Večer.
Tiše, záchvěvem touhy bolné mi v prsa dých’
melancholický ten večer, jdoucí kol oken mých – –
Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let
náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!
Zcela já oddal se smutku, šerem jenž vlahým vál,
ve zbožné zvedaje úctě posvátný citů graal –
ssedlou krev Srdce, z muk marných, sklamání hořkých muk,
slouchaje ohlasy nitra, duševních tepen tluk...
Bytost má splynula všechna v hřbitovní mír ten a klid,
truchlivýtruchlivý, a přec tak sladký, jako sám lásky cit,
myšlénky, tušil jsem, každá – modlitbou, touhou, snem
k tajemným zřídlům všech příčin se vznášely éthernem...
Tiše vzruch akkordů jejich tak bolestně, chvějně zněl
strunami vířících hlubin... až kdesi v daleku mřel –
tam, kde smírnou vzpomínky dissonance harmonií vyzní,
odpuštěním, zapomenutím byvalých trýzní – –
Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let
náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!..hned!...
7