5. Rozpomínka.

Jan Kollár

5. Rozpomínka. 5. Rozpomínka.
Vznes se na svých ještě křídlách z nebe růžobarevných Aspoň onéno milá ke mně památko noci: NáhoduNáhodu, co změnila s přízní mi ve vůli a lásku, A světy dva v jednom sloučila svorně citu. Byl to onen všechněch, času, místa i přírody kouzlů Shluk, pode nímž v zřejmý vír samo sardce běží. Dávno z očí v oči sic naše už v tichu bředly myšlénky; Dávno za lávky citům sloužili tisky rukou. Však jako proud kdy malým valný hry odejme potůčkům, Tak Jí cos dosavád vázalo, tak mně, jazyk. Ach kolikrát tlumačem museli stydu bývati kvítky, Dnes kytara strun svých půjčiti, zítra klavír. Už viseli slibné stulených Jí vyjevy na rtech Často, vsak vždy celé sem slovo darmo čekal. An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost, Tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer. Údol jest blažená šumnými ověnčena hájky, Jimž daleká, stravnou daň, řeka dávno nosí; Zámky kde zmužilost jindá, tediž oblaky sídlí, Z houště na kopce lysé výše a výše lezou. Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky, Žeť podobizny si sem nádhera krásti chodí. Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic Hejna vidět v kolovém an plesy řádu vedou. Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem Zahrada, dvojno či jíjí, či kraji dáti předek. Tuť vtipu násilné nikdy nezohyzdilo rámě, Zvalby ji radše živou sardce čilého mapou. Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských Vůkol; v střed zelené roucho besídku šatí. Tam jdu, an, ó bohové! sama při zpěvě růže polívá, A květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší. Vstříc ona: na ztepilých žert Jí se a úsměchy lícech Zářili, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled. 512 Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácích Nedbalkách oděné jen bylo volně tělo. Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře hardla, Z níž jako z oblaku dvě střílely blesky oči. Dčbán z ruky: jakž kráčí jazmín a lílie vadnou V pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc. Už štěbotem za lesy zpěvci dne zapouzeli horkost, Že stromu každičký v píšťalu list se měnil. Sotva že už zvědavým uzřel červánky měsíček PůlokemPůlokem, anť mu druhou skrývala půlku hora. Tak se vše strojilo, v nevědoucích ještě co láska, By dřímné útlých rozvilo poučky citů. Pak jdeme, zas to i tam klevetavše dlíce mlučíme, Až se jeden ve druhém více a více tratí. Dnes, ona dí, se snad chystá jaro slaviti svátky, Tak nebe, tak se mi zem smáti do sardce vidí. Ještě vězí ve rtech Jí řeč, ticho achkati začne, Ha! lká, nač mi osud slast tuto záštně kalí. V tom nyje; už tužší ňádra vzdech rozklena úží; A v sklopeném skvoucí už rosy víčku hrají. Klid všudy jen stromové vzdech ten sobě šeptaly větve, Na zkanulé kvítku selzy sypouce bělost. Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padnipadni, co padni! Citli a Bůh a osud v odporu? nelze! poví. Láskali pod zemské má víti se potřeby jarmo? Takť útléhoby zem vítala hostě nebes? Ne, rce, ne, buď zde za cit, cit dávný, rovně za dávný, Nechť osutá sladké odplata zetře dluhy. Vy rcite, co pervým v dně duší neviny ste polibkem Cítili, jimž kdy věnem dar dala tento milost? V náruči omdlévá; rty umluknou; tíše tichounko, Jen kdysi žval noční „věčně a věčně“ ohlas. Však jeho úterpné kazily zradu zřídla bublénky, A při malém rozpial břečtan okénku perut. Hvězdy samy stály k službám: zornička besídku Strážila, přívětivé vedly kuřátka domů. 513

Básně v knize Výklad: