Na co vidím oknem.
Tou nocí tichou, která lunou svítí,
v hvězd roji bílém kolem obklopenou,
cos trudného i sladkého se vznítí
z vln těch, co kolem Vltavou se ženou,
jak struny harfy jestli stařec stiskne
a z nich to jednou zalká, jindy výskne!
Ó, plačte, vlny, pro to z minulosti,
ó, lkejte nad tím, jaký byl náš osud,
tam žalujte, kde Vyšehrad má hosti,
ty stíny šeré, žalující posud,
pod pustou skalou do tmavého čela,
až vyrvete mu pěvce jeho z těla!
Až půjdete však, vlny šumné, kolem,
ten ztište pláč a plujte volně, klidně,
zde nenajdete srdce, plné bolem,
zde přivítá vás moje slovo vlídné,
ta píseň tichá, která jasem zvoní
a k otčině se zná a dýše pro ni!...
Až přejedete mimo tichým dolem,
jenž bájí pln a divných melodií,
tu výskněte, až zazvučí to kolem,
kde nové, jasné myšlénky ty žijí,
jež Praha dýše zámku svému v tváře
jak odznak moci, vstávající záře!
33
Až přejedete Prahou v nivy rodné,
v ty slzy lidu roste vůni růží,
ať oddají se ruce práci plodné
a z bolesti své postavy se vzmuží – –
a plujte k moři v cizinu a rcete,
co na rovech, co na mohylách kvete!
34