Prsten.

Jan Daniel Korvín

Prsten.
V mém prstenu tkví ametystu vznět, jak hvězda je v něm pevně zasazen. Kdo ví, kdy prvně uviděl ho svět a který první pozdravil ho den? Už dlouho září, svítí pro podiv, juž předkové ten jeho měli kov. Ten, tuším, setrvá, co budu živ i pak, až chladný obejme mne rov. Snad potom ještě víc se rozsvítí, až s mého prstu stane na novém, snad dědic proto radosť pocítí a výskne za mnou třeba nad rovem! 40