Holubi.

Jan Daniel Korvín

Holubi.
Střech plno vždy mně do okna se dívá a na nich plno holubů si sedne, jak vynoříš se z okna, už se zvedne a ulétne ti houfec a se skrývá. Pak na chvíli se vzduchem ještě kývá jak chomáč sněhu, potom k řadě jedné se druhá připne, dokud nevyhlédne si houfec místo, kde jen poklid bývá. A zase letí, jestli z podstřeší snad očí dvé se na ně podívá, jich na věži se na sta navěší, že něžné bělo střechu přikrývá – a tleskni rukou – už se holub ztrácí a letí jinam – zase za svou prací. 50