Věže.

Jan Daniel Korvín

Věže.
Ty věže trudné, beze všeho žití, co si to vzaly do své hlavy zase! Tak jasné jindy, slavné v dávném čase, dnes jen to jejich pozlátko se třpytí! Na ozdoby se trochu smetí chytí a vítr hrá si tím jak v mrtvém vlase – – to slunce, to se dychtivě tak pase, to slunce, co tak stejně všechněm svítí! Smích jízlivý tě v tvoje nitro bodá, když po stezkách jdeš, kde tak teklo krve, ty myslíš si, že vše se ještě podá, že bude zase, jako bylo prve – – – že zmůže slovo jedno plamenné i lidské srdce – srdce z kamene. 66