O váhách.
I.
Ničema zemřel. Váhy přišly hned:
to jazyky pak lidské vážily,
co za ničemy lidé užili,
neb co jim zkazil, koho z cesty sved’.
Na jedné misce ležel mrtvý kmet
a v druhé tělo s duší složili;
kmet mrtvý váhu měl, to zočili –
a ten s tou duší jako pírko vzlét’!
Zemřeme všichni jak ten bídný kmet,
ten dnes, ten zítra, jiný během let –
cíl máme jeden, sudbu každý jinou;
to v nás však musí bdít’, by celou dráhu
to tělo s duší mělo svoji váhu,
to mrtvé bylo jenom pavučinou!
62
II.
V červáncích slunce stojí sivý kmet
a od východu kohos volá k sobě.
Jak jarní sen tam ve mladické zdobě
si stoupnul hošík do trávy a v květ.
„Pojď, hochu, za mnou! Trpký je můj let –
má cesta vede k cnosti – ale v době,
kdy tělo hmotněhmotné klidně stane v hrobě,
odmění duši tvoji jiný svět!“
Hoch vážil cnosť a dobré. Odepřel.
Šel v stinný klid a v sad a stromy šel
a raději sněd’ – – plný talíř třešní!
S červánky slunce kmeta záře shasla,
ten milý vous, ten ret, kde řeč se třásla.
Cnosť se ziskem – a starý věk a dnešní.
63
III.
Mám drahé váhy, jež má každý míti.
Když v misku bol dám, v druhou naději,
ta naděje vždy padá hlouběji,
ten bol se zvedá jako kousek nití.
Když nenávisť, jež v lidech rodí žití,
dám na misku – hle! jen se zachvějí –
v té druhé hlouběji se sklánějí
česť s pohrdáním lidmi, v nichž se vznítí.
Já vážil dneska přátel četných rady,
bych prose žití obětoval duši.
Ta rada byla jako ti, v nichž žije.
Hloub skláněla se plna skvostné vnady
a síly vzdorné, která mrtvé vzruší,
horoucí láska v klínu poesie...
64