U kříže.
V mém rodišti, kde šedý dol se končí,
kde za ohradou pole k lesu leží,
kříž velký stojí, na něm Kristus visí
a pod ním šedý stupeň přibit lehce,
že vítr, jde-li kolem, stupněm třese,
že sníh, co padá, zapadá až za něj.
Kříž velký, kámen postavili za něj
a velkým kruhem železným se končí,
jímž nehne vítr, který stupněm třese,
v němž tolik příhod, co kol písku leží,
jichž ani stařec nevypočte lehce,
ať na ramenou jeho sto let visí.
Tam každý večer modliteb sto visí
a ruka slabá chytne se vždy za něj,
kdy oko k výši pozvedne se lehce,
kde kříž se hlavou ověnčenou končí,
tam bída s bolem v zimě v létě leží
a duše mnohá, kterou osud třese.
Tam spěchal jsem, kde lesu šeř se třese,
jak pták, kdy podzim na stromech juž visí,
z těch krajů, kde mé rodné město leží,
ku kříži spěchal jsem a k lesu za něj
s tou myšlénkou, že všechno krásné končí
a vstane zas, až stanu v rově lehce!
19
Mně jasná mysl ulétala lehce
jak zlatý pták, co okamžik se třese,
a – výstřel! – zlatý jeho let se končí
a chmura děsná na křídlech mu visí – –
tak smuten kříž jsem obešel a za něj,
tak náhle urván místům, co tam leží!
Ty, kříži, jehož ráz mi v mysli leží,
ty, Kriste, který visíš na něm lehce,
vy chmury kol – vy ukryjte se za něj,
ať v jasu jásá město, jež se třese,
že nad ním osud mračný někdy visí,
ať krajem stane se, kde bol se končí!
Kde rodný kraj se končí, i kde leží,
ať nad ním zlaté visí štěstí lehce,
ať bol, co duší třese, prchá za něj!
20