Příchod Slávie.
Odstiň z uplakaných černomrakou očí
Věrným matko synům Slávie záslonu,
Ať už perly kanoucí
Krotkou z tváři rukou zetrou.
Dostis k hanbě věkům hořce opuštěná
Už nad své osudem vlasti krutým lkala,
Mnohých darmo kropivši
Selzami století hroby.
I vkroč volně nyní vládkyně pravdivá
Do svéhosvého, kde nový chrámu ti dán oblouk,
A plaš ve hněvu vážném
Metlou modly cizé smělou.
Tužbou prahna mladý národu tvého květ
Viz jak dychtivě se k tvým obětěm žene:
O chop vděčně za hebkou
Jej k oltáře prahům ruku;
Skvoucí, jejž už i sám ctí vrah, aby spěchal,
Otců snažně jarým šlechtit umem poklad,
Klekna přísahu věčnou
Mateřské řeči své slože.
515
VzhůruVzhůru, kdož si Slavem, (lejte se ó vřelévřelé,
Že jsem, proudně z očí selzy vy rozkoše!)
A jda klest zervanou viň
Smírným v kytku ku zápalům.
Neb darmo vzteklený třískaje na svatou
Lípu, mdlé si posud křídla ranil vichor,
An pní, jizvy nepřízně
ZdvihnoucZdvihnouc, by zcelelyzcelely, k nebi.