Dojmy ze středních škol.
I.
Jak často na vás myslím, školy zlaté,
jichž hoch tak často z duše nenávidí,
že ruce své má disciplinou spjaté,
že jeho ducha rozvrh hodin řídí!
Jak často na vás myslím, zlaté doby,
jež v pravdě nejvíc máte volnosti,
jež nesklamány ponurými hroby,
jen za nadějí jdete v mladosti!
Vám péče k čelu vrásek nepřipíná,
než nadšení vám dává vzletná křídla,
oř bujný málo pod vámi se vzpíná,
jen volně letí ve blažená zřídla – –
ten snivý zrak, co mládí ono značí,
těch nezří hrází mezi losem duší,
pod nimiž slabé lidstva řady pláčí
a čekají, až doba hráze zruší!
Jak často na vás myslím, léta dětská,
a ze srdce vám všem i sobě přeji,
by do života vešla mládež všecka
s tím nadšením, jímž na školách se hřejí!
II.
Těch cifer bylo někdy na tabuli,
co na nebi hvězd nad mou světnicí,
kam zlaté moje sny se posunuly,
z let chlapeckých až podnes zářící.
24
Já dobře uměl jednou počítati
a ještě nyní nejsem v rozpači –
než na hvězdy, co kraje nocí zlatí,
ni logaritmů knížka nestačí.
A ještě hvězdy sečtu, které chladný
kol vesmír jímá za svou okrasu,
těch lidstva slz však nespočítá žádný,
co nenalezly v srdci ohlasu....ohlasu...
III.
(H. M.)
Já „do češtiny chodil“ nejraději.
Už proto, že to byla mluva rodná.
Tam učil jsem se toužiť po naději,
ne, kdy se píše „hodna“ a kdy „hodná“,
tam ze starých úst v mládí jsem juž chápal,
co značí pravý pro věc českou zápal.
Tam neslyšel jsem nikdy od kathedry
těch zvučných, ale věčně prázdných frází,
jež na škodu nám rodí čas náš štědrý
a hlavně v duše nedospělé hází – –
jež rodí potom bolesť bezdůvodnou –
a ta nám kazí všechnu práci plodnou!
Té vzpomínám si hlavy zšedivělé,
těch vzpomínám si dobrých, jasných zraků,
já vzpomínám si toho učitele,
co, třeba stár, těch nenáviděl mraků,
co duši hlodou, dokud na ní trvá
jen jako odlesk její doba prvá!
25
Jsem tedy v žití, a když mohla sivá
ta hlava jenom jasnou býti vždycky,
ať vesele se také moje dívá,
jak marno osud oplakávať lidský,
ať hrdinně se nese tam, kam míří,
těm duchům na vzdor, kteří tmu jen šíří!
IV.
Tak trochu ještě u sebe mám listů,
co zachoval jsem z řeckých klassiků,
a zrovna v nich je hodně aoristů,
jež nadělaly tolik povyku,
že hrozila mně často konference,
až uznával jsem slávy jejich věnce.
To gramatiky věčné biflování,
to neznačí nám, tuším, Helladu,
jak to neb ono zájmeno se sklání,
kdy jakou předložku dám ku pádu,
já po duchu jsem pátral, plném světla,
a po slávě, co na Helladu slétla!
Já, Hellado, tě stavěl vedle hrází,
co věnčí zemi českou dokola,
a poznával jsem, jak nám ještě schází
ta povaha, co v dějinách tvých plápolá,
co potřebujem’ ještě víry v sebe,
než zasvitne nám slávy tvojí nebe!
V.
Ta methoda se mnohé duši zhnusí,
že v životě pak v boha nevěří,
26
když do slova se všemu učiť musí,
co se jí v knize loktem odměří,
kdy v srdci třeba city nejsou žádné,
jen slovíčko když z hlavy nevypadne!
Já v boha věřím, ale jeho bytí
jen umem poznám, když se ponoří
snad v řádky ty, jimž mám se naučiti,
v ty lásky plamy, které neshoří
a které hřáti budou věčně mraky
v ta stvoření, jež moci jich jsou znaky.
27