Dojmy nad starou kronikou.

Dojmy nad starou kronikou.
I. Slunce praží v okenici, paprsky sem uniká, a je chytá na polici uprášená kronika. Uprášená, sestaralá, hledá záře mladých let, hledá časů, které znala, kdy znal Čechy celý svět! Léta, léta! Jak se mění! Přijdou, létnou bez končení – jen se hlava ohlédne, a juž zvoní poledne. II. Zvolna plujte, léta mladá, ne tak prudce, divoce, jako voda, která padá shora dolů v potoce! 41 A když chcete odletěti a když v dáli musíte, ponechte mi rozmar dětí, nad kterými letíte! Jesti plno světla děcko, spokojenosť má a všecko, co nám schází později na mohyle nadějí! III. Na prst prachu na kronice, ač je plno žití v ní, zavede vás do Kostnice, odkud mocný chorál zní! Jásá to v ní, že se točí mrtvá spousta kamenů, září to jak jiskry očí, hřeje teplo plamenů! Tělo padá, mrtvo padá, ale duše, věčně mladá, mrakem jasně vykvétá, ulétajíc se světa! IV. Roztrhejte mraky v duši, lidské žití nečeká, přijde konec, než kdo tuší, za ním cesta daleká! 42 Polétnete k tokům svatým, přes které se svezete, zaplatíte světlem zlatým, které v duši nesete! A jen plujte, léta mladá, v duši moji záře padá, které nikdo nezmaří od mladosti do stáří! 43