Přátelé.
Jed’, pil a všechno za přátely platil.
Utrácel, dokud měl a dokud moh’,
když došel groš, druh za druhem se ztratil,
v nemoci, bídě osamotněl hoch
u prázdných stolů, opuštěných – židlí,
u pokladnice s prázdnými juž zřídly.
Vzal šat, co ještě měl, vzal hůl a vyšel
si na ulici k druhům dávným v byt –
chtěl zaklepat’, by přítel vzdechy slyšel
a hlad, jenž hrozil žití umořit’ –
šel k prvnímu, bohatství velké co má –
ten teď prý odešel a není doma.
Šel o dům dál a vzpomněl na přítele,
co vypůjčil si jednou od něho
sto zlatých na den před rokem, ba déle,
když rozdávati mohl z plného –
chtěl na něm dneska groš, ostatní potom:
„Ty blázníš, člověče, já nevím o tom!“
48
Se slzou v oku kráčel ku paláci,
kde druh byl, jehož dlouhou řadu let
v studiích držel, dávaje mu práci
a za to peněz, kolik v dlani zved’ –.
Ten obořil se na něj jenom v chvatu,
že nepřichází ve salonním šatu.
Tak potácel se dál a hledal rukou,
jež jindy tiskly k srdci jeho líc
a nyní schladly k těm, jež u nich tlukou
a žebrají, ač od nich vzaly víc –
tak potácel se, sotva došel k bytu,
k té hořké upomínce blahobytu.
Šel po schodech a žebrák proti němu,
díval se za ním, ba i za ním šel,
vzal z brašny skývu, podal umdlenému
a rukou tiskl hocha, jenž se chvěl – –
Ten stařec kýval smutně, když mu nuzný
svou řekl minulosť, svůj osud hrůznýhrůzný.
„Já o vás vím. Když zaklepal jsem v kvasu
tak časem u vás, řek’ jste vesele:
„hej! hoši – sem s ním!“ – a mne kolem pasu
pak vzal jste k hodům jako přítele – –
Dnes sám a v bídě! Také dobré dosti:
poznáte život smutnou přítomností!“
49
Šel stařec pryč a hlavou pokyvoval –
tak rozmýšlel se možná – o sobě...
Tam v bídě hoch si po něm poklad schoval:
poznání přátel v pravé podobě,
již jen jen hoří v lásky vroucí plamu
a chodí jenom do plného krámu.
50