Střepy.
Jak často chytla myšlenku má hlava,
že zaujala celou mysl moji,
že ztápěla se v záři její zdroji
a žila jenom v ní, jak se juž stává.
Jak váza byla, barvou pestrou hravá,
na nebi tužby hvězdy v plném roji,
s hvězd zářením zas hvězdy zářné v boji,
na pláni světlé kmitající vřava.
Ó zklamání! Když jsem ji psáti chtěl,
by vůně tok až tam tak proudem šel,
kam v mysli sahal vázy odlesk lepý – –
nevelká opatrnosť, zkušenosť
urvala z rukou myšlenky té skvost
a bloudícímu nechala jen střepy.
61