Igorův poručník.

Igorův poručník. Ruský ohlas.
I. Nezmíral to západ v nachu rudém, nezmíral to holub pod jestřábem ani kvítí pod mrazivým dechem – umíral to Rurik, velký Rurik, svaté Rusi kníže, lidu otec. Ještě Igora vzal do náručí, syna svého, svoje zlaté zlato. Igora vzal do náručí, k srdci, jež ho tolik, tolik milovalo jako holub svoji holubici, jako slavík samičku svou v hnízdě, víc jej srdce velké milovalo. Igora vzal do náručí, líbal, Olega pak, přeslovutné kníže, prosil, nekázal mu naposledy: „Olegu – hle! – Igor můj, tvůj úděl!“ Rurikovi z očí přemožených ronily se slzy hojným proudem, jako z jara ze sněhu se řinou, jako zvoní lesním vodopádem. Rurik zmužil se a setřel slzy: „Olegu, bdi nad mým jedináčkem!“ Nezemřel to západ v nachu rudém, nezemřel to holub pod jestřábem, [92] ani kvítí pod mrazivým dechem – dokonal to Rurik, velký Rurik, svaté Rusi kníže, lidu otec. Zůstal mladý Igor osamocen, děcko bez otce a bez mateře, jako mládě holé, bez peruti, jemuž vzali jeho živitele. Ale přece zůstal Igorovi statný rek a druhý věru otec, láskou větší nežli mocí Oleg, láskou větší nežli snad svou mocí, třeba válčil vítězně svou zbraní proti Sěveranům, Radimičům, Kozarům a Chorvátům a Srbům, proti Drěvanům a proti všechněm, kdož se dotkli půdy Igorovy. Láskou víc byl Oleg Igorovi, třeba dobyl Kyjeva a sídlem učinil ho ruským velkokněžím, třeba válčil ruskou zbraní svojí na zápraží sama Cařihradu! S láskou stával Oleg nad Igorem, pohlížeje v oči jeho jasné, jaké míval jeho přítel, Rurik, otec Igorův a kníže velké. Zdávalo se Olegovi mnohdy, že mu Igor před očima roste, a když domů po vojně se vracel, vždy byl Igor hezčí pro Olega, větší – ba juž rostl, věru rostl. Netrvalo dlouho, mnohokráte nepřelétli zemí jara zvěstci, 93 a juž nebyl to ten Igor malý, který sem tam nečinně jen běhal, statný jinoch s Olegem to chodil ke kvasu i vojně s myslí stejnou. Jednou řekl Igor Olegovi: „Odrůstám juž věku chlapeckému, ba juž právo mám, bych dívku volil, miloval i učinil ji svojí!“ Oleg usmál se a mlčky líbal Olegovo čelo vroucně, dlouho. Potom hocha teprve se tázal: „Kterou’s volil, hochu dobrý, zlatý?“ Zamyslil se jinoch, zamyslil se, ale brzy, hlavu zvednuv, řekl: „Od Pleskova v duši září hvězda, v duši moji, Olegu můj dobrý, hřejíc chlad, jejž bohové mi v srdce položili od úmrtí otce. Jméno hvězdy Olga – slyšíš: Olga!“ Poslal tedy Oleg bojary své, darů skvostných nesli s sebou množství, darů velkých od národa svého, od Olega, od Igora dary. A když bojarové vraceli se, v darech, které s sebou ještě měli, jako hvězda vznášela se Olga, jako v mušli jasná, bílá perla, jako démant, který září šerem. Vznášela se, snášela se dolů, Igorovi v náruč rozehřátou, Olegovi v srdce, plné péče. 94 II. Pršelo juž listí stromů, keřů, květy uschly po zemi juž dávno, volným letem zaměřili ptáci v kraje teplejší a opouštěli Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným. Smutná, šedá žena, podzim smutný, belhala se krajem, naříkala, po lesích a borech větví skučíc, zastínila oblohu a slunce, zastínila hvězdy, měsíc bílý, v lesku kovovém se rozepjala nad obrovským obzorem a mlčky, tiše v tiché nazírala kraje. V smetí jeseně a v šeru polí Kyjev – zlato plodů v uschlém listí, v pustě oasa a v pláči úsměv, mezi hroby život jeden pouze. Smutně krásny byly kolem kraje, krásnější byl Kyjev, ale krasší nežli Kyjev byla mladá Olga. Jednou svitlo podzimní zas ráno. Otevřela Olga velké oči, sen juž odlét’, Olga vzchopila se. U ní seděl záhy po ránu juž milý Igor, vedle v křesle Oleg, co se vrátil z vojny s mužem Olgy. Zraků šest se potkalo tu v jedno, paprsků šest bratrského srdce, lásky čisté toků šest, šest písní v tichý souzvuk duší, v tichý souhlas. 95 „Hvězdo!“ řekl Igor svojí Olze. „Hvězdo moje! Noc juž pohasnula, ale hvězda svítí ve tvém oku, slavík lpí ti na rtu, když jím zvoníš, vlny bouří v ňadrech, když se vznesou, břízy ruce, vlasy lesy, keře, tváře květ – a dáš-li políbení, bude noci mír a lásky štěstí!“ Zlíbali se oba mladí lidé. Oleg směje se, rtem starým řekl: „Děti, dobře máte: svoji k svému. Slyšíte! Mně vzpomínka se budí: takhle mazlil jsem se se svým koněm. Ubohý! Mně kouzelníci moji, hadačové přikázali jednou, abych na tom koni nejezdil juž. Vstoupnu-li prý na něj, věstili mi, umru brzy, zničen milým koněm! Ubohý můj kůň! Teď jsem si vzpomněl, teď jsem v mysli obraz jeho spatřil – kde as je, co dělá kůň můj dobrý?“ Řekl Igor: „Nelekni se, zlatý! Kůň tvůj mrtev. Jeho kosti leží za Kyjevem, kde se rozzuřila zkázonosná jeseň nejbouřněji!“ „Mrtev tedy kůň můj dobrý, mrtev!“ zalkal Oleg. „Nesplní se tedy, že mne zhubí kůň můj zlatý, jak mi kouzelníci věstili a kněží. Nezhynu jím. Děti, ještě jednou spatřiti chci kosti jeho ležeť, 96 jeho, jenž tak dobrý býval, sladký, jenž tak vesele si létal plání přes hory a doly s bujným ržáním!“ Zdvihl se a za ním Igor mladý, v náručí svém Olgu, jasné slunce. Osedlali koně skvostným kmentem, hermelín si přehodili v letu, zlatem skvoucí, stříbrem lemovaný – a juž létli k bráně konec města, za bránu a dále létli, dále. Pršelo juž listí stromů, keřů, květy uschly po zemi juž dávno, volným letem zaměřili ptáci v kraje teplejší a opouštěli Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným. Olga smála se, s ní smál se Igor, jenom stařík Oleg v sedle koně letěl mlčky jako orel burný. Zadumal se, v jeho duši písně starých dob si hrály, ale ústa byla něma, jízlivě se stáhla, obočí se svraštilo i čelo. Což tak nebyl Oleg ještě nikdy! Zasnil, jakás jímala jej hrůza, otřásl se, jak by mráz jej přešel, vzpjal se zas, ba v duši bylo teskno, jak by věštba plnila ji pravdou, nebo smutnou předtuchou před smrtí. Teprv nyní promluvil jen k sobě: „Letím – doletím-li? Stáří kvapí jako oře let, ba ještě více. 97 Co jest život? Skrovná skyva bohů, kterou podávají smrtelníkům – sami hodují a radují se! Bohové! Ó rcete: co jest život?“ K paži klesla hlava Olegova, jenom ústa ještě dále děla: „Život! To jest malé okamžení, to je přelud, kterým bozi klamou! To jest nic, za nímž se všichni ženem’, to je schránka děravá, v ní všecko skrývá se, co jmenuje se práce, láska – a jak vše to lidé zovou!“ Probudil se Oleg ze sna svého. Pršelo juž listí stromů, keřů, květy uschly po zemi juž dávno, volným letem zaměřili ptáci v kraje teplejší a opouštěli Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným. Po planině, po uvadlém listí, letěly tři koně vedle sebe. Oleg starý, Igor mladý s Olgou. Uzřel Oleg děti laškující, také usmál se a letěl s nimi stejnou myslí pak, ne v smutném snění. Řekl Igor: „Tam jsou kosti koně!“ Zadrželi koně všichni stejně za blesknavou uzdu, ostruhami, Olga koně svého pohladěním, zastavili, seskočili dolů. Pahorek tu strměl nevysoký, na něm strom a šuměl svými listy, 98 opuštěné hnízdo vlálo vzduchem jako prapor smutný, tmavý, černý. Chvílí stébla hnízda trhala se, uchvácena větrem, táhle, zvolna doletěla k černé, pusté zemi. Bylo na ní kolem porozseto kamení a písek žlutý, sypký, vedle kostí koně Olegova, které jako křída bělaly se. Plakal Oleg, do ruky bral kosti koně, který mu tak věrně sloužil, který pánem zrazen byl a zničen na pomluvu kouzelníků černých! Nyní stoupl na leb koně nohou. „Slyšíš, Olgo! To mé lásky hlava! Nalhali mi, že mne kůň ten zničí! Nalhali mi, že mne k rovu zvrátí! On tu zatím leží, vlastně kosti bílé tuto kolem rozhozeny! Igore, juž nevěř kouzelníkům! Bohové ať zničí kouzelníky, hadače i všecky čaroděje!“ Vztáhl ruce k výši Oleg velký jako duch, ba jako z bohů jeden, stál tu hrdě před Igorem, Olgou, již se mlčky zadívali v líce, do zraků a na rty Olegovy. Pokojný byl zrak, než teď se zavřel, nad čelem se rozepjaly vrásky, v líci vlnky přeběhly a nyní utkvěly tam jako příznak smrti. Klesl Oleg na zem, na noze se kroutil had, co v hlavě ležel ukryt, 99 v hlavě koně, kterého rád míval, jedovatý had, jejž skryla jeseň, by se slovo vyplnilo kněží, čarodějných hadačů a sluhů – – – Na zemi se Oleg svíjel v bolu, v zápase a boji se záhubou, s nutnou smrtí, která vnikla jedem v bohatýrské tělo Olegovo. Vytasil sic Igor meč svůj zlatý, hada zabil jedním prudkým rázem, ale žití zmařeného nikdy navrátiti nemoh’ Olegovi. Klekl k němu, vedle něho Olga, slzou ránu smáčeli a pláčem konejšili Olega i sebe – – ale marné bylo konejšení, když juž duše spěla Olegova před soud bohů ze rtů bohatýrských, z krajů smutných, které navštívila smutná jeseň se smutnější smrtí! Vstali tedy ve slzách a v bolu, Olega vzal do náručí Igor, ke koni ho donesl a zdvihnul do výše, že nad koněm ho držel. Pohladila Olga koně rukou, Olegova koně s hladkou srstí, a ten stanul, čekaje, až Igor Olega tak vsadil na něj zvolna, aby snadno dohlížeti mohli, kdyby cestou spadnouti měl s koně. Sami na kůň potom vyskočili a juž jeli krajem, kterým jeseň s větrem nyní závodily spolu. 100 Prostřed Oleg, mrtvý, na svém koni, s jedné strany Olga, s druhé Igor, za zlatý šat mrtvoly se chytli, Olegovy mrtvoly té drahé... Pršelo juž listí stromů, keřů, květy uschly po zemi juž dávno, volným letem zaměřili ptáci v kraje teplejší a opouštěli Kyjev tahem dlouhým, nepřehledným. Pršelo juž listí stromů, keřů, a v tom dešti uvadlého žití ke Kyjevu životy dva spěly smutně, tiše, jak by mezi nimi místo lásky jela smrť a zhouba. 101