– Takž mezi lidstvem pozoruji
lid pochybené ctižádosti,
již jménem Slávy syny slují,
v tom jménu nemají však dosti.
V kraj nejkrásnější země celé
se vyškrábali na vršinu
a prohlédli si obezřele,
zda hodí se jim za otčinu.
To věřím rád, že zajásali,
když med a mléko teče tokem
a zemí tou se všechno valí,
co v jiných loudá se jen krokem.
Tam ke krbu si sednou hezky
s blbými skřítky, jejich čáry –
než satan žije, lide český,
jen zrno hodí, zrodí sváry,
než satan žije, starý šibal,
co větším národem juž hýbal! –
– Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo hádě, hádě zmije,
dva zapomněli na otčinu
a zvedli proti kněžně šíje.
Jak lid se zlobil hrdých reků,
ač svár jen mezi bratry píchal,
co satan přines’ ke člověku
a s myšlénkou ho chytře smíchal!
A k smíchu! Muži místo zbraně
a ženy útlé místo pláče
se sešli v radu po pohaně
a vzpomněli si na oráče.
To bylo plesu! Dudák pískal –
a po knížectví národ výskal!
Jen zrno hodil jsem a v stínu
se líhlo mládě, mládě zmije –
mám ještě zrní víc, jen kynu
a pole celé svárem shnije! –
– Rod oráčů! Ti přivlékli si
i křesťanského boha k sobě,
by nebloudili jako kdysi
a klidně spáti mohli v hrobě.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl u popředí,
pohani skláněli svou hlavu
a přicházeli, v tváři bledí.
A jásali, když v hlučném davu,
kde kníže seděl na stolici,
pohanům vzali mečem hlavu
neb upálili na hranici!
Rod oráčů! Jim bylo málo,
že knížete měl národ velký –
mně za švandu to věru stálo,
když chytal jsem je jako lelky
a vábil jako ryby, raky
až za hranice v cizí mraky.
A nechtěl jeden králem býti,
vždy celá řada hlásila se
a nebála se poprositi
ty za hranicí v cizím hlase!
Už dobře zvykli na cizinu
a jazyky své denně lámou,
jsou jeden víc než druhý v stínu
a jedni druhé svorně klamou.
Co platno robům, kteří slétli
mně do tenat, v nichž pevně vězí,
že přece lepší dny jim zkvetly,
když vždycky, vždycky nezvítězí?!
A kdyby byli vítězili,
má moc je nyní pevně svírá –
rod, který na trůn povýšili,
jak protivné to slunce zmírá! –
– Té záře napijte se hodně,
co oči dvě vám nyní hostí
a strčte duše všichni pod ně,
ať do nich spásu, slávu rostí,
snad vyživí jí otec děti,
váš otec vlasti, muži, kmeti,
snad posílí vás k boji se mnou –
vás jasné s mocí mojí temnou! –
– To jasno přílišné mne pálí,
co z dola v oči moje teče,
to zraky mne snad nyní šálí
a v skutku svár se jimi vleče.
Či pancíře, co na nich zvoní,
tu postavu tak činí tvrdou,
že sváru hrsť se sveze o ni
a zůstaví ji mocnou, hrdou?!
Co chce ta hrstka? Kam se žene?
Hle! Brány světa otevřené
se nezavrou jich moci žádné
a každá v ruce jejich padne!
Nad nimi září světlo rudé,
v něm tělo mrtvé, upálené,
ta tlupa jakous píseň hude
a do světa se směle žene!
Té země kus, to mraveniště
se bouří proti světa lánu,
chce naučiť ho, aby příště
jí otročil snad jako pánu!
To zavládnouti nesmí v lidu,
jenž náleží mi pro svou bídu!
Teď zmírá ten, co vždy je vedl,
a kolem národ, zdrcen, dřepí.
Teď rychle, rychle! Co jsem shlédl?!
Ten vůdce jejich, ten byl slepý!! –
– Sám řeky tok se vleče chvíli
a za chvíli se v jiné tříští,
když počkáš, jenom v jedné míli
se tisíc pramenů pak prýští!
Co bral se houfec jedním tokem,
pak svoji sílu se svou měřil
a zhubil slávu jedním krokem,
v niž po léta tak mnoho věřil.
Dva kalichy se střetly spolu –
a jisker proud se bujně točí!
To nepadly však jiskry dolů,
to blýskly, lidé, moje oči!! –
– Takž zasněte si naposledy,
král z lidu, jeho ctnosť vás blaží,
snad nevíte, že nyní tedy
jste stanuli juž na popraží,
že za chvíli krok uděláte,
co na věky vám kroky zmate! –
– Ta pláň se k tomu nahodila,
kam ještě záře nesvítila,
co věčně snad je šerou v záři,
v níž mohutnou ta zem se tváří.
V tu navléknutou stínů vlečku
jsem vehnal slabou svárem smečku,
ten zbylý národ z krve hrdé,
by rozrazil tam lebky tvrdé!
Boj začal se a prapor vztyčil,
zrn hrstka, nesvár tedy vzklíčil!
Ten boj se zkončil, krev se ztrácí –
a já jsem hotov se svou prací. –