Kořisť.
To všechno tam, ten eden, druhdy blízký.
Kraj umlklý je zkrváceným sluncem zlatý,
co na shořelé padá vsi a vísky,
na ohořelé trámy, v prázdné chaty –
to všechno tam i duše mnohé taky,
jen těla jejich po zemi jak mraky.
Po boji! Pláně zardívá se krví –
zda září slunce nebo krví vskutku?
Oh – je to krev! Houšť věru drahé mrvy
pro zemi žírnou, kleslou do zármutku!
Oh – je to krev! A ještě tak, jak žije –
po zemi žírné teče, jež ji pije!
A mrtvolami, krví bloudí v kraji,
kam vítr táhne z bydlišť hudbou tichou,
dvé postav skrytých u příšerném taji –
to poznáš jen, jak pohlížejí s pýchou
v ty řady mrtvé, poházené kolem
zelenou trávou, zkrváceným stvolem.
54
To žena divá se smíchem se vzpírá
té druhé postavě. To stařec šedý.
Ten k mrtvolám se shýbá, krev jim stírá
a zdlouha dívá se v jich mrtvé hledy.
„Jsou mrtvi. Ty máš kořisť, pyšná smrti –
co však mám já – co moje ruka zdrtí?
Ty kořisť máš, ty teď se můžeš smáti,
ty vyhrála’s a v krvi vše je tvoje –
já stařec mohu čekati a státi,
až kouzlem zživne někdo z toho roje,
bych polapil ho rukou za chřtán lidský
a zvolna týral ho, jak dělám vždycky...
Ty koupila jsi za babku ty řady,
jen vůli pánů na vážky jsi vmetla,
ti pak ti kořisť navraždili tady,
že počtem, silou mysl moji spletla –
Kam teď? ty někdy starce radou zmladíš –
kam, bojovná ty dceři, jíti radíš?“
V divokém smíchu objala ho žena;
„Ó starče, starče! Prohlédni a patři!
Tam z rumu, kouře chátra unavená
svou bídou s těmi mrtvými se bratří!
Tam v troskách žijí ještě, je jich dosti –
jdi – najez se – tam chutné ještě kosti!“
55
Kraj umlklý! Na pláni vítr hvízdá
a v pobořené chaty, v pláč a kletbu
se loudá kmet – oh! pomalá to jízda,
však úrodnou má u zápětí setbu – –
má ve šlépějích u příšerném ladu
mor v objetí a bezedný chřtán hladu...
56