Uvnitř i venku.
[7]
Na jaře.
Přes lesy táhlo jaro – jen se mihlo
v slunečním třpytu sotva prvně v let,
mech v lese, trávu na lukách to stihlo
i širý vrchol, který jako kmet
sivý a holý, jak vše k žití tíhlo,
z kamení svého chudý vydal květ.
Přes lesy táhlo jaro, vůní v třpytu
volalo květy z podzemního bytu.
Kdo neotevřel ještě zimních dveří,
paprsek slunce jarního tam vnik’,
ze stébel slámy, ze smetí a peří
vyvedl bzukot, jásot, hluk a křik –
ty zbudil spáče, kteří neuvěří,
až slunce spálí vše, co v okamžik
se neuteklo z topeného bytu
v stín chladný nebo rosu jako k štítu.
V pletené byty slétali se ptáci,
a motýlů řad pestrý na záhon,
9
když poznali, že jaro se juž vrací
svým dechem, jasem pod zářící zvon,
co, jasný, skláněl odvěkou juž práci
od strany k straně u modravý sklon
nebeskou klenbou bez slzy a vzdechu
jak nezbornou, jak ochrannou jich střechu.
Než jaro přišlo, pod sněhem a mechem
spal hošík; jako vesna krásný byl.
Teď oči protřel, uvolnil si vzdechem,
vzal šípů toul a luk a odkvapil
z úkrytu v kraje s nelíčeným spěchem
a smál se a zas chvíli vážným byl –
jak dovedl to, běže čtveračivě
až k lidským bytům, nestavě se dříve.
Tam za růžovým keřem ukryl hlavu
a jinde v rákos, ku rybníku v let
když zaměřil svou nožkou v mokrou trávu,
neb na lodici vzadu skrytě sed’,
když vlnou jela dívka pro zábavu
od břehu k břehu a zas potom zpět –.
Vždy dobře ukryl se a střílel šípy,
že chybil by, to špatné jsou jen vtipy.
On nechybí: vždyť na růměné líci
dvé zazářilo očí v snivý jas –
10
prsa se zdvihla, sladkou touhou snící,
jak srdce v nich, že juž jest jeho čas,
ten ret se usmál, jako by chtěl říci,
že k líbání tě zve a v hojný kvas – –
a rozpjaly se ruce hochu zvěstí,
již řeklo očí zaslzených štěstí.
Ó lásko! Je tu jistě jaro, je tu,
když opustila’s tajemný svůj byt
a zaměnila za byt srdcí v letu,
jenž písní hrá a značí blaho, klid
a končí se v tom políbení retů – –
v tom objetí – – co blaží mladý lid...!
O lásko žití jara, jsi tu, jsi tu –
ze svého přišla’s do cizího bytu!
11
V mlze.
Krok v pravo rovy Vyšehradu,
krok v levo město uviděl jsem celé.
Večerem čistým plály hroby v zadu –
a v mlze město, žitím jindy vřelé.
Mhly bílé, kalu ubývalo s výší,
čím níž, tím těžší byly mlhy táhlé.
Ty hroby tiché za mnou jasem dýší,
ti živí dole zamlklí jsou náhle.
Čemu mám věřiť? Hrobům, které vládnou
tou mlhou, že ji zničí kolem sebe,
či, město živé, kam ty mlhy padnou,
kde – zůstanou... mám věřiti snad v tebe?
Jest síla za mou nebo před mou lící,
jest pravda v zemi nebo nad ní žije,
jest život v těle, nebo v duši snící –
jsme živi teď, či až nás půda skryje?
12
Mhla bílá! Dole spousta se jí valí,
v myšlenku spěje hlavou mojí mladou.
Ta myšlenka se za myšlenkou kalí,
ty v duši jasnou všechny se mi kladou.
A proniklo tou mlhou světlo! Stihá
juž jedno druhé, z bytů lidských pílí.
To, bože, v dáli z každého se mihá:
„My žijem’ – zdrávi pracujeme k cíli!“
13
Byty neznámých.
Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.
Do krajů chci dnes, kam jindy málo vkročím.
Úzké, tmavé cesty mezi domů výší –
nájemníků mnoho – a jsou všichni tiši.
Mříže dělí je a rozum od těch venku:
„Blázinec“ je psáno dole ve přístěnku.
A za rohem cesty tmavé jako dříve:
tudy nosí také, ale ještě živé.
Rozumem i tělem, rozumu však málo:
komu pak ho nebe při zrození dalo!
Tiché domy, černé – jak noc někdy venku,
jenom dole světlo, v okně ve přístěnku.
Vedle se rzí hák a na tom zvonek jistě,
ten, co zvoní každou chviličku tak čistě.
To když zvoní, třese se ta ruka v bolu –
a pan vrátný stáhne – bruče – děcko dolů.
14
Matný stín – pak vzlykot zavzní v čase mnohém.
Stín se ztrácí – rozpíná jen ruce.....ruce... S bohem!
Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.
Jak rád spěji z míst, kam jindy málo vkročím!
15
Tiché byty.
Jak jindy – polem, křovisky i zemí
jsem – ruce vzadu – kráčel zadumán.
Noc byla, ticho, ale zdálo se mi,
že tiše zpívá celý země lán.
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! –
někdy to vzdychlo – země zalkala – –
někdy jak chtěla by mne přivinouti,
tak luzně, vábně nocí zpívala...
„Pojď, hochu, pojď! Máš byt? Máš lůžko? Že ne!
O, pěkných bytů u mne dost a dost!
Nad nimi nebe nyní hvězdy klene
a ve dne zase zlatý slunce skvost!
Pojď, hochu, pojď – já nechci vděku, díků –
mám bytů dost, a vybereš si sám!
Mám bytů dost, mám dost i nájemníků,
než tobě ráda, hochu, ráda dám!
Můj byt je tichý, velký, vzor je bytů,
ty budeš sám, byt uzavře se v ráz!
16
Je nepřístupný slunečnímu svitu
i zimě, která chová bouř a mráz!
Já, synku, mnoho mám a měla bytů,
den co den přijmu chudé, nechudé!
Och – smutná paní! – za okamžik mi tu
z mých nájemníků jeden nezbude!!
Jsou zavřeni, a nemůže k nim zloba.
Když nové přijmu však a rozdělím –
z těch starých nic – – je urvala mi doba,
za chvíli zas, když rány zacelím!
Já nejsem zlá, já nestarám se o ně,
já platu nechci jednou do roka;
ještě jim zpívám, ještě trpím pro ně,
když v tichu, klidu zdřímnou z hluboka!
Ještě ten vítr, když se krajem zvedne,
mne tepe v tváře, když je ukrývám,
ještě tím rtem, když nocí v mrazu bledne,
jim kolébavku sladkou zazpívám!
Já nejsem zlá, mne nevděk jenom platí,
nevinně mrská osud k zmoření.
Což mohu za to, když se který ztratí?
Což mohu za to, čím jsou stvořeni?
17
Nic nelekej se, hochu, žádné tíže,
a máš-li děvče, pojď i s děvčetem!
V mém bytu tichém budete si blíže,
zde zažijete lásku za světem!
V mém bytu světa konec, vášně, bitkybitky,
klid, mír a štěstí mám jen ve klíně!
Jen k tomu žití zvu vás oba, dítky,
v mír věčný k pravé lásky hostině!“
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! –
někdy to vzdychlo – země zalkala – –
někdy jak chtěla by mne přivinouti,
tak luzně, vábně nocí zpívala...
Jak jsem se zbavil ponuré té tíže,
před očima se známý obraz mih’:
uprostřed velký, vedle malé kříže
a kolem zeď, bílá jak padlý sníh...
18
Sfingy.
Ó sfingy mrtvé, tichá dvojice,
já ve větru vás často pozoruji!
Když hučí, lká a hrozí nejvíce,
po jeho stopách před vás připutuji!
Ó vidím vás, jež máte vítati
u vchodu lidí divných divné hlavy,
úsměvem, září jasnou zkvítati,
když vámi spějí v plném jasu slávy!
Když vámi kráčí hejsek nadutý
a člověk boháč, zlatý místo z masamasa,
a lid, co stojí dole, sehnutý
a zjařmený mu „sláva! sláva!“ jásá – –
ó sfingy, že vás, třeba z kamena,
ten hukot bídný k žití nepřivede,
co chudým chřtánem tady zasténá,
křiklounů davy k zbožňování svede!
Když vámi člověk ten, vždy svobodný,
jak volné ptáče schody pyšně letí –
19
ač v životě svém ztratil, nehodný,
svůj všechen cit, ba mnohdy lásku dětí –
a vedle vás když jen se otočí
a mihne vězeň, třeba zoufající
a lkající nad činem, otročí –
a lásku v srdci má! – ať dřímající –
Ó sfingy, ty-li zříte rozdíly,
ač opaku jen spravedlnosť žádá,
co kdy jste o tom asi myslily,
co v hlavě vaší lidský život spřádá?
Zda neždáte si rozpadnouť se hned
a sršet střelou kamenou a zničit’,
co v byty jde a z bytů zase zpět,
i ty, co dali vás u schodou vztýčit’?!
20
Bez bytu.
Postavou vetchý, v obličeji sivý,
se zrakem divým těká krajem kmet.
On sedne – ale slyší-li krok živý,
zas prchá dál, snad aby jinde sed’ –
bez mezí prchá, v bouři vln i vzduchu,
v skal ticho, lesu šum, jen dál a dál,
pryč v ústraní, kde lidských není duchů
ni šlépějí, ni hlas, ni echo skal!
Bouř zuří, blesky nad hlavou mu láme
a do tváře ho bije, týrá hrom –
na místo deště lije trní samé
a v cestu láme skálu, keř i strom – –
kmet prchá dál a dál jak bez paměti
ztrhaným zrakem v tmu, kraj neznámý –
jen od lidí, jen pryč – tam úsměv letí,
dech lidský, jenž ho z dáli omámí!
Tak běhá vždy. Jen jednou sedl tiše
pod bukem v lese, v stínů jeho moc.
21
To mráz byl. Nebe hvězdou svitlo v pýše,
zem písní svou – to byla svatá noc.
Do klína sklonil hlavu, prvně dřímal
po mnohých, mnohých letech vetchý kmet.
V ten sen, jenž hlavu jeho prvně jímal,
jak slzy padal mrazu bílý květ.
V to ticho náhle, ze zázraku živý,
se sněžný strom ho se soucitem ptal:
„Kdo jsi? Snad požár zničil dům tvůj divý –
kdo jsi, kde jsi se v noci tady vzal?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul
a zhurta stromu odpovídal kmet:
„O ne, můj klidný byt jím nezahynul –
a přec, když chci tam, zase musím zpět!“
A zasněžená země, zmrzlá, tvrdá,
jak by se hnula, se ho zeptala:
„Kdo jsi, že noha tvoje klidem zhrdá,
jejž svatá noc v byt lidský vetkala?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul
a zhurta zemi odpovídal kmet:
„Já chci tam, chci, já nechci, abych hynul –
a přec, když vejdu, zase musím zpět!“
Na pahýl vedle něho vrána sedla
a příšerná se ptala jízlivě:
22
„Tvá ruka snad se proti komu zvedla,
snad nejednal jsi s lidmi – poctivě?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul...
a zhurta vráně odpovídal kmet:
„Co po tom tobě, mnou-li někdo zhynul –
ah! přece jen, když žít chci, musím zpět!“
A zjevilo se náhle starci v spánku
dvé andělů a nesli ve vzduchu
Ježíše sama v pozlaceném stánku
a postavili před něj bez ruchu.
Ve spánku zděšen jenom hlavou kynul,
pak vytrhl se, prchal dále kmet – –
ač před ním nic, než sněhu mrak se řinul
a větví roj, jež skláněly se v před.
„Nech mne – vše marno – bez bytu a klidu,
ah! pod nohama širý byt má kmet!
Bez bytu, klidu, s sebou vzlyk a bídu,
bez bytu, třeba bytem celý svět!
Nech mne! Tím klidem, rozděleným špatně,
jdi přes chaty si lidem, přes domy –
mne nech, já letím dál jak vždycky chvatně,
ty dobře víš, že jsem zlé svědomí!“
To krajem zařval. Se zakrytou lící
tu se spěněným retem odvěť řval – –
23
a neohlédnuv se, v kraj, v míru spící,
zas jako jindy sám jen spěchal dál...
Vždy rychlej’ spěl, cos nutkalo ho mocí
a řítil se, ač zakrytý měl zrak,
hvězdnatou, tichou, zasněženou nocí
kmet věčně prokletý jak tmavý mrak...
24
U nás!
My máme malý byt a činži pořád,
svou krví dřív a z mozolů svých teď –
přec nám juž dával mnohý cizí zlořád,
ba dosud chtěl by dát’ nám výpověď!
My máme malý byt – trochu těch polí,
tu i tam poklad jimi problýská –
duch strážný hráz, jež od oken se drolí,
nezdolnou silou k stěnám přitiská!
Zem tu nám najal praděd od přírody,
bůh zpečetil to vůlí na vždycky.
Vás k hostině jen zveme, cizí rody,
ne vládnouti zde u nás nelidsky!
Jsme u nás! Vy jste zase jinde doma!
Vše v nájemnících má jít do taktu!
Kdo proti nám co má, nuž rci: kdo co má,
čím zhřešili jsme proti kontraktu?!
25
Když nutno je, snad slunečnímu svitu
moc jeho velkou oko promine –
tu vpustíme – však vládnouti zde v bytu
ty domácí své pány nikdy ne!
26
Miniatury.
[27]
Z ulice.
I.
Chléb, housky na vrch vyložili stolu.
Smál jsem se jejich tvaru, laškoval
a pekař také, u vchodu co stál,
když přišlo dítě, v očích slzy bolu
a v kapse peníz, možná poslední,
třesavá slova v ústech dítě mělo –
za krejcar housku mastnou, za dva slanou
a za pět peněz bílou mouku chtělo.
Šlo z krámu pak. Já vyšel k poledni,
kdy umíráček vedl na shledanou
matičku jeho, hladem utýranou...
Já ohlédnul se. Dítě to pro mámu
tam plakalo, kde u pekaře v krámu
chléb, housky na vrch vyložili stolu.
29
II.
Na ulici, prší-li, to vidím:
před krámy vždy květináče stojístojí.
Dneska prší: ale v listí roji
zmizel jeden: myrtu darmo slídím,slídím.
Myslím si, že láska k svatbě svedla
myrty listí ve svatební nach –
podívám se do vnitř: vedle v síni
ležela tam dívka na marách...
Ještě včera u dveří si sedla,
já šel kolem jako právě nyní...
Nevěřil bych tomu, kdo se zmíní,
ale sám když mezi květináči
po myrtě se dívám – to mi stačí.
Na ulici, prší-li, to vidím.
30
Dražba.
V krámě dražba. Je tam plno lidí.
Ten se dívá, ony baví smích.
Někdo koupí, zboží s pultu sklidí –
ale více je těch zvědavých.
Na židlici vyvolavač křičí –
směšný člověk – dělá zábavu!
S pultu zboží po podlaze smýčí,
než ho vznese s křikem nad hlavu.
„Nové šaty! Dvacet cenu mají!
Prosté, prací – nepouštějí nic!
Do práce jsou dobré, vytrvají –
deset, deset zlatých – kdo dá víc?“
Chvíli čekal, potom ze sklenice
pysky svlaživ, šaty hodil v kout:
„Haha! dá mi někdo za ně více –
nikdo nechce grošem ani hnout’!“
31
Krabici vzal, stužky jsou v ní k pasu,
do vlasů – vše dohromady nic:
„Stužky! Pestré! Dámám pro okrasu –
deset, deset zlatých – kdo dá víc?“
‚Jedenáct!‘ „Já dvanáct!“ „‚Přidám zlatý!“‘
O krabici přišlo k boji hned –
a než dražbou jedny prodal šaty,
se stužkami krabic prodal pět.
32
Prší....Prší...
I.
V lenošce sedí v krámě holohlavý
pan kupec a čte ranní noviny.
Má černá skla, nos červený má zdravý
a na bříšku má zlaté hodiny.
Jsou nohy v trepkách, ruka buclatá
jest posázena chloupky jemnými –
a na prstech prsteny ze zlata
a v šose šátek s cípy modrými.
Čte. Někdy koukne za pult na děvčata,
jež přijdou koupit – ale oči skryl!
Teď zvedl se a ku portálu chvátá –
nos ven – – a cuknul! – že se uhodil –.
Zas klidně sedá, levou rukou sáhne
po šňupci, po němž touhou zraky srší –
noviny druhou před oči si stáhne
a jen tak tiše povídá: „A! – Prší!“
33
II.
U krámu klika cvakla. Kupec starý
se zvedl tiše, zbožně z lenošky:
to přišla jeho paní – v očích žáry
a v rukou rozpletené punčošky.
Pan účetní se sklonil k zemi paní
a mládenec řek’ slušně: „Zdráva vstala!“
Hoch učedník se podíval jen na ni
a zbožně přál si, aby nezůstala.
Jsou tiše všichni, mlčky zrak se dívá
na skostnatělé tváře, na nichž splývá,
ač ráno, večer, mrakem skaboněný –
na plachý zrak, co zhoubným ohněm srší:
„To bude obchod! Kriste umučený!“
a vztekle vzdychá u dveří: „To prší!“
34
Jedou, jedou!
I.
Jedou, jedou, plný mají krám!
K městu jedou – ráno budou tam.
Koník frká, letě po lese –,
což, co veze, to se unese!
Než ty dvacet napočítáš v ráz,
letí v pole, po silnici zas!
Veze, veze zboží z perníku,
z medu, cukru radosť poutníků!
Veze, veze paní na voze,
ta má botky nové na noze!
Ta má stužky pestré na šatě
a má v kapse mnoho ve zlatě!
Že je stará, to jí nermoutí –
však si také skočí o pouti.
Jen když mladou mysl ještě má,
botky nové, šaty s pentlema!
35
II.
Zelená je louka, cesta šedá –
po té cestě prach se zvedá.
Jede plachta s vozem, jen se bělá,
před ní koní řada celá.
Dva vůz táhnou vojí za řemeny,
tři má vozka uvolněny.
Jedou, jedou, jedou silnicemi,
na trh jedou s těmi třemi. –
Zelená je louka, cesta šedá –
po té cestě prach se zvedá.
Jede koník z trhu, k zemi zraky –
tři mu vzali, druha taky.
Zvolna noha za nohou se zvedá,
i ten prach, kde cesta šedá.
36
III.
„Hý, hatou!“
Mrcha táhne povoz dříví.
Jak přepíná se, úzká záda křiví.
Jde vedle vozka, dýmku v ústech má
a ruce v kapsách modrou pod zástěrou.
Jen chvílí bičem koni jednu dá.
„Pr!“
Zkončila se jízda radostná.
Juž lidé dříví z vozu toho berou
a nesou dveřmi do krámu a složí
je vedle uhlí a jiného zboží.
Pan vozka mlčky dívá se a jí
kus chleba a kus masa po práci.
Kůň, který nejvíc o práci té ví,
jen stojí – od řemenů krvácí...
37
IV.
Pytlačil a lesní přišel k tomu.
Zabil ho, a teď ho vezou domů.
Což ten vůz! Tam za mnoho se složí!
a co vezou, to je také zboží.
Až ho lesní na úřadě složí –
„nebezpečný tulák!“ – bude zisk...
Juž to vidí! Jak mu za to zboží
úřad zlaťák za odměnu vtisk’!
38
Živé krámy.
I.
Žabinec, semenec a drobné věci,
nad nimi visí živé zboží v kleci.
Je z trhu hluk u nůší, krámků, krámů,
že sotva slyšíš vlastní svoje řeči – –
z těch klecí však to překřičí řeč samu,
než v trhu celém je tam poplach větší.
Ubohé ptači vzali volnosť hvozdů,
údolů, lesů teď neb v podletí
a v kleci křičí po ní hejno drozdů
a kosů i král slavík v zajetí.
Nic nezmohou. Dnes právo jejich svaté
má ptáčník v ruce, v peněz hrsti zlaté.
On na křik nedá, jím se nevyrušínevyruší,
a když ho omrzí, se zvedne hned,
zvolna si zacpe jemnocitné uši,
jen přejde rychle trhem, plným nůší,
a někde litrem piva vlaží ret.
39
II.
Je Mikuláše. Třeba venku sníh,
trh lidu plný, sotva člověk jde.
Jen v jednom koutě kašny na stupních
v tmě prázdno je.
Když přijdeš blíž, chudičký vidíš šat
dvou dětí, které tady dřímají,
že neodbyly z dřeva pimprlat,
tak potají.
Tak němy jsou jak zboží ze dřeva,
jež visí v rukou spících na drátech,
ty uvidíš, že zimou vylévá
se ze rtů dech.
A první chvíli – jak já – pomyslíš,
ty ubohé, co přišly na trh spat,
že třesoucí se zimou hřeje spíš
dech pimprlat.
40
III.
Mor zuřil, brzy krámy vyprázdnil – –
kdo něco měl, ten to i sebe skryl.
Dvě měla děti matka, vdova již –
chtěl jedno mor – to druhé hladu tíž.
‚Ne, ne, já nedám – dětí neprodám! – ‘
a vzpomněla si – –: ‚Jak to udělám?‘
Myslí a myslí – slábla docela –
až ze slabosti sama omdlela...
Když přišla k sobě, z otevřených vrat
šli překupníci z domu – mor a hlad –
a na posteli mrtvoly dvě tam –
a prázdný, pustý, okradený krám.
41
Rakve.
Je pevných rakví v krámě vždycky dost.
Mrou lidé denně, prodají se všecky
a zase plný krám je – mužský, dětský
tam kolébku si může koupit’ host.
Tam přišel stařec, před zemí se bál –
chtěl rakev pevnou, trvající vždycky –
a mistr chytrý za draho mu dal,
co jiným dával za poplatek lidský.
Ten stařec šel a cestou za své vzal.
Odnesli lidé tělo – pohřben kmet –
dnes juž je tomu mnoho, mnoho let.
Když vykopali včera rakev jeho,
jen v pavučině našli rozpadlého.
Je pevných rakví v krámě vždycky dost.
42
U velkých krámů.
[43]
K životu.
Hoch dorostl – šel tedy jako jiní,
šel v náruč žití, jak to každý činí,
než připraví se ku vážnému kroku –
hoch šel, jak motýl těkal pestrou síní,
kde v bazaru svět zboží má, jež stíní
i v světle jasném ukazuje oku.
Tou směsí zmámen, ztratil kolik roků,
nic nenaleznuv, kde by žíti zůstal –
na pevném místě, na místě tom vzrůstal –
jak motýl těkal, zavadil tu tady,
tu méně a tam víc o zboží vnady –
jas viděl, třpyt jak pozlátko, s nímž hrával
s tím rozdílem, že věcí těch byl nával.
Dva hlasy jeho provázely kroky:
ten první zněl jak svůdné lásky sloky,
jak jemná hudba do sluchu se kradl,
ten druhý divně zněl – ty byly soky –
neb druhý vábné zakřikoval toky,
jichž ozvuk ve sluch mladíkovi padl.
45
A mladík šel a horoval i chladl,
tu usmíval se věci zlaté chvíli,
tam jiné prchal v dálný obzor bílý,
tu políbil, tu strčil ve kout tmavý –
lét’ několik let jako motýl hravý
a všechno shlédnul, všeho hojně užilužil,
čím dál, tím méně chtěl, tím víc se tužil.
Až ku východu přišel, složil zboží,
co v bazaru si vzal, na skály loži
si oddechnul a leže, v paměť svedl
ty věci všechny, které za podnoží
si nesl v život a jež pílí zmnoží,
i ty, jichž nemá, jež jen cestou shlédlshlédl.
Jas ve snu se tmou se mu v obraz předl,
tak podivný, že chvílí hrůzou tmavou
mu ve snu líčil peklo mladou hlavou
a chvílí jasem zkvétající eden – –
zas slyšel hlas, však tenkrát jenom jeden!
Ne hudbou sladkou, silou vzrůstající –
co mluvil ve snu, to byl hlas ten hřmící...
„Viď: plný je krám světa, hochu milý,
a na vybranou věcí, že až zšílí
překupník, zvyklý na prostotu dětí – –
máť zlaté věci, odlesk stříbra bílý
i tmavé věci chová vzácnou pílí,
však v nitru každé ukryto jen smetí!
46
Ty’s prošel vše – nic samo nepřiletí –
to dobré, poznat’ jas i temno světa.
Než nyní vstaň a zboží v propasť smeta,
jdi, pracuj sám – a poznav chyby všeho,
ve zkušenosti času přežitého
pomahej sobě, celkovému ruchu
v svém nezkaženém, ve dřívějším duchu!“
Vstal mladík ten a cesty svojí plody
v krám světa plný vrátiv, bez nehody
svou práci začal, plnil ku všech blahu
a zkončil šťastně na života prahu,
pracuje duchem, myslí, která vznítí,
již měl, než vyšel do života k žití.
47
Přátelé.
Jed’, pil a všechno za přátely platil.
Utrácel, dokud měl a dokud moh’,
když došel groš, druh za druhem se ztratil,
v nemoci, bídě osamotněl hoch
u prázdných stolů, opuštěných – židlí,
u pokladnice s prázdnými juž zřídly.
Vzal šat, co ještě měl, vzal hůl a vyšel
si na ulici k druhům dávným v byt –
chtěl zaklepat’, by přítel vzdechy slyšel
a hlad, jenž hrozil žití umořit’ –
šel k prvnímu, bohatství velké co má –
ten teď prý odešel a není doma.
Šel o dům dál a vzpomněl na přítele,
co vypůjčil si jednou od něho
sto zlatých na den před rokem, ba déle,
když rozdávati mohl z plného –
chtěl na něm dneska groš, ostatní potom:
„Ty blázníš, člověče, já nevím o tom!“
48
Se slzou v oku kráčel ku paláci,
kde druh byl, jehož dlouhou řadu let
v studiích držel, dávaje mu práci
a za to peněz, kolik v dlani zved’ –.
Ten obořil se na něj jenom v chvatu,
že nepřichází ve salonním šatu.
Tak potácel se dál a hledal rukou,
jež jindy tiskly k srdci jeho líc
a nyní schladly k těm, jež u nich tlukou
a žebrají, ač od nich vzaly víc –
tak potácel se, sotva došel k bytu,
k té hořké upomínce blahobytu.
Šel po schodech a žebrák proti němu,
díval se za ním, ba i za ním šel,
vzal z brašny skývu, podal umdlenému
a rukou tiskl hocha, jenž se chvěl – –
Ten stařec kýval smutně, když mu nuzný
svou řekl minulosť, svůj osud hrůznýhrůzný.
„Já o vás vím. Když zaklepal jsem v kvasu
tak časem u vás, řek’ jste vesele:
„hej! hoši – sem s ním!“ – a mne kolem pasu
pak vzal jste k hodům jako přítele – –
Dnes sám a v bídě! Také dobré dosti:
poznáte život smutnou přítomností!“
49
Šel stařec pryč a hlavou pokyvoval –
tak rozmýšlel se možná – o sobě...
Tam v bídě hoch si po něm poklad schoval:
poznání přátel v pravé podobě,
již jen jen hoří v lásky vroucí plamu
a chodí jenom do plného krámu.
50
U lásky.
Z let nevědomých do mládí jsem vkročil,
kde hárá cit a platí mladé snění.
Nastrojil osud, že jsem hocha zočil,
ten se smíchem a v skoku, čtveračení
si s toulem hrálhrál, a když byl u mněmě, říká:
„Já udělat’ moh’ z tebe nebožtíka...!“
Ukázal vtipně na toul, plný šípů,
a povídá: „Já však tě nechám žíti!“
a při tom tonul ve smíchu a vtipu,
jak by měl v moci uvidět’ mne mříti.
A povídá: „Pojď se mnou – jenom chutě –
do nových krajů, chceš-li, zavedu tě!“
A šel jsem. Čárné krajiny jsem shlédl,
to vonný kraj byl, plný kouzel, zpěvu,
ráj pozemský, co klučina mne vedl,
tou říší bájnou, plnou nových zjevů.
Jak otrok šel jsem zvolna, nepospíchal
a vůni sál a písní tony dýchal.
51
A kouzla rostla. V světel pestrých mihu
se kolébaly rosou plné zvonky –
jak plny byly, snesly svoji tíhu
zlatistvou písní na stříbrné stonky,
že jimi tráva ve zlatisté zoře
ve velké písní utonula moře.
Dech lesů vanul na smaragdy třpytné
chorály čárné ku hor mlžných líci,
jak od jednoho druhý jiskrou chytne –
ty lesy, hvozdy byly moře hřmící –
však hřmící vážně, do taktu a zdlouha,
jak v prsou mladých nezkojená touha...
Skal tesy byly zlaté a v nich pukem
se prodíral tok perel jejich strání,
v ten hukot lesů zasahoval zvukem
stříbrným, tichým, sotva k poslouchání,
jak potok hrčel, méně... ale svítil,
jak hvězdný svět by na skále té chytil!
A za skalami zámek. V zámku záře,
na stropě slunce, kolem hvězdy bílé,
zde v blankytu, tam ve stříbrné páře,
jež snášela se k zemi v plné síle.
Trůn uprostřed – ten zjev mne k zemi sklonil,
zem líbal jsem, jak otrok slzy ronil.
52
Co viděl jsem, co mámilo mne všude,
se vlilo v duši silou cizí, tajnou,
cos sepjalo mne v srdci, které chudé
v tu krásu kleslo jako v říši bájnou,
až probudil je hoch, jejž zřel jsem vděčně,
a pošeptal mi jen: „To trvá věčně!“
„Smím zůstati v té říši, hochu milý?“
„Ah, ano,“ smál se – „až tě šípem zkusím..zkusím...“
„Ó hochu, střel mne hned, hned v této chvíli –
já v říši té, kde klečím, zůstat’ musím!“
Hoch střelil dobře – dneska blaze dýši
a žiji lásce v lásky svaté říši.
Když odcházel, snad jinou za obětí,
smál se a zvolal ještě na mne v dáli:
„Nu! teď jsi v kraji nestárnoucích dětí!
Jeť lásky život blahý plamen stálý...
Jez, pij a žij – až k poslednímu plamu –
vše zdarma a jsi u plného krámu!“
53
Kořisť.
To všechno tam, ten eden, druhdy blízký.
Kraj umlklý je zkrváceným sluncem zlatý,
co na shořelé padá vsi a vísky,
na ohořelé trámy, v prázdné chaty –
to všechno tam i duše mnohé taky,
jen těla jejich po zemi jak mraky.
Po boji! Pláně zardívá se krví –
zda září slunce nebo krví vskutku?
Oh – je to krev! Houšť věru drahé mrvy
pro zemi žírnou, kleslou do zármutku!
Oh – je to krev! A ještě tak, jak žije –
po zemi žírné teče, jež ji pije!
A mrtvolami, krví bloudí v kraji,
kam vítr táhne z bydlišť hudbou tichou,
dvé postav skrytých u příšerném taji –
to poznáš jen, jak pohlížejí s pýchou
v ty řady mrtvé, poházené kolem
zelenou trávou, zkrváceným stvolem.
54
To žena divá se smíchem se vzpírá
té druhé postavě. To stařec šedý.
Ten k mrtvolám se shýbá, krev jim stírá
a zdlouha dívá se v jich mrtvé hledy.
„Jsou mrtvi. Ty máš kořisť, pyšná smrti –
co však mám já – co moje ruka zdrtí?
Ty kořisť máš, ty teď se můžeš smáti,
ty vyhrála’s a v krvi vše je tvoje –
já stařec mohu čekati a státi,
až kouzlem zživne někdo z toho roje,
bych polapil ho rukou za chřtán lidský
a zvolna týral ho, jak dělám vždycky...
Ty koupila jsi za babku ty řady,
jen vůli pánů na vážky jsi vmetla,
ti pak ti kořisť navraždili tady,
že počtem, silou mysl moji spletla –
Kam teď? ty někdy starce radou zmladíš –
kam, bojovná ty dceři, jíti radíš?“
V divokém smíchu objala ho žena;
„Ó starče, starče! Prohlédni a patři!
Tam z rumu, kouře chátra unavená
svou bídou s těmi mrtvými se bratří!
Tam v troskách žijí ještě, je jich dosti –
jdi – najez se – tam chutné ještě kosti!“
55
Kraj umlklý! Na pláni vítr hvízdá
a v pobořené chaty, v pláč a kletbu
se loudá kmet – oh! pomalá to jízda,
však úrodnou má u zápětí setbu – –
má ve šlépějích u příšerném ladu
mor v objetí a bezedný chřtán hladu...
56
Za pultem země.
Za pultem země, v ruce vážky práva,
jež prokletí snad pavučinou kryje,
kmet dřímá. Věky se mu nedostává
juž překupníků, z kterých kupec žije.
Ten kupec žije přec však, ve snu věčném
obrazy skvostně kvetou v závody –
ba nevzpomíná ve úsměvu vděčném
na hloupé překupníky – národy.
Jsou ověšeny zbožím zdi, i k půdě
se zboží spjalo věčně pevnou páskou:
cnosť prodává, jež oděna je chuděchudě,
a světlo, rovnosť se sesterskou láskou.
Tu dobré leží zboží, zachovalé,
týž jas a teplo z něho hárá dnes,
ač leží věky, na témž místě stále,
ač dveře otevřeny v zimy děs!
Je malý krám, ba zboží nezříš ani,
toť oku holé nic – až přistoupneš-li blíže,
tvé oko umdlí ve skvostném tom plání
a blahem zmizí s duše tvojí tíže –
ty, jednotlivec, jenom jedním hledem,
jen dotknutím se vzneseš v naději
v zázračné výše světla po dni šedém
v ten kraj, kde slzy tíhu ztrácejí.
57
Tu moc má zboží, takou krásu skrývá
za pultem země, za nímž hlava kmetakmeta,
stříbrná věky, s rouchem spánku splývá
jak v tichu, v bouři, nepokoji světa.
Ten burácí a výská k němu z ulic
a posýlá sem záři požárů,
jež kmetu splývá, na tváři se tulíc,
po klidném těle chladně, bez žáru.
Jen chtít’ a z ulic křiklouni se sběhnout’,
probudit’ starce jednou ku prodeji,
jas jeho zboží všem by musil šlehnout’
z té duše, co z ní tmy a propasť zejí...
On prodá rád, on probudí se s chutí,
vždyť kupec je a – třeba k žití dost –
rád počinek má, ve svém krámě hnutí
a život, který veselý má host!
Jen chtít a dnešní svět by nebyl světem,
jen začít’ jeden, jiní půjdou sami!
V ten vejít krám, co voní věčným květem
a září věčně hořícími plamy!
Snad zbudila by se pak stará hlava
za plným krámem, nebýt’ náhody:
má v ruce vážky rovnosti a práva
a ke koupi zve všecky národy!
58
Střepy.
Znělky.
[59]
Střepy.
Jak často chytla myšlenku má hlava,
že zaujala celou mysl moji,
že ztápěla se v záři její zdroji
a žila jenom v ní, jak se juž stává.
Jak váza byla, barvou pestrou hravá,
na nebi tužby hvězdy v plném roji,
s hvězd zářením zas hvězdy zářné v boji,
na pláni světlé kmitající vřava.
Ó zklamání! Když jsem ji psáti chtěl,
by vůně tok až tam tak proudem šel,
kam v mysli sahal vázy odlesk lepý – –
nevelká opatrnosť, zkušenosť
urvala z rukou myšlenky té skvost
a bloudícímu nechala jen střepy.
61
O váhách.
I.
Ničema zemřel. Váhy přišly hned:
to jazyky pak lidské vážily,
co za ničemy lidé užili,
neb co jim zkazil, koho z cesty sved’.
Na jedné misce ležel mrtvý kmet
a v druhé tělo s duší složili;
kmet mrtvý váhu měl, to zočili –
a ten s tou duší jako pírko vzlét’!
Zemřeme všichni jak ten bídný kmet,
ten dnes, ten zítra, jiný během let –
cíl máme jeden, sudbu každý jinou;
to v nás však musí bdít’, by celou dráhu
to tělo s duší mělo svoji váhu,
to mrtvé bylo jenom pavučinou!
62
II.
V červáncích slunce stojí sivý kmet
a od východu kohos volá k sobě.
Jak jarní sen tam ve mladické zdobě
si stoupnul hošík do trávy a v květ.
„Pojď, hochu, za mnou! Trpký je můj let –
má cesta vede k cnosti – ale v době,
kdy tělo hmotněhmotné klidně stane v hrobě,
odmění duši tvoji jiný svět!“
Hoch vážil cnosť a dobré. Odepřel.
Šel v stinný klid a v sad a stromy šel
a raději sněd’ – – plný talíř třešní!
S červánky slunce kmeta záře shasla,
ten milý vous, ten ret, kde řeč se třásla.
Cnosť se ziskem – a starý věk a dnešní.
63
III.
Mám drahé váhy, jež má každý míti.
Když v misku bol dám, v druhou naději,
ta naděje vždy padá hlouběji,
ten bol se zvedá jako kousek nití.
Když nenávisť, jež v lidech rodí žití,
dám na misku – hle! jen se zachvějí –
v té druhé hlouběji se sklánějí
česť s pohrdáním lidmi, v nichž se vznítí.
Já vážil dneska přátel četných rady,
bych prose žití obětoval duši.
Ta rada byla jako ti, v nichž žije.
Hloub skláněla se plna skvostné vnady
a síly vzdorné, která mrtvé vzruší,
horoucí láska v klínu poesie...
64
Činžovní znělky.
Když k životu jsem spěchal s ideály,
jichž každý dost má, než ho pravda zbudí,
vypjal jsem tělo, s povznešenou hrudí
se díval ve prach, v kterém lidé stáli.
U brány osud zastavil mne z dáli:
„Tak nepospíchej! Hle! ti tam se nudí –
a pospíchali také! To je trudí,
že nemohou jít’ zpět, kde skočnou hráli!“
To zarazilo kroky, mladý plam – –
„Co za tvou radu, útěchu ti dám?“
„Měj v žití vůli – to mi za byt stačí – –“
Oh! vykročil jsem v život, vůle plný –
když jsem se chystal k činu, prachu vlny
se zvedly z druhých a mou vůli tlačí...
65
II.
Měl velký byt: moh’, do které chtěl říše.
Vsi byly jeho, zámek, pevné hrady,
lid náležel mu – všeho dohromady
měl hezkou řadu, když se to tak spíše.
Měl peněz dost a světem jezdil v pýše
a v nádheře, by podle přátel rady
bohatství, roucha ukazoval vnady,
když v rozumu a srdci bylo tiše.
Dnes dějiny ho k soudu pohánějí,
že nezaplatil činže, jak ji chtějí,
že ztratil marně dobu života.
Že nezbyl po něm ani vlásek činu –
leda ta kletba bídy, mrtvých stínů
a chudoba, již rodí robota.
66
III.
Ty, pane moudrý, kterýs máchnul rukou
a slovem lidi vyvolal jsi k boji,
své věhlasnosti, slávy svojí zdroji –
proč trpíš ty, co na dveře ti tlukou?
Jak psi tam kvílí, svíjejí se mukou,
bolestí, hladem, nemocí snad svojí...
Ty’s došel k bytu slávy – to dost stojí! –
co chtí s tou výčitkou svou hořkozvukou?
Hoď jim tam groš, ať ohřejí se krmí,
neb najmou byt, by odpočali sobě!
Co na tobě chtí? Sláva tvoje strmí
tak nad nimi jak slunce v denní době!
Co na tobě chtí? Kdo z nich něco ztratil,
když slávě své jsi za byt nezaplatil?
67
IV.
Pěknou si země chatu vystavěla
u moří, pouští, z plání, vrchů, dolů
a pronajala nájemníkům spolu,
jichž přišla na ni pro byt řada celá.
Ti namlouvali zemi slova smělá,
že splatí láskou, prací, prázdna bolu
že jimi zkvete štěstí ku vrcholu
a k spokojení, jež to štěstí dělá.
„Ne tak! To mnoho platu od vás pro mne!
Já spokojím se tím, když láska, práce
jak heslo přijde mezi duše skromné“.skromné.“
A rozešli se. Žijí dobře, sladce,
sám sobě každý, každý chce mít’ víc
a neplatili žádný dosud nic.
68
Modlitba.
Vy všichni svatí, upálení, sťatí,
co trpěli jste v okovech a hladu,
co dávali jste moudrou světu radu
a za to nyní u nás všech jste svatí –
vy všichni svatí, které láska zlatí
národa od východu ku západu,
že zapřeli jste lidskosť, naši vadu,
když za pravdu vás umučili kati – –
vy všichni svatí, vlejte ohně trochu
těm zmoudřelým i nemoudrému hochu,
ať pravdu hlásá, třeba krví svojí!
Vždyť za klid svědomí a jméno ryzí,
vždyť za byt mezi vámi, v zemi cizí
krev vycedit’vycedit’, to věru za to stojí!
69
V duši.
Tři sestiny.
[71]
Vášním.
Jen zvučte si, vy vášně sladkých snění –
zde v duši mojí pro vás místa není –
jen laškujte, jen sviťte jako zlato –
mou duši mladou nekoupíte za to –
jeť skryto v jejím bytu kouzlo svaté,
jež volně pouští mysli síly spjaté.
Ty síly vzplanou v rozum, jindy spjaté,
a poznají, co ve vašem jest snění,
ač tím se chvástáte jak modly svaté,
že mimo zlato ve vás nic juž není –
že vzpomněly jste, děkuji vám za to,
jsem skrovný však a nechci vaše zlato!
Mám v duši svojí mladé svoje zlato,
je rukou mateřskou tam pevně spjaté,
že miloval jsem otce, dal mi za to,
co marno hledat’ ve vášnivém snění –
tam není z toho nic, tam ozvuk není –
tam není z duše ono kouzlo svaté.
73
Cnosť vštípili mi drazí v době svaté,
krásnější nad poklady, vášní zlato –
jíž chrání věčnosť, které u vás nenínení,
a ruce mladé, ku modlitbě spjaté –
ó tichý klid za nezkrocené snění,
dech míru, lásky nedám, vášně, za to!
Jsem v duši rád – osudu díky za to! –
v tu duši mou že tekou proudy svaté,
že za byt slouží zátiší a snění,
že oděna jest v pevné víry zlato –
že křídlo míru uzavírá spjaté
tu duši vám, že vchodu do ní není!
Jsem v duši rád, že vyrušena není
v té hudbě žití, které nedám za to,
co, vášně, máte v luzné ruce spjaté –
jsem v duši rád, že učí hudbě svaté
a jasné i to řeči mladé zlato,
když zvoní písmem u mladistvém snění!
V mém žití snění, v kterém vášně není,
chtí míru zlato, denně prosí za to
ty k sudbě svaté ruce moje spjaté.
74
V míru.
Po chatách, zámcích zasedají v míru,
když jiné bojem odpravili z víru –
v ten vír se brzy vracejí zas k boji
ti lidé, šťastní ve vraždícím roji –
ještě ten prapor letí do azuru,
jak pro dobré by rozpínal se vzhůru!
A denně letí jako orli vzhůru,
v dol patří, kde kdo ještě žije v míru,
s té výše zvratné místo do azuru
se nesou k němu v dotěravém víru –
ti lidé, šťastní ve vraždícím roji,
by vyrvali ho z míru toho k boji!
Mne zvali také k životnímu boji,
mne vyzvali, bych s nimi letěl vzhůru
a naděje pln, zahynul snad v roji,
jenž nepřítelem žádoucímu míru,
mne zvali též, jenž v denním, sprostém víru
svou duší v míru mířil do azuru!
75
A za co bije prapor do azuru?
Proč lidé šťastní žijí v takém boji?
Vždyť, třeba v žití neustálém víru
se chvílí vznesou ve vřavě té vzhůru,
přece jen spadnou do nížiny míru,
ba v propasť pod něj v nepoctivém roji!
Já duši vyrval bojovnému roji.
Chci žít’, chci jak vy spěti do azuru,
však na perutech lásky, v stínu míru,
vám roven, ve všem bez nesváru v boji –
vám ruku tiskna, půjdu s vámi vzhůru,
však v souladu, ne v zápasícím víru!
A třeba zápas, ne však v takém víru,
bez závisti a ve šlechetném roji –
ten zápas, vedle sebe letět’ vzhůru
ku světlu slávy, prací do azuru –
snad prací ještě ve šlechetném boji,
však láskou půjdu s vámi jenom v míru!
Jen cestou míru spěji k žití víru –
bez vášně v boji vraždícími roji –
až do azuru, výš a vždy jen vzhůru!!
76
Těm, co mi radí.
Těm, co mi radí k vezdejšímu žití,
kde na chlebové skývě nůž se třpytí
a v slunci krůpěj potu, vzniklá prací,
kdy stížen, sklíčen po práci se vrací
duch lidský jenom k spočinutí těla,
má o ně péči, jiné sotva dělá – –
těm, co mi radí, jak to mnohý dělá,
když zklamal sebe sám neb jiný v žití –
bych spěl jen k holé proze svého těla
a k dobru, které ve zlatu se třpytí,
k těm činům, které s úrokem ti vrací,
kdo těžil hmotnou těla svého prací – –
těm, co mi radí zapomenout’ prací,
co duše žádá a co duše dělá,
ji zkrotit’, když se ke snům mládí vrací
a snů jas nésti hodlá v další žití –
ji shasnouť, když se touhou mocnou třpytí
v kraj lepší, jasší vyletěti z těla – –
77
těm, co mi radí k dobru, kráse těla
a slávě zisku neúmornou prací,
když málo síly v duši mé snad třpytí,
to dělati, co jejich duše dělá –
těm, co mi radí zapomenout’ žití,
jež pověsť na svět po smrti zas vrací – –
těm, co mi radí, když se v duši vrací
vždy touha krasší, vznešenější těla,
se vrhnout’ v náruč rozkošného žití
a toho užít’, co jsem získal prací,
tu masu kojit’, která slávu dělá
těm, co se v zlatu, drahokamech třpytí – –
těm, co mi radí, když se duše třpytí,
tam vrátit’ se, kam každý z nich se vrací,
z té poesie, která duši dělá,
se vrhnout’ v prozu, do otroctví těla
a bez účelu znavovat’ se prací,
až zkončila by smrť to marné žití – –
boj hlásám v žití, jenž se touhou třpytí,
ať slabou prací – když se k duši vrací – –
tmu vyrvat’ z těla, co jen bídu dělá!!
78
OBSAH:
Stránka
Uvnitř i venku:
Na jaře9
V mlze12
Byty neznámých14
Tiché byty16
Sfingy19
Bez bytu21
U nás!25
Miniatury:
Z ulice (I. – II.)29
Dražba31
Prší... (I. – II.)33
Jedou, jedou! (I. – IV.)35
Živé krámy (I. – III.)39
Rakve42
U velkých krámů:
K životu45
Přátelé48
U lásky51
Kořisť54
Za pultem země57
[79]
Stránka
Střepy. Znělky:
Střepy61
O váhách (I. – III.)62
Činžovní znělky (I. – IV.)65
Modlitba69
V duši. Tři sestiny:
Vášním73
V míru75
Těm, co mi radí77
E: av; 2002
[80]