Dojmy nad starou kronikou.
I.
Slunce praží v okenici,
paprsky sem uniká,
a je chytá na polici
uprášená kronika.
Uprášená, sestaralá,
hledá záře mladých let,
hledá časů, které znala,
kdy znal Čechy celý svět!
Léta, léta! Jak se mění!
Přijdou, létnou bez končení –
jen se hlava ohlédne,
a juž zvoní poledne.
II.
Zvolna plujte, léta mladá,
ne tak prudce, divoce,
jako voda, která padá
shora dolů v potoce!
41
A když chcete odletěti
a když v dáli musíte,
ponechte mi rozmar dětí,
nad kterými letíte!
Jesti plno světla děcko,
spokojenosť má a všecko,
co nám schází později
na mohyle nadějí!
III.
Na prst prachu na kronice,
ač je plno žití v ní,
zavede vás do Kostnice,
odkud mocný chorál zní!
Jásá to v ní, že se točí
mrtvá spousta kamenů,
září to jak jiskry očí,
hřeje teplo plamenů!
Tělo padá, mrtvo padá,
ale duše, věčně mladá,
mrakem jasně vykvétá,
ulétajíc se světa!
IV.
Roztrhejte mraky v duši,
lidské žití nečeká,
přijde konec, než kdo tuší,
za ním cesta daleká!
42
Polétnete k tokům svatým,
přes které se svezete,
zaplatíte světlem zlatým,
které v duši nesete!
A jen plujte, léta mladá,
v duši moji záře padá,
které nikdo nezmaří
od mladosti do stáří!
43