Přes lesy táhlo jaro – jen se mihlo
v slunečním třpytu sotva prvně v let,
mech v lese, trávu na lukách to stihlo
i širý vrchol, který jako kmet
sivý a holý, jak vše k žití tíhlo,
z kamení svého chudý vydal květ.
Přes lesy táhlo jaro, vůní v třpytu
volalo květy z podzemního bytu.
Kdo neotevřel ještě zimních dveří,
paprsek slunce jarního tam vnik’,
ze stébel slámy, ze smetí a peří
vyvedl bzukot, jásot, hluk a křik –
ty zbudil spáče, kteří neuvěří,
až slunce spálí vše, co v okamžik
se neuteklo z topeného bytu
v stín chladný nebo rosu jako k štítu.
V pletené byty slétali se ptáci,
a motýlů řad pestrý na záhon,
když poznali, že jaro se juž vrací
svým dechem, jasem pod zářící zvon,
co, jasný, skláněl odvěkou juž práci
od strany k straně u modravý sklon
nebeskou klenbou bez slzy a vzdechu
jak nezbornou, jak ochrannou jich střechu.
Než jaro přišlo, pod sněhem a mechem
spal hošík; jako vesna krásný byl.
Teď oči protřel, uvolnil si vzdechem,
vzal šípů toul a luk a odkvapil
z úkrytu v kraje s nelíčeným spěchem
a smál se a zas chvíli vážným byl –
jak dovedl to, běže čtveračivě
až k lidským bytům, nestavě se dříve.
Tam za růžovým keřem ukryl hlavu
a jinde v rákos, ku rybníku v let
když zaměřil svou nožkou v mokrou trávu,
neb na lodici vzadu skrytě sed’,
když vlnou jela dívka pro zábavu
od břehu k břehu a zas potom zpět –.
Vždy dobře ukryl se a střílel šípy,
že chybil by, to špatné jsou jen vtipy.
On nechybí: vždyť na růměné líci
dvé zazářilo očí v snivý jas –
prsa se zdvihla, sladkou touhou snící,
jak srdce v nich, že juž jest jeho čas,
ten ret se usmál, jako by chtěl říci,
že k líbání tě zve a v hojný kvas – –
a rozpjaly se ruce hochu zvěstí,
již řeklo očí zaslzených štěstí.
Ó lásko! Je tu jistě jaro, je tu,
když opustila’s tajemný svůj byt
a zaměnila za byt srdcí v letu,
jenž písní hrá a značí blaho, klid
a končí se v tom políbení retů – –
v tom objetí – – co blaží mladý lid...!
O lásko žití jara, jsi tu, jsi tu –
ze svého přišla’s do cizího bytu!