Petri Abbatis, Aulae Regiae Chronicon, edit. Dobner. Prag 1784. p. 468. „Blanka specie quidem et pulchritudine sua in oculis omnium placuit, sed magno habemus pro gravamine, quod ipsa solum loquitur in sermone Gallico. Familia fere tota, quae de Francia cum eadem Blanka in Bohemiam venerat, lapso uno mense cum expensis duorum millium sexagenarum ad terras suas remittitur et familia alia de Bohemia per nobiles terrae eidem Dominae applicatur. Ut autem hominibus benignius possit convivere, linguam Teutonicam incipit discere, et plus in ea solet se quam in linguagio Bohemico exercere.“ Srov. Historie liter. české od Jungmanna, str. 37. 318 „Karel své manželce Blance, pouhé francouzce, dal německé a české dámy, aby se obojímu jazyku naučila: ona ale toliko německy se učila, proto že jak u dvoru, tak v městech němčina více panovala.“ Blanka byla dcera Karla, hraběte z Valois a sestra Filipa I. krále francouzkého; nar. 1333 † 1348. v. 12. „Mazna,“ u Slováků tolik co maznavá, příliš měká, plačtivá osoba: maznák mužského pohlaví, Slovenské maznati, verzärteln, lepší než české mazati.

Znělka 429.

v. 7. „Maří Kazimíra ď Arquien“ dcera Henrika Marquis ď Arquien, Kardinala a předtím setníka gardy Vojvody z Orleanu, bratra Ludvika XIV. Srov. Briefe des Königs von Polen Johann Sobieski an die Königin Marie Kasimire während des Feldzugs von Wien. Verdeutscht von Ferd. Fried. Oechsle, Heilbronn 1827. S. VI. „Die Königin Marie ď Arquien konnte die polnische Sprache mit besonderer Zierlichkeit schreiben und reden.“ v. 12. „Zvyky divné“ Tamž str. V. „Da sieht man den grossen Mann mitten unter seinen Siegen zittern vor der gebietherischen Frau, die ihn in Unterwürfigkeit hält. Diese Briefe sind mitten aus den Lagern an eine Gemahlinn gerichtet, die er liebte, und deren Rathschlägen er nur zu sehr folgte.“ Sobieski začíná každé své psaní podle něm. přeložení takto: „Einzige Freude meiner Seele, reizende und vielgeliebte Marie!“

Znělka 430.

v. 12. „Steyrová a Kavkovna.“ Srov. Jos. Jungmann, Hist. lit. čes. str. 339. „R. 1670 založeno dědictví Svat. Václava, t. jistina, ze které úroky ustanoveny byly ku zjednání a vydávání duchovních knih v českém jazyku. První zakladatelkyně byla Marie Steyrová, měšťanka novoměstská († 1669), 319 která k tomu odkázala 1300 zl. V r. 1672 umřela Ludmila Benigna, hraběnka ze Sternbergu, rozená Kavkovna z Řičan, která, kodicillem odkázala 1000 kop grošův na vydávání kněh českých.“ v. 13. Bezekovská.“ Bohuslav Tablic, psal z Kostelních Moravec r. 1823. dne 7. Unora skladateli těchto básní toto ve svém listě: „Roku 1748, Katharina Bezegh vdaná Gočecová, Bystřická měšťanka poručila na vydání slovenských nábožných knih 1500 Zlatých, a fundacie administratoři byli kšaftem ustanoveni kněží a patroni Bystřičtí: nevíme pak kam se děla tato fundacie.“ – V pozdějším listu psal týž Tablic, že prej když podal tuto věc k pohledávání distriktualnému Konventu, r. 1823 dne 13. Unora, ukázalo se, že P. Lovich, kazatel Bystřické církve, tyto peníze na tisk německé, od něho vydané Knihy Zpěvů obrátil, tak že Němci onu jistinu i s úroky Slovákům navrátiti povinni jsou, což však posavád neučinili. Viz Protocoll. Superint. Montan. Conventus 1823. D. 13. Febr. Nro. 37. v. 14. „Hvizdáčka“ rozená Slavkovská. Srov. naše Kázně a řeči, str. 588.

Znělka 431.

v. 6. „Instioris Mošovský“ nar. 1733 v Turčanské stolici se vsi Bystrička zvané; jeho příjmení Mošovský svědčí, že rod jeho z Mošovec, místa narození skladatele těchto básní, pocházel. Jeho Životopis i poručenství čti v Tablicových Poeziech, D. III. str. 54. D. IV. str. 85. kde vidno, že celé jeho jmění v hotových penízech učinilo summu 31,105. mimo to knihovna jejíž katalog 32 archy napelňuje. Tento bohatý Slovák poručil tamž na špitál dvě tisíc, žebrákům Prešporským tisíc, řemeselnickým učňům tisíc: a Společnosti Slovenské, právě toho času k rozšiřování řeči a literatury národní povstalé sto zlatých! Špitalníci, 320 žebráci, učňové více mu byli než vzdělanost národu, o níž se též říci může: „chudé vždycky máte mezi sebou, ale mne ne vždycky míti budete.“ Jan. 12. 8.

Znělka 432.

v. 2. „Tablic,“ nar. 1769. v Českém Březově, z otce Martina Tablice tamního učitele školy a matky Marie Makovini. Cvičil se v umění v Dobšíné; v Prešporku pod Fabrym, Strečkem, Sabelem; v Jeně za 2 1/2 roku pod Ulrichem, Reinholdem, Doederleinem, Griesbachem, Schillerem, Schützem, Loderem. Po navrácení se odtud povolán za kazatele do H. Rikinčic, kdež se Zuzanou, dcerou Dv. Jana Zúbeka, kazatele v Trenčíně, do manželství vstoupil. Odtud po 2 letech přešel na Jači: pak po sedmi rocech do Skalice; po 3 letech do Kostelních Moravec, kde 26 roků pracoval, a v Senioratu Hontském jako Notariuš, Consenior a Senior úřadoval. Zemřel 1832 dne 23. ledna, v 63 roce věku svého. V manželství žil 38 roků bez dítek. Podle poručenství a jiných hodnověrných zprav, vynáší celé jeho jmění na 50,000 zl. jehož dědicové pouzí Maďaři jsou. Tablic byl velikým milovníkem národu ale i peněz. Jestli kdo, on mohel věčnou památku u Slováků a Čechů sobě způsobiti. Pisatel tohoto prosil jej před smertí schválně a snažně aby aspoň na matici českou a katedru Prešporskou nezapomněl. – v. 10. „Tuliby“ u Slováků, jmenovitě v Turčanaké stolici, užívaný vykřikník, znamenající to co latinské: ecce venit! lupus in fabula! k. p. My sme pochybovali že přijde, a on tulibyl My sme mluvili o něm a on tuliby! Jest nepochybně jen stažené ze slov tu a libý, lubý, milý.

Znělka 433.

v. 1. 2. „Z porcelanu věže“. Srov. Merkwürdigkeiten d. Welt, v. C. R. Schindelmayer. Wien 321 1805. Nro. XV. „Der Porcellainthurm zu Nanking in China. Ausser der Stadt Nanking sieht man einen Tempel der Dankbarkeit, von Kayser Yong-Jo. Das merkwürdigste an ihm ist der Thurm, welcher sich an der Ostseite desselben befindet. Er stellt ein Achteck vor, ohngefähr 120 Fuss in Umfang, so dass jede Seite 18 Fuss beträgt; hat 9 Stockwerke, deren jedes mit einem 3 Fuss breiten Kranz umwunden und mit Dach bedeckt ist. Dieser Thurm ist von aussen mit Porcellain belegt; ist 200 Fuss hoch und steht schon über 300 Jahr.“ v. 4. „Chinského, Japanského císaře,“ Srov. John Bowring, Rusish Anthologie, S. 3. „This is the poem (mluví o Odě Deržavínově na Boha) of wich Golownin says in his narrative, that it bas been rendered into Japanese, by order of the Emperor, and is hung up, embroidered with gold, in the temple of Jeddo. I learn from the periodicals, that an honour something similar has been done in China to the same poem. It has been translated into the Chinese and Tartar languages, written on a piece of rich silk, and suspended in the imperial palace at Peking.“ v. 5. „Čaj“ Rusům značí to co jinde The, herbathé.

Znělka 434.

v. 6. „Lubrański.“ Srov. N. A. Salvandy, Polen, I. B. S. 60. „Ludvík král uherský, zdá se, že jen proto polskou viklající se korunu přijal, aby prospěchu svého národu a své rodiny napomoci mohel. On se neostýchal, dva neb tři kraje z království polského odterhnouti a je svému zeti knížeti Brandeburskému a svým Maďarům dáti. Anobrž tak daleko šel, že ven z krajiny do Budína polsky rákoš čili sněm svolal, aby zde pro násilné činy své stín nějakého potverzení vydobyl. Jen dvanácte Poláků k němu se dostavilo; jedenácte z nich podepsalo onu listinu loupeže a hanby, sám biskup Lubranský má tu slávu, že se zdrahal a 322 vzdoroval nebezpečenstvím odtud pro něho plynoucím. O krátký čas (r. 1381), shromáždil se v Polsku skutečný národní sněm: Ludvík přišel k němu v čele vojska. Sotva že vkročil do shromáždění, v tom okamžení padly na rozkaz sněmu hlavy oněch jedenácti nevěrných vlastenců pod sekerou kata ku podnožím trůnu.“ v. 7. „Jazyk římanský.“ Srov. Lucae de Linda, Descr. Orbis. 1655. p. 902. „Poloni teneram sobolis suae aetatem in addiscendis linguae latinae literis utplurimum exercent: neque vero in Romano, quam Polonico agro, Romana lingua tam usu communis est.“

Znělka 435.

v. 4. „Fouz, botu.“ Srov. A. Szyrmay, Hung. In Pan. p. 46. 51. „Mystax est peculiare decus Hungari. Cothurni rubri vel flavi, sed flavi maxime in pretio erant.“ v. 5. „Rákociho notu.“ Rákoci, známý buřič v Uherském království, jeho radost i žalost, strach, i smělost, naději i zoufalství živě malující notu čili melodii, nikdo tak čarodějně housti neuměl, jako Bihari cikán, narozený v Rábě, zemřelý r. 1827 v Pešti. Bihari byl pro jeho neobyčejné mistrovství na houslech od celé Uherské krajiny hledán, ke svadbám, bálům a jiným slavnostem se svou bandou, zván, proto i do zemanského stavu povýšen a po smerti v Pešti, kde dům měl, nákladem Pešťanské stolice slavně pochován. Sr. Csaplowits, Gemälde v. Ung. T. I. S. 319. „Die wahre magyarische Nationalmusik beruht auf Zigeunern, welche sich am leidenschaftlichsten darauf verlegen. Bis zum J. 1827 excellirte der Violinist Bihary in Pesth, dessen geschickte Behandlung des Instruments die schmelzendaten Töne hervorlockte.“ v. 12. „Bátory“ Stěpán, nar. 1537 † 1586. Srov. Niemcewicz, Śpiewey Hist. str. 289. „Batory muž nieodžalowany i jeden z naywiększych królów, którzy Polską vładali, posiadaiący znaiomość sere ludzkich, 323 umieiący władać niemi, groźny dla zuchwałych, dobrym łaskawy, miły w oczach narodu z tylu odniesionych zwycięztw. Dowiódł on w krótkiem panowaniu swoiem, že choć z zepsutym iuž rządem przeciež król odwažny, mądry i stały, mógł dzielnie wieść Polaków do pomyślności i sławy.“

Znělka 436.

v. 8. „Feješ“ Jan, Uherský zeman v Malohontské stolici, ve Skálníku, narozený z otce Jiřího Feješe, matky Kateríny Görgöi, r. 1764. zemr. 1823. Byl Vice-Notár Gömörské stolice. Jeho jméno pochodí od magyar. fej hlava, fejes hlavatý, hlaváč. Jeho pojednání viz: De Lingua in genere et de hungarica in specie, Commentatio hist. polit. placidae Hungarorum ruminationi dicata, dum linguam hung. publicam reddere contendunt. Per Joh. Fejes compl. Incl. Com. Tabul. Jurid. Assessorem. 1807. pag. 16. „Slavi quo minus bellicosi, eo plus bonis pacis artibus et functionibus dediti, rei pecuariae, agricultarae, rei montanae, commerciia, manufacturia, et aliis utilibus occupationum generibus. Meritum hocce Slavorum, meritum quippe industriae, ab aevo illo aestimatam, quo alii populi, missis studiis pacis, continuis bellis vacabant, eo majorem conciliat laboriosae et modestae genti huic gloriam. In hoc benigno vitae genere versantes, quemadmodum bonis moribus proficiebant Slavi, ita omnigenam culturam sui curabant, imo linguam suam quoque e placido genio suo, e charactere morali, ex occupationum indole derivatam, locupletarunt et provexerunt. Et revera in ordine cultarum linguarum Europearum non postremum tenebat et adhuc tenet Slavonica locum, tot per orbem habitatum gentibus communis. – Natio Slavica et vetusta et ampla et culta, quae generis sanguinisque sui tres Imperatores Imperio Graeco, et quidem jam Saeculo IV. dederat inculto sermone 324 uti minime potuit. Linguam Slavicam non fuisse in despectu apud Hungaros, imo maximam ejus ipsos sensisse necessitatem, et vetustissima legislatio, et ipsum hungaricum idioma, quale hodie est, satis innuit. Udvarnicis e. g. Dussenicis, Pristaldis vix negaverit aliquis originem Slavicam; et eo minus iverit inficias, locupletationem linguae Hungaricae, non tam es genio et charactere gentis, quam potissimum e sermone slavico haustam esse. Sed ne videar immodicus, laudes linguae hujus e calamo meo porro fluere veto. Lingua Hungarica non est Europaea sed exotica. Videtur clima Europaeum et solum, linguam Hungaricam recipere nolle. Ideo, praeter Hungaros, nulli Europaeae nationi, sed vix huic vel alteri peregrino Individuo, Non-Hungaro, amabilis fuit hactenus et digna censita, quam exteri quoque colerent. Et cum lingua haec non sit Europaea, Europae genio, captui, ori, pronunciationi, est longe difficillima. Quaeque natio in Hungaria linguam suam diligit et colit. Slavi Instituto publico, linguae Slavicae incumbente, actu provisi, pedetentim bonos accipiunt libros, repurgari vident idioma suum a barbarismis et provincialisimis, qui in hac linguarum copia inevitabiles sunt; verbo: Literaturam suam sine omni strepitu, ita, ut modestia Musarum svadet, tacite, sed eo operosius perpoliunt et promovent.“ – P. Feješ i psal a vydal ve slovenské řeči dvě knižečky: jednu Hlas volající k sedlákům, v Prešpurku 1808; druhou Nezemanům zemanstva žádostivým, ve Vacově 1812. v. 13. „Slaninou.“ Sr. Szyrmay Hung. in Par. p. 52. „Cibi Hungarorum aviti et nationales. Primum locam obtinet lardum Szalona, sive assatum, sive crude sumptum, quod aliqui pessime a Slavico Slanina derivant. Vox Szalona derivatur ab Hungarico Szelem scindo, quasi caro scindibilis.“ Nebožátka! maďarští etymologové, jak se divně, ale daremně tiťvorují, jen aby to slovenské nebylo. To ale dvojnásobný hřích, i vzíti i neuznati a zapírati.
325

Znělka 437.

v. 7. „Maďarka z Jagru.“ Srov. Phil. Callimachi. De reb. Uladislai, L. II. in Schwandtneri Scrip. Rer. Hang. Tom. I. p 480. „Telafus praefectus Cassoviae, cum plerisque Bohemis, vivus in potestatem venit, ductusque est Agriam et custodiae traditas. – Ex media sorte populi forma et juventa florens Agriensis, suae conditionis atque aetatis juvenculam, perdite amabat, mutuoque felici sorte amabatur. Consueverat vero, observatis occasionibus, se ad eam noctu recipere, desideriamque suum non tam fractu amoris satiare, quam novis semper alimentis augere. Quum itaque direptio civitatis apud amores suos ipsum deprehendisset: ratus forsan, discurrentium ad praedam atque caedem, tumultum esse ebriorum; propterea, quod largius, quam sobrios deceret, eos pridie vino indulgere viderat, non statim ad primum clamorem exiliit. Deinde, quum non solum clamor et strepitus armatorum augeretur; sed mulierum quoque ejulatio, puerorumque undique ploratus major, quam pro compotantium rixa et jurgio, discriminis et mali gravioris trepidationem incuteret; quo evocabat conturbatio, proripere se voluit; sed retinente amica, et ne recta properaret, admonente, ne si domesticos quoque alios idem tumultus excivisset, casu in eorum aliquem ageretur, per fenestram, in vestibulum domus se dimisit. Quem ut foras emitteret, illa ex diverso per scalas propere subsecuta, ostium reseravit; quum supervenissent jam hostes ex parte altera, mox fores demoliti irrupturi. Egredientem igitur, armati, gladiis vulneribusque excipiunt, eo etiam acrius, quod ipse cum ferro, jam pridem, per coecam trepidationem districto, prosilierat: non tamen statim concidit, et si multis magnisque vulneribus petitus; sed acriter se defendens, duos prius obtruncavit. Ibi mulier, dotore ac desperatione plus quam viriliter elata, cum nollet amanti 326 suo supervivere, viribus quantas amor iraque et desperatio dabat, uni ex militibus, qui exanime corpus circumstabant, gladium extorsit, furioseque insultans, antequam cohiberi posset, plerosque vulneravit, viris ex diverso turpe ducentibus, si ferro cum femina decertarent. Tandem comprehensa, ubi ferociae, qua concita debachabatur, stimulum indicavit gladio, quem ultura amantem arripuerat, pectus suum transfodit, et ut super cadaver vita sibi carius occumberet, in partem, in qua jacebat, se praecipitem dedit: tanta militarium animorum admiratione, ut caeteris commilitonibus cum praeda discedentibus, illi, quos ad eam domum fortuna congregaverat, vacui et mirabundi, paene in manibus hostium remanserint.“ Srov. P. Tomášek, Paměti Gelš. a Mur. r. 1829. str. 62. „Češi se po půlnočních krajech vlasti Uherské rozplynuli. Jiskra dostal od královny stolice: Zvolenskou, Gemerskou, Šariskou, Abaujvarskou a Zemplinskou; Aksamít Spiš a Thalafuz Liptov a Trenčín.“ Jméno tohoto Telafúsa čili Ťalafusa až podnes často Slováci v národních příslovích a písněch zpomínají, znamenajíce ním neopaterného a nesmyselného, nemoudře smělého a na nebezpečenstvo nedbajícího milence aneb manžela, potom vůbec nemoudrého a sprostého člověka. Talefús (Dalevous?) může se srovnati se jmény Wous (Polák), Vusin (Serb i Čech), Mokrovous (česká rodina 14. a 15. stol.), Dlouhovous, Bělous a t. d. Ostatně jméno Telephus i u Řeků nalezáme; tak slul syn Herkulesův, o němž viz Horat. De art. poet. v. 96. v. 12. „Thisbe.“ Krásná panna v Babyloně, milenka Pyrama mladého souseda. Poněvadž se rodičové jejich lásce protivili, nemohli bližšího obchodu míti, než rozmlouvání skerze škáru čili skulinu ve zdi. Jednou umluvili se že se před městem u hrobu Ninusova sejdou. Thisbe dříve přišla ale uzřevši tam lvici, skrýti se musela v jeskyni. V útěku ztratila svůj šlář (šlojíř) který ona lvice i hned rozdrápala. Nyní přišel 327 Pyramus, uvidění šláře vzbudilo u něho domnění že Thisbe sama ode lvice usmercena, proto svalil se v zoufání na svůj meč. Thisbe pak navrátivši se a uzřevši miláčka svého v krevi, týmž mečem i sebe prohnala. Srov. Ovidii Metam. L. IV. v. 55.

Znělka 438.

v. 9. „Brezovačky,“ mnich z Paulinského řádu, rozený Chorvat, latinský básníř. Z jeho básní proti Maďaromanii aspoň některé verše zde zdělujeme: „Ecce Croatarum nomen gentemque abolere Parant, jam Slavus, Dalmata nullus erit. Sed genus in Scythicum, linguamque mutarier ipsam, Hirsutos mores, inque statuta placet. ... Alphabetum non extat in orbe Hunnica quo possis scribere verba bene. Quod septingentis totis non accidit aliis, Id totidem saeclis haud accidet aliis. Hungara clara est gens, sed magis clara Slavena Historia teste late probare potes. v 12. „Kuševič“ Josef, Protonotář království Horvatského, Dalmatského a Slavonského. Srov. Sermo Magistri Jos. Kussevich, in Comitiali Sessione (Posonii) 27. Febr. 1826 pronunciatus (kde praví: Paginae Diarii Diaetalis Partis II. 100-103 Sermonem hunc in parte truncatam, in parte contra mentem proloquentis alteratum, continentes, eundem in sua integritate edendi, necessitatem provocarunt). Str. 3. „Reflexe ad ea quae de usu linguae Hungaricae ad Partes adnexas extentendo in Diario modernorum Comitiorum continentur, debeo declarare: Municipalibus adnexorum Regnorum Juribus accenseri Jus illud – ut omnia negotia publica intra ambitum eorundem lingua latina (proč ne slavica?) pertractentur. Praeter immortalem Heroem (Zrini) qui in defensione Szigethi, Leonidae et Deciorum virtutem supergressus, admiratione omnium 328 Saeculorum digniasimum, paucae sunt in Regnis adnexis vetustiores Familiae quae proeliorum loca et nomina Antenatorum recensere non possent, qui ad latu sfidelium Hungarorum pro sacrata Principum suorum et Patriae causa occubuerunt. Quia Status et Ordines Partium adnexorum fortunae Posterorum suorum prospectum cupiunt, dabunt operam, ut Juventus eorum studio linguae Hungaricae erudiatur. Sed inter media eo conducentia provisionem illam nunquam referent, ut publica negotia in medio eorundem alia, quam latina (proč ne slavica?) lingua pertractentur. Alternant in humanis secundae et adversae fortunae vicissitudines, et in fata Populorum definitive influunt. Seges nunc est ubi olim Troja tuit. Noverunt vim et coactionem esse infirma intercedentium inter Populos nexuum vincula, charitatem et justitiam aeterna et indissolubilia.“ Srov. téhož De municipalibus Juribus et Statutis Reg. Dalm. Croat. et Slav. Zagrab. 1830. v. 12. „Leška“ Stěpán. Srov. Elenchus Vocab. Europ. cumprimis Slavicor. Magyarici usus, p. IX. v. 12. „Rohoň“ Jiří, zemr. 1830. Srov. Palma, quam Dugonič, similesque Magyari, Slaviae eripere attentarunt, vindicata 1795 per Georg. Rohonyi, v Rpisu; některé klásky z něho zde položíme: „Non ego de grege sum Slavorum porcus eorum Germina quos Slavi sanguinis esse pudet. Regnicolae si nunc recte numerentur, utique Slavorum namerus, credite major erit. Illudit Magyarus Slavo, qui ferre recusans Impantiens vexas, abnegat ipse genus. Perneget at Slavus natales, vel dialecto Utatur Magyara: denique Slavus erit. At non sincerus Slavus, sed gentis apertus Proditor est, inquam, proditor ille suae. Non tamen est aequum Magyaros illudere Slavis, Culturam debent queis patriamque suam. 329 At docili Slavo placuit dialectus eorum, Nunc obtrusa suo lingua lepore caret.“

Znělka 439.

v. 1. „Četa,“ srov. čet, počet, čítati, jistý počet lidí neb vojáků, pluk; slovo u Serbů užívané. v. 4. „Mnogaja Ijeta.“ Kdo chce krásu a vznešenost tohoto staroslavského zpěvu poznati, ten jej ve společnosti a z ust rozených Serbů slyšeti musí. v. 10. „Vukovičů.“ Srov. P. J. Schaffarik, Übersicht tder slovenischen (alt slavischen) Kirchenbücher, welche vom Ende des 15. bis zum Anfang des 17. Jahrhunderts in Wenedig, Serbien, Walachien u. Siebenbürgen in Druck erschienen sind, In den Wiener Jahrbüch. d. Lit. Anzeige-Blatt, Nr. XLVIII. S. 32. „Zum Schlusse dieser Übersicht sey noch ein flüchtiger Blick auf die Mäcene, Heransgeber und Drucker der slovenischen Kircheabücher geworfen. Der Vojevode Božidar Vukovič von Gjurič aus Podgorica, oder nach andern aus Goraždje (st. 1540), liess auf seine Kosten folgende Kirchenbücher drucken: Služebnik, Venedig 1519. 4.; Psalter, eb. 1519. 4.; Služebnik, eb. 1527. 4.; Molitvoslov, eb. 1527. 8.; Katechismus, eb. 1527. 8.; Oktoich, eb. 1537. Fol.; Minej, eb. 1538. Fol.; und wahrscheinlich auch Molitvenik, eb. 1538. 4. – Vincenz Vukovič, des Vojevoden Božidar Sohn, setzte des Vaters Bemühungen mit rühmlichem Eifer fort, und liess folgende Bücher drucken: Psalter, Venedig 1546. 4.; Molitvoslov, eb. 1547. 8.; Služebnik, eb. 1554. 4. in 2 Aufl.; Molitvenik, eb. 1554. 4; Molitvoslov, eb. 1560. 8.; Fasten-Triod., eb. 1561. Fol.; Psalter, 1561. 4., und Služebnik, 1569.“

Znělka 440.

v. 11. „Taube“ Fried. Wilh. Srov. jeho Beschreibung des Königreichs Slavonien, Leipz. 1777. B. I. 330 S. 7. „Der Mangel an Gasthöfen and Herbergen für Reisende wird in Slavonien durch die Gastfreiheit der begüterten Einwohner vollkommen ersetzt, welche froh sind, wenn sie Gesellschaft haben und von den Reisenden etwas Neues hören können. Ein gewisser Edelmann, dessen Schloss an der Landstrasse auf einer Höhe liegt, pflegte die Vorbeyreisenden mit einem Sprachrohr selbst einzuladen, dass sie bey ihm einkehren mögten. Die alte deutsche Gastfreiheit wohnet nunmehr in Slavonien.“

Znělka 441.

v. 5. „Stanil.“ Srov. Karamzin, Istor. T. III. str. 254. „G. 1230, otkrylis golod, boljezni i mor v Novgorodje. Trupy ležali na ulicach. Čelověkoljubivyj muž, imenem Stanil s utra do veřera vyvozil trupy i v korotkoje vremja schoronil ich 3030.“

Znělka 442.

v. 10. „Řečký císař“ totiž Constantin Porph. v knize de Caerimoniis Aulae Byzant. L. I. C. 72. ap. Stritter II. p. 104. „Die Voti praepositum mandata dare, omnesque consveta ministeria in decursione equestri peracturos commonere oportet. Slavos quoque organa inflaturos ibi ad januas a Cyphe educentes stare non sinat, sed in scalas ac tabulata, ubi duo cursores praesto sunt, deducat, nequis ingressus impedimentum ullum iniiciat.“ Reiskius in Coment. ad Const. Porph. Caer. p. 44. „Slavi igitur adhibebantur ut mancipia, calcandis follibus, qui fistulas organicas animarent, quemadmodum apud nos eidem officio faex plebis adhibetur.“

Znělka 443.

v. 2. „Škvor“ Jakub, mladý Čech z Pořiče. Srov. Rozličnosti pražských Novin 1831. Dne 17. Března. „Ve vesnici Pořiči na řece Sázavě na panství Konopišti v kraji berounském, letos 28 unora 10letý 331 synek chudých rodičů jda pro mléko do panského dvora, jenž na druhém břehu, pustil se ještě přes led řeky té, a šťastně přešel. Nazpátek ale sotva byl 5 sáhů od břehu, led se prolomil a nešťastného pacholete jen ještě čepici bylo vidět. Šafářovic najstarší dcera, spatřivši ho v takovém nebezpečenství, vběhla do dvora křičíc o pomoc: všickni mlatci a robotníci, co jich tu bylo, tryskem vybehli k řece; ale ač 20 lidí zde stálo, předce jen jediný chalupník osmělil se s tyčkou na led, zdaliby ubohému pomohel. V několika krokách pod ním probořil se led, a tak i člověk ten vězel ve vodě a v nebezpečenství života; předce však pacholeti dohodil tyčku a pomocí ostatních byl pracně zas vytažen. Chlapec dále v řece ve větším nebezpečenství a takměř v paterné smerti uchopil se předce tyčky, ale pod ním prudká voda přemáhala ho a brala pod led. Všickni viděli jeho nevyhnutlivé zahynutí a žádný neosmělil se k pomoci, tak velikou nebezpečností ano nemožností zdála se pomoc. V tom snad už posledním okamžení poklasného 19letý syn, Jakob Škvor, nedbaje volání a prosby, aby se nespouštěl v tak nebezpečné místo, přichvatnul k tonoucímu, uchopil jej za skřehlou už ruku, a velikým namáháním a ve hrozném nebezpečenství vlastního života šťastně jej z vody vytáhel. Vysvobozený chlapec po dva dni z toho nemocen, nyní zas už jest úpelně zdráv.“ v. 3. „Tham.“ Srov. Ofner Gemeinnützige Blätter v. Rösler 1823. den 18. Sep. S. 598. „Aus Leitmeritz in Böhmen wird gemeldet: Am 18. Aug. ging allhier ein junges Mädchen, einen schweren bepackten Korb auf den Rücken, über die Brücke. Eben rückte eine Compagnie des Regiments Hzg. Wellington vom Exerciren ein. Das Mädchen lehnte mit dem Korb am Geländer, und mochte auf die Soldaten mehr als auf sich Acht haben; der Korb glitt ab, und zog sie rücklings hinab in die Elbe. Die Wellen verschlangen sie augenblicklich: im nehmlichen Augenblick aber sprang der 332 Gefreyte Tham aus Reihe und Glied. Ober- und Unter-Gewehr abwerfen und dem Mädchen nachstürzen war Eins. Allen schrien laut auf, denn auch er war sogleich verschwunden. Aber bald erschien er wieder ober dem Wasser, das Mädchen lebendig an der Hand, sammt dem Korbe.“ v. 6. „Michalovič“ Samuel, učitel ev. školy v Gelšavské Teplici v Gem. stol. Srov. P. Tomášek, Paměti Gelš. a Mur. str. 21 a str. 60. kde místo Michalovič chybně stojí Michalides. Ty dítky náležely rodině Sekerešovské. v. 9. „Garková.“ Srov. Ruskii Invalid ili vojenyjä vědomosti, Nro 10. Voskresenje, Janvara 12 dnja, 1830 goda, str. 40. „Voiska Donskago Mečetinskoi Stanicy Kozaka Bělousova dvoje dětej 11 i 8 lět, v Dekabrje měsjacě 1826 goda, zanimajas po rěčkě Mečetkě pokrytoi Idom igroju, provalilis, i kak v tom městě glubiny bylo 3 aršina a ot berega 13 sažen, to oni načali utopať. Kozačja žena Praskovja Garkovova byvšeja na rěčkě dlja mytja bělja, uviděv takovoje položenje dětej Bělousovych, ne vziraja na cholod i beremennost, brosilas k spaseniju ich i lomaja led, s obrězanijem sebe ruk, vytaščila ich na bereg, i oni ostalis živy. G. Upravljajuščij Glavnym Štabom Jego Imperatorskago Veličestva dovolil o sem do svěděnija Gosudarja Imperatora, i Jego Veličestvo Vsemilostivějše požalovať soizvolil Kozačej ženě Garkovoj, v nagradu čelověkoljubivago postupka jeja, 50 rublej Assignacijami.“

Znělka 444.

v. 1. „Michajlov.“ Viz Čítanku, str. 69. číslo 8. Věrnost ve službě.

Znělka 445.

v. 6. „Gika“ Řehoř. Srov. Pamětné Příhody Štěpana Pilaříka, Senického kněze, L. 1673 od Ta- 333 tarů zajatého, ale zvláštním řízením Božím ze zajetí vysvobozeného, vydal Boh. Tablic 1804. str. 125. „Onen Valasky Vývoda, o němž na str. 62 knihy této zmínka se činí, že vysvobození Pilaříkovu napomáhal, jmenoval se Řehoř Gyka a byl kníže rodu nepochybně Slovanského (lépe poloslavského). On jakožto muž dobrého sardce i jiné zajaté vykoupil. V archivu aneb spisovně V. Uroz. P. Konrádiho nalezá se pas od něho Panně Juditě Maňákových, zatím manželce Uroz. P. Michala Mikoviniho (kterýžto obojí zemanský rod ještě po dnes v Nitranské stolici kvete) daný, z něhož se poznává, že i tuto šlechtičku on ze zajetí vykoupil a do vlasti vypravil.“ Podpis na tom pasu jest: „Gregorius Gika Dei Gratia Princeps Transalpinae Vallachiae. Datum Bukaresti 1664. die 16. Martii.“

Znělka 446.

v. 8. „Milič“ Jovanovič, Serb z Verbovce. Srov. Allgemeine Zeitung, 1830. 31. März. Beylage Nro. 33. „National Versammlung in Serbien, vom 18. Februar. Vor den Abschieds-Begrüssungen der Versammlung sagte der Fürst Miloš Obrenovič unter andern Lehren, die er für die Nation mit gab: Obwohl ihr fast alle unzweideutige Beweise eurer Vaterlandsliebe mehrmal gezeigt habt, so verdient doch ein Beyspiel der Tugend, welches uns allen der Milič Jovanovits unlängst gab, öffentlich bekannt zu werden. (Hier zeigte er den Milic Jovanovič, einen ungefähr 50 Jahre alten gemeinen Bauer aus Verbovac, in Semendriär Districte.) Dieser Mensch hat einen einzigen Sohn, welcher mit noch zwei Jünglingen, seinen Gefährten, vor 5 Jahren einen Fremden meuchelmordeten, und in die Morava (Fluss) warfen. Von dem, bei dem gemordeten vorgefundenen Gelde bekam der Sohn des Milič auf seinen Theil 18 Piaster (3 Fl. C. M.) und ein Paar Pistolen. Das Geld und die Waffen vergrub er, um vom 334 Vater nicht gefragt zu werden. Der eine von seinen Gefährten starb kurz darauf an einer Krankheit, und der andere ertrank in der Morava. Die That blieb geheim; um sie wusste einzig des Milič Sohn, der eine von den Mördern. Nachdem mehrere Jahre verflossen, der Gemordete weder gesucht noch gefunden, die beiden Mitthäter tod waren, und alle Möglichkeit eines Verdachtes vorüber schien, holte Milič’s Sohn die vergrabenen Waffen und das Geld hervor – und vom Vater in die Enge getrieben, eröffnete er ihm das Geheimniss. Obwohl, wie gesagt, auch die Unmöglichkeit des Verdachtes einleuchtete, so zweifelte der Vater doch nicht an dem, was er zu thun habe. Er band den Mörder – und übergab ihn dem Gerichte mit den bebenden Worten: „„Dieser ist mein Sohn! mein einziges Kind! wir alle haben der Regierung und unserm Fürsten Treue geschworen, und dass wir unter uns keinen Bösewicht dulden werden! Mein Sohn ist ein Mörder – ! richtet ihn, wie es die Gerechtigkeit erfordert!““ – Diesem tugendhaften Vater habe ich das Leben des verirrten Sohnes geschenkt. – (Der Sohn des Milič soll kann 22 Jahre alt seyn.)“ v. 9. „Manlius“ Titus Torquatus, římský konsul, dal (r. 415 pred nar. Kr.) vlastnímu synu hlavu stíti proto, že se opovážil mimo rozkaz otce, jakožto vůdce vojska, na nepřítele se pustiti, ačprávě v této válce zvítězil. Srov. Livius 8.

Znělka 447.

v. 4. „Jan Milič.“ Srov. Am. Komenský, Hist. o Protiv. církve, 1655. str. 16. „Muž rodu vzácného a ducha horlivého Jan Milič, kanovník Pražský, pro své vysoké umění i pro velikou pobožnost ve hlavním na zámku Pražském kostele kazatelem učiněn byl, a mnohé míval posluchače. Horlivými kázáními svými spravil, že v Praze zlopověstný nevěstčí Domek, 335 Benátkami nazvaný, vyvracen byl, a na tom místě kostel Marie Magdaleny vystaven.“ Sr. Jan Beckovský, Poselkyně, při roku 1372. str. 585. „Císař Karel z Cach města do Prahy se navrátiv z ponuknutí některých světských kněží, najvíce pak na žádost Tejnského faráře Jana Milického, poručil Domek obecních a hříšných žen v menším městě Pražském zbořiti, jemuž Benátky říkali, proto, že se v Benátkách takových osob mnoho nacházelo, na místě pak toho domku poručil malou však velmi krásnou a nákladnou kapličku pod vzíváním svaté Maří-Magdaleny postaviti. Ten Jan Milický byl jest najdřív kanovníkem potom i Arcijáhnem hlavního kostela Pražského S. Víta, však ten úřad z pouhé poníženosti, což Arcibiskup Pražský nerád slyšel, se sebe dobrovolně složil, na Spisování knih též na kázaní slova B. všecken se oddal, v kostele Tejnském jak českou tak i německou řečí kupcům, i jiným do Prahy příchozím Němcům slovo b. tak horlivě zvěstoval, že někdy třikráte za den kázal. Přísný život on vedol, žádné maso ani ryby najedol, žádné víno a jiný opíjející nápoj nepil, nevěstek přes tři sta k svatému pokání a k polepšení života přivedol, a je při té kapli v menším městě Pražském pod vzíváním S. Maří Magdaleny vystaveném domě náležitou živností zaopatřil.“ Sr. Faust. Procházka, Coment. de saecul. Liber. Artium in Bohem. Fatis. 1782. p. 160. „Joh. Milicium, ubi auditum est, dicturum esse, occupabatur locus in subselliis, complebatur templum, deinde crebrae adsensiones, multae admirationes, quum vellet fletus, tanta in dicendo vis, nemo ut ei resistere posset. Prorsus ut penes eum popularium non modo animorum, sed etiam voluntatum et actionum arbitrium esset. Mulieres inter dicendum detractum corpore ornatum, gemmis auroque gravem proiicere; artifices damnatis noxiis artibus discere innocuas; opes fenore quaesitae reddi; mulieres quae pudicitiam in propatulo habebant, a turpi quaestu ad vitae honestatem transire; 336 ubique sceleri pudor, virtus in pretio erat.“ Viz Militii vita ab ejus discipulo scripta, in Balb. Misc. D. I. L. 3.

Znělka 448.

v. 3. „Polykarp“ Theodor. Srov. Nik. Greč, Opyt lstorii ruskoi literatury 1832. str. 100. „V 1704 godu izdan v Moskvě Slaviano-Greko-Latiski Lexikon, sostavlennyi Spravščíkom Moskovskoi duchovnoi Typographii Theodorora Polykarpovym.“ v. 3. „Knapski“ Řehoř, zemr. 1638. Polák, Professor řečnictví v Krakově, vydal Thesaurus pol.-lat.-graecus, et lat.-pol. Slovník i dnes ještě vážený. v. 3. „Jelenský.“ dva jsou tohoto jména čeští spisovatelé Řehor otec a Žigmund syn; onen zasloužilý překládáním mnohých spisů v češtinu, tento vydáním slovníka pod názvem: Lexicon symphonum, quo guatuor linguarum Europae, graecae, lat. germ. et slavonicae concordantia consonantiaquae indicatur; Basil. 1539. Srov. Prrocházka, Coment. p. 277. „Erat Sigismundi Gelenii ingens per omnes gentes nomen et gloria, quo de viro silere satius puto, quam parum dicere.“ v. 4. „Zizania“ Vavřinec, protopop v Korci v Litvě, psal Slovenskou Grammat. Vilna, 596. – „Smotrisky“ Meletius, Spisovatel staroslavské mluvnice, tištěné 1619 v Jevě. v. 5. „Linde.“ Spisovatel polského, výborného a velikého Slovníka. v. 5. „Kopčiński.“ Spisovatel polské znamenité Mluvnice. v. 6. „Nudožerin“ Benedicti Vavřinec, Slovák, nar. v Nedožeře Nitranské stol. r. 1555 † 1635, učený muž, spisovatel Mluvnice československé, učitel mathematíky, řečnictví a řeckého jazyka, dekan řádu filosofického a zprávce Karolínu v Praze. v. 11. „Belostenec“ Jan, Chorvat, vydal Slovník: Jazophylacium latin, illyr. Zagrab. 1740. 337 v. 11. „Dainko“ Peter, kněz v Radgoně (Radkersburku), vydal vindickou Mluvnici, v Hradci 1824. v. 14. „Lučkay“ Michal, farár Ungvárský, vydal Gramatika Slavo-Ruthena, Budae 1830.

Znělka 449.

v. 2. „V dušce.“ Viz Časopis Muz. r. 1827. I. str. 70. „Duška jest zvláštní cedule vložená do psaní, der Einschluss; obyčejně obsahu dověrnějšího nežli ostatní psaní.“

Znělka 450.

v. 5. „Společnosti v Lipsku.“ Srov. Geschichte der Lausitser Predigergesellschaft in Leipzig zu der Feyer ihres hundertjährigen Stiftungsjubiläums den 10. Dec. 1816. von Fried. Adolph Klien Secretär der Gesellschaft, Leipzig 1836. Pro řídkost této, nám od Slávy Dcery darem věnované knížečky, klademe zde o hlavnějších věcech výtah: S. 7. „Von den zahlreichen Stämmen der Slaven setzten sich seit dem J. 611 die Lausitzer in der Niederlausitz, die Milzener in der Oberlausitz fest. Sie bewahrten bis auf unsere Zeiten noch ihre Nationalität und Muttersprache durch eine eigene, jedem Volke tief für Erhaltung dieser Güter eingeprägte Vorliebe am sorgfältigsten, soviel auch mittelbar, durch deutschen Schulunterricht und auf andere Art in diesen Provinzen geschehen ist, diese Sprache nach und nach aussterben zu lassen. Gewiss stimmen hierin alle Kenner dieser Sprache mit mir überein, dass es sehr zu bedauern wäre, eine eben so gehaltreiche und schöne, als für so viele Wissenschaften, und namentlich auch für so manche Notiz über die vormals slavischen Länder, nützliche, ja unentbehrliche Sprache, die sich so viele Jahrhunderte hindurch in aller Reinheit erhielt, in unsern Tagen untergehen zu sehen. Giebt es irgend eine lebende Sprache die sich durch innere Kraft, Bündigkeit und Praecision im Ausdruck, durch lichtvolle Darstellung, durch einen Reichthum von 338 Idiotismen, durch einen ungekünstelten Bau und daraus hervorgehenden Wohlklang im Sprechen, ja noch mehr dadurch empfiehlt, dass sie ganz besonders zum Gesange geeignet, die gebildetere polnische Sprache übertrifft, und sich durch ihre ihr eigene Milde beynahe der italienischen nähert, so ist es gewiss die Wendische. Unverkennbar ist daher der Vorwurf, als sey sie eine rohe, unbiegsame und verfälschte Sprache, nur ein Vorurtheil. – Diese und ähnliche Gründe, welche allerdings die Erhaltung dieser Sprache zu rechtfertigen scheinen, sind es, welche, nächst der Freundschaft, die Landsleute auf entfernten Bildungsanstalten enger zu verbinden pflegt, seit einem Zeitraume von nunmehr 100 Jahren, eine Anzahl Lausitzer Jünglinge in einen Verein treten lies, dessen Hauptzweck die Bildung tüchtiger Religionslehrer für dieses wackere Volk ist. – Sechs oberlausitzer Jünglinge waren es die im J. 1716. die Stifter dieser Gesellschaft wurden, und die hier als solche ausführlich genannt zu werden verdienen. Sie waren: M. Joh. Theophil Ast (Haluz), aus Bautzen, starb 17. März 1719 als Candidat der Theologie in Leipzig. M. Adam Zacharias Schirach aus Creba, trat 19. März 1717 aus der Gesellschaft und starb 1758 als Pastor zu Malschwitz. Georg Kneschke, aus Kleindöhsa, trat aus dem Verein, blieb aber in Leipzig als Schullehrer, und starb hier 1757. Joh. Christ. Bulitius, aus Krischa, kehre 1718 in die Lausitz zurück, wurde 1722 Pfarrer zu Kotitz, starb dort 1751. Joh. Mosig (Mužík?) aus Eiserode, starb als Pfarrer zu Pohla 1721. Joh. Geor. Bähr aus Lohsa? starb als Pfarrer zu Pohla 1724. Als Landsleute und Jugendfreunde enger verbunden hatten sie die Universität Leipzig bezogen und fühlten bald, dass sie, getrennt von den heimathlichen Fluren, 339 die wendische, obgleich ihre Muttersprache, bey längerem. Aufenthalte hier, und ohne Übung in derselben zu haben, mehr oder weniger vergessen würden. Diess veranlasste sie, bisweilen zusammen zu kommen, um durch mündliche Unterhaltung ihre Landessprache zu üben. Dieser Verbindung, die im ersten Jahre schon weit gedienen war, und jetzt durch die ersten Gesetze den Grund ihres fernern Bestehens gelegt hatte, war es vortehalten, auch bald eine öffentliche Bestätigung zu erhalten. Die Gesellschaft setzte unter dem Namen der Oberlausitzer wendischen Predigergesellschaft ihre Übungen bis zum J. 1723 ungestört fort. Sie erwählte jedesmal einen Senior, Subsenior, Fiscal. Seit ihrer Entstehung zählt diese Gesellschaft 229 ordentliche und 220 ausserordentliche Mitglieder.“ Bohužel! že se od některého času do této společnosti už i Němci za údy berou a v německé řeči práce a cvičení vykonávají: k obávání jest že vendická řeč i tu pohelcena bude.

Znělka. 451.

v. 1. „Matthaei“ Georg, Diener am Worte Gottes in Colm (Chlum), tak se podepsal ve své Wendische Grammatika, Budissin 1721. v. 2. „Frencel“ Abraham a Michael, oba horliví Slavistové; onen pervý odvodí své jméno od Pribyslav, něm. Prinzel, Frenzel, byl kněz v Schönawě. Srov. Körner, Philolog. Abhandlung, Leipz. 1796 S. 22. „Vielleicht wird man die Gräber eines Frenzels, Pechs, Fabers, Langens, Jokisch, Schirachs, Böhmers, Wauers, Schulzens, Kühns und andere mehrere mit der Zeit noch schmücken!“ v. 2. „Svotlik“ G. Augustin, vydal Vocabularium latino-serbicum, v Budišíně 1721. jeho přeložení Biblie ještě v Rpisu. v. 2. „Choinan.“ Srov. Sam. Grosser, Lausitzer Merkw. Leipz. 1714, pod článkem Gelehrte Sa- 340 chen: „Johann Choinanus Cotbusiensis retirirte sich in seiner Jugend, des 30jährigen Kriegs wegen, nach Ungarn, von da kam er zurück nach Wittenberg, wurde Pfarrer auf dem Lande bey Lübben war nach Lübenau berufen, wo er 1664 gestorben. Er scrupulirte bey seinen Nebenstunden sehr, über der Wendischen Sprache, und bemühete sich eine vollständige Grammaticam Sorabico-SIavonicam aus Licht zu stellen, so auch in MSpto bey seiner Posterität vorhanden ist. Anbey sammelte er auch viel zur Erläuterung der Wendischen Geschichte dienende Sachen, Sitten und Gebräuche.“ v. 10. „Janiške“ vlastně Janišek (srov. slov. Janíček, Janošík). Srov. Christian Henning, Vocabularium Venedicum Rpis, v Dobrovského Slovance, 1814. str. 1-10. Über die Slavische Sprache, besonders über die Lüneburgisch-Wendische. „Das Unglück (der Unterjochung) hat auch die Wenden getroffen, welche weiland zwisshen Ulzen, Lüchov und Danenberg gewohnt, welcher Strich überhaupt Dravene genennet wird. Jetziger Zeit reden hier herum nur noch einige von den Alten wendisch, und dürfen es kaum vor ihren Kindern und andern jungen Leuten thun, weil sie damit ausgelacht werden. Daher unfehlbar zu vermuthen dass innerhalb 20-30 Jahren, wenn die Alten vorbey, die Sprache auch wird vergangen seyn, und man sodann keinen Wenden mehr mit seiner Sprache allhier wird zu hören kriegen, wenn man gleich viel Geld darum geben wollte. Sobald ich zum Prediger dieses Orts befördert worden, habe mich nach einigen Urkunden in dieser Sprache bemüht; aber vergebens. Nachdem in dieser Art, meines Wissens, niemals was geschrieben worden, weil Niemand von dieser Nation in den vorigen Zeiten lesen oder schreiben können. Allein je grössere Schwierigkeiten sich ereigneten, je mehr wuchs meine Begierde. Gott fügte auch endlich, dass ich in der mir anvertrauten Gemeine einen Mann antraf, der sich nicht allein erklärte, des Sonntags nach 341 verrichtetem Gottesdienst mir darin nach Möglichkeit an die Hand zu gehen; sondern auch so geschickt war, dass er sich in meine Zweifel-Fragen bald finden und nach gegebenen Anlass mich ziemlich vergnügen, zugleich auch dabey schreiben konnte. Es wird hoffentlich erlaubet seyn, meine Erkenntlichkeit gegen ihn, als meinen gewesenen Lehrmeister zu bezeugen nachdem er vor einigen Jahren zu meiner sonderbaren Betrübniss, unverhofft der Weg aller Welt gegangen, seinen Namen bekannt zu machen. Er hiess Johann Janieschge, Einwohner zu Klenov, Amts Wustrow, von solchem guten Wandel, dass weder Obrigkeit, noch Prediger, seinetwegen Verdriesslichkeiten gehabt. Wir haben uns also im Namen Gottes auf bestimmte Zeit zusammen gethan, und nach vieler langweiliger Mühe endlich soviel zu Papier gebracht, als folgende Bogen weisen.“ Henning a Janiške žili okolo r. 1690.

Zuělka 453.

v. 3. „Homera.“ Srov. Homerus Slavicis dialectis cognata lingua scripsit. Ex ipsius Homeri carmine ostendit Gregorius Dankovský. Vindob. 1829.

Znělka 454.

v, 1. „Meonida“ Maeon slul otec Homerův, odtud i tento Meonides čili Meonovič sluje. v. 9. „Polské“ od Ign. Nagurczewskiego a Fr. Dmóchowskiego, rymované, ne z původní řeči, ale z latinského a francouzského přeložení vypracované. v. 9. „Ruské“ od Kostrova a Gnediče rymované. v. 10. „České“ od J. Nejedlého, Puchmíra a Palkoviče. Srov. Šafarik, Gesch. d. slav. Liter. S. 178. „Alle diese nahmen den Ton als obersten Grundsatz der Quantität an. Kein Wunder, dass bei solche r unhellenischen Handhabung der Verakunst die zartgebaute griechische Kalliope in dem rauhen germanischen 342 Tonkürass bei gebildeten Nationalen wenig Glück machte. Griechische Formen wollen durchaus nach den Grundsätzen der griechischen Prosodie und Metrik behandelt seyn.“

Znělka 455.

v. 6. „Serbská Matice“ jest společnost k vydávání Časopisů a knih serbských, založená v Pešti r. 1826 od kupce Milovuka, advokata Svetiče a jiných; má své ročité schůzky, své úřady, jistiny. „Česká Matice“ založená na způsob Serbské v Praze r. 1831. od J. Jangmanna, J. S.Prešla, Fr. Palackého a jiných. Viz o ní Časop. čes. Mus. 1831. Svazek I. str. 117. Matice u Serbů znamená die Bienenkönigin, Bienenmutter. v. 11. „Nejmenovaný syn.“ Viz Účty Matice české, na rok 1831. str. 8. „Nejmenovaný, s heslem: Pololetní oběť chudého syna české vlasti na oltář chudé matky přinešená ze srdce věrného, 20 zl. str.“ v. 14. „Na zemi stálost.“ Toto proroctví slavské naší nebešťanky se bohužel skutečně a berzo spravdilo, nebo německá závist a podezřivost českou matici hned v pervém poupěti a květu pošlapala. – Šťastnější jest serbská mezi Maďary: a ještě šťastnější maďarská Akademie! –

Znělka 456.

v. 10. „Liskay“ Jan, kaplan superintendentní v Tisovci: „Kuzmani“ Karel, nyní kazatel v banské Bystřici. v. 11. „Kampelík“ František Velislav, posluchač Bohosloví v Brně, psal, jako před tím neznámý, skladateli těchto básní list, z něhož něco zde na památka klademe: „V Bruně 8. prosince 1831. Národa svého milovný, Veledrahý Pane! Neračte mou der- 343 zost za zlé mi pokládati. Přesvědčen sem že Slovanů život láska s upřímností a pospolností krásiti má. Morava naše posud dřímá; rozněcujeme každou jiskru, vědouce o ní, žeby časem plápolati mohla. V Moravě nic posud statného nevychází, coby zdělanější třídu lákalo. Školská mládež jest dozrávající pěstoun a ředitel národu, sem obrátíce zřetel náš, hleďme lepšího ducha v ní zbuditi, jí pomůcky ku vědám podávati. Budoucně vás lístkem o potřebě vychování národa našeho navštívím. Ujmime se jedenkráte předmětu tohoto, podejme ho národu našemu = Čechovi + Moravanu + Slováku. Každý rok Svazek literních zábav vydávati hodláme. Několik Moravanů sem už získal: ale my potřebujeme také veterany. Naši básníci skládají básně na Julinku, na Ni, na Milka, na Hubičku, velmi málo jich postupuje po Vašich stopách. Jaký div, když národ náš básnictví sobě hnusí? Jaký div, když naše básnictvo nemajíc zřetel na dobro, krásu i pravdu, tuto dědičnou trojici člověčenstva, ducha k pozemsku přimrazuje a t. d.“ v. 11. „Káčer“ Jozef, poslal skladateli těchto básní několik pronikavých, lásky k národu a řeči pelných psaní, počátek z časoměrného přeložení Klopstokovy Messiady, i jiné básně a Znělky, z nichž některé i v Časopisu tištěny. Nyní jest tuším kazatelem v Čechách. v. 12. „Roštlapil“ Mnohoslav, posluchač libomudrectví roku druhého v Čechách. Pisatel tohoto nemůže se zderžeti psaní tohoto, jemu též neznámého, mladíka zde položiti, „V Litomyšli 17. Ledna 1830. Slovutný Slovane! Ačkoli s třesoucí rukou, osměluji se Vám mnohovážný Pane jen ohlas těch citů popsati, které v mém sardci vrou, při čtení Vašeho velecenného Spisu: tak předce ta myšlénka blahokojná, že Vaše dobrota větší jest mé smělosti, byla popudem Vám, ode všech milovaný Pane, písebně řícti co mé přepl- 344 ňuje srdce. Jaká blahost mocní se ducha nejen mého ale i každého Slovana Vaši Sl. Dc. čtoucího? O kéžby ste nás brzo, ach brzo zase s pravou Vašeho ducha krásou chtěl potěšiti! Jakou cenu a lásku ste u nás vydobyl, neomylným může býti Vám, předrahý vlastenče! důkazem, že nejen Vaše spisy jak u starosti mnohovážné, tak i u kvetoucí českoslovanské mládeže vůbec se ctějí, zase a zase čítají, ale že i také každý po tom žádaném touží štěstí, by Vás v našem spatřiti středu a jestli možno na horoucí tisknouti mohl srdce. Zachovejž Vás ve stálém zdraví a šťastném na tomto světě trvání Bůh všemohoucí, aby ste dlouho k rozmnožení všeho což dobrého a krásného sluje, nám žil Slovanům! Odpusťte velecenný Pane, dětinské mé lásce, kterou Vám smělým tímto listem obětuji, a té naděje plný že ve zlou neobrátíte stranu moji smělost, zůstávám Vám nejoddanější služebník a ctitel Roštlapil Mnohoslav.“ v. 12. „Koubek“ J. Pravoslav. Viz Čechoslav. Sv. II. str. 49. v. 13. „Sadovski“ Vojtěch, posluchač lékařství najperv v Pešti, pak ve Vídni, rodilý z Krakova; přeložil několik znělek ze Sl. Dc. do polštiny; spisuje všeslavskou Chrestomathii; skládá původní polské básně a jest horlivý Všeslav. v. 13. „Gay“ Ludevit, rodilý z Krapiny v Chorvatech, učil se právům v Pešti r. 1830-31. sepsal: Kratka Osnova Horvatsko-Slavenskoga Pravopisanja, v Budimu 1830, pracuje na založení národního chorvatského Museum v Zahrabě a na vydávání Novin.

Znělka 457.

v. 4. „Vinařický“ Karel, obřadník (ceremoniař) knížete arcibiskupa Pražského. Jeho přeložení z řečtiny Idylly Bionovy viz v Časopisu Mus. 1830. Sv. 345 III. str. 255. Přeložení Virgilovy Aeneidy K. II. tamž 1829. Sv. I. a II. Pak Horáce tamž 1831. Sv. I. a III. v. 9. „Lobkovic“ Bohuslav z Hasisteinu, psal mnoho latinských veršů, ze kterých p. Vinařický některé přeložil, viz Časopis Mus. 1830. Sv. IV. str.407. Rok 1331. Sv. IV. str. 434. Srov. Znělku 512. v. 12. v 10. „Zehřívárna,“ něm. Treibhaus, Glashaus: kde se cizozemské byliny kunštovním zehříváním ke zrůstu přivozují. Někde i záhřevna.

Znělka 458.

v. 9. „Chodakowský“ Zorian Dolenga, z Varšavy, pilný hledatel a zpytatel slavských starožitností, zvláště mythologických; konal k tomu cíli schválné cesty po slavenských krajinách, na které od ruského dvoru dostal 3000 rubl. stříb. Jeho životopis viz v Bibliografii českých listů od Köppena r. 1826. Nro 38. str. 563. v. 10. „ Jankovič“ Mikuláš, v Pešti, zemský pán, původu slavského, má necenitelnou Sbírku starotin a mincí všelijakých, mezi nimi mnohé i ruské, polské, české, serbské, se slavskými nápisy. v. 10. „Blecha“ Čech v Praze, železník; skladatel těchto básní, osobnou známost s ním učiniv, viděl u něho pěkný sklad zvláště staročeských řídkostí a mincí. v. 11. „Masch“ Ondřej Bohumil; opsal a vydal starožitnosti od Fr. Sponholza r. 1697 v Prilvicech nalezené, v knize: Die Gottesdienstlichen Alterthümer der Obotriten aus dem Tempel zu Rhetra am Tollenzersee. Berlin. 1771. v. 11. „Ahrendtovský“ vlastně jen Ahrendt, Martin Friedrich; narozen v Holsteinsku: tento ustavičně putující antikvář žil i zemřel jako Diogenes, beze jmění, bez vlasti, bez rodiny, neměv žádné jiné náruživosti mimo lásku ke starotinám, zvláště runským 346 nápisům, kde ovšem mnoho nového odekryl. Byl v Italii, v Paříži, ve Spanielsku tím cílem. Jda po druhý kráte do Italie pěšky, zderžoval se za čas i v Pešti, špatně oděný, knihy a rukopisy mezi tělem a košilí nose; spával najčastěji pod křovinou aneb stromem v poli, aneb byloli deštivo, pod mostem; zemřel r. 1824 v blízkosti Benátek. Vydal tiskem: Grossherzoglich-Strelitzisches Georgicum Nord-Slavischer Gottheiten und ihres Dienstes; aus den Urbildern dargestellt von M. F. Ahrendt, Nordischen Alterthumsforscher aus Altona, Minden 1820.

Znělka 459.

v. 6. „Slavské psaní.“ Vys. urozený p. Theodor Stratimirovič v listu ode dne 15. Unora 1832 z Kulpínu, psal: „Literas unius e Croaticis Comitatibus, Szaladiensi, croatico idiomate exaratas, hucdum procurare non potui: proxima tamen occasione, dum Essekinum ivero, sciscitabor utrum copia talium et ubi aquiri possit?“

Znělka 460.

v. 4. „Kralodvorský Spis“ čili Rukopis, staročeské básně obsahující, nalezen r. 1818 dne 16. Září v Králové Dvoře od Václava Hanky; přeložen ním do novočeského, Václavem Svobodou do německého, Šiškovem do ruského jazyka. v. 5. „Igora zpěv“ čili Slovo o polku Igora, staroslavenská báseň nalezená od Musin-Puškina r. 1796, přeložená do ruského Malinovským, Šiškovem a jinými, do českého a německého Václavem Hankou r. 1821. v. 7. „Žaltář Hedviky“ v polské řeči, odekryt pánem Kucharským v horních Rakousích v klášteře Svatého Floriana; Hedviga královna polská žila r. 1371 † 1399. Vedle polštiny stojí i latinské a německé 347 přeložení; ortographia a písmo náleží 14 století, jest to tedy najstarší Rukopis polský. Litera M. v erbě napsaná zdá se ukazovati, že tento Rukopis byl dar od Hedwigy polské učiněný její sestře Marii, manželce Sigmunda krále uherského. v. 8. „Zlomky Freisingenské.“ Zlomky tyto ve starokrainské řeči psané, zpovědní modlitby a přímluvy obsahující, zachovali se v klášteře Freisingenském v Bavorské krajině, odkud potom s jinými knihami do Mnichova přišli, kde i nyní jsou. Odekryl je najpervé Joh. Christ. Anton Freyherr von Aretin. Srov. Dobrovský, Slovanka I. Lief. S. 249. Vydal je skvostně s výkladem, s latinským i ruským přeložením P. Köppen v Petrohradě, pod názvem: Sobranije inozemnych Slovenskich Pamjatnikov. v. 14. „Bandtke“ Samuel v Krakově; „Kopitar“ Bartoloměj ve Vídni; „Hanka“ Václav v Praze, knihovníci.

Znělka 461.

v. 11. „Bělopotocký“ Kašpar, nar. 1794 dne 4. Ledna, nyní knihař ve S. Mikuláši v Liptovské stolici; učený muž, vzdělaný a horlivý Slovan, i spisovatel. Jeho předkové psali a zvali se až do roku 1673 Bělopotočtí, jakožto mnohé listiny zemanské této rodiny potverzují: potom jméno zmaďařeno na Fejérpataky.

Znělka 462.

v. 4. „Rudnay“ Alexander, z Rudna a Divácké Novévsi, Kardinal, Arcibiskup Ostrihomský, Primas království uherského a t. d. Nar. r. 1760, ve S. Kříži; zemr. 1831. Zvláštní milovník, podporovatel a ochránce literatury a řeči slovenské: on v Pešti v předměstí Jozefovském, kde najvíce Slováci bydlejí, ustanovil při tamější katol. faře i slovenského kaplana, anť i tu Němci všecko zněmčiti, Maďaři všecko zmaďařiti chtěli; 348 jeho Kázně slovenské jsou právě pod tiskem; překladal i listy Ciceronovy do slovenské řeči.“ v. 4. „Pronay“ Alexander, Svobodný pán, ze slovenského Pravna a na Blatnici, rytíř zlaté ostrohy, Jeho cís. k. apošt. Jasnosti Komorník, církví ev. A. V. najvyšší Inspektor; jeden z najvzdělanějších a najdobrotivějších Velepánů v Uherské zemi, výborně zběhlý zvláště v dějinách a řečech. Skladatel těchto básní přežil ve společnosti tohoto ctihodného starce, jak v Pešti, tak i v Tó-Almáši, zvláště v tamější rozkošné zahradě, mnohé šťastné hodiny v rozmluvách o literatuře; jeho bibliotheka obsahuje znamenitou zbírku slavských zvláště ruských knih. v. 5. „Rožnay“ Samuel, nar. ve Zvoleně, zemřel jako ev. kazatel v Bystřici r. 1815 v najlepším květu života. Skladatel těchto básní byl z Prešporku do Bystřice od Rožnayho, na jeho místo, za pěstouna povolán, strávil s nim před svým odchodem do Jeny, sice jen jeden, ale šťastný, rok v přátelství. v. 5. „Clemen.“ Viz Zn. 206. v. 6. „Siwecki“ Jan, Polák z Krakova. Skladatel těchto básní učinil s ním r. 1825 známost ve Sliačských Teplicech, která mu napotom velice prospěšná byla co do svazku a vzájemnosti mezi polskou a českou literaturou. v. 6. „Šoltis“ Jan, Viz o něm v našich Kázněch a Řečech str. 577. v. 7. „Blahoslav“ čili Benedicti Jan, ještě žijící professor při ev. školách v Kežmarku; vydavatel Počátků Českého básnictví, v Prešpurku 1818. Skladatel těchto básní míval v Jeně spolu s ním cvičení v české, polské a ruské řeči. Blahoslav jest zprávcem českoslovanské společnosti v Kežmarku, kde už mnoho dobrého způsobil. v. 7. „Herkel“ Jan, rodilý z Oravy, nyní ad- 349 vokát v Pešti; sepsal: Elementa grammaticae linguae slavciae universalis, r. 1826 v Budíně. v. 8. „Milovuk“ Josef, nar. 1787 v Terpině ve Sremsku, Serb, kupec a měšťan v Pešti, horlivý a učinlivý milovník nejen serbského ale celého slavského národu, původce Matice Serbské; dal svými náklady Obrazy slavných Serbů v medi rýti; vydal tiskem díla mnohých mladých, zvláště chudobnějších spisovatelů, a sepsal sám některé knížečky, k. p. Začatije Matice Serbské 1829.; Protak 1829.; Luna 1831. – a t. d. v. 8. „Farník“ Karel, naroz. v Turci, nyní advokát v Pešti a zástupce tamější slovenské církve a školy proti Němcům. v. 8. „Hamuljak“ Martin, nar. r. 1789, v Jasenici v Oravě; účtovní uředník při král. místoderžící Raddě v Budíně: ač sám posavád, mimo přátelské listy nic slovensky nepsal a nevydal, předce přináleží do počtu zasloužilých synů našeho národu; jeho zásluhy jsou více praktické; vzbuzování lásky k národů a řeči u mladíků, moudré zastávání národu proti uterhačům a protivníkům; sbírání slovenských knih, rukopisů a jiných pamatností; obstarání tisku a korrektury; vzájemné rozesílání literních plodů na vše strany slavských nářečí, slovem uvozování literatury naší do běhu a života. V Rpisu lat. má Historii novějšího rozšiřování maďarčiny mezi jinými národy v Uherské krajině. v. 9. „Seberini“ Jan, nar. r. 1780 ve Velkévsi v Orav. stol. najpervé ve Středě pak v b. Šťávnici kazatel sl. h. ev. církve. Viz o něm v Kucharského psaní, v Časopisu Mus. 1828. Sv. II. str. 128. „V Šťávnici poznal sem se se Seberinim, i v rozličných věcech slovenských upřímě od něho poučen sem byl. Pracuje užitečně dáváním cvičení kazatelských v jazyku českém.“ Vydal tiskem několik kázní; životopis 350 jeho vlastní rukou slovensky psaný, nalezá se u skladatele těchto básní; pamatno jest vypravování, kterak panu Seberinimu už ve 12 roce jeden maďarský učitel, přílišným pro maďarčinu horlením a trestáním, celou maďarčinu zošklivil. v. 10. „Palacký“ František, nar. 1798 v Hodslavicech na Moravě, nyní v Praze redaktor Časopisů. Palacký, ač mladší, byl pervý milovník národu, řeči a literatury československé, se kterým skladatel těchto básní známost učinil a ve svazek přátelský vstoupil; střetli a nalezli se spolu jako žákové v Prešporských vinicech v jarním čase, on Moravan Slováka Tablice, já Slovák Moravana Komenského v ruce maje a čítaje. v. 10. „Koiš“ Jan, z Orav. stol. z Trstené, acessista u sl. místoderž. Raddy: k horlivému milování slovenského národu a jazyka přiveden nemoudrým veřejným haněním a potupováním tohoto národu ve škole od jednoho Maďara a professora Dějin při kr. pešťanské universitě. v. 10. „Pačič“ Ivan, nar. 1771. v Baiši, slovutný ranami posetý setník při c. k. jízdě a jeden z najlepších básnířů serbských; vydal sám: Sočinenija pjesnoslovska, u Budímu 1827.; spolu se skladatelem těchto básní Jmenoslov, v Budíně 1828; jejich společné dopisování bývalo z jedné strany serbské, z druhé československé, a veždy sobě dokonále rozuměli. Od Pačiče a jeho přátel Serbů slyšel skladatel těchto básní pervýkráte i slavný serbský zpěv: „Mnogaja Ljeta.“ v. 11. „Ferjenčík“ Samuel, nar. 1793, ve Zvoleně; nyní kazatel v Gelšavě, výborný, i přirozením i uměním uzpůsobený zpěvák a hudebník na kytaře, který skladateli těchto básní nejednu hodinu v Jeně, kde spolu byli, osladil; s Göthem, právě tehdáž národní slovenské zpěvy hledajícím a překládajícím, ho obeznámil; s nim se o filosofických předmětech a čtených 351 společně knihách často v přátelských rozmluvách hádal. Vydal několik kázní tiskem a má i vlastní slov. Rukopisy. v. 11. „Sucháni“ Martin, nar. 1792, v Rochovcech, Gemer. stol. doktor v lékarství; od stolice Neogradské na odměnu zásluh o obecný lid r. 1823 za Assessora prohlášen, nyní v Pešti jako lékař. Psal německy o Choleře, složila vydal nápěvy čili melodie Písní světských slovenských pro klavír; má v Rukopisu Zbírku obyčejů Slováků, zvláště při svadbách.

Znělka 463.

v. 10. „Klopstoka“ zvláště v přeložení Lužickém od Jiřího Möhna, o němž Fr. Ad. Klien ve spisu Gesch. d. Lausitzer Predigergesellschaft Lpz. 1816. S. 9. takto píše: „Die wendische Sprache ist weder kraftlos noch unbiegsam zur Poesie, was ein, das Original fast allenthalben erreichender Verauch der Übersetzung eines Theils der Klopstockischen Messiade in gleicher Versart, den der verstorbene Pastor Möhn in Neschwits lieferte, beweiset.“

Znělka 466.

v. 3. „Černogorsko,“ Crna gora, Monte negro. Srov. W. Gerhard, Wila, Glosar. „Montenegro, Černagora, ein schmaler District zwischen Herzegowina, Albanien und Bocca di Cataro, der so gebirgig und steil, dass das ganze Land wie eine natürliche Festung zu betrachten ist. Es ist in 4 Bezirke getheilt, enthält 54 Quadratmeilen Flächenraum und gegen 60,000 Seelen. Die Hauptorte sind Cetinja und Stanjevič. Die Černogorzen haben bis jetzt mit wahrhaft spartanischem Sinne ihre Freyheit zu behaupten gewusst. Ihre Regierungsform ist republikanisch. In ihren öffentlichen Versammlungen, welche unter freyem Himmel gehalten werden, und in welchen ihr Vladyka (Bischof) und die 352 Aeltesten den Vorsitz haben, kann jeder seine Meinung sagen, und die Stimmenmehrheit entscheidet. Der Bischof ist ihr geistliches Oberhaupt, bewahrt des Volkes Heiligthümer und führt sie in die Schlacht. Er geht bewaffnet wie seine Landsleute, bekommt keine Steuern und zahlt keine. Der jetzt noch lebende Vladyka heisst Petar Petrovits. Die Republik hat ihm einen See geschenkt, wo zwar jeder fischen darf, aber nur ihm erlaubt ist mit den Fischen Handel zu treiben. Die Montenegriner sind geborne Krieger, muthig, unerschrocken und freyheitsliebend, dabey leben sie höchst einfach, mässig und nüchtern. Proviant tragen ihnen die Weiber in der Schlacht nach und ermuntern sie zum Heldenmuthe.“ v. 4. „Novgorod.“ Srov. Karamzin, Ist. Gos. T. VI. K. 3. v 10. „Divadlo kusem od Palmoty.“ Srov. Nuovo giornale de litterati, Pisa 1825. Nro. 20. a totéž přeložené v něm. Convers. Blatt 1825. Nro. 236. S. 943. „Das slavische Theater der Ragusaner verdient, wie schon Appendini in seiner Ragusanischen Literaturgeschichte bemerkt, die Aufmerksamkeit der Gelehrten. Der Anfang desselben fällt ins 14. Jahrhundert, also in eine Epoche, als das griechische Drama schon in Vergessenheit gerathen war, und Italien noch keinen Tasso, keinen Quarini aufzuweisen hatte; es endigte im 17, folglich konnte es sich noch des kritischen Geschmacks erfreuen, den das Wiederaufleben der schönen Künste in der Literatur erzeugt hatte. Palmota besass einen lebhaften Geist, vortreffliches Gedächtniss, kannte die Literatur seiner Zeit, und hatte auch die Alten studirt. Er pflegte zu behaupten, er sähe im Traum oft die Musen prächtig gekleidet um sein Bette singen und tanzen. Den alten Dichtern und Geschichtschreibern entlehnte er den Inhalt mehrer Stücke. So gab ihm Homer Anlass zu seinem Drama Achilles, Virgil zu seinem Besuche Aeneas in der Unterwelt, die Geschichte 353 des Priesters Diocleates zu seinem Paulimir, und die slavischen Chroniken zu seiner Zaptislava. Achilles und Daniza sind die beyden geschätztesten Stücke, die man von ihm hat. In Paulimir wird die Stiftung dieses kleinen Freistaats und die Thaten seiner Bewohaer dargestellt. Zaptislava hat das Heldenthum der slavischen Krieger und Kriegerinen zum Gegenstand. Paulimir war 1637 unter einem grossen Zelte vor dem Rathspallaste zu Ragusa aufgeführt. Die Stelle in welcher der Mönch Sergius mit Regeisterung die ruhmreichsten Thaten Ragusas von der Stiftung der Republik an, bis an seine Zeiten her erzählt, war ganz dazu geeignet, den Enthusiasmus der Republikaner zu erregen. Palmota war zur dramatischen Kunst geboren. Er hatte sieh angewöhnt zu schnell zu versificiren, welches ihm überhaupt etwas seir leichtes war. Jährlich hatte er zwei Dramen zu schreiben, ausserdem war er Theater Director, und spielte selbst mit.“ v. 12. „Zvonem.“ Srov. Rakowiecki, Pr. R. T. I. str. 108. „Wielki Dzwon (w Nowogrodie ruskiem) Wiecowym zwany (Wiečowoi albo wiečnoi od wiec, wiet-rada) uwažanym był za obronę svobód i praw Rzeczypospolitéy. Skoro tylko w Dzwon uderzono, každy vychodził na wielki plac publiczny.“ v. 13. „Posadník.“ Srov. Rakowiecki, Pr. B. T. I. str. 107. „Posadnik był naypierwszym urzędnikiem, naywyžszy urząd w Rzeczypospolitéy piastuiącym. Znaczenie Posadników było nader znakomitem. Córki ich częstokroć Panuiącym Xiąžętom zaślubiane były.“

Znělka 467.

v. 4. „Nestorovic.“ Nestor v Homerově Iliadě byl jeden z řeckých Troji dobývajících herdin a král v Pylose, znamenitý svým starým věkem, nebo tři věky lidského života přežil, odtud Nestor vůbec tolik co starec; Nestorovice, město aneb osada starců. 354 v. 5. „Sara s Rovinem.“ Srov. Společník od Fr. Trnky v Brně 1831. str. 151. „Jan Rovin z Temešvarského Banatu, žil se svou ženou Sárou 140 let v manželství. On zemřel ve svém 172, ona 164 roku, byli greckého náboženstva. Ze 4 žijících dětí najstaršímu bylo 117 a najmladšímu 100 let; ze dvou pravnuků jednomu 35 a druhému 27 roků.“ Jejich vyobrazení nalezá se v Pešti, v Museum. v. 6. „Nikodým.“ Tamž, str. 150. „Dne 21. Dubna 1816. zemřel v Herbesu na panství Krumlovském v Čechách verchnostenský hájný, Franc Nikodým, 119letý. Dobře uměl vytknuté a zlomené roky i nohy napravovati a hojiti, čemuž se byl na vojně naučil. Třikráte se oženil, po třetí v 89. r. Jeho poslední nevěsta byla 28roká, se kterou ještě dceru splodil. Do skonání poderžel smysly zdravé.“ v. 6. „Veselý.“ Tamž, str. 149. „Dne 19 Unora 1809. umřel v Chrlicech v Moravě Jan Veselý 105roký. Nikda nezastonal; v 99. r. oslepnul, ale ostatní smyslové až do skonání mu sloužili.“ v. 7. „Grabovský“. Srov. Rozličnosti pražských Novin 1832. Číslo 10. „V Polocku na litevském pomezí obcuje Rus, Demetrius Grabovský jménem, a počítá už let věku svého 150. Tento znamenitý muž jest pastýř, má několik synů, z nichžto najstarší 120, najmladší pak 96 let věku počítají. Tato rodina dílem pro starý věk, dílem pro správné a dokonalé chování se, po všem vůkolí velmi vážena jest.“ v. 10. „Znachorová.“ Srov. Společník od Trnky, str. 150. „V Čachticech (maďař. Cseite, stol. Nitran. V Uhřích) zemřela před několika roky sedlačka Eva Znachorová, stará 117 let. Vlasy jí nešedivěli, ani zuby nevypadali; její obličej byl ještě přívětivý, ráda zpívala, jedla a pila co měla; za mladosti mnoho a těžce pracovala. Říkávála: každého dne chodívala já se slépkami spávat, a se slépkami vstávala sem.“ 355 v. 12. „Z Mozkvy“. Srov. Rozličnosti Praž. Nov. 1832 dn. 26. Ledna, Číslo 8. „V Mozkvě umřeli měsíce Unora m. r. snad najstarší manželé, jakých kdy bylo na světě, a věruby se zpráva ta pouze jen smyšlenou báchorou zdála, nebyvší knihami křestními potverzená. Manžel dočkal 162 a manželka jeho 159 let, pobyvše spolu v manželství 130, pravím sto třidcet let. Paměti hodno však, an za čas tak dlouhého manželství stále pokojně a svorně živi byli.“ Tamž 1831 dne 24. Března, Číslo 24. „Věkovitost v Rusku. Roku 1829 v Rusku mezi zemřelými (a tam se počítají jen zemřelí mužského pohlaví) bylo 947 kteří přečkali 100 let, 202 kteří přes 110, 98 kteří přes 115, 52 kteří přes 120, 21 jenž přes 125, a jeden byl stár 135 let.“

Znělka 468.

v. 9. „Vukasovič.“ Srov. Bilderbeck, Charakteristik d. Nat. – Čítanka str. 55. – Srov. Chorvatskou knihu: Nestrančno vesdašnjega Tabora ispisavanje za Ijeto 1788. od P. H. C. Vu Zagrebu 1789. str. 51-52. v. 12. „Glinská.“ Srov. Niemcewicz, Śpiewy hist. str. 174. „W okropnych cieniach pieczarów podziemnych Glinski liczyl dni smutne. Przy nim wzor cnoty, wzdięków i urody, Nadobna córka, nieodstępna była. Powabiem swiata, sladkiemi swobody, Dla nieszcząsnego oyca pogardzila; Dla niego chętnie v ciemnych lochach žyie, V nich zorze žycia i pięknoaść swą kryie.“

Znělka 469.

v. 3. „Nahyda,“ byla dcera celníka Černikov jmenovaného v městě Nikitině v Katarinoslavském kraji. Černikov, obžalován byv ze závisti od jistého kupce z Chersonu, jakoby cosi podezřelého proti zemské vládě byl mluvil, dne 13 Září r. 1791 do Siberie vyobcován a hned i tam na kibitce vezen byl, s manželkou i s dcerou které ho opustiti nechtěly. Žili drahný 356 čas v Tobolsku bídně. Pak se jednou Nahyda pěšky odtud vybrala, a po 11 týdnech přes nesmírné pouště a hory připutovala do Petrova. S raněnými nohami přišla najpervé do dvoru kněžny Trubecké, která ji císařovi Alexandrovi představila. Tento nevinností, smělostí a krásou této Siberianky tak proniknut byl, že hned poslal vůz a rozkaz na poštovské úřady aby Černikova rychle zpátkem doprovodili. Navrátilému se daroval Alexander 4,000 rublů a učinil ho najvyšším Zprávcem cla u Dněpru. Srov. Christ. Niemayer, Buch d. Tugend. in Beyspielen B. II. Leipz. 1829.

Znělka 470.

v. 3. „Dvanáctero mládenců z polské šlechty.“ Srov. Dlugosz, Hist. Pol. Lips. 1711. L. XII. p. 812. „Cum in Adrianopolim ventum foret, Turcorum Caesar captivos recensens duodecim Polonorum ingenuos juvenes, nondum epheborum aetatem ingressos, quorum videbat eminere genus et formam, e caetera turba secrevit, et in thalamum suum deduci jussit. Qui cum ob formae praestantiam primum se ritu profano et spurcissimo circumcidendos, deinde in scortorum numerum destinatos cognovissent, ne execranda lege et libidine foedentur, in necem Caesaris conjurant, rem tamen cum uno Bulgaro, simili turpitudini destinato communicant, quem et in necem et conjurationem pelliciunt. Sed cum observato meridionali tempore, quo corporis Caesaris custodes sopori se dari soliti erant, propositum exequi pergunt: Bulgarus illos praecurrens Caesari quiescenti prodidit, et quanto in periculo versaretur, nisi mature provideret, indicavit. Non ob id tamen machinatio conjuratorum quievit, sed Caesarem adorti, in illius trucidationem toto conatu (non ephebos sed viros crederes) ferebantur; perpetrassent insigne tyrannicidium, nisi Caesar per gradus et scalas abditas in tecta domorum scandecs, manus illorum evasisset. Accurren- 357 tibus autem corporis custodibus Janczaris in grandi multitudine, nemo se conjuratorum capi permisit, sed thalamo, ex quo Caesar refugerat, firmis repagulis clauso atque obfirmato, ne barbarorum manus, qui illos magna oppugnarunt virtute, inirent, mutua in se ad unam omnes debacchati caede gloriosam et memorabilem mortem oppetiere, relinquentes exemplum honestis mentibus, magis fidem et pudicitiam curae esse, quam vitam.“ J. Lenfant, Gesch. d. Hussitenkrieges, T. IV. S. 87. „Die polnischen Geschichtschreiber erzählen bei dieser Gelegenheit (po porážce křesťanů u Varny r. 1444.) einen sehr merkwürdigen Vorfall. Es hätten sich nämlich unter den Gefangenen ihrer Nation 12 adeliche Jünglinge von sehr reizendem Körperbau und Schönheit befunden, die man zu dem, damals zu Adrianopel befindlich gewesenen Sultan Amurat gebracht. Dieser befahl sie beschneiden und in seinen Pallast einsperren zu lassen, wo er sich ihrer schändlicher Weise bedienen wollte. Da diese Jünglinge ihre bedauernswürdige Bestimmung erfuhren, erwürgten einer den andern, damit sie ihre in Gefahr gewesene Ehre retteten. Summum crede nefas vitam praeferre pudori. Siehe Schreiben des Sultans von Egypten an den König von Dänemark, Spond. N. 24.“

Znělka 471.

v. 4. „Lapkajíce“ jest zdrobněné od lapati. Divno že Čechové diminutiva verborum téměř neznají, anť u Slováků, obzvláště ve mluvě k dítkám a o dítkách, tak často užívána bývají, k. p. hněvičkati se, hubičkovati, potepkati (tíše a přátelsky tepati), lapkati, sedkati, běžkati, chodkati, koupkati, cickati (cicati), plačkati, papkati, hladkati (hladiti) a t. d. v. 9. „Miroslav a Všemil.“ Srov. Hájek. Kronika česká, list 157. pod rokem 1108. „Žádný pověděti neuměl, kolik jest jich z rodu Vršovského tím 358 způsobem sešlo, neb ne na jeden den, ani na jednom místě jsou zhubeni: někteří na rynku Pražském jsou jako hovada čtverceni, někteří na Petříně stínáni, jiní zbiti v domích a jiní na ulicech. Co pak dím o dvou synech mladších Mutinových Miroslavovi a Všemilovi, kteříž jsou do Prahy přivezeni, velmi krásné dítky; kteréž když z vozu vzaty byly, kat nesol jednoho každého pod paždí, až do prostřed Rynku, ani volají: „Matko, milá matko, pomoz a nedej nás pryč nesti!“ – Tu ukrutný kat jednohokaždého vzav, vstrčil jemu nůž, jako praseti pod levou paždí, proti srdci, i strojil se aby oběma hlavy sekerou stínal. To vidouce lidé, všickni od toho hrozného divadla se rozběhli, snesti nemohouce té ohavnosti, která se nad nevinnými provozovala.“ To se stalo na rozkaz knížete českého Svatopluka.

Znělka 472.

v. 9. „Z Čachtic dítě.“ Srov. Rectoratus Academicus, i. e. Orationes quas C. Emer. Thurzo de Arva etc. Rector hactenus Acad. Vitem, officii causa habuit, A. 1616. v Příhodách Stěp. Pilaříka, vydaných od B. Tablice ve Skalici 1804. str. 102. „Vypsání smutného losu Křesťanů zajatých od Turků. Nelze mi pominouti tyranství a ukrutnosti turecké na rodičkách zjevené r. 1605. Když Turci a Tataři Uherskou zemi zpušťujíce do Čachtic městečka Nitranské stolice vpadli, a už se navracovali, hnal nepřítel mezi jinými i jednu těhotnou ženu, kterouž, ana pro blízkost porodu tak spěšně jako ostatní jíti nemohla, na koně pozdvihol: jezdící ale tuze svázanou a během koně usekanou berzo bolesti porodu obklíčily. Ona prosí a zaklíná Turka, aby jí aspoň poroditi dovolil. Co ale k tomu tento tyran? Složil ji sice z koně; ale ani jí tu nezanechal, ani jiným, aby na rodící nehleděli, nezbránil, než zde při ní, dokud neporodila, počkal, jak 359 náhle ale porodila, hned ji jako pervé svázal a odvlekol; děťátko pak na zemi zanechav, vydal je v nebezpečenství na cestě od koní pošlapánu býti. Ani kvílení matky, ani naříkání dítěte, ani stud, ani milosardenství nemohlo ním pohnouti aby těmto dvěma dušičkám spolu bydleti a matce děťátko své vychovati byl dovolil.“

Znělka 473.

v. 14. „Lidmila“ neb Ludmila nar. 1824 dne 21. Unora, zesnula 28. Dubna téhož roku; „Milena“ nar. 1825 dne 17. Července, zesn. 1826 dne 4. Dubna; „Mladen Svatopluk“ nar. 1827 dne 17. Led. zesn. 1828 dne 22. Unora. Vojtěch nar. 1829 a Božena nar. 1831 ještě žijí.Tento pěkný příklad p. Šafaříka, dávání slavenským dítkám slavenských jmen, měliby všickni Čechové a Slováci následovati.

Znělka 474.

v. 5. „Podivín.“ Srov. Hájek, K. Č. při r. 929. „Kníže Václav vstav od večeře, šel do Modlitebnice, a služebníka svého najmilejšího jménem Podivína, kterýž jako ustavičně při něm byl, zavolal. – Uzřevše služebníci Václavovi že jest jich Pán ukladně zamordován, všickni téhož se bojíce utekli jsou, jediný Podivín komorník při těle Pána svého zůstal, s ním umříti žádaje, od něho odjíti nikterakž nechtěl: z rozkázaní Boleslavova služebníci jeho Podivína od mertvého těla odtahše, ven vyvedli a na jednom dubě na houžvi za hardlo pověsili.“ v. 6. „Hněvsa.“ Srov. Hájek r. 1108. „Jeden ze služebníků Mutinových, jménem Hněvsa, kterýž nebyl z rodu Veršovských, vida co se děje utekol z města až do jednohol lesu: služebníci pak knížecí (Svatoplukovi) jej honili, a on byl se skryl v křoví, ale sukně jeho červená, ta jej prozradila. Chytivše ho ku 360 knížeti jej přivedli, kterémuž on kázal hned nos uřezati a oči vyloupiti.“ v. 7. 8. „Milutin, Goluban.“ Viz Serbské národní písně od Vuka, a přeložení některých od Hanky v Praze 1817. pak Čítanka, str. 86. v. 10. „Črenko.“ Srov. Sam. Budina, Historia Szigethi, Slavoniae propugnaculi in Schwandtneri Scrip. Hung. T. I. p. 773. „Arx vehementer igne devastabatur. Quod cum Comes Serinus (Zrini) vidisset, seque diutius in ea continere non posse conspexisset: per cubiculariuim suum, Franciscum Scherenkum (Črenko), vestem holosericam, et alia munda sibi adferri jussit, deinde centum aureos nummos. Quos ubi attulisset mandavit cubiculario, ut sibi redderet arcis claves, quas ille semper, dum arx obsessa fuit, in manu sua et potestate habuerat. Denique suo antedicto cubiculario praecepit, ut suos curvos et instar falcis enses, quos Sabl vocant, auro et argento decoratos sibi porrigat.“ Srov. Zněl. 318. v. 7. v. 11. „Jiří z Uher.“ Srov. Nestor, Ljetopisy, v Petrohradě 1767. str. 94. „Svjatopolk prizva Putšu i Vyšegorodskie bojarci, i reče im: šedše ubiite brata mojego Borisa. I napadoša naň jako zvěrije divii okolo šatra, i nasunuša kopi i probodoša, i slugu jego padša na něm probodoša s nim: bje otrok sej rodom Ugrin, imenem Georgii, jegože Ijubljaše velmi Boris, bje bo vzložil na nego grivnu veliku zlatu, v nejže prodstojaše jemu. Georgieviže nemogušče borzo snjati grivny s šiji, otsěkoša glavu jego, i tako snjaša grivnu, a glavu otvergoša proč.“

Znělka. 475.

v. 4. „Barby“ nyní, předtím Boriboi, starý hrad a město v horních Sasích, pří ústí Sály do Labe. Česko-moravští z vlasti vyobcovaní bratří mají zde znamenitou církev, školy a tiskárnu.
361

Znělka 476.

v. 3. „Chorvatského kmene sestřičky.“ Srov. Joh. v. Csaplovits Croaten und Wenden in Ungern, Presb. 1829. S. 27. „Die Kroaten (in der Oedenburger, Eisenburger, Wieselburger, Raaber, Baranyer, Somogyer, Salader Gespannschaft) sind auf ihre Sprache sehr eifersüchtig: und heirathet auch ein Weib in ein hienzisches (deutsches) Haus, so lässt sie sich nicht herab, die Sprache des Hauses zu studiren, sondern die ganze Familie muss ihr zu Liebe Croatisch lernen. Mehrere sind zwar auch der deutschen Sprache mächtig, aber um alles in der Welt liessen sie sich nicht den Religions-Unterricht in deutscher Sprache gefallen.“ v. 4. „Hincům“ Hincové (die Hienzen) slují Němci v Železné a Šoproňské stolici v Uhřích bydlící.

Znělka 477.

v. 7. „Minin.“ Srov. Čelakovský, Slovanské nár. Písně, D. II. str. 211. „Kozma Minin, nazván Suchoruky, prostý měšťan, však láskou ku své vlasti ruské oslavený nad jiné. Vida říši Ruskou vniternými i zevniternými bouřemi a válkami popleněnou, úskokami nepřátel a Lžidmitrův rozervanou a blízkou obecně zkázy, v duchu svém pevně ustanovil uderžeti její pád. Své všecko jmění přinesol vlasti v obět, a ve spolku s Požarským, moudrostí, pevností i výmluvností svou najvíce přispěl k navrácení míru a pořádku v zemi ruské. Peter veliký navštíviv Nižní Novohrad, kde Minin pochován, padna na hrob jeho zvolal: Tu spočívá vysvoboditel Rosie!“ v. 8. „Požarský.“ Tamž: „Kníže Dmitr Michajlovič Požársky slavný v dějech ruských muž, obnovitel své vlasti, strach a hrůza nepřátel, udatenstvím a občanskými ctnostmi znamenitý. Mimo jiných herdinských činů věčnou sobě získal památku, zbaviv r. 362 1612. dne 25. Serpna, Moskvu Polákův, a o rok později vydobiv upelné vítěztví nad nepřátely. Umřel 1642.“ Srov. Tappe, Gesch. Rus. str. 355. „Das herrliche Denkmal der Helden Russlands Minin und Požarski kam aus den Händen Martos des russischen Canovas. Minin und Požarski waren es, welche zur Zeit der falschen Demetriusse, Russland von den Polen befreiten, worauf seit 1613 das Haus Romanov auf den Thron gelangte.“ Karamzin, Istor T. I. Predislovie, str. 11. „Pusť Greki, Rimljane plěnjajut voobraženie: oni prinadležat k semeistvu roda čeiověčeskago, i nam ne čužie po svoim dobroděteljam i slabostjam, slavě i bědstvijam: no imja Ruskoje imějet dlja nas osobennuju prelesť: serdce moje ješče silněje bijetsia za Požarskago, neželi za Themistokla ili Scipiona.“ Škoda! přeškoda! že to byla opět vojna mezy Slavobratry, Rusy a Poláky: kdyby to nebylo, cnost Požarského a Minina jasnělaby třikráte krásněji. v. 8. „Matvejev.“ Srov. Dobroslav od L. Zieglera D. I. Sv. 3. str. 155. „Artemon Sargievič Matvejev, bojar Ruský v druhé polovici 17. stol. (jehož si Alexei Michalovič, Cár Ruský, pro jeho moudrost a poctivost velice zamiloval, jemuž byl i národ ruský pro jeho vlídnost a dobročinnost velmi laskav) byl ředitelem rozličných krajin Ruských, strážcem pečetě, dvořanem v cizozemských důležitostech, a vrchním soudcem střelicův. V jeho domě byla Carovna Natalia Kyrilovna Naryškova, máteř Petra Vel. vychována. Měl v Moskvě toliko malý domek na témž místě kde později veliký, kamenný a nákladný palác vystavěti dal, kterým potom Mectocherská knížecí rodina vládla. Cár ho často k tomu míval, aby si kamenný palác vystavěti dal, on se ale pobízení císarovu vždycky vyhýbal. Posléze sám císař přislíbil, že mu takový palác vystavěti da! „Toho nemám potřebí, řekol Matvejev, už sem sám přípravy ku stavení učinil.“ A v pravdě rozkázal potřebné věci ku stavění 363 svážeti. Toho ale času nebylo právě v Moskvě tolik kamení, coby se pevné základy položiti mohly. Rychle se roznesla pověst, že si Matvejev dům stavěti chce, a že není s to, aby své předsevzetí ve skutek uvedol, ješto má nedostatek kamenů k základům. To uslyševše střelicové a lid shromáždili se mezi sebou a o pomoc se radili. Poradivše se vypravili k Matvejevu vyslance, kteří k němu takto mluvili: „Dozvěděli se střelicové a lid že kamení potřebuješ, pročež tobě pozdravení vzkazují žádajíce, bys kamení od nich darem přijal.“ – Milí přátelé, odpověděl Matvejev, vděčen sem vašemu daru, ač ho nepotřebuji; máteli kamení, tedy mi je prodejte, já jsem možný a mohu vám zaň zaplatiti.“ Načež vyslancové: „To nemůžeš, neb oni, kteří nás vyslali toto kamení za žádný, sebe větší peníz neprodají; rádi je ale tobě, jakožto svému dobrodinci v dar přinesou, a žádají tě snažně bys jich neoslyšel.“ – Dlouho tu byl Matvejev na rozpacích, až konečně svolil. Kterak ale užasnul, když na zejtří ráno svůj dvůr kameny náhrobnými naplněný spatřil. Vyslancové se zase dostavili, pravíce: „Hroby svých otců a dítek zbavili sme tohoto kamení; protobychom je za žádnou cenu neprodali, ale mužovi kterýž nám tolik dobrého učinil, míle radi to darujeme, čehož si tak vysoce vážíme.“ Matvejev jich požádal, by posečkali a odebral se k Cárovi, aby jemu zvěstoval tuto příhodu. „Přijmi ty kameny, pravil Cár, národ tě upřímně miluje, an hroby svých miláčků tobě k vůli loupí; já sámbych se za šťastného pokládal, kdyby mně můj národ takový dar učinil.“ Matvejev vrátil se domů, přijal kamení, poděkoval se vyslancům, a takto byl položen základ k jeho palácu.“ Čti o něm i Šafarikově Gesch. d. Slav. Liter. S. 158.

Znělka 478.

v. 3. „Skarbka.“ Srov. Golebiowski, Wiad. z hist.pols. str. 28. Niemcewicz Śpiewy hist. str. 64. 364 „Henryk, niemiecki cesarz, gdy pod Głogowem posłów Polskich pogróžką ogromnych sił swoich do pokoiu przywieść nie mógł zaprowadził ich do skarbów swoich, a ukazuiąc otwartą skrzynię napełoioną złotem, rzecze: Oto są narzędia, których do zawoiowania was užyię, to uiarzmi Pólaków! Szlachetną dumę i sprawiedliwą pogardę źle užywać mianych bogactw okazal ieden posłów Polskich nazwiskiem Skarbek, zdiąwszy z palca pierścień, rzucił go do skrzyń onych, mowiąc: przydaymy złoto do złota! złoto niech się łączy z złotem, dla wolnych želaza dosyć. Na co Henryk odpowiedzial v ięzyku niemieckim, hab Dank! to jest:dziękuie ci; odtąd familia Skarbków herb swóy Habdankiem nazwała. Niekorzystał z przestrogi Henryk, wazcęła się wogna strasaliwym Głogowy obleženiem pamiętna i klęską Niemców pod Wrocławiem.“

Znělka 479.

v. 3. „Demeter z Ugliče.“ Srov. Karamzin, Ist. Gos. Ros. T. VII. K. 6. „Vnuk Vasilia Temného a syn Ondřeje z Ugliče Demetrius, nacházel se ještě (r. 1540 pod Janem IV.) v počtu živých, ode všech zapomenutý, Ikav 49 hrozných let od utlé mladosti až do vysoké staroby v řetězech a ve vězení: ale s Bohem a pokojným svědomím, neuraziv jak živ nikoho, nepřestoupiv žádný lidský zákon, jediné pro svůj rod, an to neštěstí měl, že byl synovcem samovládce takového, který samopanství více miloval nežli své pokrevné. Seděl ve Vologdě, kde i život skončil.“

Znělka 482.

v. 3. „Pita“ (srov. píce), výborný serbský koláč z testa, z hrozínek, z mandelů a jiných lahůdek záležející. v. 9. „Helmold,“ Němec, kněz v Bosově, v 12 století, psal Chronicon Slavorum. 365 v. 9. „Ditmar“ nar. 976 † 1018, biskup Merseburský, psal Chronicon Merseb. kde vzácné známosti o Slavech. v. 9. „Jornandes,“ Goth, vlastně Alan, písař gothického krále ve Vlaších, psal de rebus Gothicis, kde klassické místo o Slavech. v. 10. „Ungnad,“ Němec Rakoušan, Srov. Dobrov. Slavin, str. 155. „Hans Ungnad, Freyherr von Sonneg, geb. 1493. Auf die Ausgabe der Windischen und Crobatischen Bücher machte er einen beträchtlichen Aufwand von seinem Eigenthum. Unbekümmert um alle irdischen Dinge gedachte er auf seinem Krankenlager nur allein seiner Druckerey der Crobatischen und Cyrulischen Bücher, diese wurde nun seiner Gemahlin bestens empfohlen, denn, sagte er, es sey sein Schatz.“ v. 10. „Henning“ Christian, Němec, pastor ve Wustrowě r. 1690. Spisovatel Vendického Slováře. Srov. Dobrov. Slovanka I. str. 1. a II. str. 224. Eccard, hist. st. Etym. p. 168. „Degit Vustroviae Christianus Henningen, vir doctus et pastor ecclesiae illius loci, qui a multis jam annis in id incubuit, ut quae de lingua Venedica ibi locorum superessent, colligeret, ac tandem in Glossarium Germano-Venedicum congessit.“ Srov. Znělka 451. v. 11. „Grimm“ Jacob, Němec, zněmčitel serbské Vukovy Mluvnice, překladatel a recensent serbských národních zpěvů, milovník slavské slovesnosti. v. 11. „Vater“ Joh. Severin, Němec, Spisovatel ruské a polské Mluvnice. v. 11. „Herder,“ tak známý s jeho charakteristikou Slavů, žeby zbytečno bylo řeč zde o něm šířiti. v. 12. „Kohl,“ Němec, psal: Introductio in hist. et rem liter. Slavor. v. 12. „Fortis, Assemani“ onen Vlach, přeložil mnohé serbské zpěvy do vlaštiny, tento rodem i 366 jazykem ze Syrie, nar. 1687 zemř. 1768, psal histor. knihu: Calendaria Ecclesiae Slavicae. v. 13. „Adelung.“ Srov. jeho Mithridates, Th. II. S. 610. Potom téhož Vorrede zu Karl Thams deutsch-böm. Nationallex. Prag 1788. v. 13. „Bowring“ John, Angličan, kupec, přeložil a vydal téměř ze všech slavských nářečí Anthologie v englické řeči. v. 14. „Göthe“ Joh. Wolfganng, Němec, překladatel i rozšiřovatel serbských zpěvů; o nichž i recensii psal. v. 14. „Gerhard“ Němec, vydavatel Vily. v. 14. „Talví“ aneb Theresia Amalia Ludovika von Jakob, Němkyně, překladatelkyně serbských zpěvů, nyní vdaná Robinsonu, knězi v Bostoně v severní Americe.

Znělka 483.

v. 8. „Johan“ v počtu VIII. Srov. Bulla Johannis VIII. ad Sviatopolkum an. 880 in Dobneri An. III. p. 190. „Literas denique Slavicas a Constantino quodam philosopho repertas, quibus Deo laudes debitas resonent, jure laudamus, et ut in eadem lingua Christi Dei nostri praeconia et opera enarrentur, jubemus. Neque sanae fidei vel doctrinae aliquid obstat, sive Missas in eadem Slavonica lingua canere, sive sacrum evangelium vel lectiones divinas novi et veteris Testamenti bene translatas et interpretatas legere aut alia horarum officia omnia psallere: quoniam qui fecit tres linguas principales, hebraeam scilicet, graecam et latinam, ipse creavit et alias omnes ad laudem et gloriam suam.“ v. 8. „Clemens“ v počtu VI. Srov. Dobrovsky, Gesh. d. böhm. Spr. Prag 1818. S. 51. „Karl IV. stiftete für slavonische Benedictiner im J. 1347 ein Kloster 367 zu Ehren des h. Hieronymus, Cyrill und Method u. s. w. auf der Neustadt Prag, Emaus genannt. Sie flüchteten sich aus Croatien und suchten Schutz bei Karln. Dieser nahm sie gnädig auf, und bat beym Pabst Klemens VI. um Erlaubniss, ihnen ein Kloster erbauen zu dürfen. Der Pabst erlaubte es, uud so wurden die Mönche in ihr Kloster eingeführt, wo sie ihre Messen und horas slavonisch sangen. Daher die Benennung v Slovanech, im Kloster der Slaven.“ v. 8. „Pius II.“ Srov. Bohusl. Balbin, Bohemia docta Pars II. p. 48. „Aeneas Sylvius seu Pius II. Historicus Bohemiae. Aeneas Sylvius, ex perillustri gente Piccolominaea, Senis natus, invicta Bohemorum ut ipse fatetur fortitudine adductus, jam Cardinalis, gentis historiam scripsit. Gratiae tanto viro sunt habendae, quod historiam Bohemiae, quam alius paulo morosior, inferiorem sua dignitate aestimaret, labore suo, et diligentia dignam esse putavit.“ Název jeho knihy jest: Aeneae Silvii postea Pii Secundi Pontificis M. De Bohemorum origine ac gestis Historia.

Znělka 484.

v. 8. „Sardanapal,“ Assirský král, cele žranicem a prostopašnostem oddaný. v. 11. „Valhalla,“ německé nebe, v nordické mythologii. v. 13. „Zimní král,“ něm. der Winterkönig, Fridrich Falckrabě, tak zvaný proto že jen přes jednu zimu v Čechách kraloval. Srov. Alex. Pařizek. Gesch, Böh. S. 126. Srov. J. Fr. Schneller Öst. Einfl. Auf Eur. Stuttg. 1828. S. 242. „Während des entscheidenden Kampfes auf dem weissen Berge bei Prag (8. Nov. 1620) lagerte Friedrich V. bei einem Hoffeste, von welchem er sich zu erheben geruhete, als die Eilbothen die Niederlage verkündigten.“
368

Znělka 485.

v. 9. „Nalhal.“ Srov. Foreign Quarterly Review Nro III. Art. V. p. 23. Ten zde s pravdou a lží smíchaný soud, zvláště poslední lichý punkt, přešel z tohoto englického Časopisu i do jiných francouských a německých Novin, v Maltenově pak Bibliothece (Th. VII. Aarau 1831 S. 7.) jest on kýmsi nestydatým nejmenovaným ošemetníkem ještě novými lžemi rozmnožen. Odkud tato bázeň některých Němců před Slavy jim nikdy neublíživšími?! –

Znělka 485.

v. 3. Nicetem.“ Srov. Theophanes apud Stritter.II. p. 82. „Anno 780 Nicetas, genere Slavus, eunuchus Constantinopolitanus Patriarcha diem extremum obiit.“ Nicephorus tamž: „Nicetas presbiter SS. Apostolorum et monasteriorum praefectus, e Slavo patriarchae dignitatem adeptus, annis 13. mensibus 4 patriarchatam tenuit“ v. 7. „Anna Komnena“ nar. 1083. zemř. 1148. dcera císaře Alexia I., manželka Nicephora Bryennia. Psala Libros Alexiados, čili děje svého otce, kde mnoho i o slavském národu. v. 8. „Prokop“ Dějopisec z Cesaree rozený, žil pod císařem Justinianem (Upravdou). Jeho pamatné opsání Staroslavů viz v Dobrov. Slavíně str. 196. v. 9. „Moudrý Lev,“ Leo Sapiens, císař Konstantzinopolitanský, zemř. 911. Psal Tactica sive de instruendis aciebus. Jeho na náš národ vztahující se článek vydal Ad. Fr. Kollar, in Amoenit. Vol. 1. Vindob. 1783. v. 9. Theophanes“ Byzantický, žil asi v 6 století; psal Commen. de reb. Justiniani; a Libros X Historiarum. 369 v. 10. „Theophylakt“ Simocatta, z Egyptu, kvetol okolo 612. pod císařem Herakliem. v. 10. „Kedren“ Georg. řecký mnich, žil 11. století, psal Compend. Historiarum. v. 11. „Menander“ syn Euphrata Byzantického, psal Dějiny pod císařem Mauricem. v. 14. „Kaše.“ Srov. Mauritii Strateg, v Dobrov. Slavíně str. 205. „Slavi abundant copia brutorum omnis generis et terrae nasceatium, quae comporitnt in cumulum praecipue vero milii et panici.“ Leo Sapiens, Tactic. Cap. 18. „Utebantur Slavi ad victum milio.“ A. F. Kollár, Amoen. p. 74. „Ad victum quod attinet, nemo nescit, Slavitos populos omnes cibis uti tenuibos et paratu facillimis: milio scilicet, ut ipse Leo memorat, panicoque excorticatis, quibus aquae aut lacti incoctis pultem parare amant, qua lacte vel butyro, vel lardo liquato perfusa libentissime vescuntur.“ – Srov. slovenské pořekadlo: „Němcom zelina, – Uhrom slanina: A Slovákom – Kaša s mljekom.“ Srov. Znělku 499. v. 13. U pospolitých Slováků podnes žádná svatba a hostina nesmí bez kaše býti.

Znělka 487.

v. 13. „Sultané“ Srov. Balbin, Epitom. L. l. C. 10. p. 71. „Slavicae linguae tam vetusta est memoria, tanta amplitudo, tantaque claritas, ut provocare quam plurimas possit, ac fortasse terrarum spatiis in quibus regnat plerasque exsuperet. Quantum est hodie Imperium Turcicum! at in eo (praesertim in Aula Constantinopolitani Tyranni, authore F. Angelo Rocca in Bibliotheca Vaticana), slavica lingua dominatur et Imperatoria appellatur.“ Středovsky, Mercurius Moraviae, p. 17. „In Regia Constantinopoli Caesaris, Slavica lingua in tantum dominatur, ut nullatenus in rebus versatus ibidem putetur, qui eam ignoret.“ Srov. Vuks 370 Serb. Gramm. verteutscht von Jacob Grimm 1824. S. VI. „Selbst unter den Türken behaupteten die Südslaven gewissen Einfluss; noch im sechszehnten Jahrhundert bestand eine slavonische Staats-Canzlei zu Constantinopel.“ Surowiecki, Slez. Pocz. str. 61. „Pismo i język Słowian był długo nadvornym u Porty Ottomańskiéy.“ Mart. Szentivany, Cur. Misc. D. 2. Dis. 2. „Adeo diffusa est Slavica lingua ut ejus etiam usus inter Turcas sit, et in aula Turcici Imperatoris inter aulicos summos familiaris, ac in eo pretio, in quo est Italica apud nostrates aulae proceres.“

Znělka 488.

v. 7. „Jagelem“ Srov. Niemcewicz Śpiewy Hist. p. 109. „Jagiełło, syn Giedymina, mocarz Litwy, przyrzekał za dar ręki królowéy Hedwigi, zlączyć panstvo swoie s państvami korony Polskiéy.“ v. 8. „Letů, Kurů, Finů.“ Srov. F. Rühsa, Hist. Slov. nar. zčeštěnou od V. Hanky, str. 68. Thunmann, Unters. über die nörd. Völker. S. 1-92. Schlötzers nord. Gesch. p. 241. 316. „Völker lettischer Abkunft (Littauer, Preussen, Kuren in Letten) wohnen tief im Norden zwischen Slaven und Finnen, machen heut zu Tag keine eigene Staaten mehr aus, sondern sind durch Unfälle und Glück an die Nachbarn gekommen. Lie Letten haben in der Religion sowohl als in der Sprache, sehr vieles mit den Slaven gemein.“ v. 9. „Bulgarové.“ Srov. Schlötzer, Nord. Gesch. p. 240. „Die heutigen Bulgaren sind Slaven, aber die Alten, die von der Wolga her kamen, sind höchstwahrscheinlich ein türkisches Volk.“ Thunmann, öst. Völk. S. 275. „Die Bulgaren, ein Volk von ebenderselben Herkunft als die Ungern, gingen im J. 679 über die Donau, und reden jetzt slavisch.“ Stritter, Memor, Pop II. p. 441. „De genere Bulgarorum, si quaeras, vix aliquid certi a Graecis expectare poteris. Pro Hunnis nobis illos non uno loco venditant. Caeterum cujus- 371 cimque demum fuerint originis Bulgari, eos tandem cum Slavis in unam coaluisse gentem certum est.

Znělka 489.

v. 2. „Přemává“ t. j. přechodí, prochází se, u Slováků a Dalemila často užívané, staré slavské slovo; kořen jest mov, odtud i movitý, nemovitý statek, iterativum mávám, přemávám se, t. j. hýbám se, hnu se. Srov. latinské moveo, commoveo, movitus, motus, commotio. v. 7. „Košer“ aneb Kauscher, slovo hebrejské znamená čistý, a Židům k požívání dle jejich zákona dovolený, od křesťanů a pohanů netknutý a nepoškverněný. V potřebě a pochybnosti, má, dle Talmuda, každý Žid slovo košer aspoň ustami tíše promluviti, tu věc k. p. pokrem, nápoj a t. d. tím slovem jako očistiti a posvětiti a pak ji užívati. v. 14. „Ester.“ Srov. Dlugoš Hist. Pol. Lips. 1711. Lib. 9. p. 1110. „Casimirus, Rex Poloniae, Judaici generis foeminam, Hester nomine, propter formae elegantiam, in concubinam ascivit, ex qua filias Niemierzam et Pełkam suscepit. Ad preces praefatae Hester Judaeae et concubinae exorbitantes praerogativas et libertates, per literas singulis Judaeis in regno Poloniae habitantibus, quae falso scriptae ab aliquibus insimulabantur, et quibus divina majestas contumeliatur et offenditur, concessit: quorum foetor olidus etiam in diem hanc perseverat.“

Znělka 490.

v. 10. „Potockého.“ Srov. Dreyssig Briefe über Gallizien, Wien u. Leipz. 1787. S. 62. „Noch leben in Lemberg zwo Schwestern der unglücklichen Gräfin Potocka, eines Kastellans und Senators Tochter, die aber ihrem Schwiegervater, dem Woywoden von Kiow (Stanislaus Potocki) nicht vornehm genug war, und die er 372 deswegen auch durch Kosacken in einem Teich unter dem Eis ersäufen liess. Beyde sind Schönheiten wie ihre ermordete Schwester. Der trostlose junge Graf, der diese Schöne aus blosser Neigung gehaurathet, lebt dermal auf seiner Herrschaft Dolczyn, in der Ukrayne.“

Znělka 491.

v. 13. „Paní na ostrově Rýgen.“ Srov. S. G. Hauptmann, Nieder-Laus, Grammatika, Lübben 1761. S. 101. „Pommern und Mecklenburg sind, wie bekannt, in ältern Zeiten ein Sitz der Wenden gewesen, wie denn Anno 1404 eine Frau auf der Insul Rügen gestorben, so die Wendische Sprache noch alleine verstanden.“ Srov. Allgem. Histor. Lexicon.

Znělka 492.

v. 14. „Trenka“ neb Trnka František, Čech, Humpolecký, putoval nejen po Čechách a Moravě, nýberž i v Polsku a v Uhřích mezi Slováky. v. 14. „Kucharski“ Ondřej, Polák, professor Varšavský; vypsání jeho cesty čítej v Časopisu Musejním. R. 1828. Sv. II. str. 125. R. 1829. Sv. IV. str. 122. v. 14. „Köppen“ Peter Ivan, Ruský Radda a rytíř. Jeho plán o takové cestě čítej v jeho Bibliografičeských Listech r. 1825. Nro. 33. „Zapiska o putešestviju po Slovenskym zemljam i Archivam.“

Znělka 493.

v. 11. „Ran sto sedmdesát osm.“ Písmo a odpověd stolice Vesprymské na sl. místoderžící Raddu král. v této důležitosti takto zní: „Vesprimiensis Comitatus Recursum Augustanae Conf. add. Slavorum Lajos-Komaromiensium pro facultate Verbi Divini Ministri linguae Slavicae gnarum, aut adminus Capellanum ser- 373 vandi Altissimo loco supplicantium, unaque de severa corporali poena nonnullis e medio sui propter sollicitationem Slavici Verbi Div. Ministri inflicta querulantium, isthuc dd. 3. Junii A. 1827. Nro 15536 fine Investigationis praestandenque Relationis transpositum reexhibendo, refert: super hujus Recursus Relationem dd. 2. Junii a. c. submissam haberi. – Caeterum idem Comitatus Processum criminalem (!) contra Supplicantium primipilos utpote Martinum Bartos, Stephanum Veréb (Vrabec), Greorgium Junacsek, et Paulum Rusz propter altiorum ordinum quoad haud introducendum Slavicum V. D. Ministrum emanatorum, pervicacem transgress ionem et vilipensionem, item propter furbatam inter caeteros coincolas pacem et publicam tranquillitatem suscitatum, atque cum condcmnatione Incattorum (incusatoruni) Martini quidem Bartos ad poenam carcerum unius mensis et sustinendos 64 baculorum ictus; Georgii Jonacsek vero ad 50; Pauli Rusz ad 40; et Stephani Veréb e respectu ejusdem provectae aetatis solum ad 24 baculorum ictus – conclusum, uberioris Informationis causa substernit eo adnexo: quod Supplicantes propter exhibitum noviorem hunc supplicem Libellum ne minima quidem poena affecti sint.“ Byloť jim totiž, jak říkali, hroženo trestem jestliby stížnost v této příčině někam podati chtěli. V druhém pozdějším písmě psala táže stolice tamž takto: „Talia linguae nationalis existimatio stricte exigit: enim vero uniformitas linguae vivificat nationes, corda jungit, patrie felicitatem promovet, Constitutionem regni magis roborat, ubi e converso plurium linguarum confusio, odium, persecutionem ac seditionem parit, et fulcrum illud sub cujus tutamine felicitas Nationis floret, radicitus evellit; in nexu quorum quam culpabilis sit Instantiae Supplicantium Confector, linguae slavicae fervidus protector, Pestini degens Advocatus, Joannes Herkely, qui contra nationalitatis incremeatum temere laborare contendit et cum larvato Recursu comparere sat animosus erat, Co- 374 mitatus hic altiori Judicie relinquit.“ Vesprymská stolice považuje Lajoškomaromských Slováků jako neposlušných a zpurných: než nač že sobě stolice, jako světská sama podzřízená verchnost, osobuje právo a činění pořádku kde jí nepřislouchá? nač se míchá do církevních důležitostí a služeb božích, obzvláště Evangeliků, kteří takové, ne obecnými ale vlastními nakládky zderžují. – Jeho Jasnost císařská, když se tito ubozí naposledy do Vídně utíkali, jejich žádost milostivě vyslyšeti, za spravedlivou uznati a ustanoviti ráčila, aby jim služby v materském jazyku ovšem deržány byly.

Znělka 494.

v. 9. „Dudy, husle.“ Srov. Rohrer, slav. Bew. II. S. 8. „Dass die Geige, die Leyer und der Dudelsack noch jetzt die Lieblings-Instrumente der meisten slavischen Völker sind, hiervon lassen sich von dem Dniester bis zur Theiss, und von dem Bug bis zur Morava Belege in Fülle auffinden. In den ältern polnischen, mährischen und böhmischen Kirchen findet man häufig die Engel mit Dudelsäcken abgemalen.“ v. 13. „Zpěvanky,“ tak jmenují Slovenky v Uhřích své krátké písně. Srov. Kucharski, v Časop. Muzej. r. 1828. Sv. II. p. 128. „Přijel sem do Šťávnice, už v Karpatech ležící. Zde sem našel příležitost sepsati pěkné zpěvanky slovenské.“ v. 14. „Krakowiak“ jest polský, s hudbou a tancem spojený zpěv. Zpěvák po každé strofě čili sloce tancuje kolem a za ním ostatní chasa, a dotančiv u hudců zpívá dále. v. 14. „Dumky“ zpěvy a písně ruské. Srov. Sarnicii, An. Pol. L. 7. p. 1198. „Elegiae quas Dumas Russi vocant canuntur voce lugubri et gestu canentium se in utramque partem motantium, id quod canitur exprimentes, quin et tibiis inflatis rustica turba passim modulis lamentabilibus haec eadem imitando exprimit.“
375

Znělka 495.

v. 3. „Paprík.“ Srov. Joh. Csaplovits, Gemälde, v. Ung. T. II. S. 254. „Wetten, ringen, boxen gehört zu den Spässchen und Unterhaltungen besonders der Slowaken. Was sagen meine Leser zu dem Wagstück mancher Schafhirten, die besonders in Gömörer Comitat in Wettfällen die höchsten Tannen- oder Fichtenbäume besteigen, den Gipfel abhauen, und sich darauf mit dem Kopfe stellen? Hierin excellirte vor etlichen und 30 Jahren ein Schafhirt von Rima-Bánya, Namens Johann Paprik. In dieser halsbrechenden Lage, die Füsse kerzengerade in die Höhe gestreckt, mehrere Minuten lang zu bleiben, ist dem gewandten Schafhirten, nur ein wahrer Spass, welcher dafür höchstens eine Halbe Branntwein, als den Preis der Wette gewinnt. Es wird doch Niemand die grosse Gewandtheit und den Muth des Mannes alltäglich finden.“ v. 5. „Kolesa lámati“ znamená přímým tělem tak kotáleti a skákati, aby hned nohy byly na zemi a ruky vzhůru, hned opět ruky na zemi a nohy vzhůru; to se ale rychle díti musí přes nějakou rovinu. „Duby stavěti“ na hlavě nohami vzhůru obrácenými státi; odtud výpověd dubkem mi vlasy stáli, něm. zu Berge–. v. 7. „Kozáků.“ Skladatel těchto básní viděl v mladosti své sám takové divadlo, totiž r. 1805 když Kozáci po francouské vojně s Napoleonem pres Turčanskou a jiné Tatranské stolice zpátkem domů tahli. Kůň klusal a Kozák na něm kozácký tanec tancoval aneb jak Slováci říkají haiduchoval. v. 10. „Purga“ jináče zarážka, okrouhlé asi na půl pídě dlouhé, na obou krajech ukončené dřevce, které zaražené holí odskočí. Slovo purga zdá se se slovy prak, a s moravskou hrou pračata ve spojení státi. Srov. Krok, D. II. sv. 4. str. 514. 376 v. 10. „Mič“ jináče lopta, lapta od lapati; „Houpačka“ jináče Kolísačka, slovenské mládeži oblíbená hra zvláště při dělání v humně nových holomnic z hlíny, která aby se dobře ubila a utlačila, bývá řetěz o břevno na tak řečeném vodře (podlaha nad holomnicí) uvázán, a mládež z celé vesnice shromážděná na tom řetězu se kolíše čili houpá. v. 11. „Šibenice.“ Dvě obyčejně léskové, dva neb tři lokty dlouhé hole do země se vsterknou; jejichž horní konec se rozštípí tak, aby se příkem na ně třetí hůlka položiti mohla, což na způsob šibenice vyhlíží, přes kterou pak mládež skáká. Kdo verchní hůl nohou srazí aneb jí se dotkne, bývá nějak pokutován. v. 13. „Slepá bába“ jináče žmurky, mžík, mžitek; jednomu se šátkem oči zavíží, ostatní se do kola postaví, onen pak chodí sem tam, maká a poznává: čí jméno uhodne, bývá mžíkem. v. 13. „Kvočnu.“ Asi 10-12 děvčat se shromaždí, dvě z nich najvětší se vyberou, z těchto se jmenuje jedna kvočnou aneb kvočkou, druhá jestřabem. Ostatní děvčata postavějí se za cherbet kvočny tak, že jedna druhou za sukni u ledví chytí. Jestřáb maje dřevko v ruce schýlí se k zemi a hrabe jamku. Kvočna s kuřátky obcházejíc vůkol něho ustavičně mluví kvok! kvok! jestřáb opět čiap! čiap! Když po chvíli utichnou, povstane mezi nimi následující rozmluva. Kvočna: Jestřábe čo robíš? Jestřáb: Kopám jamku. Kvočna: Na čo ti je ta jamka? Jestřáb: Ohníčka naklást. Kvočna: Na čo ti je ten ohníček? Jestřáb: Vodičku zohrjat. Kvočna: na co ti je ta vodička? Jestřáb: Kuriatko oparit. Kvočna: A kde že ho vezmeš? Jestřáb: (vzchope se vzhůru poví) Lokeš! Kvočna: Čo chceš? Jestřáb: Chytit toho zadníeho. Kvočna: Chyť si ho, ak muožeš! Tu jestřáb běží za oním posledním, anť se vtom kvočna s kuřát- 377 ky svými všelijak krutí a brání. Když chopí posledního, tento se odstraní, a hra se zase opakuje. Při této Znělce nemůžeme opominouti, že i ona, nyní už téměř po celé Europě zvláště ve velikých městech rozšířená a oblíbená zábavka která se Ruské verchy, povětrná procházka, letní sanice a t. d. nazívá slavského jest původu a od Rusů pochodí. Čti o tom Conversat. Lexicon, článek Rutschberge: „Die Russen, die bekanntlich das Wintervergnügen ihrer Eisberge im Sommer durch sehr einfach gebaute hölzerne Rutschbahnen zu ersetzen pflegen, veranlassten während der Anwesenheit der russischen Truppen in Paris zuerst die Einführung dieser Belustigungsweise.“

Znělka 496.

v. 3. „Skočná“ u Čechů, u Slováků chytrá, frišká i skočná. Srov. Linhart, Gesch. v. Krain. T. II. S. 350. „Die Slaven liebten ungemein den Tanz, der zum Erstaunen wild war. Sich schwenken, aufstampfen, ungeheure Springe machen, sich gebärden – ist das Karakteristische der slavischen Tanze. An dem Krainischen erkennen wir diese Eigenschaften gemildert noch alle. Er ist ungemein lebhaft und künstlich. Mann und Weib scheinen einander wechselweise zu fliehen; sie dreht sich mit einer Geschwindigkeit, die zu bewundern ist, bald vor ihm, bald nach ihm her; er setzt ihr nach, stampft, jauchzt, springt in die Höhe, bewegt den ganzen Körper; in dem Augenblicke, da er sie haschen will, entwischt sie ihm durch eine plötzliche Wendung. Oft aber ergreift er sie doch, und hebt sie jauchzend im Triumphe empor. So wie der Tanz ist, möchte man ihn für das allegorische Bild des slavischen Mädchenraubs halten. Die Italiener, welche ihn durch die Friaulerslaven kennen lerneten, nennen ihn Schiava, bei den Slaven aber wurde er Ples genannt.“ v. 4. „Golubec,“ ruský tanec. Srov. Anton über die Slaven 1. S. 148. 378 v. 4. „Kolo“ serbský tanec. Srav. Gerhards Vila, Glossar. „Kolo (Rad, Kreis) heisst der vorzüglichste Nationaltanz der Serben. Tänzer und Tänzerinen tretten in einen Kreis, halten sich gegenseitig am Gürtel und tanzen in geschlossener oder halber Ronde, angeführt von einem Vortänzer, der die Touren angiebt und Koloführer heisst. Man tanzt es im Freyen auf grünen Rasen zwischen hohen Bäumen, bisweilen sogar auf dem Schnee. In der Mitte des Kreises ist die Musik, die gewöhnlich aus einem Dudelsack besteht. Die Natur des Tanzes ist sanft und gemässigt, manchmal tritt ein etwas rascheres Tempo ein. Der Schmuck der Dirnen, der aus Ketten von Münzen und Glasperlen besteht, macht durch die Bewegung begleitende Musik. Bey diesem Tanze ist es, wo die kleinern Lieder am häufigsten gesungen werden. Dieses geschieht abwechselnd von einzelnen Chören von Mädchen, Burschen und jungen Frauen. Zeile für Zeile wird von jedem Chor wiederholt. Bei dem Gesange schweigt die Musik. Das Kolo wird an Feyertagen, bey Volksversammlungen vor den Kirchen, bey Hochzeiten nad andern Familienfesten getanzt.“ v. 6. „Hoja Ďunďa hoja.“ Srov. Naše vydání Písní světských lidu slav. v Uhřích. Sv. II. r. 1827 str. 31-34. str. 167. 168. Ďunda, Ďonďa povstalo z Dida a Doda skerze rhinesmus, kterého Slováci ve mnohých slovích užívají, k. p. české hadra, u Slováků handra; cit, citavý, citlavý, u Slováků cintavý, cintlavý, empfindsam, zart; tak i struha strunga; quatre, quatember – kantry; štrkati, štrngati, trmáceti slov. trmancovati, titerky – tinterky, tatušiti – tantušiti; kot, kost, koštial – kont, kontal a t. d. V Pomořanech se nalezalo za času S. Otta slavské město Dodona, snad od této modly Doda tak nazvané, jako ves Radegast a hora Radhost od Radegasta, Černebog od Černeboga, Triglav od Tri- 379 hlava a t. d. Srov. Vita S. Ott. L.37. p. 688. „Moventes autem a Julina Dodonam venimus.“A opět níže: „Transito flumine quod Dodonam praeterlabitur civitatem invenimus.“ – Šlepěje Doda nalezají se, s rozličným dle nářečí vyslovováním, téměř u všech slavských kmenů. Serbské oj jest u Slováků s přídechem hoj, hoja; serbské pak Dodole jest toliko prodlužovací a zveličovací forma od Dodo, tak jako Lado Ladole, Vojno Vojnole. Zdá se že sem patří i polské Dzidza, Dzidilia, Dedilia, slov. Dědko a ruské Děduška. Srov. J. Jungmann, Krok, D. II. Č. 3. str. 352. „Did, Dida (cf. indic. Dhidi, světlý, krása), Dit, Doda, Donda, Ďunďa, brat Lelův, syn Ladin, to co Reků Anteros!“ – U Slováků není starožitnější, krásnější a důstojnější národní zpěvohry jako tato tajemství pelná Hoja Ďunďa. Když ji Slovenky zpívají, celé okolí široko daleko velebně zvučí. L. Bartholomaeides ji takto opisuje: Notit. Com. Göm. Leutsch. 1805. p. 446. „Est et ille oblectationis modus usitatus, qui ad canticum Slavorum nationale: Hoja Ďunďa hoja! adhibetur. Formant primum, qui ita se oblectant (plerumque puellae et virgines, aliquando juvenibus mixtae) circulum pro numero ludentium majorem minoremque, ac manibus arcte connexi, in gyrum mox hanc mox in illam partem jam lentius jam celerius ambulant exclamationem illam: Hoja Ďunďa hoja! ingeminantes. Tum repente circulus duas in lineas oppositas chorosque rumpitur, quorum unus quaerendo alter respondendo, uterque autem suum illud: Hoja Ďunďa hoja! repetendo et canendo, lusum continuat. Porro semmicirculum formant, in cujus uno crure qui altioris staturae sunt, consistunt, ac manibus complicatis atque supra caput elevatis porticum efformant, quo reliqui, initio ab altero crure facto subeunt, transeuntque, ac iterum continuo canentes, quisque suo loco consistunt. Eadem scena quoties placet repeti solet.“ Ośsolinski Kadłubek v. Kinde. p. 564. „Miechowita bemerkt, dass die Masuren Dada Dada zu schreien pflegen.“ 380 v. 7. „Vájanek.“ Srov. Písně světské, Sv. II. str. 147. – J. C. Pfister Gesch. der Teutschen, B. I. S. 343. „Spuren von der Kenntniss des Johannisfeuers hat man, von Krain bis zu den Ischaris, einem finnischen Stamm.“ v. 9. „Kvas.“ Srov. Rakowiecki, Praw. Rus. T. I.str. 14. „Powszechnieyszym Słowian napoiem był kwas ze słodu, lub chleba i miodu robiony, iakiego dotąd w Rossyi uživaią.“ Anton I. S. 108. „Noch haben die Russen ein säuerliches Getränke das sie Kwas nennen und sehr lieben. Es wird von Kleien, Mehl und Brod, oder von Mehl und Malz durch eine säuerliche Gährung bereitet.“ Kvas, kvasiti pochodí od kys kysnouti (tak jako chvat, chvatiti od chyt chytiti); sem přináležejí i následující, kyslých nápojů jména: kvašnice, medokyš, kysel a t. d. v. 9. „Medovina“ aneb Medovec nápoj z medu připravený. Srov. Anton, I. S. 109. „Die Slaven wussten auch aus Honig Meth zu verfertigen. Daher benannten sie ihn auch davon Mjed. Von ihnen lerneten die Teutschen die Kunst und den Namen. Diesen Meth lerneten die teutschen Geistlichen zuerst in Pommern kennen, er war ganz nach ihrem Geschmacke, und ward dem besten Weine vorgezogen.“ Srov. Vita S. Otton. in Lud. I. p. 648. „Vinum Slavi in Pomerania nec habent, nec quaerunt, sed melleis poculis ex cerevisia accuratissime confecta vina superant Falernica.“ Stranlivý Gebbardi, který dle zvyku svého všecko k ponížení Slavů a k povýšení Němců píše, praví o tomto nápoji takto, Gesch. d. Wen. I. S. 42. „Die den Normännern und Schweden abgeborgete (?) wendische Benennung des Meths oder Honigweins (Mjed) verräth, dass die nordlichen deutschen Völker die Lehrmeister der Wenden in Betracht dieses Getränks gewesen sind, welches die Pommern wenigstens im zwölften Jahrhunderte, sehr gut zu verfertigen wussten. Anton glaubt dass die Deutschen die Bereitung des Meths von den 381 Wenden gelernt hätten. Allein vermöge der Edda gehörte dieses Getränke schon zu der Zeit der Geburt Christi zu den Göttertafeln der nordischen Völker die es Miöd nannten.“ O pravdivosti a starožitnosti Eddy, ať Gebhardi s Adelungem, Schlötzerem a Rühsem jedná, kteří oboje do pochybnosti tuze berou a ji za novější udělaninu vyhlašují. Dosti na tom, že tento medový nápoj všechněm, severním i poledním kmenům slavským znám jest; u Němců pak podle téže Eddy a jiných svědků toliko samým severním: polednější Němci nic o něm neznali. Neníli tedy to pravdě podobnější že Norvegové a Švedové nápoj tento spolu i s jeho jménem od Slavů, jmenovitě svých sousedů Venedů Baltických, třebas i za času Krista, půjčiti mohli? – Med, miod Němcům sluje Honig, a jest pravé slavské ve všech nářečích užívané slovo. Nápoj tento med, medovina už ve prastarých časech od Slavů nalezen a užíván býti musel, nebo od něho zdá se pocházeti i řecké Μεδη opilstvo, μεθυ víno (nevlastně tak nazvané, totiž nápoj, který tak opojuje jako medovina), potom mest, Most, mušt. Nápoj z medu, jakožto prostý, málo umění a strojení vyhledávající, přirozeným způsobem pervější a starší býti musel nežli nápoj z réví a ze hroznů. – v. 10. „Pirohy.“ Srov. A. Fr. Kollar, Amoenit. Vol. I. p. 75. „Non solum quotidiani, sed exquisitores etiam cibi Slavis omnibus sunt communes; etenim gratissimus Carpaticis Slavis cibus vulgo Pirohy, Russig Pirogy, etiam Moskvae urbis civibus, longissimo terrarum intervallo a Carpato remotis, est in deliciis.“ Mimo pirohy užívali Slavové i jiné pokremy, Srov. Hájek, r. 751. „Tu jest bylo veliké hodování a veselé: Kníže Nezamysl rozkázal svým služebníkům aby všem na ty hody pozvaným chleba pšeničného, ptáků, zvěřiny, ryb, biffy, roubeniny, linčovky, truclů, valdyní i prskanců dali do sitosti, keřštiny, laskomky, pecovky i medoviny k pití bez nedostatku.“ 382 Německý překlad. Hájka praví o těchto jídlách a nápojech, „welche man in dem Teutschen nicht beschreiben kann.“ Dubravius L. I. p. 6. ap. Freh. „In hunc usque diem Slavini placentis nimium delectantur.“ v. 14. „Poloneska,“ polský tanec. Srov. Rohrer, Slav. Bew. II. S. 20. „Der polnische Tanz, welcher nichts als ein veredelter Gang ist, gewinnt, wenn er durch einen galizischen Edelmann und sein Mädchen ausgeführt wird, eine gewisse Grazie, welche in Deutschland, durch alles gelehrte und erlernte Schnörkelwerk, nicht erreicht werden kann.“ Slovanka od Dobrov. 1814. S. 124. „Selten wird ein Deutscher mit so viel natürlicher Grandezza über eine Strasse einhergehen als ein Pole. Daher geht selten ein alter Pole krumm, und ebendieser, mit einer Art von Bewusstseyn königlicher Ansprüche einherschreitende Mann wird bei dem ersten Worte, was er mit seinem Freunde spricht, zum gelenksamen, tief sich verbeugenden, ehrfurchtsvollen Hofmann, der in den schmeichelhaftesten Versicherungen um die Gnade seines Souverains zu buhlen scheint. Hiebey ist ein gewisses „avec“, welches man dem Polen so wenig nachthun kann, als man im Stand eist eine Polonaise mit einer, ihm gleichkommenden majestätischen Grazie, ihm nachzutanzen.“ Convers. Lex. B. 7. S. 678. „Der Charakter der Polonoise ist feierliche Gravität.“ L. F. J. Bausset. Denkwürd. u. Anekdoten aus dem Innern des kais. Pallastes, aus dem Französ. 1829. Srov. Hallische Liter. Zeit. 1829. Dec. p. 582. „Auf den Hofbällen während des Congresses zu Wien, wurden keine Contretänze aufgeführt, Polnische Märsche stimmten besser mit der Majestät eines Congresses überein. Da aber die Richtung des zu durchschreitenden Raumes allein von dem Führer der Colonne abhing, welches immer der russische Kaiser war, so geschahe es oft, dass dieser Souverän, der mächtigste von Allen, den Saal verliess und die ihm folgende Reihe der Tanzenden durch die weitläufigen 383 Stockwerke und Gänge des Pallastes führte. Unvorhergesehene Evolutionen dieser Art unterbrachen oftmals den Ernst der Etikette, so wie die Natur dieses Tanzes selbst ältern Personen gestattete, daran Theil zu nehmen.“

Znělka 497.

v. 13. „Koštial“ Adam z Trenčína, nálezce tak řečeného „čarodějného šatu“, který se při baletech a hrách divadelních v okamžení na těle podle líbosti zkrátiti anebo prodloužiti dá. v. 14. „Lubošinský“ Vincentius, příbuzný slavného biskupa a básníře polského Woroniče, osadil se v Pešti, kde při svém řemesle tak zmajetněl, že panský život vede, dům krásný sobě vystavil, derží sobě equipage.

Znělka 498.

v. 6. „Karla.“ Srov. Čítanku, str. 87. číslo 4. Velikomyselný Poddaný. v. 7. „Radziwil.“ Srov. Dreyssig Briefe über Galizien, S. 37. „Karl III. Fürst von Radziwill, verliess plötzlich sein in die grösste Verwirrung versetztes Vaterland, nahm mit sich unter andern Kostbarkeiten 12 Apostel in Lebensgrösse von gediegenem Silber, begab sich anfänglich mit einem zahlreichen Gefolge nach Oberungarn, allwo er in Kaschau, Eperies und Bardtfeld so viel Geld versplitterte, dass diese drey Ortschaften dadurch reich wurden. Ein Apotheker zu Eperies wurde reich, blos durch den bekannten gedürrten Fisch Stanza marina genannt, den er den confoederirten Polen verkaufte. Bey den Gastereyen, die diese Herrn anstellten, flogen zuweilen die silbernen Schüssel und Teller durch die Fenster.“ Srov. Julius Bilderbeck, histor. Anekdoten, 4. Th. Pest 1811 pod článkem: Polen, Číslo 8. „Radziwill kam auf Reisen nach Ungarn und liess da ganze Fässer Tokayer hinter sich führen; und gelangte er an einen Ort, wo sich eine Wache Solda- 384 ten befand, so wurden Löcher in die Fässer gebohrt und der Wein ihnen Preis gegeben.“

Znělka 499.

v. 1. „Piast,“ měštan Krušwický, rolník a kolář čili koloděj, potom kníže Polský, žil okolo r. 840. pokolení jeho tervalo až do r. 1370, ve Slezsku pak až do 1615; potomci jeho jako knížata polská zvali se Piastové, poslední z nich byl Kazimir III. v. 3. „Rzepicha“ aneb Rzepka, manželka Piastova, matka Zemowitowa. v. 4. „Nad hostmi.“ Srov. Naruszewics, Hist. T. I. K. 4. str. 789. 791. „Kdy się panowie do Kruszwicy na zjazd dla obrania księcia zgromadzili goście do Piasta prziszli; Mowią iž tak przybywało piwa, že naczynia których napožyczał od sasiadów, ponalewał napoiem wszystkie; Piast nie tylko Panom lecz i pospólstwu brać nie bronił; a z zabitego iednego wieprza dziesięcioro niecek mięsem napełnił. Widząc Piast z Rzepichą ten cudowny przybysz, chcieli i księcia swego Popiela na postrzyžyny prosić; radzili się gości, ci owszem to pochwalili. Przybył ksiąže z bankietnikami swymi do Piasta.“ v. 5. „Mencikov.“ Srov. Conver. Lex. B. 6. S. 340. „Menzikoff Alexander war der Sohn eines Bauern aus der Gegend von Moskau und 1674 geboren. Er ward zu einem Becker in die Lehre gegeben und musste dessen Backwerk (Pirogen) in den Strassen von Moskau ausrufen. Le Fort brachte ihn in die Dienste des Zaars.“ v. 5. „Kaika,“ Srov. Pelzel, Kron. Čes. D. I. str. 324. „Diplom nadání kostela v Staré Boleslavi: „Lahůdkář bude Kaika a jeho dva synové Zbina a Kokora.“ v. 6. „Krok,“ druhé kníže aneb soudce český, otec Kašin, Tetčin a Libušin. Srov. Cosmas ad A. 385 725. „Ad Crocum tam de propriis tribubus, quam ex totius provinciae plebibus, velut apes ad alvearia, ita omnes ad dirimenda convolabant judicia.“ Pulkava ad A. 726. apud Jordan. Orig. Slav. p. 109. „Crocus provinciam probe moderatus est, non ut princeps, sed ut judex in commune electus.“ Aeneas Sylv. C. 4. „Erat apud Bohemos vir nomine Crocus, justitiae opinione insignis, ac propterea magnae apud vulgus authoritatis, hunc sibi principem deligunt.“ v. 9. „Novický.“ Srov. Čítanka str. 89. v. 11. „Lipinský.“ Srov. Oda do Karola Lipińskiego, przez Fr. Kowalskiego, w Polihymni, we Lwowie 1827. T. II. str. 64. „Jak miłe to ranku tchniecie – To słowiczych głosów drzenie – I ta łagodne wietrzyków powiewy: – Ach, milsze są tisiąc razy – Milsze nad wyrazy – Lipiński twe spiewy! – Ktoś iest? iakie szczęśliwe wydaly cię kraie? – Po twéy duszy, uczuciach, Polaka poznaię – Anioła, po czarownym twoiéy Muzy wdzięku.“ v. 13. „Na hoře Kašné,“ jest přísloví k poznamenání najvyšší radosti a hojnosti. Srov. Agenda eccl. Slavonica, t. j. Práce církevní, kterouž evang. kněží a t. d. Léta P. 1734. str. 61. „Mladí nezkušení lidé v tom bývají domnění, že když se sberou (ve svazek manželský), vždycky se dobře míti a jako na Kašně hoře panských rozkoší požívati budou.“ Kašná hora jest v Čechách v Prachatickém kraji. Viz Schaller, Topog. Prach. K. S. 25. Vzaloli toto přísloví původ od Kašy dcery Krokovy (tak jako ono přísloví „anižby to Kaša uhodla“ a takby blo Kašina hora, zkrácené Kašná hora, jako Kašin hrad), čili od kaše, jídla slavského? Mladon píše: „Kašná hora zdá se mi býti pouze hra ve slovech, jakováž ve mnohých českých propovídkách a příslovích se nachází, k. p. býti z Nadějovic. Kaša máť naša (ruské přísl. t. j. slovanské jídlo zamilované); Kašná hora kloba- 386 sovými ploty opletená, Rvačovskýho Masopustník, str. 190.“ Kaša snad od kúsati (jísti) kus; srov. polské přísloví: Kasza w Niedzielę, kasza w Poniedzialek; my do szkoły, kasza za nami; my do domu, kasza za nami t. i. zawsze iedno. – Plwać w kaszu rodere famam alicujus. Nie zjesz mnie w kaszy t. i. nebojím se; i jistá hra jmenuje se u Poláků Kaša. – Co byla Slavům lípa mezi stromy, holub mezi ptáky, to byla kaše mezi jídly, totiž najoblíbenější; proto Maďaři Slavům a jejich lásce ku kaši na příkor vymyslili onno přísloví: Kása nem étel (Kaše není jídlo).

Znělka 500.

v. 1. „Gelo“ Geljo. Srov. Belii Not. Hung. T. 4. p. 692. „Fuit, famosissimus hic Gellyo, patria Carponensis, natione Slavus, a natura ad dolos texendos factus; quos facetis partim, partim seriis etiam ac meditatis actibus, vaferrime norat convestire. Primos adolescentiae annos, domi, Vetusolii demum, atque Neosolii, melioribus litteris, non tam informarat, quam depravaverat; quippe, ingenio, quomodocunque exculto, in omnem abusus nequitiam. Nihil enim nisi quod ridiculum, vafrum, et nullo non artificio excogitatum, seu dixit unquam, seu fecit. His ergo progymnasmatis, egregie scilicet exercitus, in peregrinationem se dedit, et diu per exteras regiones, academias, aulas atque emporia, vagatus, nunc militem, nunc studiosum, medicum, caussarum patronum, gladiatorem et agyrtam simulans, praeclara sui, si diis placet documenta, sine exstanti tamen cujuspiam offensa, edebat. Tandem redux in Patriam, his istiusmodi artibus parasiticia totum se permisit, dum detrita, inter nugarum myriades, aetate, morbosus, utinam vero et melior, fieri coepisset: anno demum 1721 Neosolii a morte occupatus, et ritu soleniii elatus.“ J. Csaplovits, Gemälde v. Ung. T. I. S. 263. „Auch heut zu Tage noch lebt im Munde der Slowaken 387 im Karphatengebirge der muthwillige Patron Sebechlebský Gelo genanat. Von Natur mit nicht gemeinen Gaben des Witzes und der Munterkeit ausgestattet, machte er sich über alles lustig und beging tausend muthwillige Streiche. Er lebte am Hofe des Grafen Koháry im Honter Comitat als Spassmacher. Man erzählt sich allerhand Streich von ihm, die er vorzüglich den Einwohnern von Szebekléb im Honter Comitat spielte. Mehrere Possen von ihm erzählt der slowakische Dichter Chrastina in seinen Gedichten, welche der Prediger Tablitz 1803 drucken liess.“ v. 9. „Štěpánek“ Jan Nep. Čech narozen ve Chrudimi r. 1783. Stavovského divadla v Praze ředitel a spisovatel mnohých českých divadelních her.

Znělka 501.

v. 3. „Drahým českým kamením.“ Srov. Dlabač, Vyps. česk. král. str. 22. „V horách a dolinách české země mnoho vzácných dobrých kamenů se nachází, a jsou mnohem tvrdší, vzácnější a dražší nežli z východních zemí sem přinešení.“ v. 4. „Uhlín“ lat. Carbunculus. v. 10. „V Turci na Tlusté.“ Srov. Palkovič, Znám. vl. str. 33. „Na hoře Tlsté jistá děvka jednou s travou zlatý prouteček odžala.“ Belius Not. Hung. T. II. str. 298. „Sunt apud Thurocienses, qui meminerunt, in monte Tlsta, ancillam gramen, quod ad tugurium pecori deferret, metentem, virgultum nativi auri demessuisse: unde illi capere volunt argumentum, montem eum, minerae ejusmodi divitem esse oportere.“ v. 12. „Platina.“ Srov. Palkovič, Kalendář na r. 1829. str. 23. „Roku 1827 od 1. Ledna do posledního Června v Rusích platiny dobyto 5 centnýřů, zlata 4916 3/4 funtů, t. j. bez mála 50 centnýřů.“ Krok, D. II. Č. 3. str. 480. „I Berlinský i Madritský kus platiny zahanben jest kaválem platiny, který nedávno na 388 Uralu byl dobyt, an 10 ruských liber jest těžký. Srovnávají se tyto tři kusy, berlínský, madritský a petrohradský jako 1 : 11 : 75. v. 13. „Stousté“ t. j, stojazyké, mnohonárodné. v. 14. „Verchotury,“ hory mezi Ruskem a Siberiou, přebohaté na drahé kovy. Už ve starých časech mělo Rusko hojnost zlata. Srov. Lambertus a Schaffenburg ad A. 1077. „Burchardus (Germanus) qui ad regem Rutenorum Vsevolod legatione functus erat reversus est, tantum regi deferens auri et argenti et vestium pretiosarum, ut nulla retro memoria tantum regno Teutonico uno tempore illatum referatur.“

Znělka 503.

v. 13. „Tverdý zvuk r l změkčuje.“ Toto a následující Znělkové psaní o řeči, tak písatele tohoto pohlo a k nevoli přivedlo, že je chtěl Slávy Dceře zpátkem do nebes poslati s tím poznamenáním, aby se ženské do Etymologie, grammatiky, libozvučnosti a t. d. nemíchaly: než další o té věci rozjímání přesvědčilo ho, že právě jemnocitným krásenkám tu soud a hlas ještě více náleží, nežli hrubouchým mužům a zvláště školometským Mluvničkárům. Považovav věc ze všech stran, přišel asi k následujícím výplynkům a pravidlům: 1. Zdá se, ba ani pochybovati o tom nelze, že někteří slavští kmenové, zvláště Čechové, užívání zvučky r a I bez samohlásky od Gothů a jiných severných Germánů přijali, kde velmi časté bylo. Viz Jac. Grimm, Deutsche Gram. T. II. S. 121. 309. „Ableitungen mit r. Im gothischen tritt der Vocal meistens zurück: akrs ager, figgrs digitus, ligrs lectus, tagrs lacrima, vokrs fructus. Altnordisch ald-r aetas, Bald-r nomen prop. blomst-r nos, has-r caper, heid-r honor, hlat-r risus, leg-r castra, sig-r victoria; Gothisch aib-r munus, avist-r ovile, blost-r sacrificium, gilst-r tributum, silub-r argentum. Altnord. ang-r angor, eit-r pus, 389 gamt-r blateratio, silf-r lacrima; wed-r aer. T. 1. S. 309. lurkr furca, myrkr tenebrae, döckr niger. A celá Starogermanská Mythologia pelná jest takových škřiplavých nezvuků a jmen, srov. Tkany Mythol. T. II. S. 55. k. p. Grimr, Thudr, Udr, Theccr, Sadr, Vithr, Rathr, Keggr, Faudr, Hnihuthr, Atridr, Vidr, Svithr a t. d. Se kterými srov. české mistr, bratr, kmotr, lotr, vepř, vnitř, a t. d. A ve prostředku slov v Gram. Grimmově, str. 136. Gothisch: biab-r-jan, stupere, gafak-r-jan aptare, hugg-r-jan esurire, tag-r-jan flere, tim-r-jan aedificare; se kterými srov. české vrci vrhnouti, prchnouti, kostrbatiti, třpytěti a t. d. Vůbec veliký vtok měla němčina na češtinu, a zdá se že se Čechové při vzdělávání své řeči více germanským akustickým zákonem řídili, nežli duchem samé slavenčiny, k. p. a) Verbalia Němec nedeklinuje: das Leben ve všech pádech, vyjma genitivné s des Lebens, dem Leben, das Leben, o Leben, von dem Leben. V tomť ho následoval i Čech: to žití, toho žití, tomu žití a t. d. Než Němcovi ukazuje neodlučitelný artikulus pád, Čechovi nic. Odtud povstává tak mnohý nezvuk, tak mnohá dvojmyselná výpověd, k. p. Nedělní kázaní od Ant. Puchmayera, písatel tohoto když návěští o tom čítal, docela poznati nemohel, jeli to jen jedno Nedělní kázaní, čili celý roční běh, a tepruv od ceny zavíral na více Kázní. Tu ani adjectivum ani substantivum nezvěstuje počet a pád. Tak se mu stalo i s Thomsovým spisem Podobenství, an se domníval že tam jen jedna Rozprávka nějaké podobenstvo obsahující, a pak našel tam mnohá podobenstva. Tak i krása paní jedné či více? aneb jak nepříjemně zní tytul oné české knihy: Rozjímání o předzvědění a vyvolení k spasení, Aneb: Navedení k skládání psaní; Kvílení noční a t. d. Aby tomu někteří uhájili, tedy cpají mezi Substantiva všeliké zbytečné adjectiva, jenžby místo německých artykulů zastoupili a výpovědi určitosti i 390 libozvučnosti propůjčila, tak k. p. Libé nabízení k radostnému plesání (v Histor. Jungmann. str. 519). Proto, poněvádž už sotvy náděje jest, aby u Čechů verbalia skloňována býti mohla tak jako u jiných Slavů, tedy jiné rady tu není, než aby se jen řídce užívali, aneb kde možno jinou formou na substantiva proměnili, k. p. Navedení – návod, náboženství, podobenství raději náboženstvo, podobenstvo a t. d. b) Němec miluje l jako syllabu: Weichsl, Wachtl, Madl, Stadl, Pratl, wandln, handln, anzettln, wedln a t. d.Tak i Čech: mysl, četl, pletl, bředl, vedl, nesl, vezl, klnu mytedlna, spravedlný, uředlník. c) Po liteře š (sch) Němec všudy má jen e, nikda a: Tasche, Asche, Wäsche. Breschie, Flasche, Frische, Nische;tak za ním i Čech: duše, říše, nůše, naše, kaše, číše. d) Po liteře s (v čes. Orthog. z.) Němec mluví vždycky e, nikdy a: Haase, Nase, Käse, Rose, Baase, Achse; tak i Čech: nesnáze, meze, hráze, nouze, vítěze, prase, house. e) Po liteře c (v něm. Orthogr. z, tz,) Němec má veždy e nikdy a aneb o: Katze, Tatze, Ratze, Hetze, Spitze, Mütze, Grütze; tak i Čech: práce, svíce, lavice, líce, sardce. f) Po liteře l Němec nikdy na konci a nemá, veždy e: die Perle, dic Kerle, Werle, Vetterle: proto i novější Čechové už za nimi poklusávají píšíce ta perle, ta berle, vyžle, místo perla, berla, vyžla. Kteréžto kažení řeči neodpuštěnlivé jest. I slovenské houžva, církva, merkva – lepší než houžev a t. d. Čím vzdálenější jsou jiní slavští kmenové Němců, tím svobodnější jsou od tohoto germanizování hlasitých vokálů a, o, na temné e, i. 2. Zvučky (consonanty) jsou v řeči tělo; hlásky (hlasice, vokaly) jsou duše: tělo bez ducha nic nestojí. Proto žádná syllaba nebuď bez samohlásky čili vokalu, aby se každá syllaba nejen mluviti ale i zpívati mo- 391 hla. Byliť nechutní časové, kde najtverdější slova za najčeštější se derželi, k. p. zavrhv, dosahv, jistší, tlustší, zstrany, stblo, vzvod, chcme, dští, mstem, prchl, papršlku, dska a t. d. Z toho povstaly žaloby, dílem u cuzinců: tak Joh. Leon. Frisch, Dis. de Lingua Pol. Berlon. 1736. p. 6. „Bohemi difficultatem cummulant, nam monosyllaba quaedam sua vocali plane privant. Exempli causa scribunt smrt, et hanc vocalem lectori peregrino mortuam tradunt, anima enim sua privata est, scilicet vocali. Nescit enim an legenda sit smart, smert smirt, smort aut smurt. Nescit idem an una, duabus aut tribus syllabis pronuncianda sit, quia vocales sm, mr, rt, locum habent.“ Dílem i našinců: tak Bohus. Balbin, Bohem. Docta P. II. p. 50. „Quis culpam hanc (o Aneáši Sylviovi mluví) praestare poterit umquam? nisi in Bohemia natus, et qui bohemiae non perfunctorie, sed diligentissime in tanta asperitate vocabulorum, quod ultro fatemur, loquatur et scribat.“ Učení některých že r a l poluvokaly jsou, jest nuzné přikryvadlo chyby. Čeština zůstala ve svém pokračování ku vzdělanosti a libozvučnosti právě na půl cestě státi, odtud onna směsice libozvuků a nezvuků k. p. břevno, křeč, hluboký, dlouhý a opět prkno, krt, vlk, hltati, a t. d. tuto tedy druhou, nepříznivým časem přeterženou, polovici my potomci dokonati máme. 3. Homer a jeho básnická řeč jest, jak známo; výbor ze všech nářečí řeckých, jonického, dorického, aeolického, attického. To jisté tverdí i o nynější němčině Bödicker ve své německé Mluvnici § 76. „Die Hochdeutsche Sprache ist keine Mundart eines einzigen Volkes der Deutschen, sondern aus allen durch den Fleiss der Gelehrten zu solcher Zierde erwachsen und in ganz Deutschland üblich.“ Proč by sme i my těchto nenásledovali a aspoň libozvučnější slova neb formy od jiných slavských kmenů a bratrů nepůjčovali? Výminka a cesta k zamilování libozvučnosti pro československé spisovatele jest obeznaní se s jinými sla- 392 venskými nářečími, obzvláště polským, ruským a staroslavským. Serbské neradno bráti za vzor libozvučnosti, anť často libozvučnost za správnost a pravidelnost kupuje k. p. ladny místo chladný, mua místo mucha. 4. Při hlasicování čili vokalizování l a r zde tato pravidla následována. Mimo obdobného vluk, mlučeti, blučeti, všecko ostatní v těchto Znělkách ze skutečnosti, ze slavského života a vyslovování váženo. Vluk, bluk, hlučeti jest podle obdoby pluk (předtím plk), tluk (tlk), dluh (předtím dlh), hluboký (předtím hlboký); mlučeti dle obdoby mluviti (předtím mlviti), polské milčeti upomíná příliš na Milce, Milčete, Milčeti; v ruském molčeti jest o hlasité, litera u přirozeněji mlučení maluje než zvučné o. Vluna (u Slováků luna, ta studnice luny hází, ) die Welle, k rozeznání od velna die Wolle. Veltava, heltati užito pro daktyl, anť Vletava všecky tři syllaby krátké, jichž krom toho v češtině příliš mnoho; heltati říkají Sotáci a jiní Slováci. Plezeň pleznedle nalezáme u starých Čechů. Ve slově jablko jest k i zbytečné i zlozvučnost působící, proto vyzůstaň aspoň v básněch, tak jakoť ho v latinském mal-um a v německém A-pfel není; jablo, malum, Apfel jeden kořen mají. Pelný, pelniti, říkají mnozí Slováci a všickni Poláci. Selza u mnohých Slováků, (ruské sleza není k rozeznání od sleza slezlina co spolu sleze, od lezu). Slováci říkají vzájemně nesel i nesol, jedel i jedol (jedou); zde se po temném e vždy hlasnaté o kladlo, k. p. vezol, předešloli však o neb a, rádo za ním se e položilo, k. p. mohel, kradel (jako u Čechů vejce vajec, ne vejec). Aspoň tu Čechům nebude hanba Bernoláka následovati. Chorvati, Krainci a Korytané zde též před l kladou samohlásku, obyčejně e, k. p. Gjurkovečki, Chorv. Jezičnica, vu Pešti 1826. str. 98. tučem tukel, pečem pekel, dosežem dosegel, morem mogel; Kopitar, Gramm. str. 353. „strižem strigel, veržem vergel, 393 gnetem gnetel, metem metel, pletem pletel. České uťaté, chromé, zohavené praeteritum k. p. zhled, vzdech, klek, sek, pek, jed jest nejen nevystojné pro slovenské uši, ale i dvojsmyselné a se substantivy se stýkající k. p. jed (das Grift), jed (er ass). 5. Co do zvučky r: po tak řečených hardlových čili guturalných kladeno dle polštiny a, k. p. hardlo, harlička (hrdlo, hrdlička), kark (krk), kardel (krdel, houf), drasnatý (srov. drast); vyjmouc skerz, hrdý, herdina (srov. herský, nádherný, a řecké Heros). Hrenec (hrnec, sr. horenec, vypálenec, nádoba vypálená), genit. hrence, lépe a libozvučněji se dá skloňovati než polské harnec ruské gornec, genit. harnce. To platí i o slově pokrem, kremě, kremiti, Tern (teren?), verch, zerno, ternouti, tervati, deržeti, peršeti, škertiti, terpěti, pervý jsou u lidu v užívání. Kde už ve slově nějaká hláska stojí, ta se zachovej všudy, k. p. krev, kreve, krevi; krevní, pokrevní, krevnatý, krevavý, kreváceti; Mudrec genit. mudrece, jako ve staroslavské řeči, mertvec genit. mertvece, srov. Dobrov. lnstit. Ling. Sl. p. 466. Nestor v Letopisech všudy píše krestiti krestil, k. p. r. 987. Čechovi snadnější jest k vyslovení slovenské vniterný, jiterný, veper, mister, loter, křestu nežli Slovákovi české vnitřní, jitřní, vepř, mistr, lotr, křtu. Ruské uprek, aneb upreka lepší jest než české uprk, uprkem. Perst persten nejen obyčejné jest, třebas rst následuje, ale idle obdoby čerstvý (předtím črstvý), čert (předtím črt). Verba, pols. Wierzba; smert u Rusů i jiných. Berzo, berzký, nýberž u Kroatů a Vendů. Verhnouti, terhnouti u mnohých, zvláště g místo h užívajících Slavů; u Čechů by téměř lépe znělo vrehnouti, trehnouti, kdyby se toto poslední ve složení nestýkalo se slovem střehu, střehnouti, střehnul. Krukavec jest polské, místo Krkavec. Bruno nalezá se už i v latinském i v německém, a proto lepší než Berno. Ve slovích sardce a sarna 394 lépe a než e zní, dílem proto že u Čechů už mnoho e, dílem že serce serna na nepříjemný kořen a smysl sr naráží podle obdoby berce bráti, herec hráti. Slavové ve Styrsku a v Dalmatsku říkají též sarce. Srov. Sellenko, Slovanska Gramm. Zilli 1791. str. 57. tu sarce, tiga sarca, timu sarcu a t. d. Srov. Giva Gunduliča, Osman, u Dobrovniku 1826 D. I. v přídavkovém Slovníku str. XVI. sarčno (herzhaft), sarda (Furia), sarna (das Reh) a t. d. l Řekové mají v tomto slově a, kardia. Čechové pravda i tu chtěli své nezbedné zženštilé i vtisknouti, psavše už ve starých časích sirdce sirdečenství, srov. Píseň milostnou Václava Krále. 6. K uvedení téchto dobročinných proměn do života, nic jiného nepotřebí než času a zvyku. To jest všeobecný přirozený zákon, že všecky řeči při pokojném vzdělávání národů z tverdých k měkým zvukům přecházejí. Slováci dílem až posavád říkají v obecném životě, slnce, stlp, dlhý, hlboký, klzký, anebo brvno, krst, krč ale kdo se u nich opováží ve chrámě tak mluviti anebo ve knihách psáti aby i od sedláka vysmán nebyl? – Čechové říkají, že jim jejich obyčejná čeština dobře zní. Možno! není té řeči, která by sama v sobě, beze srovnávání jí s jinými, dobře nezněla. Nám tu nejde toliko o nás samé. My nežijeme osamotnění na nějakém ostrovu, abychom neměli příčiny i se svou řečí na jiné národy se ohlédati. My Čechové a Slováci žijeme u prostřed cuzých narodů a jazyků, které i tímto nevinným způsobem k sobě přitahovati, ne odsterkovati máme. Naše řeč jest jako panna, obklíčená mnohými sokyněmi, v jejichž sousedství nesmí býti příliš upýpavá a tverdá, chceli nad nimi vítěztví obderžeti. Propastě, příkopy, hráze, úrazy a ustrkadla musíme, kolik možno, vyrovnati, abychom cizincům snadnější přechod k nám učinili. Srov. Kopitar, Gramm. S. 136. „Die Böhmen sind von allen Slaven diejenigen, die die mildernden Vocale e und i 395 im Schreiben am seltensten ausdrucken: aber ausserdem, dass die Augen der andern Mit-Europäer beym Anblicke der dadurch verursachten ungewohnten Consonanten-Gruppirung erschrecken, so verliert auch die Sprache selbst an Wohllaut und Singbarkeit, worin sie sonst der Italienischen so schön nacheifert.“ Proto písateli tohoto i pamatno i potěšno bylo viděti, že i více básnířů stejného s ním smyslu a citu v této věci jsou, a v novějších časích žádost svou i skutkem projevili, k. p. Polák (v Listopadu), Tablic, Langer a jiní. Ostatně i tu střízlivost a prozřetelnost potřebna, abychom dobré věci víci škody než prospěchu nepřinesli.

Znělka 505.

v. 4. „Veličestvo“ u Rusů, lat. Majestas, titul panovníků. v. 4. „Waszmość“ u Poláků, Srov. Lindeho Slovník pod slovem Wasz: „Waszmość contractum ex Wasz a Miłość, Vestra Charitas, Euer Liebden.“ v. 4. „Najasnější“ u Poláků, u Slováků Najjasnější. v. 5. „Preosvjaščený“ u Serbů a Rusů tytul dávaný vyšším kněžím, biskupům. v. 8. „Vysokoprevozchoditelnější.“ Srov. Dobrov. Etymologikon, S. 7. „Das längste slavische Wort, das ich kenne, ist das russische Ungeheuer: Vysokoprevozchoditelstvo, hohe Excellenz.“

Znělka 506.

v. 5. „Zofiůvky sady“, o nichž zpíval polský básníř Trębecki ve zpěvě Zofiovky, v Lipsku a Vilně, 1806. v. 6. „Roswald“ viz Znělku 176. v. 6. „Pulaw přístroje“, Pulawy zahrada v Polsku nad Vislou, se slavnou svatyní „Sybilla“ ře- 396 čenou, ve které se kosti králů a knížat polských, zbroje, praporce, oděvy a jiné národní památky a starožitnosti schovávají. Viz: Woronič, Sybilla poema histor. we 4. pieśniach, w Lwowie 1818. v. 7. „Ovenec“ aneb Bubenec, u Prahy, předtím zvířecí obora, ve které císař a král český Rudolf II. jeleny, laně, divoké voly a Aziatické ovce deržel, nyní prostranná zahrada a houští lesních stromů, pro procházk Pražanů založena. Srov. Gerle, Böhmen T. III. S. 212. „Der Baumgarten mit dem Lustschlosse Bubenetsch ist der schönste aller Prager Spaziergänge. Die natürlich schöne Lage wurde benutzt und durch Hülfe der Kunst zu einem der anziehendsten Vergnügungsorte ausgebildet. Von den lieblichsten Gebüschen und tausendfarbigen Blumenparterren in bunter Pracht umgeben, erhebt sich das gothische Gebäude. Die Ansichten vom Thurme des Schlosses auf das anmuthige Thal – von welchem der gemüthliche Übersetzer des Ariosts, Karl Streckfuss, einst sagte, es sey so eng begränzt und so in sich vollendet wie ein Sonnet – ist wahrhaft entzückend. v. 7. „Carkoje Selo“, v Rusku u Petrova. Srov. Fiorillo Kl. Sch. S. 54. 75. „Im Geschmacke glänz ender Üppigkeit ist das Hauptgebäude zu Carskoje Selo aufgeführt. Das ganze Dach ist mit vergoldeten Statuen besetzt: alle Gesimse, Säulen, Geländer, Festons und andere Zeirathen strotzen von Gold: selbst die fünf Kuppela auf der Kirche und vieles andere ist mit diesem Metall überlegt. Im lnnern blenden vergoldete Kabinette, Zimmer mit Bernstein, Spiegeln und Porcellan überzogen, das Auge des Fremden. Vor allen verdient das Kaiser-Museum zu Carskoje Selo, das die grosse Monarchin mit ungeheuern Kosten den Schätzen des alten Griechenlands, des alten und neuen Roms gewidmet hat, die Bewunderung des Kenners. Eine Bildsäule der Venus in der Stellung der Mediceischen übertriftt 397 diese bewunderte Bildsäule in einigen Stücken, wie bereits Falconet bemerkt hat.“ v. 14. „Vojtěch Hodic.“ Viz Znělku 264. v. 5.

Znělka 508.

v. 9. „Kmen Obodritů – dravcům naderžoval.“ Srov. Jos. Max. Ossoliński, Vincent Kadlubek, von Linde Warschau 1822. S. 47. „Nur die Obodriten, so viel ich weiss, waren an den ihrigen treulos und kriechend vor der fremden Übermacht: die andern alle fühlten es damals besser, als bey spätern Begebnissen, dass sie dem, ihnen von fremden Stämmen geschwornen, Hasse nur mit gemeinschaftlich vereinter Kraft widerstehen sollen und können.“ Gebhardi I. S. 99. „Kaiser Carls des Grossen eifrigsten Bundesgenossen und Zinsuterthanen waren die Obodriten, ein zuvor unbekannter dennoch aber mächtiger wendischer Stamm, dessen Treue Carl. im J. 797 und 804 ansehnlich belohnte.“ S. 132. „Ber Obodritische König Witzan stiess zu dem fränkisch-sächsischen Heere, da dieses am Einfluss der Havel in die Elbe sich gelagert hatte, und zwang mit diesem seine ärgsten Feinde die Wilzen und ihren Oberkönig sich unter die Oberherrschaft der Franken zu begeben. Witzans Treue gegen Carln machte ihn nicht nur den Wilzen, sondern auch denen Sachsen verhasst. Die so sehr ruhmsüchtigen Obodriten liessen sich durch keine Vorstellung ihrer Landesleute in ihrer Treue gegen den nunmehrigen Kaiser Carl wankend machen.“ Büsching, Erdbeschr. Hamburg 1791. Th. VIII. p. 342. „Branibor kam wieder in der Wenden Gewalt, deren K. Pribislaus hieselbst seinen Wohnsitz aufschlug, und der sie, nebst dem ganzen Lande, dem Markgrafen Albrecht dem Bären, schenkte.“ Ostatně i tu má místo ono pravidlo: exceptis excipiendis!
398

Znělka 510.

v. 6. „Devlík“ aneb i Devla, Devel, jest vlastně v cikanské řeči Bůh, Slovákům ale sluje všecko co se na cikany vztahuje, a znamená hned cikana, hned cikanku, hned koně cikanského a t. d. v. 9. „Kalo.“ Srov. Románi Čib, d. i. Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, von Anton Jaroslav Puchmayer, Prag 1821. Vor. V. „Gegen das Ende des Jahres 1819 wurde im Dörfe Vranovitz, Radnitzer Herrschaft, eine Bande Zigeuner, 17 Personen an der Zahl aufgehoben; und weil man ihre Pässe für verdächtig hielt, wurden die Männer zur Untersuchung nach Pilsen abgeschickt, die Weiber und Kinder aber in Radnitz zurück behalten. Dem zehnwöchentlichen Verkehr mit diesen Leuten, worunter sich vorzüglich ein kleiner, aber verständlicher Knabe von etwa zwölf Jahren auszeichnete, hat gegenwärtiges Werkchen sein Daseyn zu verdanken. Der deutsche Zigeuner nennet sich Sinde (Zinde), der in Ungarn und Böhmea aber Rom (der Mann) oder Kálo (der Schwarze). – Mein kleiner Kálo sollte einst einem Weibe aus der Hand wahrsagen u. s. w.“

Znělka 511.

v. 8. „Ottokar“ jináče Přemysl. Srov. Naplacho apud Dobner Tom. IV. „Rex Ottocar coepit suos despicere et extraneos ad terram suam invitare. Terras etiam videlicet Cubitensem, Trutnoviensem et Glacensem theutonicis tradidit.“ Hájek, při r. 1257 Přemysl (jináče Ottokar) král, maje již tři léta ve svém zpravování českou zemi, počal býti k Němcům velmi náchylen, mnohem jich měl více u svého dvora než Čechů; z toho Němci počali se velmi vyzdvihovati a předčiti v Českém království. Dne jednoho král rozkázal všem Čechům z nového předměstí Praž- 399 ského se vystěhovati a usadil tu Němců.“ Srov. Pelzel, Geschichte d. Deutschen in Böhmen, in den Abhandl. d. B.Ges. 1788. S. 371. „Der König Ottokar II. Wenzels und der Schwäbischen Kunegunde Sohn, suchte die Zahl der deutschen eifrig zu vermehren. Im J. 1274 erneuerte and bestätigte er die sämmtlichen Freyheitsbriefe und Begnadigungen, welche seine Vorgänger den Deutschen jemals ertheilt haben.“ Srov. Dalimil, a Starý Rpis v Časopisu musej. r. 1828. Sv. I. str. 56. „Král Přemysl tak se byl na Čechy rozlítil, Že nechtěl by na Pražském mostě který Čech slyšán byl.“ v. 14. „Brambořích.“ Nazvícná slavská jména této zemské plodiny a potravy ukazují na to, že ji Slavové od Němců přijali: proto ji Slováci jmenují Švábka od Švábů čili Němců; Čechové brambory čili branbory od Braniborů, Brandenburčanů, Prusů: tak i krumple od Grundbirne; kartofle od Gartenäpfel, erdeple čili zemské jablka od Erdäpfel, snad i pols. grule od Gerolle. Brambory jsou u Němců velmi rozšířené a oblíbené jídlo, téměř není dne kdeby se na stůl nekladlo a pod všelijakým způsobem nepožívalo. Žádný národ s těmito Amerikany takové modlářství neprovodil jako Němci. Salzmann ve Schnepfenthale ustanovil a slavil s celým svým ústavem ročitě Svátek bramborů „Das Erdäpfel-Fest!“ – I piva nikde se více nepije jako v Němcích, a to obyčejně planého – břečky. Slovákům a Uhrům v Němcích študujícím těžko přivykati obojímu, tak že se domů navracují schudlí a tencí.

Znělka 512.

v. 10. „Lesník.“ Srov. Liter. Conver. Blatt 1823. Nro 252. „Gotthold Ephraim Lessing geboren zu Kamenz in der sächsischen Oberlausitz, der Verfasser der Dramaturgie und Nathans des Weisen, lehrte zuerst die Deutschen denken und schreiben. Unter allen Deu- 400 tschen die im 18. Jahrhundert auf Kritik, Geschmack und National Literatur einwirkten, behauptet Lessing die erste Stelle, er ist geb. 1729, starb 1781.“ v. 10. „Kavka, Šuvalov.“ Viz Znělku 318. v. 9. v. 11. „Petráš.“ Srov. J. Jungmann, Hist. čes. Lit. str. 337. „Latinský a německý básník Jos. baron Petraš, ze Slavonie pošlý, n. 1714. z. 1772, celou téměř Europu projel a jazyky mnohé uměl, též řecký a hebrejský, byl ve spojení s učenými společnostmi Kopenhagské, Altdorfské, Augšpurské. On v Holomouci 1746 zarazil spolek (Societas incognitorum), mající oudy vznešené a vydával měsíčně spisy latinské.“ v. 11. „Balbin“ Bohuslav, jezuita, nar. ve Hradci král. r. 1621. zemř. 1688. Srov. Jungmannovu Hist. lit české, str. 327. „Bohuslav Balbin se kterým pěknější doba literatury latinské v té periodě se skončila.“ Jeho díla jsou: Miscellanea; Bohemia docta a t. d. všecko v latině. v. 11. „Sarbievský.“ Srov. M. C. Sarbievii Carmina, Argentorati 1803. p. III. „Mathias Casimirs Sarbievus ortum duxit ex vetustissima apud Polonos gente Prawda seu Prawdzic (sr. Upravda). Natus anno 1595 in paterno pago Sarbievo prope Ploscium, Patrem habuit Matthaeum Sarbievski, matrem vero Anastasiam Milevska. Mortuus Varsoviae 1640. Meruit Casimirus ut redivivus seculi sui Horatius omnium ore diceretur. Sarbievio, inquit Langbein, noti alius in cogitationibus sublimior, argutior nobiliorque in sententiis, in comparationibus audacior simulque felicior, in inventione ingeniosior, in ordine aptior, in oratione elegantior. At Venusinum Vatem non solum aequavit poëta Polonus, sed interdum superavit, quae Hugonis Grotii, artificis de artifice fuit sententia.“ v. 12. „Lobkovic.“ Srov. J. Jungmann, Hist. Lit. str. 72. „Bohuslav Lobkovic živ byl tu dobu, Básně jeho i listy výbornou latinou psány. Najpěk- 401 nější to duch, jejž kdy česká země zplodila. Zemřel 1510. Bohdejž česky byl psal.“ v. 12. „Jan“, t. j. Janus Pannonius, vlastně Ján Vítěz. Srov. Thurotzi p. 389. Ranzanus, Indice 34. Lucius Dalm. „Johannes vel Janus Pannonius, Episcopus Quinque-Ecclesiensis, nostrorum (latinorum) Poëtarum celeberrimus, cum tanta doctrina et auctoritate praeditus fuisset; tamen non erubuit Ungaricam Grammaticam conscribere.“ v. 12. „Bel,“ Běl, Bělý, Belius. Srov. Tablic, Poezie D. II. str. 12. „Matěj Bel narozen v Očové dne 24. Brez. 1684, psal knihy ve všech řečech, které v uherské zemi v užitku jsou. (Najméně však v materčině a najvíce v latině).“ Ze Spisů Belových nelze poznati zdali přináležel ke slovenskému čili k maďarskému národu a jazyku; někde se výslovně k Maďarům přičituje, k. p. Notit. Hung. T. I. p. 50. „Quod mirandum est in sermone nostro (mluví o maďarčině) non minus eleganter rustici quam nobiles loquuntur, imo illi his etiam purius, quia ignorant latina. Jam enim eo vitio laboramus Hungari, quo dudum Germani.“ Srov. Belii Praefat. ad Gramm. Doležal §. 12. „Omnium interest non modo rebus humanis divinisque bene sentire et cogitare, sed et bene rectcque loqui ac scribere, ea praecipue lingua, quae singulis est vernacula.“ Pěkné pravidlo, ale bohužel sám Bel je nepelnil. Kdyby tato výborná hlava aspoň polovic tolik času slavské literatuře byla obětovala kolik latinské a německé! – Srov. Kopitarr Wiener Jahrb. d. Lit. B. 14. „ln einer todten Sprache kann man kein Klassiker mehr werden, wohl aber in jeder lebenden und nur in einer lebenden (Herder praví nur in der Muttersprache). Sind selbst Erasmus, Manutius, Muretus, Sarbievius, Desbillons – Klassiker? Wer liest die lateinischen Werke des Dantes, Boccaccio, Petrarca, neben ihren unsterblichen Werken der Pöbelsprache?“ – J. G imm, Serb. Gram. p. XI. „In den slavischen 402 Ländern gab es Schulgelehrte, die den unersetzlichen Werth lebendiger Muttersprache verkennend, es vorzogen, ihre Gedanken in dem todten Latein auszudrücken.“ v. 12. „Černý“, německy Tscherning, pochodí buď od Černý, buď od Černin, kterážto obě jména u Slavů zhusta užívána bývají. Andreas Černý čili Tscherning narodil se v Boleslavě r. 1611. zemřel 1659. Byl lyrický básníř v němčině, psal: Deutscher Gedichte Frühling. Geistliche Lieder. Lob der Buchdruckerey. Epigramme. Übersetzung der Sprüchwörter Alis. Vortrab des Sommers DeutscherGedichte. –

ZPĚV V.

ACHERON.

Znělka 513.

v. 2. „Merot,“ latin. Pluto, bůh pekla u starých Slavů zvláště Čechů. v. 5. „Sitno,“ Slovákům tolik co peklo, odtud způsoby mluvení: „kam tam jdeš do pekla, do sitna? Peklo, sitno všecko jedno. Bodaj si sa přepadou do naihlbšjeho sitna!“ Slovo Sitno snad pochází od sití, sitina, sitiště t. j. močar, bahno, propast, kde sobě staří Slavové peklo mysleli. Odtud slovenské priepasník anebo propastník t. j. pekelník, ďábel. Kde propast tam obyčejně sití roste. Neníli se slovem Sitno i satan, sotona ve spojení, tak jako propast a priepasník? Sitno jest i jméno hor, k. p. v Hontské stolici při Šťávnici; pak v Polsku, srov. Sibylla od Woroniče, p. 35. v. 393. v. 6. „Milota.“ Srov. Beckovský Poselk. st. 432. „Nad Moravským lidem král Ottokar učinil Hejtmana nějakého Milotu z Dědic domnívaje se že to velmi dobře učinil; ale na to nepomyslel, že Milota od dávných časův proti králi má velikou nechuť proto, 403 že mu jeho dědiny pobral.“ J. Jungmann hist. lit. str. 14. „Ztratil život Ottokar zradou Miloty z Dědic, držitele Moravy, kterýž nepříteli položení Ottokarovo oznámil a v bitvě zpět couvel.“ Milina na r. 1825. str. 14. „Bitva byla svedena 1278. mezi Rudolfem a Ottokarem. Prohrou té bitvy vinen byl zrádce Milota z Dědic, kterýž maje se s Moravany v čas ku pomoci dostaviti, zpátkem se táhl a vojsko královo opustil.“ Dějiny české, Objas. obraz. III. str. 217. „Milota z Dědic, rodu Rozemberského, náměstník moravský, a vůdce jednoho oddělení královského vojska, umínil krále svého zraditi, by tím smrt bratra svého, jejž Ottokar pro spiknutí odpraviti dal, pomstil.“ Poněvadž této zrady příčinou byla více osobní než národní nenávist, proto Milota jen v předpeklí.

Znělka 514.

v. 13. „Valachové.“ Valachové v nynější Valachii bydlící potverzují že jich národ má původ z otců římských a z matek slavenských. Jejich řeč je míchanina z latinské a slavské. Slavské jest k. p. destoinik (důstojný), zebavnik (zábavný), zavisnik (zavistný), darnik, večnik, volnik, tainik, žalnik, vremelnik, topit (topen), iubit (ljuben), roditor (úrodny), izkusire (zkušenost), lekuire (lečení), gonire (honění), stidire (stud), podobire (ozdoba) a t. d. Srov. Erveis, dass die Wallachen nicht römischer Abkunft sind, von S. T. v. 13. „Řečtí Slavové.“ Srov. J. Grimm, Serb. Gram. S. 1. „Slavismen im Neugriechischen leiten Kopitar zu wichtigen Folgerungen. Im Osten des alten Sparta wohnen die Tschakonen, deren Sprache slavische Abkunft verräth.“ Wien. Jahrb. XVII. 1822 197. Karamzin, Ist. I. str. 28. 285. „V siedmom věkě nachodim Slavian na rěkě Strimoně vo Thrakii v okrestnostiach Thessaloniki i v Mizii. Daže ves Pelo- 404 ponnes byl něskolko vremeni v ich vlasti. Mnogie iz nich poselilis v Bithynii, Phrygii, Dardanii, Sirii. – Slědy ich sochranilis v Moreje: načalniki donyně imenujutsia tam Vojevodami. Chateaubriand sčitajet Mainotov potomkami Slavianskago naroda (sm. jego Itineraire T. I.“ Sr. J. Phil. Fallmerayer, Geschichte. d. Halbinsel Morea während des Mittelalters, Stuttgart und Tüb. 1830. Vorrede. IV. p. 243. „Auch nicht ein Tropfen ächten und ungemischten Hellenenblutes fliesset in den Adern der christlichen Bevölkerung des heutigen Griechenlands. Slaven, Blutsverwandte der Serbier und Bulgaren, der Dalmatiner und Moskowiten sind die Völker, welche wir heute Hellenen nennen, und zu ihrem eigenen Erstaunen in die Stammtafeln eines Perikles und Philopoemen hinaufrücken. – Die Halbinsel Peloponnes wird seit mehr als tausend Jahren Morea genannt. Moreas ist aus dem slavischen Worte More, das Meer, entstanden, ist ein rein slavischer Name welcher Küstenland, Seeland, Fläche am Meeresstrande, Litorale bezeichaet, so wie Po-moran. Die Moraiten des Flachlandes nannten die Bergcantone des Pentedactylos noch am Ende des 13. Jahrhunderts Slaveland, τα Σκλαβικα.“ Srov. řecká jména míst a měst: Gorica, Planica, Vostica, Kamenica, Verba, Bystra, Veligosti, Slavica, Arachova, Chelmina, Krabata, Trupia, Choritica, Čoka, Ezeron, Bardo, Polia, Misa, Zagora, Selica, Jalova, Dobravoda, Dolina, Grebeno, Gradica, Mudrica a t. d.

Znělka 518.

v. 9. „Černým Ďurkem.“ Srov. Liboslav Ziegler v Pervotinách pěk. um. 1813. Č. 1. S. 3. List 31. str. 126. „Narodil se Jiří Černý aneb Petrovič nedaleko Belehradu. Hned z mládí byl nesmírnou nenávistí zapálen proti Turkům, pod jichž žezlem vlast 405 jeho tehdáž bědovala. Jednou ve svém mládenectvi potkal se na silnici s Turkem, an mu zůřivě velel, aby se z cesty vyhnul, a pakli nevyhne, hrozil že ho zastřelí. Černý obratně Turka přepadna, jej zabil. Aby nebezpečnosti ušel, utekol do Sedmihradska. Nebylo mu tenkrát ještě 18 let, vstoupil do císařské služby, a dostal se berzi za strážmistra. Ale i zde ho osud, aneb jeho bouřlivá povaha pronásledovala. Jeho setník chtěl ho za provinění trestati. Jiří Černý ho zabil, a byl přinucen rychle do své vlasti se odebrati. Tu přemluviv a shromaždiv zástup Serbů, přepadal a znamenitě porážel Turky. Ze všech stran pronásledovaní Serbové k němu se hernuli. Pritáhel až k Bělehradu, oblehol pevnost a turecká osádka musela se mu vzdáti. To se stalo 1806 dne 1. prosince. Tou cestou se poštěstilo Černému, že potlačenou vlast svou bremena tureckého zbavil. Jiří Černý jest sardnatý, ohnivý, pruchlivý muž, krásný zrůst, podlouhlou tvář dole širokou, malé vpadlé oči, končitý nos, jest snědé barvy, nosí valousy čili berkovy, vzadu dlouhé pletené vlasy, jenž mu skoro celá záda, přikryjí. Jest ozdoben důstojností ruského generála a řádem Alexandra Nevského.“ Srov. Convers. Lex. B. II. S. S. 904. „Czerny Georg wuchs ohne alle Bildung auf; er konnte nicht einmal lesen und schreiben, vorüber er später selbst oft klagte. Aber die Natur hatte ihn mit vielen Anlagen, besonders mit dem Talent, ein Heer zu leiten und zu begeistern und dabei mit Tapferkeit, Entschlossenheit und Geistesgegenwart versehen. – Von allen Seiten strömten die unterdrückten Serben zu Czerny; nur sein Vater (dle jiných jen otčím) sagte sich von ihm los und machte sich auf den Weg nach Belgrad, um seinen Sohn in die Hände der Türken zu liefern. Dieser wendete vergebens alles an, den Greis zurückzuhalten und tödtete ihn endlich mit einem Pistolenschusse. Von dieser unnatürlichen That soll er den Namen Černy erhalten haben.“
406

Znělka 519.

v. 9. „Szvoren, Červen, Koren, Liška, Rák neb Rakovský“, jména mnohých, známých slovenských rodin, z nichž ti, kteří do škol chodili, obyčejně je přelatinili, anebo přemaďařili, tak i Sextius (původně Šesták), Cornides (Vrána), Sinapis (Horčička) a t. d. v. 10. „Pelzel“ Františ. Martin. Srov. Pervot. pěk. Um. 1814. Čís. 13. str. 99. „Pelcel narodil se v Rychnově 1734. Vydal: Příhody, zajetí a cesty Václava Vratislava svob. p. z Mitrovic, s paměti hodnou předmluvou v Praze 1773. Na některých výtiscích, které vydavatel svým přátelům obětoval, jmenuje se Martin Kožíšek a v ostatních F. M. Pelzel; pervé bylo jméno jeho otce, které on v Praze do němčiny přeložil. I tento horlivý vlastenec do sebe tu vadu měl, že se za české jméno styděl, tak to dělali mnozí Čechové za časů tehdejších, aby se tím zalíbili. Mnohá důvtipná hlava německou literaturu obohatila, vlast však se k tomu hlásiti nesmí.“ v. 13. „Dolči.“ Srov. Kantačič Specim. phil. Pan. Zagr. 1795. p. 53. „Sebastianus Dolci (Sladich nomine fuit) de re literaria gentis non mediocriter meritus.“ v. 14. „Artemisius“ Nicolaus, vlastně Černobýl, Čech nar. 1496. v Žatci, jeho životopis a spisy viz v Dobroslavě D. II. Sv. I. str. 27.

Znělka 520.

v. 9. „Demidov.“ Srov. Rozličnosti Praž. Nov. 1830. Čís. 28. „Dobročinnost Rusa v Paříži. Ruský hrabě Demidov, jenž v Paříži přebývá, letos tamním chudým daroval 80,000 franků, t. j. asi 32,000 Zl. stříbra.“ –

Znělka 521.

v. 8. „Petronella.“ Srov. Daniel Dittmann: Petronella, die polnische Einsiedlerin auf dem Anna-Berge in Ober-Schlesien. Historische Erzählung aus der Zeit der letzten Unruhen in Polen. Leipzig 1831. „Eine schöne vornehme Polin erhebt sich durch ein glükliches Naturell und die Liebe zu einem edelgearteten (!) Deutschen, über die Frivolität ihrer Landsmänninen und Standesgenossinen. Eine schwache Stunde eint sie nicht mit dem Geliebten, sondern giebt sie in die Gewalt einer Tante und eines boshaften Bewerbers. Sie entgeht ihr durch die Flucht aus dem Vaterlande. Im strengen Klausnerleben meint sie ihre Schuld abzubüssen und die tiefste Verborgenheit sich zu sichern. Nach Jahren erfährt sie den Tod ihres Geliebten, seinen und ihren Sohn, dessen Mörderin sie sich wähnte, pflegt sie in seiner Krankheit, ohne früher, als nachdem er gestorben, zu wissen, wie nahe sie ihm verwandt war. Losgerissen von allen irdischen Banden, ist ihr der Tod der befreiende Friedensengel.“

Znělka 523.

v. 4. „Měrajících.“ Měrati značí Slovákům messen, měřiti zielen. Tohoto pěkného rozdíluby i Čechové šetřiti měli; tak i plakati značí nám weinen, plorare, plákati, umývati, máchati ve vodě. Státi stehen, stati se geschehen. v. 13. „Hacquet.“ Srov. Beschreib. v. Illyr. u. Dalm. in Mimiaturgem. aus d. V. u. L. Kunde Pesth.1816. S. 13. „Die Slaven schmiegen sich darum beugsam und geduldig unter das Joch des hässslichsten Despotismus, weil sie sich keinen Begriff von einer bessern Herrachaft machen können. Sie sind, ob sie gleich das Baden leidenschaftlich lieben, im höchsten Grade unreinlich. In einem und demselben Zimmer, oft in der 407 Mitte des Unflaths, schlafen häufig mehrere Familien. Unglücklicherweise ist das Stehlen bei den Slaven allgemein verbreitet. v. 13. „Meinert“ J. někdejší prof. na universitě Pražské. Srov. Jahrbücher d. Lit. XV. B. Jahr 1821. Anzeigebl, S. 27. 38. „Die Segen der vorchristlichen Zeit, beym Cosmas, athmen jene asiatische Üppigkeit des slavischen Unglaubens. – Es ist eine der schneidendsten Zusammenstellungen gewesen, in denen sich das Schicksal gefiel, da es den Slaven zum Nachbarn des Deutschen machte. Der eine mit blondem Haar und blauen Augen, offen und gerade bis zur Derbheit; ein kriegerischer Hirt auch zu Ross: ehrfürchtig gegen die Frauen, und in der Ehe mit einer begnügt; von Königen beherrscht, denen eher Tapferkeit als glänzende Abkunft erlassen wird; im Götzendienste nüchtern, und für des Lebens Mühsal auf die Heldenfreuden Wallhalla’s hoffend; der Andere, mit dunkelm Haar, und schwarzen Augen: gutmüthig und gehorsam, aber schlau; ein friedlicher Ackerbauer, kein Reiter; Mann und strenger Gebieter vieler Frauen; gedrückt von einem Adel, der keine Könige duldete, ohne Glauben an Fortdauer der Seele nach dem Tode, und dess nur um so fester an einem Götterdienste hangend, der das Leben in ein langes Fest verwandelte – so traten beide in verschiedenen Jahrhunderten auf den Schauplatz der Geschichte; so durften Sie, dem Abend- und Morgenländer, sich nur begegnen, um einander noch durch weit mehr als die blosse Nähe zu beleidigen.“ v. 14. Bissinger.“ Srov. jeho Spis: Vergleichende Darstell. d. Grundmacht aller europ. Monarchien, Pesth 1823. S. 309. „Des Slaven grösste Fehler sind Sinnlichkeit, Unmässigkeit in hitzigen Getränken und starker Aberglaube, bei einigen Zweigen säuische Unreinlichkeit, niedrige Kriecherei und Hang zur Betriegerei und Dieberei.“ – 409 v. 14. „Luden.“ Srov. jeho: Geschichte des Mittelaters, §. 131. „Die Namen der einzelnen slavischen Völkerschaften und Vereine haben keine Bedeutung. Einige waren schon verschwunden, ohne dass sich an sie irgend eine grosse (ovšem bolestné!) Erinnerung knüpfen liesse. Glücklicher Weise hatte die Natur eine gewisse Unstängkeit in ihr Wesen gelegt. Buch. III. Kap. 2. §. 211. Die Slaven im Mittelalter ziehen nur wenig die Augen auf sich, weil das, was durch sie und bei ihnen geschah, in die Begebenheiten selten oder nie bestimmend eingriff, in welchen Geist und Bildung sich offenbarten. Die Letten wären bey den Polen oder Russen unmütz zu Grunde gegangen, unter den Teutschen hingegen haben sie dem Geiste der Menschheit gedient.“ Dobrý Luden zapomněl na Hansu, na rolnictví slavské, na Jaroslava a Tatary, na Sobieského a Turky, na Husa a Žižku, na Koperníka a jiné nejen celému středověku, ale celému křesťanstvu a světu pamatné skutky a zásluhy.

Znělka 524.

v. 7. „Glatz“ Jakob. Srov. jeho spis: Freymuthüge Bemerk. eines Ungars über sein Vaterland, Teutschland, 1799. S. 204. 811. 316. „Bey den Nationalungerp traf ich Vorurtheile und Aberglauben nicht so häufig als unter andern bey den Slaven. S. 204. Viele ehrliebende junge Männer sind mir bekannt, die von der höchsten Dürftigkeit getrieben zur Albisation griffen, sie aber gleich aufgaben, da sie erfuhren, welcher Unannehmlichkeit und unwürdigen Behandlung man sich dabey aussetzte. Besonders gebübrt den Teutschen und zum Theil auch den eigentlichen Ungern dieses Lob, dahingegen die meisten Slaven unverschämte, zudringliche Bettler sind. – S. 209. Man kann die ev. luth. Gemeinden in Ungarn nicht reich nennen; vielmehr befindet sich ein grosser Theil von ihnen in dürftigen, und ein noch grösserer in mittelmässigen Umständen: 410 vorzüglich gilt dieses von den slavischen Lutheranen. S. 299. In den Liptauer. Thurotzer, Trentschiner und Neutraer Gespannschaften sind die Wege und grösstentheils auch die Gasthöfe elend. (Naproti tomu Magda, Geogr. Ung. S. 201. „Das kleine Thurotzer Comitat hat mehr gute Strassen als 3-4mal grössere Gespannschaften.). S. 316. Den männlichen Charakter, den ich bey dem Nationalunger fand, habe ich bey den Slaven nicht angetroffen. Es geht ihnen die Geradheit ab, welche jenen so vortheilhaft auszeichnet; sie haben etwas Schlaues, Verstecktes in ihrem Wesen, dass man nicht völliges Zutrauen zu ihnen fassen kann. Der slavische Pöbel ist ungemein grob, hochmüthig, höhnisch gesinnt und dem Trunke sehr ergeben. S. 311. Viele slavische Gelehrte haben einen eckelhaften Hochmuth, der gewöhnlich auf nichts anderm, als auf dem Wahne beruht, dass sie die lateinische Sprache am besten sprechen. In Ungarn kommt auf diesen Umstand erstaunlich viel an: daher die Besetzung mancher wichtigen Schulund Predigerstellen in teutschen Städten mit Slaven. Ihr Latein ist meistens ein verdorbenes juristisch-schlowakisches Küchenlatein. Es gibt auch unter ihnen manchen trefflichen Kopf, der den Eigendünkel, die Unbescheidenheit und unverschämte Zudringlichkeit vieler Queerköpfe seiner Nation verachtet.“

Znělka 525.

v. 8. „Matthiáše.“ Srov. Psaní Krále Matthiáše uherského panu Zdeňkovi ze Šternberka, ode dne 18. Ledna 1472. v Časopisu Mus. IV roční běh, Sv. I. str. 102. „Takéť milý pane Zdeňku jistěť píšeme, že jakž sme živi, nikdy sme hlúpějších, lenivějších, opilejších, nestatečnějších a putanějších neviděli, jako sú páni Polané byli. A tak se nám zdá, že jsú tak žiční té jisté jiezdy, žeť jest drugam leb ztlučena, že se jim najednomu bialego iagodnika v roce niespodoba piti. A tuto ceduli přečta, věřímť, že třikrát na 411 jedné noze pro nás poskočíš. Dán ve vojště našem blíž Lubiny, v sobotu den S. Prišky, let božích 1472. království našeho uherského 14. a českého léta třetieho.“ – Celý tento rozpustilý žert – praví Palacký – značnější jest pro krále Matthiáše (ne pro Poláky), nežli obšírná charakteristika.

Znělka 526.

v. 11. „Bonifac“ blahozvěst Němců, nar. 680 v Anglii, kde při křestu jméno Wunfrid dostal, zemřel r. 755. Srov. jeho psaní u Serariusa, Bibliothecae Patrum, Lugd. 1677, list XII. králi Ethibaldovi psaný: „Et Vinedi, quod est foedissimum et deterrimum genus hominum, tam magno zelo matrimonii amorem mutuum servant, ut mulier, viro proprio mortuo, vivere recuset.“

Znělka 528.

v. 3. „Wichin.“ Srov. Dobner, in Hagec. ad A. 880. p. 194. „Quis ante Episcopalem obtentam sedem et qua gente Vichinus fuerit, quaeque ejus in Moraviam et Svatoplucum merita, nihil certo compertum.“ Pokračovatel Letopisů Fuldanských r. 899. jmenuje ho Vichingum Alamanam; a ovšem pravdě najpodobnější jest že byl Němec. Sr. Vita Clementis Ep. ap. Allat. exer. 15. „Gorasdum Episcopali dignitate spoliant: Vichnicum vero quemdam haereseos temulentia debacchantem, et alios quoque in eandem ebrietatem allicere idoneum proptereaque anathemate subactum – hunc (o labores et certamina Methodii!) in sedem promovent.“ Srov. Dobrovsky, Mährische Legende von Cyrill und Method, Prag 1816. S. 61. „Im J. 881. tröstet Pabst Johann in einem Briefe vom 23. März den Erzbischof Method, der ihm seine Noth und seine Unfälle klagte, und gegen den widerspenstigen Bischof Wichin sich beschwerte.“ Téhož Gesch. d. b. Lit. 1818. 412 S. 84. „Selbst in Mähren blieb Method, auch nachdem Pabst Johann VIII. dessen Rechtgläubigkeit anerkannt hatte, von dem ihm untergeordneten Bischofe Wichin nicht unangefochten. Gleich nach seinem Tode bekam Mähren lauter lateinische Bischöfe, und der slavische Ritus, dem der lateinische in Mähren und Pannonien ehedem an vielen Orten hatte weichen müssen, verschwand gar bald in ganz Mähren.“ Onna slova listu papeže Jana VIII. takto znějí, u Assemanna II. p. 158. „Auditis per tuas literas variis casibus et eventibus tuis compassione tibi condoluimus. – De tentationibus quas diverso modo perpessus es, noli tristari. Si Deus pro te, nemo esse poterit contra te. Tamen, quum, Deo duce, reversus fueris, quiquid enormiter adversum te est commissum. quidquid jam dictus Episcopus (Vichinus) contra suum ministerium in te exercuit: legitimo fini trademus et illius pertinaciam, judicii nostri sententia, corripere non omittemus.“ Pag. 159. „Vichinus permissam Moravis a Pontifice in sacris celebrandis slavicam linguam, quum ipse Alemanaus esset, non modo non probavit, sed etiam conjuncto cum Bojoariis Episcopis studio, damnare ausus est.“

Znělka. 529.

v. 1. „Českých knížat“ t. Spitihněva a Břetislava. Srov. Dobrov. Gesch. d. b. Sp. S. 47. a 49. „Der h. Prokop brachte um das J. 1030 einige slavische Mönche zusammen und baute ihnen das bekannte Kloster zu Sazava. Allein bald nach seinem Tode brachte man den Herzog Spitignew dahin, dass er den Abt Vitus mit den übrigen Mönchen im J. 1055 aus dem Lande jagte und einen Deutschen zum Abte daselbst einsetzte. – Bretislaw vertrieb die slavischen Mönche abermal und ernannte den Brewniower Probst Diethard zum Abte, der das Kloster mit lateinischen Büchern versah.“ 413 v. 14. „Salcburští Arcibiskupové“ Srov. Engel, Gesch. des alten Pannonien. S. 273. „Die Verspottung der slavischen Bücher kam hauptsächlich vom Erzbischof von Salzburg her, der seine Gerichtsbarkeit und Einktünfte durch Method geschmälert sah.

Znělka 530.

v. 6. „Sněm v Saloně.“ Srov. Thomas Archidiaconus Spalat. in Vita Laurentii Epis. Cap. 16. při r. 1060: „Inter multa capitula in hac synodo conscripta et hoc firmatum est et statutum, ut nullus de cetero in lingua Slavonica praesumeret divina mysteria celebrare, nisi tantum in latina et graeca, nec aliquis ejusdem linguae promoveretur, ad sacros ordines. Quum hoc Statutum synodali fuisset Sententia promulgatum, et apostolica auctoritate firmatum, omnes Sacerdotes Slavorum magno sunt moerore confecti, omnes quippe eorum Ecclesiae clausae fuerunt, ipsi a consvetis officiis siluerunt.“

Znělka 531.

v. 9. „Lepa.“ Srov. Petri Ranzani Epit. Her. Hungar. Index XI. p. 361. „Rex erat ea tempestate Dalmatiae et Croatiae Zolomerius (Zvonimir) nomine. Is moriens, cum nullus illi esset heres, sua regna testamento reliquit uxori, quae erat beati Ladislai soror. Cum autem nonnulli, qui fuerant viri sui hostes, arma parassent, quibus Reginae regna illa relicta vellent adimere: suas et ipse rex sanctus coegit copias, tulitque sorori opem; qua fugatis adversariis, quae sua erant, illa postea tranquille possedit. Interiecto dein tempore, moriens et illa, eadem regna reliquit Ladislao fratri. At vero ipse ea regna Hungarorum regum iunxit imperio.“ Srov. Maxim. Schimek, Gesch. des Kön. Bosnien u. Rama, Wien 1787. S. 29. „Nach dem Tode dieses sonst mächtigen Königs Demetrius (jináče Zvonimir, 414 1089), der keine männlichen Erben hinterliess, hatte seine Gemahlin Lepa (Helena), Schwester des h. Ladislaw I. König von Ungarn, mit vielen herrschsüchtigen Feinden zu thun, worunter ein gewisser Stephan der grösste war, welchen Laurenz, ein Erzbiachof von Spalato zum Könige gekrönt hatte. Der bedrängten Königin Lepa blieb bei dieser Verwirrung nichts anders über, als dass sie den Beistand ihres Bruders erflehe. Ladislaw sagte ihr den Schutz zu, rückte bald mit einem fürchterlichen Kriegsheere in das kroatische Gebiet ein.“

Znělka 532.

v. 4. „Čertova Svatba,“ zlopověstný, 3696 střevíců vysoký, na hranicech zvolenské a liptovské stolice čnící, verch Tater, se hlavolomnou cestou. Viz Matth. Belii, Not. Hung. T. II. p. 373. 513. „Juga nuptiarum Diaboli, circumsitis montibus eminentiora, ob tempestates longe atrocissimas, infamia sunt. Nunquam hic a ventis cessatio est; et cum alibi Etesiae regnant, hic Aquilones saeviunt gelidissimi. Denominationis rationem facile est reperire. Quia nimirum, hieme imprimis, obnoxius est tempestatibus ac pene impervius, si nix sit altior, nuptias illic Cacodaemonem agere, credidit olim vulgus. Unde et dicterium manavit: Malam in nuptiis diaboli audiri musicam.“

Znělka 533.

v. 4. „Literami glagolskými.“ Srov. Perwotiny pěk. Um. L. 22. str. 86. „Glagolské písmo ku psání velmi nepohodlné jest nehezká nerůda Kyrilského.“ – Dobrovsky, Abhandl. einer privat Ges. in Böhm. B. 5. S. 300. „Das glagolitische oder hieronymische Alphabet ist eine Mönchmissgeburt des dreyzehnten oder folgenden Jahrhunderts, eine Erfindung und Absicht eines blöden Mönchenkopfs. Die Absichten dieses Stümpers waren gewesen dieses Alphabet so einzurichten, damit es alt und sonderbar aussehe.“
415

Znělka 534.

v. 12. „Libušina soudu zaslatel.“ Srov. Archiv für Gesch. Stat. von Hormayr, 15. Jahrgang, April, 1824. Nro. 46 kde Dobrovský takto píše: Leider traute sich derjenige, der diesen Fund gemacht haben soll, nicht einmal seinen Namen zu unterzeichnen, sondern warf 4 mit grünlich frischer (?) Dinte beschriebene schmutzige Pergamentblätter in 8. in den Briefkasten und begleitete sie mit einem Zettel des Inhalts: In unserm Hausarchiv lagen anliegende vier Blatt Pergament vielleicht Jahrhunderte lang im Staube verworfen. Da ich aber die erhabenen Gesinnungen meines Herrn, der ein eingefleischter deutscher Michel ist, in Rücksicht des Nationalmuseums kenne; denn er würde es lieber verbrannt oder verfault sehen, als selbes dieser Anstalt zu schenken, so verfiel ich auf den Gedanken, diese Blätter an Er. Excell. anonym zu senden. Den unter meinem Namen lief ich Gefahr meines Dienstes verlustig zu werden: und bitte selbe in diesem vaterländischen lnstitute von einem ungenannten wahren Patrioten zu verehren. Ihren Inhalt kannte ich nicht, obwohl ich weder Zeit noch Mühe sparte zusammenzubringen, und bin sehr neugierig darauf. Ich hoffe der böhmische Professor oder ein anderer böhm. Gelehrte wird es nicht so schwierig finden. Schade dass sich die Schwärze, wie ich den Staub mit feuchtem Schwamme abwischte, nachher ins Grüne verwandelte. Mit Bley geschrieben, damit man meine Hand nicht erkenne.“ – Srov. J. Jungmann, Hist. lit. české, str. 25. Sněmy a Soud Libušin, Rpis psaný na konci X. anebo z počátku XI. století. P. Dobrovský, jehož některým domněnkám historickým tento Rps. na odpor stojí, jej za podveržený vyhlásil, ale zajisté nedůvodně. Tištěn jest v Ruské pravdě P. Rakowieckého; v Izvěstija Rossijskoi aka- 416 demii. Sv. X.; – v Kroku 1822. D. I. Sv. 3.; v Rukopisu Kral. od Svobody i s něm. přeložením. – P. Palkovič v Tatrance 1832 podporuje též zdání Dobrovského ale důvody příliš slabými, na než odpovědíno v Časopisu Mus. 1832. Sv. II. str. 239.

Znělka 535.

v. 14. „Vuk Brankovič“, žeť Lazara knížete serbského. Srov. Narodne srpske pjesme, Kn. II. str. 154. 158. „Bog ubio Vuka Brankoviča – On izdade tasta na Kosovu. – Prokleto mu pleme i koleno.“ Talví, Kurzer Abriss einer Gesch. des serb. Reichs, als Einl. zu den Volksliedern, p. 33. Gerhard, Wila, Gloss. „Wuk Brankowitsch Schwiegersohn des Zaren und Schwager des Milosch Obilitsch von hoher Abkunft und ein mächtiger Grosser des Reichs, entzweite sich mit seinem Schwager und verrieth seinen Schwäher in der Amselfelderschlacht 1389. indem er sich mit dem ihm anvertrauten Heere 12000 der besten Reiter im Augenblicke der Entscheidung zurückzog. Späterhin ward er von einem seiner Diener auf der Jagd gemordet. Seine Statthalterschaft zu Ochrid wurde unter seine Söhne getheilt. Diese erbten den treulosen und gegen ihr Vaterland feindselig gesinnten Charakter. Sie beunruhigten die verwittwete Herrscherin Miliza und selbst noch ihren Sohn Stephan den Hohen.“

Znělka 536.

v. 3. „Brcelav“ (Vratislav?) vojvoda v Korytanech, pošlý z Moravského kmene. Srov. Ossoliński V. Kadł. p. 219. „Das Land zwischen der Sau besass nach Privinna und Hecil, dessen Sohn Brazlav.“ Gebhardi. B. 4. §. 10. „Er (Brazlaw) war kein Freund des Svatopluks, sondern zeigte vielmehr im J. 892 dem Kaiser Arnulph die sichersten Wege zu Mährens Verwüstung. Auf seinen Rath liess sich der Kaiser in ein 417 Bündniss mit den Bulgaren gegen Svatopluk ein, und aus Furcht vor des Svatopluks Nachstellungen mussten die kaiserlichen Gesandten nach der Bulgarey durch Brazlaws Land reisen.“ Schönleben, Annal. Carn. p. 451. – Katona, Hist. Hung. p. 143. „Arnulphus exercitu triplici Marahanenses aggredi statuit, primum ex Francis, Bojoariis et Alemannis conflatum ipse mense Julio contra Svatoplucum adduxit, alterum Brazlavoni, Pannoniae Saviae duci, commisit.“

Znělka 537.

v. 13. „Svatoplukovi synové“ totiž Mojmir, Svatopluk a Svatoboj. Srov. Constant. Por. De adm. imp. C. 4. 1. 42. „Moraviae princeps Sphendoplucus fatis concedens, regionem suam in tres partes divisit, filiisque singulis suam portionem tradidit; maximum natu principem Magnum faciens, reliquos vero duos, sub ejus potestate constituens. Post Sphentopluci mortem, anno unno pace exacto, orto deinde dissidio et bello civili, invadentes Turcae funditus eos extirparunt, regionemque eorum occuparunt, quam in hodiernum usque diem incolunt.“ Joh. Seberini, Hist. Hung. Poson. 1778. p. 91. „Nihil Hungaris accidere potuit opportunius quam intestina Svatopluci filiorum de regno dissensio. Paullatim enim Magna Moravia fratrum dissensione Hungarorum facta est.“

Znělka 538.

v. 13. „Tugumir.“ Srov. Vitechind, L. 2. p. 647. „Fuit autem quidam Slavus a rege Henrico relictus, qui jure gentis paterna successione, dominus esset eorum, qui dicuntur Heveldi, dictus Tugumir. Hic pecunia multa captus et majori promissione persvasus, professus est, se prodere regionem. Unde quasi occulte elapsus, venit in urbem, quae dicitur Brennaburg a populo agnitus et ut dominus susceptus, in brevi quae promi- 418 sit implevit. Nam nepotem suum, qui ex omnibus principibus gentis supererat, ad se invitans, dolo captum interfecit. Urbemque cum regione ditioni regis tradidit.“ Jordan, de Or. Slav. Sec. 77. p. 314. „Aequus est Vitichindus, dum proditionem Tugumiri tacite carpit.“

Znělka 539.

v. 9. „Nebyl“ u Byzantinců Nebul; mnozí Slováci posud říkají bul místo byl, i v ruských dílem i polských ustech zní naše y jako prostřední zvuk mezi u a i. Byl vůdce vojska slavského do Asie poslaného r. 691. Srov. Theophanes, ap. Stritterum II. p. 75. „Imperator Justinianus Rhinotmetus ex deportatis in Asiam Slavis viros bello idoneos elegit, et in exercitus ad 30 millia adlectos armis instruxit, quos Aciem superabundantem nuncupavit, et eorum ductorem Nebulum. Eorum robori confidens, Arabibus scripsit, se pacis a se scriptae conditionibus non amplius stare posse. Et superabundanti illa acie Sebastopolim contendit. Arabes in Romanos irruunt et bellum committunt. Et primo quidem conflictu vincuntur Arabes. At Muamed Slavorum, qui cum Romanis militabant ducem clam tentans, transmissa ad eum pharetra immmis aureis plena, pluribus etiam policitis delinitum, cum sociorum 20 millibus ad suas partes transire suadet. Ita fugam, quam Romani tulerunt, ille mercatus est. Sub idem tempus Slavorum reliquias, etiam mulieres et pueros, Justinianus e medio sustulit ad Leucatam, locum praeruptum atque maritimum, cadavera in mare abjici jussit.“

Znělka 540.

v. 1. „Běžte, cesar!“ Srov. Cedrenus, ap. Stritter II. p. 631. 640. „Basilius Imperator quotannis in Bulgariam expeditionem faciebat et obvia quaeque populabatur ac vastabat. Anno 1016 adversus Joannem (principem Bolgarorum) non procul a se dissitum emit- 419 tit cohortes duce Constantino Diogene. lis profectis insidias cum tentaret Joannes, Imperator de suorum sollicitus salute, equo ante suos provectus, idque unum fatus: „si quis bellator est, me sequatur“ cursum contendit. Hoc ut comperere Joannis exploratores, territi in sua castra redierunt, nihil aliud vociferantes, quam: Bezeite Tzaesar! Omnibus cum ipso Joanne incomposite fugientibus, Diogenes cum suis, animis receptis, eos insecuti, magnam caedem peragunt“ Tamž poznamenání „Xylander ad hunc locum: Bezeite Tzaesar, Id, inquit, vocabuli credo significare, fugite, quod circumstantiae arguunt, et lingua Slavonica confirmat.“ Srov. Schaffariks Gescht. d. slav. Sp. 1826. S. 224. „Bey dem Volk in Bulgarien scheint die slavische Sprache nie einer andern gewichen zu seyn: noch im J. 1016 schrien die Kundschafter des bulg. Fürsten Johann athemlos im Lager: Bežite, Cesar! (fliehet, der Kaiser kommt!).“ v. 8. „Stupai i bei.“ Slavný vůdce ruský Suvarov, otázán jsa, v čemby jeho tak vítězná Taktika záležela? odpověděl: ve slovích „Stupai i bei.“ (Bei říkají Rusové místo bí od bíti, tak jako lej od líti.)

Znělka 541.

v. 3. „Vielička,“ solní báně neb doly v Polské Halicii, kde rozličné podzemní průchody a bludné labyrinty. v. 4. „Běžiskala,“ divotvorná jeskyně v Moravě, v Holomuckém kraji, v tak řečeném Josefsthálu. Srov. Prachtwerke der Unterwelt v. And. Engelhart Wien 1828. v. 9. „Prislav.“ Srov. Saxo, Gram. C. 14. p. 261. 263. 264. 265. „Caput Nicloti per Danos abscissum ac pilo affixum sicque in castra perlatum gratum exercitus oculis spectaculum praebuit. Quod cum filio ejus Prislavo, qui ad Danos patria pulsus transierat, 420 coenitanti nunciatum fuisset, aliquantisper manum ab escis retractam demisso capiti subjiciens, dei contemptorem tali exemplo interire par esse dicebat, revocatoque a cogitatione animo consvetam oris ac mentis hilaritatem coenae consortibus exhibebat. Sed neque patriae plus solito misertus, eam ductu et incitamentis suis, duarum gentium praedam existere coegit. – Communibus, sed discretis viribus alterum Slaviae latus Dani invaserant, alterum Theutones lacerabant, interdumque exercitus alter ab altero invicem spectari poterat. – Jam Slavi in medios ferme hostes inciderant. Tunc Prislaus olim e Slavia profugus equo provolans, adesse Barbaros, factamque Danis optatae pugnae copiam nuntiat, exhortans omnes invictam Danici nominis aemulari victoriam. Nicloti filius Pribislaus ripa altera superveniens, cum fratrem Prislaum Bernardo, cujus manu Niclotum occidisse fama ferebat, navigio communicantem aspiceret, convitio lacessivit, impietatem objiciens quod cum parentis sui interfectore amice conversari sustinuisset.“ Lützow, Gesch. v. Meckl. S. 200. „Mit einem dritten Sohne Niklots, von welchem Helmold völlig schweigt, macht uns Saxo Gram. bekannt. Dieser hiess Prislaw und lebte von den Seinigen getrennt, vermuthlich weil er zum Christenthum übergetretten war, am dänischen Hofe, wo er sich mit der Schwester den Königs Waldemar I. vermählte. Ein besonders übles Licht wirft aber der Umstand auf Denkungsart und Charakter desselben, dass er zugleich der Feind seines Vaterlandes und seiner Familie war, und an dem Unterjochungskriege gegen Slavonien im dänischen Heere thätigen Theil nahm und die Nachricht von dem Tode seines Vaters ohne Betrübniss anhörte.“ v. 12. „Waldemar“ podrobil Rujensko, zkazil město Arkonu, zbořil chrám Svantevita a poklady z něho pobral, vůbec mnohé škody Slavům činil.
421

Znělka 542.

v. 9. „Lazar.“ Srov. J. Raič, Histor. nar. slav. Kn. IX. Gl. VlIl. §. 4. „Lazar (Georgia Despota syn 1457,) brata svojego Grigoria prognav, protiv matere svojeja, kotoraja jemu ustupiti nechotěla pravlenija, umyšljati načal, kak ju v čislo mertvych vpisati. Otrynuv ubo strach Božii i poprav zapověd jebo o dolžnom počitanii Roditelem, priugotuva smert materi svojej tako. Suščim im oboim v městě zovomom Rudnik, pozval on mater (Helenu Cantakucenskou, jiní ji jmenuji Irenu), svoju obědať, i salatnoje bilije vloživ otravu, předložil jej jasti: ona nenadějuščisja takovako od syna bezčelověčija, bez sumněnija jade, i malo po tom v velikom terzanii utroby i bolězni umre.“

Znělka 543.

v. 14. „Lžidmitrové“ (t. j. lživí Demetriusové). Srov. Georg. Hornii, Orbis polit. Veronae 1688. p. 432. „Johannes Basilides Imperator Russorum duos habuit filios Theodorum et Demetrium, hic clam fraude quorundam, ante patris obitum, interfectus fuerat. Cum vero Theodorus absque prole obiisset, Poloni quendam impostorem, cui nomen erat Gregorio Strepio subornarunt, qui se pro Demetrio Basilidis filio gereret, adeoque patrium Imperium suo jure posceret. Tanto autem artificio hic ficticius Demetrius personam suam egit, ut nemo omnium Russorum dubitaret, quin legitimus Johannis Basilidis filius et imperii haeres esset. – Ita hic Pseudo Demetrius magno applausu receptus, Imperium Russorum obtinuit, sed paulo post Russis fraus subolere coepit, quippe Polonorum potius, quam Russorum mores sequebatur. Quapropter conspiratione inita, eum obtruncant et Imperium ad quendam Basilium Zuski (Šuiski) deferunt. Sed mox novus iterum erumpere Demetrius, et post hune ter- 422 tius, ut toties occissus Demetrius semper iterum resurgeret, et turbas in Russia daret. Longa est Tragoedia, longae ambages: denique Russia inter illas commotiones miserum in modum afflicta et exhausta fuit.“

Znělka 544.

v. 13. „Diploma.“ Srov. Stan. Sarnicki, Ann, Pol, L. II. C. 1. p. 879. „Diploma Alexandri Magni datum Illyriis, ex Graeco in latinum conversum, extat in libro Dominici Cylenii, Graeci de Veteri et recentiori scientia militari ad Emanuelem Philibeum, ducem Sabaudiae, impressum Venetiis apud Franciscum dc Portonariis, Anno1550. „Nos Alexander, Philippi Macedonum Archos, Monarchiae ac Graecorum imperator, Magni Jovis filius per Arthemum nuncium Allocutor Brachmanorum, et Arabum, solis et lunae conculcator, Persarum et Medorum domitor, dominus ab ortu solis usque ad occasum, a meridie usque ad septemtrionem, illustri prosaepiae Illyriorum populorum, Dalmatiae, Liburniae caeterarumque ejusdem idiomatis et linguae gentium ad Danubium et medias regionum sedes incolentium, gratiam, pacem, atque salutem a nobis et successoribus nostris succedentibus nobis in gubernatione nostra mundi. Quoniam semper nobis affuistis veraces in fide, in armis strenui, nostri coadjutores bellicosi atque robusti, damus et conferimus vobis libere et in perpetuum totam plagam terrae ab aquilone usque ad fines Italiae meridionalis, ut nullus valeat ibi manere aut residere, seu ibi locare, nisi vestrates: et si quis alius inventus fuerit morari, sit servus vester, et postea sint servi posterorum vestrorum. Datum in civitate nostra nova Alexandrina fundata super magna Nili flumina. Anno XII. regnorum nostrorum, arridentibus magnis Diis, Jove, Plutone, Marte et Maxima Dea 423 Minerva. Testis hujus rei Achetas, Jaxis, Legatichas, et alii principes XI., quos nobis sine prole decedentibus relinquimus nostros haeredes et totius orbis terrae. Contigerant haec ante adventum Christi Salvatoris circiter trecentis annis.“ České přeložení nalezá se u Hájka. List CCCXIX.

Znělka 545.

v. 13. „Knih 60 tisíc.“ Srov. J. Negedly, Böhm. Gram. Prakt. Th. Prag 1805. S. 207. „Antonín Konyaš (Jezuita) se honosil že šedesáte tisíc kněh českých sám jediný spálil.“ Narozen v Praze 1691. zemr. 1760.

[Znělka *]

Mezi tuto 545 a 546 Znělku ve Slávy Dceře, vlož ještě následující, nepozorností přepisovatele tam vynechanou: Co pak v tomto Auto da Fe budou Za knihy as? zde mi vejde v um, Asnad Escobari Amorum? Či co vraždě králů chvály hudou?
Dej sem jednu, oslovím tu chudou Vzteklici, hned jejích vidlic chlum Z hranice vzal „Index Librorum!“ Já pak vzbouřím tou se nad obludou:
Preč s ní, preč s ní odtudto, sem řekla, Neníť hodna ani samého, Omarská ta zhovadilost, pekla;
Pročež chmatši spis ten hodím co sil Mám jej do povětří prázného, By svou hanbu celým světem nosil.

Výklad ku této nečíslované Znělce:

v. 1. „Auto da Fe“ španielský při Inquisicii užívaný výraz, slovně: skutek víry, jenž v pálení tak řečených kacířů záležel. 424 v. 3. „Escobari Amorum.“ Srov. Jesuitae Escobari: Praxis Amoris divini secundum societatem nostram, pak jeho: Theologia Moral. Tom. 1. L. 3. p. 99. „Religiosus, habitum dimittens, non incurrit excomunicationum, etiamsi dimittat non solum ex causa turpi, scilicet fornicandi aut clam aliquid abripiendi, sed etiam ut incognitus ineat lupanar.“ Tom. IV. L. 33. p. 326. „Clericus rem habens cum foemina in vase praepostero incurrit, et non incurrit poenas. Incurrit – non incurrit. Existimo hanc sententiam non solum probabilem, sed praeponendam primae.“ Pag. 331. „Masculus, causa libidinis, masculum rapiens, est, non est ordinariae legis poenae obnoxius. Obnoxius non est – magis mihi haec sententia placet.“ – Takoví jezuitští Ovidiové a nášlapníci Escobarovi byli ještě i následující: Tamburini, Theol. Moral. explicatio Decalogi. Edit. 1659. et 1755. Lib. 7. C. 5. §. 3. Nro. 25. „Questio: Quantum pro usu corporis juste exigat mulier? Resp: Foemina honesta potest petere et sumere quantum ei plaeet: Puella honesta plurimi potest suam honestatem aestimare.“ Týž tamž Nro. 24. „Meretrix non potest jure petere vel accipere, nisi quantum plus minus solet ipsa eadem a caeteris conquirere; haec enim est emptio et venditio inter illam et amasium. Hic dat pretium, illa usum corporis. – Si meretrix dolo fingens, se esse honestam, cum tamen talis in communi opinione non sit, vel fingens ab allis multum accipere, plus notabiliter accipiat, obligatur excessum restituere; nisi forte ex circumstantiis colligat esse liberalem donationem amasii.“ Srov. Fegeli, Quaestiones practicae de munere confessarii Patr. 4. C. 8. p. 397. „Qui corrupit volentem virginem et consentientem, praeter obligationem poenitendi, nullam aliam incurrit: quia puella habet jus sui corporis valide concedendi, quin possint obsolute impedire parentes.“ Srov. Emmanuel Sa, Theol. Mor. p. 249. Potest et foemina quaeque, et mas pro turpi corporis usu pretium accipere et petere, et qui promisit, tenetur solvere.“ Srov. 425 Marini Theologia speculativa et moralis, Tom. III. p. 428. „Licet procurare abortum ante animationem foetus, ne puella deprehensa gravida occidatur aut infametur.“ Tyto, od patrů Jezuitů sepsané ošklivé, najkacírštější knihy najsou v žádném Index Librorum prohibitorum et comburendorum poznamenány! než ovšem knihy bratrů českých, které Dobrovský „die keuschen Brüder“ nazívá. Srov. Gesch. d. Pikard. u. Adamit. v. Jos. Dobr. §. 1. v. 3. „Vraždě králů.“ Srov. Emmanuel Sa, Aphorismi confessariorum, p. 3. „Tyrannice gubernans juste acquisitum dominium, non potest spoliari sine publico judicio. Tuta vero sententia, potest quisque fieri executor. At occupantem tyrannice potestatem quisque de populo potest occidere, si aliud noc est rememedium; est enim publicus hostis.“ v. 7. „Index Librorum“, celý titul této ohyzdné knihy jest Index Bohemicorum Librorum prohibitorum et corrigendorum, ordine Alphabeti digestus, Antonii Petri Przichovsky, Archi Episcopi Pragensis jussu collectus atque editus. Vetero Pragae 1777. Srov. Schaffarik, Gesch. d. sl. Lit. S. 354. „Nach der barbarischen 21 Regel des Index waren alle von 1414 bis 1635 in Böhmen geschriebene oder gedruckte Bücher für ketzerisch erklärt und sollten deshalb vertilgt werden. Ja man ging so weit, dass man auch von katholischen Autoren verfasste, sogar von den ehemaligen Erzbischöfen approbirte, oder auf königlichen Befehl gedruckte Bücher (Dalimil, Hájek, Aeneas Sylvius, Joh. Ferus u. s. w.) in den Index versetzte.“ Srov. J. Jungmann, Histor. čes. Lit. str. 339. „Balbin, sám Jesuita, žaluje na nezasloužený osud českých knih. Po vítěztví na bílé Hoře, všecky napořád české knihy, proto samé, že české, za kacírské jmíny jsou, neumělostí některých lidí a bez rozdílu dobréli čili zlé, z koutů domovních vytahovány, neb z rukou lidem 426 vydírány, trhány, na hranice kladeny (jakož v Praze na veřejném náměstí toho pamatujeme) a tak ohněm zahubeny byly. Coby řekol (dokládá Dobrovský) Balbin k neřádu českými knihami hned po jeho smrti od tovaryšův jeho tropenému? Trojí Klíče (Královéhradecký 1729, 1749, a Pražský 1769) věčným zůstanou důvodem hrubé těch lidí neumělosti.“ v. 11. „Omarská zhovadilost.“ Omar I. byl císař čili Kalif Muhamedanský, jeden z najdivějších světoborců. Když r. 638 město Alexandrii vybojoval, dal tamní slavnou a velikou knihovnu spáliti s následujícím rozumováním: Co tyto knihy obsahují to anebo už v Koraně stojí, anebo jemu odporuje: jestli stojí dostatečný jest Koran bez nich, jestli nic, tedy slušno aby spáleny byly. Přes tisíce koupelí bylo za 6 měsíců těmi knihami zehříváno a kouřeno.

Znělka 546.

v. 14. „Niamromal.“ Srov. J. Fr. Schneller, Österreichs Einfluss auf Deutsch. u. Eur. Stuttgart 1828. S. 244. „Ferdinand II. folgte (při odsuzování a trestání Čechů) den Regungen seines Herzens weniger, als den Einflüsterungen des Pater Lamormain und Peter Weingärtner, aus der Gesellschaft Jesu. An einem Tage, in der nämlichen Stunde wurden in allen Gegenden Böhmens die Anstifter des Aufruhrs ergriffen. Ein ausserordentliches Gericht sprach nach geheimen Befehle über Gut und Blat, über Acht und Bann. Hunderte bluteten. Tausende verarmten. Zehntausende wanderten ins Elend.“ Srov. A. Komenský, Hist. protiv. círk. české v Amsterd. 1663. str. 172. „Praveno že mysle o tom císař nespal celou noc, a povolal k sobě ráno zpovědníka svého patera Lamrmana.“ –

Znělka 548.

v. 14. „U Schwartnera.“ Srov. Schwartners Statistik v. Ung. T. I. S. 124. „Eine eigene Sprach- 427 methode befolgte der Erzbischof Graf Gabriel Patachich († 1745) zu Colotsa. Hier hatten sich in der Periode der türkischen Dienstbarkeit Serbler angesiedelt und nur schon ein leiser Nachklang, der ehedem daselbst herrschenden ungarischen Sprache, war noch übrig. Patachich, selbst ein Croat, aber ungrischer Erzbischof und Patriot, wollte in seiner Residenzstadt, der dahin welkenden ungrischen Sprache, das Leben und die Herrschaft wieder geben. Er propfte also auf den breiten Serbischen Stamm, das noch übrige ungrische Reis und verboth unter jedesmaliger Strafe von 12 Gulden oder eben so vieler Stockschläge den Gebrauch des slavischen Dialects und die Cur gelang.“ Katona, Hist. Col. Eccl. Coloczae 1800. Pars. 1. p. 72. „Marsilius scribit: Turcae cupientes loca ab Hungaris deserta, novis gentibus replere. Serviae incolas convocarunt et collegerunt. – His permixti Coloczae Hungari sensim ad exiguum numerum redacti, Rascianicam linguam et ipsi condidicerunt patriam autem multi jam etiam dedidicerunt. Ut igitur usum idiomatis Hungarici Gabriel Patachich Archiepiscopus in hac civitate reduceret, licet ipso Croatico genere natus fuerit, usum tamen Illyricae linguae sub mulcta duodecim vel florenorum vel baculorum inhibuit, industriaque hac effecit, ut quorum avi nunc etiam Illyrica lingua preces ad Deum fundunt, filii nepotesque nonnisi Hungarice calleant.“

Znělka 549.

v. 10. „Koza odřená.“ U Slováků jest rozprávka, kterou chůvy, dojky a matky své dítky zabavovati zvykly, a která takto zní: Jedna od masáře už na poly odřená (odratá) koza z jatky ušla do lesu kde se do díry skryla ve které liška bydlela, která ale právě nyní na lovu byla. Vracující se liška nalezla své bydlo od jiného zvířete osazeno. Na otázku kdo to v její peleši? uslyšela tuto odpověd: 428 Já som koza rohatá Do pou bokóv odratá: Cupy rupy nohami, Prekolem tě rohami! To uslyševši liška smutná odešla; svému kmotru vlukovi, jí v ústřety přišlému si stěžovala, a jej o pomoc žádala. Než vluk touž odpovědí předěšen zutíkal. Rovně i medvěd a jiná hovada. Naposledy ježek, přišed k tě díře, slyšav onnano slova kozina, řekol: A já som jež Prekolem tě též. V tom všed do díry, svými ostny kozu bodal a z doupěte liščina vyhnal. Poznamenání hodno, že tato bájka i u Serbů se nalezá, jen něco změněná, srov. Srbský Rječnik od Vuka str. 174. pod slovem živoderac, rca, m. der lebendig geschunden wird, u jednoj igry: Ja sam jarac (t. kozel) Živoderac: Živ drt, neodrt, Živ pečen neispečer. i t. d. v. 12. „Škerlec“ Mikuláš. Srov. Brezovačkého báseň latinskou, Rpis. kde Scaliger-Skerlec: Teuto fuit durus, quod vos peregrina jubebat Verba loqui; quanto durior Hunnus erit. His tamen, ah miseros nos vendere Scaliger optat Impius et patriae proditor usque suae. Quid sit amor Patriae non scivit Scaliger unquam, Credere nec par est quod sciet ille modo.

Znělka 550.

v. 5. „Václav Pohl.“ Jeho nemotorná, císaři Josefovi obětovaná, německy psaná Mluvnice vyšla pod titulem: Böhmische Sprachkunst, Wien 1756. Vídeňčané rozprávějí sobě až posavád o Pohlovi a jeho vynaučování Jozefa v češtině všeliké smíšné a nechutné anekdoty, z nichž některé písatel tohoto sám slyšeti 429 musel. – Proto slušně píše J. Jungmann v Hist. Lit. čes. str. 485. „Tohoto monarchu (Jozefa) česky učil J. V. Pohl: ó by se to komus jinému lepší chuti neb vkusu mužovi bylo dostalo!“

Znělka 551.

v. 12. „Z Pomoří.“ Srov. Anton, über die Slav. II. S. 50. „Ihre Kriege unter sich waren wüthend. Adam von Bremen hat uns ein Beyspiel von den Stämmen der Wilzen aufgezeichnet. Dreimal ward die Schlacht wegen des Vorzugs und der Macht wiederholt, und als endlich das drittemal der eine Theil weichen musste, so rufte er noch die Christen (Teutschen) zu Hilfe und schlug die zuerst siegende Parthey.“ Adamus Brem. L. 2. C. 24.p. 39. „Multi sunt Vinulorum populi fortitudine celebres, soli quatuor sunt qui ab illis Vilzi, a nobis vero Leuticii dicuntur, inter quos de nobilitate potentiae contenditur. Hi sunt scilicet Chizzini et Circipani, Tholosantes et Rheteri. Cumque lis ad bellum pervenisset Tholosantes et Rheteri quamvis auxilio Chizzinos haberent, nihilominus Circipanis victi sunt. Iterumque instauratum est proelium et contriti sunt Rheteri, tentatum est tertio et Circipani victores abierunt. Tunc qui victi fuerant, Principem Godeschalcum, Ducemque Bernardum et Regem Danorum accitos in auxilium super hostes duxerunt, ingentemque trium Principum exercitum per septem hebdomadas suis nutrierunt stipendiis, Circipanis viriliter repugnantibus. Multa itaque millia paganorum (Slavorum) hinc inde prostrati, plures abducti sunt in captivitatem. Tandem Circipani 15 millia talenta regibus offerentes, pacem indepti sunt.“ v. 12. „Kanibali“ t. j. lidožerci, divochové v Americe, zvláště na Karaibských ostrovech.

Znělka 552.

v. 5. „Obrů.“ Srov. Nestor K. 10. str. 112. „Obri vojevaša na Sloveny, i primučiša Duljeby, suščije 430 Sloveny, i nasilie tvorjachu ženam Duljebskim. Ašče pojechati biaše Obrinu, ne davaše vprjači ni konja, ni vola, no veljaše vprjači tri, ili četyre, ili pjat žen v teljegu, i povesti Obrina, i tako mučachu Duljeby.“ Aimonius L. 4. C. 9. „Slavi jam dudum Hunnis qui et Avares dicuntur, subiecti dominationis eorum jugum detrectare tentabant. Siquidem quum primum vectigalia eis, uti Dominis dependerent, proeliantium castra tutarentur, fugientibus auxilia ad resistendum subministrarent tantas ab ipsis sibi illatas tolerabant contumelias, ut non homines hominibus, sed feras crederes quibuslibet vilibus imperitare jumentis. Nam inter caetera quae crudeliter, dictu quoque horrendum, in eos exercebant, unum illud nefandum, cunctisque antea saeculis inauditum erat scelus: quod quasi hyematuri, eorum adeuntes domicilia, uxores ipsorum suis assumebant socias stratis. Fredegar C. 48.“ – Ossoliński Vinc. Kadlubek v. Linde, p. 48. „Diese Wilden (Avaren) kamen in die von Slaven bereits eingenommenen Gegenden und wollten eine Zeitlang für Brüder gelten. Doch arglistig und treulos unterjochten sie sie, beluden sie mit Lasten, quälten sie mit Schmach, trieben sie in den Schlachten zum ersten Angriff, bis sie zuletzt immer mehr wahnsinnig, durch Schinderey, Scheusslichkeit, Grausamkeit diese nicht besiegte nur betäubte Nation zur Unabhängigkeit reizten. S. 177. Die Avaren, Obern des Nestros, in Asien unter dem Namen der Gengenegen bekannt, von Tatarischen Geblüte, Stammbrüder der Hunnen.“ Gebhardi Gesch. T. I. S. 95. „Die Avaren waren gewohnt wo nicht die Slavinen überhaupt, doch wenigstens die böhmischen Wenden als Gefühl- und Schaamlose Menschen zu betrachten, die keine Beleidigung oder Beschimpfung aus ihrer Schläfrigkeit bringen konnte. Denn weil die Slavinen sich auf Viehzucht und Ackerbau legten, und nicht, gleich ihnen, blos vom Raube leben wollten, so schalten sie sie ein Bywol oder Büffel: beym Fredegar Bifulcus.“ 431 v. 6. „Mongol.“ Srov. Nik. Greč, Ist. rus. liter. str. 22. 25. „V pervoi polovině 13 věka ljutyie Mongoly, nazyvavšijesja u togdašnich Rossijan Tatarami, razlilis ognenoju i krovajoju rěkoju po vsei Rossii, i polzujas prevoschodstvom čisla i razděleniem sil Rossiiskich pokorili vsě počti oblasti onoi do samoi Vengrii. – Tatary razrušili počti vsě pamjatniki graždanskago blagoustroistva, predali ogniu cělyie goroda i těm istrebili drevnija chartii.“ Srov. Zn. 86. v. 10. v. 13. „Medvěd.“ Srov. Helmold L. 1. C. 88. „Tempore illo (1162) Orientalem Slaviam tenebat Adalbertus Marchio, cui cognomen Ursus. Omnem terram Brizanorum, Stoderanorum, multarumque gentium habitantium juxta Havelam et Albiam misit sub jugum. Ad ultimum, deficientibus sensim Slavis, misit Trajectum et ad loca Rheno contigua, iusuper ad Hollandos, Selandos, Flandros et adduxit ex eis populum magnum nimis et habitare eos fecit in urbibus et oppidis Slavorum.“ Gebhardi Gesch. d. Wend. I. S. 156. „Markgraf Albrecht der Bär unterwarf sich 1158 alle Länder der Brizaner, Stoderaner und anderer kleinern Völkerschaften zwischen der Havel und Elbe. Ihr Land wurde eine Einöde. Der Zulauf der Fremden war gross und die Flamminger, Holländer und Sachsen bestrebten sich um die Wette nene Städte und Dörfer im Wendlande anzulegen und alle wendische Verfassung zugleich mit der Nation zu vertilgen. Diese Ankömmlinge hassten und verachteten die Wenden so sehr, dass sie sie vom Bürgerrecht und aller Gemeinschaft durch Stadtverordnungen ausschlossen. Ein so hartes Verfahren kränkte die Wenden so sehr, dass sie stets auf Empörung (to nebyla Empörung, jen spravedlivá obrana) dachten. Allein der Markgraf war zu aufmerksam, erschwerte ihre Ketten, so oft er sie gehindert hatte sie abzuschütteln. Er verwandelte nehmlich viele freye Wenden in Leibeigene, und unterwarf sie der Willkühr der reichern 432 Ackersleute, ohne ihnen zu gestatten, gegen ihre Tyrannen, die ihnen öfter Leben, Weiber, Töchter, Ehre und Gut widerrechtlich nehmen, Schutz und Hilfe bey ihm zu suchen.“ v. 13. „Lev.“ Heinrich der Löwe. Srov. Zn. 282. v. 13. „Ptáčník“ Henricus Auceps. Srov. Gebhardi II. S. 300. 301. „König Heinrich (der Vogler) legte im Daleminzer Lande, auf einer mit Waldung besetzten Anhöhe, eine feste Burg und teutsche Stadt zu ihrer Unterjochung an, und die Besatzung dieser Stadt, welche nach einem vorbeyfliessenden Bache Misni oder Meissen genannt ward, vollführte von Zeit zu Zeit sein Verlangen und eignete ihm endlich den ganzen Gau der Milciener zu.“ Luden, Gescht. d. Deutsch. pod článkem Heinrich l. „Heinrich I. der Finkler oder Vogelfänger warf sich auf die slavischen Stämme. Er besiegte die Heveler im Brandenburgischen, die Daleminzier im Meissnischen, die Milziener in der Lausitz. Kolonisten aus Sachsen und Franken versetzte er in die meissnische Gegend, durch welche das bisherige Sorbenland in ein deutsches verwandelt war, wo die besiegten Slaven als Bewohner des platten Landes und der Dörfer zurück blieben.“ Srov. Znělku 137. v. 14. „Karle.“ Srov. Eginhard, Vita Car. M. C. 15. p. 438. „Omnes barbaras ac feras nationes, quae inter Rhenum ac Vistulam fluvios Oceanumque et Danubium positae, lingua quidem pene sibiles, moribus vero atque habitu valde dissimiles, Germaniam incolunt, perdomuit, inter quas fere praecipui sunt Veletabi, Sorabi, Abodriti, Boemanni.“ Annal. Metenses ap. Eckh. L. 27. C. 29. „Carolus M. misit exercitum suum cum filio suo Carolo in terram Slavorum, qui vocantur Bohemi. Vastata autem et incensa per quadragiata dies eadem regione ducem eorum Lechonem occidit. Et dum jam pabula equis aut cibaria exercitui non superessent, vastata et ad nihilum redacta regione ad propria rever- 433 sus est.“ Krantzii Vandal. L. 2. C. 23. „Carolus M. Vilsos, gentem Vandalorum, qualicunque occasione oppugnare aggreditur; uno sed grandi proelio ita eam gentem perdomuit, ut in reliquum tempus imperata se facturos pollicerentur. Ingressus autem proviuciam late omnem terram populatur.“ Pfister Gesch. d. Teutsch. T. I. S. 503. „Schon zu Anfange des sächsischen Krieges brachte Karl d. G. alle Winden im Süden der Alpen bis Istrien und Dalmatien unter seine Oberherrschaft, in dem avarischen Kriege auch alle Donau-Slaven.“ M. Pelzel Kron. I. 110. „Byl císař Karel člověk velikomocný a zůřivý. Kronikáři jej velkým nažívají, proto snad, že nesčíslný počet lidu zmordoval a v otroctví přivedl. v. 14. „Chan,“ aneb s emplasmem Chagan; panovník Avarů. Srov. Stritter, Mem. Pop. 1. p. 753. „Cumque Slavi, qui ex trabariis in mare natandi gratia se demiserant, Avarea esse, qui ad mare stationem haberent, ex igne coniicerent, huc venere, ubi ab Armeniis sunt interfecti. Pauci vero alii ex Slavos natatu evadentes, cum ad impii Chagani castra pervenissent, illius jussu trucidati sunt.“ Tito Slavové byli spojenci a pomocníci Chaganovi proti Konstantinopoli. Gebhardi I. S. 93. 97. „Der Chan fassete endlich den Vorsatz Constantinopel zu erobern, hierzu schloss er ein geheimes Angriffsbündniss mit den Slavinen. Der Chan brachte sein ganzes Heer unter den Mauern der Stadt in Schlachtordnung, führte eine hölzerne Belagerungswand mit Thürmen um die Stadt. Die Belagerten zerstörten vieles von seinen Werken und kundschafteten aus, dass die Slavinen befehligt waren, wenn sie am 4. August des Nachts auf einem Theile der Stadtmauer ein geivisses Feuer sehen würden, die Stadt von der Seeseite anzufallen, weil dann die Avaren die Landseite stürmen sollten. Diese Nachricht nutzte Bonus sehr gut, denn er sandte unbemerkt Galeeren an das asiatische Ufer, und die Flotte an den Ort, der den Slavinen 434 zum Angriff angewiesen war, und liess das Feuer früher als gewöhnlich war, anzünden. Die Slavinen begaben sich, so bald sie dieses wahrnahmen, auf ihren kleinen Kähnen oder ausgehöhleten Bäumen und Flössen, aus dem Flusse Barnyssus nach der Stadt, und wurden von den Galeeren und der Flotte eingeschlossen und übergefahren. Die meisten von ihnen büsseten das Leben durch das Wasser und durch die Waffen der griechischen Seeleute ein. Die wenigen welche diesem Tode entrannen, fanden ihn im avarischen Lager bey dem Chane, der sie im Grimme insgesammt niederhauen liess; eine Grausamkeit, die um so mehr verabscheuungswürdig war, da nicht nur die slavinischen Männer sondern auch viele ihrer Weiber und Töchter muthig gefochten hatten.“ – v. 14. „Arpad.“ Srov. Anonymus Belae Regis Not. C. 14. v. 14. „Batu“ aneb Batur. Srov. Karamzin, Ist. T. III. str. 369. „Oktai (syn Čingischanův) dal 300,000 voinov Batyiu, svojemu plemjanniku i veliel jemu pokorit severnyie berega morja kaspiiskago s dalněišimi stranami. Sie predprijitije rěšilo sudbu našego otečestva. Baty dvinul užasnuja rat svoju k stolicie Jurjevoi. Tatary na puti razorili do osnovanija Pronsk, Bělgorod, Ižeslavec ubivaja všech ljudei bez miloserdija, i pristupiv k Rjazani, krov lilasia piat dnei. Kniaz, supruga, mat jego, Bojare, narod byli žertvoju ich svirěposti. Veseljasia otčajaniem i mukami ljudei, varvary Batyevy razpinali plěnnikov, ili sviazav im ruki strěljali v nich kak v cěl dlia zabavy; osverniali svjatyniu chramov nasiljem junych Monachin, znamenitych žen i děvic, v prisutstvii iždychajuščich suprugov i materei; žgli Jerejev ili kroviju ich obagriali oltari. – Baty sžeg Moskvu, plěnil Vladimira, umertvil Vojevodu Filippa Niaňku i vsěch žitelei od starikov do mladencev. Vojsko Batyia šlo 435 dalěje putem Seligerskim: sela isčezali, golovy žitelei, po slovam Lětopiscev, padali na zemlju kak trava skosenaja.“

Znělka 555.

v. 14. „Popel.“ Srov. Golębiowski, Wiad. z Hist. pols. str. 7. „Popiel – boiąc sie ažeby z tronu nie był zrzuconym, mnievał že nowych zbrodni potrzeba: tak nikczemnemu Monarsze źlośliva doradza žona. Z iey podšeptów udaie Xiąže chorobę cięžką, sprasza do siebie powinowatych i truczizną, w napoiu podaną, odbiera im žycie. Z ciał niewinnie poległych stryiów powstało iakoby niezliczone mnóstwo szczurów i myszy, te ściagały wzsędy winowaycę. Uciekł przed niemi z Kruszwicy, gdzie niecny czyn spełniony, na kępę wśród ieziora Gopło, schronił się do wysokiéy wiežy, i tam go doszły i zagryzły równie iak žonę, z nim spólnie pełniącą zbrodnią z nim razem ginącą.“ O této manželce Popelově píše Dlugoš I. p. 70. takto: „Ex principibus Almaniae, vicinis Polonico regno, conjux generis nobilitate praestans, et formae elegantia rara, foeminas plures suae aetatis supergressa, in omne tamen facinus, et praesertim in ambitionem et avaritiam muliebri ingenio prona, ea spe et respectu a patruis et proceribus Poloniae illi conjucta, ut viri actus detestandosque mores in meliora verteret: verum illa blanditiis suis mulieribus calliditatibusque illectum captumque illaqueavit adeo, ut apud illam magis, quam apud regem totius regni administrandi consisteret potestas.“

Znělka 556.

v. 6. „Jan Hrozný.“ Srov. Karamzin, Istor. Gos. Ros. Druhé vyd. v Petr. 1821. str. 435. Pod rokem 1584. „Čto dělal on (Joann Grozny), kasajas groba? Věriťli ješče skazaniju užasněišemu? Nevěstka, supruga Theodorova, přišla k boljaščemu s něžnymi 436 utěšenijami i běžala s omerzenijem od jego ljubostrastnego bezstydstva! Kajalsja li grešnik? dumal li o blizkom groznom sudě Vsevyšnago?“ v. 9. „Sas August.“ Srov. Malerische Darstellungen aus Sachsen, Dresden 1802, bei Hein. Gerlach, 1. Band. S. 45. „In dem Lustschloss Pilntiz führte ein Salon, wegen der erotischen Decorationen, den Namen des Tempels der Venus. Ohnfern desselben pranget ein anderer Saal, mit denen in Öhl gemalten Portraits der Geliebten Augusts des Zweyten, in verschiedenem Costum, ein wahres Serail seltener Schönheiten. Herkunft, Biographie und Vorbereitung ihrer süssen Schäferstunde würde Stoff zu einem vielbändigten Roman geben. Unter der Menge bemerkt man die Gräfin Cosel (Kozelska, viz Zn. 132.), als eine der berühmtesten dieser Aspasien. An einer in der Hand haltenden Appelsine (Pomum Aurantium) kennbar, sticht der neben ihr stehende Neger gegen das blendende Weiss ihres Busens, ihm huldigend, vortheilhaft ab. Der dritte Saal enthält eine Sammlung gemalter polnischer Damen, die August, der feine Kenner weiblicher Reize, mit kluger Auswahl hier aufstellte.“ Srov. Zn. 24.

Znělka 557.

v. 4. „Nade Nevou.“ Srov. Convers. Lex. článek Eis. „Im strengen Winter 1740 baute man zu Petersburg aus dem Eise der Newa ein Pallais, welches 52 1/2 Fusslang, 16 1/2 Fuss breit und 20 Fuss hoch war, ohne dass durch die Last des Daches, welches gleichfalls aus Eis bestand, das Unterste des Gebäudes im mindesten wäre verletzt worden. Die Eisstücken aus dem Flusse wurden nach Erforderniss ausgehauen, verziert, und nach den Regeln der Baukunst an einander gesetzt. Vor dem Pallais standen 6 Kanonen von Eis, die auf der Drehbank gemacht waren, mit ihren La- 437 vettert und Rädern ebenfalls von Eis, und zwei Mörser, die eben so, wie die gegossenen, gearbeitet waren. Die Kanonen hatten die Grösse der Sechspfünder, welche gewöhnlich mit 3 Pfund Pulver geladen werden; man lud sie mit 1/4 Pfund, und brachte eine Kugel vom gestopftem Hanf, bisweilen auch eine eiserne hinein. Die Kugel durchbohrte in einer Entfernung von 60 Schritten ein Bret von zwei Zoll Dicke. Das Eis der Kanonen konnte nicht viel über 3-4 Zoll dicke seyn, und dennoch widerstand es der Explosion.“

Znělka 558.

v. 4. „Bochonupas.“ Srov. Lib. Ziegler, v Pervotinách r. 1813. L. 29. str. 114. Kde se obšírné vypsání tohoto stromu nalezá, z něhož zde jen něco: „Bochonupas neboli jedovatý sumach na ostrově Jávě v Azii. Roste na výspě Jávě, bez mála 27 mil od města Batavie, a 14 od Suracharty, kdež císař dvorem jest. Pole okolo něho desíti i dvanácti mil jsou naskerze neúrodná: pohledění na planiny se všech stran strašlivé. Malajský kněz přebývá kde cesta jest najsnadnější: od něho se vypravují zločincové pro drahý jed, v kterémž špice vojenských zbraní smáčeny bývají, a kterýž císaři znamenitý užitek přináší. Záleží z gumy tekoucí z kůry. Ten jed zbírají toliko ti zločinci, kteříž jsou k smerti odsouzeni. Ze sedmi set zločinců jen 22 se navrátilo. Jedovatý strom ten roste na břehu potoku, jest prostřední výšky, má 5-6 mladých stromků okolo sebe. Země kde roste ostatky mertvin přikryta: pěti i osmi mil vzdálí nespatříme žádného živého tvoru, a mnozí jistí že ve vodách té krajiny ani rybičky není, ani myši ani červa tam neviděti, a ptáci k tomu stromu přiletíce, jak mile je páry jeho zastihnou, spadnou a umrou.“ v. 9. „Tamerlan" aneb i Timur, Timur-Leng, t. j. kulhavý Timur zvaný, pověstný světoborec, ple- 438 nitel měst a krajin a podmanitel národů v Asii, naroz. r. 1336. On sám se třímal za potomka slavného Čingišchána, dle jiných pak byl synem pastýře. Byl mongolským Emirem, potom najvyšším panovníkem, měl sídlo v městě Samarkand. Vybojoval Persko, prostřední Azii a lndostan. Jeho ukrutnost a vylévám kreve neznalo žádných mezí. Jeho najvětší radost byla, vysoké hromady z odťatých hlav přemožených nepřátel nakopiti dáti a na ně se dívati. v. 10. „Milevu.“ Srov. Th. A. L. v. Jakob, Volkslieder der Serben, T. I. S. XXXIV. „Nach der Amselfelder-Schlacht liess Bajaseth die Zarin Militza begrüssen, warb um ihre Tochter und versprach ihr dafür, ihrem Sohn Stephan Lasarevič, seines Vaters Erbe zu lassen; freilich mit der Bedingung eines bedeutenden Tributs, und der Theilnahme an allen seinen Kriegen. Die Zarin rief die hohe Geistlichkeit zusammen, darüber zu berathschlagen, und es ward beschlossen, die Jungfrau für den Glauben und die Erhaltung ihres Hauses zu opfern. Die schöne Milewa ward übergeben, und gefiel dem Sultan so sehr, dass ihr bald die zweideutige Ehre ward, zu seiner Lieblingsgemahlin erhoben zu werden.“ – Srov. Chalcocondylas, ap. Stritter. III. p. 1161-1172. Paiazites (Bajazet) pervenit Uncram (olim Ancyra nunc Angori), Phrygiae urbem. Ibi cum exercitu erat et Temires (Timur) bellum promovens contra Mysiam, animo agitans bello petere Prusam, regiam Paiazitis sedem. Pugna ad multum diei est protracta. Paiazites captus et reliqui pene omnes Paiazitis duces. Captus et Moses. Nec tamen quidquam periculi passi sunt, nisi quod vestibus sunt spoliati. Etenim Moses videbatur reliquis praestantior robore: proinde eum circumductum secum in castris habuit, victum ministrans. Paiazitis uxor in hostium manus venit Prusae. Nam incursionem etiam in Prusam fecerunt, et gynaeceum inde rapuerunt. Eleazari filiam, Paiazitis uxorem, rapientes abduxerunt ad regem. – Etiam istam 439 injuriam Tempes Paiaziti fecit. Ut enim Eleazari filia, Paiazitis uxor, quam prae caeteris ardentissimo amore complectebatur, et secum in castris semper habebat, captiva adducta est ad Temirem, jussa est in conspectu mariti sui vinum infundere. Hinc Paiazites ira accensus, in haec verba prorupit: Neque paterno, neque materno tuo genere digna facis. Cum enim natus sis ex parentibus idiotis, et ingloriis pauperibusque, haud tibi decorum est, adeo turpiter insultare regum liberis et usoribus.“ Srov. J. Raič, Ist. nar. Slav. Kn. VIII. G. 7. §. 3. „Po mnogom krovoprolitii gordosti Bajazitovy sokrušišasja rogi, voinstvo bo jego pobito i razognanno, sam Bajazit z Milevoju suprogoju svojejn v ruki dostalsja Tamerlanu živ; svjazan s psami pod trapezoju jego krošenini sobiral, a supruga jeho dšči Lazarja Carja i knjaza Mileva do pojasa obnaženna sušči pitije podnosila. Laonik, Kn. 3. str. 105.“ Ostatně v tomto 10. v. místo „V Ancyře“ naprav „Ve Pruse.“ Prusa jest město v Bythinii u kořen Olympu u řeky Hypius, nyní sluje Brusa Bursa.

Znělka 559.

v. 9. „Ismael.“ Srov. St. Pilaříka, příběhy od, Tabl. str. 41. 89. „Vpád Turkův do uherské země přihodil se za času Leopolda I. příjmím Velikého, pod jehožto panováním (1660-1663) Vezír, aneb najvyšší vojska tureckého vůdce, přes Ostřihom a Parkán k Novým Zámkům přitáhel a jich dobýval. Bašu pak Damašského, Izmaele, s osmi tisíci za Váh, aby Považské okolí ve zpuštění uvedol, vypravil. Tento ke Frajštáku přitáhev, své vojsko na dva díly rozdělil, z nichžto jeden ku Prešporku, druhý pak za Bílé Hory (Tatry, od Stupavy až do Trenčín bílé Hory slovou), obojí pak toto vojsko, kudy šlo, všecko ohněm pálilo, lid mečem hubilo, města i vsi v pouště jen a šmah uvozuje. – Poznamenali muži tehdejších vpádů tureckých povědomí, že z Trenčanské, Nitranské (Turčanské) a t. d. stolice přes 150 tisíc duší do zajetí tu- 440 reckého a tatarského se dostalo.“ Belius, Not. Hung. IV. p. 467. „Ultima, eaque omnium atrocissima clades fuit A. 1663 a Turcis Tatarisque illata; quos cum 25 millibus amnem Vagum traiecerunt, diviso bifariam exercitu, apertam late regionem invadunt. Agmen alterum adverso Vago grassatum, non ante in Moraviam se effudit quam pervastata omni hac ora igni ferroque. Dici nequit quanta decedente hoste, oppidanorum omnis aetatis sexusque multitudo fuerit desiderata.“ v. 10. „Pod Rákocím“ Jiřím, čili starším, jenž rozdílný jest od pozdějšího Františka.

Znělka 560.

v. 6. „Třech soudců:“ jejich jména jsou Minos, Aeacus, Rhadamanthus (česky Radamáš), kteří Merotovi čili Plutonovi poddáni byli a losy stínů od Charona doplavených rozsuzovali. Byli synové Perunovi. v. 7. „Junona“ anebo Juno, manželka Jupiterova, pro její dlouhý hněv proti Trojanům zůřivý Jupiter ji v povětrí na zlatý řetěz oběsil. Srov. Homeri Iliad. 15. 18.

Znělka 561.

v. 3. „Bělků.“ Bělko značí Slovákům velikého, bílého, chlupatého, ovčáckého psa. Viz jeho vypsání u Ant. Szirmay, Hungaria in Parabolis, Budae 1804. p. 12. „Canis hic sedulum ovium custodem agit, agnellos a grege aberrantes ad matres compellit, tenellas proles amat; e contra furem suspectum, naturali quopiam instinctu observat.“ Bludné jest co tam Szirmay praví „canis hic Hungaricus (?) probabilius cum Hungaris in Pannoniam venisse videtur,“ a pak „illud in cane peculiare, quod alteri nationi praeter Hungarum non adhaereat.“ Bílá barva tohoto psa ukazuje na sněžné Tatry, a najobyčejnější i najstarodávnější jména v Uhřích těchto psů jsou slovenská, k. p. Bodry, Bodrok Muška, Revaj, Lapaj, Tisa, Dunaj a t. d. 441 v. 7. „Franků kmen.“ Srov. Const. Porphyr. De Adm. Im C 30. „Per aliquot annos etiam Dalmatiam incolentes Chrobati Francis subjiciebantur. Tanta autem in ipsos crudelitate utebantur Franci, ut lactantes adhuc eorum pueros occidentes, canibus objicerent.“ Dagobert byl králem Franků o němž Fredeg. C. 67. „Sicharius (posel Dagobertů) dixit Samoni: non est possibile ut Christiani, Dei servi, cum canibus (Slavis) amicitias colant. Dagobertus superbiter jubet de universo regno Austrasiorum contra Vinidos movere exercitum.“

Znělka 562.

v. 4. „Švedským trunkem.“ Srov. Grosses Univ. Lex. bey Zedlern, B. 36. S. 72. „Schwedischer Trunk war in dem 30jährigen Kriege eine Art der Tortur, welche die unbarmherzigen Soldaten erfunden, wenn sie nehmlich ihren Feinden, und auch wohl Freunden, stinkendes Mistpfützen-Wasser durch einen Trichter in den Hals gegossen, und wenn dem armen Patienten der Leib davon angeschwollen, ihnen hernach mit dem Fuss darauf getretten, und auf solche Art die Leute so lange gequält haben, his sie bekannt, wo sie ihr Geld verateckt haben.“ v. 12. „Gottfried.“ Srov. Gebhardi Gesch. d. W. T. I. S. 133. „Gottfrid, dänisch-südjütischer König, ging mit einer Flotte nach dem Obotritischen Strande, belagerte einige Schlösser, liess Godlaiben (Godoljub), einen Obodritischen Mitregenten erdrosseln, sandte Meuchelmörder aus, um den ihn furchtbaren Trasiko (Dražko) aus der Reihe der Lebendigen hinwegzuschaffen. Mit seinem Tode erlosch das Königreich.“

Znělka 563.

v. 7. „Daso.“ Srov. Chronica Slavor. apud Lindenb. C. 17. „Zwentopolk occisus est dolo cujusdam Holsati cui nomen Dason (u Helmolda Daso), et re- 442 mansit filius Swineke qui postea interfectus est apud Erthenburg.“ Srov. Lützow. Gesch. v. Mecklenb. S. 88. „Der wilde holsteinische Raubritter Daso überfiel Zwentibold in seiner Burg Lübek 1129, und liess auch bald darauf dessen Sohn Zwiniko zu Artlenburg umbringen 1130.“

Znělka 564.

v. 11. „Vendy vytvírali z cechů.“ Srov. Con. Sam. Schurzfleisch et Liebe, Res Slavicae, Viteb. 1670 § 10. „Haberem multa quae adderem de Slavis Dalemincis, de Sorbis, Uchris, Polabis et reliquis omnibus, quibis sua a stirpe slavica propago. Saltem iugemisco sorti gentis. Cujus majores ut fidei, ita existimationis magnam fecerunt jacturam. Macula etiam posteris haesit. Tanta quidem, ut in Collegia opificum Germanorum non admittantur, errore admissi excludantur quoque. Quem morem iniquitatis postulat Leonhardus Schritsmeierus in speculo polit. Quest. 39.“ Krantzii Vand. L. 7. C. 10. „Etsi fundus sit Vandalicus, in Rugia, Lubica atque Rostokio, omne tamen nomen Vandalicum ita habuerunt advenae Saxones exosum, ut non paterentur in suis Collegiis et societatibus quemvis esse, qui non sit ortus parentibus Teuthonicis, idque sacramentis extorquent ab iis quos suscipiunt. Magna gentis injuria! quae patrio solo exturbata, in ipsis suis nativis sedibus non sinitur habitare et vivere!“ – Ch. H. Henning, Vorr. zum Vocab. Vend. v Dobr. Slovance, p. 6. „Man hat die Obotriten und andere Wenden nach etlichmaliger Überwältigung endlich so tief herunter geworfen, dass man sie fast für unehrlich erklärt, indem man sie von allen ehrlichen Zünften und Gilden ausgeschlossen und zu keinen bürgerlichen Dignitäten und Würden gelangen lassen und solcher Gestalt auf alle Weise und Wege verhütet, dass sie nicht wieder emporsteigen möchten.“ Sam. Grosser, Lausitzer 443 Merkw. Leipz. u Budiš. 1714. „Eben so ging es mit der Beschimpfung her. Die heidnischen (auch christlichen) Wenden wurden von allen Dignitäten ausgeschlossen, sogar, dass ihre Kinder auch nicht fähig geachtet wurden Handwerke, geschweige denn Künste zu lernen. Daher wurde in den Geburts- und Lehr-Briefen lange Zeit die Formul eingerückt, dass ein solcher Lehrling gutes teutschen Geblüts und nicht wendischer Nation sey.“ Versuch einer Gesch. d. Slav. Sprache in Ung. in den Anzeigen aus K. K. Erbl. Jahrg. III. Stück 14. „Nachdem die Deutschen in Neusohl die Oberhand behielten, suchten sie auf alle Weise die Slowaken ihrer Freyheit zu berauben. Wenigstens so weit hatten sie es schon gebracht, dass derjenige, der nicht einen deutschen Namen gehabt hat, zwar ein Ringhaus kaufen, aber das Recht nicht hatte Bier, Wein und Brandtwein zu verkaufen.“ Schwartners Statist. v. Ung. I. p. 126. „Die Deutschen (in Deutschland) weigerten sich einen Knaben das Handwerk zu lehren, der nicht beweisen konnte, dass er von freyen und deutschen Eltern, und nicht wendischer Art, aus einem keuschen Ehebett erzeugt und geboren sey. Im Jahre 1608 gab ein weises gerechtes Landes Gesetz den Slaven vollkommen gleiches Bürger und Zunftrecht in den Städten des ungrischen Reichs mit den Deutschen und Neusohl büsste für seine laute Unzufriedenheit mit dieser, den Slaven günstigen Verordnung, Kraft eines andern Gesetzes im J. 1613 mit 2000 Gulden.“ Srov. J. P. Ludewig. Dissert. inaug. de Opifice exule in Pagis, Respondente G. M. Bonhoefer, Hallae 1739. in 4. p. 35. v. 14. „Hamburg.“ Srov. Dobrovsky, Reise nach Schweden, S. 13. „Die Hamburger legten ihren alten Hass gegen die Wenden dadurch an Tag, dass sie ihre neuen Bürger nach einer plattdeutschen Eidesformel schwören lassen, dass sie keine Wenden seyen; dieser Hass hat nun auch nach Ausrottung aller Wen- 444 den in ihrer Nachbarschaft keinen wirklichen Gegenstand mehr.“ v. 14. „Lubek, Luneburg, Barth.“ Srov. Gebhardi l. S. 14. „Die Deutschen Colonisten behandelten die Wenden als Erbfeinde, litten keine in ihren Dörfern, schlossen sie ferner von allen Handwerksgilden aus, oder gaben ihnen eine besondere Innung, zu der sich kein Deutscher hielt; z. B. Die Wendschlächter zu Barth in Pommern und die Grobbecker in Lünneburg. Sie liessen in ihren Geburtsbriefen selbst in den sogenannten wendischen Hansestädten (Lübeck), die doch den wendischen Namen nicht für schimpflich hielten, sorfältig bemerken, dass unter ihren Voreltern kein Wende gewesen sey.

Znělka 565.

v. 8. „Šustři z banské Štyavnyce.“ Srov. Schwartners Statist. v. Ung. T. I. p. 126. „Noch im J. 1554 musste der löbliche Magistrat der Bergstadt Schemnitz die ehrbare Schusterzunft freundlich bitten, es einem ehrsamen Rath zu Gefallen zu thun und einen verstossenen Winden (Slaven) auf Lebezeit zu gedulden, nachmals aber sollte kein Windt zu ewigen Zeiten in die Zech genommen werden. Worte des Schemnitzer Stadt Protocolls.“ Math. Belii, Not. Hung. T. 4. p. 571. „Eo usque Saxonum Schemnicii adversus Slavos odium processit, ut nihil dubitarint senatus consulta edere, quibus a jure capiendae civitatis non solum, sed etiam, si iis quoquomodo potirentur, a civicorum numerum administratione, severissime arcerentur. Patrum hanc sanctionem, mira contentione, adcuratione autem plus quam Lycurgica, posteri observabant. Enim vero, nec ad vilissima opificum contubernia, fas putabant, Slavos admittere, quam solertissimmae gentis aversationem, usque ad seculi decimi sexti exordia mordicus tenuere Saxones. Dabo severitatis eius insignia documen- 445 to, quae ex publicia tabulis deprompta, Josephus Richterus, urburarius Schemnitziensis, nobiscum communicavit. Anno 1551 die 12. Sept. Ist den Schustern zugelassen worden dass sie zur Verhütung mehreres Zanks keinen Wenden in ihre Zeche nehmen sollen. Anno 1554. d. 19. Januar. lst der Schuster Zeche wegen den Slatky Schuster, so Wendischer Nation gewesen, Bescheid erfolget: dieweil er Slatky von der Zech angenommen, ehe sie die Freyheit bekommen; so sollen sie einem ehrsamen Rath so viel zu Gefallen thun, und ihm auf Lebezeit gedulden: nachmals aber soll kein Wende zu ewigen Zeiten in die Zech genommen werden.“ – Mnozí hořekují nad tím, že v těchto dvou baňských městech Štiavnici a Bystřici řeč německá mizí a slovenská se rozmáhá. Kdyby to i skutečně pravda byla, milý Bože! nemajíli Slavové více příčin hořekovati že němčina, ne z jednotlivých měst, ale z celých velikých krajin Slavenčinu vytiskla k. p. z Pomořanska, z Braniborska, z Lužic, z Polabska, Sorbska, Míšně, Korytan, Styrska a t. d. Ať to mlučením pomineme, že aspoň drahná část z těchto Saských připutovanců do baňských těchto měst, krom toho původně poněmčilí Slavové byli. Viz Andr. Engelhart, Prachtwerke der Unterwelt, Wien 1828. Th. 3. p. 3. „Andere vermuthen Kremnitz und Schemnitz stammen von den Ortschaften Krimnitz und Schimnitz her, welche in Sachsen im Erzgebirge an der Pleisse liegen, deren Emigranten die Benennung hieher gebracht haben.“ I Krimnitz i Schimnitz i Pleisse jsou slavská jména. Škřek Fejérů, Rumich, Čaplovičů a jim podobných, o slovakizování Němců a Maďarů v Uhřích, jest prázný hlas do větra, jest zlomyselné štvaní proti ubohým Slovákům. Jak Slavové, jmenovitě Slováci, snášeliví jsou co do řeči jiných sousedních národů, důkazem toho buďte Handerburci, aneb tak řečení Quadi německou řeč mluvící, v Turčanské a Nitranské stolici, osamotění u prostřed Slováků, rozsypaně v jednotlivých městečkách 446 a vesnicech od mnoha století žijící, k. p. Německé Pravno, Skleno, Horní Štubně, Vrícko, Jasenová, Hadviga a t. d. jejichž řeči se Slováci zdejší až posavád ani jen nedotkli. Srov. Belius Not. Hung. T. II. p. 306. „Germani Thurocienses colunt vicos Turtsek, Neustuben, Glaser-Hay, Jaszenova, Hadwiga, Briesztya et Vritzko. Maxime proclive est originem eorum ad Saxones referre, qui montanas urbes condiderunt. Certe linguam Slavicam raro adiscunt.“ Ostatně jméno místa Štiavnice psáno jest v této Znělce tak, jako je tamější, měkých liter vůbec nikde ve slovenčině neužívající, Němci vyslovují, totiž tvrdě Štyavnyce.

Znělka 566.

v. 2. „ Handerburče.“ Handerburci slují Slovákům Němci v Turčanské, Nitranské, dílem i Těkovské stolici od starodávných časů bydlící a nemotorné nářečí mluvící, jež někteří za potomky Quadů třímají. v. 7. „Nu bós bili gajdy?“ Výpověd, kterou Handerburci tak často opakují, že je Slováci ní škádlívají a překárají. Dle domnění některých znamená to prej tolik co Bas, Fidel, Geige neb kejdy (dudy). v. 9. „Krikeháj“ ves nedaleko od Kremnice, a jako hnízdo Handerburců, odtud tito i Krikehájčané slují. Srov. Csaplovics, Gem. Ung. I. S. 206. „Die Krikehajer in den Gebirgen des Neutraer, des Barseher und des Thuróczer Comitat sprechen ein sonderbares Kaudferwelsch, z. B. Grimpele ist ihnen ein Stickl, Miscapala ein Füllen, Fressbrettal ein Teller, Fresshölzal ein Löffel.“ Jméno Handerburců a Krikehajců povstalo snad od způsobu mluvení čili krikání a burcování jazykem. Srov. Belii, Not. Hung. T. II. p. 306. „Germani, dubia aetate Comitatui Thurocziensi illati. Difficile est, etiamsi attentissime loquentes audias, intelligere, quid sibi velint; ut conjectatione opus 447 sit his, qui barritus eorum insveti sunt, quoties sermo cum illis conferendus est. Gepidarum reliquias dicunt aliqui, alii ad Gothos alii ad Quados originem eorum referunt. Inficeti sunt in omni actionum genere, et cumprimis ad conversandum insuaves. Amant praeterea dolos, quibus si accolas Slavos queant circumvenire, vehementer sibi placent, testantes ea re, quam sint ab ea natione animo alieno. Certe linguam slavicam raro addiscunt, aut si quid ejus apprehenderunt, tam male eam pronunciant, ut murmur edere eos crederes, nou loqui.“

Znělka 567.

v. 11. „Bindisch Kirpel.“ Srov. Lad. Bartholom. Mem. Pr. Csetnek. p. 46. „Germani (Gömörienses) in vincos Slavos, quibus Benden, et per contemtam Bindische Kirpl dicunt, odio dicuntur.“ Srov. Schaffarik Abk. d. Slav. S. 62. „Der Metzenseifer oder Dobschauer Quaden-Deutsche nennt, wie ich aus Erfahrung weiss, seinen slowakischen Nachbarn einen Bindischen Kirpl.“ Srov. Naše Rozpravy str. 280. Tito Quadští Němci jsou větším dílem horníci a kovkopové.

Znělka 568.

v. 3. „Švihlička“ tak sluje v Hantýrce čili v českozlodějské řeči němčina Srov. A. J. Puchmayer Hantyrka, als Anhang zu der Gram. d. Zig. Sp. Prag 1821. S. 86. „Švihlička, die deutsche Sprache; koumáš švihličku? sprichst du deutsch? – Švihlík ein Deutscher.“ v. 10. „Z Levoče.“ Srov. Ondr. Kucharského psaní v Časop. Mus. 1828. Sv. II. str. 131. „Cesta moje vážná jest vzhledem jazykozpytným a národopisným. Stav jmenovitě Rusniakův oplakaný. Všecky zdejší Slovany snaží se Němci zněmčiti a Maďaři zmaďařiti. V Levoči povídáno mi vyslovně: die schlavakische Sprache soll ausgerottet werden!“ 448 v. 14. „Hrachem.“ Srov. K. G. Windisch. Geogr. des K. Ung. Th. II. S. 6. „Die Erbsen welche um Leutschau (Levoče ve Spiši) wachsen, sind von besonderer Grösse und Güte.“

Znělka 569.

v. 8. „Švedům a Sasům.“ Srov. Alex. Pařižek. Gesch. Böh. Zweite Auf. 1782. S. 168. „Im Jahre 1631 kam der Kuhrfürst von Sachsen Joh. Georg nach Prag und liess viele Kostbarkeiten, die er in dem Prager Schlosse fand, auf mehr als 50 Wägen nach Dresden wegführen. Die Schweden machten es unter Ferdinand III. auch nicht besser. Nicht nur die merkwürdige und grösstentheils aus alten Handschriften bestehende Wittingauer Bibliothek, sondern auch alle übrigen Gemälde und zurückgelassene Kunststücke wurden von ihnen nach Schweden gebracht, wo sie theils zerstümmelt, theils an auswärtige Höfe verkauft wurden.“ Dobrovsky, Reise nach Schweden. S. 34. „Zu Stralsund soll noch eine beträchtliche Anzahl von damals erbeuteten Büchern, vermuthlich noch ie Verschlägen liegen, die wahrscheinlich für Stockholm bestimmt waren und zufälliger Weise zurückblieben. S. 162. Codicibus quid te jactas Stockholma Boemis?“ – Jan Beckovský, v Časopisu Musej. třetí roční běh, Sv. I. str. 105. a 106. Švedové z hradu i z menšího města Pražského do 7 millionů vyvezli bohactva. Švedové kostely i kláštery loupili, z císarské Kunst-Komory všechny drahé věci, také z knihárny všechny knihy pobrali, zlost nepřátelskou provozujíce, a všechny kořisti do Šved poslali.“ J. Jungmann, hist. lit. str. 321. „Maximilian do Prahy vterhol, do Bavor se odebral, kamž 1500 vozů pokladů a skvostností českých zavesti kázal Str. 322. Sasici vpadli do Čech. České bohactvo a památky mnohé do Sas po Labi vozíno. Švedové pod Bannerem Čechy plenili. Königsmark bibliotheky a vše co drahého nalezol 449 do Šved poslal.“ Brechtold a Presl, Rostlinář, str. 10. „Pěkná díla stavitelství, malířství a řezbářství z toho věku v Čechách a najvíce v Praze se shledají, – než mýlím se! toliko stavitelství mám říci, v Dražďanech, Stokholmu a ve Vídni, ne v Praze, musíme ostatní hledati. – Co vzteklost bojovníka švedského nezahladila – to bylo odvezeno, a opravdově Sasi a Šved i neměli nikdy tolik příležitosti, tolik věcí drahých a uměleckých najednou loupiti: konali to statně a zůstavili nám zde holé a ledva upomenutí oplakání hodné, že sme tolik měli. Tato kořist skvostná potom kabinety v Dražďanech a Štokholmu napelnila, a ostatky toho ztroskotání drahého obrazovnu císarskou ve Vídni ozdobují.“

Znělka 570.

v. 7. „Pivoda“ Srov. Ant Szirmay, Hung. in Par. p. 41. „Cum anno 1700 post obitum Caroli II. Hispaniarum regis, intuitu successionis Hispanicae, acre bellum inter Augustas domos Austriacam et Burbonicam exarsisset, Pivoda ex Comitatu Lyptoviensi oriundus, virtute militari ad tribuni dignitatem eluctatus Corpus Volonum, qui ex praeda hostili viverent, in Hungaria ex faece populi conscripsit, cui agmini cum stipendia non solverentur, praedae autem hostilis modus non admodum suppeteret, omni suppellectili castrensi destitutum in proverbium apud Hungaros (et Slavos) abivit: Pivoda Regementye, se dobja, se zászlója (Pivodův pluk nemá ani bubnu ani korouhve), et cum pro tentoriis linteamenta expansa haberet, etiam Ponyva-hada dicebatur.“ Slováci až posud zpívají v jedné národní písni: „Ten Pivoda náš Kapitan Platiu by nás ništ nemá sám: Jeho mundjer otrhaný A koňa mu šklbú vrany.“ v. 9. „Ottem“ t. Otto Dlouhý, Markrabe Braniborský. Srov. Hájka r. 1279. „Otta Markrabě Bram- 450 burský, jenž byl Švager krále Ottokara, přijev na hrad Pražský a tu shromaždiv Čechy mluvil k nim tato slova: Čechové milí! víte, co jest byl král Ottokar, pán váš. Ale poněvadž padl a zahynul, a mládeneček (syn jeho) na tento čas let maje 9. vám ani sobě rady dáti neumí, slušné jest abych jemu jako syrotku já i vy pomoc učinili. Čechové, pokoje žádostiví, k tomu svolili a Ottovi Václava ku zpravování a opatrování poručili. V tom Markrabě maje již dědice českého i všecky Čechy ve své moci: tajně a rychle poslal k císaři Rudolfovi, aby shromáždě Němcóv. jakž můž najvětší počet míti, ku Praze se obrátil, a on Markrabě že chce s Čechy proti němu až na Bílou Horu vyjeti a potkati se vojensky tak, aby tu byli všickni Čechové zbiti i ten dědic také aby zahynul, a tu zemi aby Němci osadili a jí vládli až na věky. Léta 1281 kázal Markrabě Bramburský, zlý zprávce české země povolati před sebe na hradě Pražském Kunhuty manželky někdy Ottokarovy a Václava syna jejího, dědice Českého, a v tom hned kázal je na vůz vsaditi a na hrad jenž Bezdězy slove tajně vezti, Čechy služebníky jich odloučiv dal jim za čeledíny Němce, přikázav jim aby jich pilně ostříhali. I vezli jsou je v chaterném oděvu ano je veliká zima i tma trápila. Jaký pak plač byl od královny i od syna jejího žádný toho nemůž vypraviti. Když jsou je pak na Bezdězy přivezli, po německu ztenka jim jísti dávali. Léta 1283 Otto zprávce a poručník Václava, vzav patnáct tisíc hřiven stříberných z berně obecné, ještě lakomstvím jsa veden dvadcet tisíc hřiven stříberných od téhož Václava za své zpravování požádal.“ Co to bylo za zpravování krajiny, vypisuje Hájek takto: „Otta Bramburský přijel do Prahy a Němci ustavičně za ním z německých zemí běželi a Českou zemi jako mouchy naplnili. Zloupeni jsou všickni klášterové i farní kostelovéj také i vsi, koňové, krávy i jiní dobytkové pobráni, některé pak vsi netoliko vybráni 451 ale i spáleni. Biskup Bramburský Eberhard kázal svým Němcům aby se v houfích po vší zemí rozešli a všecky Čechy hubili a mordovali. Čechové to slyšíce, ti kteří ve vsech neohrazených bydleli, opustivše své příbytky s ženami, dětmi a s dobytky v hustých lesích a skrýších obývali, tak dlouho až zima přišla a sněhové spadli, tu je tepruv Němci jako slední psi zvěř lesní vyhledali a jímali, loupili, svláčeli, mučili rozličnými mukami, chtíc od nich peněz míti.“ Srov. Kralodv. Rpis. báseň „Beneš Hermanov.“ v. 10. „Korydon“ u Slováků veliký a nezpůsobný člověk: zastobohovanec aneb zabohovanec, zakletý, zlořečený, surový člověk.

Znělka 571.

v. 11. „Rada Holomouce“ Srov. Psaní Karla staršího z Žerotína Radě města Holomouce r. 1610 v Slovesnosti Jungmann. str. 241. „Zprávu Vaši – jsem včerejšího dne od vyslaných Vašich dostal, a na tom se nemálo zastavil, že takové psaní netoliko proti obyčeji země a úřadu mému, než také proti Vašemu vlastnímu způsobu, německým jazykem učiněno jest: ješto víte dobře, že v této zemi jazyk svůj obzvláštní a vlastní máme, za který se Vám styděti nic není potřebí: nébrž styděti bychom se slušně za to musili, kdybychom se toho dopustili, aby týž jazyk náš přirozený, tak vzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího jazyku vytisknut býti. Pročež ačkoli sem byl z počátku na tom, abych Vám na takové psaní žádné odpovědi nedal, však prohlédaje k věci, o kterouž činiti jest, na ten čas od svého práva sem upustil, s tou však při tom výhradou a Vám učiněném napomenutí: abyste mi napotom jazykem v této zemi obvyklým, a nám Moravanům přirozeným psávali; což slušně nad jiné, jsouce předním a hlavním městem této země, učiniti máte.“
452

Znělka 572.

v. 11. „Zbojníků dvanáctero.“ Kdoby chtěl šířeji čísti o těchto zbojnících, zvláště o Janošíkovi, toho odsíláme na následující Spisy: Tablic, slov. Veršovci, str. 120. – Staré Noviny str. 65. – Šafařík, Tatran. Muza, str. 25. – Csaplovics, Gem. v. Ung. Th. I. S. 268. 271. – Fejérpataky, Kalendář na r. 1831. 1832. v. 12. „Moravský Deblin.“ Srov. Hájek, Kron. r. 1312. „Přineseny jsou noviny do Čech královi Janovi, žeby v Moravě skrze loupežníky dáli se rozliční neřádové. Král Jan sebrav vojsko pustil se do Moravy, jel do Brna, a tu jemu povědíno že Fridrich z Deblina veliké škody loupežem činí. Král hned kázal naň táhnouti a jej přísně dobývati. Fridrich znamenav že se neobrání, poslal ku králi, jemu se dávaje na milost. Král maje o něm zprávu že jest muž v své věci nestálý a k loupežným věcem vždycky hotový, vzkázal jemu že jej na milost chce přijíti ale hrady jeho všecky zbořiti.“ v. 12. „Český Tista.“ Srov. Lenfant, Gesch. des Huss. Kr. T. I. S. 377. „In dem Pilsner Kreise, auf einem hohen, von allen Seiten steilen, und dahero fast unersteiglichen Berg lag eine Festung, worauf ein gewisser Edelmann aus einer alten Farailie, dabey aber ein berüchtigter Strassenräuber, Namens Johann Tysta wohnte.“ Hájek r. 1418. „Jan Tista Vršovský z Sedčic, jenž byl na Přimdě, veliké loupeže v Čechách provozoval a některé zemany na jich tvrzech vybíjel.“ v. 13. „Viliš.“ Srov. Sommersburg, Scriptores rer. Siles. Lips. 1730. p. 93. „In die Sancti Blasii, Vilisch, qui fuit magnus raptor et spoliator Vratislaviensium, prope oppidum Neustadt suspensus fuit.“
453

Znělka 575.

v. 6. „Kyklopi“ aneb Ciclopové byli tovaryšové a pomocníci Vulkana boha ohně a kováře, jenž spolu bohům zbroje, střely a t. d. kovali. Kyklopové byli jednoocí, vysoké a silné postavy. v. 14. „Sviňohlaví Tuman, Kuman.“ Srov. Hájek, Kron. r. 920. „Drahomira povolavši sobě tajně svých dvou služebníků, vlastních bratrův, Tumana a Kumana, jimž někteří sviní hlavy říkali, ti jsou nosili za znamení sviní hlavu, jich žádala aby na Tetin jeli, a pod způsobem přátelství Lidmilu, svekruši její aby jakž budou moci života zbavili, za to že jim veliké dary dáti chce. Oni jsouce pohané a darů žádostiví slíbili to učiniti. Tuman a Kuman, krevní nájemníci, přišli, dvéře vyrazili, z lože jejího jsou ji stáhli, zavití její na jejím hrdle zavázavše po komoře ji vláčili, na kterémž ona kamenu klekati před ložem obyčej měla, tu ji přivlekše, hlavu její o ten kamen bili, až krvavé krůpě skákaly. Tuman a Kuman, přijevše do Prahy, oznámili Drahomiře smrt svekruše její milé svaté Lidmily; kterážto slyšeci velmi se zradovala a těm nájemným mordéřům stříbra a zlata mnoho dala.“ Komenský, hist. Protiv, cirk. čes. str. 6. „Drahomira hledala k vykonání vraždy příhodných nástrojů, až i našla dva opovážlivé jonáky předního řádu, Tumana a Kumana, kteříž nočně svatou tu vdovu v kaple na modlitbách našli, ruce na ni vztáhli, k zemi porazili, a rouchu z hlavy strhše v usta vecpali a tak ji udusili.“

Znělka 576.

v. 8. „Putša a t. d.“ Srov. Nestor, Ljetopisy. r. 1015. „Svjatopolk ispolnivsja bezzakonija Kainov smysl priim, Priideže noščiju k Vyšegorodu otaj, i prizva Putšu i Višegorodskije bojarci, i reče im: Pri- 454 jaite mi vsiem serdcem! ne povědajuči nikomuže šedše ubiite brata mojego Borisa! Oni že vskorie oběščašas jemu sotvoriti. Poslanii že pridoša noščiju na Olp, Borisa že ubivše okajannii vvertěša v šater, i vložiša na kola i povezoša, ješče dyšušču jemu; uviděvže okajannyi Svjatopolk, jako ješče jemu dyšušciu, posla dva Barjaga prikončati jego. Jedin jeju izvlek meč, i pronze po serdcu. Sutže imena sim zakonoprestupnikom: Putša, Talec, Jelovič, Ljaško. Svjatopolk že okajannyi pomysliv rek: Se ubich Borisa, kakoby ubiti Gljeba? I posla s lestiju ku Gljebu. Okajannyi že poslanyi Gorasjer povelje vborze zarězati Gljeba; povar že Gljebov, imenem Torčín, vzem nož, i zarěza Gljeba.“

Znělka. 577.

v. 6. „Trestem od Maďarů půjčeným.“ Srov. Staří Letopisové čeští, vyd. Fr. Palackým v Praze 1829. str. 312. „O takové ohavné smrti – z kůže dření a vstrkání na kůl – prvé nikdy v Čechách slýcháno nebylo, ale to jest již z Uher sem do Čech přineseno.“ v. 11. „Tót nem ember.“ Srov. Freym. Bemerk. eines Ungars über sein V. 1799. S. 56. „Der Nationalstolz des Ungars ist von einem, ihn entehrenden Nationalhass begleitet. So ist er unter andern den Slaven abgeneigt, daher das Sprichwort, das er oft im Munde führt: Tóth nem ember: Bot nem fegyver, Kása nem étel. (Der Slave ist kein Mensch, Knittel ist keine Waffe, Hirse ist keine Speise.)“ Skladatel těchto básní, rozpomíná se, že v dětinství svém jakousi náchylnost a chut měl k učení se maďarčině: ale pervé slyšení tohoto ohavného vraždivého přísloví z ust maďarských tak ho předěsilo a odsterčilo, že jen s velikou prací i v dospělém věku ten mladý vtisk a předsudek vykořeniti mohel. A toto přísloví na zlehčení Slováků není jediné, majíť jich celou kopu Maďaři, viz A. Szirmay, Hung. in Parab. p. 70. Snad žádný 455 europejský jazyk nemá takovou náchylnost nejen ku zlořečení (teremtettování, basomování, ebattování, ördogattování, illyenattování a t. d.), než i ku přezívání a potupných jmen přilepování, jako maďarský. Není sousedního národu, jehož jméno by v maďarčině nebylo překruceno a zhanobeno, k. p. Tóth čili Slovák jest jim nečlověk; Čech jest Copák; Moravan jest morva marha, t. j. zdechlina, hovado; Serb je Vadrátz t. j. divý, vzteklý Rác; oroszni znamená jim kradnouti, od Orosz Rus; olalkodni znamená zbíjeti, úklady činiti od Olah, Valach: Szasz jim značí nehostinský od Sasů Němců; Švábům a Němcům říkají posměšně Sagter-Bagter: Rakoušanům Rakker; Chorvatům se ušklebují: Udri udri! Polákům: Nos Poljoňi forti vires, Stamus in bello sicuti mures; anoberž i králům přilepovali přezdívky, k. p. českého Vladislava nazívali Dobže. Srov. Szirmay, Hungaria in Parab. p. 69. 75. To je znamením – aspoň velmi nízkého stupně vzdělanosti.

Znělka 578.

v. 3. „Hlubockého,“ Viz naše Kázně a řeči, str. 631. v. 14. „Teremtette,“ zlořečení maďarské, často opakované, asi to co potvora, stvoření (creatur!). Srov. A. Szirmay, Hung. in Parab. p. 38. „Teremtette increpandi formula apud Hungaros, indubie a Menichaeis Turcis permixtis adoptata. Quae si reflexa mente ad res creatas referatur, est blasphaemia. Eam Husari, dum lethalem ictum curva sua framea hosti infligunt, interjicere solent, et est tantae efficaciae, quod nos ipsi Pesthini nebulonem quempiam quinque satellitibus Civitatensibus pugione resisteatem spectaverimus, sed dum Husarum in auxilium satellitum occurentem et e longe Teremtette! clamantem audisset, heros iste in ejulatus aube! tarumdadum! effusus pugionem imediate dimiserit et apparitoribus se subjecerit. Imo Ca- 456 codaemones etiam ex inferno hac interjectionis figura expelli posse affirmat Abbas L’Advocat in Diction historico.“

Znělka 580.

v. 10. „Pölitz“ (srov. Police), ve svých spisech obzvláště v Dějinách často nevážně o slavském národu píše, k. p. kde o Petru Velikém mluví, píše „dass die slavischen Völker überhaupt, nach dem Zeugnisse der Geschichte, nur durch einen Stoss von Aussen geweckt und in Thätigkeit versetzt werden konnen.“ Potom tamže T. I. S. 17. „Freue dich, Jüngling, der du aus deutschem Blute stammest, deines Vaterlandes! Vergiss es nie, dass die slavischen Völker sich unmuthig und widerstrebend unter die Übermacht der teutschen Kraft beugen mussten; dass die grossen Namen Hus u. s. w. unserm Volke angehören.“ v. 10. „Rotek“ (srov. Hrot, Hrotek, čili rota) Srov. Krok, D. I. Č. I. str. 68. „Velmi nectně, hanlivě a urážlivě praví Rotek (K. v. Professor ve Freiburgu) Allg. Geschichte 6. B. p. 466. že řecká se hodí k básnění, latinská pro práva, francouská ke schůzce, vlaská k lásce; bohatá a silná anglická jako její matka německá jest řeč zralého rozumu; ruská může slouti řečí – otroků.“ – v. 11. „Ludwig“ (Job. Peter). Srov. Erläuterung der goldenen Bulle, Frankf. u. Leipz. 1752. S. 1416. „Carolus IV. hätte sich bedenken sollen denen Churfürstlichen Prinzen die harte und ungestalte Wendischen Sprache aufzuerlegen. „Wie dann eben deswegen diese Satzung mehr verlacht als in acht genommen, und in die Übung gebracht worden. Indem sich ein Chur-Prinz oder Churfürst fast geschämt haben würde, wenn ihm einer nachsagen sollen, das er Zeit und Fleiss auf diese Knechtsprache gewendet. Absonderlich da die Wenden zu den Zeiten Caroli lV. bereits in einer solchen Verachtung gewesen, dass man solche gleich den 457 Knechten und Hunden gehalten.“ Dobrovsky, Slovanka II. S. 116. „Was Joh. Pet. Ludwig in seiner Erläuterung der goldenen Bulle dagegen zu erinnern wagte, ist grober Schimpf, worauf der sanfte Fort. Durich einiges in seiner Bibl. Slav. S. 36. 58. 62. höflich erwiederte und in den folg. Bänden noch besser beweisen wollte, wie unwissend dreist Ludwig die wendische Sprache verunglimpfet habe. v. 11. „Neumann“ Natur des Menschen 1815. T. 2. S. 59. 62. „Die Slavischen Völker sind wohl aus andern Stoffen zusammengesetzt, als die Teutschen, und ihnen ist eben darum von der Natur eine andere Bestimmung, als diesen, angewiesen. Nur der Europäer und unter diesen nur germanische oder ostasiatische, keineswegs aber der slavische Stamm, wird sofort in alle Ewigkeit eine Zierde der Schöpfung und Herr der Welt bleiben.“ v. 11. „Kreil.“ Srov. Mnemosyne Th. I. S. 21. a odtud přeložené v Kroku. D. I. Č. 3. str. 64. „Málo dojista na mapě míst naleznouti lze, kdeby hranice mezi dvěma rozdílnými národy tak ostře a břitce taženy byly jako zde, totiž na hoře Plači ve Styrsku mezi Němci a Slavy; neboť jak mile do městečka Vindické Bystřice vkročíš, hned konec německé čistoty a upřímnosti uhlédáš; a nalezneš se jednímkrátem v české aneb moravské vesnici, mezi těmi nečistými Slaveny, na jejichž tváři sama příroda ráz otroctví, zdá se, vytiskla.“ Kreyl prý byl učitelem u českého šlechtice, on není samotný, který toho haní, jehož chleba jí; takových krkavců jest více. v. 11. „Crome,“ učitel Statistiky a Politiky v Giessenu. Srov. Wiener gem. Hauskalender. 1820. S. 29. „Schilderungen der öst. Monarchie. 1. Die Teutschen 5 Mill. an der Zahl, die sich durch Redlichkeit und Treue, Offenheit und Jovialität, Industrie und Wohlstand, Sitten und Liebe zu den Wissenschaften aus- 458 zeichnen. 2. Die Slaven, 11-12 Mill. Bei diesen treten als Folgen einer langen Dienstbarkeit und unterdrückten Cultur sichtbar hervor: Roheit, Indolenz, Unreinlichkeit, grobe Sinnlichkeit und grosser Leichtsinn. Dabei sind sie oft dem Trunk ergeben; gewöhnlich etwas faul, verstockt, diebisch, kriechend und tückisch gegen ihre Obern.“ v. 12. „Sichar“ aneb Sicharius vyslanec Dagobertův k Samovi. Srov. Fredegar C. 67. „Samo dixit, terra quam habemus Dagoberti est, et nos (Slavi) sui sumus, si tamen nobiscum disposuerit amicitias conservare. Sicharius dicens, non est possibile ut Christiani, Dei servi, cum canibus amicitias colere possent.“ v. 12. „Detrich Stade.“ Srov. Maibom. Rer. Germ. Tom. III. p. 165. „Crancio scribenti venire in mentem debuisset Theodorici Marchionis Brandeburgii matrimonium inter Mistivoium Slavorum dynastam, et Bernhardi Saxoniae ducis, sive filiam, sive neptem, variant enim scriptores, vehementer disvadentis, scaevum et contumeliosum in gentem Henetam (Slavam) ejusque optimates scomma et convicium.“ Sam. Grosser, Lausitzer Merkw. „Es hatte sich der Wendische Fürst Mistivoi eine Anverwandtin Herzog Bernhards von Lüneburg zur Gemahlin ausgebeten. Aber Marggraf Dietriech von Stade machte Schwierigkeiten und sagte: man müsse eine so vornehme Princessin keinem Hunde geben.“ v. 14. „de Pradt“ (Dominique), bývalý arcibiskup Mechelnský a exministr. Srov. Histoire de l’ Ambassade dans le Grande-duché de Varsovie 1812. p. 71-73. „Europa se mi zdála skonávati u přejití Odry. Tu se počíná řeč cizá pro Europu, oděv rozdílný od europejského. Polsko není více Asia, ale ještě ani Europa. Oko Poláků jest výrazu prázné, všecky příbytky jsou tolikerá utočiště bídy, neřádu a hmizu; ves- 459 nice zmačkané slaměnými střechami a ztracené v blátě; města z dřeva, bez pravidelnosti, bez ozdob, bez zásob a t. d.“ v. 14. „Trenk.“ Srov. Trenks Schriften. 1786. Hand IV. Von der Nationaltapferkeit S. 329. „Der Böhme ist boshaft, tückisch, verrätherisch, unversöhnlich, dumm und deshalb ein guter Soldat, vann er mit Zwang und Stockschlägen auf dem Trillerplatze gebildet wird.“

Znělka 581.

v. 9. „Thurócz“ Jan, dějopisec uherský, psal v latinské řeči Chron. Hung. Narozený ve Svatém Michale v Turčanské stolici, kde i při tamějším opatství r. 1470 úřad písaře čili notáře zastával. Srov. Tudományos Gyüt. 1822. Sv. 5. str. 58. Srov. J. Severini, Pannonia, p. 350. Thuroczius miscuit quadrata rotundis et insulsam fabellam de equo albo adiecit.“ Srov. Assemanni, Orig. Ecc. T. II. P. 2. C. 3. „Thurotzius, vir lepidissimus; fabulator; quot verba tot errores. Quid opus futile commentum multia confutare?“

Znělka 582.

v. 14. „Müller“ Peter Franz Joseph. Srov. jeho spis: Meine Ansicht der Geschichte. Düsseldorf, 1814. článek Die Ursprache: „Auch der slavischen Sprache ist die Ehre widerfahren, als Muttersprache der deutschen zur Seite gestellt zuwerden; aber schon der Name zeigt, dass sie eine schlaue, oder umgekehrt valsche (falsche oder wälsche) Sprache ist, die nur wie das Rottwälsche und andere Sprachverdrehungen die deutsche Sprache schlau verkauderwälscht. Selbst der Name Polonia ist ein verfälschtes Walonia, so wie auch Pelasgia nichts anders als Wälschland bezeichnet.“
460

Znělka 583.

v. 14. „Gebhardi.“ Srov. Ant. Linhart, Gesch. v. Krain. B. 2. S. 317. „Neuerlich hat wieder Herr Gebhardi in Lüneburg (Gesch. aller wendisch slav. Staaten I. B. 1. Buch. I. Hpt.) die ganze Galle der Schriftsteller des Mittelalters, die Religionshass und Schmeichelei gegen ihre Fürsten leilete, in dem hässlichen Bilde von dem Nationalcharakter der Slaven aufgetragen.“ Surowiecki, Sledz. Pocz. str. 173. Gdyby Gebhardi i iemu podobni, chcieli w dziejach Słowiańskich szukać istotnéy prawdy, znaleźliby ją od razu w zastósowaniu téy prostéy przipowieści: Natrętne szerszenie wciskały sie do ułów zjadać miód pszczolom; a že te kąsały swoich łupiežców, stąd poczytano je za złošliwe i gnieciono na miazgę. – Bezstronni historycy dawno juž osądzili pisma Gebhardego o narodach Słowiańskich. Przebaczając licznym jego błędom i niewiadomości, tego nikt mu darovać nie može: že wszędzie o Słowianach mówi z jawnym stronnictwem, uprzedzeniem i nienawiścią. Žałować potrzeba, že P. Karamzin, obrawszy go sobie za przewodnika, i zawierzywszy mu na słowo, wažne i uczone swoje dzieło historii Państwa Ross. zaraził w wielu mieyscach falszywemi jego zdaniami.“ Při Gebhardim upomínáme na onu výstrahu: Hic niger est, hunc tu Slavene caveto! On je tím nebezpečnější, čím v europejských bibliothekách rozšířenější a čítanější, a čím přísnější tvárnost pravdomluvnosti na se bere. On chyby a výstupky Vendů vypisuje s jakousi libostí a širokomluvností, ale ne pravedlivosti aneb ukrutnosti Němců rychlou a suchou nohou přechodí; míchá částky s celostí, jednotlivé osoby s národem, místnosti se všeobecností. Téměř všudy užívá Superlativů v tom co proti Slavům, pérem do žluče vmočeným, píše, cnosti pak a dobré zvyky zlehčuje a ztenčuje. Vše co dobrého při Slavenech, to od Němců 461 odvodí, vše co zlého jim samým přivlastňuje. Posunkuje a rozšklebuje se s tisíckrátným jedné a též námítky při každé příležitosti opakováním. Ba neštítí se i makavých lží, chyb, protimluvů, křivých, zlobivých soudů a výkladů, a maluje charakter slavenský jako Kanibalský. Škoda těch, tam tak hojně sebraných, a tak zle, stranlivě vypracovaných, historických látek a hmotin, k jejichžto studnicem, listovnám a knihovnám téměř jen on sám přístup měl. V celém jeho díle věje protislavský duch, tak že i ty najkrásnější děje Slavů tímto výchrakem své nenávisti poslintal. Slovem Gebhardi se ovšem ukázal býti hodným potomkem svých Luneburských předků, kteří, dle jeho vlastní zprávy, Slavy z cechů a z práv vytvírali. My jen některé důkazy a příklady z jeho Gesch. d. Wenden, Halle 1790 zde položíme. Th. I. Vorr. V. „Die unbegränzte Mord – und Verheerungswuth der Wenden,“ p. 5. „Nicht nur die ehemaligen deutschen und illyrischen Wenden, sondern auch die neuern Russen, konnte durch, eine sehr geringfügige Veranlassung, ohne auf vorhergegangene Begebenheiten, noch auf die gewissen Folgen in der Zukunft zu achten, bewegt werden, sich zu empören, die heiligsten Verträge umzustossen, ihren zelbstgewählten Regenten zu tödten. Diejenigen Wenden, welchen Procopius das Zeugniss giebt, dass sie weder zur Bosheit noch Arglist einen Hang gehabt, erschienen als solche Bundbrüchige und Treulose, auf die man sich niemals verlassen kann.“ p. 9. „Der heimliche Meuchelmord ist bei den gar zu leichtsinnigen slavischen Weibern noch jetzt nicht ungewöhnlich.“ p. 10. „Man kann weder den ältern Slaven noch den Anten eine wahre Tapferkeit zugestehen.“ p. 11. „Sie schlachteten nicht nur Männer und Kinder, sondern selbst solche Frauenzimmer, die von andern wilden Nationen verschont und erhalten wurden, (Hier scheint sich Wagner – und Gebhardi – übereilt zu haben. Denn bey Stritter heisst es nur von den Slaven bey der Einnahme der 462 Stadt Topirus. Dobrovsky, Slavin, p. 209.) sannen auf neue Quaalen, wodurch sie die Unglücklichen, die in ihre Gewalt gerathen waren, tödteten, belustigten sich an den Zuckungen der Armen, denen sie breite Riemen aus dem Rücken schnitten (Diess geschah doch nur den gefangenen kaiserlichen Obristen Absad, wie es Prokop L. 3. C. 58. erzählt. Dobrovsky, Slavin, p. 209.) die sie spiesseten oder auf aufgerichtete Pfäle steckten – die sie lebendig ausweideten und dann in Freyheit setzten, oder die sie gleich dem Schlachtviehe ihren Göttern opferten. Man ward mistrauisch und geitzig, raubbegierig, rachsichtig und mörderisch. Schon die Anten vergruben die Beute, Gold und Kostbarkeiten, und setzten demnach ihr Glück, so wie alle recht geizige Menschen darin, dass sie Dinge zu finden wussten und verbargen, die sie nicht gebrauchen konnten.“ p. 12. „Die Raubsucht der Wenden war unbegränzt. Denn jeder Wende plünderte, und man konnte in den erobetten wendischen Ländern die deutschen Unterthanen durch kein anderes Mittel schützen, als durch dieses, dass man jeden herumirrenden Wenden, der keine Ursache seiner Entfernung vom Dorfe angeben konnte, als einen überwiesenen Räuber and Dieb betrachtete und hinrichtete oder niederschlug. Die nördlichen Wenden an der Ostsee lernten die Seefahrt von den Normännern und wurden darauf die unersättlichsten Corsaren.“ p. 21. „Der Wende war zwar ein geübter Seefahrer, allein er begab sich nicht auf die Gewässer um Waaren auszuführen, sondern um zu rauben and plündern.“ T. II. p. 42. „Die Pomeraner beschäftigten sich mit Seeraub, Verwüstungen und kriegerischen Zügen, vergnügten auf diesen ihre fast unbegränzte Mord- und Zerstörungslust auf das grausamste.“ p. 31. „Eine Nation, die wie die Wenden, nur körperliche Vorzüge, und insbesondere beträchtliche Leibesgrösse und starke Kräfte zu schätzen wusste und anstaunte, konnte keinen tiefern Eindruck von der Macht Gottes erhalten, als den, der 463 von übenatürlicher Grösse seines Sitzes entsprang.“ p. 39. „Künste. Auch in diesem Fache zeigten sich die Priester nicht vortheilhaft. Der Geschmak der Wenden blieb stets klein, und so schlecht, wie ihn jedes Volk in seiner Kindheit zu haben pflegt.“ p. 40. píše „Dass die Slaven nicht vielerley, oder wenigstens nicht gute eiserne Geräthschaften zu verfetigen wussten, dass die Wenden keine grosse und keine freystehenden Bilder durch den Guss hervorzubringen wussten, dass sie ihre Formen aus zwey Stücken, die schlecht genug zusammen gesetzt waren, verfertigten, dass sie keine Figuren richtig zeichnen und bilden konnten.“ p. 41. „Zuerst lernten die Wenden wol den Krieg von den Deutschen.“ p. 47. „Die Wenden erhielten ihre Waffen durch Raub oder Tausch von den Griechen, Normännern und Deutschen.“ p. 48. „Jeder Hausvater der Slaven trachtete nur das Vergnügen Menschen zu Morden, grosse Verwüstungen anzurichten, alle Arten der Wollust zu geniessen, zu befriedigen.“ p. 95. „Die Avaren waren gewohnt, wo nicht die Slavinen überhaupt, doch wenigstens die böhmischen Wenden als gefühl und schaamlose Menschen zu betrachten, die keine Beleidigung oder Beschimpfung aus ihrer Schläfrigkeit bringen könne.“ Theil II. p. 3. „Die Nation (der Slaven auf Rügen) gehörte zu den gutmüthigen Wollüstlingen, denn sie war bis zur Ausschweifung gastfrey.“ p. 39. „Die Cassuben zeichnen sich durch Aberglauben, schwärmerische Kirchenandacht, und viele schlechte Eigenschaften aus. Sie sind mistrauisch, heimtükkisch, diebisch, eigensinnig, wüthend, wo sie keinen Widerstand finden, und verzagt wenn ihnen Muth entgegengesetzt wird, zur Meutherey geneigt, und so sehr rachgierig, dass sie Beleidigungen, die ihren Aeltervätern widerfahren sind, wüthend rächen.“ p. 299. „Der Satz, man müsse der Wollust, der Macht und der Befriedigung aller Leidenschaften fröhnen, um das Leben würdig zu geniessen, ward von den Sorben stets zur Ausübung gebracht.“ 464 p. 320. „Graf von Ballenstedt tödtete, obgleich sein Haufe nur aus 60 teutschen gewaffneten Männern bestand, über 1600 Sorben. (Takby byl musel 1 Němec 266 Vendů zabiti, což jen Gebhardi věřiti může). Příklady chyb, omylů a prohloupení viz I. p. 136. „Obotritischer Fürst Haiba,“ tu jsou dva omyly, ne Haiba ale Haica aneb Hika; aniž byl tento obodritské Kníže, ale německý vůdce pod Ottem. Viz Vitichind, ap Meib. p. 647. „Eo tempore Abotriti rebellarunt et coeso exercitu nostro, ducem ipsum nomine Haicam extinxerunt.“ Annal. Sax. 940. Leutsch Gero, p. 43. – Gebhardi píše dále T. I. p. 6. „Vom Pivo scheint der ähnliche deutsche Name Bier darzuthun, und vom Methe erweisen es die ältesten nordischen Geschichtsbücher, dass es ursprünglich deutsche Getränke sind, die die Wenden nicht erfunden, sondem nur nachmachen lernten. (Mezi pivem a Bier žádná podobnost etymologická není, nebo pivo pochodí od píti, a Bier od bräuen brühen, variti.) T. I. p. 47. „Der Schild hat in wendischer Sprache den deutschen Namen Schit.“ (Důkaz že Gebhardi vendicky ani jen čísti neuměl, mezi Schild a ščit jaký rozdíl!) T. I. p. 51. „Der Wende nannte den, den er ehren wollte, Boj oder den Kriegesmann, und den Reichen bogatý, weil er voraussetzte, dass man nur durch Krieg (Boj) zu beträchtlichen Gütern gelangen könne.“ (Mezi boj a bogatý do cela žádného svazku není, boj pochodí od bíti, a bogatý od bog, Bůh, ubohý.) – T. I. p. 45. přivodí a křivě vykládá slova Capituláře An. 805. apud Baluz. T. I. p. 425. „Et ut arma et branias non ducant ad venundandum.“ (Möhsen a jiní dávají těmto slovům ten přirozený smysel, že Vendové byli strůjcové a prodavači těchto braní a zbrojů, Gebhardi naopak, Němcům jejich dělání, hotovení a prodávání připisuje. Ale proč že nestojí v onom zákoně místo slavského branias, německé Waffas? kdo co udělá, obyčejně to i slovem své řeči jmenuje.) 465 Gebhardi vymlouvá a ztenčuje německou nespravedlivost, T. I. p. 12. „Mehr die stete Noth, die die slavischen Land – und Seeräuber über die benachbarten Christen verbreiteten, als die Begierde die Herrschaft der christlichen Religion zu erweitern und Eroberungen zu machen, veranlassete die älteren Deutschen, wendische Staaten anzugreifen und zu zernichten.“ Tak se nestydí i Geronovu zlobivost lháním obarvovati. I. p. 114. „Gero überfiel die Slaven bey einer zu seinem Verderben angestellten Zusammenkunft (kde to psáno stojí?) und tödtete über 30 derselben, die der Rausch zur Gegenwehr untüchtig machte.“ (Upřímněji tuto dějinu vypravuji starší němečtí Spisovatelé: Vittichind, Fabrici, Grosser, Meibom a jiní píšíce že Gero tyto Slaveny k sobě pozval a invitoval k veselému spolku, nikoli pak že je on přikváčil už v nějakovém zlém spolku shromažděné.) T. I. p. 13. „Die christlichen Sieger entzogen den bezwungenen Wenden ihre ganze Verfassung, versetzten sie in fremde Länder, vertilgten ihre Sprache, baueten vieles von ihrem Lande mit Niederländern und andern Deutschen an – a o těchto bezprávích praví předce Gebhardi tamže v poznamenání – dass man bey dieser Gewaltthäti keit nach gesunden Grundsätzen verfuhr.“ Ještě přivedeme několik příkladů, protimluvů a odporů: T. I. p. 10. praví: „Man kann den Slaven Tapferkeit nicht zugestehen,“ a opět T. I. p. 46. „Weder die Slaven nach die Anten fochten in Reihen und Gliedern oder gehorchten einem Heerführer. Beide waren muthig und tapfer.“ I. p. 49. „Nicht nur die slavischen Männer, sondern auch viele ihrer Weiber und Töchter hatten muthig getochten.“ II. p. 42. „Man schätzte in Pommern keine Vorzüge des Geistes, sondern hielt nur Tapferkeit und Reichthum für das was Würde und Werth ertheilen könnte.“ I. p. 300. „Die Lausitzer sind muthig und herzhaft.“ Tak sobě samému protimluví i o čistotě. I. p. 13. a) praví: „Die slavischen Einwohner widerstrebten 466 aller Ordnung und Reinlichkeit.“ a opět II. p. 309. „Die Lausitzer sind reinlich.“ Tak sobě odporuje i z ohledu na věrnost Slavů. I. p. 6. „Die Wenden erscheinen als Treulose auf die man sich niemals verlassen kann.“ a opět II. p. 301. „Heinrich der Vogler schrieb seine Errettung blos der Treue der Wenden zu.“ Gebbardi zlehčuje slavskou, v historii upevněnou dobrotu, a co jiní společné důvěrnosti, nevinnosti a všeobecné bezpečnosti od krádeže připisují, to on připisuje nedbanlivosti a hlouposti Slavů, k. p. II. p. 42. „Die Pommern gaben dem Gelde, den Kleinodien und den prächtigen Kleidern keinen Werth, sondern liessen die, die sie erbeuteten oder von ausländischen Kaufleuten erhielten, in Fässern, und Kisten ohne Schlösser, und in leerstehenden Häusern unangerührt und unbesorgt liegen. (Životopisec S. Otta, L. 2. C. 40. takto o této věci píše: „Tanta vero fides et societas est inter eos, ut furtorem et fraudium penitus inexperti cistas et scrinia non habeant serata: admodum mirati sunt quod clitellas episcopi et scrinia serata viderent. Vestes suas, pecuniam et omnia pretiosa sua in cuppis et doliis suis simpliciter coopertis recondunt, fraudem nullam metuentes, utpote inexperti.“) Co se dotýče tedy předně loupežnictví, obzvláště morského, na které Gebhardi tak často a hrozně naříká, na to odpovídáme následujícími svědky a místy, a sice s Pribyslavem u Helmolda L. I. C. 83. „Quae culpa nostra, si pulsi patria, turbaverimus mare? nonne Principum erit haec noxa, qui nos propellunt?“ Chronic. Slav. ap. Lindenb. C. 27. „Slavi proscripti sunt ibi in Erthneburg. Et mandavit Guntzelinus Praefectus castri Sverin ut omnes Slavi vagantes per arva et omnes tales propter latrocinia necarentur.“ Kdo tu byl příčina loupežnictví? Haquet, v Dobrov. Slovance I. p. 82. „Raubsucht ist ihre (der Slaven) Sache nicht.“ Rohrer, II. p. 108. „Ehedem wollte man auch den Hang zum Stehleu unter die 467 Grundzüge des Slavencharakters aufnehmen: allein es fragt sich, ob der nördliche Deutsche ihnen nicht mehr stahl, als den Slaven je in den Sinn kam.“ Helmold, L. I. C. 47. „Furari apud Holsatos ostentatio est, qui vero praedari nesciat, hebes et inglorius est.“ Chron. Slav. ap. Lind. C. 25. „A praedis Slavi non poterant probiberi Danorum, nam Sweyn rex Danorum abusus est populo suo ad idem.“ Co se týče nadveržené jim od Gebhardiho I. p. 11. ukrutnosti a nemilosardenstva, tedy jestli kde tu obzvláště byli na jedné straně Germani, na druhé Řeci učitelé Slavů. Srov. Znělku 159. Zn. 406. Zn. 590. Anton. II. p. 50. „Die harte Behandlung welche die Slaven von den Christen (Deutschen) ausstehen mussten, war die Ursache ihrer Grausamkeit bey ihren Siegen, denn sie übten das Recht der Wiedervergeltung aus, und ist noch jetzt die Ursache ihres Mistrauens, ja ihres Hasses gegen die Teutschen.“ Linhard, II. p. 215. „Die wilden Auswüchse der Tapferkeit, des gekränkten Selbstgefühls der Slaven, verdienen den Abschen der Menschen. Allein man erinnere sich, dass die Nation durch ähnliche Behandlung gereizt, und ihre Tapferkeit durch keine Cultur gemildert war.“ Rakowiecki, Pr. Rus. I. p. 2. „Srogość i dzikość Słowian, iak z hystoryi przekonywać się možna, bardziéy z okoliczności a niželi z naturaluego ich charakteru wynikała. Będąc napadani, uciskani i gnębieni przez róźne narody, niekiedy wybijaiąc się z pod ich cięžkiego jarzma, nie umieli ograniczać svéy zemsty i za wyrządzone sobie krziwdy, wzaiemném wetowali okrucieństwem. Do takowych okrucieństw, nie tylko barbarzyńcy, lecz nawet i sami Grecy Słowian przymuszaly. Grecy (ten naród chlubny cywilisacyą) nie wypowiedziane zadawali męczaruie zabranym na wyonie w niewolą Słowianom. Mem. Pop. T. II. 59.“ Příklady ukrutnosti nevzdělaných pohanských Slavů od Gebhardiho přivedené, příkladmi ukrutnosti novějších křesťanských ná- 468 rodů, anobrež vysoceučených Němců, ještě převýšeny jsou. Srov. J. F. Schneller, Österreichs Einfluss auf Deutechl. S. 330. „Die Processe der Nadasdi, Zrini, Frangipani wurden an die drey Hochschulen von Leipzig, Tübingen und Ingolstadt zur Beurtheilung geschickt. Diese Gelehrten welche noch keinen Unterschied zwischen Rache und Strafe kannten, erklärten die Empörer mit glühenden Zangen zu zwicken, ihnen die Zungen auszureissen, Riemen aus ihnen zu schneiden und sie endlich zu verbrennen. – Der Kaiser dachte menschlicher. – Týž tamž S. 27. „Das Volk der Magyaren metzelte den nicht entflohenen Hirten sammt seinen Herden dahin. Es gefiel sich Menschenherzen zu essen und Blut zu trinken.“ Srov. Annal. Fuld. Contin. ap. Freh. „Anno 896 Zwentibaldus dux Moravorum, diem ultimum clausit infeliciter. Ungari in his temporibus ultra Danubium peragrantes multa miserabilia perpetravere. Nam homines et vetulas Matronas penitus occidendo, juvenculas tantum ut jumenta pro libidine exercenda secum trahentes, totam Pannoniam ad internecionem deleverunt.“ Sr. Csaplovits, Gem. v. Ung. II. S. 195. „Höchst martervoll war die Hinrichtung des Rebellen Dósa 1514. Man zapfte ihm eine Menge Blut ab, um es seinem Bruder zu trinken zu geben. Seine Gefährten liess man 3 Tage hungern und befahl ihnen dann das Fleisch zu essen, welches die Henker dem Dosa mit glühenden Zangen vom Leibe rissen. Man zog ihm die Eingeweide aus dem Leibe. Sein Leichnam ward zerstückt, theils in Kesseln gesotten, theils auf dem Rost gebraten, den Mitschuldigen zur Speise vorgelegt.“ Srov. Hájek, Kron. „Léta 1282 okolo Mělníka Němci (pod Ottem braniborským) sedláčky chudé (a nevinné) takto mučili: Svížíce je kladli je na kolesa, jako snopy 5 neb 6 spolu, a z najvyššího vrchu pouštěli je do Labe aby se šacovali, a když neměli co dáti ztopili je a tak Němečkové sobě kratochvil činili.“ A co hroznějšího mají dějiny člověčenstva jako popravy a utrácení 469 Čechů r. 1621 dne 21. července? jich katování, stínání, věšení, čtvercení, jazyků za živa řezání, k šibenici za jazyk přibíjení, rukou odsekávání, kusů těla na rozcestí rozvěšování, hlav na rožně vsterkání a na planýře, na mosty, na věže vystavování a jich tam za mnoho roku na odivu nechání? – Co se dotýče udatnosti a chrabrosti čili „Tapferkeit“ kterou Gebhardi Slavům odpírá, tedy upomínáme, že samo slovo Tapfer, Tapferkeit není německé, ale slavského původu, od dobr, dober, dobrý, a toto opět od starého slavského kořene, dob, doba, ozdoba a t. d. který kořen se v němčině nenalezá. Dobrý znamenalo v naší řeči za starodávna to co silný, udatný, zmužilý, a přešlo nepochybně od Sorbů a jiných k Němcům, kteří z dobr udělali topr, tapr, tapfr, tapfer. Srov. Anton, I. p. 32. „Dass Tapferkeit die Slaven anszeichnete, ist wohl nicht erst zu erinnern nöthig, denn ohne dieselbe hätten sie nie die Besitzer der grossen Länder werden können, die sie zum Theil noch haben.“ Lützow, p. 150. „Eine andere Tugend der Slaven war Kriegsmuth und Tapferkeit, von der die Geschichte laut zeugt, und die auch Helmold bekennt: L. I. C. 12. Provincia Starigard fortissimis incolebatur viris. L. II. C. 13. Slavi Danorum impugnationes pro nihilo ducunt, imo voluptuosum existimant manum cum eis conserere.“ Karamzin, Ist. Gos. R. I. str. 56. 57. „Slaviane Dunajskije v 6 věkě dokazali Grecii, čto chrabrost byla ich prirodnym svoistvom. Črezvyčainaja otvažnost Slavian byla stol izvěstna, čto Chan Avarskii vsegda stavil ich vperedi svojego mnogočislenago voiska.“ Co do „Falschheit, List, Tücke.“ Srov. Znělka 84. v. 11. Potom Linhard, Gesch. v. Kr. II. p. 217. „Misshandlungen aller Art, in allen Jahrhunderten ausgeübt mussten die slavische Nation mistrauisch machen, p. 220. Falschheit, List, Zanksucht sind Gebrechen ihrer Schicksale, nicht der Nation.“ Leske, Reise 470 durch Sachsen, v Dobrov. Slovance I. p. 99. „Die Venden sind nicht tückisch, wie man ihnen Schuld giebt, es ware denn dass man ihre gerechte Empfindlichkeit bei den Beleidigungen der Teutschen dafür ansehen wolle: vielmehr muthig, herzhaft, treu besonders gegen einander.“ Srov. Strabo, L. 8. C. 33. „Adversus Gennanos plurimum utilitatis est in infredulitate, quibus fides habita est, ii maxima damna intulerunt.“ Velejus, L. 2. C. 118. „Germani sunt versutissimi, natumque mendacio genus.“ Vopiscus, in Procalo: „Francis familiare est ridendo fidem frangere.“ – Belius, Not. Hung. T. II. p. 306. „Germani Thuroczienses amant dolos, quibus si accolas Slavos queant circumvenire, vehementer sibi placent, testantes ea re, quam siat ab ea natione animo alieno.“ Dánové, sami bratrové Němců, mají dle Zimmermans Kirchen Zeitung, 1830, Heft 5. p. 356. následující u nich v obecném životě zhusta užívané přísloví „Hvad gjör Tydskeren ikke for Penge?“ To jest německy „Was thut der Deutsche nicht fürs Geld?“ – Co neučiní Němec za peníze? – Co do „Schmutz a Unreinlichkeit“ kterou Slavům I. p. 4. p. 13. nadverhuje, tedy srov. Leske, Reise v Dobr. Slovance I. str. 99. „An Reinlichkeit übertreffen sie (die Wenden) fast den Deutschen.“ Piller et Mitterpacher, Iter per Slavoniam, Budae 1783. p. 118. „Interiora conclavium sola mundities ornat, cujus gens omnis est studiosissima.“ Joh. Csaplovits in Hesperus 1818. Nro. 59, und 1820. Nro. 19. „In den slowakischen Küchen gebt es weit sauberer und reinlicher zu, als in den Gasthäusern zu Wien.“ Ruský Petrohrad derží se vůbec za najčistotnější město v celé Europě. Herder, Ideen zur ph. d. Gesch. p 47. „Der Geschichtschreiber hüte sich, dass er einen Volksstamm zu seinem Lieblinge wähle und dadurch Stämme verkleinere, denen die Lage ihrer Umstände Glück und Ruhm versagte.“ Thunmann öst. Volk. p. 171. „Der Historiker ist oft eben so ungerecht, als der gemeine Mensch: er verachtet den, der nicht im Glücke ist.“ Rohrer. II. 471 p. 117. 154. „Nichts ist wohl leichter als den Slaven einen schlechten Charakter im Verhältnisse zu jenem der Deutschen anzusinnen. Allein schwerer würde es allerdings seyn, die Fäden dieser Erscheinungen zu entwickeln, den verborgenen Zusammenhang zu ergründen, oder überhaupt die Veranlassungen auseinander zu setzen, welche den slavischen Volkacharakter hervorbrachten. Vielleicht dürfte derselbe mehr von aussen allmählich aufgedrungen worden seyn, und nie Zeit gewonnen haben, sich von innen gehörig zu entwickeln. Mein Studium der Geschichte spricht wenigstens diesem Vielleicht das Wort. – Wir Deutsche hatten bisher nur das Glück voraus, wodurch unser Charakter besser manchmal schien als er war. Ein Schein, von welchem sich der Slave nicht immer blenden liess.“ Ossoliński, Vinc. Kadlubek, von Linde herausgegeb. Vorrede p. VIII. „Die ungegründeten Verunglimpfungen unserer Nation verdienen keine Widerlegung p. 24. 25. Die Sterne werden nicht schwarz, weil die Finger der Aethiopier nach ihnen weisen. – Möchte doch niemand über uns absprechen, als nach der reiflichsten Erwägung: den Ingber schmeckt man ja nicht eher, als man ihn kaut; wie soll etwas gefallen, wobey man vorüber rennt.“ – Rohoni, Palma Slaviae v Rukopisu str. 1. v. 7. „Nam quaecunque mea reprobant in gente dicaces, Prorsus iis vitiis natio nulla caret; Et bona, quae claris tribuuntur gentibus, inter Slavos singula si vis, reperire potes.“

Znělka 584.

v. 11. „Murgu.“ advokat v Pešti. Srov. Widerlegung d. Abhand, welche unter dem Titel vorkömmt: Erweis, dass die Walachen nicht römischer Abkunft sind, und dies nicht aus ihrer italienisch slavischen Sprache folgt, ron S. T. Ofen 1827. Und Beweis, dass die Walachen der Römer unbezweifelte 472 Nachkömmlinge sind, verfasst von E. Murgu, Ofen 1830. Z ošklivého toho celku přivedeme jen některá místa. Str. 4. „Von Slavenismen angesteckte Sprache.“ str. 9. Walachen machen sich keine Ehre Serbler zu werden. str. 103. Also kein römisches Geblüt, keine Römer! das muss gewiss slawisch-kritisch seyn! str. 156. Der Zweck dieser Unternehmung ist, das römische Blut, welches in den Adern des Walachen floss, fliesst und fliessen wird, durch slovenische Seuche nicht zu beflecken, nicht zu verletzen“ a t. d.

Znělka 585.

v. 2. „Uhl,“ tenkrát r. 1813 professor dějin v Jindřichově Hradci v Čechách, nyní ve Lvově. v. 6. „Českým trestem.“ Příklady takovéhoto, u jiných národů nevídaného, trestu, totiž házení, obzvláště z oken, zhusta v českých dějinách nalezáme. Srov. Hájek při R. 743. „Tu s nimi (muži s děvkami na Děvíně) svou vůli měli, dolů se zamku, ze zdí je metali, z oken jimi házeli.“ – R. 1419. „Toho dne (30. Července) když bylo mezi 13.-14. hodinou obec Novoměstská, jižto vůdce byl nějaký Žibřid a Jan Žižka udeřili na Rathauz, a kteréž tam konšely zastihli – pochytivše některé živé a jiné mrtvé z oken házeli, a jiní vně před Rathauzem stojíce na oštípy a sudlice je brali a dobili.“ – R. 1422. „Urozuměv tomu Jan Mnich že se něco jedná v tajné radě bez jeho přítomnosti, přišel na Rathauz staroměstský a všed do Rady sám desat bez opovědi, i nalezl tam Hejtmana Haška an sedí s konšely v Radě, i mluvil k nim, ke všem příkrá slova, že chce hned jíti, a na obec zazvoniti a ty Konšely že káže všecky i s tím hejtmanem na rynk okny vymetati.“ – R. 1483. „Obec Pražská, spuntovavše se tajně proti Králi pánu svému a proti svým zprávcům, purgmistru i konšelům, nenadále vskočili najprvé na Rathauz staroměstský 473 a polapivše Jana Klobouka, toho času Purgmistra, svrhli jej z Rathauzu.“ – Téhož roku tamž: Téhož dne Obec nového města Pražského učinili tolikéž, přiběhše na Rathauz, tu hned šest konšelův zamordovali a některými též z Rathauzů házeli.“ Srov. Druhá Apologie Stavův pod obojí Král. českého, v Praze 1618. „Nadepsaní Stavové pod obojí, vyžádavše sobě vstoupení na Kancelář k nim dvěma (Vilímovi Slavatovi a Jaroslav. Boritovi z Martinic s jedním Sekretářem mistrem Filipem Fabriciusem, náhončím jejich) je z Kanceláře Hradu Pražského starobylým příkladem v Království tomto a městech Pražských, ven z okna vyhodili.“ – Reichard, der Passagier pod článkem Prag: Auf dem Gradschin ist die Domkirche mit ihren Säulen, den Monumenten an der Stätte, wo Graf Thurn im 30 jährigen Kriege die Magiatratspersonen herabwerfen liess.“ J. V. Sedláček, Paměti Plzeňské, str. 18. „Měšťané v Plzni, kohokoli z bludařů (Husitů) chytili, do starých studnic je házeli, s tím vyřknutím: tady skákej! Na takový způsob naplnili mnoho studnic, kde až po dnes těla lidská hnijí.“ Komenský, hist. protiv. K. 10. str. 30. „Když Táborští posli své do Hory Kutny poslali Havla Prstena a Matěje Blažka, ti od horníků zjímáni a do najhlubších havýřských dolů zaživa vmetáni byli.“ I Jan Nepomucký z mostu do Vltavy shozen. Srov. Jul. Fr. Schneller, Österreichs Einfl. auf Deutsch. u. Europa. Stutgard, 1S28 S. 43. „Der Czeche liegte den Groll gegen das Fremde. Der Hinabsturz aus dem Fenster für Verfechtung des Rechts, galt ihm als urväterlich erwiesene Sitte.“ v. 14. „Časopis Bohemia.“ Sroy. Monatschrift des vat. Mits. Jahrg, 1. Septem. Übersicht der in Böhmen bisher erschienenen Zeitschriften. S. 27. Nro. 101. „Bohemia für gebildete Böhmen, 1312; davon erschien blos 1. Heft.“ Srov. Pervotiny pěk. um. r. 1813 List. 46. „Antibohemia.“ str. 186. „Hned z 474 počátku najvětší chybu vystavuje českému jazyku že je chud, a to proto že má málo odtažených pochopů. Kdo se ujímá českého jazyka, toho jmenuje on podjatého duchem strannosti, opičí láskou k vlastenské řeči vroucího, slepého ctitele, chlapecky po neobyčejnosti a originalnosti bažícího, modloslužebníka, šampiona (směšného hrdinu) a t. d. Psalli kdo česky, tím se zahodil v počet národních srozumitelných auktorů, jako na zradu učeného svého cechu. Co tedy česky psáno, skoro všechno jen černilidu psáno, aby ten ještě více se zaslepil. Český jazyk pohledává, prý, nyní obnovenou silou jakéhos, nikdy neměného nápadního práva při soudu aesthetickém. Tak se zotavuje knot dohořívající lampy ještě jednou jasně zaplápolaje, než do cela uhasne! Šampiónové čechohájní aby užili té poctivé češtiny toliko na terh a v čeledníku, kam se pro svou hbitost a ječivý přízvuk, zvláště k vadění, výborně hodí.“ Odpověd od J. Mladona pronikavou a čtení hodnou na tyto uteržky viz tamže List 47. „Slovo ke statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi.“

Znělka 586.

v. 9. „Sigmund.“ Srov. L. Gołębiowski, Wiadomości z Historyi Polskiey, Warsz. 1827. Pod článkem Zygmunt III. 1586-1632. „Zygmunt królewicz Szwedski, król Polski, niedosyć przywiazania do Polaków okazywał, naganiał czesto ich obyczaie i stróy narodowy. Był tak nierozwažny že strofovał a nawet chlostał Władysława królewicza za to: že Polską nad Niemecką suknię przekładał i nosić ią lubił. Władysław odpowiadał, že Polskiemu królewiczowi nie naležy inaczey ubierać się, iak po Polsku.“

Znělka 587.

v. 8. „Lenku.“ Srov. Dobrovsky, Lehrgeb. der böhm. Spr. Prag, 1809. Vorrede XIV. „Eines Wie- 475 ner Recensenten singender Kehle widerstrebten einige Stellen der böhmischen Lenka (März 1808. S. 132) so sehr, dass er von erstickenden Kakophonien, von ursprünglicher Schroffheit der an sich harten Sprache, zu sprechen veranlasst wurde. Wie viel doch auf ein biegsames Organ in der Aussprache ankommt!“

Znělka 588.

v. 1. „Čimboraso“ jeden z najvyšších verchů na zemi patřící ku pohoří Cordilleras čili Andes v Americe, zvýší 18,192 střevíců. v. 11. „Notař Bélův.“ Srov. Schlötzer, Nestor 111. S. 122-133. „Glaubt man hier nicht einen armen Kranken zu hören, der in einem Fieberparoxism tolles Zeug herschwatzt? Und diesen ärmlichen Fabelmann wollen neuere ungrische Geschichtsgelehrte der Welt als einen rechtlichen Chroniken-Schreiber aufdringen! Bald aber vereinten sich alle Geschichts-Forscher, die diesen Namens würdig sind, das namenlose Fragment für ein vorsätzliches, muthwilliges Fabelwerk eines tief unwissenden Geistlichen zu erklären: so Pray, Eder, Gatterer, Thunmann, Gebhardi u. a. Aus vermeintlichem Patriotism übertreibt und prahlt er einfältig, dichtet er unverschämt. Gerade in seinem Zeitalter hatten sich die schmutzigen wilden Komaner in Ungern eingenistet, und waren unter mehreren Regierungen Hofgünstlinge geworden: Komanerinen besonders spielen bedeutende Rollen. Hatte der geistliche Herr etwa Ursache, dieser Nation die Cour zu machen und ein Fabelchen über ihre Einnistung in Ungern zu erzählen, damit man vergässe, dass sie anfangs als Gefangene, und nachaer als arme Flüchtlinge aus Barmherzigkeit, im Reiche aufgenommen worden?“ Srov. Dobrovsky, in den Jahrbüch. d. Literat. 1827. B. 40. S. 220-249. – „Zwey ungrische Übersetzungen des Anonymi Belae Regis, so wie die frühern Ausgaben sind ein Beweis von der Werth- 476 schätzung, die das Buch bey Inländern, bis auf wenige Ausnahmen, bisher gefunden hat. Der Ton der Erzählung, in welchem die Tapferkeit ihrer Vorfahren gepriesen wird, sprach ihren Patriotismus so sehr an, dass sie es, ungeachtet seiner handgreiflichen Übertreibungen, seiner vielen Unrichtigkeiten, lieb gewannen, und es strenger zu prüfen gern und absichtlich unterliessen. Die Ausländer aber, denen die Prahlereyen des Notars anstössig waren, konnten an dem Buche keinen Geschmack finden. Dass er kein Fremder, sondern ein geborner Ungar war, beweisen die abgeschmackten Lobpreisungen (insulsa praeconia) seiner Nation, und die schnöde Behandlung anderer Nationen; dass er von Geburt ein Kumaner war, scheint doch aus vielen Stellen hervorzuleuchten. Nun mögen die Leser selbst urtheilen, ob die Schrift für eine Geschichte von einem glaubwürdigen Verfasser, oder für ein Fabelverk von einem Romanschreiber, der sich, um Eingang zu finden, für einen Notar des glorreichen Königs Bela ausgibt, zu halten sey.“

Znělka 589.

v. 9. „Euphem.“ Srov. Constantin Porphyrog. De Themat. L. II. p. 20. Edit. Venet. 1729. Thema Sextum. „Slavisata fuit universa regio (Peloponnesus) ac barbara effecta, quando pestiliens morbus in omnem terrarum orbem grassatus est, quo tempore Constantinus Copronymus Romanorum imperii sceptra rexit. Itaque quempiam e Peloponneso oriundum de nobilitate sua, ne dicam ignobilitate, gloriantem, Euphemias, illustris ille Grammaticus, cavillatus salse fuit hoc trito et pervagato aenario (jambo): Γαρασδοειδης οψις ευθλαβομενη (Vieta facies slavisata seu in servitutem redacta.) Hic autem fuit Nicetas, qui filiam suam Sophiam, collocavit Christophoro, filio Romani, egregii ac probi Imperatoris.“ Srov. J. P. Fallmerayer, Gesch. d. Habb. 477 Morea, 1830. S. 340. „Hiebey ist nicht zu vergessen, dass sogar die noch griechischredenden Überbleibsel des Peloponnesos schon im X. Jahrhunderte zu Constantinopel nicht mehr als Hellenen, sondern als eine Bastard-Race angesehen wurde, welche die Spuren ihrer slavischen Abstammung im Antlitze herumtrage. Deswegen wurde auch ein moraitischer Archont, dessen Tochter Sophia den Sohn des Kaisers Romanus geehlicht hatte, und welcher sich rühmte, aus dem Blute der alten Peloponnesier entsprossen zu seyn, von einem Euphemius mit folgendem Trimeter bestraft: „Ein runzliches Slavonier-Gesicht.“

Znělka 590.

v. 9. „Basilius.“ Srov. Tappe, Gesch. v. Russland. S. 136. „Der griechische Kaiser Basilius handelte oft grausam und unmenschlich; 15,000 gefangenen Bulgaren, liess er die Augen ausstechen; gab jedem Hundert einen Wegführer mit einem Auge, und schickte sie so nach Hause. Samuel, der Bulgarn König, fiel bei dem Anblicke der Unglücklichen in Ohnmacht, und starb Tags darauf.“

Znělka 591.

v. 12. „Casanova“ Johann Jacob de Seingalt, nar. 1725 v Beňátkách. Srov. jeho Memoiren německy vydané u Brockhausa 1822. Pak jeho Životopis v Conversat. Lexic. v Přídavných Svazcích. Ve Varšavě měl Casanova s hrabětem Branickým souboj; v Petrohradě byl u císařovny Kateriny; v Duchcově v Čechách byl u hraběte Waldsteina, kde se Kabalou, a Alchimií na útraty tohoto zaneprazdňoval. Knížeti Sulkowskiemu klade Casanova tuto, jeho vlastní umysly skrývající, výpověd do ust: „Das ist die Gemüthsart von uns Polen unbeständig, unzusammenhängend und bestimmbar durch andere;“ a pak dodává úšklebně: „Sarmatorum virtus!“
478

Znělka 592.

v. 4. „Olše Durynkova.“ Srov. Hájka r. 872. a Pelclova Kron. I. str. 121. „Mezi jinými kořistmi v Lučanském knížetství Čechové také syna Vlastislavova (Hájek jej jmenuje Zbislavem) pacholátko nevinné (dle Hájka 5leté) našli. Kníže Neklan dítě nějakému Srbu Durynk řečenému poručil aby ho zpravoval a choval ažby rozumu dospělého sám dožil. Durynk slepou žádostí jsa podveden, umínil toho sobě svěřeného mládenečka zabiti, domnívaje se žeby tím Neklanovi vděčnou službu učinil. Zimního času pojal ho se sebou na led řeky, řka k němu: pohleď, kterak tu pod tím ledem jest mnoho ryb. Tuť on pokleknuv na kolena, hlavu ke hlubině sklonil, aby ty ryby spatřil. Nešlechetný a zrádný Durynk vyňav sekeru bradatici, tomu pacholátku hlavu uťal, a však že ji jednou ranou nesťal, vyňav nůž ostatek dořezal. Hlavu v prostěradlo obvinul, šel do Prahy doufaje že bude od Neklana velikými dary obdařen. A když přišel na hrad Pražský, řekl: Ctné kníže! znáš že jedna jiskra v domě zanechaná, veliký vzbuzuje oheň. Tu jiskru já sem zhasil. Syn Vlastislavů, byť došel mužského věku, jistěťby mstil smerti otce svého. To pověděv vyňal a na stůl položil hlavu ještě krevavou. Zhrozil se kníže Neklan a řekol: zločinče! tobě nebylo slušné pána svého úkladně zamordovati. Ale že si se domníval za takový skutek ode mne dary vzíti, tento dar a milost chci tobě učiniti: z tří smertí jednu sobě vyvol: aneb skoč po hlavě z vysoké skály, aneb se svým mečem probodni, aneb se sám svou rukou na stromě oběs. l zvolil sobě oběšení. Tu jsou jeho popravcové hned pojali a jemu to na vůli dali, na kterémžbykoli dřevu chtěl se pověsiti. Durynk dlouho chodil, na každý strom vzhlédaje, ale žádné se jemu trefiti nemohlo; až potom vstoupiv na jednu Olši, tu se dlouhou chvíli přivazo- 479 val tak, až se vždy oběsil, ta potom, jak dlouho tu podle cesty stála, vždycky Durynkova Olše slula.“

Znělka 593.

v. 8. „Richter.“ Srov. Časopis Musej. 1830. Sv. 4 str. 379-380. „Jest v pravdě ubohý tento slovanský národek, zvláště Dolno-Lužičané pod pruskou vládou stojící, tak tuze na proměnu své bytnosti, tak ostře k odřeknutí se slovanskosti své doháněný, a tak velice všech prostředků k svému se zotavení odraný, že krok po kroku mluva jeho ve všech už i vesnických škůlkách a kostelích mizí, a ledajakýms pastůrkem aneb odrodilým němčiskem se zamezuje, jemuž svobodno nad tímto lidem slovanským svá křivá rouhání u veřejnost vydávati. Z čísla mnohých těch písálků a zhoubných tupičů buď zde toliko jméno jakéhosi Richtera, pastora v Sorně, blíže Žemra (Senftenberg), jakožto najjedovatějšího mudráčka proti jazyku a národnosti Slovanů Lužických, na soud veřejný vzato, kterýžto v roku 1825 napsaným stranným pojednáním (v Magaz. Luž. v Hořel.) dokazovati se snažil, že jazyk ten vendický netoliko vládě pruské (jak ošemetně a nelidsky!), než i samé církvi (jak nekřesťansky!) a vzdělanosti národní na velikou ujmu a škodu jsoucí, co najrychleji by měl vyhlazen býti. Svými však dílem sofistickými, dílem příliš zpozdilými důvody onen dobrý rádce ničeho nedolíčil, leč toho, že ovšem pro sedícího na tučné faře pastora pohodlivěji a snadněji, kdyžby několik set osadníků si oblíbilo jazyk německý, než aby on k vůli svým ovčičkám jejich jazyku měl hověti a jemu se přiučovati.“ – V Rusku jsou celé osady, města a kraje německé: jsouli i ty vládě a církvi na ujmu a škodu?

Znělka 594.

v. 11. „Vlastní krajan:“ Barth. Kopitar, Grammatik der slavisch. Sprache in Krain. Laibach 1808. 480 S. 109. „Der Bauer in Krain schreibt nicht, der gebildetere Slave ist Deutsch gebildet, und ein Überläufer; Slavisches Sprachstudium ist daher nur Sache irgend eines seltenen Dilettanten, der seine Landsleute beynahe um Nachsicht bitten muss für diese seine Passion!“ –

Znělka 595.

v. 9. „Básníř“ jménem Lángh, jakýsi Němco-Maďar, herec a vůdce maďarské divadelní roty, jenž po městech a vesnicech sem tam chodivši hry provozovala, najvíce národní, ku zlehčení jiných národů, obzvláště pak Slováků.

Znělka 596.

v. 2. „Orkus“ t. j. peklo. Srov. horký, horoucí, hořeti. v. 14. „Křižáků plémě,“ německy deutsche Herren, Kreuzherren, jejich řád povstal r. 1190, při příležitosti křížných tažení, v Palestině, jen němečtí šlechticové do něho přijímáni bývali. Povinnost jeho byla obrana křesťanského náboženstva a opatrování nemocných: časem ale následoval více zemské cíle, vedol vojny, dobýval krajiny, shromažďoval bohactva. Najvyšší Zprávce tohoto řádu nazíval se Hochmeister, Deutschmeister, Grossmeister, jenž bydlel najpervé v Jeruzalémě, potom v Beňátkách a pak v Marienburgu v Pruska. Srov. Gołebiowski, Wind. z Hist. Pols. pod článkem Władysłav Lokietek (1306-1333). „Zewnątrz wszystko na zagłade Polski zdawało się powstawać. W Pomeranii wszczęły się rozruchy, margrabowie brandeburscy na Gdańsk i Kaszuby czyhali. Wezwano Krzyžaków, ci opanowali to miasto handlowe i zatrzymali ie dla siebie; zniosłszy się z nieprzyiaciołmi, z którymi walczyć mieli, dzielą się Pomorzem, n Xiąžąt kuiawskich wyłudzaią ziemię Michałowską. Žali się roku 1317 Lokietek przed Janem XXII. 481 papiežem o te zabory, ten ie wrócić rozkazuie; nie słuchaią Krzyžacy, i chociaž na nich rzucano kłątwy: oni bez wstydu i cnoty, iak mówi Lokietek, nie dbaią, o cześć ludzką ani o boiaźń Božą.“ Niemcewicz, Śpiewy hist. str. 85. „Krzyžacy czuwali na Pomorze i miasto Gdańsk bezustannie, nie raz ie nawet podchwytywali, lecz zawsze wypędzeni ze strata.“ Str. 114. „Krzyžak zdradliwy mieczem i ogniem niszczyl Polskie niwy.“ Str. 18. „Wyplenionym na wieky zostal burzliwy i niewdzięczny zakon Krzyžaków.“

Znělka 597.

v. 11. „Troskovec a Kuneš.“ Srov. Mikul Dačického z Heslova, Paměti, v Časopisu musejním, roční běh II. Sv. 1. str. 48. „Leta 1551. Klec železná z rozkazu Královského udělána a postavena jest v rynku velikém starého města Pražského, do níž dáni a v ní seděti museli dva zemané Kuneš a Troskovec, jsouce medem nazí pomazani, aby je mouchi štípali, v té kleci několik dní zůstávajíce, proto že hanebné a sodomské věci – provozovali, potom ze země výpovědíni jsou. Jeden z nich sedě v té kleci pravil hněvaje se, že v znamenitých velkých slavných staveních býval a nikda v jednom pokoji, tak mnoho oken, jako tu v té kleci, neviděl. Tak ještě s sebou šprymoval.“ v. 13. „Adamité aneb Adamníci.“ Srov. Hájek, r. 1421. str. 397. „Mnozí ještě v horší bludy upadli a počali své bludy rozsévati nedaleko od Hradce, ve vsi Strážnici, a ti scházejíce se divné hříchy i sodomské páchali, a potom jeden ostrov mezi Hradcem a Veselím opanovali a nazí muži i ženy chodili, a měli mezi sebou za zprávce nějakého kováře Rohana z Veselé a toho Bohem nazívali a pravili: že tak všickni lidé na světě, jako Adam a Eva nazí chodili a choditi mají, protož jim lidé říkali Adamníci.“ 482 Srov. Dobrovský, Gesch. der böhm. Picarden und Adamiten, in den Abhandl. der böhm. Gesell. 1788. T. IV. p. 300. v. 13. „Pikharti.“ Srov. Beckovský, Poselkyně, str. 643. „Leta 1418 přišlo něřádných Pikhartův do Prahy mimo žen a dětí 40 osob mužských, kteří své pokoutné schůzky v domě nějakého Zmrzlíka mívali, tak časté a hojné, že mnoho osob k svému bludu ve dvou letech přivedli; čehož dovědíce se Konšelé i hned je z Prahy vyhnali, ale oni po jiných městech, městečkách a po vesnicech v Čechách se toulajíce, čím dále tím více se rozmáhali.“ v. 14. „Jamníci.“ Srov. Hájek, r. 1176. „Okolo Žatče města a Loun počali nezjevně ale tajně kázati a haněti svátostí Kristových, řádů duchovních a kněží, ale že ty bludy po stodolách a po jamách tajné rozsívali Jamníci slouli.“ v. 14. „Rozkolníci“ v rusko – řecké církvi tolik co sektáři, šismatici, kacíři; oni sami nazívají se starověrci, zaverhují nápravu od Patriarcha Nikona v náboženských a církevních věcech učiněnou. Mnozí Kozáků kmenové a čast obyvatelů Siberie přiznávají se k této sektě.

Znělka 598.

v. 7. „Beňátky,“ Srov. A. Komenský, O protiv. církve. K. 6. str. 17. „To obzvláštně ti muži (Jan Milič a Konrád Štěkna) mezi jinými věcmi horlivými kázaními svými spravili, že v Praze zlopověstný Nevěstčí Domek, Beňátkami nazvaný, vyvracen byl, a na tom místě kostel vystaven.“ Beckovský, Poselkyně, str. 585. „Císař Karel z ponuknutí knězi poručil r. 1372 Domek obecních a hříšných žen, v menším městě Pražském zbořiti, jemuž Beňátky říkali, proto, že se v Beňátkách takových osob mnoho nacházelo.“
483

Znělka 599.

v. 7. „Lidčina stížnost.“ Viz Hlas Líry České od Fr. Bohum. Štěpničky, Svaz. II. v Praze 1817. str. 146.

Znělka 600.

v. 9. „Bělohlava“ jináče i bjelá pohlava, bjelá osoba, aneb i jen Bjelá, sluje Slovákům, vůbec žena, u Poláků biała pleć. Toto jméno pěkné svědectví vydává o čistotě slavských ženštin, nebo příčinu a příležitost k němu nepochybně dala jejich bělost těla a oděvu. Bílá barva jest obraz čistoty a nevinnosti, proto i anjelé v bílém rouše se představují. Bílé pohlaví jest tedy čisté, bělost a čistotu milující pohlaví. Poněvadž pak Slavenky, v severných krajích a v horách Tatrách bydlící, větším dílem tak řečené Blondiny s rusými vlasy a bělavou hlavou byly, a hlavu bílými rouchami odívaly, odtud sluly Bělohlavy. Od Bělohlava, Bíla povstalo snad i Víla, postava v bílém rouchu, žena. Až podnes ještě panuje mezi slavskými ženami zvláštní láska a náchylnost k bílé barvě; téměř všickni Ethnographové slavských kmenů to poznamenali. Srov. Rohrer, Bew. d. öst. M. I. S. 80. „Die Krainerin zeichnet sich unter allen Slavinen durch das blendende Weiss ihrer Kleidungsstücke und eine Reinlichkeit aus, welche einer Wiener Putz-Wäscherin Ehre machen könnte.“ S. 87. „Das Mädchen in der Hanna in Mähren trägt eine weisse schleyerne Stirnbinde, welche gegen den Nacken hinab und um die Haare schliesst.“ Taube, Slavonien, B. I. S. 65. „Wenn die verheyratheten Weiber in Slavonien aufgeputzt sind, so ist ihr ganzes Haupt mit einem weissen Schleyer bedeckt, der hinten auf den Rücken hinabhängt.“ Csaplovits, Slav. u. Croat. T. I. S. 99. „Die gewöhnliche Tracht der Weiber ist eine weisse Jacke. S. 100. Die Weiber in 484 Croatien tragen, anstatt Hauben, eine Art runder Hüte, welche in weisse Leinwand eingenäht sind.“ Týž, Croaten und Wenden in Ung. S. 22. „Die Haare der croatischen Weiber in Ungarn werden in doppelten Zopf und diese in ein Viereck gebunden, darauf kommt ein leinenes Pölsterchen, und eine ebenfalls viereckige Haube: und alles dieses deckt ein weisses Tuch. S. 77. Die Weiber der Wenden haben ein weisses Flanellkorsett, und noch darüber ein Leintuch von feiner Leinwand, welches sie vorne an der Brust zusammenheften.“ Hacquet, Besch. d. öst. Sl. „Die Krainerischen Weiber sind weiss mit der schönsten Röthe. Das slavische Weib in Istrien ist in Winter und Sommer in weisse Leinwand gehüllt.“ N. G. Leske, Reise durch Sachsen. S. 134. „Die Weiber der Wenden in der Lausitz haben um die Haube ein weisses Tuch gebunden, bedecken den Hals mit Tüchern, tragen ein grosses, zusammengewickeltes, weissleinwandenes Tuch, so zur Zierde unter dem Arm wie teutsche Damen ihren Fächer oder Regenschirm (tak posud i u Slováků). Nichts ist einfacher und auch wohl nichts der Natur der Sache gemässer als die Trauer der Wendinen. Sie hüllen sich ganz und gar in ein weisses leinenes Tuch; oft verhüllen sie das ganze Gesicht, dass man nichts als Augen und Nase gewar wird.“ Toto milování bělosti zjevuje se ještě i u zněmčených už Slavenek, viz Nik. Haase, Gesch. den Slavenlandes an d. Aisch, Bamb. 1819. T. II. S. 312. „Spuren slavischer Abkunft sind: schlanke Körper, doch kräftige, braune Haare, glatte, ehrliche Gesichter, die Röcke der Weibspersonen gefaltet, am Feiertage ein weisses Kopftuch.“ Čepce všech slovenských žen jsou až posavad bílé; černé čili konty jsou jen u Němkyň, Maďarkyň aneb u zodnárodnělých Slavenek v užívání. Slavové od jakživa bílou barvu oblibovali a ji sobě obzvláště vážili, odtud Serbům podnes co krásné neb veliké jest bílým sluje zvláště v národních písních, k. p. Bely dvor, Bela kuťa (dům), 485 Bely Dunaj, bely grad, bely car, bely kněz, srov. Belokneginia (manželka Geysy knížete uhers.), Bílá paní v Čechách; kůň Svatovitů v Arkoně byl bílý, Běloň; znaky čili erbové království polského a českého jsou bílý orel a bílý lev; boha dobrého měli Bělboga; sídla knížat svých a králů nazívali bílými hrady, srov. Werantii Iter Buda Hadriam, kde praví: Notandum est, quod nationes Slavicae ut plurimum sedes suorum Principum nomine Belgrad solitae erant olim insignire, ut de Belgrado in Serbia, Belgrado seu Alba Regali in Hungaria, de Alba Julia in Transilvania, de Alba Nezter arce ad Tyram flumen sita videmus, quae omnes dicuntur aliquando sedes fuisse Principum.“ v. 10. „Drahomira.“ Srov. Pelcel, Kron. I. str. 153 a násl. „Vratislav, Kníže české, měl za manželku kněžnu jménem Drahomiru, kteráž z národu slovanského, jenž v nynější zemi Brandeburské tehdáž bydlel, a Stodorani nazván byl, pošla. Svou tchyni Lidmilu ze světa sklidila. Umínila náboženství křesťanské ztenčiti, pověry pak své pohanské zesiliti. Chrámy křesťanské zavříti poručila, kněží pronásledovala, na Křesťany velmi ukrutná byla a nesnesitelná. Synu svému Boleslavovi radila aby bratra svého Václava ze světa sklidil. Dal se tedy Boleslav k takovému mrzkému skutku od té nešlechetné pohanky namluviti.“ Hájek r. 934. „Ukrutná Drahomira v rozhněvání velikou a prokletou přísahu učinila, všecky Křesťany že chce dáti zmordovati, a vsedši na svůj vůz formanu svému kázala se do Lucka vesti, a když od S. Víta k Pohořalé vsi jeli – toť země se hrozně otevřela a vůz ten i s koňmi s tou zlořečenou Drahomirou v se pozřela: v tom z té propasti ukázal se dým a oheň, a smrad nesnesitedlný vyšel, toť země ta rychle se zase zavřela.“ v. 12. „Špinka“ jméno pamatného vězení ve Staro-Praze; v němž Král Václav 15 týdnů jatý seděl. 486 Viz Hájka, r. 1393. „Krále Václava dali na Rathuz Staroměstský do vězení, jenž slove Špinka.“

Znělka 601.

v. 8. „Włodkova“ Katharina. Srov. Dlugoš, Hist. Pol. L. XIII. p. 69. Solicitabatur Casimirus Rex Poloniae a subditis ut Włodkonem de Skrzin et uxorem ejus rapto et furtis operam dantes, et qui nec juribus nec imperiis parebant regalibus, in castro Berwalth obsidione cingeret, ut hostes et quasi quaedam pestes generis humani essent depulsi et injuria toleratarum hactenus injuriarum vindicata.“ Týž L. XIII. p. 211. „Catharina Włodkowa, Włodkonis de Skrzin uxor, quae pro illa tempestate arma bellaque tractabat, dum in Osswyączim personaliter consisteret missis gentibus suis, omnes illos octo, positis dissidiis, trucidari disposuit et quodcunque illis in equis, armis et auro datum fuit aufferri.“

Znělka 602.

v. 4. „Kruko, Crito,“ Srov. Lützow, Gesch. v. Mekl. S. 65. „Jubelnd rief das Volk den tapfern Kruko zu seinem Könige aus, und brachte ihm seine Huldigung am so freudiger dar, je lieber es einen gebornen Fürsten seiner Nation an seiner Spitze sah und je berechtigter Kruko durch seine Thaten zum Throne war.“ v. 4. „Jindřichem.“ Srov. Krantzii Vand. L. 3. C. 19. „Domina Slavina Critonis conjux affectior erat Henrico quam Critoni. Maritum jam vetulum exosa, Henrico si fieri posset nubere constituit, si Crito esset de medio factus. Unde factum est, ut instinctu ejusdem foeminae Henricus Critoni vicem redditurus humanitatis, invitavit illum ad convivium. Quem multa potione temulentum, quum triclinium in quo sunt convivati, vir statura procerus, jam incurvatus egrederetur, Danus quidem securi percussum stravit, et eodem ictu caput avulsit. Mallem – non deos hospitales violasset.“ 487 v. 11. „Slavina.“ Srov. Hübners Genealog. Tabell. Nro. 192. „Slavina war Tochter Herzogs Svantiborii in Pommern, Gemahlin des Cruco oder Crito Fürst in Rügen.“ v. 14. „Pěkná nešťastnice.“ Srov. Lützow, Gesch. v. Mekl. S. 67. „Einen noch grössern Sieg aber erfocht Heinrich, indem er bei einer Zusammenkunft, die er mit Kruko hielt, die schöne Gemahlin desselben, Slavina, des Pommerschen Fürsten Svantibor Tochter, für sich nad seine Sache zu gewinnen wusste und aich dadurch einen grossen Zuwachs an Einfluss bei den Wenden verschaffte, welche weniger Kruko, seitdem derselbe alt und schwach war, als der holden Slavina anhingen, zumal sie von altem wendischen Fürstengeschlechte herstammte.“

Znělka 603.

v. 2. „Dvě sestřičky.“ Srov. Mauro Urbino, u Raiče Kn. VIII. G. V. §. 8. „Meždu glavnimi Generalov voiska Lazareva byli Vuk Brankovič ziat Lazarev i Miloš Kobilič (Obilič) drugii ziat. Jegdaže vojska stojali v oboziech protiv drugdruga vostali spori meždu dvuch sestr Maroju i Vukosavoju o mužestvě svoich mužej. Vukosava boljeje počitala mužestvo Miloša muža svojego, pače Vuka mnža Marina, kotoraja oserdivšisia udarila po licu sestru: sija že rozkazavši so slezami slučaj svojemu mužu (ozlobilo najpače Miloša kobilinym synom) togda Miloš toj čas poide pozvati svojaka svojego Vuka na pojedinok.“ Srov. Talví, Volkslieder d. Serben I. S. XXX. „Die Freiheit Serbiens wäre vielleicht noch zu retten gewesen, wenn der Keim der Zerstörung nicht in seinem Schoose selbst geruht hätte. Es herrschte Zwietracht im Kriegslager und am Hofe des Zaren. Unter den Eidamen desselben waren Wuk Brankowitsch und Mi- 488 losch Obilič der tapferste Held and Schmuck von Serbien. Beide waren gegeneinander gespannt. Ein kleinliches Gezänk ihrer beiden Gemahlinen führte die Feldherren feindlich zusammen. Wukossawa, die Gattin des Milosch, rühmte die Tapferkeit ihres Gemahls, ihre Schwester Maria pries den Ruhm des ihrigen. Ein Wort gab das andere, Maria setzte Milosch herab, und darüber erbittert, gab ihr Wukossawa einen Backenstreich,“ v. 5. „Tureckým trestem.“ Srov. Leopold Ranke, Die serbische Revolution, Hamb. 1829. S. 185. „Im 1814 erhob sich der Aufstand durch Poschega, Kragujewaz bis nach Jagodina hin. Milosch suchte die Ruhe herzustellen. Oft haben die Türken bei dieser Untersuchung Säcke, wie aus denen die Pferde fressen, mit Asche gefüllt, Weibern unter dass Kinn gebunden und ihnen die Asche, darauf schlagend, in Mund and Nase gestäubt.“

Znělka 604.

v. 4. „Bátorku.“ Srov. J. Csaplovits, Gem. v. Ung. I. S. 267. „Elisabeth Báthory lebte in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts im Neutraer Comitat. Ihre liebste Beschäftigung war, ihre Dienerschaft aus dem Blüthenalter des weiblichen Geschlechtes auf das empfindlichste zu peinigen, und sich an ihren Schmerzen zu weiden. Stecknadeln unter die Fingernägel eingesteckt, Geisslung und Dornenpeitschen, Brennen mit glühenden Schlüsseln, kleine Schnitte mit Scheeren und Messern, waren gewöhnliche Strafen, und die verschiedenen Aeusserangen des schrecklichsten Schmerzgefühls das angenehmste Schauspiel für die Tyrannin. Einst zerschlug sie im Zorn einem ihr bei der Toilette aufwartenden Mädchen das Gesicht. Ein Blutstrom entquoll dem gemisshandelten Geschöpf, und ein paar Tropfen benetzten die Wange der Burgfrau, die nach dem Abwischen zu bemerken glaubte, dass die mit Blut benetzte 489 Stelle an Zartheit und Weisse ihr ganzes Antlitz überträfe. Plötzlich fuhr ihr in den Sinn, ein Bad von Jungfernblut müsse gleiche Wirkung auf ihren ganzen Körper hervorbringen. Um ihre Reitze dadurch zu erhöhen, schritt sie auch, zur Ausführung, und liess beinahe 300 Mädchen nach und nach umbringen; in deren Blute sie sich dann formlich badete. Endlich wurde sie denunciirt; der Palatin Thurzo liess sie fangen, und verurtheilte sie zur lebenslänglichen Haft in einem unterirdischen Kerker, worin sie nach 3 Jahren 1614 ihr verruchtes Leben endete.“ Srov. Mednyansky’s malerische Reise auf dem Waagfluss, 1826. S. 95. Tato Střebikrevka maďarská jest posud předmětem rozprávek na přádkách čili přástvách slovenských dívek.“ Srov. Medniansky Sammlung Abergläub. Meinungen u. Gebräuche des gemeinen (slavischen) Volkes u. s. w. in Hormayrs Taschenb. 1829. Nro 43. „Dass im Schloss zu Zay-Ugrótz des Nachts eine schwarze Frau im ungarischen Kleid herum wandle, und sich besonders auf dem Sekret sehen lasse, beschwört das ganze Thal.“ v. 13. „Páter v Divakách.“ V Turčanské stolici, mezi vesnicemi S. Michalem a Divjaky asi půl hodiny od Štubnanských teplic, stojí, nad břehem řeky Turec starý čtverhranný, zděný, asi 1 1/2 sáhů vysoký sloup, vedle něhož všickni obyvatelé toho okolí nejináče než s tajnou hrůzou a bázní kráčejí. Pověst nese že před věky byl v Divákách jistý kněz, jenž maje v domě svém lovčího psa (kopova) jej tak miloval že s ním spolu i jídal i spával. Když pak pes ten, jemu milý, život skonal, kněz dal mu, pod zámínkou že ten zemřelý jest jeho příbuzný přítel aneb domácí sluha, nejen obyčejnou rakev udělati a hrob vykopati, ale i zvoniti a pohřeb ve dvoře se zpěvem a jinými obřady vykonávati. Po čase věc vyšla na světlo, kněz u verchnosti obžalován, odsouzen a pak za živa tu v tomto sloupu zazděn.“
490

Znělka 605.

v. 11. „Mademoiselle a t. d.“ ta francouská slova znamenají: Panno! odpuštění, já jsem Francouz! v. 12. „Guovirer“ Charles. Srov. Neues Archiv, für Gesch. Staatenk. Lit. u. Kunst, Wien 1830. März Nro 25 S. 189. „Johann Sobieski’s, Königs von Polen, Begebenheit auf der Jagd; aus der zu Lemberg in polnischer Sprache erscheinenden Zeitschrift „Rozmaitości“ entlehnt und verdeutscht von Ignaz Kankoffer. Sobieski war einer der grössten Jagdliebhaber. Die Forste um Zolkiew, in Galizien, waren der Lieblingsort des Königs. Eines Tages verfolgte er um Zolkiew sehr hitzig einen grossen Hirschen. Im dicken Forste trennte sich der König von den Seinigen, und kam nach langem Herumirren in eine armliche Hütte. Ermüdet warf er sich auf ein Strohlager. Als er nach einigen Stunden erwachte, sah er an seinem Lager ein holdes Knäblein sitzen, das mit einem grünen Tannenzweige die Fliegen von des Schlafenden Antlitz abwehrte. In der Ecke der Hütte erblickte der König eine weibliche Gestalt, deren edle Gesichtzüge, zwar durch Kummer und Gram gefurcht, mehr als eine Gemeine Person zu verrathen schienen. Der König liess sich mit der Unglücklichen in ein Gespräch. Der König: Ist das euer Sohn, meine Liebe? Euphemie (so hiess die Unglückliche, slav. Dobroslova Dobroslavka): Ja, gnädiger Herr: es ist eine vaterlose Waise. Der König: „Wie? ihr noch so jung und schon eine Wittwe? Sagt mir, wie ihr euern Gatten verloren habt? Euphemie: (weinend und die Augen niedergeschlagen) Ihre herablassende Güte flöset mir Zutrauen ein; Ihnen allein will ich alles, was so lange ein tiefes Stillschweigen barg, entdecken und auch meinen eigenen Fehltritt eingestehen: nur der Name des mir ewig Theuern soll verschwiegen bleiben. 491 Hören Sie mich gütigst an. Mein Vater war in dieser Gegend griechischer Pfarrer. Frühzeitig verlor ich meine Mutter. Nach dem Siege bey Chozim kehrte das siegreiche Heer in seine Heimath und ein Theil der Truppen kam in unsere Gegend. Ich zählte damals fünfzehn Frühlinge. Jedes Haus musste einige Soldaten beherbergen, und so bekam denn auch mein Vater zwey vornehme Officiere in Quartier. Einer, ein alter Krieger, dem Trunke zu sehr ergeben, sang und war stets fröhlichen Muthes; der andere jung und schön, doch immer mürrisch, und in Gedanken vertieft. Ich hielt ihn für einen Unglücklichen, fühlte Mitleid mit ihm. – Der König: Unglückliche! Der schändliche benützte deine Schwache und verführte dich. Euphemie: Er versprach mich zu ehelichen. Des Königs Befehl berief ihn an den Hof nach Krakau, und seit dieser Zeit sah ich ihn nicht mehr wieder. Der Schmerz über das Unglück seiner Tochter brachte den tiefgekränkten Vater ins Grab. – Der König (entrüstet): Der Unwürdige! er muss sein Versprechen halten. – Sobieski verliess die Hütte, gegen Abend langte er auf seinem Jagdschlosse zu Krechov an. Des andern Tages eilte er nach Zolkiew. Hier entfernte er sich in sein Cabinett, liess dann den Schlosshauptmann Guovirer zu sich rufen. Guovirer war ein geborner Franzose, der in seiner Jugend nach Polen kam, Dienste daselbst in der Armee nahm und sich durch Tapferkeit und Muth ein ansehnliches Amt und die Gunst des Königs erwarb. Der König: Ich weiss, dass sie vor einigen Jahren die Tochter des griechischen Pfarrers zu Krechov kennen gelernt haben, und dass es ihr Wunsch ist, sie zu ehelichen, um die Beleidigte zu versöhnen. Guovirer war bei diesen Worten todenblass, indem er nicht wusste wie der König dieses Geheimniss entdeckt habe. Guovirer: In der That – Doch – ja nein – Der König: Die Unglückliche lebt und darbt im grössten Elende. In dem Krechower Forste haben ihr die mitleidigen Mönche eine armselige Hütte 492 zur Freystätte gewährt. Mein Wunsch ist es, dass Sie unverzüglich hineilen und ihr Versprechen erfüllen. Zitternd entfernte sich Guovirer, es war keine Ausrede und Verzögerung möglich; denn er kannte den König zu gut. Des andern Tages machte sich Guovirer in aller Frühe auf, um des Königs Befehl zu erfüllen. Sobieski wollte selbst Zeuge der Freudenscene seyn, die zwey Herzen auf immer verbinden, und die gekränkte Ehre wieder rechtfertigen sollte; er liess daher für sich und den Prinzen Jacob, Pferde satteln, und ritt dem Guovirer langsamen Schrittes nach. – Euphemie sass am Spinnrade: ihr Söhnchen zu ihren Füssen. In diesem Augenblicke ging die Thüre auf, und Guovirer trat in die Hütte. Ach Gott! rief Euphemie, Carl! liebster Carl! kehrst du wieder in die Arme deiner unglücklichen Geliebten? Guovirer: Weg mit der Verleumderin! Unwürdige! du hast mich beym Könige verleumdet, und willst mich um dessen Gunst und Gnade bringen. Euphemie: Der König hat sich auf der Jagd verirrt, kam in unsere Hütte, ohne sich zu erkennen zu geben. Die herablassende Güte und Theilnahme an meinem Schicksale flösste mir Zutrauen zu dem Unbekannten ein, ich entdeckte ihm die Ursache meines Grames; aber Gott ist mein Zeuge, dass ich weder deinen Namen nannte, noch Rache verlangte. – Inzwischen kam Sobieski bey der Hütte an, stieg vom Pferde ab, und ging leise bis zur Thüre der Hütte. Guovirer: Du bist die Mörderin meines Glückes! Euphemie: O Carl! nie will ich die Ursache deines Unglücks seyn. Ich will mich dem Könige zu Füssen werfen, ihn bitten, dass er dich zu einer Verbindung, die du einst sehnlichst gewünscht, nun aber verachtest, nicht zwinge. Guovirer: Es ist nur ein einziges Mittel, was mich retten kann: da musst jetzt auf der Stelle diese Gegend heimlich verlassen und weit fliehen. Euphemie: Grosser Gott! wo soll sich eine unglückliche verlassene Waise hinwenden, soll ich meinen alten Oheim und mein Kind verlassen? Bey Gott, 493 das kann ich nicht. Guovirer (entrüstet): Elende! du zögerst? Wohlan! durch dich bin ich ins Verderben gestürzt, nun, so soll auch dein Glück mit meinem zu Grabe gehn. (Er fasst das in der Nähe stehende Kind bey den Haaren und zieht seinen Degen aus der Scheide.) Diess Kind soll vor den Augen der Mutter im eigenen Blute sich baden, und mein Haupt durch Henkershand vom Rumpfe getrennt werden. – Indess erschallten Jagdhörner der Jäger, die dem Könige langsamen Schrittes nachfolgten. Guovirer blickte zum Fenster hinaus, und sah das königliche Jagdgefolge der Hütte sich nahen. Gott! rief er, ich bin verloren! Der König nahet. Verbirg mich. Euphemie: Wo soll ich, dich verbergen? Gehe in diese Kammer heinein. – Der König (in die Hütte eintretend): Liebe Euphemie, ich komme zur Verlobung, doch, wo ist denn euer Bräutigam? Euphemie: Gnädigster Monarch! ich will ihn nicht mehr zu meinem Gatten haben und entsage ihm gänzlich. Der König: „Würdige Seele! Gott soll den Schändlichen richten und deinen Seelenadel lohnen. Ich stand an der Thüre und hörte alles. (Zu dem Jagdgefolge sich wendend:) Öffnet die Thüre dieser Kammer und schleppt den Missethäter heraus. Euphemie (dem König zu den Füssen): Gnade und Barmherzigkeit dem Verirrten! Das Jagdgefolge sprengte die Thüre ein: doch welch Entsetzen! Guovirer schwamm, die schwarze Seele aushauchend, im eigenen Blute. Euphemie sank ohnmächtig zu Boden. Der König (zu den Umstehenden): Labt die Unglückliche, von heut an will ich ihr Vater sein. (Zu dem Prinzen:) Siehe, Sohn! das ist der Lohn des Lasters, die göttliche Gerechtigkeit kam der menschlichen vor. (Dieser Aufsatz dürfte in historischer Hinsicht nicht ganz beachtungslos erscheinen und einem Beytrag zu Sobieski’s Charakteristik liefern).“

Znělka 606.

v. 2. „Guillotina“ jest stínadlo čili zvláštní ze dvou trámů, mezi nimiž ostré železo, záležející nástroj 494 ku stínání na smert odsouzených, od francouského lékaře Guillotine, v Paříži, v čas revolucie jestli ne vynalezená, aspoň do častého potřebování uvedená. Mnoho tisíc Francouzů pod ní krevácelo, i sám Ludvík XVIII. v. 3. „Karavána“ houf, zástup lidí. v. 4. „Sanscullotte“ čili bezkalhotník, beznohavičník, tak se nazívali ve francouské revolucii chudobní, oterhaní lidé a buřiči, kteří buď kalhot neměli, buď takové z posměchu na píkách co praporec nosili. „Jakobín“ též rota vzteklých buřičů pod francouskou revolucií, tak zvaná od chrámu Jakuba v Paříži, v němž své schůzky měla. v. 10. „Evangelium.“ Srov. Schlötzer. Nestor. I. S. 42. „Das slavonische Evangelium, auf welches die französischen Könige bei ihrer Krönung in Rheims schworen, muss äusserst alt gewesen seyn: leider hat es der Canibalismus beim Anfang der Revolution vernichtet.“ Srov. Dobrovsky, Slavin S. 69. „Alters Miscellaneen. Nro. 17 führt Alter eine lange Stelle aus der griechischen und slavischen Chronik des Dorotheus über die Plünderung der Sophienkirche zu Konstantinopel im J. 1204 an. Da nun in derselben der kostbaren Bücher von allerley Sprachen gedacht wird, so äussert er eine Vermuthung, die mir aber nicht wahrscheinlich ist. Es ist wahrscheinlich – sagt er – dass das berühmte Slavonische Evangelienbuch, auf welches Frankreichs Könige zu Rheims bei der Krönung den Eid ablegten, um diese Zeit (1204) nach Frankreich mag gekommen seyn. Dass es mit GIagolitischen Schriftzügen, wie nach S. 244 Th. Ford Hill, ein gelehrter Engelländer versichert haben soll, geschrieben sey, fand Alter nach einer von Paris mitgetheilten Nachricht selbst nicht mehr wahrscheinlich. Ich vermuthe vielmehr, dass dieses schätzbare Denkmal erst unter Ludvig dem Heiligen, als ein Geschenk von der Serbischen Königin Helena, die eine 495 Französische Prinzessin war, etwa um das J. 1250 nach Frankreich gekommen sey.“ Tamž S. 186. „Alter hat in seinen Beyträgen zur Diplom, für Slaven die neueste Pariser Nachricht davon aus dem Magazin encyclopedique in französischer Sprache S. 153-156 ganz abdrucken lassen. Teutsch hatte sie schon Eichhorn in der Allg. Bibl. der Bibl. Lit. B. 10. S. 530-531 mitgetheilt, woraus ich das Erheblichste entlehnen will. Das berühmte Evangelienbuch zu Rheims, unter dem Namen Text du sacre bekannt, ist wahrscheinlich an dem Tage, da man die dasige Kathedralkirche der Vernunft weihte, dieser Gottheit der Revolution zu Ehren als ein Opfer aufgebrannt worden. ....unde manum jeventus Metu deorum continuit? quibus Pepercit aris? Es war auf zwey Columnen, in zwey Sprachen, griechisch (lépe glagolitisch) und slavisch, sehr schön geschrieben. Der Deckel war mit Goldblech überzogen und mit ungeschliffenen Edelsteinen besetzt. Als Zar Peter I. im J. 1717 das Mspt. besah, so sagte er den Besitzern desselben, die ihnen unbekannten Charaktere wären slavonisch. Ich kann es aus den Excerpten des sel. Fort. Durich darthun, dass das Evangelienbuch zu Rheims nicht nur mit glagolitischen, sondern auch mit cyrillisch-slavonischen Buchstaben auf zwey Columnen geschrieben sei. Die zwey Herren französischen Aufseher, C. Poirier und sein Mitbruder C. Engrand kommen hier ins Gedränge, und scheinen die Altslavonischen Buchstaben der einen Columne für Griechische angesehen zu haben. Denn niemand vor ihnen hat behauptet, dass das Evangelienbuch zu Rheims in griechischer Sprache geschrieben sei. Piganiol de la Force erzählt in seiner neuen Reise durch Frankreich, der Kardinal von Lothringen habe die Gewohnheit gehabt, dieses Evangelienbuch bey Processionen wie eine Reliquie zu tragen, und setzt hinzu, es sey mit altslavoni- 496 schen Schriftzügen (en vieux characters sclavons) geschrieben und sehr gut erhalten. Also nicht Griechisch. Man nenne mir einen gelehrten Reisenden, der davon spricht, welcher es für Griechisch ausgegeben hätte, und davon hätten doch Büsching, Meyer und andere auch Meldung machen müssen. Kam diess schätzbare Denkmal, dessen Verlust sehr zu bedauern ist, durch, die Königin Helena nach Frankreich, so ist nichts begreiflicher, als der Umstand, dass es mit beyden slavonischen Schriftzügen geschrieben war. Der Cyrillisch-slavonischen bedienten sich die Serben, der glagolitischen aber die Dalmatier, zum Theile auch die kathol. Bosnier. Da nun Helena eine Anhängerin der lateinischen Kirche war, so war es ganz natürlich, dass die Glagoliten, die eben erst im J. 1248 die Erlaubniss und Bestätigung ihrer slavonischen Liturgie nach Römischen Gebräuchen erhielten, ihr auch, den nach der Vulgata geänderten slavonischen Text neben dem Cyrillisch-slavonischen, mit glagolitischen Schriftzügen vorlegten.“ Týž, Instit. Linguae, Praef. p. XIV. „Evangelia slavonica lingua exarata, religiose Remis servata, quae reges Galliae coronandi praestando jusjurandum tangere solebant, furor tumultantium, prob dolor! igni tradidit.“

Znělka 608.

v. 4. „Stentor,“ slavný trubač, při řeckém, Troji dobývavším vojsku, o němž Homer (Iliad L. 5.) ujišťuje, že tak silně křičeti a troubiti uměl, jako 50 jiných mužů spolu. Od něho pochodí ten výraz Stentorů neb Stentorový hlas k poznačení silného hlasu. Juven. L. 5. Sal. 13. „Exclamas, ut Stentora vincere possis.“ v. 10. „V honose,“ Nominativ ta honosa t. j. honosení od honositi, jako rosa a rositi. v. 11. „Połska stoi nerządem,“ to bylo powszechne szalone u nás domnienie,“ praví Stan. Potocki v Mowach a Rozp. Varš. 1816. V Rozpravě V. 497 v. 13. „Přísloví to: ko se neosveti“ – Srov. Linhart, Gesch. v. Krain T. II. S. 219. „Bei den Krainern heisst sich rächen ein mannbares Betragen (možuvati sich rächen); bei den Chrobaten und den Bewohnern Dalmatiens werden Rache, Gerechtigkeit und Heiligung mit eben demselben Namen bezeichnet. Osveta, Osvetenie die Rache, Osveta, posvetenie die Heiligung, Gerechtigkeit. Die Dalmatiner haben ein Sprichwort, mit welchem sie ihre Rachgierde rechtfertigen: Ko ne se osvětí, on se neposveti, Wer sich nicht rächet, wird nicht geheiliget.“ W. Gerbard, Wila Glossar. S. 263. „Die Montenegriner rächen Beleidigungen blutig. Die Blutrache wird bei ihnen, so wie in den banachbarten Provinzen, für eine heilige Pflicht gehalten. Ein Sprichwort, das in ihrer Sprache zugleich zum Wortspiel wird, sagt: Ko ne se osveti, on se neposveti.“ I jiným slavským kmenům se tato námítka hněvivosti a mstitelnosti činí, k. p. Čechům, Hájek, r. 1407. „Čechové jsou dlouho snesitedlni a nesnadní k rozhněvání, ale když se rozhněvají těžcí k ukrocení.“ ČapIovič, Gemäl. v. Ung. praví, že u Slováků panuje při ublížení a smíření toto přísloví: „odpúšťám, odpúšťám; ale nezabudnem!“ Belius, Not. Hung. T. v. p. 54. „Slavi sunt irarum tenaces. Si vicini collidantur odiis, difficulter admodum reconciliantur, quod dum fiat, ingeniosi sunt in excogitandis, quas inferant injuriis. Viri tamen facilius, quam foeminae in gratiam redeunt, quae maritos retentant subinde ne quidquam de causa sua remittant.“ Rohrer, II, p. 106. „So duldend der Slave im Ganzen ist, so sehr er den Frieden liebt, so selten er muthwillig einen Dritten neckt, und einen Unschuldigen boshaft verfolgt; so anhaltend fährt er doch in seiner Rache fort, wenn er einmal unschuldig ergriffen, an seiner Ehre gekränkt, wider Verschulden gemisshandelt, oder an seinen Gütern verletzt, oder, um alles mit wenigem zu sagen, wenn er einmal, aus was immer für Ursachen, böse 498 gemacht wird. Ein Zug, der sich bei allen Siaven findet, und wahrscheinlich nur durch ihre Verdeutschung schwinden wird. (Tak!! čo je Němec, len je Němec, praví slovenské pořekadlo. Němcům se vůbec sobství, lest, lakomství připisuje, i my můžeme pověděti: Ein Zug, der wahrscheinlich nur durch ihre Slavisirung schwinden wird.) – Noch sind die Morlaken von dem edeln Grundsatze nicht durchdrungen, der sich nur bei höherer sittlicher Bildung einstellt: dass nähmlich sich und die Seinigen, selbst von einem entschiedenen Verbrecher zu befreyen, ein Verbrechen genannt zu werden verdiene, wenn diese Befreyung nicht auf eine, durch die Landesgesetze gebilligte Art, geschieht. Ihr ganzes Betragen hat am Ende irrige Begriffe von Stärke der Seele zum Grunde. Auch geht ihre Rache lange nicht so maskirt zu Werke, und schleichet lange nicht so wiederholt zur Ausübung, als unter den viel feiner, viel länger gebildeten, an sie gränzenden Italiänern. Endlich wie lange ist es wohl noch, dass wir sebst in Deutschland, die wir uns einer so hohen (!) sittlichen Charakter-Güte rühmen, die Leidenschaften des Zorns und der Rache so gar an das höchste moralische Wesen knüpften!“ – Pomsta jest národní vlastnost Vlachů – otázka jest nepřišloli ze sousední Itálie k Dalmatům toto přísloví: Ko ne se osveti –? Ostatně odsíláme čtenáře na pojednaní Vacl. Hanky: Krvavá pomsta zmírněná křesťanským náboženstvím, v Časopisu pro katol. Duchov. 1. roční běh Sv. 4. str. 554. Kde se ukazuje, že tento obyčej mezi mnohými, zvláště aziatickými národy rozšířen byl a jest, k. p. Židovským, Tureckým, Perským, Indickým ba i Germanským.

Znělka 609.

v. 2. „Tasan.“ Srov. řecké satan, indic. Tasiam, t. j. dračice, pekelníci. Srov. i Ďas. v. 3. „Bolvan.“ Srov. blivoň, 1) modla, neboh, odtud maďarské bálvány; 2) veliký daremný člověk. 499 v. 4. „Tříbek, Tribog.“ Srov. naše Rozpravy, str. 177-179. v. 4. „Zmok“ Zmek (v Turci i Zmak), ohnivý drak v povětří. U Poláků značí Smok draka, k. p. Smok v jeskyni Wawel zabitý skerze Kraka; ve staroslavské, serbské, ruské řeči znamená Zmija, Zmaj hada, draka, ještěra; všecka tato jména jsou i etymologicky i mythologicky sobě příbuzná. Srov. Taschenalmanach von Hormayr, r. 1829, kde Svobodný pán Mednianský pod článkem „Abergläubische Meinungen und Gebräuche des gem. Volkes in Trentsiner Com.“ takto píše: „Nicht nur in Feuer-Gestalt, sondern auch in andern Gestalten kömmt der Zmok zu seinen Clienten, die sich ihm verschrieben haben, und die er meist in die Hölle nimmt, für die ihnen auf der Erde ertheilten Vortheile. Einst hat es sich erreignet, dass dieser Zmok an einem sehr regnerischen Tage in der Gestalt eines jungen Hünchens, doch mit längern Hals und Füssen und grössern Augen auf der Gasse in Koth lag, und so stark ächzte, als wollte es hin werden. Die Hausfrau sah das aus ihrem Fenster, ging hinaus, und nahm das Huhn, reinigte es, und legte es auf den warmen Backofen. Plötzlich wurde es lebhafter, fing an mit grossen Schritten herum zu gehen, und drehte den langen Hals auf alle Seiten hin. Auf den Backofen stand ein Topf mit Rüben, der Zmok entdeckte ihn, bestieg den Rand des Topfes und frass mit Zierde die Rüben heraus immer singend: Žerem repku na nálepku (ich esse Rüben auf dem Ofensitz, Ofenbank). Die Hausfrau vernahm den krächzenden Gesang und lief gleich auf die wunderbare Henne los, packt sie beim Flügel, und will sie hinauswerfen. Zitternd krächzte der Teufelsvogel und Schonung, indem er versprach, ihr alles zu bringen, was sie nur wolle. Bei diesem Anerbiethen wurde der Vogel verschont, aber er musste sogleich eine Menge Dinge verschaffen: Holz, Salz, Schmalz und schönes Vieh. Mit dem Gelde wurde schlecht 500 gewirthschaftet, es ging auf, und auch die übrigen Victualien waren bald verzehrt, so, dass der Hausfrau nichts blieb. Sie flehte abermals den Zmok an, doch um nicht auf ewig sein zu gehören, erdachte sie eine List. Sie hatte von einem Abte gehört, dass der Zmok bersten müsse, wenn man ihn längere Zeit Lasten tragen lasse. Der Zmok fing mit allen seinen Kräften zu arbeiten an, und den Weitzen herbeizuschaffen. Die listige Bäuerin bohrte aber ein Loch auf dem Boden ins Zimmer, von da eines in den Keller, dass der Boden niemahls voll wurde. Der Zmok musste bersten, die Bäuerin war gerettet. Wenn ein Bauer durch seinen Fleiss merklich wohlhabender wird, so heisst es der Zmok bringt ihm alles zu (Zmok mu nosí). Srov. Čítanka, str. 28. a národní slovenské zpěvy. v. 4. – 5. „O Vukolaku, Pikulíku“ a jiných viz obšírnější Pojednání ve Zpěvankách čili národních slovenských písněch k tisku hotových. v. 5. „Mořena“, bohyně smerti a zimy. „Rosomák“ rus. rossomacha, Palkov. slovník, rozumák, že rozumně umí oklamati: něm. Vielfrass. Srov. Krok. D. II. C. 3. str. 437. „Bájí se že rosomák přenáramně mnoho požírá, pak se mezi dva úzce při sobě stojící kmeny tlačí, břicho svírá, žrádlo vyvrhuje, aby poznovu žráti mohl. Stíhán ode psů, hází prý proti ním lejnem, jehožto smradlavostí bývají odehnáni.“ Srov. Steph. Leška Elenchus Voc. p. 201. „Rozomak vel rectius Rozumák a rozum.“ v. 6. „Prišichvost“, hánce, potupník, posměvač, který každému chvost čili ocas přišívá, lat. Infamator.

Znělka 611.

v. 12. „Dugonič.“ Srov. Lietopis serbsky na god 1825. Častica 1. str. 70. „Andrej Dugonič, Pijarista i javnyi Professor u Pešt. Universitetu pro prizimenu sudeťi, Slavenskog porekla, javno propovědaše merzost protiv Slavena, bez različija protiv Slovaka, 501 Serbalja, Rusnjaka, Rusa, Poljaka, Moravaca, Čecha i pr. i zapalivaše plamen razdora i gonenija i slovom i dělom. Ono pervo potverždava obyčna formula, s kojom je nastavlenije svoje započinjao: Procul abeste Slavi! a ovo drugo može kromě svega drugog něgov Roman Etelka posvedočiti, u kom on na str. 9. 10. Morva (Mähren) proizvodi od marcha! Němu su morva, marcha, Mähre, Schindmähre, jedno značeťe rěči, i od iednog korena. Na str. 13-15 chuli i růži Svatopluka i podsměva Slavenima zbog Alexandrove diplome; peči se ot Slavenski zapsivanja, ako i nemogu Slaveni, što se ovog tiče, s Maďarima na kraj iziťi. Na str. 18. 19. stavlja Ruse i Rusnjake s cyganima u jednu klassu; rusizirati, mysli on, da je Maďarima toliko, kolik pocyganiti; tako isto na str. 460. veli, da je Slovački sve jedno ili cyganski. N. str. 355. pogrěva on prezritelno staru onu basnu i gatalicu, po kojoi je Svatopluk i Salan čitavo carstvo Slavensko Maďarima prodao za 12 ili za jednog konja. Slaveni su němu svuda gladni, iztrošeni, suvonogi: Maďaři naprotiv junacy (vitézek, vitéz Magyar. No vitez nije maďarska veť slavenska rěč), i ňiov Bog jest Magyarok Istenne, kao Jehova Judeima!“ – Srov. Schaffarik Gesch. der Slav. Literatur. S. 49. Pak Wiener Jahrb. d. Lit. B. 45. p. 187. „Dugonits ein für sein (?) Vaterland mit allen Kräften eifernder Mann. Sein Zweck war vorzüglich. auf die Mittelklasse einzuwirken, was ihm auch durch eine Reihe volkstümlicher Romane vollkommen gelang. Indessen verwechselten Dugonits und seine Anhänger, im immerwährenden streben, sich volksthümlich auszudrücken in der Folge das Populäre oft mit dem Pöbelhaften, und waren noch öfter geneigt das Geschmacklose beyzubehalten, wenn es nur vaterländisch aussah.“

Znělka 613.

v. 9. „Gliński.“ Srov. Stanis. Sarnicki, Annal. Pol. L. VII. p. 1201. „Anno 1507. Moschus Glińskio 502 duce, qui ad eum transierat, exercitum in expeditionem contra nos educit. Glinskius per Georgium Rechemberg equitem Germanum summae tum auctoritatis apud Regem reconciliari cupit. Non abhorret Sigismundus a viro.“ – Niemcewicz, Śpiewy hist. str. 178. „Michał Gliński, z rodu kniaziow Siewierskich, Marszałek Nadworny Litewski i Starosta Bielski, do wielkich z przyrodzenia darów, przidał ogładę i wiadomośći, które zwiedzienie obcych kraiów nadaie. Hožy w postaci, waleczny, celuiący innych w naukach, gdy za powrotem do oyczyzny okazał się na dworze Alexandra, wszystkich oczy, serce króla, a małych duaz nienawiść obrócił na siebie. Swietne nad Turkami pod Kleckiem zwycięztwo, powiększyło zawziętych nienawiśc. Nie mógł znieść tego Jan Zabrzeziński Woiewoda Trocki, oskarzył go przed Zygmuntem, iako niebezpieczne przeciw kraiowi knuiącego spiski. Žądał Gliński usprawiedlivić sie z zadanéy sobie potwarzy, udał sie do Zygmunta, lecz temu co poufale z Alexandrem przebywał, wniyście nawet na pokoie królewskie zbronioném zostało. Cięzkie do znieśienia dla wyniosłéy duszy upokorzienie, umiał Gliński raz ostatni przytłumić, szuka wstawienia sie za sobą Władysława króla Węgierskiego i Czeakiego, lecz gdy i to próžném sie stało, i wszelka przebłagania Zygmunta zniknęla nadzieia, uniesiony rozpaczą udał sie do Moskwy. Przyięty od Cara wspaniale, i naywyžszemi ozdobiony dostcieństwy, uwolnił Moskwę od napaści Tatarskiéy, opanował Smoleńsk, i z własnym królem i oyczyzną nie wzdrygał się woiować. Raz nasycona zemsta otworzyła nieszczęśliwemu oczy, w roziątrzoném lecz niezepsutém ieszcze sercu, nie wygaśła całkiem pamięć oyczyzny, poznał zbrodnię, wzdrygnął się na nią, przebaczenia winy raz ieszcze žądał, i byłby ie otrzymał, gdyby nie zawziętość lękaiących sie przewagi iego niektórych panów Litevskich. Ci ostrzegli potaiemnie Cara o znoszeniu się Glińskiego z królem Zygmuntem, rozgniewany mocarz wyłupić mu oczy i wtrącić do wiezie- 503 nia rozkazał, tam Gliński godny lepszego losu nędznie žycie zakonczył. – Litość nad losem Glińskiego wzbudzićmože uwaga, nad zaciętą zawziętością przeciwników iego, którzy mu wszelką usprawiedliwienia się odiąwszy sposobność, przywiedli do winowayczéy rozpaczy, którzy, gdy występak swóy poznał, woleli zgubić nieprzyiaciela podlą zdradą, niž powrócić oyczyznie swéy woiownika. Takie są okropne skutky zazdrości i rozdwoien między možnemi: ścigaiąc i prześladuiąc siebie, gubią oyczyznę.“ –

Znělka 614.

v. 8. „Ancikrist“ říkají Slováci, místo Antikrist.
Poznam. Poněvádž nám od několika Slavů žalobně nadmítnuto, „proč ve Slávy Dceře ten a ten vynechán, proč ještě to a to jméno v té neb oné Znělce nestojí?“ tedy, ačby se to samo sebou rozuměti mělo, předce odpovídáme na krátce: že Slávy Dcera není ani Všeobecný Dějopis Slavů, ani Historia literatury, ani Katalog a Jmenoslov všech slavných spisovatelů a mužů ale báseň, jejíž účel není a nemůže býti nekonečná malicherná zevrubnost, nýberž raději rozmanitost a možná všestrannost slavského života. Centrum jest Slávy Dcera, ostatní úkazové slavského života jen natolik tu jsou, nakolik na Ni učinkovali, s Ní v nějakové osobní neb duchovní styčnosti byli, slovem do okresu Jejího života více méně sáhali, proto i sluje lyricko – epickou básní. Odtud se vysvětliti má i to, že v ní jedno neb druhé jméno stojí, které snad jiným nedůležité býti se zdá, zde ale osobní potah a zvláštní znamenavost má, a ku Slávy Dceře podstatně přináleží. – Ptáno se: jako prej jména ještě žijících na zemi v nebi býti mohou? – V poezii čili v idealném světě jest časnost a věčnost jednota: tu obcují anjelé a duchové na zemi a lidé v nebi: čas a prostranství jsou pouhé formy lidského rozumu, nic bytného. K objasnění též Slávy Dcery jsou v Pešti u kupce Milovuka následující v mědi ryté, u velikém formatu vydané, obrazy k dostání: 1) Marko Kralevič, 2) Dušan silný, 3) Lazar kněz, 4) Jug Bogdan s devíti syny a dcerou Milicou, 5) Vuk Brankovič, 6) Miloš Obilič, 7) Jiří Černý, 8) Miloš Obrenovič, 9) Obradovič, 10) Mušický, 11) Pačič, 12) Vitkovič a t. d.
504 PŘÍDAVEK
Drobnějších básní
rozličného obsahu.
[505] I.
ELEGIE,
ODY, ROZPRÁVKY.

1. Počátek lásky. 1. Počátek lásky.
Zdaž si se mi šprymnými ty sám posměšky nerouhalnerouhal, Sotvy že já milovat, příteli, někdy budu? Ty řka jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš, Tě mhla, tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší. Láska život libuje, kdo kochá se v přírodě mertvé, Jakž ten může živým jmouti milenku citem? Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné, Kamžkoli jen táhlo, průduchy sardci daje. Než juž pozdě želím; však tys vina věštče falešný, Blah! kdo cizého časem nedbati soudu umí. Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou, Myslel sem, že jiné ve světě krásy není. Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu, Jistli si tvých čárů, nech z něho pravda bude. Zhás řeřavou, jenž ňádra moří má, žáhu milosti, Pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj. Neb čím déle tiché v ututlání dřímaly jiskry, Tím se nyní po celém hůř těle rozšiřují. Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám, Tam kde ani svodný nezněje lásky ohlas. Neb kde se jen verhnu, zmařené kam smysly obrátím, Tu sto hned jazyky všecko mi lásku volá. Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám, Neb v zelené jak se trávě potůčky hrají; Buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku, Jak květinám sladké kradne kořisti zefyr. [507] Lásku slavík štebetá, chřestem pěje lásku potůček, Touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík. Dobře se měj ztracený blažené tedy ráji mladosti, Už do jiného mě hlas anjela mého volá.

2. Nářek. 2. Nářek.
Ha zde lkáti budu! Zde chci, zde kvíliti svého Volně mohu truchlým sardce bolesti hlasem. Vám doliny zvláštním sama jež tutě příroda perstem Svým vyryla, klidné ctného kolébky žele. Vám skaliny zbledlé, vám též uši přírody jemné Jeskyně, vám plesa, vám lkát chci pahorky němé. Ohlase ty však dřív věrolomný vůkol umlukni, A zvědavým skrý tvůj stín mne tu hájku očim. Jen mírný lehké leckdys perutinky větříku Chvěj, a mojích ňáder Jí vzdechy ještě zanes. Jdi studený prolomiž, vroucnými plápoly, led ten, Jenž na jejím, volném někdy mi, sardci leží. Ten já co kdysi sem najvyšší útloty cítil Pelnost, aj teď obět rozmaru býti musím. Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné, Již si na mých složila rtech, skoro lásky mění? Rci, zdaž bedlivě sem podané Tobě víry nechránil; Či vroucí k Tobě těž odměny rovně nečil? Vás za svědky volám, vy tajemstva znáte milenců, Tě, dni k stráži dané slunce, tě temnu luno, Ach kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumci, Buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil. Ach kolikráte vaše zpěvaví lesníci jazýčky Jsem v potu tváři její sláviti jméno učil. A v bělavou všech těchto bukůbuků, všech kůru javorců Lesklým jemně kovem perstene, Mína, voral, Však neprospěje nic; posavád dle svévole mého Hned tak, hnedky onak náděje sardce moří. V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil Neshoda, tamť jedné dav straně berlu do ruk. 508 Vraťte se ó časové blažení, v nichž právva milosti Nezmatená slušným kráčely ještě krokem. V nichž spanilé tajnou nosily svých tíži kochánků Na kněžecích, sněžném po dvoře Emmy bedřích. *) Neb z mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem Lítaly k vítězným, co z nebe bůžky, hochům. Ba šťastný! derzou aspoň komu kárati dáno Krásu, aneb snadným loučiti svazky citem. Mně zbroje té ubohému nebe hle zapomnělo příti, Mně k volení vábná žehryně místa nedá. Příkladem učte se mým mladší: že není ruky těžší, Jaktě ta, jenž krásné s úsměchy pouta kuje. Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň, Lkát budu rád, ó mé Míno žalosti radost!

3. Cesta. 3. Cesta.
Jen za Tebou ustavně lkám holubinko radostná, Jen Tě dnem, Tě nocí v sardci i mysli nosím. Úlevy cesta citům žádné, tělu vlády nedává, Ba s dálkou k větší roste neřesti bolest. Ať zahynou všelikého liché už lékaře šalby! Nábožnosti nechať pouti, ne lásce, radí. Medle co prospívá, že okem na Tě patřiti nelze, Za dvě budí v ňádřích tužba tisíce očí. V hloubi samého sebe kleslý ani přírody božské Nedbám, ni sladké mzdy zkušenosti šetřím. V černou rozmanitý, kam jdu, kraj se kryje roušku, Nad lkáním sama mým obloha selzy leje. Kde v hlaholy zpěvců strakatých své souzvuky míchal, Teď stonavé mutný árie šemře potok. Darmo zefyr voňavou z čela mé tepe péče oháňkou, Darmo nový květnou máj stele dlažbu nohoum. Naschvál stezky hledám tajné, vsi a města utíkám, Neb jazykem vlastním sardce nevládne bolest. _______ *) Emma, dcera císáře Karla V.V., miláček její byl Eginhard. 509 Ondy sem obrazná kdesi patře na díla malírů K najkraššímu, neníť ještě to Mína, volal. Přes pole cestu konav jakovým jsem někdy poslouchal Jarní pastýřů hudby a písně uchem! Jak všelikých, k člověka ideáli sy svému, po tvářích Má duše rozsypaně zbírala zlomky okem! Krom Tebe nic nevidím, Tys očím teď mým sama vešken, Tys svět uším vešken, krom Tebe nic neslyším. Buď jdu, dle mne chodíš, jako duch ticho ručku za ručku, Buď jedu, buď si hovím v oddechu, při mně sedíš. Než jdite preč marně raději z mé obludy mysli, Tamť Ona, tam, skoro nás už světa půlka dělí. Ach nač za kraje kraj, nač města za města měníme, Kýž každýkaždý, kde se mu zdá blazeblaze, bydlo volí. Nač nebe tak velikou dalo zem k tak sardci malému, Nač provazy k persům připnulo křídla jeho. Buď mělo sardce nečít, neb, kdy chce, se sardce milenky Tknout mělo, buď dalekost, neb měla láska nebýt. Tamť Ona, dáleji dál než Říp ode Tatry slovanské, Než Dunaj od řeky tété, z níž Prahy sočně kynou. Neste vy Jí spěchavě tam žel můj oblakyoblaky, neste; Půjčte vy hardličky svých mi na chvílku letů. Pějte vy nářeky mé skřivanci v modru nebeském, Buď mi tiché družná poslice lásky luno! Všem dolinám i horám i řekám mé strasti žalujte: Právoli má věrná loučiti sardce osud? Pakli nemá, rcite Jí, dnes dnes Jí v náruči uzřím, Běž větre: ať labutě ve jho zapřáhne Milek.

4. Mistivoj. 4. Mistivoj.
V průvodu překrásném panošů a v nádheře švárné, Mistivoj od svého bral se do Sasku lidu; Vývoda tam sličnou mladici zmužilému rytířstvu Na hradě hostinském k obdivu chlubně choval. Dej mi, kníže poví, přízeň tvou k lásce milenky, Poslední v Slovanech má moc a jméno není. 510 Však by se dle zvyku sám věna hodným býti dokázal, VězVěz, že i meč tento v pěsti nedarmo nosím. Bernard stiskna ruku snoubencovi, choť jemu slíbí, Než k boji svého do Vlach zbroj zetě dříve volá. Šel s družinou a uviv herdinské věnce si vítěz, Věrný zpět hotové táhne ke svatbě ženich. Než nadutými Němec Dětrich se k Němcovi ozve Posměchy: „tak hezké ty psovi dívky nedej!“ Vývoda slib prolomil; s nesmírnou kníže bolestí Nad potupou v ňádřích v odchodu pomstu vařil. Sotvy že hrad zanechal k hraničeni svých kráčeje bratrů, Už se za ním poslů k návratu hejno valí. Pozdravení vzkazuje, řkoucích, náš pán tobě, vrať se, A vznešený, nízká kníže zapomni slova. Dáti milenku hotov, skvostnou chce sláviti svatbu, I množství všelikých k náhradě příti darů. „Ať sobě třímetříme, co má, ublížil mé cti, povězte, Zví však, co jmenoval zvíře, že kousat umí.“ Bodna koně vranného, rukou k hlavě přílbici tiskna, K svým Slovanům pelný smutku i hanby běží. V háj hluboký svolaje vše slavné národu vůdce, Jim potupu v hněvných přednese krátce slovích. Hluk se tichý rozlehne kolem, ten šepce druhému, Každý těm ruhačům horlivě pomstu volá. V tom se jeden šedivý z prostředku starček ohlásí: I mně, Milí, mladších trošku darujte uší. Mistivoji! mnělbychmnělbych, že co říkášříkáš, stálo se slušně, Nač si nechal vlastních, čest čině radše cizým? Dosti rodí spanilých nám krásná Slávie dívek, Jenž i zlatých trůnů ozdoba býti mohou. Kdo svých málo šetří, k pyšným se vtíraje háncům, Nech mzdu, po níž dychtí, vezme pokojně lichou. Však že celého se ta špatná poškverna dotýká Národu, že jsme lidé, mužně ukažme nyní. Řeknul; všickni ženou se za ním odpomstiti křivdu, A v zmužilém zpupné vyprali Němce boji. 511

5. Rozpomínka. 5. Rozpomínka.
Vznes se na svých ještě křídlách z nebe růžobarevných Aspoň onéno milá ke mně památko noci: NáhoduNáhodu, co změnila s přízní mi ve vůli a lásku, A světy dva v jednom sloučila svorně citu. Byl to onen všechněch, času, místa i přírody kouzlů Shluk, pode nímž v zřejmý vír samo sardce běží. Dávno z očí v oči sic naše už v tichu bředly myšlénky; Dávno za lávky citům sloužili tisky rukou. Však jako proud kdy malým valný hry odejme potůčkům, Tak Jí cos dosavád vázalo, tak mně, jazyk. Ach kolikrát tlumačem museli stydu bývati kvítky, Dnes kytara strun svých půjčiti, zítra klavír. Už viseli slibné stulených Jí vyjevy na rtech Často, vsak vždy celé sem slovo darmo čekal. An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost, Tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer. Údol jest blažená šumnými ověnčena hájky, Jimž daleká, stravnou daň, řeka dávno nosí; Zámky kde zmužilost jindá, tediž oblaky sídlí, Z houště na kopce lysé výše a výše lezou. Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky, Žeť podobizny si sem nádhera krásti chodí. Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic Hejna vidět v kolovém an plesy řádu vedou. Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem Zahrada, dvojno či jíjí, či kraji dáti předek. Tuť vtipu násilné nikdy nezohyzdilo rámě, Zvalby ji radše živou sardce čilého mapou. Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských Vůkol; v střed zelené roucho besídku šatí. Tam jdu, an, ó bohové! sama při zpěvě růže polívá, A květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší. Vstříc ona: na ztepilých žert Jí se a úsměchy lícech Zářili, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled. 512 Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácích Nedbalkách oděné jen bylo volně tělo. Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře hardla, Z níž jako z oblaku dvě střílely blesky oči. Dčbán z ruky: jakž kráčí jazmín a lílie vadnou V pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc. Už štěbotem za lesy zpěvci dne zapouzeli horkost, Že stromu každičký v píšťalu list se měnil. Sotva že už zvědavým uzřel červánky měsíček PůlokemPůlokem, anť mu druhou skrývala půlku hora. Tak se vše strojilo, v nevědoucích ještě co láska, By dřímné útlých rozvilo poučky citů. Pak jdeme, zas to i tam klevetavše dlíce mlučíme, Až se jeden ve druhém více a více tratí. Dnes, ona dí, se snad chystá jaro slaviti svátky, Tak nebe, tak se mi zem smáti do sardce vidí. Ještě vězí ve rtech Jí řeč, ticho achkati začne, Ha! lká, nač mi osud slast tuto záštně kalí. V tom nyje; už tužší ňádra vzdech rozklena úží; A v sklopeném skvoucí už rosy víčku hrají. Klid všudy jen stromové vzdech ten sobě šeptaly větve, Na zkanulé kvítku selzy sypouce bělost. Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padnipadni, co padni! Citli a Bůh a osud v odporu? nelze! poví. Láskali pod zemské má víti se potřeby jarmo? Takť útléhoby zem vítala hostě nebes? Ne, rce, ne, buď zde za cit, cit dávný, rovně za dávný, Nechť osutá sladké odplata zetře dluhy. Vy rcite, co pervým v dně duší neviny ste polibkem Cítili, jimž kdy věnem dar dala tento milost? V náruči omdlévá; rty umluknou; tíše tichounko, Jen kdysi žval noční „věčně a věčně“ ohlas. Však jeho úterpné kazily zradu zřídla bublénky, A při malém rozpial břečtan okénku perut. Hvězdy samy stály k službám: zornička besídku Strážila, přívětivé vedly kuřátka domů. 513

Kralodvorský Rukopis. (Hankovi)
Takliž si věčnou hned v zniku záhubu Mému přisáhla Štěstěno národu; Časům, by syn spal, zlým dadoucí, Otce drahé za kořist památky! Řek má Homéra, s Bardy si hrá Němec, Kde Hekla soptísoptí, tamť Osian zněje: Jen náš uchem vnuk darmo bystrým Háje němé Slovanů nesléchá. Vy věštci dávní, jimž zvuky Bůh v jazyk Vkládal, by svou vy v ně ste duši vdechli; Hlahol co pervý ste slavenský V šat století vinulivinuli, kde pak ste? Nemáli písní harfa vaše pro nás? Aspoň svých ohlas pošlite nám zpěvů, Labuť v posledním ještě truchlé Úmoru sladce těší sirotky. Aita! co slyším od Dvoru Králové? Perst z oblaků ční, teď vece jsou cosi: Patřím a ve mhle zmizlo heslo: Příteli! příteli! tam se berme. Zde jsou, zde! v krásném viz hle leží hrobě; Smím jichli temné tknouti se zástěry? Aj jak sloní mi truhlu záře, V níž s varitem svazeček zpěvů jest. V chrám jim nevinná, jak z hory Sinai Deskám tajemným, prostota ustlala; Strážné kopí a zbroj stavivši Žižkovu jak cherubíny dle ní. Vzhůru, prociťtež pětstoletí spalí Čestmíre, Oldro, Záboji, Jarslave! Vás, slyšte, vás k padlé měděnný Vlasti jazyk věže této křísí. 514 Sem rýl a jemných cožkoli nástrojů Zniklý vyvábil důvtipu Herkulán: By šťastně křehký poklad útlé Mládeži, co z puku květ, se rozvil. Ať samovraždnou víc do cizé nohou Neskáče, nízké přes ploty, zahrady; Nýberž z domácí, v spolku jarním, Větve si píštaly ke hře kroutí I vy, kdož svých ste, starci, bohů haslé Ohniště uzříc zoufali, vraťte se: Novou založme z těchto dávné Si zbořenin vzdělanosti pevnost.

Příchod Slávie.
Odstiň z uplakaných černomrakou očí Věrným matko synům Slávie záslonu, Ať už perly kanoucí Krotkou z tváři rukou zetrou. Dostis k hanbě věkům hořce opuštěná Už nad své osudem vlasti krutým lkala, Mnohých darmo kropivši Selzami století hroby. I vkroč volně nyní vládkyně pravdivá Do svéhosvého, kde nový chrámu ti dán oblouk, A plaš ve hněvu vážném Metlou modly cizé smělou. Tužbou prahna mladý národu tvého květ Viz jak dychtivě se k tvým obětěm žene: O chop vděčně za hebkou Jej k oltáře prahům ruku; Skvoucí, jejž už i sám ctí vrah, aby spěchal, Otců snažně jarým šlechtit umem poklad, Klekna přísahu věčnou Mateřské řeči své slože. 515 VzhůruVzhůru, kdož si Slavem, (lejte se ó vřelévřelé, Že jsem, proudně z očí selzy vy rozkoše!) A jda klest zervanou viň Smírným v kytku ku zápalům. Neb darmo vzteklený třískaje na svatou Lípu, mdlé si posud křídla ranil vichor, An pní, jizvy nepřízně ZdvihnoucZdvihnouc, by zcelelyzcelely, k nebi.

Procházka v háji.
„Chopte se ho! chopte se ho! Do pout s ním a žaláře! Vrahtě to, ach bole mého, Léky sem a lékaře! Užli se i z toho háje Stala peleš loupeže, Proč pak přísně správa kraje Aspoň zde jich nestřeže?“ – Takto křičím, takto laji, Na sardci měv pravici, V tom se „co to?“ lidé ptají Jdoucí v blízké silnici, Já jim příběh zřejmě dosti Vypravuji, ale ti O tom jako lidé sprostí Nechtěli nic vědětivěděti. Vás se tedy vtipu hlavy Jemnějšího, vás se ptám; Snad mne lék váš rány zbaví, Snad vám onen šibal znám: Byste ale, co se stalo: Znali věc a příčinu, Teď když sardce pookřálopookřálo, Vám ji celou rozvinu. 516 Včera, bylo před večerem, Procházím se po háji, Tam kde loučky za jezerem Ostrůvky dva dělají; Slunce ještě asi plesa Jednu půlku líbalo, V levo však už sterým z lesa Temno, okem kukalo. Chodím, myslím, mezi stromy Knihu nesa pod paždím; Hned čtu, hned si bez vědomí Květy v kytku shromáždím; Zde si, leže v stínu, hovím Při studničce pod bukem, Opět motýle tam lovím Běže za ním kloboukem. Běžím, běžím – stanu rázem, A ai krásné divadlo! V úžasu mi klobouk na zemzem, Kvítí s knihou vypadlo; Předce jaksi v předěšení Tolik ducha popadnu, Že se ještě k podivení Kloňmo za houšť přikrádnu. Tu sem číhal tajným okem, Ano v trávě ležící Blízko břehu nad potokem Uzřím krásnou mladici. Víčka protřu; zefyr roušku Bílou rval, níž oděna Krotce spala, za podušku Majíc vlastní ramena. Jaký pohled! zlatá víže Tělo vůkol tkanice; Persy tenké šatu mříže Tiskly ujít chtějíce; 517 Nad obočím jako mhla se Cosi, mdlého vznášelo; Kroužky vlasů v libé kráse Lezli z ňáder na čelo. O bych, myslím, tolik očí Teď měl, kolik křovina Tato listí! Sotvy vkročí Žádost tato nevinná V sardce mé, už dvoje lítá Holubiček vedlé ní, Jedna druhou šklube, chytá, Vábí v luzném upění. Z druhé strany sedí kýsi Chasník s křídly na skále, Toul mu strojný z plece visí, Lukem chvěje zchytrale; Všetečník! hned samopášil Lecjaks s onou tkanicí, Hned zas šípy svými plašil Holoubátka hrající. Tyto zberknou. Na neštěstí Jakž on cílí z lučištělučiště, Sednou mezi ratolesti Husté, mého křoviště... Třesk v mé sardce! tuť já v nohy Za ním s křikem od bole, Než ai zmiznou u oblohy Ptáci, panna, pachole. Zatím se hned, ó zlé šípy! Cosi ve mne rozhostí, Čím víc hasím, trudných kypí Ze sardce víc žádostí: Zlosyn! takliž ve svět střílístřílí, Aby rány působil? MedleMedle, ač ho bratří milí Znáte, rcitercite, kdo to byl? 518

SIavenka ke bratrům a sestrám.
Nechte cizých, mluvte vlastní řečí Sláva Slávům slouti Slovany; Ujmite se o ní snažnou péčí, Nechte cizých, mluvte vlastní řečí; Ona libým zvukem mnohé předčí, V ní jsou duše otců schovány; Nechte cizých, mluvte vlastní řečí Sláva Slavům slouti Slovany. Nechte cizých, hajte vlastních zvyků, Pěknáť byla předků prostota: Nedbejte nic novotících křiků, Nechte cizých, hajte vlastních zvyků, Bez nich nemá národ statný znikuzniku, Co jen zmiznou z jeho života: Nechte cizých, hajte vlastních zvyků, Pěknáť byla předků prostota. Nechte cizých, hleďte vlastních zboží, I nám dal Bůh um a ramena, Ať je tedy každý vynaloží: Nechte cizých, hleďle vlastních zboží, Když se čerpá zřídlo, vodu množí, Strom jen mizou svou se zelená: Nechte cizých, hleďte vlastních zboží, l nám dal Bůh um a ramena.

Slavové.
„Každý národ snažně k chrámu slávy běží, Jen sám Slovan ještě zahálčivě leží. Takto téměř každý Lidomil nám laje – Ale načže líti vodu do Dunaje? Jen vy spite, bratři! nač vám věnec nové Slávy, však už Slaven ode slávy slove. 519

PŘÍLEŽITOSTNÉ.

Památka dne narození Alex. Rudnayho Kardinála a Primase království Uherského r. 1824. dne 4. Října. (Na žádost mnohých Slováků)
Tatra přišla prosit HronaHrona, svého syna: „Synu milý! ty si přítel Dunaje, Choď tam k Ostřihomu, běž i do Budína, Leť i k pěkným vinohradům Tokaje, A ptej sese, čo jsou to za zpěvy veseléveselé, Jenž se rozléhají po krajině celé? – “ Hron jí zlatonosný licho na to řekne: „Matko! ty si zábudlivá velice, Zdaliž neznášneznáš, že se blíží ono pěkné Ráno a den čtvertý Října měsíce, V němž se světí slavný Svátek Narození Muže, jemuž v Uhřích nikdo rovný není! Jemu ke cti celá jeseň, vinobraní, Vinice i hory vůkol plesají; Jemu malý, velký volá v radování: Živ buď! živ buď! Zprávce Církve Rudnay! Nechať Tobě z nebe mocná ruka boží Zdravý život přeje, roky dlouho množí!“ Tu se Tatra rychle schytí a hned svolá K sobě celý spolu Olymp Slovenský, Muzy i Grácie i s lyrou Apolla, A praví k nim: Milý květu vlastenský! Hle dnes se Panonská celá těší země, Či jen my budeme sami státi němě? – 520 My, jejichž předkové o krajinu tuto Vždycky krásné mívávali zásluhy, Začnouc od Vojtěcha z Prahy, který puto Maďarům sňal pohanstva i neduhy, A pervý byl SlovanSlovan, který Krista Pána V Ostřihomě kázal i křestil Štěfana.“ Takto Tatra. Tu se čo jen v sobě mělo Krev slovenskou ještě, všecko hýbalo: Jedni věnce vili na posvatné čelo, Jiné množství „živ buď Rudnay“ volalo: „Živ buď Rudnay“Rudnay,“ zněli hlasy do oblaků, Ty„Ty ozdobo vlasti, Ty slávo Slováků!Slováků!“

Přivítání před pervou zkouškou školské slovenské mládeže v Pešti r. 1822. (říkané od panenky)
Vítejte nám vděčně, Mnohovažní Páni, Vy přátelé, matky, otcové! Vítejte a buďte z nebe požehnáni, Vy pilnosti naší soudcové! Že ste dnes laskavě tuto mládež naši Ráčili poctiti přítomností vaší. O bych znala jako Safo starodávná Básně pěkné nyní skládati, Aneb písně jako zpěvakyně slavná Zvučně k chvále Vaší zpívati; Pozdravila by Vás hlasem líbeznosti, Ctila Vaše péče, zásluhy a cnosti. Vaše péče o nás, o školu a dítky, Které zkusit máte v umění; Že ste shromaždili, jako pusté kvítky Nás, a přivodili k učení: By sme nebloudili v tomto velkém městě Bez vůdce a mravů po nešťastné cestě. 521 Ach ale má Muza k tomu jestiť křehká, Aby přízeň Vaši uznala; Z mých panenských ust jen slova plynou lehká, Stydlivost mi jazyk svázala; To však vyznat musím, v mé slovenské řeči, Že sobě vážíme tuto Vaši péči. Ale sami zkustezkuste, jak se podařilo Povinnosti naše pelniti: Račte zpytovali a coby snad bylo Slabé, láskou Vaší přikryti: Vy pak bratři, sestry, pilný pozor dejte, Vlídnou tvář a smělé sardce všickni mějte;mějte.

Poděkování po zkoušce.
Ai toto jest ovoce, Vznešení školy této Patroni! Jež toho léta nová štěpnice nesla naše. Přijmite pervotiny skrovné tyto nás od ochotných Dítek svých, neb sme květ jen a símě posud. Strom zelený široké ne hned ratolesti vypíná, Z jádra maličkého vzhůru se volně pučí. Tak bude dosti i nám dobrého chvála počátku, Že sme už aspoň mlaď sebrali rozsypanou. Ještě nedávno byla v smutném role ta zde neřádu, Koukol a bodláčí zrostaly bujně na ní. Bez pastýře milé, jak v poušti, bloudily ovce, Bez Boha jak siroty v necvičenosti žily. Že ste se tehdy o nás věrnou zaujímali láskou, Teď mládež ta celá Vám za to díky činí. Díky činí vroucí, otcovskou péči uznává, A slibuje skutkem vzdáti budoucně obět. Bůh korunuj krásným zmužilé vaše zásluhy věncem; On naše podpory Vám dávej i dále pomoc. By ste naši školu – ach na křehkém ještě stojící Základu! ve zvláštním ráčili míti zření. 522 Hrozná kolik v Tokaji, zlatonosných v Tatře je písků, Vlun kolik okvetlý v svém kryje lůžku Dunaj: Prospěchu a štěstí též Vám žádáme tolik my; Slyš nebe toužebnou laskavě prosbu naši.

NÁPISY.

Spisovatelství slovanské. Spisovatelství slovanské.
V ohledu, píšeteli Slované, věk tento nemějte! Vás jen čísti třetí vděčně potomci budou.

Zdvořilost. Zdvořilost.
Přijdeť prý vzdělanost k Slovanům, jen počkati málo; Račte že jí tedy jít v ústřety páni milí!

Převrácenost. Převrácenost.
Takť bloudí, bohužel! národ ten, že rci mu: patři! On šilhá; kdy povíš; effata! on ti laje.

Návěští. Návěští.
Tup ji tupá, onu řeč, dokavád čas ještě, nenávist; Neb skoro zostra její bůsti žihadla budou.

Daremná práce. Daremná práce.
Květ v kořen obrácí, z kamene zdí v oblaku zámky: Kdo vzdělanost žádá národu, dřív než obec.

Horlič. Horlič.
Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství, A vždy, volášli: Slovan! nechť se ti ozve člověk!

Řečtění. Řečtění.
Kde člověkem Řek byl, jen tam nám řečtiti slušno; Než kde Řekem Řek byl, řečtiti jistě neum.

Úštipečník. Úštipečník.
„Řeč vaše jen leda řeč, nevidím v ní krasy nižádné“nižádné“, Tať brachu zříti na svou leckomu krásu nedá. 523

Námítka. Námítka.
„Vy, pro duchy, Slované, veliké ani jméno nemáte!“ Nám jest dosti mužů čest, vy se zovte Genie.

Ledakdo. Ledakdo.
Tak zle matersky mluví, mnělbys bude Máro a Göthe, Tak řeč těchto mluvímluví, rceš: to je služka jejich.

Libozvučnost. Libozvučnost.
Verzati řeč vzdělaná ani bouchati, třískati nesmí; SlyšteSlyšte, že už jednou zníti lahodně musí.

Opak. Opak.
Nač prý všecka německy psal svá díla Dobrovský? Tožť! chcechce, by Němci ČešíČeši, pak tito Němci byli.

Národní písně. Národní písně.
Že vzdělanosti nemá náš lid, cizozemci mluvíte; Jakž? vy musíte lidu zpívati, nám pěje lid.

Zpěvačnost Slováků. Zpěvačnost Slováků.
Úšklebo nekřič nám, že oper, že nemáme divadla; Vy zdi, my máme celé v létě divadlo pole.

Turec. Turec.
Tak řeč měkce mluví, libuje zpěvy, má stvory hezké? Že vždy slavenskými slout Vlachy může Turec.

Ty pánpán, já pán. Ty pánpán, já pán.
Proč kde Maďar bydlí, nemluví i Slovan tu maďarsky? Dřív tu Slovan bydlel, proč ne slovansky Maďar?

Klasičnost. Klasičnost.
Kam se našim děla ach! básnířům muzy klasičnost? Ještě stébla není, už chcete míti klasy!

Hexameter a AIexandrýn. Hexameter a AIexandrýn.
Ten každý krok svůj vážně jda k Parnasu čítá, Ten tu různo větrem kdes na baloně letí. 524

Podobizny. Podobizny.
Epos park veliký; beseda Drama; chrám citu Oda; Jeskyně Balláda; stráň je Selanka milá; Stinné hájky Sonet; truchlý Elegia potůček; Písně pahorky; Roman kvítnice; rýmy echo.

Vděky. Vděky.
Bez vděky jsou vděky, ty v náruč co se bezděky tisknou; Když vděka být vděčnou chce, vděky krýti musí.

Vznešenost. Vznešenost.
Nic vznašeného tu ven, vznešenost tať jen v citu sídlí: Najkrásnější cit ten mdloba mysli budí.

Vláda nad předmětem. Vláda nad předmětem.
PředmětPředmět, o němž básníři pěješpěješ, ten tak v moci měj své Jak v moci má vešken Bůh světa svého obor.

Kdosi. Kdosi.
Prostě tak a vznešeně spolu, nezná psáti nižádný; Jen škoda, tam k bahnu, k závratu nás tu vede.

Rada. Rada.
Nikdá se s životem nesmíchej, však ni nerozluč: Tak zachováš najlép tím sebe, tímto život.

Dokonalost. Dokonalost.
Chcešli dojít v umění věnce, plitkosti nenáviď, Měř svým výšku i hloub, délku i šířku duchem.

Bezpečnost. Bezpečnost.
Náděje tvého břehu, tvé nedbám rokliny bázeň, Můj plyne prostředkem proudu pokojně člunek.

Tragičnost. Tragičnost.
Téměř k zoufání dvojná mne nejistota trápí: Však samusamu, přijdeli užuž, pohromu lehce nesu.

Příjemný úkaz. Příjemný úkaz.
Já pronikavšího pro oko v světě pohlednpohledu neznám Nad ten, když krásné vroucně se děvče modlí: 525

Květy a ženy. Květy a ženy.
Dobře že nic nevědí o Liném naše pohlavy bílé, Teď vady dost, než tak ještěby hůře bylo. Tuťby (i mlučte pro Bůh) sama jim dala příroda důvod, Zřídka že jednoho jen má muže kvítku žena.

ÚtuInost. ÚtuInost.
Možno cizým utajíšutajíš, ba očím špatné činy vlastním: Před svědomím se tají darmo myšlénka sama.

Chrám osvícenosti. Chrám osvícenosti.
Buď sem lustry neseš krásot, buď pravdy pochodni, Jdi, však žádného tvé světlo dýmu neměj.

Náboženstvo a cnost. Náboženstvo a cnost.
Kdož těch někdy neměl, pálil se co neznaboh ohněm: Jednoho teď nemají Němci, druhého Uhré. *)

Lada. Lada.
Odkud jméno Lada vzala? od sladkosti a vlády: Vládne vším stvořením, všecky radosti sladí.

Čas k lidem. Čas k lidem.
Buď vám snášelivý, byť i blud byl, vždycky milejší, Než nesnášelivá byť pak i pravda byla.

Strany. Strany.
Dvě strany teď znikají v Slovanech: buďtež ticho vášně! O strom jednájedna celý dbá, a druhá jen o list.

Německá čeština. Německá čeština.
Před tím jen krajinu zlá perznila němčina českou: Teď si kydá v české sám knihy němčinu Čech.

Pohrůžka. Pohrůžka.
Hlad řeči své Uhré si naší řeči pádely siťte: Však stromustromu, jenž je nosí, národu, dejte pokoj. ________ *) Religion u Němců a virtus u Maďarů půjčena jsou od Latiny. 526

Míšeň. Míšeň.
Nikde není jak zde krásnější němčiny slyšno: Dar za své zničení Němcovi dal to Slovan.

Loužice. Loužice.
Jak ve vlunách kdy tonou mořských dvě lodičky samotné, Už tak, dcerky! na vás Slávia teskno hledí.

Samskrit. Samskrit.
Teď se jazyk každý švagrovstvím k Samskritu tiskne, Jen ticho, a vlastní choť neudavte jeho.

Chválci řeči. Chválci řeči.
Hánce měla před tímtím, teď dostala čeština chválců, Chválila ji zloba těch, dobrota těchto haní.

Slovotepci. Zastaralé ve novém kroji jen dáváteli hadry, Ne slova, dejte vy nám radše myšlénky nové.

Čtenář. Čtenář.
Bych rozuměl smyslu knih českých dobře nynějších, Češtinu překládat v češtinu dřív si musím.

Řeč Slovanská. Řeč Slovanská.
Těžko tu řeč milovat se zdá? Milovat ji započni: Hned sobě už dvě k ní žádati sardce budeš.

Vtip se sám. Vtip se sám.
Nemluv „proč vysoko Slované tak píšete řeč nám?“ Křič raději „proč já tak v řeči nízko stojím?“

Básnivá řeč. Básnivá řeč.
Jednomu básníři šťastně když prošla přes usta Řeč, tu potom básní už z polovičky sama.

Homer. Homer.
Tatry přijdu i k vám nositi chci i roucho slavenské, Jen dle mojí řecké ať šito míry bude. 527

Přítomnost. Přítomnost.
Buď Slovanem dobrýmdobrým, to k žádné chvále neslouží; BnďBuď zlým, též k žádné hanbě nyní to není.

Vzdělanost. Vzdělanost.
Z verstvy na verstvu ji klaď, vzdělanost když národu dáváš, Ať v běhu přeskočené nikde mezýrky není.

Rozličnost chuti. Rozličnost chuti.
Pouště Maďar libuje, jsou milší Tatry Slovákům: Tak vyvolil dobré ten země, tento nebe.

Okolek literatury. Okolek literatury.
Ráno Slovan; den Němci mají; Anglicko poledne; Francouz svačky! večer Vlach už, a Hišpani noc.

Určení. Určení.
Bůh jistou celotě člověčenstva stezku předepsal: Jednotlivým svobodu však daje chůze lidem.

Nesnášelivost. Nesnášelivost.
Přestala už nesnášelivost, než nastala horší: Tam kdo jináče věřil, tu kdo jináče mluví.

(Z PERSKÉHO CHOSRU.)

1. Vděcnost. 1. Vděcnost.
Anť ani kapky malé si vodičky nepolkne kuřátko, Byť nezdvihlo při tom vždy k nebi svého oka.

2. Báseň a hudba. 2. Báseň a hudba.
Báseň nech ti nevěsta, její bude ozdoba hudba, Líbí se krásná choť, buď i lesku nemá. 528 Omyly ve Slávy Dceře: Zněl. 32 v. 2 ciťtme čti ciťme 90 v. 14 ji – Ji 116 v. 4 Ailonu – Aialonu 221 v. 13 měli – měly 451 v. 10 Jeniške – Janiške 458 v. 4 dávnin – vzácnost 517 v. 2 kletci – kleci 520 v. 9 Dimidov – Demidov 531 v. 6 Jesli – Jestli 558 v. 10 V Ancyře – Ve Pruse 576 v. 8 Puča – Putša 590 v. 9 Basileus – Basilius
Ve Výkladu: str. 178 ř. 19 Lev si čti Lev ti 181 ř. 25 Mostká – Mostská 251 ř. 20 flama – flamma 286 ř. 29 Bogdanu – Bogdana 299 ř. 26 Platterka přidej Caecilia ř. 30 Constancii přidej Wisłockou 390 ř. 23 dvojmyselná čti dvojsmyselná 397 ř. 22 Carkoje – Carskoje 425 ř. 4-6 excomunicationum – excommunicationem ř. 19 plaeet – placet ř. 26 allis – aliis 426 ř. 15-16 reme-medium – remedium 427 ř. 26 nach geheimen – nach geheimem
E: sf; 2002 [529]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Trattner, Mátyás; Károli, István
(V Pešti - Tiskem Trattnera a Károliho.)

Místo: Pešť

Vydání: [1.]

Počet stran: 529

Kollárův Výklad čili Přímětky a Vysvětlivky ku Slávy Dceře zpřístupňujeme v přítomné plnotextové databázi analogicky k ostatním doprovodným textům pouze v diplomatické podobě. V komentáři odkazujícím na vysvětlované verše přepisujeme znak „přeškrtnutého v“ na v. Znaky, jimiž je na s. 8 naznačeno metrum, zachycujeme znaky co nejbližšími originálu. Citace veršových textů sjednocujeme na stejnou úroveň, nerušíme však hierarchizování odsazení v rámci strofy. Při přepisu se v českých textech psaných bratrským pravopisem řídíme stejnými pravidly, jaká jsou uvedena v ediční poznámce Slávy dcery. V německých textech ponecháváme kolísání i - y ve výrazech typu sei, drei, Mai, stejně tak Teutsch - Deutsch, v polských ž - ź (Węžyk), v latinských pak svavis - suavis, stejně vnde, persvadeo atd. V komentářích se v zásadě orientujeme na tři významové roviny. Kromě toho, že u čísla znělky, k níž se vztahují (nebo přímo u konkrétního verše), upozorňujeme na připojená vyobrazení, popřípadě mapy, se soustřeďujeme především na zvýšení součinnosti textu s vlastní skladbou i vnitrotextově v rámci Výkladu. Proto uvádíme na pravou míru některé z autorových odkazů k dalším vysvětlivkám, jež jsou velmi často posunuty drobnými tiskovými chybami (např. v rámci verše), ale i přepisy velmi výraznými. Abychom recepci uživateli co nejvíce usnadnili, upravujeme několik spíše výjimečných případů, které nejsou psány kurzivou, a zároveň je zvýrazňujeme v komentáři se zpřesněním odkazu. Upozorňujeme i na další tematicky spolu související vysvětlivky. Vysvětlující texty odrážejí autorovu tendenci zpřesňovat či zohledňovat zdrojový jazyk v odkazech na citace z básnické skladby týkající se různých jazykových posunů či počešťování (např. Charlota Corday - Charlotte Cordais, Konštanc - Konstanc). Dodržování této tendence však není důsledné, dokonce někdy protichůdné, proto posunuté či přímo chybné citace srovnáváme se zněním v básnickém textu. Ve třetí rovině pak komentujeme tiskové chyby. Běžné jazykové neustálenosti, kolísání a nenoremní tvary (v textech českých a částečně též německých), jež charakterizujeme v ediční poznámce jako ty, které pro vydání respektujeme, neuvádíme zde v komentářích (rodiny zůstali, odpověd, vítěztví, bohactví, francouzký - francouzského - francouské atd.). V komentářích taktéž neupozorňujeme na některé silně kolísající jevy formálního charakteru: v rámci interpunkce často chybějící čárky oddělující hlavní nebo vedlejší věty, neoznačování řadových číslovek tečkou, nejednotnost v oddělování letopočtů tečkou a citací vysvětlovaných veršů či výrazů různými interpunkčními znaménky, neukončení promluvy nebo citace uvozovkami. Variantnost v užití verzál je patrná především u adjektiv odvozených z vlastních jmen (český, Polský, středozemního moře - Tokajské vinobraní), jmen měsíců (Červen i červen) a u substantiv jako relikt stereotypního označování verzálami ve staré češtině, případně v němčině (Inspektor, Arcibiskup). Rovněž v citování zdrojů se projevuje silně neustálený dobový úzus, ať jde o odkazy na stranu (p., pag., S., str. - nejednotně i v textech německých či latinských) nebo o všechny další údaje (Gesch. i Geschichte, Leip., Lpzg. i Leipzig, Jungmanna hist. Lit. čes. i Hist. Lit. Č., Hájek i Hajek, Schaffarik, Šafařík i Šaffarik ad.). Nekomentujeme ani kolísání mezi přímým přepisem z původního jazyka a počešťováním především u proprií: Rujenský, Rygen i Rýgenský, Svantevit i Svantovit, Budimu i Budina, Kašpické moře ale Styrsko, řecký i grecký ad. Přídavek drobnějších básní rozličného obsahu je částečně převzat ze souboru Básně, který vyšel roku 1821: do oddílu Elegie, Ody, Rozprávky bylo zahrnuto všech pět skladeb oddílu Elegie roku 1821, rovněž další skladby (s výjimkou Příchodu Slávie) jsou přejaty z vydání 1821 (oddíl Všelicos), stejně z něj vychází i většina oddílu Nápisy (některá elegická disticha jsou nově připojena, některá pouze mění názvy, některá jsou přejata doslovně). „Přídavek“ vycházel v dalších vydáních často společně se Slávy dcerou jako druhý díl básní. V našem vydání jej upravujeme stejně jako básnický text skladby, abychom umožnili čtenáři využít možností elektronické aplikace. Odkazujeme tedy na textologické zásady uvedené v ediční poznámce třetího vydání Slávy dcery.