Z MINULÝCH DOB.
Rodišti – Kladnu.
[7]
Kladnu.
Zas po letech jak ptáče k tobě spěji,
dnes jenom těmi neživými řádky,
ty zdroji žití, v němž se dosud hřeji
jak vroucí láskou stařičké své matky!
I kdyby rovy tvoje neskrývaly,
co jednou za tmy drahého mi vzaly,
mou lásku vždycky měj, vděk syna sladký!
Já neděsím se tváře tvojí šedé,
já neděsím se dolů, které hučí,
ni prostorů, kam smrť nás všechny svede,
z nichž k poutníkům ty písně smutné zvučí –
ty paprsky jen vidím, vonné květem,
co od tebe až v dáli spějí letem
a padají jak hvězdy do náručí!
Ó zdráv jen buď, můj rodný kraji zlatý,
i ve chmurách buď jasný svojí duší,
ten pěsti zápal ku otčině svatý,
co v srdci syna tvého věrně buší,
ten hosti lid, co ve tvém klínu dřímá,
ať k lásce, štěstí jde a krajem hřímá,
by stíny plašil, které pokoj ruší!
[9]
Tvůj za dne vidím obraz, trochu tmavý,
v tom kouři, dýmu komínů a dolů,
jak zamění se večer za kraj smavý,
kde s hvězdou světel tisíc září spolu,
kdy z hutí, dolů zazáří pak vždycky
ten poutající odlesk elektrický
a ku jásání vábí třeba v bolu!
Tak za domy se domky táhnou bílé –
a dole hřbitov tulí se k nim hezky – –
v těch budovách jsem prožil mnohé chvíle,
v tom hřbitově mých očí shasnou blesky!
Ó, jásej, kraji, v tobě tolik blaha
i na hřbitově do srdce tak sahá,
že nad tebe jsem neměl, kraji český!
10
Postavy.
I.
Kde jsou ty časy, kam je osud schoval,
kdy v rodišti jsem, hošík, ministroval,
a po náměstí s hrdým v líci pláním
s posledním chodil mnohdy pomazáním!
To v neděli, než počali mši svatou,
jsem na kůr běžel k starým varhanám
a pomáhal jsem šlapať zdravou patou,
co Jozef chromou nedovedl sám.
Byl Jozef mrzák, a jen z útrpnosti
tu poskytli mu v městě malou práci,
by zahnal trochu hlad a ohřál kosti,
než v rov je složí, kam se každý ztrácí...
Ten Jozef! Farní paměti má v hlavě
a klepy staré, nové,nové v malíčku,
až dosud chodí jako kníže v slávě
a vděčně stiskne kmínky skleničku
a vypravuje za to po okolí
těch klepů tolik, že až hlava bolí!
On bydlí dole, zrovna u hřbitova
v sedničce malé chaty v podkroví
a nechce z krovu, dokud nepochová
ho posluchačstvo vděčně pod nový.
A když se zeptáš, ví-li, poznává-li,
jediný z lidí, kdy že umře jednou,
11
věštecky ruce do sebe si sbalí,
a zraky k nebi prorocky se zvednou:
„Až na konci mne kosa rozdrtí,
pochován budu tři dni po smrti!“
II.
– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,
já měl vás vždycky hrozně rád –
a sršte, jiskry, do krajiny
a sršte do domů i chat!
A vysoko – a hlavu pod ně,
ať jich tam máme hezky hodně! –
Tak černý Pícha jenom buší,
jak vídal jsem ho za mlada,
že každá jiskra v mladou duši
jak nový život zapadá!
A rána ránu stíhá prudce
a každá jiskry vyvalí,
jak z železa by byly ruce
a černý Pícha ze skály!
Ha, co to ještě z Píchy září,
ha, co to vedle kovadliny,
co mužnou, černou hraje tváří
a jaké divné čelem stíny!
On kroniku zná naši celou
i neveselé ony stránky,
co na tváři mu stíny stelou
i na vysoké jeho spánky.
Tu pravdu hřímá slovem, činem,
kdy klid mu kyne po práci,
12
jak nesvorností svojí hynem,
jak Čech sám sebe utrácí!
Jak hromy rány jeho buší
v tu kovadlinu rozehřátou,
jak do černých by hřímal duší
tu z kroniky své pravdu svatou,
a jak ta rána jiskry srší,
takových tisíc v duši prší!
– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,
já měl vás vždycky hrozně rád –
a sršte, jiskry, do krajiny
a sršte do domů i chat!
A vysoko – a hlavu pod ně,
ať jich tam máme hezky hodně! –
III.
– Tak, Jozífku, nám jednou zahraj zas,
tu trumpetku si k ústům hezky stiskni,
tak – dechni do ní, vyroň zlatý jas
a nohou dupni si a z duše výskni!
Ty že jsi blázen? Vždyť tak posloucháš,
tu trumpetku tak držíš hezky v ruce –
co lidé mluví? – rozum zdravý máš –
než, Jozífku, tak nesmíš dupať prudce! –
– A co, já, jak chci, dupnu si a výsknu,
jsem král a obr jsem, pán světa pánů,
tu zemi černou pod nohou jen stisknu,
už letím celý v druhou světa stranu!
Já sestru měl a mně ji oheň schvátil,
já mu ji nechal, já ji ohni dal,
když hlavu moji korunou mi zlatil,
13
již, vyhasnuv, mi zase vzal.
Však já ji najdu! Její zlato zvoní
a před očima mýma uniká –
no: vidíte tu cestu? – letí po ní
a za ní práší se, jak utíká!....utíká!...
V běh dal se milý Jozífek a ruce
tak rozpjal jako křídla motýli,
tam padl na zem, narazil tam prudce
a zase k nám se vrátil po chvíli.
– Já chtěl ji chytiť, vítr mi ji vzal –
ochochochocho, kam ji zase dal?! –
Tak běhá skoro juž od narození
a za korunou – svého utrpení.
IV.
Jak mnoho postav myslí mojí pluje,
co v rodišti mne v žití provázely,
jichž obraz po letech se vynořuje
a provázeť mne bude život celý!
Z těch řad, co hlava mladá pamatuje,
z let, prožilých tak sladce za mlada,
ta jasněji, ta smutněj’ přiletuje
a nejjasněj’, co teď mne napadá.
Můj lid, co v dolech žije v potu tváři,
ti skorem všichni jsou i muzikáři.
Tu hlavu mladou vidím Daniele,
jak uklání ji zvolna nad strunou,
14
tím prachem černou, který v dol se stele
a chmurou plní ho a děsnou tmou.
My chodili jsme spolu do školy,
my chodili jsme spolu po poli,
my do lesa, on s houslemi a zvukem,
já s květy v kabátě a jarním pukem!
Tu hlavu mladou vidím, s kterou kdysi
jsem rozloučil se, táhna do ciziny
jak ptačátko, kdy podzim kolem visí
a v stromy místo květů věší stíny!
Ty také šel jsi z domova, ty doly
jsi opustil a šel jsi v cizí kraje
těch kouzlit zvuků, které někdy bolí
a někdy srdci otvírají ráje!
Ah, shledání! Jak jsme se shledali!
Když jednou jsem se do rodiště vracel,
mne světa jasné zvuky vítaly
a tebe svět zas, jasný zvuku, ztrácel!
Šel průvod smutný s rakví ve svém středu,
tam nesl píseň mrtvou k spočinutí – –
a místo lásky chladného kus ledu
a za pozdrav tu ruku beze hnutí!
Já pro tebe juž naplakal se dosť,
teď sladce spi – tam nikdo nevyruší....nevyruší...
Teď klidně spi – vše marnosť nad marnosť,
nám nad tělo je jasné štěstí duší!
15
Oběti dolů.
Cos děsného se ke vzpomínkám druží,
jež v rodišti mou mysl mnohdy vedou,
ty vzpomínky, jak do chomáčů růží
se nořil bol a zhouba stopou bledou,
ty vzpomínky, jak doly v mnohé doby
těm daly žití, oněm tmavé hroby.
To byl jsem hoch, kdy jsem se vždycky díval,
jak řetěz v doly pomalu se ztrácel
a ty, jež okov nesl, ve tmu skrýval
neb druhé světlu dennímu zas vracel,
já jako hoch juž na své oči vídal,
jak osud jedněch s osudem se střídal.
Jak bylo by to dnes: tam stojím klidně,
kde otvory dva černají se vzhůru,
tam stojí otec a mne hladí vlídně,
ač v očích jeho vidíš děsnou chmuru,
kol stojí lid a k otvorům se dívá,
až vynese tma ven, co v sobě skrývá.
To otce stihla zvěsť, že v hrozné tůni
zas v oběť padlo jedno lidské žití
dle vůle toho, který věčně trůní
a řídí volně klid i vlnobití,
to otce, správce, stihla zvěsť, že ztrácí
zas duši jednu a dvé rukou v práci.
16
Jen málo chvil jsem zřel tak plných bolu
jak tenkráte, kdy z davu vykročila
choť zabitého ku černému dolu,
kdy k otvorům se naklonila, bílá
a sestaralá, čekajíc, až ze dna
ta kořisť dolů vyjde – chladná – ledná...
To oko sklené nemohlo juž plakať,
vždyť v žití tolik vyronilo pláče,
v ty doly, které zdály se je lákať,
jen dívalo se jako plaché ptáče,
v tu tmu, kde zřelo nic, své černé příští,
svou nicotnosť, jež z osudu se prýští.
A děti její kolem ní se chytly,
jak při kvočně se drží kuřat řada,
v jich očích slzy jako jiskry svitly
a k matce zřely, jež je má tak ráda,
té tmy se bály, k níž se matka kloní,
„tatínku, táto!“ šeptaly jen do ní.
A já? Cos v mysli svíralo mne kovem,
jenž zatáhl mne v smutné zamyšlení
a v sen, v němž stanul jsem pak nad hřbitovem,
kde šílení a slzných proudů není,
já v dětské hlavě přemýšlel jsem o tom,
zda v životě je lépe nebo potom....potom...
Křik ženy zbudil mne, když dav se ztrácel –
já tenkrát zcela nepochopil bolu,
až později, kdy otec v zem se vracel
s tím neduhem, jenž pošel ze tmy dolu –
kdy v srdci prázdném tkvělo bolu kopí...
Kdo nezažije, nikdy nepochopí!
17
Ráno.
Šeř protrhla se světla tryskem ráno,
postřelo kraje zlatým pískem ráno,
kde jaké okno, zajásalo žití
a pozdravilo světlo slunce ráno.
Tam zbudil se i plod i zlaté kvítí
a děcko otci ve klín slétlo ráno.
Pak otec vstal, jde za své živobytí,
kde trmácí se, jak jen vstane ráno,
až zmizí stín, co na nouzi se chytíchytí,
a jeho drahým žití vzplane ráno!
Večer.
Šeř nanesla se volným krokem večer,
ten vítá dělník jasným okem večer
a ve svědomí cestou svojí čítá,
co milého mu přines’ asi večer,
ty naděje si ve své mysli splítá,
jichž čekal, jen až přijde spásy večer.
Co bouří hlavou sestaralou zmítá,
než prospěch pozná nebo škodu večer,
co bouří, když ho zástup doma vítá,
zda v pláč je pozve nebo k hodu večer!
18
U kříže.
V mém rodišti, kde šedý dol se končí,
kde za ohradou pole k lesu leží,
kříž velký stojí, na něm Kristus visí
a pod ním šedý stupeň přibit lehce,
že vítr, jde-li kolem, stupněm třese,
že sníh, co padá, zapadá až za něj.
Kříž velký, kámen postavili za něj
a velkým kruhem železným se končí,
jímž nehne vítr, který stupněm třese,
v němž tolik příhod, co kol písku leží,
jichž ani stařec nevypočte lehce,
ať na ramenou jeho sto let visí.
Tam každý večer modliteb sto visí
a ruka slabá chytne se vždy za něj,
kdy oko k výši pozvedne se lehce,
kde kříž se hlavou ověnčenou končí,
tam bída s bolem v zimě v létě leží
a duše mnohá, kterou osud třese.
Tam spěchal jsem, kde lesu šeř se třese,
jak pták, kdy podzim na stromech juž visí,
z těch krajů, kde mé rodné město leží,
ku kříži spěchal jsem a k lesu za něj
s tou myšlénkou, že všechno krásné končí
a vstane zas, až stanu v rově lehce!
19
Mně jasná mysl ulétala lehce
jak zlatý pták, co okamžik se třese,
a – výstřel! – zlatý jeho let se končí
a chmura děsná na křídlech mu visí – –
tak smuten kříž jsem obešel a za něj,
tak náhle urván místům, co tam leží!
Ty, kříži, jehož ráz mi v mysli leží,
ty, Kriste, který visíš na něm lehce,
vy chmury kol – vy ukryjte se za něj,
ať v jasu jásá město, jež se třese,
že nad ním osud mračný někdy visí,
ať krajem stane se, kde bol se končí!
Kde rodný kraj se končí, i kde leží,
ať nad ním zlaté visí štěstí lehce,
ať bol, co duší třese, prchá za něj!
20
Když bratr zemřel.
Když bratr zemřel, sníh byl všude bílý,
než nepadal, jen ležel po ulici
tak bez života jako v oné chvíli
můj bratr v ruce s bílou onou svící.
Sníh byly jeho tváře, druhdy krásné
a smějící se jako zvonky prve,
rty, písní zvučných prohlubně ty jasné
jak na závějích sněhu kapka krve.
Sníh byly tváře, ale světlem svíce
jsi nerozehřál sněžného juž běla,
ač venku sněžných vloček statisíce
rozhřátá ruka v dlani rozpouštěla.
A moje slzy jistě více hřály
než oheň sám, co na té svíci svítí,
a přece ledné tváře neroztály
a rty se písní nezbudily k žití.
Já tenkrát plakal jako malé dítě,
slz proléval jsem nadarmo jen toky,
ty nemohl jsem přetrhati sítě,
v něž smrť ho jala úlisnými kroky.
Proč tolik plakať, vzpomínám si nyní,
ta chvíle, lidské žití, brzy přejde,
a v mládí nebo s hlavou, plnou jíní,
se jeden s druhým po smrti zas sejde.
21
České chaty.
I.
Tak přirostl jsem k vám, vy zlaté chýše,
jak láskou k matce synové a dcery,
jak za kameny šedé stín ten šerý,
kdy měsíc bílý světlo na ně dýše.
Je slaba ruka, co ty verše píše,
kdy vzpomenu si někdy na večery,
kdy nad vámi jsem stál, skal nad údery
a nad sady a na vás viděl s výše!
Jen počkejte, až uhodí zas chvíle,
kdy město šedé mne vám zase nechá,
jak v pohádce ty přejdu všechny míle
a kraje ty, kde jaká z došek střecha,
a z blaha, které dáte starci, děcku,
v svou duši sílu vyssaji pak všecku!
II.
Já nezrodil se z nízké, drobné chýše,
mně šedé město dalo jasné žití,
to slunce však, co nad námi se třpytí,
chat spokojených odkrylo mně říše.
Hoch malý, hrdý, v bezdůvodné pýše
jsem poskočil si směle v kraje kvítí,
kdy babí léto klubko bílých nití
mi třáslo v kroky se strany i s výše.
22
Uprášen, ověnčen jak jarní stonky,
jsem bloudil dnem, až když se večer střásal
jak závoj v hudbu, ve večerní zvonky
a v život ve vsi, který v krbu jásal
a v pohádkách a ve vřetenech v chvíle,
jež kdybych měl, jsem u svého zas cíle!
III.
Já v chaty jednou zabloudil jsem zase,
jich malý chomáč popelem kdys lehnul,
žár štěstím jich však ještě zcela nehnul
a nezničil, co zářilo kdy v hlase.
Tam seděli, kde krb se rozžal v jase,
a dědoušek, když byl se k ohni sehnul,
tím okem, které vzdorně plálo, šlehnul
a zvěsti vyprávěl jak v jiném čase.
Tu sílu poznal jsem, to tepnobití,
jež nezdolně se lije v krajů žílu,
tu poznal jsem, proč jednou české žití
z chat malých vzrostlo u velikou sílu,
jak ze zrna, kdy v půdě rozorané
se vznese peň a stromu síla vstane!
23
Dojmy ze středních škol.
I.
Jak často na vás myslím, školy zlaté,
jichž hoch tak často z duše nenávidí,
že ruce své má disciplinou spjaté,
že jeho ducha rozvrh hodin řídí!
Jak často na vás myslím, zlaté doby,
jež v pravdě nejvíc máte volnosti,
jež nesklamány ponurými hroby,
jen za nadějí jdete v mladosti!
Vám péče k čelu vrásek nepřipíná,
než nadšení vám dává vzletná křídla,
oř bujný málo pod vámi se vzpíná,
jen volně letí ve blažená zřídla – –
ten snivý zrak, co mládí ono značí,
těch nezří hrází mezi losem duší,
pod nimiž slabé lidstva řady pláčí
a čekají, až doba hráze zruší!
Jak často na vás myslím, léta dětská,
a ze srdce vám všem i sobě přeji,
by do života vešla mládež všecka
s tím nadšením, jímž na školách se hřejí!
II.
Těch cifer bylo někdy na tabuli,
co na nebi hvězd nad mou světnicí,
kam zlaté moje sny se posunuly,
z let chlapeckých až podnes zářící.
24
Já dobře uměl jednou počítati
a ještě nyní nejsem v rozpači –
než na hvězdy, co kraje nocí zlatí,
ni logaritmů knížka nestačí.
A ještě hvězdy sečtu, které chladný
kol vesmír jímá za svou okrasu,
těch lidstva slz však nespočítá žádný,
co nenalezly v srdci ohlasu....ohlasu...
III.
(H. M.)
Já „do češtiny chodil“ nejraději.
Už proto, že to byla mluva rodná.
Tam učil jsem se toužiť po naději,
ne, kdy se píše „hodna“ a kdy „hodná“,
tam ze starých úst v mládí jsem juž chápal,
co značí pravý pro věc českou zápal.
Tam neslyšel jsem nikdy od kathedry
těch zvučných, ale věčně prázdných frází,
jež na škodu nám rodí čas náš štědrý
a hlavně v duše nedospělé hází – –
jež rodí potom bolesť bezdůvodnou –
a ta nám kazí všechnu práci plodnou!
Té vzpomínám si hlavy zšedivělé,
těch vzpomínám si dobrých, jasných zraků,
já vzpomínám si toho učitele,
co, třeba stár, těch nenáviděl mraků,
co duši hlodou, dokud na ní trvá
jen jako odlesk její doba prvá!
25
Jsem tedy v žití, a když mohla sivá
ta hlava jenom jasnou býti vždycky,
ať vesele se také moje dívá,
jak marno osud oplakávať lidský,
ať hrdinně se nese tam, kam míří,
těm duchům na vzdor, kteří tmu jen šíří!
IV.
Tak trochu ještě u sebe mám listů,
co zachoval jsem z řeckých klassiků,
a zrovna v nich je hodně aoristů,
jež nadělaly tolik povyku,
že hrozila mně často konference,
až uznával jsem slávy jejich věnce.
To gramatiky věčné biflování,
to neznačí nám, tuším, Helladu,
jak to neb ono zájmeno se sklání,
kdy jakou předložku dám ku pádu,
já po duchu jsem pátral, plném světla,
a po slávě, co na Helladu slétla!
Já, Hellado, tě stavěl vedle hrází,
co věnčí zemi českou dokola,
a poznával jsem, jak nám ještě schází
ta povaha, co v dějinách tvých plápolá,
co potřebujem’ ještě víry v sebe,
než zasvitne nám slávy tvojí nebe!
V.
Ta methoda se mnohé duši zhnusí,
že v životě pak v boha nevěří,
26
když do slova se všemu učiť musí,
co se jí v knize loktem odměří,
kdy v srdci třeba city nejsou žádné,
jen slovíčko když z hlavy nevypadne!
Já v boha věřím, ale jeho bytí
jen umem poznám, když se ponoří
snad v řádky ty, jimž mám se naučiti,
v ty lásky plamy, které neshoří
a které hřáti budou věčně mraky
v ta stvoření, jež moci jich jsou znaky.
27
ZE SVĚTNICE, V NÍŽ BYDLÍM.
Rodičům, sestrám a bratřím, živým i mrtvým.
[29]
Světnice, v níž bydlím.
Komůrka tichá, malinká,
nábytku trochu, učení,
zlato jí nikdy necinká,
leda snad v slovech modlení.
Po stěnách prázdno, smutno je,
jenom ty knihy kývají,
a kdož si přejí pokoje,
nocí i dnem je čítají.
Lidské té trochu moudrosti
každičká kniha poskýtá –
a kde se jednou uhostí,
šťastný, kdo věčně přečítá!
[31]
Modlitba.
Jsou lidé, kteří diademy nosí
a koruny, jež září perlami,
můj národ, bože, za žití jen prosí
a za světlo, jež září nad námi!
Buď milostiv, kdy začínáme boje,
buď milostiv, kdy kyne zlatý mír,
vždy rozestírej zlatá křídla svoje,
to pouto mocné na povstalý vír!
Buď vůle tvá! Nám slovo tvoje stačí,
my vzpomínáme na tvé úděly,
my věříme, ať hvězdy rojem pláčí,
že pro nás chováš strážné anděly!
Ó velký, mocný! Mraky uprchají,
když noha tvoje s nebe vykročí,
a mezi lidstvem hrobů klid se tají,
když pohlédne ti k hvězdám do očí!
Ó velký, mocný! Národ Husův stojí,
tvou velkosť věčně světu hlásaje,
ať vztekají se šelmy a se rojí,
ať zuří satan, tělo poutaje!
Výš letí duše, k tobě věčně touží,
a směle jde, kam tělo ve strachu –
v tu zem, kde mysl moje mladá krouží,
když v tomto letí křídel rozmachu!
32
Na co vidím oknem.
Tou nocí tichou, která lunou svítí,
v hvězd roji bílém kolem obklopenou,
cos trudného i sladkého se vznítí
z vln těch, co kolem Vltavou se ženou,
jak struny harfy jestli stařec stiskne
a z nich to jednou zalká, jindy výskne!
Ó, plačte, vlny, pro to z minulosti,
ó, lkejte nad tím, jaký byl náš osud,
tam žalujte, kde Vyšehrad má hosti,
ty stíny šeré, žalující posud,
pod pustou skalou do tmavého čela,
až vyrvete mu pěvce jeho z těla!
Až půjdete však, vlny šumné, kolem,
ten ztište pláč a plujte volně, klidně,
zde nenajdete srdce, plné bolem,
zde přivítá vás moje slovo vlídné,
ta píseň tichá, která jasem zvoní
a k otčině se zná a dýše pro ni!...
Až přejedete mimo tichým dolem,
jenž bájí pln a divných melodií,
tu výskněte, až zazvučí to kolem,
kde nové, jasné myšlénky ty žijí,
jež Praha dýše zámku svému v tváře
jak odznak moci, vstávající záře!
33
Až přejedete Prahou v nivy rodné,
v ty slzy lidu roste vůni růží,
ať oddají se ruce práci plodné
a z bolesti své postavy se vzmuží – –
a plujte k moři v cizinu a rcete,
co na rovech, co na mohylách kvete!
34
Z ulice.
Je po poledni, k hodině tak třetí,
já s okna vidím ruchu pořád více,
a zvuků víc mi do okna vždy letí,
čím déle okem pátrám do ulice.
Co pestrých postav dole se mi rojí,
co kontrastů, co dojmů v mysli mojí!
Snad za minutu na sta vidím lidí,
a za okamžik na sta se jich ztratí,
jen domy šedé oko stejné vidí
a slunce snad, co postavy ty zlatí.
V těch řadách pátrám po světle a jasu,
v těch tvářích pestrých po tazích se pasu.
Zde stáří kráčí svorně vedle mládí,
zde hněv a láska za ruku se vedou,
zde vše, co žije, vedle sebe pádí
a kmitá se mi ulicí tou šedou.
Jak bylo by to krásné, kdyby v duši
ten souhlas byl, jenž darmo pravdu ruší!
Ať slunce svítí, hlavy lidí zlatí,
ty vidím stíny, co se duší vlekou,
ty dojmy krásné s povrchu se ztratí
a slzy vyhrknou a tváří tekou – – – –
Co příčin je tu, aby člověk zoufal,
té pravdy nebýť, že jsem vždycky doufal!
35
V té směsi, co se každou chvíli mění,
dvé hochů nese rakev po ulici,
tu kolébku, z níž věčné narození
nás nese k sídlům moci hřímající.
Co myslí si as hoši, květy žití,
nesou-li rakev, schránku babích nití?
Co myslí si, kdy nesou dřeva kusy,
v něž listí žluté, opadané padne,
v něž každý jednou složen býti musí,
až ustane dech v kroku, tělo zchladne?
Co myslí si, kdy čerstvé nesou trámy,
když v takých jednou ztrouchnivějí sami?
Té vážnosti ta věc jim nedodala,
smích na líci jim zpustlé drsně zvoní,
z té stařeny, co vedle ruce spjala,
si tropí vtip a opičí se po ní.
Což jim to vadí, proudění to šumné,
zde čeká zisku mládí nerozumné.
Muž zastavil se, chvíli si tu prodlí
a vzpomene si na mrtvého v duši,
tam jinoch bledý ku nebi se modlí,
proč osud vlasti život zase ruší – –
co duší kolem, tolik citů s nimi
a tolik dojmů s rysy ponurými.
Tam ztratili se hoši v chodbě domu,
tam za chvíli se zase vynořili,
zas veselí a peněz trochu k tomu,
by za mrtvého jednou dobře žili!
Šli bez rakve a mizeli mi letem,
s tou rakví černou v duši jdou však světem.
36
Tak po poledni k večeru se dívám,
ty postavy jak sebe pozoruji;
co naleznu, v své duši všechno skrývám
a podle proudu toho potom pluji.
V ty řady stavím se, co světlo chtějí,
to světlo, které lidstvu všemu přeji.
37
Vítr.
Vítr, vítr, vítr! Kolem oken hučí,
opírá se o dům, do komínu zpívá,
do klidu a míru jeho rány zvučí,
pod okapem šedým na chvíli se skrývá.
Jak mne láká písní, kterou v komín roní,
abych poklid zrušil, který v duši zvoní!
Vášeň! Přijde v míru, dotírá se k duši,
chvíli ustane a zase zbraní bodá,
někdy padne v boji, někdy štěstí zruší,
když je slabý sok a když se duše podá.
Vítr v okna hučí, do rána však zmizí!
Bojuj, vášni, chvíli – duše vyjde ryzí!
38
Globus.
Tím globem točím kolem osy jeho,
co v světnici mé stojí mnoho let,
co na oblině malé chová svět,
jak před věky juž povstal od ničeho.
Teď koule stojí, s moře zeleného
mé oko zírá na pevninu zpět,
kde Evropa, kde leží její střed,
bod oku známý z kraje neznámého.
Má otčina! A v bodu tom bod zase,
to město, v němž já trávím živobytíživobytí,
a v městě bod, kde v nezhynulém jase
klid, láska z malé světničky mé svítí,
kde v zátiší jen s myšlénkami žiji
a paprsky, co padají sem, piji!
39
Prsten.
V mém prstenu tkví ametystu vznět,
jak hvězda je v něm pevně zasazen.
Kdo ví, kdy prvně uviděl ho svět
a který první pozdravil ho den?
Už dlouho září, svítí pro podiv,
juž předkové ten jeho měli kov.
Ten, tuším, setrvá, co budu živ
i pak, až chladný obejme mne rov.
Snad potom ještě víc se rozsvítí,
až s mého prstu stane na novém,
snad dědic proto radosť pocítí
a výskne za mnou třeba nad rovem!
40
Dojmy nad starou kronikou.
I.
Slunce praží v okenici,
paprsky sem uniká,
a je chytá na polici
uprášená kronika.
Uprášená, sestaralá,
hledá záře mladých let,
hledá časů, které znala,
kdy znal Čechy celý svět!
Léta, léta! Jak se mění!
Přijdou, létnou bez končení –
jen se hlava ohlédne,
a juž zvoní poledne.
II.
Zvolna plujte, léta mladá,
ne tak prudce, divoce,
jako voda, která padá
shora dolů v potoce!
41
A když chcete odletěti
a když v dáli musíte,
ponechte mi rozmar dětí,
nad kterými letíte!
Jesti plno světla děcko,
spokojenosť má a všecko,
co nám schází později
na mohyle nadějí!
III.
Na prst prachu na kronice,
ač je plno žití v ní,
zavede vás do Kostnice,
odkud mocný chorál zní!
Jásá to v ní, že se točí
mrtvá spousta kamenů,
září to jak jiskry očí,
hřeje teplo plamenů!
Tělo padá, mrtvo padá,
ale duše, věčně mladá,
mrakem jasně vykvétá,
ulétajíc se světa!
IV.
Roztrhejte mraky v duši,
lidské žití nečeká,
přijde konec, než kdo tuší,
za ním cesta daleká!
42
Polétnete k tokům svatým,
přes které se svezete,
zaplatíte světlem zlatým,
které v duši nesete!
A jen plujte, léta mladá,
v duši moji záře padá,
které nikdo nezmaří
od mladosti do stáří!
43
U krbu.
Takž sedněte si všichni dokola,
těch vzpomínek tak mnoho hlavu stiská
a každá jako oheň plápolá,
ne každá jako plamen v krbu výská!
Ty, matko, víš, vždyť mnohdy pláčeš v stáří,
co smutných dojmů nese život stálý,
co poklidu den jediný jen zmaří,
ty víš, jak mnohá vzpomínka nás pálí!
Nedlouho trvá žití a v té chvíli
čásť byla jen, co urvala nám štěstí,
co shasila den nad hlavami bílý
a rozsvítila noc, jež bol jen pěstí!
Jsme lidé, matko! Kdyby zoufal každý,
to na lidstvu by dopouštěl se vraždy.
Den osud vzal – a světlé jeho plamy
zas v žití přinésť musíme si sami!
Viz na krbu ten oheň! Dohořívá –
a za chvíli jen malá jiskra zbude,
jen přilož tam a jiskra, co se skrývá,
vesele zaplá zase v světlo rudé!
Nám zbylo ještě víc než jiskra žití,
jen útěchu, zas život náš se vznítí!
Jest otec mrtev, bratři, jiní, jiní –
já nesčítám těch mrtvých rád v své hlavě,
naději cítím, zůstanu vždy při ní,
a život lidský půjde mi pak hravě.
44
Vždyť, matko, když se všemu podrobíme,
tím nad osudem slavně zvítězíme!
Viz, na krbu ten oheň! Dohořelo.
Jdi, matko, spat a usni sladce, klidně,
i vy, mé sestry, bratře, skloňte čelo
v ten mír, co zve vás v lůno svoje vlídné!
Snad ráno, až zas život jasný vstane,
vám také v duši jeho slunce vzplane!
Matce.
Když k nebi zříš a slzou oči rosíš,
pomni, že mimo hvězdy ještě říš,
jež uslyší tě, když jí tolik prosíš,
a proto neslz juž, ty vzdechy ztiš!
Vždyť tolik světem siroty té klíčí,
že, zmařiť ji, vše lidstvo nebe zničí!
45
Poslední návštěva.
Teď ještě kvetou líce a plá oko,
přec vzpomínám však žití svého konce,
až zhouba vnikne v tělo přehluboko
a zrak se zavře jako modré zvonce,
kdy večer kvapí na ně
a pokrývá jim skráně.
Já myslím na to, až mé čelo zbledne,
zda ruka lidská potom ustrne se,
zda tělo mrtvé do náručí zvedne
a ke kolébce mé je k spánku snese –
zda dojde klidu, skrytí,
kde obdržel jsem žití.
Smrť nečeká a na zbouřeném moři
jak v chatě kořisť jako listí sbírá –
a v mladosti, jež nadějemi hoří,
i v chladném stáří pouty svými svírá – –
smrť přijde a zas pádí,
zde k starým a tam k mládí.
Já nebojím se smrti, až mne schvátí,
jen přeji si, by zachovala doba,
co při úmrtí zemi za díl platí,
ať já a otec vedle spíme oba –
až mrtvými ho hledy
navštívím naposledy.
46
NÁPADY.
B.K.
[47]
Nápady.
Tak! Sedíš? Šlehni, vozko, po svém koni,
ať letí, ale ať kůň hodně letí!
Zda v trysku svém, když přeběhne rej dětí,
mé myšlénky v svém zápasení skloní?
Zda nápady, co každý pohled roní
a malichernosť každá třeba v smetí,
tak přemůže, že spadnou do objetí
tmě zapomnění, co jen rovem zvoní?
Ať doma nebo venku, vždy se mihnou
nápadů řady a mne v duši švihnou
neb pohladí, jak matka hladí děcko.
V nich bohatství je v počtu jich i slávě,
když však je sčítám a je řadím v hlavě,
hrsť veršů skromných po nich – to je všecko.
[49]
Holubi.
Střech plno vždy mně do okna se dívá
a na nich plno holubů si sedne,
jak vynoříš se z okna, už se zvedne
a ulétne ti houfec a se skrývá.
Pak na chvíli se vzduchem ještě kývá
jak chomáč sněhu, potom k řadě jedné
se druhá připne, dokud nevyhlédne
si houfec místo, kde jen poklid bývá.
A zase letí, jestli z podstřeší
snad očí dvé se na ně podívá,
jich na věži se na sta navěší,
že něžné bělo střechu přikrývá –
a tleskni rukou – už se holub ztrácí
a letí jinam – zase za svou prací.
50
Kanárek.
Vždy měl jsem radosť, když se na záslonu
svou nožkou chytl kanárek a zpíval,
jak z not by četl a se do nich díval,
neb na publikum hleděl za oponu.
Tu míchal radosť s troškou žalných stonů
a štěbetal, že byl to zvuků příval,
co týž byl denně, co se neměníval
ni s kolovrátkem ani s hudbou zvonů.
Ten taškář žlutý ve všem rovnosť cítil
a stejný se vším souhlas vždycky dal,
ať do klece mu paprsk slunce svítil,
ať kousek svíčky před klecí mu plál –
v zavřené kleci spokojeně zíval,
když kočky zrak se na něj chtivě díval.
51
Kohout.
Já z okna vidím dobře do mlýna,
kde někdy kohout hrabe na smetišti,
zda v mrazu se tam zrno nezablýští,
jež upadlo tam ženě se klína.
A kohout chytře šlape, vzpomíná,
kde zrní nejvíc ve mlýně se prýští,
zda neslyšel snad, že juž v době příští,
snad teď už jinde mlíť se začíná.
Tak hrabeš chytře, mrkáš na slípky,
když nalezneš, čím duch tvůj omládá,
já tebou býť, bych letěl do sýpky,
kde leží zrní celá hromada –
tam zakokrhal třikrát hodně prudce
a pro slípky se vydal v lidské ruce!
52
Komín.
Tak jen se pyšni, černý, špinavý!
Ten kouř, co tebou ku nebi se vznáší,
tak jako strachem před tebou se plaší
a nad tebou se teprv klidně zastaví.
Ta kočka tebe ani neslaví
a se střechy ti smetí v tváře práší,
tlum vrabců křičí jako po Jidáši,
že pro ně chováš pobyt nezdravý.
Tak, pyšni se a kruť, ať moc tvá váží,
to zlaté slunko do tváří ti praží,
jsi jako pán, co nad lidem se vleče
s tou gloriolou moci, vznešenosti – –
co tady u nás matka dole peče,
ty kouř máš z toho a psi naši kosti.
53
Dýmka.
Už zase prázdna? Dobrá. Kolikrát
tě nacpu za den vonným tabákem...?
A vždy to všechno zmizí zázrakem
a shoří, jak bys měla pořád hlad!
Já mohu čísť, já mohu psáť a hráť,
tím upomeneš slabým oblakem,
že zrudnouť chceš jak pancíř nad rakem,
když voda horkem v hrnci počne lkáť.
Já tě už musím, dýmko, zahoditi,
a novou koupím, velkou, objemnou,
té nevyprázdním, pokud slunce svítí,
den celý mráčky půjdou nade mnou –
koupím si dýmku, na víčko si sednu
a s kouřem, dýmem od země se zvednu.
54
Kamna.
Když zima vládne, u zahřátých kamen
se dobře, věru nejlépe pak sedí,
tam rekové své otvírají hledí
a králové svých drahokamů pramen.
Tam meluzina zvučí v horký plamen
a u krbu hned lidé staří vědí
pohádky, které vznikly na náledí,
kde v ledu kus se mění každý kámen.
Jen v rozhřátá se kamna zadívá
ta hlava lásky plná, šedivá,
už otvírá se celá kronika
a mysl bájí řadu celou tvoří – – –
z té každé hřeje cos a vyniká
jak plameny, co v kamnech bujně hoří!
55
Podobizna.
Klid večera se snáší nad vlnami,
v nich lodička je k schodům připjata
a na lodičce zpěvná ptáčata
si sedla ke snu ve večerní plamy.
Zde stará římsa, nad ní pod lipami
se vznáší prázdná váza šišatá
a vedle v květů vonná tenata
ty, sestro, s mužem usedli jste sami.
Tak na obraze mrtvém k sobě zříte,
v té malířově skryti stafáži,
jak záře v šeru o sobě jen sníte
a sny ty láska v líci odráží –
v té podobizně vidím pocit svatý
a kolem vše, co lásky té jsou šaty.
56
Vlašťovky.
Jen chvíli okno mohu otevříti,
dvé vlašťovek si lehce na ně sedne;
jsou spolu, kdykoli je vidím ve dne,
jak sblíženci, co na nebesku svítí.
Ta smutnější vždy za římsu se chytí
a hlavičku svou opatrně zvedne,
své družky se strany se chytne jedné
a s druhé zdi své smutné svěří žití.
Když nevolky je splaším s okna k letu,
ta smutná letí těžce v jasu zřídla,
mně zdá se vždy, že v horu Olivetu
svá poraněná, těžká nese křídla,
ta družka její že jí věrnou hrází
a – slzou, jež ji k smrti doprovází.
57
Svítilny.
I.
Jen vyhlédnu si s okna, dole v rohu
plá svítilna jak světlo u oltáře.
A ještě vítr tepe do mdlé záře,
snad aby duše její vzlétla k bohu!
Zde očí dvé, v nichž jindy zářiť mohu,
zde bledé dlouhou nemocí dvě tváře – –
Dvě jiskry slabé v prchající páře,
dvé květů bílých na trnitém hlohu.
A kdyby shasl vítr světlo krásné,
zda nemocné ty oči také shasne?
Ah, svítilny, tak pláte ulicí
jak jasná duše lidská myslící –
a jak ten vítr do vás hrá a buší,
tak trpký život opírá se v duši.
II.
V ta místa kráčím, druhdy plná stonů,
kde nocí dosud stíny kynou s cest
a mohou v dol se každou chvíli snést
v obživlá srdce jasných milionů.
58
Jak bouř hrá nade mnou ta hudba zvonů
pod baldachýnem, plným jasných hvězd,
těch svítilen, kde láska, síla jest
a sladkosť, něha neskonalých tonů!
Ó hvězdy, modré svítilny té říše,
co jásá, zpívá nad námi tam s výše,
vy sviťte nám a hřejte jasem v duši,
kde jako pupen skryta přání vroucná,
ať vzejde jaro, květy k žití vzruší
a zlaté plody snese do budoucna!
III.
(Starší myšlénka.)
Hradčany. Večer snivý, jako bývá,
kdy myšlénkami, touhou k nebi rostu.
Těch svítilen je po tisíci, po stu,
tajemně jimi dole město zpívá.
Most kamenný. Ta pruha šedá, sivá,
pruh svítilen je nad tím, světla mostu,
jež chvátí zrak a pokynují hostu,
ať pokochá se, ať se chvíli dívá.
Dvé tady měst se v hudbu noční kryje,
je dělí proud, co šumem k hvězdám nyje –
Kéž, jako světla pruhy na mostě
ten zářný odlesk mezi města roní,
se v lidu mladistvém i v dorostě
spojený ujme zvuk a svorně zvoní!
59
IV.
Zní hudba smutně a jde lidu řada,
dvě svítilny jsou napřed, potom kříž
a potom vůz a mrtvá na něm tíž –
snad stařec, snad i dívka krásná, mladá.
Jdou k mému oknu. Oko moje badá
v těch davech lidstva, co jdou blíž a blíž –
tam vidíš starce, vedle juna zříš
a jdou, kam cestu svítilna jim spřádá.
Ah, svítilny, tak pláte ulicí
jak na nebi ty hvězdy lkající,
ta hudba k tomu, v tonu tolik stonů,
tak za léta jdou řady milionů,
tak chodí a je vedou ulicí
jak svítilny jich duše zářící.
60
Vánoční znělky.
I.
Už pomalu se tedy venku šeří,
hvězd vyběhly si roje na nebesa
a zpívá měsíc se zvony a plesá
i po městě, kde kdo jen ještě věří.
Ten malý bůh si vyjde ven a změří
svým krokem kraje, až kam obzor klesá,
těm hodně mnoho a těm málo nesa,
ty tam snad ani nezve ku večeři.
Už pomalu to oken světlo chytá
a v moři světel město juž se zmítá;
já hlavu zvedám, po čems v nitru toužím,
kdy po tmě čekám na kvas chudičký,
já k jakýms krajům nepoznaným kroužím –
snad do té osamělé hvězdičky.
II.
Je k půlnoci. V to stříbro luny halí
se kraje sněžné v jisker tisíci,
v ty kraje krásné, smutnou ulicí
se na věžích všech zvony rozhoupaly.
Ty oči, jež snad ve snu hvězdném spaly,
se probudily ze sna jiskřící,
by skutečně sen, hvězdou zářící,
radostí zvonů hárať uvídaly.
61
A co ten stín? Tam ostře vyráží....vyráží...
Tam vojín mladý stojí na stráži....stráži...
Ó zvony, zněte, ale tiše zněte,
ať klidu hochu tomu nevyrvete!
A vojín čeká, čeká v zamyšlení,
až na stráž přijde jiný a ho změní....změní...
62
Hodinky.
Jak často se jim smál, když na lavici
si sedl v parku nebo na nábřeží,
a díval se, jak ručičky jich běží
a jedna druhou honí svojí špicí.
Už stařec byl a přišel v nemocnici,
už neprohlížel hodinky tak svěží,
vzduch kolem ležel na prsou mu věží
a hodinky rty budívaly spící.
Když umíral a ještě čas mu zbýval,
chyt’ hodinky a upřeně se díval.
Čas míjel rychle, co se dříve vlíkl,
už viděl smrť, juž vnikla její noha –
ty hodinky, ty rostly! – stařec vzkřikl –
neb v čase, v hodinkách těch poznal boha.
63
Dítě.
Šlo pro mléko a hrnek padl z ruky
jen do hlíny a přec se dítě šklebí
a zraky mne a pláče bez potřeby;
vždyť zůstal celý, k čemu tolik muky!
Ten hrnek zvedlo, létlo mezi kluky,
kdož za mlada si skoku nevelebí! –
než narazilo dítě o dva hřeby
a slední hrnku zaznívaly zvuky.
Teď na troskách se směje malé dítě
a jako střepy jeho zuby zvoní – –
což hodiť hrnek, hlína zachytí tě –
zde tvrdá zem, já mrštím tebou o ni! –
Co něco chtíť neb něco očekávať,
když někým hodíš a chce zase vstávať!
64
Balkony.
Vy hvězdy nebeské, co nebem lkáte
slz jasných tokem v doly všehomíra,
jichž jasná zář a síla mnohdy zmírá,
když mrakem černým zahnati se dáte!
Vy pražské balkony, co vy to máte,
co podivného nitro vaše svírá
tak jasného, že slzy ruka stírá,
jak jí to srdce a ty oči zmate!
Ty oči dívčí ve vás, to jsou hvězdy,
ty nesletují na balkony vezdy,
jsou dni, kdy ve vás jako mraky v šiku
jsou místo záře hvězdné nejvíce
jen podagristů řady, flegmatiků
a ohromné jich, teplé střevíce.
65
Věže.
Ty věže trudné, beze všeho žití,
co si to vzaly do své hlavy zase!
Tak jasné jindy, slavné v dávném čase,
dnes jen to jejich pozlátko se třpytí!
Na ozdoby se trochu smetí chytí
a vítr hrá si tím jak v mrtvém vlase – –
to slunce, to se dychtivě tak pase,
to slunce, co tak stejně všechněm svítí!
Smích jízlivý tě v tvoje nitro bodá,
když po stezkách jdeš, kde tak teklo krve,
ty myslíš si, že vše se ještě podá,
že bude zase, jako bylo prve – – –
že zmůže slovo jedno plamenné
i lidské srdce – srdce z kamene.
66
Brána.
Zde brána a zde psáno písmem zlatým,
kam vede vchod, kam první ulice –
tou branou chodí lidu tisíce,
ti shrbeni, ti s umem povypjatým.
Ten kleje a ten spěje dechem svatým
než po zemi spíš v zlaté hvězdice,
tu trhan a tam zlatá kněžice,
tu zdravený, tam chudý kolem pátým.
Tou branou jdou, jdou suchem nebo blátem,
tam v městě však se rozdíl měří zlatem,
tam platí um, ne člověk jediný,
tam úcta mizí v lidstva šediny,
ač branou chodci, kterou vešli jednoujednou,
se ku poslední cestě touže zvednou.
67
Vrabci.
Šeř jeseně – ty zvony v dáli zvoní,
třpyt slunce ještě chvílemi se blýskne,
ten nehřeje, tak trochu srdce stiskne
a hlavu mladou k zamyšlení skloní.
Zde náhrobky. Co duše dumek roní,
co vzpomínek tu v ticho hrobů tryskne,
v hrobové ticho náhle z duše výskne
a táhle spadá zpátky zase do ní – –
Hrobové ticho... Ne-li jednou v žití,
zde pokoj v rose travinou se třpytí,
zde svatá noc, když bouří město ve dne....dne...
Jen mysli si! To nedomyslíš v duši,
křik vrabců, hejno jich tě z ticha vzruší,
na každém hrobě deset si jich sedne.
68
ZE SATANOVÝCH ZÁPISKŮ.
Akademickému Čtenářskému spolku.
[69]
– – – – –
– – – – –
– Takž mezi lidstvem pozoruji
lid pochybené ctižádosti,
již jménem Slávy syny slují,
v tom jménu nemají však dosti.
V kraj nejkrásnější země celé
se vyškrábali na vršinu
a prohlédli si obezřele,
zda hodí se jim za otčinu.
To věřím rád, že zajásali,
když med a mléko teče tokem
a zemí tou se všechno valí,
co v jiných loudá se jen krokem.
Tam ke krbu si sednou hezky
s blbými skřítky, jejich čáry –
než satan žije, lide český,
jen zrno hodí, zrodí sváry,
než satan žije, starý šibal,
co větším národem juž hýbal! –
***
– Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo hádě, hádě zmije,
dva zapomněli na otčinu
a zvedli proti kněžně šíje.
[71]
Jak lid se zlobil hrdých reků,
ač svár jen mezi bratry píchal,
co satan přines’ ke člověku
a s myšlénkou ho chytře smíchal!
A k smíchu! Muži místo zbraně
a ženy útlé místo pláče
se sešli v radu po pohaně
a vzpomněli si na oráče.
To bylo plesu! Dudák pískal –
a po knížectví národ výskal!
Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo mládě, mládě zmije –
mám ještě zrní víc, jen kynu
a pole celé svárem shnije! –
***
– Rod oráčů! Ti přivlékli si
i křesťanského boha k sobě,
by nebloudili jako kdysi
a klidně spáti mohli v hrobě.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl u popředí,
pohani skláněli svou hlavu
a přicházeli, v tváři bledí.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl na stolici,
pohanům vzali mečem hlavu
neb upálili na hranici!
Rod oráčů! Jim bylo málo,
že knížete měl národ velký –
mně za švandu to věru stálo,
72
když chytal jsem je jako lelky
a vábil jako ryby, raky
až za hranice v cizí mraky.
A nechtěl jeden králem býti,
vždy celá řada hlásila se
a nebála se poprositi
ty za hranicí v cizím hlase!
Už dobře zvykli na cizinu
a jazyky své denně lámou,
jsou jeden víc než druhý v stínu
a jedni druhé svorně klamou.
Co platno robům, kteří slétli
mně do tenat, v nichž pevně vězí,
že přece lepší dny jim zkvetly,
když vždycky, vždycky nezvítězí?!
A kdyby byli vítězili,
má moc je nyní pevně svírá –
rod, který na trůn povýšili,
jak protivné to slunce zmírá! –
***
– Té záře napijte se hodně,
co oči dvě vám nyní hostí
a strčte duše všichni pod ně,
ať do nich spásu, slávu rostí,
snad vyživí jí otec děti,
váš otec vlasti, muži, kmeti,
snad posílí vás k boji se mnou –
vás jasné s mocí mojí temnou! –
***
73
– To jasno přílišné mne pálí,
co z dola v oči moje teče,
to zraky mne snad nyní šálí
a v skutku svár se jimi vleče,vleče.
Či pancíře, co na nich zvoní,
tu postavu tak činí tvrdou,
že sváru hrsť se sveze o ni
a zůstaví ji mocnou, hrdou?!
Co chce ta hrstka? Kam se žene?
Hle! Brány světa otevřené
se nezavrou jich moci žádné
a každá v ruce jejich padne!
Nad nimi září světlo rudé,
v něm tělo mrtvé, upálené,
ta tlupa jakous píseň hude
a do světa se směle žene!
Té země kus, to mraveniště
se bouří proti světa lánu,
chce naučiť ho, aby příště
jí otročil snad jako pánu!
To zavládnouti nesmí v lidu,
jenž náleží mi pro svou bídu!
Teď zmírá ten, co vždy je vedl,
a kolem národ, zdrcen, dřepí.
Teď rychle, rychle! Co jsem shlédl?!
Ten vůdce jejich, ten byl slepý!! –
***
– Sám řeky tok se vleče chvíli
a za chvíli se v jiné tříští,
když počkáš, jenom v jedné míli
se tisíc pramenů pak prýští!
74
Co bral se houfec jedním tokem,
pak svoji sílu se svou měřil
a zhubil slávu jedním krokem,
v niž po léta tak mnoho věřil.
Dva kalichy se střetly spolu –
a jisker proud se bujně točí!
To nepadly však jiskry dolů,
to blýskly, lidé, moje oči!! –
***
– Takž zasněte si naposledy,
král z lidu, jeho ctnosť vás blaží,
snad nevíte, že nyní tedy
jste stanuli juž na popraží,
že za chvíli krok uděláte,
co na věky vám kroky zmate! –
***
– Ta pláň se k tomu nahodila,
kam ještě záře nesvítila,
co věčně snad je šerou v záři,
v níž mohutnou ta zem se tváří.
V tu navléknutou stínů vlečku
jsem vehnal slabou svárem smečku,
ten zbylý národ z krve hrdé,
by rozrazil tam lebky tvrdé!
Boj začal se a prapor vztyčil,
zrn hrstka, nesvár tedy vzklíčil!
Ten boj se zkončil, krev se ztrácí –
a já jsem hotov se svou prací. –
– – – – –
– – – – –
75
Epilog.
Co osud vztyčil, ty jsi lámal,
jak, satane, jak jsi se zklamal!
Ten chudý národ žije dále,
dál rodí duševní své krále,
ty pěvce rodí, rovné ptači,
ty vědy kněze, zniklé pláči,
ten chudý národ mládež rodí,
vždy zámožnější světlem citů,
jež pevné kormidlo má lodí
a svárem spěje ku blankytu!
76
TŘI POKUSY VÝPRAVNÉ.
H. Karlíkovi a jeho spanilomyslné choti.
[77]
Krakonoš.
Pohádka veršem.
Zapomněl jsem dětských časů,
na pohádky, na hastroše,
na princezny zlatých vlasů,
na krále i Krakonoše.
Žití bouří opravdivě,
láme sny a blaho maří,
dříve žili jsme tak snivě,
nyní víc a víc jsme staří.
Pohádky se probořily
v bezdno vezdejšího žití,
babičky juž zatočily
vlákno pohádkových nití –
shaslo slunko jasných bájí,
pohádek a starých zvěstí,
nad hlavou se třepetají
sudby s napřaženou pěstí –
Všecko mizí, všecko zmírá,
květy spadly tváří bělu,
břímě tělo, srdce svírá,
mraky táhnou nyní k čelu.
Z haraburdí, prachu, cárů,
z bezedného v koutě koše
[79]
vytáhl jsem trochu čmárů
o velmoci Krakonoše.
Zase jednou po letech
vytáhl jsem za pačesy
Krakonoše bájný dech,
jeho zlato, jeho lesy,
zase jsem se rozpomenul
na bájný ten divů most,
který byl se s nebe sklenul
a zas k nebes modru rost’;
jaké divy modrých hor,
které Krakonoš kdy činil,
všude vnikal jeho zor,
že se nikdo neprovinil,
aby nevěděl to on,
který vládl na horách,
před nímž hory svah i sklon,
spád i údol měly strach.
Nerozuměl nikdy žertům,
pány tlouk’ i robotníky,
posýlal je ke všem čertům
nebo věšel na hřebíky,
nebo kozel chlupatý,
jenž jej nosil na vycházky,
vinníka vzal za paty,
hodil na hřbet bez otázky,
smí-li, pán-li dovolí – –
a juž přes vrch, přes doly
letěl s bídným vinníkem
po obzoru velikém,
ve velikém chvatu
přes města i chatu,
80
přes komíny, přes vodu,
přes celinkou přírodu...
Než pan kozel dolů sletí,
chci vám, drazí, pověděti,
co jsem nalezl v knih koši
o přemocném Krakonoši. –
I.
Jako vždy, zas jednou znova
Krakonoš se světem bera,
do blízkého Ochranova
přijel skoro za večera.
Pokynul – kozel se ztratil;
sám se v pána proměnil.
Střevíce třpyt žlutý zlatil,
punčoch párek bílý byl,
spodky modré, kabát šedý,
bílá vesta, klobouk hnědý,
pod nímž jako malý snop
do světa se díval cop.
Nesl látku na kabát,
modrou jako nebe jasné,
ametyst kdy v záři pad’,
jako dívky oči krásné.
Zastavil se hnedlíčko:
„Hej! Kde krejčí a jak slove?“
,Mistr, prosím, Klubíčko,
tamhle v budově té nové
zrovna vedle školy, pane!
Račte přáť si něco šíť?
To, co jiným, vám se stane,
81
okrade vás jako lid,
za šat věru nestálý
nestoudně vás napálí.‘
Krakonoš se pozasmál,
poděkoval – a šel dál.
Přišed k mistru Klubíčkovi,
zaklepal a vešel směle.
Uprostřed stůl trčel nový,
mistr s brylemi na čele
hleděl, tu-li knoflík scházel,
nějaká snad paráda,
tovaryšům rány sázel
na hlavu a na záda,
jako vladař, jako král
na stupínku nízkém stál.
Mistr: diblík vyžilý
v šafránovém oděvu,
nohy se mu kroutily,
pysky jako do zpěvu,
na vysedlé lícní kosti
smutné stopy života,
jakých vetkala tam dosti
jeho bezdná lakota.
Lakota, již každý znal,
vrabec v letu se jí smál,
kamení, jež v potoku
ztrácelo se v hluboku,
větrů tichý, smutný kvil,
kterým kolem hlaholil
a se nesl ve chvatu
přes paláce, přes chatu.
K tomu vešel cizinec!
Návštěva je vzácná věc,
pro našeho mistra zvláště.
82
Dosud šil jen pro známé
spodky, kabáty a pláště,
vše, co kolem vídáme,
šil jen pro své občany,
pro měšťanskou elitu
zimníky a kaftany,
jak měl psáno na štítu,
který visel na ulici – –
odznak, mistra hlásající.
Nyní přišel cizinec!
K tomu nesl s sebou látku,
drahou, přeskvostnou to věc,
že pan mistr ve svém zmatku,
v užasnustíužasnutí nad ní stál,
a že dlouho trvalo,
než se zákazníka ptal,
čím má sloužiť – nedalo
mu to, by se nedotekl
za sebou jí kolikrát,
by jí k světlu nevyvlékl
líp se na ni podívat.
„Poručte jen, vzácný pane,
hned se po vůli vám stane –
Ah, ta látka – jaký skvost!
Bude-li jí jenom dost!“
„Na čamaru polskou dosti!
Jedu brzy na hody – –
přijedou tam vzácní hosti
s čamarami v závody.
Pro čamaru pošlu k vám,
pane mistře, do neděle.
Naměřte mi nyní sám,
aby padla hezky v těle!“
83
Mistr měřil Krakonoši
na čamaru z látky modré,
zatím tovaryši hoši,
bujné děti z chasy bodré,
s ním se dali do hovoru,
jak to na světě juž chodí.
Lépe, když se místo sporu
řeči, třeba klepy rodí.
Mluvilo se, mluvilo,
co kdy bylo, nebylo,
co kdy bude, nebude,
pro chudé i nechudé,
co je kde a proč a nač,
co jsme byli, nebyli,
proč je v létě zpěvná ptač,
v letu pestří motýli,
proč se v zimě všechno skrývá
a ptač proč pak nezazpívá –
mluvilo se, mluvilo,
co kdy bylo, nebylo,
v řeči přišli také hoši
ku hor králi – Krakonoši.
„Jářku,“ řekl cizinec,
„to je přepodivná věc:
Krakonoš prý umí všecko.
Promění se v malé děcko,
v dědka s hlavou kostrbatou,
v labuť bílou, v loutku zlatou,
všecko, na co vzpomene si,
dovede prý udělať,
mračí se, že vše se děsí,
nebo zas se umí smáť –
84
inu, já řku, všechno, hoši,
možno jest prý Krakonoši.“
Všichni do smíchu se dali,
za břicha se popadali.
„Pravda, pravda!“ křičeli,
„my ho také viděli!“
Také mistr Klubíčko
v řehot se dal hnedlíčko:
„Já řku, vzácný pane hosti,
takých Krakonošů víc:
chlubí se až do sytosti,
ale nedovedou nic!
Krakonoš je poběhlík,
jaké věšeť na hřebík,
tluče hubou, víc než umí,
praničemu nerozumí –
bídák, o jakém jen víte;
však ho možná uvidíte!“
Ještě víc se zařehtali,
za břicha se popadali;
ještě smích ten zazvonil,
když se pán juž poklonil,
vycházeje z dílny ven,
s návštěvou svou spokojen.
Kráčel z ulic, za chaty,
kde juž kozel chlupatý
čekal věrně na vladaře,
by jej nesl v horské páře
k sídlům, jež jsou plna zlata,
perel, drahých kamenů –
kam i slunce zlaté chvátá
i hvězd světlo v plamenu.
85
Mistr zatím ruce mnul,
že tak pána natáhnul,
smáli se i z chasy bodré,
že jim zbude z látky modré....modré...
Na dělníky spánek šel,
mistr toho neviděl,
lampa všecka čadila,
mistra látka kouzlila;
táhlo k ránu – nastal den –
mistr dosud nahrben,
šil, až oči přecházelypřecházely,
celou noc, den potom celý –
noc a den a na novo,
až vše bylo hotovo.
II.
Měla býti neděle.
Krakonoš se pozvedl
se své horské postele,
na kozla si vysedl,
v dobrém, řídkém rozmaru
jel si pro svou čamaru.
Když měl přijeť ku městu,
postavil se na cestu,
foukl, kozla začaroval,
otočil se do kruhu –
a juž sobě vykračoval,
přeměniv se – na sluhu....sluhu...
V zadu cop a v předu bradu,
rudý nos a bradavici,
klobouk černý s kytkou vzadu,
86
knoflíky se blýskající,
uši dlouhé, chlupaté,
šosy dlouhé, cípaté –
a tak dále, jak to bývá,
když jde sluha mezi lid –
a se cestou vrtí, kývá,
vznešenějším chtěje býť.
Vešel k mistru Klubíčkovi,
zaplatil mu za čamaru
samý dukát žlutý, nový,
nežli mzdy, víc bylo daru.
„Pane mistře, tu je plat!
Půjdete-li do hor modrých
na podzim se podívat
ve průvodu hochů bodrých,
mého pána skvostný byt
máte také navštíviť.“
Poroučel se sluha bodrý,
zmizel kdesi na silnici,
táhl za ním oblak modrý
a smích hochů vítězící.
Mistr ruce mnul a výskl –
tovaryšům ruce tiskl:
„Hoši, ještě pozval nás!
Jak jen první podzim bude,
řemeslo necháme chudé...
půjdem’ do hor, do hor zas,
jako každý rok se chodí,
když se mlhy doly brodí
a pláč rosný padá rázem
a nám z ruky jehla na zem...“
87
III.
Přišla doba jeseně,
zažlutalé spadlo listí,
jako na tom vřeteně
nahnilá ta nitka svistí.
Umřely juž písně, zpěvy,
rozlétla se z krajů ptač,
přišly doby bez úlevy,
smutný vzdech a kvil a pláč.
V Ochranově chystali se
na návštěvu brzíčko,
tovaryši vydali se,
uprostřed nich Klubíčko.
Přišli do hor, které plály
jako smaragd nad nimi,
posněžený výš i v dáli
a tu tmavý za nimi.
Na skalině rozložili
údy svoje k odpočinku,
ze soudků si natočili
mělnického dobrou sklínku,
krůtí nohy pečené,
vařené i smažené,
ovoce i jiná jídla
před očima jejich řídla.
A dí mistr: „Na návštěvu,
na návštěvu volnou duší
cestujeme pro úlevu,
najedeni, jak se sluší.
My tam jísti nebudeme,
ale jiné nahrabeme!
88
Haha! Jářku, hoši moji:
na co jsme to zapomněli!
Kde pak má tu díru svoji,
palác z drahokamů celý?
My se, bratři, nezeptali,
kam nás zve a k sobě loudí –
smáli se a jen se smáli
jako při vtipu, když proudí!“
Na skalisku mistr seděl,
pokukoval, hloupě hleděl,
kolem něho tovaryši
stáli teď a byli tiši.
Jak tu sedí,
jak tu hledí
tovaryši páně,
rozevřela
houšť se celá,
rozpukly se stráně,
a z nich kozel ohromný
vyřítil se s Krakonošem
před národ ten přeskromný
s prázdným soudečkem a košem.
Poznali v něm zákazníka,
v Krakonoši, pánu hor,
jako Jiřík na Jiříka
na sebe se díval sbor,
spráskl ruce Klubíčko,
na kolena padl svoje,
pro zemi pak hnedlíčko,
pro nebe i pekla zdroje –
pro život i pro spasení
prosil sobě odpuštění,
že juž nechá lakotnosti,
že se v žití obrátí.
89
Krakonoši ku radosti
nikoho že nezkrátí.
Marna řeč a vzdychání:
„Učiníš mi pokání!“
Kozel funěl a se chystal
k jízdě, svému pospasu,
ve vzduch čistý jako krystal,
mistr chyt’ se ocasu
a tak letěl na ocase
bez hnutí a beze slova,
až kde v modrém, vzdušném jase
kynuly zdi Ochranova.
Krakonoš se musil smáť
nad podivným lidí losem,
za mistrem kdy hochů řad
vykračoval s dlouhým nosem....nosem...
„Mluvte o mně s úctouúctou, páni,
a pak jsme si vyrovnáni!“
Co se dále přihodilo,
vypravovať nebudu,
rozumí se, že co bylo,
přineslo jim ostudu.
Ale mistr Klubko za to
v nenávisť vzal všecko zlato,
podporoval sirotu,
chuďasy a žebrotu,
a když přišlo pokušení,
kozla vzpomněl v okamžení,
zaháněje lakotu.
Podíval se na horyhory,
zapomínal na vzdory,
podrobil se, vytrval,
90
dokud čas mu žití dal –
toužil k horám modravým,
jež ho k žití přivedly,
vítal modrý jejich dým,
záblesk slunce přibledlý.
A hor témě kvetlo vzduchem,
Krakonoše země bodrá,
země bájí s písní ruchem,
země skvoucí, věčně modrá... –
***
Toč se, toč se, kolovrátku,
příze zlaté setočse toč hezky,
objasni mou rodnou matku,
rodný, zlatý kraj můj český,
toč se, toč se po rodinách,
vejdi v síni za vrátka,
ať je po vsích, po dědinách
po tobě zas památka!
91
Igorův poručník.
Ruský ohlas.
I.
Nezmíral to západ v nachu rudém,
nezmíral to holub pod jestřábem
ani kvítí pod mrazivým dechem –
umíral to Rurik, velký Rurik,
svaté Rusi kníže, lidu otec.
Ještě Igora vzal do náručí,
syna svého, svoje zlaté zlato.
Igora vzal do náručí, k srdci,
jež ho tolik, tolik milovalo
jako holub svoji holubici,
jako slavík samičku svou v hnízdě,
víc jej srdce velké milovalo.
Igora vzal do náručí, líbal,
Olega pak, přeslovutné kníže,
prosil, nekázal mu naposledy:
„Olegu – hle! – Igor můj, tvůj úděl!“
Rurikovi z očí přemožených
ronily se slzy hojným proudem,
jako z jara ze sněhu se řinou,
jako zvoní lesním vodopádem.
Rurik zmužil se a setřel slzy:
„Olegu, bdi nad mým jedináčkem!“
Nezemřel to západ v nachu rudém,
nezemřel to holub pod jestřábem,
[92]
ani kvítí pod mrazivým dechem –
dokonal to Rurik, velký Rurik,
svaté Rusi kníže, lidu otec.
Zůstal mladý Igor osamocen,
děcko bez otce a bez mateře,
jako mládě holé, bez peruti,
jemuž vzali jeho živitele.
Ale přece zůstal Igorovi
statný rek a druhý věru otec,
láskou větší nežli mocí Oleg,
láskou větší nežli snad svou mocí,
třeba válčil vítězně svou zbraní
proti Sěveranům, Radimičům,
Kozarům a Chorvátům a Srbům,
proti Drěvanům a proti všechněm,
kdož se dotkli půdy Igorovy.
Láskou víc byl Oleg Igorovi,
třeba dobyl Kyjeva a sídlem
učinil ho ruským velkokněžím,
třeba válčil ruskou zbraní svojí
na zápraží sama Cařihradu!
S láskou stával Oleg nad Igorem,
pohlížeje v oči jeho jasné,
jaké míval jeho přítel, Rurik,
otec Igorův a kníže velké.
Zdávalo se Olegovi mnohdy,
že mu Igor před očima roste,
a když domů po vojně se vracel,
vždy byl Igor hezčí pro Olega,
větší – ba juž rostl, věru rostl.
Netrvalo dlouho, mnohokráte
nepřelétli zemí jara zvěstci,
93
a juž nebyl to ten Igor malý,
který sem tam nečinně jen běhal,
statný jinoch s Olegem to chodil
ke kvasu i vojně s myslí stejnou.
Jednou řekl Igor Olegovi:
„Odrůstám juž věku chlapeckému,
ba juž právo mám, bych dívku volil,
miloval i učinil ji svojí!“
Oleg usmál se a mlčky líbal
Olegovo čelo vroucně, dlouho.
Potom hocha teprve se tázal:
„Kterou’s volil, hochu dobrý, zlatý?“
Zamyslil se jinoch, zamyslil se,
ale brzy, hlavu zvednuv, řekl:
„Od Pleskova v duši září hvězda,
v duši moji, Olegu můj dobrý,
hřejíc chlad, jejž bohové mi v srdce
položili od úmrtí otce.
Jméno hvězdy Olga – slyšíš: Olga!“
Poslal tedy Oleg bojary své,
darů skvostných nesli s sebou množství,
darů velkých od národa svého,
od Olega, od Igora dary.
A když bojarové vraceli se,
v darech, které s sebou ještě měli,
jako hvězda vznášela se Olga,
jako v mušli jasná, bílá perla,
jako démant, který září šerem.
Vznášela se, snášela se dolů,
Igorovi v náruč rozehřátou,
Olegovi v srdce, plné péče.
94
II.
Pršelo juž listí stromů, keřů,
květy uschly po zemi juž dávno,
volným letem zaměřili ptáci
v kraje teplejší a opouštěli
Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným.
Smutná, šedá žena, podzim smutný,
belhala se krajem, naříkala,
po lesích a borech větví skučíc,
zastínila oblohu a slunce,
zastínila hvězdy, měsíc bílý,
v lesku kovovém se rozepjala
nad obrovským obzorem a mlčky,
tiše v tiché nazírala kraje.
V smetí jeseně a v šeru polí
Kyjev – zlato plodů v uschlém listí,
v pustě oasa a v pláči úsměv,
mezi hroby život jeden pouze.
Smutně krásny byly kolem kraje,
krásnější byl Kyjev, ale krasší
nežli Kyjev byla mladá Olga.
Jednou svitlo podzimní zas ráno.
Otevřela Olga velké oči,
sen juž odlét’, Olga vzchopila se.
U ní seděl záhy po ránu juž
milý Igor, vedle v křesle Oleg,
co se vrátil z vojny s mužem Olgy.
Zraků šest se potkalo tu v jedno,
paprsků šest bratrského srdce,
lásky čisté toků šest, šest písní
v tichý souzvuk duší, v tichý souhlas.
95
„Hvězdo!“ řekl Igor svojí Olze.
„Hvězdo moje! Noc juž pohasnula,
ale hvězda svítí ve tvém oku,
slavík lpí ti na rtu, když jím zvoníš,
vlny bouří v ňadrech, když se vznesou,
břízy ruce, vlasy lesy, keře,
tváře květ – a dáš-li políbení,
bude noci mír a lásky štěstí!“
Zlíbali se oba mladí lidé.
Oleg směje se, rtem starým řekl:
„Děti, dobře máte: svoji k svému.
Slyšíte! Mně vzpomínka se budí:
takhle mazlil jsem se se svým koněm.
Ubohý! Mně kouzelníci moji,
hadačové přikázali jednou,
abych na tom koni nejezdil juž.
Vstoupnu-li prý na něj, věstili mi,
umru brzy, zničen milým koněm!
Ubohý můj kůň! Teď jsem si vzpomněl,
teď jsem v mysli obraz jeho spatřil –
kde as je, co dělá kůň můj dobrý?“
Řekl Igor: „Nelekni se, zlatý!
Kůň tvůj mrtev. Jeho kosti leží
za Kyjevem, kde se rozzuřila
zkázonosná jeseň nejbouřněji!“
„Mrtev tedy kůň můj dobrý, mrtev!“
zalkal Oleg. „Nesplní se tedy,
že mne zhubí kůň můj zlatý, jak mi
kouzelníci věstili a kněží.
Nezhynu jím. Děti, ještě jednou
spatřiti chci kosti jeho ležeť,
96
jeho, jenž tak dobrý býval, sladký,
jenž tak vesele si létal plání
přes hory a doly s bujným ržáním!“
Zdvihl se a za ním Igor mladý,
v náručí svém Olgu, jasné slunce.
Osedlali koně skvostným kmentem,
hermelín si přehodili v letu,
zlatem skvoucí, stříbrem lemovaný –
a juž létli k bráně konec města,
za bránu a dále létli, dále.
Pršelo juž listí stromů, keřů,
květy uschly po zemi juž dávno,
volným letem zaměřili ptáci
v kraje teplejší a opouštěli
Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným.
Olga smála se, s ní smál se Igor,
jenom stařík Oleg v sedle koně
letěl mlčky jako orel burný.
Zadumal se, v jeho duši písně
starých dob si hrály, ale ústa
byla něma, jízlivě se stáhla,
obočí se svraštilo i čelo.
Což tak nebyl Oleg ještě nikdy!
Zasnil, jakás jímala jej hrůza,
otřásl se, jak by mráz jej přešel,
vzpjal se zas, ba v duši bylo teskno,
jak by věštba plnila ji pravdou,
nebo smutnou předtuchou před smrtí.
Teprv nyní promluvil jen k sobě:
„Letím – doletím-li? Stáří kvapí
jako oře let, ba ještě více.
97
Co jest život? Skrovná skyva bohů,
kterou podávají smrtelníkům –
sami hodují a radují se!
Bohové! Ó rcete: co jest život?“
K paži klesla hlava Olegova,
jenom ústa ještě dále děla:
„Život! To jest malé okamžení,
to je přelud, kterým bozi klamou!
To jest nic, za nímž se všichni ženem’,
to je schránka děravá, v ní všecko
skrývá se, co jmenuje se práce,
láska – a jak vše to lidé zovou!“
Probudil se Oleg ze sna svého.
Pršelo juž listí stromů, keřů,
květy uschly po zemi juž dávno,
volným letem zaměřili ptáci
v kraje teplejší a opouštěli
Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným.
Po planině, po uvadlém listí,
letěly tři koně vedle sebe.
Oleg starý, Igor mladý s Olgou.
Uzřel Oleg děti laškující,
také usmál se a letěl s nimi
stejnou myslí pak, ne v smutném snění.
Řekl Igor: „Tam jsou kosti koně!“
Zadrželi koně všichni stejně
za blesknavou uzdu, ostruhami,
Olga koně svého pohladěním,
zastavili, seskočili dolů.
Pahorek tu strměl nevysoký,
na něm strom a šuměl svými listy,
98
opuštěné hnízdo vlálo vzduchem
jako prapor smutný, tmavý, černý.
Chvílí stébla hnízda trhala se,
uchvácena větrem, táhle, zvolna
doletěla k černé, pusté zemi.
Bylo na ní kolem porozseto
kamení a písek žlutý, sypký,
vedle kostí koně Olegova,
které jako křída bělaly se.
Plakal Oleg, do ruky bral kosti
koně, který mu tak věrně sloužil,
který pánem zrazen byl a zničen
na pomluvu kouzelníků černých!
Nyní stoupl na leb koně nohou.
„Slyšíš, Olgo! To mé lásky hlava!
Nalhali mi, že mne kůň ten zničí!
Nalhali mi, že mne k rovu zvrátí!
On tu zatím leží, vlastně kosti
bílé tuto kolem rozhozeny!
Igore, juž nevěř kouzelníkům!
Bohové ať zničí kouzelníky,
hadače i všecky čaroděje!“
Vztáhl ruce k výši Oleg velký
jako duch, ba jako z bohů jeden,
stál tu hrdě před Igorem, Olgou,
již se mlčky zadívali v líce,
do zraků a na rty Olegovy.
Pokojný byl zrak, než teď se zavřel,
nad čelem se rozepjaly vrásky,
v líci vlnky přeběhly a nyní
utkvěly tam jako příznak smrti.
Klesl Oleg na zem, na noze se
kroutil had, co v hlavě ležel ukryt,
99
v hlavě koně, kterého rád míval,
jedovatý had, jejž skryla jeseň,
by se slovo vyplnilo kněží,
čarodějných hadačů a sluhů – – –
Na zemi se Oleg svíjel v bolu,
v zápase a boji se záhubou,
s nutnou smrtí, která vnikla jedem
v bohatýrské tělo Olegovo.
Vytasil sic Igor meč svůj zlatý,
hada zabil jedním prudkým rázem,
ale žití zmařeného nikdy
navrátiti nemoh’ Olegovi.
Klekl k němu, vedle něho Olga,
slzou ránu smáčeli a pláčem
konejšili Olega i sebe – –
ale marné bylo konejšení,
když juž duše spěla Olegova
před soud bohů ze rtů bohatýrských,
z krajů smutných, které navštívila
smutná jeseň se smutnější smrtí!
Vstali tedy ve slzách a v bolu,
Olega vzal do náručí Igor,
ke koni ho donesl a zdvihnul
do výše, že nad koněm ho držel.
Pohladila Olga koně rukou,
Olegova koně s hladkou srstí,
a ten stanul, čekaje, až Igor
Olega tak vsadil na něj zvolna,
aby snadno dohlížeti mohli,
kdyby cestou spadnouti měl s koně.
Sami na kůň potom vyskočili
a juž jeli krajem, kterým jeseň
s větrem nyní závodily spolu.
100
Prostřed Oleg, mrtvý, na svém koni,
s jedné strany Olga, s druhé Igor,
za zlatý šat mrtvoly se chytli,
Olegovy mrtvoly té drahé...
Pršelo juž listí stromů, keřů,
květy uschly po zemi juž dávno,
volným letem zaměřili ptáci
v kraje teplejší a opouštěli
Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným.
Pršelo juž listí stromů, keřů,
a v tom dešti uvadlého žití
ke Kyjevu životy dva spěly
smutně, tiše, jak by mezi nimi
místo lásky jela smrť a zhouba.
101
Husova smrť.
Chrám kostnický. Jsou plny koridory.
Tam kmitá zlato. Tam je mnichů stín.
Tu jednotlivec a tam celé sbory,
a na trůně sám Sigmund, Karlův syn.
Ty sbory stojí tu a tam se v šero táhnou
a po výsledku, po rozsudku prahnou,
jejž nad kacířským Husem, nad Čechem,
dnes vynésti chce církev, svatá máti;
chce ničiť zmije i s jich pelechem,
chce výstrahu všem odpadlíkům dáti.
Jak skála stojí Hus, ani se nehne –
jen oko plá a někdy bleskem šlehne,
jenž drtí stíny, láme hříšné vzdory
a děsí pánů všech i mnichů sbory.
Teď ortel smrti čten. Než oko mistra
juž nešlehlo, jen klidně zrak mu svítil,
dlel úsměv na tváři a duše bystrá
mu ve tvář kreslila, co v nitru cítil...
Řval ještě démon zhoubný, světlo ničil,
a v mistrovi hněv zlobný nevyklíčil;
jak skála stál, jež nikdy sebou nehne,
ať hrom a blesk jí zrovna v boky šlehne!
Teď teprv sebou hnul....hnul... a rukou kynul,
když nedopřáli sluchu jeho slovu,
a za ním chomáč paprsků se řinul,
ať ve sklepení šel a do okovů....okovů...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
[102]
Hle! mistra vězení... Kol něho stojí
přátelé jeho, kněží, páni z Čech,
je mistr těší výmluvností svojí
a vlasti odkaz na jeho lpí rtech.
„Nelkejte, bratři, přijde doba světla
a vítězství, ať národ náš je malý!
Vždyť na nevinu spletena je metla
a Krista také jednou křižovali!
Mne neděsí ni mnichů stíny černé,
já nebojím se lidských vladařů,
mně stačí, že jsme Bohu plémě věrné,
ať syny věčných muk a žalářů!
Však přijde doba, kdy se národ vrhne
svou silou v zápas s hnízdem přepychu,
že škrabošku všem papežencům strhne
a dopomůže k záři kalichu!
Pak, až se česká země k boji zvedne,
pak uzří Řím, kdo je mou rodičkou,
až neřesť bázní v bouři oné zbledne
a bude porouchanou lodičkou!
Tož s Bohem, drazí! Navraťte se domů
a zdravte českou moji vlasť, můj sen – –
a proste Boha za tisíce hromů
a blesků jeho aspoň jeden den,
by svět, jenž nyní ve zkázu se řítí,
se vrátil k cestám, které jasně svítí!
Ať hrozí smrť a rukou bledou kyne –
mne nepoděsí bludná lítice – –
vás čeká lid, jenž papeženci hyne,
mne čeká smrť a plápol hranice!“
Zulíbal všechny, že se rozechvěli.
Pak odcházeli. Klíče zařinčely –
103
šel mistr hrdě v lidu tisíce,
kde v dáli kynul kat a hranice.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Pochodně chytly juž a začly pláti,
když mistrovi děl papeženský kněz:
„Chceš ještě, Jene, blud svůj odvolati,
či ve plamenech zhynouť ještě dnes?“
Dí mistr: „Řekl jsem, já nejsem pleva,
jež rozfoukne se větrem v každou stranu.
Já mluvil pravdu – kdo se proto hněvá,
to není kněz, jenž věrně slouží Pánu.“
Čepici na hlavu mu posadili,
zdobenou šaškovnými čarami,
šat jiný dali, čistý celý, bílý
a provaz kolem, pestrý barvami,
a na hranici, která vedle stála,
pak mistr vstoupil bez hněvu a zlosti
a pochodeň, ta v rukou soků plála
a zkrvácené záře dala dosti.
Přinášel poleno své šedý mnich
a sotva zdržel vítězný svůj smích,
i baba mnohá přiložila pak
a lid, jenž tenkrát zaslepiť se dal –
jen českých přátel zachmuřil se zrak
a slzou chvěl se, rudým ohněm plál – – –
Z nich každý v ruce meč svůj mlčky třímal,
nad zradou roztrpčen a bídným činem,
v jich nitru zuřil boj a pomstou hřímal
a každý cítil se býť českým synem!
Zaplály ohně, vzešla hranice –
šly k nebi rudých jisker tisíce
a plamen šlehal, mistra ničil, drásal,
a lid tu stál a smál se mu a jásal!
104
Když sahal plamen výškou po ramena,
své ruce mistr sepjal ku svým rtům
a jeho ústa, třikrát přeblažená,
velebný chorál pěla k nebesům,
že ztichl každý, nad velebou žasna,
jíž v také chvíli zněla slova krásná,
jež ve chvíli, jež plála v záplavě,
jak zvony zněla mocně, jásavě... :
„Nebeský otče, odpusť viny,
ať pod jich tíží duše neskloním!
Ty odpustíš, vím – ty jsi jiný, jiný
než nemravný ten papeženský Řím!
A třeba mých mi neodpouštěj činů,
jen vlasti, Pane, dopřej šťastných chvil,
ať vzmohutní a sílí paže synů
a zmizí žen a dcer a staruch kvil!
Ó, sršte, jiskryjiskry, jako hněvem Řím,
mne chrání Bůh, já se vás nebojím!
Chvil nemnoho – a plamen žití zdusí,
chvil nemnoho – a vysvobodíš, Kriste,
tu duši, která v těle trpěť musí,
a povedeš ji v sídlo svoje čisté!
Chvil nemnoho – a jasné uzřím nebe
a Pannu tvou a tebe, Bože, tebe!
Juž jasy rodí výše, plná číše
paprsků zvrhla mi se v lidský klín –
nadhvězdná kyne od daleka říše
a světlo jsem a mizí ze mne stín!
Juž, nebe, jdu – a duše spěje, spěje –
jsem, Bože, tvůj, jsem, Bože, věčně tvůj!
Národe – tobě budoucnosť se směje,
tebe tu nebe věčně opatruj!“
105
Jen jeden vzkřik, a mistr dokonal – – –
i oheň hasnul, plamy dodělaly,
kat popel z mistra shrnul si a vzal,
a pacholci jej kolem rozmetali.
Tak myslili, že zajde paměť velká.
A sotva shasnul plam, jenž Husa zchvátil,
tu poznali, že národ český nelká,
že chystá se, by světu čin ten splatil!
E: av; 2002
106