Husova smrť.
Chrám kostnický. Jsou plny koridory.
Tam kmitá zlato. Tam je mnichů stín.
Tu jednotlivec a tam celé sbory,
a na trůně sám Sigmund, Karlův syn.
Ty sbory stojí tu a tam se v šero táhnou
a po výsledku, po rozsudku prahnou,
jejž nad kacířským Husem, nad Čechem,
dnes vynésti chce církev, svatá máti;
chce ničiť zmije i s jich pelechem,
chce výstrahu všem odpadlíkům dáti.
Jak skála stojí Hus, ani se nehne –
jen oko plá a někdy bleskem šlehne,
jenž drtí stíny, láme hříšné vzdory
a děsí pánů všech i mnichů sbory.
Teď ortel smrti čten. Než oko mistra
juž nešlehlo, jen klidně zrak mu svítil,
dlel úsměv na tváři a duše bystrá
mu ve tvář kreslila, co v nitru cítil...
Řval ještě démon zhoubný, světlo ničil,
a v mistrovi hněv zlobný nevyklíčil;
jak skála stál, jež nikdy sebou nehne,
ať hrom a blesk jí zrovna v boky šlehne!
Teď teprv sebou hnul....hnul... a rukou kynul,
když nedopřáli sluchu jeho slovu,
a za ním chomáč paprsků se řinul,
ať ve sklepení šel a do okovů....okovů...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
[102]
Hle! mistra vězení... Kol něho stojí
přátelé jeho, kněží, páni z Čech,
je mistr těší výmluvností svojí
a vlasti odkaz na jeho lpí rtech.
„Nelkejte, bratři, přijde doba světla
a vítězství, ať národ náš je malý!
Vždyť na nevinu spletena je metla
a Krista také jednou křižovali!
Mne neděsí ni mnichů stíny černé,
já nebojím se lidských vladařů,
mně stačí, že jsme Bohu plémě věrné,
ať syny věčných muk a žalářů!
Však přijde doba, kdy se národ vrhne
svou silou v zápas s hnízdem přepychu,
že škrabošku všem papežencům strhne
a dopomůže k záři kalichu!
Pak, až se česká země k boji zvedne,
pak uzří Řím, kdo je mou rodičkou,
až neřesť bázní v bouři oné zbledne
a bude porouchanou lodičkou!
Tož s Bohem, drazí! Navraťte se domů
a zdravte českou moji vlasť, můj sen – –
a proste Boha za tisíce hromů
a blesků jeho aspoň jeden den,
by svět, jenž nyní ve zkázu se řítí,
se vrátil k cestám, které jasně svítí!
Ať hrozí smrť a rukou bledou kyne –
mne nepoděsí bludná lítice – –
vás čeká lid, jenž papeženci hyne,
mne čeká smrť a plápol hranice!“
Zulíbal všechny, že se rozechvěli.
Pak odcházeli. Klíče zařinčely –
103
šel mistr hrdě v lidu tisíce,
kde v dáli kynul kat a hranice.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Pochodně chytly juž a začly pláti,
když mistrovi děl papeženský kněz:
„Chceš ještě, Jene, blud svůj odvolati,
či ve plamenech zhynouť ještě dnes?“
Dí mistr: „Řekl jsem, já nejsem pleva,
jež rozfoukne se větrem v každou stranu.
Já mluvil pravdu – kdo se proto hněvá,
to není kněz, jenž věrně slouží Pánu.“
Čepici na hlavu mu posadili,
zdobenou šaškovnými čarami,
šat jiný dali, čistý celý, bílý
a provaz kolem, pestrý barvami,
a na hranici, která vedle stála,
pak mistr vstoupil bez hněvu a zlosti
a pochodeň, ta v rukou soků plála
a zkrvácené záře dala dosti.
Přinášel poleno své šedý mnich
a sotva zdržel vítězný svůj smích,
i baba mnohá přiložila pak
a lid, jenž tenkrát zaslepiť se dal –
jen českých přátel zachmuřil se zrak
a slzou chvěl se, rudým ohněm plál – – –
Z nich každý v ruce meč svůj mlčky třímal,
nad zradou roztrpčen a bídným činem,
v jich nitru zuřil boj a pomstou hřímal
a každý cítil se býť českým synem!
Zaplály ohně, vzešla hranice –
šly k nebi rudých jisker tisíce
a plamen šlehal, mistra ničil, drásal,
a lid tu stál a smál se mu a jásal!
104
Když sahal plamen výškou po ramena,
své ruce mistr sepjal ku svým rtům
a jeho ústa, třikrát přeblažená,
velebný chorál pěla k nebesům,
že ztichl každý, nad velebou žasna,
jíž v také chvíli zněla slova krásná,
jež ve chvíli, jež plála v záplavě,
jak zvony zněla mocně, jásavě... :
„Nebeský otče, odpusť viny,
ať pod jich tíží duše neskloním!
Ty odpustíš, vím – ty jsi jiný, jiný
než nemravný ten papeženský Řím!
A třeba mých mi neodpouštěj činů,
jen vlasti, Pane, dopřej šťastných chvil,
ať vzmohutní a sílí paže synů
a zmizí žen a dcer a staruch kvil!
Ó, sršte, jiskryjiskry, jako hněvem Řím,
mne chrání Bůh, já se vás nebojím!
Chvil nemnoho – a plamen žití zdusí,
chvil nemnoho – a vysvobodíš, Kriste,
tu duši, která v těle trpěť musí,
a povedeš ji v sídlo svoje čisté!
Chvil nemnoho – a jasné uzřím nebe
a Pannu tvou a tebe, Bože, tebe!
Juž jasy rodí výše, plná číše
paprsků zvrhla mi se v lidský klín –
nadhvězdná kyne od daleka říše
a světlo jsem a mizí ze mne stín!
Juž, nebe, jdu – a duše spěje, spěje –
jsem, Bože, tvůj, jsem, Bože, věčně tvůj!
Národe – tobě budoucnosť se směje,
tebe tu nebe věčně opatruj!“
105
Jen jeden vzkřik, a mistr dokonal – – –
i oheň hasnul, plamy dodělaly,
kat popel z mistra shrnul si a vzal,
a pacholci jej kolem rozmetali.
Tak myslili, že zajde paměť velká.
A sotva shasnul plam, jenž Husa zchvátil,
tu poznali, že národ český nelká,
že chystá se, by světu čin ten splatil!
E: av; 2002
106