Na co vidím oknem.

Na co vidím oknem.
Tou nocí tichou, která lunou svítí, v hvězd roji bílém kolem obklopenou, cos trudného i sladkého se vznítí z vln těch, co kolem Vltavou se ženou, jak struny harfy jestli stařec stiskne a z nich to jednou zalká, jindy výskne! Ó, plačte, vlny, pro to z minulosti, ó, lkejte nad tím, jaký byl náš osud, tam žalujte, kde Vyšehrad má hosti, ty stíny šeré, žalující posud, pod pustou skalou do tmavého čela, až vyrvete mu pěvce jeho z těla! Až půjdete však, vlny šumné, kolem, ten ztište pláč a plujte volně, klidně, zde nenajdete srdce, plné bolem, zde přivítá vás moje slovo vlídné, ta píseň tichá, která jasem zvoní a k otčině se zná a dýše pro ni!... Až přejedete mimo tichým dolem, jenž bájí pln a divných melodií, tu výskněte, až zazvučí to kolem, kde nové, jasné myšlénky ty žijí, jež Praha dýše zámku svému v tváře jak odznak moci, vstávající záře! 33 Až přejedete Prahou v nivy rodné, v ty slzy lidu roste vůni růží, ať oddají se ruce práci plodné a z bolesti své postavy se vzmuží – – a plujte k moři v cizinu a rcete, co na rovech, co na mohylách kvete! 34