– – – – –
– – – – –
– Takž mezi lidstvem pozoruji
lid pochybené ctižádosti,
již jménem Slávy syny slují,
v tom jménu nemají však dosti.
V kraj nejkrásnější země celé
se vyškrábali na vršinu
a prohlédli si obezřele,
zda hodí se jim za otčinu.
To věřím rád, že zajásali,
když med a mléko teče tokem
a zemí tou se všechno valí,
co v jiných loudá se jen krokem.
Tam ke krbu si sednou hezky
s blbými skřítky, jejich čáry –
než satan žije, lide český,
jen zrno hodí, zrodí sváry,
než satan žije, starý šibal,
co větším národem juž hýbal! –
***
– Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo hádě, hádě zmije,
dva zapomněli na otčinu
a zvedli proti kněžně šíje.
[71]
Jak lid se zlobil hrdých reků,
ač svár jen mezi bratry píchal,
co satan přines’ ke člověku
a s myšlénkou ho chytře smíchal!
A k smíchu! Muži místo zbraně
a ženy útlé místo pláče
se sešli v radu po pohaně
a vzpomněli si na oráče.
To bylo plesu! Dudák pískal –
a po knížectví národ výskal!
Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo mládě, mládě zmije –
mám ještě zrní víc, jen kynu
a pole celé svárem shnije! –
***
– Rod oráčů! Ti přivlékli si
i křesťanského boha k sobě,
by nebloudili jako kdysi
a klidně spáti mohli v hrobě.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl u popředí,
pohani skláněli svou hlavu
a přicházeli, v tváři bledí.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl na stolici,
pohanům vzali mečem hlavu
neb upálili na hranici!
Rod oráčů! Jim bylo málo,
že knížete měl národ velký –
mně za švandu to věru stálo,
72
když chytal jsem je jako lelky
a vábil jako ryby, raky
až za hranice v cizí mraky.
A nechtěl jeden králem býti,
vždy celá řada hlásila se
a nebála se poprositi
ty za hranicí v cizím hlase!
Už dobře zvykli na cizinu
a jazyky své denně lámou,
jsou jeden víc než druhý v stínu
a jedni druhé svorně klamou.
Co platno robům, kteří slétli
mně do tenat, v nichž pevně vězí,
že přece lepší dny jim zkvetly,
když vždycky, vždycky nezvítězí?!
A kdyby byli vítězili,
má moc je nyní pevně svírá –
rod, který na trůn povýšili,
jak protivné to slunce zmírá! –
***
– Té záře napijte se hodně,
co oči dvě vám nyní hostí
a strčte duše všichni pod ně,
ať do nich spásu, slávu rostí,
snad vyživí jí otec děti,
váš otec vlasti, muži, kmeti,
snad posílí vás k boji se mnou –
vás jasné s mocí mojí temnou! –
***
73
– To jasno přílišné mne pálí,
co z dola v oči moje teče,
to zraky mne snad nyní šálí
a v skutku svár se jimi vleče,vleče.
Či pancíře, co na nich zvoní,
tu postavu tak činí tvrdou,
že sváru hrsť se sveze o ni
a zůstaví ji mocnou, hrdou?!
Co chce ta hrstka? Kam se žene?
Hle! Brány světa otevřené
se nezavrou jich moci žádné
a každá v ruce jejich padne!
Nad nimi září světlo rudé,
v něm tělo mrtvé, upálené,
ta tlupa jakous píseň hude
a do světa se směle žene!
Té země kus, to mraveniště
se bouří proti světa lánu,
chce naučiť ho, aby příště
jí otročil snad jako pánu!
To zavládnouti nesmí v lidu,
jenž náleží mi pro svou bídu!
Teď zmírá ten, co vždy je vedl,
a kolem národ, zdrcen, dřepí.
Teď rychle, rychle! Co jsem shlédl?!
Ten vůdce jejich, ten byl slepý!! –
***
– Sám řeky tok se vleče chvíli
a za chvíli se v jiné tříští,
když počkáš, jenom v jedné míli
se tisíc pramenů pak prýští!
74
Co bral se houfec jedním tokem,
pak svoji sílu se svou měřil
a zhubil slávu jedním krokem,
v niž po léta tak mnoho věřil.
Dva kalichy se střetly spolu –
a jisker proud se bujně točí!
To nepadly však jiskry dolů,
to blýskly, lidé, moje oči!! –
***
– Takž zasněte si naposledy,
král z lidu, jeho ctnosť vás blaží,
snad nevíte, že nyní tedy
jste stanuli juž na popraží,
že za chvíli krok uděláte,
co na věky vám kroky zmate! –
***
– Ta pláň se k tomu nahodila,
kam ještě záře nesvítila,
co věčně snad je šerou v záři,
v níž mohutnou ta zem se tváří.
V tu navléknutou stínů vlečku
jsem vehnal slabou svárem smečku,
ten zbylý národ z krve hrdé,
by rozrazil tam lebky tvrdé!
Boj začal se a prapor vztyčil,
zrn hrstka, nesvár tedy vzklíčil!
Ten boj se zkončil, krev se ztrácí –
a já jsem hotov se svou prací. –
– – – – –
– – – – –
75
Epilog.
Co osud vztyčil, ty jsi lámal,
jak, satane, jak jsi se zklamal!
Ten chudý národ žije dále,
dál rodí duševní své krále,
ty pěvce rodí, rovné ptači,
ty vědy kněze, zniklé pláči,
ten chudý národ mládež rodí,
vždy zámožnější světlem citů,
jež pevné kormidlo má lodí
a svárem spěje ku blankytu!
76