Živé krámy.
I.
Žabinec, semenec a drobné věci,
nad nimi visí živé zboží v kleci.
Je z trhu hluk u nůší, krámků, krámů,
že sotva slyšíš vlastní svoje řeči – –
z těch klecí však to překřičí řeč samu,
než v trhu celém je tam poplach větší.
Ubohé ptači vzali volnosť hvozdů,
údolů, lesů teď neb v podletí
a v kleci křičí po ní hejno drozdů
a kosů i král slavík v zajetí.
Nic nezmohou. Dnes právo jejich svaté
má ptáčník v ruce, v peněz hrsti zlaté.
On na křik nedá, jím se nevyrušínevyruší,
a když ho omrzí, se zvedne hned,
zvolna si zacpe jemnocitné uši,
jen přejde rychle trhem, plným nůší,
a někde litrem piva vlaží ret.
39
II.
Je Mikuláše. Třeba venku sníh,
trh lidu plný, sotva člověk jde.
Jen v jednom koutě kašny na stupních
v tmě prázdno je.
Když přijdeš blíž, chudičký vidíš šat
dvou dětí, které tady dřímají,
že neodbyly z dřeva pimprlat,
tak potají.
Tak němy jsou jak zboží ze dřeva,
jež visí v rukou spících na drátech,
ty uvidíš, že zimou vylévá
se ze rtů dech.
A první chvíli – jak já – pomyslíš,
ty ubohé, co přišly na trh spat,
že třesoucí se zimou hřeje spíš
dech pimprlat.
40
III.
Mor zuřil, brzy krámy vyprázdnil – –
kdo něco měl, ten to i sebe skryl.
Dvě měla děti matka, vdova již –
chtěl jedno mor – to druhé hladu tíž.
‚Ne, ne, já nedám – dětí neprodám! – ‘
a vzpomněla si – –: ‚Jak to udělám?‘
Myslí a myslí – slábla docela –
až ze slabosti sama omdlela...
Když přišla k sobě, z otevřených vrat
šli překupníci z domu – mor a hlad –
a na posteli mrtvoly dvě tam –
a prázdný, pustý, okradený krám.
41